Gillian Flynn

Gillian Flynn

ZMIZELÁ 3.

ČÁST PRVNÍ

JAK JI ZTRATIL NICK DUNNE TOHO DNE

Když myslím na svou ženu, myslím vždycky na její hlavu.

Především na její tvar. Při našem úplně prvním setkání jsem vlastně nejdřív uviděl zezadu její hlavu a bylo na ní cosi krásného, na tom obrysu. Jako lesklé zrno pšenice nebo zkamenělina na říčním dně. Měla to, co by viktoriáni nazvali ušlechtile modelovanou hlavou. Její lebku byste si dokázali docela lehce představit.

Poznal bych tu její hlavu kdekoli.

A to, co je v ní. I na to myslím: její mysl. Její mozek, všechny ty závity, a myšlenky, které v nich pendlují jako rychlé, horečně pospíchající stonožky. Je to dětinské, ale představuju si, že bych jí otevřel lebku, aniž bych poškodil mozek, a pokusil se chytit a pevně podržet její myšlenky. Co si myslíš, Amy? Otázka, kterou jsem během našeho manželství kladl nejčastěji, i když ne nahlas, i když ne té osobě, která by na ni mohla odpovědět. Počítám, že se nad každým manželstvím jako mraky kupí tyto otázky: Co si myslíš? Co cítíš? Kdo jsi? Co jsme si to provedli? Co budeme dělat?

Otevřel jsem náhle oči přesně v šest. Žádné motýlí třepotání víček, žádné jemné proloupnutí očí do vědomí. Probuzení bylo mechanické. Strašidelné mrknutí víček loutky břichomluvce: svět je černý – a najednou: Vysíláme! Budík mi přímo do obličeje říkal: je šest nula nula, první věc, co jsem toho dne uviděl. Bylo to nezvyklé. Málokdy jsem se probudil v takovou zaokrouhlenou hodinu. Budil jsem se různě: v 8.43, 11.51, 9.26. Nebyl jsem otrokem budíku.

V ten přesný okamžik, v šest nula nula, zdolalo slunce hradbu dubů a odhalilo své pravé letní já, podobu rozhněvaného boha. Jeho odlesk zaplál na hladině řeky a letěl k našemu domu, dlouhý, oslnivý prst na mě mířil přes tenké záclony v ložnici. Hrozil mi: Viděli tě. Uvidí tě.

Povaloval jsem se v posteli, v naší newyorské posteli přestěhované do našeho nového domu, kterému pořád říkáme nový dům, i když tu bydlíme už dva roky. Je to pronajatý dům hned u řeky Mississippi, dům ve stylu předměstských zbohatlíků, bydlení, jaké jsem si přál už jako kluk vyrůstající v domě postaveném ve svahu, kde bylo několik podlaží a koberce s dlouhým vlasem. Takový dům je vám okamžitě sympatický: vypadá honosně, ale je nenáročný, nový, nový, přenový dům, který bude moje manželka nesnášet – což se také stalo.

„Neměla bych se zbavit své duše, než tam vejdu?“ Její první slova po příjezdu. Udělali jsme předtím takový kompromis: Amy si postavila hlavu, že si dům v mém malém rodném městečku v Missouri jen pronajmeme, nebudeme ho kupovat, protože pevně doufala, že se tu neupíchneme nadlouho. Ale jediné domy k pronajmutí byly natěsnané v téhle profláknuté čtvrti připomínající městečko duchů. Její sláva skončila dřív, než začala: velké obytné domy kvůli recesi klesly na ceně a propadly bankám. Šlo o jakýsi kompromis, ale Amy to tak nebrala, to tedy v žádném případě. Považovala to za můj rozmar, který ji stál velké sebezapření, za hnusný a sobecký podraz z mé strany. Odvlekl jsem ji jako nějaký neandrtálec za vlasy do města, kterému se sveřepě bránila, a přinutil jsem ji bydlet v domě, pro nějž měla jen pohrdavé úsměšky. Myslím, že se nedá mluvit o kompromisu, když ho za něj považuje jen jedna strana, al
e naše kompromisy většinou dopadaly takhle. Jeden z nás byl vždycky naštvaný. Obvykle Amy.

Nesváděj tuhle křivdu na mě, Amy. Missourijskou křivdu. Přičítej ji ekonomice, smůle, mým rodičům, tvým rodičům, internetu, lidem, co používají internet. Byl jsem spisovatelem, který psal o televizi, o filmech a o knihách. V době, kdy lidé četli to, co bylo napsané na papíře, v době, kdy každého zajímalo, co si myslím. Přijel jsem do New Yorku koncem devadesátých let, v posledním záchvěvu slavné éry, což ovšem tenkrát ještě nikdo netušil. New York byl přecpaný spisovateli, opravdovými spisovateli, protože tenkrát ještě existovaly časopisy, opravdové časopisy, a byly jich tuny. Bylo to v době, kdy internet ještě představoval ve vydavatelském světě nějakého exotického mazlíčka, ne každý si tak drahé zvířátko mohl dovolit – hýčkejte si ho, ale taky chraňte pro sebe, dívejte se, jak poskakuje na svém krátkém vodítku, je docela roztomilý, ale určitě nás v noci nezardousí. Jen si to představte: byla to
doba, kdy mohl čerstvý absolvent univerzity přijít do New Yorku a dostal za své psaní zaplaceno. Vůbec jsme netušili, že nastupujeme na loď, která během deseti let klesne ke dnu.

Jedenáct let jsem měl práci a pak najednou šlus, tak rychle to šlo. Po celé zemi se rušily časopisy, podléhaly infekci, kterou šířila zkrachovalá ekonomika. Spisovatelé (mého typu: mladí začínající romanopisci, hloubaví myslitelé, lidé, jejichž mozky nefungují dost rychle, aby se svižně přeorientovali na blogy, webové stránky a Facebook, většinou v podstatě staří a paličatí vejtahové) byli vyřízení. Dopadli jsme jako hubkaři – odzvonilo nám. Tři týdny po mém vyhazovu dostala padáka i Amy, tak rychle to šlo. (Teď cítím, že mi Amy nakukuje přes rameno, ušklíbá se nad tím, kolik času jsem věnoval popisu své kariéry, své ráně osudu, a komentuje to jednou větou. Řekla by vám: to je normální. To je celý Nick, řekla by. Její oblíbená věta: To je celý Nick… a cokoli by následovalo, cokoli bych byl celý já, to by stálo za houby.) Coby dva dospělí nezaměstnaní jsme strávili celé týdny bloumáním jenom t
ak v ponožkách a pyžamu po našem brooklynském bytě, odhazovali neotevřenou poštu na stůl a na gauč, dopoledne se cpali zmrzlinou a odpoledne prospali.

Pak jednoho dne zazvonil telefon. Volala moje sestra, dvojče. Margo se vrátila domů, poté co ji v New Yorku rok předtím propustili z práce – ta holka je vždycky o krok přede mnou, i když jde o nějaký průšvih. Margo volala ze starého dobrého Severního Kartága v Missouri, z domu, kde jsme oba vyrůstali, a když jsem naslouchal jejímu hlasu, viděl jsem ji jako desetiletou, s kšticí tmavých vlasů a v šortkách s kšandami, jak sedí na dřevěné lávce za domem našeho dědečka a babičky, zkroucená jak paragraf si máchá nohy ve vodě a dívá se, jak jí řeka omývá bílá chodidla, a je tak soustředěná, tak klidná a vyrovnaná už jako dítě.

Měla srdečný a zpěvavý hlas, i když mi sdělovala nepříjemnou zprávu: naše nezdolná matka umírá. Táta už byl skoro na prkně jeho (nevraživý) mozek, jeho (bídné) srdce, obojí temné a zakalené klikatě odplouvalo do šedé věčnosti. Ale vypadalo to, že ho matka předhoní. Asi za šest měsíců nebo možná za rok se tak stalo. Go chodila za jejím lékařem, dělala si pečlivé poznámky svým lajdáckým rukopisem a pak slzela, když se snažila rozluštit, co si to vlastně zapsala. Data a dávky léků.

„Sakra, nemůžu to přečíst, je to devítka? Dává to vůbec smysl?“ řekla a já ji přerušil. Najednou tu byl úkol, jakýsi cíl, a moje sestra mi ho podávala jako na stříbrném podnose. Div jsem nevykřikl úlevou.

„Já se vrátím, Go. Nastěhujeme se zas zpátky domů. Nebyla bys na to všechno sama.“

Nevěřila mi. Mlčela, slyšel jsem na druhém konci drátu jen její dech.

„Myslím to vážně, Go. Proč ne? Tady je to o ničem.“

Dlouhý výdech. „A co Amy?“

O tom jsem nijak zvlášť neuvažoval. Prostě jsem si myslel, že sbalím svou newyorskou manželku s jejími newyorskými zájmy a s její newyorskou pýchou a odvezu ji od jejích newyorských rodičů – že dáme té horečné a zběsilé budoucnosti na Manhattanu vale – a že ji přesadím do malého města na řece Missouri a všechno bude fajn.

Vůbec jsem si neuvědomil, jaký je to pošetilý a optimistický nápad, a hlavně, že tohle je celý Nick. Nenapadlo mě, že to povede tak akorát k průšvihu.

„Amy to vadit nebude. Amy…“ Teď jsem měl říct „Amy má mámu hrozně ráda.“ Ale nemohl jsem Go říct, že Amy má naši mámu hrozně ráda, protože Amy ji sotva znala. Viděly se párkrát a obě byly z těch setkání dost vedle. Amy pokaždé ještě několik dní rozpitvávala jejich hovory – „A co myslela tím, když říkala…“ – jako by moje matka byla nějaká příslušnice prastarého kmene živícího se zemědělstvím, přijela z tundry obtížená jačím masem a chtěla od Amy získat něco, co nebylo k mání, směnou za kovové knoflíky.

Amy moje rodina nezajímala, nechtěla vědět, kde jsem se narodil, a přesto jsem si z nějakého důvodu myslel, že mě nemohlo napadnout nic lepšího, než abychom se přestěhovali.

Polštář už byl teplý od mého ranního dechu a já začal myslet na něco jiného. Dnes nebyla vhodná chvíle, abych nad tím přemýšlel nebo toho dokonce litoval, dnes byl den, kdy bylo potřeba něco dělat. Zezdola jsem slyšel zvuky, které se tu už dlouho neozvaly: Amy připravovala snídani. Rámusila dřevěnými prkénky (bouch bác!), řinčela plechovkami a zavařovacími sklenicemi (cink břink!) a hlučně se přehrabovala mezi kovovým nádobím a pánvemi (bim bam!). Hudba kulinářského orchestru sílila, s dynamickým rachotem spěla k finále, po podlaze se kutálel plech na koláč a zastavil se o zeď, ten zvuk se podobal úderu činelů. Vyrábí se nějaká specialita, nejspíš francouzské palačinky, protože ty jsou něčím extra a Amy dnes bude chtít připravit něco extra.

Měli jsme páté výročí svatby.

Zastavil jsem se bosý nahoře na schodech a naslouchal, prsty se mi bořily do plyšového koberce od zdi ke zdi, který se Amy z principu hnusil, a pokoušel jsem si ujasnit, jestli jsem připraven se setkat se svou manželkou. Amy byla v kuchyni, o mém váhání nic netušila. Pobrukovala si nějakou melancholickou a známou písničku. Snažil jsem se přijít na to, co je to za písničku – nějaká lidová? Ukolébavka? – a pak jsem si uvědomil, že je to melodie z M.A.S.H. Sebevražda nebolí. Sešel jsem dolů.

Zastavil jsem se ve dveřích a pozoroval svou ženu. Vlasy barvy žlutého másla měla vyčesané do ohonu, jehož konec se vesele pohupoval jako švihadlo, roztržitě si cucala spálenou špičku prstu a přitom si pobrukovala. Pobrukovala si pro sebe, protože byla nepřekonatelný packal, pokud šlo o texty písní. Při naší první schůzce zpívali v rádiu zrovna Genesis: „Zdá se, že má neviditelný dotek.“ A Amy si místo toho broukala: „Bere mu klobouk, oprašuje oblek.“ Když jsem se jí zeptal, jak si může myslet, že jsou její slova aspoň vzdáleně, neurčitě správně, řekla mi, že si vždycky myslela, že ta žena z písně toho muže opravdu miluje, protože mu přece oprašuje oblek. Věděl jsem tenkrát, že ji mám rád, tu dívku, která měla pro všechno vysvětlení.

Je něco znepokojivého na tom, když si člověk vybaví hřejivou vzpomínku a cítí se naprosto vychladle.

Amy se podívala na palačinku, která prskala na pánvi, a slízla si něco ze zápěstí. Vypadala vítězně, jako správná manželka. Kdybych ji vzal do náruče, voněla by po jahodách a vanilkovém cukru.

Když mě zahlédla, jak tam stojím ve špinavých trenýrkách a s rozježenými vlasy, opřela se o kredenc a řekla: „No ahoj, krasavče.“

Žluč a děs ve mně vzkypěly. Pomyslel jsem si: Dobrá, běž.

Do práce jsem se hrozně zpozdil. Udělali jsme se sestrou takovou bláznivou věc, když jsme se oba nastěhovali zase domů. Udělali jsme to, co jsme vždycky plánovali. Otevřeli jsme si bar. Vypůjčili jsme si na to od Amy, osmdesát tisíc dolarů, což pro ni kdysi nebylo nic, ale v té době už skoro všechno, co měla. Přísahal jsem, že jí to vrátím, i s úroky. Nikdy bych nebyl z těch, kdo si půjčují od své manželky – úplně vidím, jak by se můj táta při tom pomyšlení ušklíbl. No, existují různé typy lidí, jeho oblíbené rčení, když někoho odsuzoval. Druhá půlka zůstala nevyslovená: a ty patříš k těm špatným.

Ale ve skutečnosti to bylo praktické rozhodnutí, chytrý obchodní tah. Amy i já jsme potřebovali začít nějakou novou kariéru, no a tahle měla být moje. Amy si taky časem něco najde nebo ne, ale každopádně zatím tu byl aspoň nějaký příjem, který nám umožnila Amy svými posledními úsporami ve svěřeneckém fondu. O takovém baru jsem snil už jako malý kluk – místo, kam chodí pouze dospělí a dělají tam to, co dělají jen dospělí. Možná proto mi tak záleželo na tom, abychom bar koupili, když jsem přišel o své dřívější živobytí. Je připomínkou, že jsem nakonec přece jen dospělý zralý muž, užitečná bytost, i když jsem přišel o kariéru, která mi tohle všechno přinášela. Už tu chybu znovu neudělám: ta kdysi početná stáda žurnalistů se budou redukovat – odstřelí je internet, recese, americká veřejnost, která bude raději zírat na televizi nebo hrát videohry či elektronicky informovat přátele, že
zase chčije! Ale není nad to, když můžete za teplého dne zajít do chládku příjemného baru na bourbon. Svět bude mít vždycky chuť na skleničku.

Náš bar stojí na rohu a je zařízen s nahodilým a rozmanitým vkusem. Nejhezčím kouskem je tu masivní viktoriánský výčepní pult – z dubového dřeva s vyřezávanými hlavami draků a andělů – v době plastového šmejdu mimořádně zajímavý kus dřevěného nábytku. Zbytek zařízení je přehlídkou toho nejošuntělejšího designu jednotlivých desetiletí: linoleum ještě z dob Eisenhowera s okraji ohnutými jako připálený toast, pochybné dřevěné obložení typické pro domácí pornovideo sedmdesátých let, halogenové stojací lampy, které jsem měl v devadesátých letech na kolejích ve svém pokoji. Výsledný efekt je zvláštně domácký – vypadá to tu útulně, ani ne jako v baru, ale spíš jako v nějakém zchátralém domě, který je pro svou ošuntělost na prodej za babku. A vesele: parkoviště máme společné s místní kuželkářskou dráhou, a když otevřeme dveře dokořán, pozdraví příchozího veselý rachot koulí.

Pojmenovali jsme bar Bar. „Lidi si budou myslet, že je to ironie a ne nedostatek fantazie,“ zdůvodnila to moje sestra.

Ano, mysleli jsme si, že jsme důvtipní Newyorčané – že ten název je vtip, který nikdo jiný tak úplně nepochopí, aspoň ne jako my. My to metachápeme. Představovali jsme si, jak se štamgasti škrábou na nose. Proč jste to tu pojmenovali Bar? Ale naše první zákaznice, šedovlasá žena s bifokálními brýlemi a v růžové teplákovce, řekla: „Mně se ten název líbí. Je to jako ve Snídani u Tiffanyho, kde měla Audrey Hepburnová kočku a pojmenovala ji Kočka.“

Pak už jsme si nepřipadali tak mimořádně originální, což bylo dobře.

Zastavil jsem na parkovišti. Počkal jsem, až se ozve klapot z ku

želkářské dráhy – díky, díky, přátelé a teprve pak jsem vystoupil. Pokochal jsem se okolím, pořád mě ještě nenudil ten neuspořádaný výhled: nízká pošta ze žlutých cihel na protější straně ulice (teď bývala v sobotu zavřená), nenápadná béžová budova s nějakými kancelářemi (teď už nějakou dobu taky zavřená). Město neprosperovalo, už ne, tedy rozhodně ne. No, nebylo na něm ani nic originálního, jedno ze dvou missourijských Kartág – to naše se jmenuje Severní Kartágo, což zní, jako by bylo souměstím, ačkoli se nachází stovky kilometrů od toho druhého a menšího: malebného městečka z padesátých let minulého století, které se rozrostlo na středně velké sídlo s předměstími a rozvíjelo se. Ale přece jen je místem, kde vyrůstala moje matka a kde vychovala mě a Go, takže má nějakou historii. Aspoň tu mou.

Cestou po betonovém parkovišti s prorůstající trávou jsem se podíval přes silnici a uviděl jsem řeku. To se mi na našem městě vždycky hrozně líbilo: není vystavěné na nějakém bezpečném útesu s výhledem na Mississippi – naše město leží na Mississippi. Můžu přejít silnici a sestoupit na břeh, který je pod ní necelý metr, a vydat se do Tennessee. Každá budova ve městě má na zdi značku, kam až dosáhla voda při povodních roku 1961, 1975, 1984, 1993, 2007, 2008, 2011. A tak dále.

Hladina řeky teď nebyla vzedmutá, ale voda se hnala rychle vpřed, v silných proudech podobajících se provazům. Podél řeky kráčela skupinka mužů, šli za sebou, pohled upřený na nohy, ramena napjatá, mířili vyrovnaným krokem nikam. Když jsem je pozoroval, jeden najednou vzhlédl, podíval se na mě, obličej měl ve stínu, černý ovál. Odvrátil jsem se.

Pocítil jsem okamžité, intenzivní nutkání jít dovnitř. Než jsem udělal dvacet kroků, vyrazily mi na krku krůpěje potu. Slunce bylo pořád rozhněvaným okem na obloze. Viděli tě.

Sevřel se mi žaludek a zrychlil jsem krok. Potřeboval jsem se napít.

AMY ELLIOTTOVÁ

8. LEDNA 2005

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Tra a la! Když tohle píšu, usmívám se šťastným úsměvem adoptovaného sirotka. Je mi trapně z toho, jakou mám radost, vypadám jako nějaká karikatura puberťačky z komiksu, která telefonuje, vlasy vyčesané do ohonu a nad hlavou bublinu, kde je napsáno: Seznámila jsem se s klukem!

Ale opravdu. Tohle je naprostá, empirická pravda. Seznámila jsem se s klukem, skvělým úžasným borcem, bezva týpkem. Dovolte, abych to vylíčila, protože je potřeba, aby se to zachovalo pro příští generace (ne, prosím vás, nejsem tak praštěná, příští generace, pche!). Ale stejně. Sice už není Nový rok, ale z nového roku uplynul teprve týden. Je zima: brzo tma, mrzne.

Carmen, moje celkem nová kamarádka – tak napůl kamarádka, taková ta kamarádka, co ji nemůžete jen tak odmítnout – mě přemluvila, abych s ní šla do Brooklynu na jeden z jejích spisovatelských večírků. No, já mám ráda spisovatelské večírky, mám ráda spisovatele, jsem dítě spisovatelů, jsem spisovatelka. Pořád si hrozně ráda čmárám to slovo – SPISOVATELKA – do všech formulářů, dotazníků, dokumentů, kde mám vyplnit kolonku povolání. No dobrá, píšu kvizy, nepíšu o Událostech dne, ale myslím, že je fér, když řeknu, že jsem spisovatelka. Píšu si tento deník proto, abych se zlepšila: vybrousila svůj styl, sesbírala podrobnosti a postřehy. Abych napsala neuvěřitelné věci a vůbec předvedla všechny ty spisovatelské nesmysly. (Úsměv adoptovaného sirotka, to přece není špatné, no řekněte.) Ale opravdu, já si přece jen myslím, že mě ty moje kvizy už samy o sobě staví aspoň na nějaký solidní zákla d. Ne?

Na večírku jste obklopena skutečnými talentovanými spisovateli, zaměstnanými u nejčtenějších a uznávaných novin a časopisů. Vy pouze píšete osobnostní kvizy pro hloupé ženské plátky. Když se vás někdo zeptá, čím se živíte, tak

a) Upadnete do rozpaků a řeknete: „Já jen píšu kvizy, je to pitomá práce!“

b) Jdete do útoku: „Jsem teď spisovatelka, ale uvažuju o něčem náročnějším a užitečnějším – a čím jste vy?“

c) Jste hrdí na své úspěchy: „Píšu osobnostní kvizy, využívám svých vědomostí získaných při magisterském studiu psychologie – a ještě jeden zajímavý fakt: jsem inspirací pro oblíbenou sérii dětských knih, Úžasná Amy, určitě to znáte. Tak, a máš to, snobe!“

Odpověď: C, rozhodně C

Ten večírek každopádně pořádá jeden z Carmeniných dobrých přátel. Píše filmové recenze do jakéhosi filmového časopisu a podle Carmen je hrozně zajímavý a zábavný. Na vteřinu se zaleknu, že nás chce dát dohromady: nestojím o to, aby mě někdo dával s někým dohromady. Potřebuju, aby si mě dotyčný sám vyhlídl, vyjel po mně, nečekaně zaútočil jako nějaký divoký šakal lásky. Jinak jsem moc nesmělá. Vždycky cítím, že se snažím být okouzlující, pak si uvědomím, že se očividně snažím být okouzlující, pak se snažím ještě víc, abych působila okouzlujícím dojmem, načež se vždycky změním v Lizu Minnelliovou: tančím v punčocháčích a flitrových šatech a škemrám, abys mě miloval. Pak dojde k nějakým trapným pokusům, všude samé ruce a spousta zubů.

Ale ne, z Carmenina nadšeného líčení poznávám, že se ten kluk líbí jí. Fajn.

Zdoláme tři patra prošlapaných schodů a ocitneme se v horku těl a spisovatelské atmosféře: mnoho brýlí s černými obroučkami a bujných kšticí, košil ve westernovém stylu a pestrobarevných roláků, černé tříčtvrteční kabáty poházené na gauči i na zemi, celou jednu oprýskanou zeď zakrývá nějaký německý plakát k filmu Útěk (Ihre Chance war gleich Null!). Franz Ferdinand právě zpívají: „Vem mě pryč“.

Kolem karetního stolku postává hlouček mladíků, na něm jsou vyrovnány všechny láhve s alkoholem. Mladíci si po několika doušcích neustále dolévají, všichni až moc dobře vědí, jak málo toho zbude na ostatní. Protlačím se ke stolku a natáhnu ruku s plastovým kelímkem jako nějaký pouliční muzikant, dostanu pár ledových kostek a trochu vodky, nalévá mi ji nějaký hezounek v tričku s nápisem Space Invaders.

Smrtonosně vyhlížející láhev likéru ze zeleného jablka, kterou hostitel ironicky zakoupil, se nám brzo stane osudnou, pokud někdo neskočí pro další várku, a to se zdá nepravděpodobné, protože každý si myslí, že zrovna on kupoval pití posledně. Je to lednový večírek, všichni jsou ještě přecpaní a přeslazení z vánočních prázdnin, líní a zároveň podráždění. Večírek, kde lidé moc pijí a vedou duchaplné slovní půtky, kouří u otevřeného okna, i když je hostitel žádal, aby chodili kouřit ven. Už jsme spolu tisíckrát mluvili na tisíci podobných večírcích, už si nemáme co říct, kolektivně se nudíme, ale nechce se nám zpátky do lednové zimy, kosti nás ještě bolí ze schodů v metru.

Carmen si odvedl krásný hostitel – jsou zabraní do náruživého rozhovoru v rohu kuchyně, oba hrbí ramena, obličeje u sebe, tvoří tvar srdce. Dobrá. Uvažuju o tom, že něco sním, abych měla co dělat a nestála tu uprostřed místnosti a neusmívala se jako nový žáček ve školní jídelně. Ale skoro všechno je už pryč. Na dně obrovské plastové mísy leží pár posledních bramborových lupínků. Na konferenčním stolku se na podnose z lahůdkářství nějakého supermarketu vrší ovadlá mrkev a sukovitý celer, servírovaný s nechutně vyhlížejícím dresinkem, připomíná sperma. Podnos je netknutý, kolem se povalují rozsypané cigarety jako nějaký bonus. Impulzivně mě napadne: Co když teď skočím z divadelního balkonu? Co když olíznu bezdomovce, který vedle mě stojí v metru? Co když se tady posadím na zem a sama sním všechno, co nabízí ten podnos, včetně těch cigaret?

„Prosím tě, nejez nic, co se nachází v této oblasti,“ říká. Je to on (bum, bum, BUM!), ale já ještě nevím, že to je on (bumbumbum). Vím, že je to nějaký mladík, který se se mnou dá do řeči, nosí svou domýšlivost místo nějakého trička s nápisem, ale sluší mu líp. Je to ten týpek, který se tváří, že už přefiknul spoustu holek, že se mu líbí ženy, a že mi to nakonec pořádně udělá. Byla bych ráda, kdyby mi to někdo pořádně udělal! Můj milostný život se zatím točí kolem tří typů mužů: studentů věhlasných univerzit Břečťanové ligy, kteří si hrají na hrdiny Fitzgeraldových románů, uhlazených mladíčků z Wall Street, kteří mají v očích, v uších a ústech vepsaný znak dolaru, a ohleduplných chytráků, kteří si o sobě myslí tolik, že všechno pak vypadá jen jako nějaký vtip. Fitzgeralďáci mají sklony provádět v posteli jakési neúčinné porno, se spoustou rámusu a akrobacie a zaned
batelným výsledkem. Finančníci předstírají vášeň a pak zvadnou. A chytrolíni si počínají, jako by vytvářeli nějakou rockovou skladbu založenou na matematice: Tahle ruka zadrnká tady a tenhle prst nabízí pěkný basový rytmus… Mluvím jako nějaká coura, ne? Počkat, spočítám, kolik jsem jich… jedenáct. To není špatné. Vždycky jsem si myslela, že dvanáctka je solidní a rozumné číslo, kterým se má skončit.

„Vážně,“ pokračuje Dvanáctka. (Cha!) „Pryč od toho podnosu.

James má v ledničce ještě tři další potraviny. Můžu ti nabídnout olivu s hořčicí. Ale jen jednu olivu.“

Ale jen jednu olivu. Ta věta není moc vtipná, ale už v sobě má nějaký skrytý humor, který se projeví naplno až nostalgickým opakováním. Pomyslím si: Za rok se budeme při západu slunce procházet po Brooklynském mostě a jeden z nás zašeptá: „Ale jen jednu olivu,“ a oba se rozesmějeme. (Pak se zarazím. Hrozné. Kdyby věděl, že si už v duchu říkám za rok, utekl by a já bych h

o k tomu musela povzbudit.)

Především se usměju, to přiznám, protože je nádherný. Tak rušivým způsobem nádherný, že od něj nemůžete odtrhnout oči, že prostě neodoláte a řeknete: „Ty víš, že jsi nádherný, že?“ A zase dál pokračujete v rozhovoru. Vsadím se, že ho kámoši nesnášejí: vypadá jako bohatý darebák z filmu pro puberťáky z osmdesátých let – ten, kdo nezapadá mezi ostatní, ten, kdo dostane šlehačkovým dortem do ksichtu, šlehačka mu steče na vyhrnutý límeček a všichni v cukrárně se chechtají.

Ale nechová se tak, to ne. Jmenuje se Nick. To se mi hrozně líbí. Dělá to z něj sympaťáka a normálního kluka, což taky je. Když se mi představí, řeknu: „No, to je správné jméno.“ Rozzáří se a vychrlí: „Nick, to je chlap, se kterým můžeš jít na pivo, chlap, kterému nevadí, když se mu pobliješ v autě. Nick!“

Pokračuje sérií hrozných slovních hříček. Pochytím tři čtvrtiny jeho citátů z filmů. Možná dvě třetiny. (Umiňuju si: vypůjčit si film Tutovka.) Naplní mi kalíšek, aniž ho o to musím požádat, dokonce někde vyslídí poslední kapku dobrého pití. Dělá si na mě nárok, zapíchl do mě praporek: Já tu byl první, ona je moje, moje. Je příjemné být dobytým územím po té mé nedávné sérii nervózních, uctivých postfeministických mužů. Má nádherný úsměv, takový kočičí. Mohl by si mě s ním otočit kolem prstu. Neptá se mě, co dělám, což je fajn, příjemná změna. (Jsem spisovatelka, už jsem to zmínila?) Mluví se mnou svým missourijským přízvukem, připomíná vlny na řece. Narodil se a vyrůstal nedaleko Hannibalu, kde v dětství žil Mark Twain a místo ho inspirovalo k napsání Toma Sawyera. Vypráví mi, že jako středoškolák pracoval na parníku, večeře a jazz pro turisty. A když se směju (rozmazlená, n
evychovaná holka z New Yorku, která si nikdy netroufla do těch velkých těžkopádných centrálních států, těch Států, Kde Žije Spousta Dalších Lidí), informuje mě, že stará dobrá Missoura je kouzelné místo, nejkrásnější na světě, žádný stát jej nepředčí. Má uličnický pohled, dlouhé řasy. Dokážu si představit, jak asi vypadal, když byl ještě malý kluk.

Domů jedeme společně taxíkem, pouliční lampy vrhají rozmazané stíny a vůz uhání, jako by nás někdo honil. Je jedna v noci, když narazíme na jeden z newyorských mrtvých bodů dvanáct ulic od mého bytu, tak vyklouzneme z taxíku do venkovního chladu, do skvělého Co dál? A Nick mě doprovází domů, objímá mě kolem pasu, obličeje máme ztuhlé mrazem. Když zahneme za roh, vidíme, že do místní pekárny zrovna přivezli práškový cukr, sypou ho velkým trychtýřem ze sudu do sklepa, jako by to byl cement, a my nevidíme nic než stíny závozníků v bílém, sladkém mraku. Mrak se rozpíná ulicí a Nick mě táhne blíž a usmívá se tím svým úsměvem, bere do prstů pramen mých vlasů a jede po něm až na konec, pak dvakrát zatahá, jako by zvonil na zvonek. Řasy má pokryté bílým práškem, a než se ke mně nakloní, otře mi cukr ze rtů, aby mě mohl ochutnat.

NICK DUNNE

TOHO DNE

Otevřel jsem dokořán dveře svého baru, vklouzl do tmy a poprvé se toho dne zhluboka nadechl, nabral do nosu vůni cigaret a piva, kořeněnou ukápnutým bourbonem a starým popcornem. V baru byla jediná zákaznice, seděla sama ve vzdáleném koutě: starší žena jménem Sue, která sem dřív chodívala každý čtvrtek se svým manželem, ale ten před dvěma měsíci zemřel. Teď sem chodila každý čtvrtek sama, o hovor nestála, sedávala u piva nad křížovkou, zachovávala jakýsi rituál.

Moje sestra se už činila za barem, vlasy měla sčesané dozadu a upevněné sponkami do jakéhosi účesu vědátorské studentky a předloktí zčervenalá, jak namáčela pivní sklenice do horkých mydlinek a zase je z nich vytahovala. Go je štíhlá a má zvláštní obličej, čímž nechci říct, že nehezký. Chvilku to prostě trvá, než její rysy začnou dávat smysl: široká čelist, vyzáblý, krásný nos, velké tmavé oči. Kdyby šlo o dobový film, nějaký chlapík by si posunul klobouk, při pohledu na ni by hvízdl a řekl: „Páni, to je ale kus!“ Tvář královny bláznivých komedií třicátých let se nedá přirovnat k rošťáckým princeznám doby dnešní, ale po letech, která jsme prožili společně, vím, že se moje sestra mužům hodně líbí, což mě staví do zvláštní role bratra, který je na ni pyšný a zároveň ostražitý.

„Vyrábějí ještě tupimento sekanou?“ řekla mi místo pozdravu, ani nevzhlédla, jen věděla, že to jsem já, a mně se ulevilo jako vždycky, když jsem ji viděl: všechno nemusí být skvělé, ale bude to dobré.

Moje dvojče, Go. Tohle jsem si říkal už tolikrát, že se to pro mě stalo uklidňující mantrou místo skutečných slov: Mojedvojčego. Narodili jsme se v sedmdesátých letech, v době, kdy se dvojčata rodila vzácně, trochu magicky: bratranci a sestřenice jednorožce, sourozenci skřítků. Občas mezi námi dokonce funguje i telepatie. Go je opravdu jediný člověk na celém světě, se kterým úplně souzním. Cítím, že jí nemusím vysvětlovat, co dělám. Neobjasňuju, nepochybuju, nedělám si starosti. Neříkám jí všechno, to už ne, ale říkám jí mnohem víc než komukoli jinému. Říkám jí toho co nejvíc. Strávili jsme devět měsíců zády k sobě, kryli jeden druhého. Nikdy mi nevadilo, že je holka, což bylo zvláštní pro tak ostýchavé děcko. Co ještě říct? Byla prostě vždycky bezva.

„Pimento sekaná, to je něco jako lančmít, ne? Myslím, že jo.“

„Měli bychom si ji koupit,“ řekla. Podívala se na mě se zvednutým obočím. „To mě zajímá.“

Bez zeptání mi natočila pivo PBR do ne moc čistého půllitru. Když si všimla, že zkoumám jeho okraj, zvedla půllitr a olízla šmouhu, takže tam zůstalo trochu slin. Postavila sklenici přímo přede mě. „Už je to lepší, můj princi?“

Go pevně věří, že jsem od rodičů dostal to nejlepší, že jsem já byl ten chlapeček, kterého si plánovali, to jediné dítě, které si mohli dovolit, a že ona proklouzla do tohoto světa, protože se mě držela za kotník, jako nevítaná a cizí. (Pro mého tátu obzvlášť nevítaná a cizí.) Je přesvědčená, že byla celé dětství odkázaná sama na sebe, žalostné stvoření v obnošeném oblečení, které nic nesmělo, nedostávalo žádné peníze a všichni ho jen litovali. Tahle představa může být svým způsobem pravdivá, já si ji hrozně nerad připouštím.

„Ano, ty moje mrzká nevolnice,“ řekl jsem a doprovodil svá slova královsky milostivým gestem.

Sedl jsem si k pivu. Potřeboval jsem sedět a dát si tak dvě tři. Nervy jsem měl od rána pořád napjaté.

„Co je s tebou?“ zeptala se. „Vypadáš dost vynervovaně.“ Cákla po mně, spíš vodu než mydlinky. Klimatizace se spustila a čechrala nám vlasy na temeni hlavy. Trávili jsme v Baru víc času, než bylo nutné. Stal se nám dětskou klubovnou, kterou jsme tenkrát neměli. Loni jsme se jednou večer zmazali a šli jsme doma do sklepa, otvírali jsme tam krabice, ve kterých máma uchovávala staré věci, to byla ještě naživu, i když už hodně špatná, a my se potřebovali nějak utěšit, vytahovali jsme staré hračky a hry a jásali nad nimi a pili přitom pivo z plechovky. Vánoce v srpnu. Když máma zemřela, Go se nastěhovala do našeho starého domu a postupně jsme ty hračky kousek po kousku stěhovali do Baru: panenka ze série Strawberry Shortcake, nyní už bez vůně, se jednoho dne objevila na barové stoličce (můj dárek pro Go). Maličký model autíčka, bez jednoho kola, stál na poličce v rohu (dostal jsem ho od Go).

Uvažovali jsme o tom, že v baru zavedeme stolní hry, i když většina našich hostů už byla moc stará a asi by se nedojímali nad naší stolní hrou z dětství, nad Hladovými hrochy, kteří polykali kuličky, nebo nad jinou, která spočívala v tom, že jste do malinkých plastových autíček usazovali malinké plastové mámy a táty a jejich mimina. Už si ani nevzpomínám na pravidla té hry. (Jen že s ní tenkrát slavně vyrukovala firma Hasbro.)

Go mi natočila další pivo, sobě taky. Levé víčko měla trochu pokleslé. Bylo přesně dvanáct, poledne, a já si říkal, odkdy už dneska pije. Měla za sebou takovou dekádu plnou kotrmelců. Moje hloubavá sestra, které to výborně pálilo a měla neklidného ducha, nechala koncem devadesátých let školy a odstěhovala se na Manhattan. Pracovala přes internet, byla úplně fenomenální – dva roky vydělávala nehorázné peníze, než se v roce 2000 s podobnými kšefty roztrhl pytel a převálcovalo ji to. Go se nevzrušovala, bylo jí teprve přes dvacet, byla v pohodě. Dodělala si školu a vstoupila do světa investičního bankovnictví. Působila jako takový střední kádr, žádná hvězda, ale ani žádná nula, jenže přišla o práci – dost rychle – roku 2008, kdy nastal finanční kolaps. Ani jsem nevěděl, že z New Yorku odjela, dokud mi nezavolala od mámy: vzdávám to. Přemlouval jsem ji, hučel jsem do ní, aby se vrátila, ale na druhé
m konci drátu panovalo jen naštvané mlčení. Když jsem zavěsil, vydal jsem se plný obav na trnitou pouť do jejího bytu v Bowery. Na požárním schodišti jsem uviděl vyhozený její milovaný fíkus, kterého pojmenovala Gary, byl celý zežloutlý a uschlý, a já věděl, že se Go už nikdy nevrátí.

Zdálo se, že se v Baru zase našla. Zvládala účetnictví i práci za výčepem. Tu a tam něco čmajzla z kasičky na spropitné, ale zase pracovala víc než já. Nikdy jsme se nebavili o tom, jak jsme žili předtím. Byli jsme odepsaní, měli jsme za sebou kariéru a vyhazov a byli jsme s tím podivně spokojeni.

„Tak co?“ řekla Go. Byl to její obvyklý začátek rozhovoru.

„Ale.“

„Ále co? Ále blbý? Vypadáš zdrchaně.“

Souhlasně jsem pokrčil rameny, zkoumavě se na mě podívala.

„Amy?“ zeptala se. Byla to jednoduchá otázka. Znovu jsem trhl rameny – tím jsem to potvrdil, takové co naděláš?

Go se na mě pobaveně podívala, opřela se lokty o bar, bradu v dlaních, nachystaná nějak břitce zhodnotit mé manželství. Go, tým odborníků v jedné osobě. „A co je s ní?“

„Špatný den. Prostě jen den blbec.“

„Nedělej si z ní těžkou hlavu.“ Go si zapálila cigaretu. Kouřila přesně jednu denně. „Ženský jsou blázni.“ Go se neřadila do obecné kategorie žen, to slovo používala s opovržením.

Odfoukl jsem kouř z cigarety směrem k ní. „Máme dnes výročí. Pět let.“

„Páni!“ Moje sestra zaklonila hlavu. Byla nám za družičku, celá ve fialové – „ta nádherná dáma s havraními vlasy, celá v ametystové“ – vyjádřila se o ní tenkrát Amyina matka – ale Go si žádná výročí nepamatovala. „Ježíši. Sakra. Ty vole, to to letí.“ Vyfoukla směrem ke mně další obláček kouře, snad aby mě poškádlila, že neuniknu rakovině. „To zas nachystá takovou tu svou, ech, jak tomu říkáš, ne vybírání popelnic -“

„Honba za pokladem,“ řekl jsem.

Moje manželka milovala hry, hlavně takové, u nichž se muselo přemýšlet, ale taky jen takové pro pobavení, a při každém našem výročí svatby připravila velice pracnou honbu za pokladem, kdy mě jedna stopa vedla k další, až jsem se dobral konce, kde mě čekal nějaký dárek. Podobnou hru vždycky o výročí svatby přichystal její otec pro matku, a myslím, že chápu tu roli pohlaví, že chápu, co mi tím chce naznačit. Jenže já nevyrůstal v Amyině rodině, měl jsem svou, a pokud se pamatuju, posledním dárkem, který můj táta mámě dal, byla žehlička, stála nezabalená na kredenci v kuchyni.

„Vsadíme se, jak moc se na tebe naštve letos?“ zeptala se Go a usmívala se přes okraj půllitru.

Ta Amyina hra měla jeden háček: nikdy jsem nerozluštil nápovědu. Při našem prvním výročí, ještě v New Yorku, jsem vyluštil dvě ze sedmi. To byl můj nejúspěšnější rok. Na prvním lístečku bylo napsáno:

Tuto skrýš možná otvor ve zdi odhalí,

loňský podzim v úterý jsme se tam krásně líbali.

Soutěžili jste někdy v dětství v psaní slov? Vzpomínáte na ten okamžik, kdy jste měli před očima bílo, jakmile vám nadiktovali slovo a vy jste pátrali v mozku, jestli ho dokážete napsat? Bylo to jako sněhová vánice, ten prázdný úlek.

„Irský bar na ne tak irském místě,“ napověděla Amy.

S nepatrným úšklebkem a náznakem pokrčení ramen jsem se začal rozhlížet po obýváku, jako bych tam mohl najít odpověď.

„Zabloudili jsme v dešti,“ naléhá žadonivě a zároveň se jí do hlasu vkrádá podrážděnost.

Teď už jsem pokrčil rameny doopravdy.

„Jmenovalo se to tam U McManna, Nicku. Vzpomeň si, zabloudili jsme v čínské čtvrti a pršelo, my jsme se snažili najít tu restauraci, kde se prodávají čínské plněné knedlíčky, mělo to být někde nedaleko Konfuciovy sochy, ale nakonec se ukázalo, že tam jsou dvě jeho sochy, a nakonec jsme celí promočení zapadli do jakéhosi irského baru, dali jsme si tam pár skleniček whisky, tys mě popadl a líbal jsi mě a bylo to “

„Správně! Měla jsi dát do nápovědy Konfucia a já bych na to přišel.“

„Nešlo o tu sochu. Šlo mi o to místo. O tu chvíli. Prostě jsem si myslela, že byla taková jedinečná.“ Poslední slova vyslovila dětinsky zpěvavě, kdysi se mi to na ní líbilo.

„Byla jedinečná.“ Přitáhl jsem ji k sobě a políbil. „Tohle byla moje speciální rekonstrukce při příležitosti výročí svatby. Pojďme tam a zopakujeme si to.“

U McManna nám barman, vousatý mladík podobný medvědovi, nalil každému whisky a vyrukoval s dalším lístečkem s nápovědou.

Když je mi nanic a cítím smutek,

mám jen jediné místo, kam bych utek.

Ukázalo se, že tím jediným místem je pro Amy socha Alenky v říši divů, která se nacházela v Central Parku a o které mi Amy říkala, věděla, že mi říkala mockrát, že jí ta socha v dětství často zlepšila náladu. Nepamatuju si ani na jeden náš rozhovor na toto téma. Čestné slovo, prostě si to nepamatuju. Asi se nedovedu soustředit a moje manželka mi vždycky připadala trochu oslňující, v pravém smyslu toho slova, hlavně když jsem se na ni díval v jasném světle. Mně stačilo, že jsem jí byl nablízku a ona něco mluvila, nezáleželo vždycky na tom, co říká. Mělo mi na tom záležet, ale nezáleželo.

Když jsme si na sklonku toho dne nakonec předali dárky takové ty tradiční papírové dárky, co se dávají při prvním výročí svatby – Amy už se mnou nemluvila.

„Miluju tě, Amy. Ty víš, že tě miluju,“ řekl jsem a proplétal jsem se za ní kolem hloučků uchvácených turistů, kteří stáli uprostřed cestiček s ústy nadšením dokořán. Amy byla o pár kroků přede mnou, proplouvala davem lidí v Central Parku, vyhýbala se běžcům s laserovýma očima a bruslařům s nohama jako nůžky, klečícím rodičům a batolatům opilecky se ženoucím na nejistých nohou, rty měla pevně stisknuté a spěchala nikam. Já se ji snažil dohonit a popadnout ji za ruku. Nakonec se zastavila, podívala se na mě s výrazem, který svědčil o tom, že ji moje vysvětlování nijak nedojímá, a který zchladil mé podráždění: „Amy, já nechápu, proč ti musím svou lásku dokazovat tím, že si budu přesně pamatovat, co děláš a jak to děláš. Když si to nepamatuju, neznamená to přece, že s tebou nejsem hrozně rád!“

Opodál nějaký klaun nafukoval balonek ve tvaru zvířátka, nějaký muž koupil růži, nějaké dítě lízalo zmrzlinu v kornoutku a zrodila se tradice, na kterou už nikdy nezapomenu: Amy, která vždycky všechno přehání, jde do extrému, a já nikdy, protože mi to nestojí za tu námahu. Všechno nejlepší k našemu výročí, idiote.

„Řekla bych, že – po pěti letech – už může být pořádně otrávená,“ pokračovala Go. „Tak jen doufám, žes jí dal nějaký fakt pěkný dárek.“

„Podle toho, co se patří.“

„Co se vlastně dává při pátém výročí? Z čeho má dárek být? Z papíru?“

„Dárky z papíru se mají dávat při prvním výročí,“ poučil jsem ji. Tenkrát mi Amy po nečekaně složité honbě za pokladem darovala elegantní dopisní soupravu s mými iniciálami v záhlaví a z tak smetanově žlutého papíru, až jsem se bál, že mi ta smetana ulpí na prstech. Já zase své manželce věnoval jasně červeného papírového draka, koupil jsem ho v laciném krámku a vzbuzoval ve mně představu pikniků v parku a teplé vůně léta. Ani jí, ani mně se dárek nelíbil, víc by se nám líbilo to, co dostal ten druhý. „Má to teda být stříbro?“ hádala Go. „Bronz? Něco ze dřeva? Tak mi pomoz!“

„Dřevo,“ řekl jsem. „Žádný romantický dárek ze dřeva neexistuje.“

Na opačném konci barového pultu složila Sue pečlivě noviny, položila je na pult i s pětidolarovou bankovkou, postavila na něj i svůj dopitý půllitr a odcházela. Všichni tři jsme se beze slova usmáli.

„Už to mám,“ prohlásila Go. „Běž domů, pořádně jí to udělej a pak ji třískni přes obličej penisem a zařvi: ,Tady máš dárek ze dřeva, ty děvko!‘“

Rozesmáli jsme se. Pak jsme se oba zároveň začervenali. Byl to takový oplzlý vtip, ne moc obvyklý od sestry, ale Go po mně takovými s oblibou občas hodila jako granátem. Z toho důvodu se o nás na střední škole tu a tam šeptalo, že spolu tajně šoustáme. Dvojčesmilstvo. Byli jsme si hodně blízcí: vtipy, kterým jsme rozuměli jen my dva, důvěrné špitání. Jsem si naprosto jistý, že to nemusím říkat, ale vy nejste Go a mohli byste si to vykládat špatně, takže to přece jen řeknu: moje sestra a já jsme spolu nikdy nic neměli a nikdy jsme na to ani nepomysleli. Prostě jsme se měli rádi.

Go zrovna pantomimicky předváděla, jak třískám manželku svým ptákem.

Ne, Amy a Go se nikdy nespřátelily. Obě si příliš hájily své území. Go byla zvyklá, že v mém životě mezi dívkami zaujímala první místo, Amy byla zvyklá, že tohle místo zaujímala v životě každého. Na to, že bydlely ve stejném městě – dokonce dvakrát: nejdřív v New Yorku a teď tady – se skoro neznaly. Pendlovaly mým životem jako dobře načasované divadelní herečky, jedna vycházela ze dveří, právě když druhá vcházela, a při těch vzácných příležitostech, když se obě náhodou ocitly ve stejné místnosti, se zdálo, že je ta situace docela pobavila.

Než jsme spolu s Amy začali vážně chodit, pak se zasnoubili a vzali se, zachytil jsem tu a tam nějakou Goinu myšlenku z náhodně pronesené věty. Je to zvláštní, nějak se v ní nevyznám, nevím, co je vlastně zač. A: Zdá se mi, že když jsi s ní, nejsi to úplně ty. A: Je rozdíl, jestli někoho opravdu miluješ, nebo jestli miluješ jen představu, kterou o něm máš. A nakonec: Důležitá věc je, jestli jsi s ní šťastný.

Už je to dávno, co jsem byl s Amy opravdu šťastný.

Amy se taky vytasila s postřehy o Go: Ona je hodně… missourijská, že? A: Člověk musí mít tu správnou náladu, aby s ní mohl být. A: Chce tě mít tak trochu moc pro sebe, ale asi nikoho jiného nemá.

Doufal jsem, že až budeme všichni pohromadě v Missouri, obě dvě to přejde – hrany se obrousí a najdeme společnou řeč. Nestalo se tak. S Go byla větší legrace, takže to byla nerovná bitva. Amy byla chytrá, tvrdá a sarkastická. Dovedla mě naštvat, vytočit, pořádně si rýpnout, ale Go mě vždycky uměla rozesmát. Je nebezpečné smát se vlastní ženě.

„Go, máme myslím dohodu, že už o mých genitáliích nebudeš mluvit,“ řekl jsem. „Že v rámci našeho sourozeneckého vztahu žádné genitálie nemám.“

Zazvonil telefon. Go se napila piva a pak zvedla sluchátko, obrátila oči v sloup a usmála se. „Ano, je tady, moment, prosím!“ Pohybem rtů mi naznačila: „Carl.“

Carl Pelley bydlel naproti nám přes ulici. Byl už tři roky v důchodu. Dva roky rozvedený. Nastěhoval se do naší čtvrti krátce po nás. Předtím pracoval jako obchodní cestující – prodával potřeby na dětské oslavy – a já z něj měl dojem, že po čtyřiceti letech kočovného života po motelech se doma necítí tak úplně doma. Skoro každý den zašel k nám do baru s páchnoucí levnou taškou a stěžoval si na nedostatek peněz, dokud nedostal první pivo zdarma. (To byla další věc, kterou jsem o něm z jeho návštěv Baru zjistil – že sice funguje, ale je silný alkoholik.) S velkorysou ochotou přijímal to, čeho jsme se „chtěli zbavit“, a dělal to opravdu poctivě: celý měsíc vydržel pít pivo z roku 1992, které jsme objevili v zaprášených lahvích ve sklepě. Když musel kvůli kocovině zůstat doma, vždycky si našel nějakou záminku, aby mohl aspoň zavolat: Dnes máte hrozně nacpanou schránku, Nicky, možná vám přiše
l nějaký balíček. Nebo: Asi bude pršet, měli byste si zavřít okna. Pokaždé šlo o nějakou blbost, kterou si vymyslel. Potřeboval jen slyšet cinkot sklenic a zurčení nalévaného nápoje.

Vzal jsem sluchátko a zachrastil v jeho blízkosti sklenicí s ledem, aby si Carl mohl představovat svůj gin.

„Ahoj, Nicky,“ ozval se jeho slabý hlas. „Nezlobte se, že obtěžuju, jen jsem si říkal, že byste to měl vědět… dveře vašeho domu jsou dokořán a ta vaše kočka je venku. To asi nemá být, že?“

Cosi jsem neartikulovaně zabručel.

„Šel bych se tam podívat, co se děje, ale je mi dnes nějak mizerně,“ pokračoval Carl ztěžka.

„Nedělejte si starosti,“ řekl jsem. „Stejně už musím domů.“

Do naší čtvrti je to patnáct minut jízdy po River Road. Občas se trochu zachvěju, když sem vjedu a vidím ty domy zející prázdnotou, bez světel – domy, v nichž ještě nikdo nebydlel, nebo ty, které už obyvatele měly a zažily jejich nedobrovolné vystěhování, domy vítězoslavně pusté a prázdné, bez lidí.

Když jsme se sem s Amy nastěhovali, hned se k nám nahrnuli naši nepočetní sousedé: osamělá matka tří dětí, žena středních let, nabídla hrnec dušeného masa se zeleninou, mladý otec trojčat přinesl karton se šesti plechovkami piva (manželka zůstala doma s trojčaty), dorazil i starší manželský pár, který bydlel o pár domů dál, a samozřejmě Carl z domu naproti. Seděli jsme vzadu na dřevěné lávce a koukali na řeku a oni všichni posmutněle mluvili o hypotékách a nulovém úroku a nulových výhodách a pak všichni poznamenali, že my aspoň máme přístup k řece a taky jediní z nich nemáme děti. „Vy jste jen sami dva? V tak velkém domě?“ podivila se osamělá matka a rozdělovala porce míchaných vajec.

„Sami dva,“ potvrdil jsem s úsměvem a pochvalně jsem přikývl, když jsem si nabral do pusy lžíci vajec.

„Abyste se tu necítili osamělí.“

V tomto bodě měla pravdu.

Za čtyři měsíce pak paní „v tak velkém domě?“ prohrála svůj boj s hypotékou a zmizela v temnotách i se svými třemi dětmi. Její dům zůstal prázdný. Na okně obýváku zůstala přilepená dětská kresba motýla, jeho kdysi zářivé barvy sluncem zhnědly. Nedávno jsem jel večer kolem a uviděl jsem za sklem vousatého, zanedbaně vyhlížejícího muže, hleděl přes obrázek do ulice a vypadal v té tmě jako nějaká smutná ryba v akváriu. Když si všiml, že se na něj dívám, rychle odstoupil od okna a zmizel v hlubinách domu. Následujícího dne jsem mu nechal na schodu přede dveřmi papírovou tašku plnou sendvičů; celý týden zůstala netknutá a slunce na ni pražilo, sendviče se kazily a promastily papír, až jsem nakonec tašku zase sebral a vyhodil.

Ticho. V této čtvrti vždycky panovalo znepokojivé ticho. Když jsem se blížil k našemu domu a uvědomoval jsem si zvuk motoru auta, už zdálky jsem viděl, že kocour sedí na schodech. Pořád na schodech, celých dvacet minut poté, co Carl volal. To bylo divné. Amy toho kocoura milovala, měl ustřižené drápy, nikdy nesměl ven, v žádném případě, protože Bleecker byl sice roztomilý, ale mimořádně hloupý, a i když měl někde v tlustém huňatém těle nastřelený čip, Amy věděla, že by ho už nikdy neuviděla, kdyby se dostal z domu. Kocour by se dokolébal rovnou k Mississippi – ťap, ťap, žbluňk – a odplul až do Mexického zálivu, přímo do tlamy nějakého hladového žraloka.

Ale ukázalo se, že kocour nemá ani tolik důvtipu, aby sešel po schodech. Seděl těsně nad nimi přede dveřmi, vypasený, ale hrdý strážce – soukromý hlídač. Když jsem zastavil u cestičky k domu, vyšel na zápraží i Carl a já cítil, že mě oba – on i kocour sledují, jak jsem vystoupil z auta a jdu ke dveřím po cestičce lemované kopci červených pivoněk, naducaných a svěžích a svádějících k tomu, aby je člověk orval.

Už jsem se chystal zaujmout pozici k odchytu kocoura, když jsem uviděl, že dveře do domu jsou otevřené. Carl mi to sice řekl už do telefonu, ale spatřit to na vlastní oči bylo něco jiného. Dveře nebyly jen pootevřené, takovým tím způsobem „šla jsem vynést odpadky, hned jsem zpátky“. Byly dokořán a ten pohled věstil něco neblahého.

Carl zevloval na protější straně, čekal, co udělám, a já cítil, že hraju roli Znepokojeného manžela, jako v nějaké hrozné divadelní hře. Zastavil jsem se na prostředním schodu a zamračil jsem se, pak jsem vyrazil a bral schody po dvou, přitom jsem volal manželčino jméno.

Ticho.

„Amy, jsi doma?“

Vyběhl jsem rovnou nahoru. Amy nikde. Stálo tam žehlicí prkno, žehlička byla ještě zapnutá, na prkně nachystané nějaké šaty na vyžehlení.

„Amy!“

Běžel jsem zase dolů a viděl jsem, že Carl pořád stojí ve dveřích, ruce v bok a sleduje, co se děje. Vběhl jsem do obýváku a prudce jsem se zastavil. Na koberci střepy skla, konferenční stolek vzhůru nohama. Odkládací stolečky také převržené, knihy se rozletěly po podlaze a připomínaly nějaký karetní trik.

I ten těžký starožitný otoman byl převrácený, jeho čtyři krátké nožky trčely vzhůru jako nějakému mrtvému zvířeti. A uprostřed toho nepořádku se válely hodně ostré nůžky.

„Amy!“

Začal jsem pobíhat po domě, hulákal jsem její jméno. Proběhl jsem kuchyní, kde se pálila čajová konvice, seběhl do suterénu a nahlédl do prázdného pokoje pro hosty a pak vyběhl zadními dveřmi do zahrady. Supěl jsem k naší dřevěné lávce vedoucí do řeky. Nakoukl jsem přes okraj dolů, jestli Amy není v našem člunu, jednou jsem ji takhle našel, ležela v uvázané loďce, houpala se na vodě, obličej nastavený slunci, oči zavřené, a když jsem shlédl dolů na pableskující hladinu řeky, která mě oslňovala, na Amyin krásný klidný obličej, otevřela najednou své modré oči a nic mi neřekla, já jí taky nic neřekl a odešel jsem sám domů.

„Amy!“

Nebyla na řece, nebyla v domě. Amy tam nebyla.

Amy zmizela.

AMY ELLIOTTOVÁ

18. ZÁŘÍ 2005

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Takže, tedy, nuže. Hádejte, kdo se vrátil? Nick Dunne, ten kluk z brooklynského večírku, který mě líbal v oblaku cukru a pak zmizel jako kouzlem. Osm měsíců, dva týdny, dva dny ani slovo, a pak se objeví, jako by to všechno bylo takhle naplánované. Ukázalo se, že ztratil mé telefonní číslo. Měl tenkrát vybitý mobil, tak si ho napsal na kousek papírku. Ten si strčil do kapsy džínsů, které pak vypral a zjistil, že z papírku zbyl rozmočený chuchvalec. Snažil se číslo rozluštit, ale přečetl už jen 3 a 8. (Jak řekl.)

Pak byl zavalen prací a najednou už bylo trapně pozdě na to, aby se mě snažil najít. (Jak řekl.)

Samozřejmě že jsem byla naštvaná. Byla jsem naštvaná už dávno předtím. Ale teď nejsem. Dovolte, abych vám to vylíčila. (Řekla.) Dneska. Nárazový zářijový vítr. Jdu po Sedmé avenue, přemýšlím, co bych si tak dala k obědu, koukám po nabídce okolních bufetů a obchůdků – nekonečné plastové bedny se žlutými a cukrovými a červenými melouny rozloženými na ledě jako hit dnešního dne – a cítím, že se ke mně někdo přitočil a jde vedle mě, koutkem oka si toho dotěru prohlédnu a uvědomím si, kdo to je. Byl to on. Ten kluk ze zápisu „seznámila jsem se s klukem!“

Nezvolnila jsem krok, jen jsem se k němu otočila a řekla:

a) „Známe se?“ (manipulativně, vyzývavě)

b) „Jé, to jsem ráda, že tě vidím!“ (dychtivě, celá naměkko)

c) „Jdi do prdele.“ (agresivně, nenávistně)

d) „No, to sis ale dal na čas, Nicku, že?“ (bezstarostně, hravě, v pohodě)

Odpověď: D

A teď jsme spolu. Spolu, spolu. Tak snadné to bylo.

To načasování je zajímavé. Příhodné, dalo by se říct. (A já to říkám.) Zrovna včera večer moji rodiče křtili svou novou knihu. Úžasná Amy a její velký den. Jo, jasně, Rand a Marybeth nedokázali odolat. Dali jmenovkyni své dcery to, co nedokázali dát své dceři: manžela! Ano, ve dvacátém díle se Úžasná Amy vdává! Jéééééé. Nikoho to nezajímá. Nikdo nechtěl, aby byla Úžasná Amy dospělá, já už vůbec ne. Ať zůstane v podkolenkách a s mašličkami ve vlasech, a mě nechte, ať dospěju, nezatížená svým literárním druhým já, svou papírovou lepší polovičkou, tou, kterou jsem se měla stát.

Ale Amy je živobytí rodiny Elliottových, slouží nám dobře, takže bych asi neměla litovat, že je tak dokonalá. Bere si samozřejmě svého starého dobrého Schopného Andyho. A budou žít jako moji rodiče: šťastně, přešťastně.

Přesto je znepokojivé, v jak malém nákladu kniha vyšla. V osmdesátých letech činil náklad prvního vydání nového dílu sto tisíc výtisků. Teď deset tisíc. Křest knihy byl tím pádem dost neslavný. Trochu mimo. Jak pořádat oslavu pro fiktivní postavu, která začala svůj život coby přemoudřelá malá holka, a teď je z ní třicetiletá nastávající nevěsta, která pořád mluví jako malé dítě? („Páni,“ pomyslela si Amy, „ten můj drahý snoubenec je hrozný škarohlíd, když není po jeho…“ To je doslovný citát. Celá knížka ve mně budí chut praštit Amy přímo do té její stupidní, neposkvrněné vagíny.) Je to nostalgická záležitost, určená pro ženy, které s Úžasnou Amy vyrůstaly, ale nevím, kdo by něco takového skutečně chtěl číst. Já ji samozřejmě četla. Dala jsem jí své požehnání – mnohokrát. Rand a Marybeth se báli, že bych mohla Amyinu svatbu považovat za nějaký kritický výpad proti to
mu, že jsem pořád svobodná. („Osobně si myslím, že by se ženy měly vdávat až po pětatřicítce,“ prohlásila moje máma, která si tátu brala ve svých třiadvaceti.)

Moji rodiče se pořád obávali, že budu Amy brát moc osobně pořád mě přesvědčovali, abych se s ní příliš neztotožňovala. A přesto mi nikdy neuniklo, že když jsem něco zpackala, Amy to hned udělala správně. Když jsem ve dvanácti konečně praštila s hraním na housle, Amy se hned v dalším díle projevila jako hudební génius. („Páni, hrát na housle je sice dřina, ale jen dřinou se člověk zlepšuje!“) Když jsem se v šestnácti vykašlala na tenisový turnaj a jela jsem místo toho radši s kamarády na víkend na pláž, Amy dala přednost tenisu. („Páni, vím, že s přáteli je větší zábava, ale kdybych na ten turnaj nejela, zradila bych sebe i všechny ostatní hráče.“) Vždycky jsem nad tím zuřila, ale když jsem pak nastoupila na Harvard (a Amy si správně vybrala univerzitu, kterou studovali mí rodiče), dospěla jsem k závěru, že jsem směšná, když se tím užírám. To, že moji rodiče, dva dětští psychologové,
zvolili tuto konkrétní veřejnou formu pasivní agresivity vůči svému vlastnímu dítěti, bylo nejenom hnusné, ale zároveň hloupé a ujeté a jaksi legrační. Tak prosím.

Večírek byl stejně schizofrenický jako samotná kniha – konal se v Bluenightu u Union Square, v jednom z těch zšeřelých salonů s ušáky a zrcadly ve stylu art deco, kde se máte cítit „hrozně mladistvě“. Skleničky martini cinkají na podnosu, číšníci se strnulým šklebem úsměvu je roznášejí na zdvižené ruce. Lační novináři s vědoucími úsměvy a plochýma nohama urvou několik drinků zdarma, než odtáhnou někam jinam.

Moji rodiče ruku v ruce obcházejí hosty – jejich příběh lásky je v pokračováních Úžasné Amy také zvěčněn: manželský pár, který se po čtvrt století věnuje společné práci. Spřízněné duše, blíženci. Oni si takhle opravdu říkají a má to logiku, protože já věřím, že takoví jsou. Můžu se za to zaručit, mám je za ta léta, kdy jsem s nimi žila jako osamělý jedináček, dobře přečtené. Nikdy se nehádají, nemají mezi sebou žádné vyhrocené konflikty, proplouvají životem jako dvě hladké medúzy – instinktivně se rozpínají a smršťují, přelévají se do prostoru toho druhého a zase se vracejí do svého. Vypadá to jednoduše. V jejich podání takové spříznění dušívypadá jednoduše. Říká se, že to děti z rozvrácených rodin mají těžké, ale děti ze vzorných manželství jsou nuceny řešit ještě složitější problémy.

A já pochopitelně musela sedět na sametovém taburetku v koutě, stranou toho největšího ruchu, abych mohla poskytovat rozhovory smutné hrstce jakýchsi začátečníků, kteří dostali od svých šéfredaktorů za úkol „urvat nějaký citát“.

Jaký je to pocit, když vidíte, že se Amy nakonec vdala za Andyho? Vy přece ještě nejste vdaná, že?

Otázka, kterou vám položí:

a) nesmělý chlapeček s vykulenýma očima, který si dělá poznámky do bloku položeného na brašně přes rameno

b) vyšňořená slečinka s hladce ulízanými vlasy a odpornými střevíčky na jehlových podpatcích

c) dychtivá a potetovaná mladá rockerka, která se podle všeho zajímá o Amy mnohem víc, než by člověk od takové pokérované mladé holky čekal

d) všichni výše uvedení

Správná odpověď: D

Já: „Samozřejmě jsem hrozně zvědavá, jak to s Amy a Andym bude pokračovat. Přeju jim jen to nejlepší! Ha ha.“

A na další otázky většinou odpovídám takto, nehledě na pořadí:

„Pro některé části příběhu jsem posloužila jako předloha, ale jiné jsou zase pouhá fikce.“

„Momentálně jsem šťastně nezadaná, v mém životě se žádný Schopný Andy nevyskytuje!“

„Ne, nemyslím si, že Amy přehnaně zjednodušuje dynamický vztah mezi mužem a ženou!“

„No, neřekla bych, že je seriál o Amy zasazen do určité doby. Myslím, že jde o klasický příběh.“

„Ano, jsem svobodná. Žádný Schopný Andy se momentálně v mém životě nevyskytuje.“

„Proč je Amy úžasná a Andy pouze schopný? Copak neznáte spoustu soběstačných a skvělých ženských, které si vzaly nijak nezajímavé chlapy, jen takové obyčejné, co akorát chodí do práce? Ne, to si nepište, to byl jen takový vtip.“

„Ano, jsem svobodná.“

„Ano, moji rodiče jsou dvě naprosto spřízněné duše.“

„Ano, moc bych si přála mít jednou taky takový vztah.“

„Jo, svobodná, ty hajzle.“

Pořád dokola stejné otázky, já se snažím předstírat, jak jsou duchaplné. A tazatelé se snaží předstírat totéž. Bar je chválabohu v provozu.

Pak se se mnou už nikdo bavit nechce – najednou! – a slečna z PR předstírá, že je to dobře: A teď se už můžete věnovat své společnosti! Vklouznu zase do té (malé) skupinky, které vévodí mí rodiče v roli dokonalých hostitelů, tváře mají rozpálené

Rand cení zuby v úsměvu prehistorické mořské příšery, Marybeth rozradostněně potřásá hlavičkou jako mladá dívenka, oba se drží za ruce, prsty propletené, všechno, co říká ten druhý, připadá prvnímu nesmírně zábavné, výborně se baví, jsou sebou nadšení a já myslím jen na to, že jsem tak příšerně sama!

Jdu domů a chvíli brečím. Je mi skoro dvaatřicet. Není to moc, aspoň v New Yorku se to tak nebere, ale je fakt, že od té doby, co jsem měla opravdu někoho ráda, uplynuly už celé roky. Tak jaká je asi pravděpodobnost, že potkám někoho, koho budu milovat, tím spíš milovat tak, abych si ho chtěla vzít? Už mě unavuje, že nevím, s kým budu, nebo jestli vůbec s někým budu.

Mám spoustu kamarádek, které už jsou vdané – i když jen pár z nich šťastně, ale zkrátka hodně jich je vdaných. Ta hrstka šťastných jsou jako moji rodiče: nedovedou pochopit, že jsem ještě svobodná. Taková chytrá, hezká a sympatická holka jako já, holka s tolika zájmy a nadšením pro spoustu věcí, navíc má skvělou práci a milující rodiče. A nebojme se to říct: i peníze. Kamarádky vraští obočí a předstírají, že přemýšlejí, s kým by mě tak mohly dát dohromady, ale všechny víme, že nikdo takový nezbyl, nezbyl nikdo dobrý, a já vím, že si všechny v skrytu myslí, že jsem nějaká vadná, že se mnou něco není v pořádku; nedokážu být spokojená a zároveň učinit spokojeným toho druhého.

Kamarádky, které nejsou se svými manžely jedno tělo, jedna duše – ty, které se takzvaně usadily, mou situaci nechápou ještě víc: Přece není tak těžké najít někoho, koho bych si mohla vzít, říkají. Žádný vztah není dokonalý, prohlašují – právě ty, které považují sex za manželskou povinnost, tráví se svým partnerem plytké večery, musejí vzít zavděk vysedáváním u televize, věří, že manželská kapitulace – ano, miláčku, dobře, miláčku – je projevem dokonalého souladu. Dělá, co mu řekneš, protože se mu nechce se s tebou hádat, myslím si. Tvoje pitomoučké požadavky ho utvrzují v přesvědčení, že tě převyšuje, nebo mu jdou na nervy, a jednoho dne přefikne svou krásnou mladou kolegyni, která po něm nic nechce, a to budeš teprve koukat. Ukaž mi chlapa, který se nebude chtít aspoň trochu vzepřít, který bude pořád snášet nějaké kdákání. (Ale zároveň mu to bude svým způsobem vyhovovat.) N
echtěj, abych skončila v takovém tom vztahu, kdy jeden do druhého ustavičně rýpe, uráží ho, jen jakoby z legrace, před společnými známými obrací oči v sloup a rádoby vtipně jej neustále shazuje v naději, že je přetáhne na svou stranu v nějakém manželském sporu, který je ostatním úplně ukradený. Ty hrozné vztahy prosáklé věčným jen kdyby: Tohle manželství by bylo skvělé, jen kdyby… a vy vycítíte, že seznam těch kdyby je mnohem delší, než si oba zúčastnění vůbec uvědomují.

Takže vím, že jsem udělala dobře, když jsem se ještě neusadila, ale nijak mě netěší, že se moje kamarádky s někým spárovaly a já sedím v pátek večer doma, otevřu si láhev vína, uvařím si něco originálního k jídlu a říkám si: To je perfektní, a mám rande sama se sebou. Proto absolvuju nekonečné série večírků a posezení v barech, kroužím po těch místnostech a připadám si jako nějaký pochybný zákusek, do kterého nemá nikdo odvahu kousnout. Chodím na schůzky s muži, kteří jsou sympatičtí a hezcí a chytří – muži jako z románu a já mám pocit, že jsem se ocitla někde v cizině, snažím se, aby pochopili, co jsem zač, aby mě poznali. Protože copak není podstatou každého vztahu, aby vás ten druhý poznal, aby vás pochopil? On mi rozumí. Ona mi rozumí. Není to snad to jednoduché zaklínadlo?

Takže protrpíte večer s dokonalým papírovým hrdinou – nepochopíte jeho vtipné bláboly, nahrává vám svými bonmoty na smeč, ale vy ji nevyberete. Nebo pochopí, že jste právě utrousila něco vtipného vy, ale neví, co s tím, v dlani mu zůstane jakýsi konverzační hlen, který si pak otře. Oba strávíte další hodinu ve snaze vzájemně se najít, poznat se, vypijete trochu víc, mírně se odvážete. A pak odejdete sama domů do studené postele a říkáte si: Bylo to fajn. A váš život se stane dlouhou šňůrou takových fajn.

A najednou se srazíte s Nickem Dunnem na Sedmé avenue, když si jdete koupit žlutý meloun nakrájený na kostky, a bác ho! On vás zná, pozná, poznáte se. Oba si pamatujete stejné věci, které stojí za zapamatování. (Ale jen jednu olivu.) Máte stejný rytmus. Cvak. Prostě se znáte. Najednou vidíte, jak si spolu čtete v posteli a v neděli si pečete k snídani vafle a smějete se blbostem, vidíte jeho ústa na svých. A je to tak neuvěřitelně fajn, že jen obyčejné fajn už vám nikdy nebude stačit. Tak rychle to přišlo. A pomyslíte si: Ach, tak takhle už do konce života. Nakonec to přece jen nastalo.

NICK DUNNE

TOHO DNE

Nejdřív jsem na policii čekal v kuchyni, ale štiplavý zápach spálené konvice mě tak dráždil v krku, že se mi nakonec chtělo zvracet, a tak jsem se přesunul na verandu před vchodem, posadil se na horní schod a nutil se do klidu. Pořád jsem Amy zkoušel volat na mobil a pokaždé se mi ozvala hlasová schránka, rychle a rytmicky se zapřísahávala, že mi Amy ihned zavolá. Amy se však neozvala. Uplynuly tři hodiny, odeslal jsem jí během té doby pět textovek, ale nezavolala mi.

Ani jsem to nečekal. Policii řeknu: Amy by nikdy neodešla z domu s tím, že by nechala zapnutou konvici. Nebo otevřené dveře. Nebo nedožehlené prádlo. Byla sakramentsky pořádná a neodběhla by někam od nedokončené práce (například od svého nemožného, ale ne tak úplně nenapravitelného manžela), i kdyby usoudila, že ji to nebaví. Když jsme trávili dva týdny líbánek na pláži na Fidži, odhodlaně se prokousávala milionem záhadných stránek Kroniky ptáčka na klíček a na mě se tvářila naštvaně, protože jsem hltal jeden thriller za druhým. Od té doby, co přišla o práci a co jsme se pak přestěhovali zpátky do Missouri, se točila (topila?) v koloběhu neustálých nedůležitých a chaotických činností. Ty šaty, co si nachystala na žehlicí prkno, by zkrátka vyžehlila.

A pak tu byl náš obývák, nesl známky nějakého zápasu. Bylo mi prostě jasné, že mi Amy už nezavolá. Chtěl jsem, aby začalo další dějství.

Nastala ta nejlepší část dne, červencové nebe bez mráčku, paprsky pozvolna zapadajícího slunce mířily jako světlo reflektoru na východ a dodávaly krajině zlatavě svěží nádech, podobala se plátnu nějakého vlámského malíře. Přijela policie. Působilo to idylicky: já seděl na schodech, na stromě zpívali ptáci, z auta beze spěchu vystoupila mladá dvojice, jako by se stavili u známých na pikniku. Ještě dětičky, něco přes dvacet, sebejistí a nezajímaví, zvyklí chlácholit zneklidněné rodiče, když jejich dospívající ratolesti přetáhly vycházky. Hispánská dívka s dlouhým tmavým copem a černý mladík mariňáckého vzezření. V Kartágu za mé nedávné nepřítomnosti trochu (ale jen opravdu trošičku) ubylo bělošského obyvatelstva, ale zůstávalo pořád tak přísně segregované, že jedinými příslušníky tmavší rasy, které jsem během dne vídal, byli většinou zaměstnanci rozvážkových firem, zdravotníci
a pošťáci. Poldové. („Tohle místo je tak bílé, že mi to až vadí,“ nechala se slyšet Amy, která předtím v tavicím kotli Manhattanu měla mezi kamarády jen jednoho Afroameričana. Obvinil jsem ji, že touží po jakési aranžérské úpravě výkladní skříně, kde budou menšiny tvořit pozadí. Nepochodil jsem.)

„Pan Dunne? Policistka Velásquezová,“ představila se žena, „a toto je můj kolega Riordan. Jde o vaši manželku, že?“

Riordan obhlížel silnici a cucal bonbon. Viděl jsem, že sleduje ptáka, který letěl přes řeku. Pak znenadání střelil pohledem po mně, jeho sešpulené rty říkaly, že vidí všechno, co ostatní dělají. Mám obličej, do kterého byste s chutí udeřili pěstí; jsem Ir z dělnické rodiny uvězněný v těle naprosto zazobaného kreténa. Hodně se usmívám, abych to vykompenzoval, ale funguje to jen někdy. Na vysoké jsem dokonce nosil brýle, takové ty s obyčejnými skly, myslel jsem si, že mi dodají na přívětivém a přátelském vzhledu. „Uvědomuješ si, že v nich vypadáš jako ještě větší pablb?“ vyjádřila se k tomu Go. Zahodil jsem je tedy a ještě víc se usmíval.

Pokynul jsem těm dvěma: „Pojďte dovnitř a podívejte se.“

Vyšli po schůdkách, slyšel jsem vrzání jejich kožených opasků a pouzder. Zastavil jsem se ve dveřích do obýváku a ukázal na tu spoušť.

„Ale,“ prohlásil policista Riordan a rychle zapraskal klouby na rukou. Najednou se přestal tvářit tak znuděně.

Riordan s Velásquezovou seděli u jídelního stolu a nakláněli se dopředu, když mi kladli úvodní otázky: kdo, kde, jak dlouho. Uši měli doslova našpicované. Někdo jim volal, ale neslyšel jsem, co říká, a Riordan mě pak informoval, že sem už jedou detektivové. Byl jsem vážně hrdý, že mě berou vážně.

Riordan se mě podruhé zeptal, jestli jsem v poslední době neviděl v naší čtvrti někoho cizího, potřetí mi připomněl, že se v Kartágu potulují bandy bezdomovců, a vtom zazvonil telefon. Vrhl jsem se k němu.

Ozval se nevrlý ženský hlas: „Pane Dunne, tady pečovatelský dům Comfort Hill.“ Tam jsme s Go umístili našeho otce stiženého Alzheimerovou chorobou.

„Nemůžu s vámi teď mluvit, zavolám vám později,“ štěkl jsem a zavěsil. Opovrhoval jsem těmi ženami, které tam pracovaly: nikdy se neusmály, nikdy nikoho neutěšily. Byly špatně placené, dostávaly za tu vyčerpávající práci mrzký peníz, proto se asi nikdy na nikoho neusmály a neutěšily ho. Věděl jsem, že ony si můj hněv nezaslouží – k naprosté zuřivosti mě přivádělo pomyšlení, že otec pořád žije, zatímco matka už je v hrobě.

Tenhle měsíc měla poslat šek Go. Byl jsem si naprosto jistý, že červenec má platit ona. A jsem si jistý, že ona je přesvědčená o opaku. Už se nám to takhle stalo. Go říkala, že musíme navzájem neuvědoměle zapomínat posílat ty šeky, protože to, nač chceme opravdu zapomenout, je náš táta.

Vyprávěl jsem Riordanovi o cizím chlápkovi, kterého jsem viděl v uprázdněném domě v naší ulici, a vtom někdo zazvonil. Zazvonil domovní zvonek. Znělo to tak normálně, jako by mi vezli pizzu.

Vešla dvojice detektivů, byla na nich znát únava, končila jim směna. Muž byl hubený dlouhán, obličej se mu výrazně zužoval směrem k malé bradě. Žena zase překvapivě ošklivá – až nestoudně, její ošklivost překračovala obvyklé hranice: malé kulaté oči jako pevně přišité knoflíky, dlouhý zahnutý nos, pleť měla posetou drobnými hrbolky, dlouhé zplihlé vlasy odstínu chuchvalců prachu, které se hromadí pod nábytkem. Ošklivé ženy mě přitahují. Vychovávala mě trojice nehezkých žen – moje babička, máma a její sestra – a všechny byly inteligentní a laskavé a tlusté a moc, moc hodné. Amy byla první hezká holka, se kterou jsem kdy chodil, vážně chodil.

Ošklivka promluvila první, řekla totéž co slečna policistka Velásquezová. „Pan Dunne? Jsem detektiv Rhonda Boneyová. Toto je můj kolega, detektiv Jim Gilpin. Prý máte obavy o svou manželku.“

Hlasitě mi zakručelo v břiše, všichni to slyšeli, ale dělali jsme, že ne.

„Trochu se tu porozhlédneme, ano?“ řekl Gilpin. Měl těžké váčky pod očima a knírek prokvetlý bílými vousy. Košili neměl pomačkanou, ale ani vyžehlenou; vypadal, jako by měl páchnout cigaretovým kouřem a nakyslou kávou, ale nepáchl. Voněl mýdlem.

Odvedl jsem je po několika schodech do obýváku a opět ukázal na tu spoušť, oba policisté tam pilně klečeli, jako by čekali, až je objevíme při nějaké užitečné činnosti. Boneyová mě odvedla ke stolu v jídelně, dál od těch známek zápasu, ale ne z jejich dohledu.

Rhonda Boneyová se mě vyptala na stejné základní informace jako Velásquezová a Riordan, nespustila ze mě při tom pozorný pohled svých vrabčích očí. Gilpin si klekl na jedno koleno a zkoumal obývák.

„Volal jste nějakým přátelům nebo příbuzným, u kterých by vaše žena třeba mohla být?“ zeptala se Rhonda Boneyová.

„Já… Ne. Ještě ne. Asi jsem čekal, až všichni přijedete.“

„Aha…“ Usmála se. „Nechte mě hádat: nejmladší dítě.“

„Cože?“

„Jste nejmladší v rodině.“

„Mám sestru, dvojče.“ Vycítil jsem, že si o mně dělá nějaký obrázek. „Proč?“ Na zemi ležela Amyina oblíbená váza, nedotčená, i když narazila o stěnu. Byl to svatební dar, mistrovská japonská práce, a Amy vázu každý týden před příchodem uklízečky schovávala, protože byla přesvědčená, že by se mohla rozbít.

„Já se jen dohaduju, proč jste čekal na nás: jste zvyklý, že vůdčí roli vždycky převezme někdo jiný,“ řekla Boneyová. „Takový je můj bratříček. S tím se už člověk narodí.“ Rychle si něco zapsala do bloku.

„Dobrá,“ trhl jsem rozzlobeně rameny. „Potřebujete i mé znamení zvěrokruhu nebo už můžeme začít?“

Boneyová se na mě laskavě usmála, čekala.

„Předpokládal bych, že něco podniknete, protože očividně není u kamarádky,“ řekl jsem a ukázal na nepořádek v obýváku.

„Vy tu bydlíte jak dlouho, pane Dunne, dva roky?“ zeptala se.

„V září to budou dva.“

„Odkud jste se přistěhovali?“

„Z New Yorku.“

„Z města?“

„Ano.“

Ukázala nahoru, ptala se na dovolení bez ptaní, a já přikývl, šel za ní a Gilpin šel za mnou.

„Psal jsem tam,“ vyhrkl jsem bez přemýšlení. Ani teď, dva roky po návratu sem, nesnesu pomyšlení, že by se někdo mohl domnívat, že tohle je můj jediný život.

Boneyová: „To je zajímavé.“

Gilpin: „O čem?“

Načasoval jsem si odpověď podle počtu schodů: psal jsem pro jeden časopis (schod), psal jsem o popkultuře (schod) do jednoho pánského časopisu (schod). Otočil jsem se a viděl, že se Gilpin ještě ohlíží na obývák. Fotil si ho.

„Popkultura?“ zavolal nahoru, když vykročil po schodech. „Co to přesně obnáší?“

„Populární kulturu,“ řekl jsem. Vyšli jsme nahoru, Boneyová na nás čekala. „Film, televize, hudba, ale víte, ne žádné velké umění, nic bombastického.“ Zašklebil jsem se: bombastického? Jak povýšenecké. Vy dva burani asi potřebujete, abych vám překládal svou angličtinu, čárka, vytříbenou angličtinu z východního pobřeží, do angličtiny, čárka, hovorové angličtiny Středozápadu. Prostě sem čmáral něco vo tom, co mě napadlo, když sem zkouknul ňákej film.

„Ona miluje filmy,“ řekl Gilpin a ukázal na Boneyovou. Boneyová přikývla: Jo.

„Teď mi patří ten Bar ve městě,“ dodal jsem. Taky jsem učil v přípravném kurzu, ale to už jsem nedodal, najednou mi to připadalo takové nuzácké. A nebyl jsem na rande.

Boneyová nakukovala do koupelny, mě a Gilpina zastavila na chodbě. „Bar?“ řekla. „Slyšela jsem o něm. Chci se tam někdy podívat. Bezva jméno. Takový výstižný.“

„Zní to jak z ňákýho intelektuálskýho filmu,“ soudil Gilpin. Boneyová zamířila do ložnice a my ji následovali. „Když si jeden může dát pivko, není ten život tak špatnej.“

„Někdy ta odpověď je na dně sklenice,“ řekl jsem a zase jsem sebou trhl, protože mi to připadalo nepatřičné.

Vstoupili jsme do ložnice.

Gilpin se rozesmál. „Takovej pocit znám.“

„Vidíte, žehlička je pořád zapnutá,“ začal jsem.

Boneyová přikývla, otevřela dveře naší prostorné šatny a vešla dovnitř, cvakla vypínačem, rukama v latexových rukavicích rozhrnula košile a šaty na ramínkách, aby se dostala až dozadu. Najednou vykřikla, sehnula se, otočila se k nám – a v rukou držela dokonale souměrnou krabičku úhledně zabalenou ve stříbrném papíře.

Sevřel se mi žaludek.

„Někdo má narozeniny?“ zeptala se.

„Slavíme výročí svatby.“

Boneyová a Gilpin sebou škubli jako vyplašení pavouci a snažili se to honem zakrýt.

Když jsme se vrátili do obýváku, dvojice mladých policistů byla pryč. Gilpin si klekl a obhlížel převrácenou pohovku.

„No, jsem z toho teda úplně na mrtvici,“ začal jsem.

„Já vás vůbec z ničeho neviním, Nicku,“ řekl Gilpin vážně a znělo to upřímně. Měl světlé modré oči, občas mu zacukalo víčko, ten tik mě znervózňoval.

„Můžeme něco podniknout? Abychom mou ženu našli. Protože je jasné, že tu není.“

Boneyová ukázala na naši svatební fotografii pověšenou na zdi: já ve smokingu, zuby vyceněné v úsměvu, křečovitě objímám Amy kolem pasu, jak se to sluší; Amy s natočenými vlasy dotuha nalakovanými, závoj jí vlaje ve větru na pláži na mysu Cod, oči má moc vykulené, protože vždycky při focení v poslední chvíli mrkne a teď se hrozně snažila nemrknout. Brali jsme se hned po Dnu nezávislosti, ve slaném mořském vzduchu se ještě vznášel sirný pach ohňostroje – léto.

Pobyt na mysu nám prospěl. Vzpomínám si, že jsem během těch několika měsíců zjišťoval, že moje přítelkyně Amy je docela bohatý jedináček, kterého rodiče, tvůrčí géniové, hýčkali. Byla pro ně jakousi ikonou, díky stejnojmenné sérii knih, kterou jsem si asi z dětství pamatoval. Úžasná Amy. Amy mi to vysvětlila klidným, uvážlivým tónem, jako nějakému pacientovi, který se probírá z kómatu. Jako by to dělala už mnohokrát předtím a nepovedlo se jí to – přiznání k bohatství, které vyzní až příliš nadšeně, odhalení tajné identity, kterou si sama nevytvořila.

Amy mi řekla, kdo je a co je zač, a pak jsme jeli do památkově chráněného sídla Elliottových v Nantucket Sound, plachtili spolu a já si v duchu říkal: Jsem obyčejný kluk z Missouri, letím přes oceán s lidmi, kteří toho už viděli mnohem víc než já. I když se mi teď otevřely oči, i když si momentálně žiju na vysoké noze, už je nedohoním. Nezáviděl jsem jim. Byl jsem spokojený. Nikdy jsem netoužil po bohatství a slávě. Mě nevychovali rodiče, kteří by ve mně viděli budoucího prezidenta. Byli to pragmatičtí lidi, kteří si představovali, že jejich dítě bude dělat nějakou úřednickou práci, bude se něčím živit. Mě se točila hlava už jen z toho, že jsem se dostal do rodiny Elliottových, že jsem se někam podíval a zase se vrátil do nóbl opraveného domu, který v roce 1822 postavil nějaký kapitán zabývající se lovem velryb, že se tam vařila jídla z ekologicky vypěstovaných potravin, která byla zdravá a jej
ichž názvy jsem skoro ani neuměl vyslovit. Měli jsme třeba merlíka a já věděl jen to, že jde o nějakou chilskou rybu.

Tak jsme se jednoho krásného letního dne, kdy bylo nebe šmolkově modré, vzali, jedli a pili pod bílým plátěným přístřeškem, který se vzdouval jako plachta nějakého korábu, a já se za pár hodin s Amy vytratil do mořských vln, protože mi to všechno připadalo tak neskutečné, jako bych byl jen nějaký odlesk na mořské hladině. Chladný mořský opar mě vrátil do reality, vrátila mě tam i Amy, když mě zatáhla zpátky do zlatavé záře tureckého stanu, kde hodovali ti bohové, samozřejmě jen ambrózii. V tomhle duchu probíhaly už i naše námluvy.

Boneyová se naklonila k Amyině fotografii a pozorně si ji prohlížela. „Vaše manželka je moc hezká.“

„Ano, to je, je krásná,“ řekl jsem a cítil jsem odezvu svého žaludku.

„Kolikáté výročí svatby dnes slavíte?“ zeptala se.

„Páté.“

Nervózně jsem přešlápl, chtěl jsem už něco dělat. Nechtěl jsem poslouchat jejich řeči o tom, jak je moje žena krásná, chtěl jsem, aby už sakra šli tu mou manželku hledat. Ale nahlas jsem to nevyslovil; často neříkám věci nahlas, i když bych měl. Dokážu všechno držet v sobě a rozškatulkovat si to, až už je to někdy k nevydržení: moje nitro je někdy jako sklep, ve kterém jsou uloženy stovky lahví vzteku, zoufalství a strachu, ale nikdo to na mně pouhým pohledem nepozná.

„Pět let, to už něco znamená. Budu hádat: zamluvil jste si stůl v Houston’s?“ zajímal se Gilpin. To byla jediná nóbl restaurace ve městě. Musíte si všichni zajít do Houston’s, řekla máma, když jsme se sem vrátili, prozradila nám to jako nějaké zdejší tajemství a doufala, že tím mé ženě udělá radost.

„Samozřejmě, kde jinde.“

To už jsem policii zalhal popáté. Teprve jsem s lhaním začínal.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

5. ČERVENCE 2008

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Isem těhotná láskou! Láskou jen hořím! Morbidně pukám oddaností! Šťastný bumbrlíček s žaludkem plným nadšení do vdavek. Poletuju kolem něj se spokojeným bzučením, snáším na hnízdo a buduju ho. Přihodilo se mi něco zvláštního. Stala jsem se manželkou. Kormidluju loď konverzace – neohrabaně a nepřirozeně – jen proto, abych mohla vyslovovat jeho jméno nahlas. Stala jsem se manželkou, stala jsem se nudou, musela jsem odevzdat svůj průkaz nezávislé mladé feministky. Nevadí mi to. Dohlížím na jeho šekovou knížku, stříhám mu vlasy. Stala jsem se tak staromódní, že to jednou možná vyjádřím slovy, že jsem jeho peněženka, až se budu ve volném tvídovém kabátě štrachat z domu s červeně namalovanou pusou do salonu krásy. Nic mi nevadí. Zdá se, že se všechno v dobré obrátí, že se každá potíž změní v zábavnou historku, které se zasmějeme u večeře. Dneska jsem si dala do nosu, miláčku… hahaha! No to je legrace!

Nick je jako sklenička tvrdého: na všechno se pak díváte správně. Ne jinak, ale správně. Uvědomuju si, že když jsem s Nickem, nezáleží na tom, jestli se o pár dní opozdíme se zaplacením účtu za elektřinu, jestli byl můj poslední kvíz v časopise trochu hloupý. (V tom úplně posledním jsem se ptala – a to si nedělám legraci : „Jakým stromem byste chtěla být?“ Já, já jsem jabloň! To je jedno!) Nezáleží na tom, že nové pokračování Úžasné Amy kritiky po zásluze ztrhaly a nešetřily jedovatými útoky na plytkost příběhu, že kniha byla přijata ze strany čtenářů vlažně a brzy následoval rychlý propad. Nezáleželo na tom, jakou barvou vymaluju náš pokoj, na jak dlouho uvíznu v dopravní špičce nebo jestli náš tříděný odpad skutečně recyklují. (Jen ke mně buď upřímný, New Yorku, ano?) Na tom všem nezáleží, protože jsem našla své druhé já. Je to Nick, pohodář a kliďas, je inteligentní a je s n
ím zábava, nemá složitou povahu. Netýraný, šťastný. Milý a sympatický. S velkým penisem.

Všechno, co mi na sobě vadilo, bylo odsunuto do nejzazšího kouta mozku. Možná se mi na něm nejvíc líbí to, jaký na mě má vliv. Neovlivňuje mě, jen na mě má vliv. Jsem veselá. Jsem hravá. Jsem v pohodě. Jsem přirozeně šťastná a naprosto spokojená. Jsem manželka! Je to tak zvláštní, když to vyslovím. (Ale vážně, New Yorku, to s tou recyklací, New Yorku – no tak, vždyť to byla jen legrace.)

Máme bláznivé nápady, jako třeba minulý víkend: jeli jsme do Delaware, protože jsme se oba v Delaware ještě nikdy s nikým nepomilovali. Dovolte, abych to vylíčila, protože to opravdu stojí za to. Přejeli jsme státní hranici, Vítejte v Delaware!, hlásaly cedule, a taky Malý zázrak! a ještě: Nakupujte bez daně!

Delaware, místo, kde bydlí spousta bohatých.

Přiměla jsem Nicka, aby odbočil na první lesní cestu, kterou jsem uviděla, asi pět minut jsme se po ní kodrcali a pak dojeli na místo, kde po obou stranách rostly borovice. Nemluvíme. Sklopí sedadlo. Já si vyhrnu sukni. Nemám kalhotky, vidím jeho pootevřená ústa a uvolněný výraz v obličeji, má ho vždycky, když je vzrušený. Sednu si na něj, zády k němu a čelem k přednímu sklu. Jsem přitisknutá k volantu a klakson se občas zlehka připojí k mému sténání, ruka mi klouže po skle a vydává skřípavý zvuk. Můžeme to s Nickem dělat kdekoli, žádný z nás nemá trému, je to něco, na co jsme oba docela pyšní. Pak jedeme rovnou domů. Jím kousky sušeného hovězího a bosýma nohama se opírám o palubní desku.

Milujeme náš dům. Dům, který postavila Úžasná Amy. Je v Brooklynu, z hnědých cihel, koupili nám ho naši, stojí přímo na Promenade a velké široké okno nám skýtá výhled na Manhattan. Tak extravagantní, až si připadám provinile, aleje dokonalý. Bojuju s pocitem, že jsem rozmazlená holka z bohaté rodiny, kdekoli to jde. Spoustu věcí jsme si v domě udělali sami. Dva víkendy jsme malovali: pokoje jsou hráškově zelené, bledožluté a sametově modré. Teoreticky. Žádný odstín nám nevyšel, jak jsme si představovali, ale tváříme se, že se nám barvy líbí i tak. Zaplníme svůj domov věcmi pořízenými na bleším trhu; nakupujeme desky a přehráváme si je na Nickově gramofonu. Včera večer jsme seděli na starém perském koberečku a poslouchali poškrábané desky, stmívalo se, Manhattan se rozsvítil a Nick řekl: „Takhle jsem si to vždycky představoval. Přesně takhle jsem si to maloval.“

O víkendech si spolu v posteli povídáme, jsme zachumlaní do čtyř vrstev přikrývek a tváře máme pod žlutým přehozem prozářeným sluníčkem krásně teplé. I prkna v podlaze jsou ve veselé náladě: dvě z nich na nás pokřikují, když přecházíme ke dveřím. Hrozně se mi to líbí, jsem ráda, že je to tu jenom naše, že si tu krásně žijeme pod starožitnou stojací lampou, mám ráda ten ne moc povedený keramický hrníček, který stojí vedle naší konvice na kávu, nepijeme z něj, na dně leží kancelářská svorka. Celé dny jen přemýšlím nad tím, čím bych mu udělala radost třeba mu běžím koupit mátové mýdlo, které mu vklouzne do ruky jako teplý kamínek, nebo sháním plátek pstruha a pak mu ho připravím a předložím jako ódu na časy, kdy z loďky na řece chytal ryby. Vím, že jsem směšná. Ale dělám to strašně ráda dřív jsem nevěděla, že jsem schopná se kvůli chlapovi pouštět do takových bláznivin. J
e to hrozně příjemné, je to pohoda. Dokonce mu i nadšeně peru ponožky, které nacházím na tak neuvěřitelných místech a tak zmuchlané, jako by je po domě roznášel a schovával nějaký skřítek.

Dnes máme první výročí svatby a já jsem těhotná láskou, i když nám všichni kolem celou tu dobu říkali, jak bude první rok těžký, jako bychom byli nějací naivní holobrádkové, kteří se nedokážou poprat s problémy. Ten rok nebyl nijak těžký. Jsme si prostě souzeni. Dnes slavíme první výročí svatby, Nick to v poledne zapíchne v práci a bude spěchat za mnou, čeká ho honba za pokladem. Připravila jsem tuhle legrácku s nápovědou, která se týká našeho života, našeho prvního společného roku:

Když se můj miláček z práce zmrzlý vrátí,

může si hned dát něco pro zahřátí.

Odpověď: polévka tom yum, kterou prodávají v thajské čtvrti na President Street. Vedoucí restaurace tam dnes odpoledne na nás bude čekat s ochutnávkou a další nápovědou.

Hra nás povede k McMannovi v čínské čtvrti a pak do Central Parku k soše Alenky. Bude to skvělá procházka po New Yorku. Skončíme na rybím trhu ve Fulton Street, kde si koupíme dva báječné humry, a pojedeme domů taxíkem a já budu držet krabici s humry na klíně. Nick bude cestou celý nedočkavý, pak poběžíme domů a já ty humry dám do našeho nového hrnce a připravím je na starém sporáku s veškerou zručností holky, která má za sebou spoustu prázdninových rybolovů na mysu Cod. A Nick se bude smát a dělat, že se bojí, jak moje kuchaření dopadne, uteče mezitím z kuchyně a schová se za dveře.

Původně jsem navrhla, že si zajdeme někam na hamburgery. Nick zase chtěl, abychom povečeřeli v nějaké hogo fogo restauraci – nejlíp pětihvězdičkové – kde se podává několikero chodů v přísném pořadí a kde se číšníci div nepřetrhnou uctivostí. Takže ti humři jsou něco, co nám všichni říkají (pořád a pořád dokola) o manželství: je to kompromis!

Budeme jíst humry polité máslem a milovat se na podlaze, bude nám k tomu zastřeným hlasem zpívat nějaká džezová zpěvačka z našich starých gramofonových desek. Pomalinku se trochu opijeme dobrou skotskou, kterou má Nick tak rád. Já mu dám dárek – dopisní soupravu s jeho monogramem, od firmy Crane, kterou si tak dlouho přál, ze silného papíru smetanové barvy, na němž se pisatelova slova napsaná sytým inkoustem tak pěkně vyjímají. Dopisní papír pro spisovatele a jeho manželku, která má možná políčeno na pár milostných dopisů.

Pak se možná pomilujeme znovu. A v noci si dáme hamburger. A další skotskou. Voila: nejšťastnější pár v celé čtvrti! A přitom všichni říkají, jak je manželství těžké.

NICK DUNNE

TOHO VEČERA

Boneyová a Gilpin přesunuli výslech na policejní stanici, která vypadá jako chátrající banka. Nechali mě čtyřicet minut samotného v malé místnosti, snažil jsem se sedět klidně. Když člověk předstírá, že je klidný, svým způsobem klidný je. Položil jsem paže na stůl a opřel si o ně hlavu. Čekal jsem.

„Nechcete zavolat Amyiným rodičům?“ zeptala se mě předtím Boneyová.

„Nerad bych je zbytečně plašil,“ řekl jsem. „Jestli se Amy do hodiny neozve, zavolám jim.“

Takhle se mě zeptala třikrát a já jí třikrát odpověděl.

Nakonec za mnou oba přišli do místnosti a posadili se ke stolu naproti mně. Musel jsem se držet, abych se nerozesmál, protože jsem si fakt připadal jako v nějakém televizním seriálu. Místnost vypadala úplně stejně jako v seriálech, které jsem si posledních deset let pozdě večer občas pouštěl, a ti dva poldové – unavení a soustředění – se chovali jako herci. Boneyová měla dokonce kelímek s kávou a papírovou složku, jako v těch seriálech. Poldovy rekvizity. Na okamžik se mi úplně zatočila hlava, jak jsem si představil, že jsme jen jacísi herci: Zahrajme si v epizodě Pohřešovaná manželka!

„Není vám něco, Nicku?“

„Ne, jsem v pořádku, proč?“

„Usmíváte se.“

Vzrušující pocit se rozbil o dlážděnou podlahu. „Promiňte, je to jen takový… “

„Já vím,“ řekla Boneyová a podívala se na mě, jako by mě konejšivě pohladila po rameni. „Je to hrozně zvláštní, chápu.“ Odkašlala si. „Především chceme, abyste se tu cítil v pohodě. Kdybyste cokoli chtěl, stačí říct. Čím víc informací nám teď poskytnete, tím líp, ale taky můžete kdykoli odejít, o nic nejde.“

„Jsem vám naprosto k dispozici.“

„Fajn, díky,“ řekla. „Tak dobrá. Chci co nejdřív vyřešit to nejmíň příjemné. Tu nejhorší část. Jestli vaši ženu někdo unesl – to sice zatím nevíme, ale kdyby se ukázalo, že je to tak, chceme toho, kdo to udělal, chytit, a až ho chytíme, tak ho zmáčkneme, a to pořádně. Nevykroutí se z toho. Žádné štráchy.“

„Rozumím.“

„Takže vás musíme rychle vyslechnout, abyste byl ze hry. Aby na nás ten únosce nemohl nastoupit s tím, že jsme to neudělali, chápete, co myslím?“

Mechanicky jsem přikývl. Sice jsem nechápal, o co jde, ale chtěl jsem působit dojmem, že jim hodlám být maximálně nápomocný. „Jsem vám naprosto k dispozici.“

„Nechceme vás nijak vystrašit,“ dodal Gilpin. „Jen potřebujeme znát všechny podstatné věci.“

„To je zcela v pořádku.“ Vždycky je to manžel, pomyslel jsem si. Všichni vědí, že je to vždycky manžel, tak proč to nemůžou prostě říct na rovinu: Podezíráme vás, protože jste manžel a vždycky je to ten manžel. Stačí se dívat na pořad Dateline, Policie pátrá, radí, informuje.

„Tak prima, Nicku,“ pokračovala Boneyová. „Nejdřív vám uděláme výtěr ústní dutiny, abychom mohli ve vašem domě odebrat vzorky DNA, které nejsou vaše. Souhlasíte?“

„Jistě.“

„Taky bych vám chtěla z rukou odebrat vzorek případného rezidua střelného prachu. Jak říkám, je to jen pro případ “

„Počkat, počkat. Zjistili jste něco, co vás vede k domněnce, že moji ženu někdo -“

„Nenene, Nicku,“ vložil se do toho Gilpin. Přisunul si židli blíž ke stolu, otočil ji a sedl si na ni opačně. Napadlo mě, jestli to takhle poldové opravdu dělali. Nebo to vymyslel nějaký chytrý herec a poldové se po něm začali opičit, protože to viděli v televizi a připadalo jim to efektní?

„Je to prostě takový postup,“ pokračoval Gilpin. „Snažíme se od něčeho odpíchnout: odebereme vám vzorky z rukou, uděláme výtěr a taky bychom chtěli udělat prohlídku vašeho auta…“

„Samozřejmě. Jak jsem řekl, jsem vám plně k dispozici.“

„Díky, Nicku. Velice to oceňuju. Lidi nám to někdy komplikujou jen proto, že vědí, že si to můžou dovolit.“

Já byl přesně opačný případ. Otec mi v dětství vnukl neustálý, byť nevyslovený pocit, že jsem něco provedl; byl to člověk, který pořád číhal, při čem by mě nachytal a mohl se na mě zlobit. Go zaujala obranný postoj a nikdy nebyla ochotná nechat se z něčeho bezdůvodně obvinit. Ze mě otcovo chování učinilo věčně se ponižujícího blbečka, choval jsem se pokorně vůči všem autoritám. Vůči mámě, tátovi, učitelům: Nebudu vám dělat sebemenší problémy, pane nebo paní. Celou dobu mi šlo o to, aby o mně všichni měli dobré mínění, prahnul jsem po jejich přízni. „Ty bys doslova lhal, podváděl a kradl – a klidně i vraždil, sakra – jen abys lidi přesvědčil, že seš hodnej kluk,“ řekla mi jednou Go. Stáli jsme zrovna ve frontě na plněné taštičky v Yonah Shimmel’s, kousek od Goina starého newyorského bytu – pamatuju si to tak přesně, jako by to bylo včera – a mě po jejích slovech úplně přešla
chuť, protože to vystihla tak trefně a já si to nikdy předtím neuvědomil, a sotva to vyřkla, pomyslel jsem si: Tohle si budu navždy pamatovat, je to jeden z těch okamžiků, které se mi navěky zapíšou do mozku.

Tlachali jsme s policisty o ohňostroji, který se tu konal čtvrtého července při oslavách Dne nezávislosti, taky o počasí, a oni mi při tom sejmuli vzorky z rukou, jestli na nich neulpěl střelný prach, a vatovým tamponem mi udělali výtěr úst. Tvářili se, že o nic nejde, jako bych byl u zubaře.

Když s tím skončili, Boneyová přede mě postavila další kelímek kávy a stiskla mi rameno. „Omlouvám se za to. To je nejhorší část naší práce. Myslíte, že byste nám ještě odpověděl na pár otázek? Fakt by nám to pomohlo.“

„Ano, samozřejmě, dejte se do toho.“

Položila přede mě na stůl malý digitální diktafon. „Nevadí vám to? Takhle nebudete muset odpovídat pořád dokola na stejné otázky…“ Chtěla si mé odpovědi nahrát, abych nemohl svou výpověď měnit. Měl bych si zavolat právníka, pomyslel jsem si, ale právníky potřebují jen provinilci, tak jsem přikývl: Vůbec ne.

„Takže Amy,“ začala. „Jak dlouho tu s ní žijete?“

„Asi dva roky.“

„A ona pochází z New Yorku. Z města New York.“

„Ano.“

„Pracuje? Má nějaké zaměstnání?“

„Ne. Dřív psala testy osobnosti.“

Detektivové si vyměnili udivený pohled: Testy?

„Psala je do časopisů pro mládež a pro ženy,“ vysvětlil jsem. „Víte, co myslím: Jste žárlivá? Vyzkoušejte si náš test a uvidíte! Mají z vás vaši nápadníci strach? Zkuste náš test a přesvědčte se!‘“

„Bezva, takové testy mám hrozně ráda,“ svěřila se Boneyová. „Jen jsem nevěděla, že se tím může člověk živit. Že je píše. Teda jako profesionálně.“

„No, už ne. Už se tím neuživíte. Na internetu se to teď takovými testy jen hemží a jsou zadarmo. Amy je měla lepší – byla psycholožka – tedy je psycholožka, studovala psychologii na vysoké.“ Křečovitě jsem se zasmál svému faux pas. „Ale když jste odborník, nemůžete pracovat zadarmo.“

„A potom?“

Pokrčil jsem rameny. „Pak jsme se přestěhovali sem. Teď je prostě žena v domácnosti.“

„Ale! Takže máte děti!“ zašveholila Boneyová, jako by ji ta představa bůhvíjak potěšila.

„Ne.“

„Aha. No a co teda celý den dělá?“

To by mě taky zajímalo. Amy kdysi dělala od všeho něco, v jednom kuse. Když jsme spolu začali bydlet, posedla ji vášeň naučit se vařit francouzská jídla, dokázala se zručně ohánět nožem a připravit úžasné dušené hovězí na červeném víně se zeleninou. Když slavila čtyřiatřicáté narozeniny, letěli jsme do Barcelony, kde mě úplně odrovnala svou dokonalou znalostí hovorové španělštiny na cesty, kterou se tajně dlouhou dobu učila. Mé ženě to skvěle myslelo, měla paměť jako slon a byla hrozně zvídavá. Ale byla to taková posedlost živená soutěživostí: potřebovala oslnit muže a vzbuzovat v ženách závist: Amy samozřejmě ovládá francouzskou kuchyni a plynně hovoří španělsky a zahradničí a plete a běhá maraton a vyzná se na burze a umí létat letadlem a vypadá při tom jako nějaká modelka. Potřebovala být tou Úžasnou Amy, a to pořád. Ale tady v Missouri ženské nakupují v diskontních prodejnách, vaí obyčejná sytá jídla, smějí se tomu, jak málo si pamatují ze španělštiny, kterou měly ve škole. Nemají zájem s někým soutěžit. Amyině neúnavné snaze dosáhnout něčeho víc sice fandily, ale taky v nich vzbuzovala jakýsi soucit. Mou ženu nemohlo potkat nic horšího než žít ve městě plném nýmandů, kteří jsou se svým stavem spokojeni.

„Má spoustu koníčků,“ dodal jsem.

„Nic vás na ní neznepokojuje?“ zeptala se Boneyová a tvářila se starostlivě. „Nebojíte se, že třeba bere nějaké prášky nebo pije? Nechci se vás tím nijak dotknout. Ale spousta takových žen v domácnosti, ani nemáte tušení kolik, takhle tráví dny. Mají dlouhou chvíli, když jsou doma samy. A často se kromě pití dají ještě na drogy – a to teď nemluvím o nějakém heroinu, ale jen o obyčejných analgetikách, která běžně dostanete na předpis tak to se nám tu pak dějí pěkné věci! Je toho tady teď plno.“

„Situace se zhoršuje,“ řekl Gilpin. „I spousta policistů dostala padáka kvůli drogám – celá pětina, a šlo o tvrdé postihy. Je to fakt hrůza, jak je to tu promořené.“

„Měli jsme tu případ ženy v domácnosti, takové milé a sympatické paní, která se minulý měsíc tak zfetovala prášky, až si vyrazila zub,“ doplnila Boneyová.

„To ne, Amy si možná dá skleničku vína nebo něco takového, ale drogy, to ne.“

Boneyová se na mě podívala, má odpověď ji očividně neuspokojila. „Má tady nějaké dobré kamarádky? Rádi bychom některé zavolali, jen abychom se ujistili. Manžel nebo manželka jsou často poslední, kdo se doví, že jejich partner jede v drogách. Lidé se za to stydí, hlavně ženy.“

Kamarádky. V New Yorku se Amy každou chvíli s někým spřátelila a zvala si lidi i na návštěvy, byly to takové její projekty. Byla jimi vždycky hrozně nadšená: Paulou, která jí dávala hodiny zpěvu a měla hříšně dobrý hlas (Amy chodila do internátní školy v Massachusetts; hrozně se mi líbilo, když na mě občas spustila něco tou novoanglickou hantýrkou: hříšně dobrý). Byla celá pryč z Jessie z návrhářského kurzu. Ale když jsem se jí na ty dvě za měsíc zeptal, zírala na mě, jako bych mluvil s cesty.

Pak tu byli muži, co pořád za Amy brousili a s nadšením dělali věci, které jsem měl správně udělat já, ale neudělal. Opravili rozviklanou židli, sháněli pro ni její oblíbený asijský čaj z dovozu. Muži, o kterých přísahala, že jsou to jen kamarádi, dobří kamarádi. Amy si je držela od těla – tak akorát, abych se nemohl moc naštvat, a zároveň aby stačilo kývnout prstíčkem a oni udělali, co jí na očích viděli.

V Missouri… dobrý bože, tam jsem opravdu o nikom takovém nevěděl. Došlo mi to vlastně až teď. Ty jsi ale vůl, pomyslel jsem si. Jsme tu už dva roky a po těch počátečních seznamovacích večírcích se sousedy, po těch pár šílených měsících neexistoval nikdo, s kým by se Amy pravidelně vídala. Měla mou mámu, která je teď mrtvá, a mě – a naší hlavní formou rozhovoru jsou výpady a protiargumentace. Když jsme tu bydleli asi rok, zeptal jsem sejí s hranou galantností: „Tak jak se vám líbí Severní Kartágo, paní Dunneová?“

„Chceš říct Nové Kartágo?“ odpověděla. Odmítl jsem se dál vyptávat, ale věděl jsem, že šlo o urážku.

„Má několik dobrých kamarádek, ale většina z nich žije na východním pobřeží.“

„A její rodiče?“

„Bydlí v New Yorku. Ve městě.“

„A vy jste ještě nikomu z nich nezavolal?“ zeptala se Boneyová s nechápavým úsměvem na tváři.

„Zatím jsem udělal všechno ostatní, oč jste mě požádali. Ještě jsem to nestihl.“ Podepsal jsem svolení, že mohou prověřit Amyiny kreditní karty a výběr z bankomatu, telefonní hovory z mobilu, poskytl jsem jim číslo na Go a jméno Sue, té vdovy z Baru, která by mohla dosvědčit, kdy jsem tam dorazil.

„Vy jste prostě benjamínek v rodině.“ Zavrtěla hlavou. „Opravdu mi připomínáte mého malého bratra.“ Pauza. „To je míněno jako poklona, věřte mi.“

„Ona ho úplně žere,“ přizvukoval Gilpin a čmáral si něco do bloku. „Takže jste odjel z domu tak kolem půl osmé a v Baru jste se objevil kolem poledne a mezitím jste byl na pláži.“

Asi šestnáct kilometrů severním směrem od našeho domu je pláž, ne moc příjemné místo s naplaveným pískem a bahnem, plné střepů z lahví od piva. Odpadkové koše přetékají plastovými kelímky a použitými dětskými plenami. Ale je tam i piknikový stůl, kam krásně svítí slunce, a když se díváte jen na řeku, nemusíte si okolního nepořádku všímat.

„Někdy si tam jedu chvíli posedět s kávou a novinami. Trochu si užít léta.“

Ne, s nikým jsem tam nemluvil. Ne, nikdo mě tam neviděl.

„Ve všední den je tam docela hezky,“ souhlasil Gilpin.

Kdyby se policie zeptala někoho, kdo mě zná, rychle by zjistili, že na tu pláž skoro nikdy nechodím a už vůbec si tam nejezdím posedět s kávou a novinami a užívat si dopoledne. Mám citlivou irskou pleť a nebaví mě chytat bronz: nejsem žádný plážový typ. Řekl jsem to detektivům proto, že to kdysi napadlo Amy, abych si našel nějaké klidné místo, kde bych mohl být sám a dívat se na řeku, kterou mám tak rád, a rozjímat o našem společném životě. Řekla mi to i dnes ráno, když jsme posnídali její palačinky. Naklonila se ke mně přes stůl a řekla: „Vím, že teď prožíváme těžké období. Ale já tě pořád hrozně miluju, Nicku, a vím, že se taky mám v mnohém co zdokonalovat. Chci ti být dobrou manželkou a chci, abys byl můj manžel a byl šťastný. Ale musíš se rozhodnout, co chceš.“

Očividně si tu řeč předem nacvičovala; hrdě se usmála, když ji pronesla. A i když mi moje žena nabízela takovou laskavost, já si celou dobu myslel: Samozřejmě si to takhle vykreslila. Chce si mě představovat, jak sedím u divoce proudící řeky, vítr mi čechrá vlasy, já hledím k obzoru a přemýšlím o našem společném životě. Místo toho, abych si v klidu zašel do Dunkin’ Donuts.

Musíš se ale rozhodnout, co chceš. K Amyině smůle jsem už byl rozhodnutý.

Boneyová zvedla pohled plný zájmu od svých poznámek. „Můžete mi říct, jakou má vaše žena krevní skupinu?“

„Ehm, ne, já to nevím.“

„Vy neznáte krevní skupinu své manželky?“

„Možná nulu?“ tipnul jsem si.

Boneyová se zamračila, pak vydala jakýsi jogínský zvuk svědčící o únavě. „Dobrá, Nicku, tohle se snažíme udělat my, abychom vám pomohli.“ Vyjmenovala kroky, které policie prozatím podnikla: sledují Amyin mobil, dali do oběhu její fotografii, mají pod kontrolou její kreditní karty. Vyslýchají známé sexuální útočníky z okolí. Prověřili těch pár lidí, kteří bydlí v naší čtvrti. Napíchli náš telefon pro případ, že by někdo žádal výkupné.

Nevěděl jsem, co na to mám říct. Pátral jsem v paměti: Co ve filmech manžel v této situaci říká? Záleží na tom, jestli je vinen nebo nevinen.

„Nemůžu říct, že by mě to nějak uklidnilo. Jde o – je to únos nebo případ pohřešování dané osoby nebo o co vlastně jde?“ Znal jsem statistiky, znal jsem je ze stejného seriálu, v kterém jsem teď hrál hlavní roli: když se případ nevyřeší během prvních osmačtyřiceti hodin, nejspíš se nevyřeší vůbec. Prvních osmačtyřicet hodin je klíčových. „Chci tím říct, že moje žena zmizela. Moje žena zmizela!“ Uvědomil jsem si, že jsem to poprvé vyslovil tak, jak se to mělo vyslovit: v hlase měla znít panika a hněv. Můj otec dokázal hlasem vyjádřit nekonečnou směsici nálad: trpkost, vztek, znechucení. Celý život jsem bojoval o to, abych nebyl stejný jako on, a dostal jsem se do stavu, že nedokážu dát najevo žádné negativní emoce. To byl další důvod, proč jsem mohl vypadat jako idiot – mohlo mi být na zvracení, ale z výrazu tváře a už vůbec z mých slov byste to nepoznali. Můj věčný problém: buď s e ovládám až přehnaně, nebo vůbec.

„Nicku, my to bereme mimořádně vážně,“ řekla Boneyová. „Laboratorní technici teď právě pracují na plné obrátky a brzy nám dodají další informace, abychom mohli pokračovat. Momentálně se toho od vás potřebujeme dozvědět co nejvíc o vaší ženě. Jaká je?“

Hlavou mi bleskla otřepaná fráze, kterou manžel o své ženě obvykle použije: Je báječná, skvělá, milá, je mi oporou.

„Jaká je jak?“ zeptal jsem se.

„Přibližte nám její povahu,“ upřesnila Boneyová. „Třeba, co jste jí dal k vašemu výročí svatby? Nějaký šperk?“

„Ještě jsem jí nedal nic,“ řekl jsem. „Chtěl jsem jí dát dárek až odpoledne.“ Čekal jsem, že se zas rozesměje a řekne, že jsem přece ten benjamínek, ale neudělala to.

„Dobrá. No tak mi o ní něco řekněte. Je společenská? Je taková – teď nevím, jak to říct – je prostě taková z New Yorku? Jakože mohl by ji někdo pokládat za oprsklou? Že by se mu její chování třeba nelíbilo?“

„Já nevím. Někteří lidé jí tady můžou připadat divní, ale ona není z těch – není taková, že by se k někomu chovala tak povýšeně nebo neomaleně, aby jí chtěl… ublížit.“

To byla moje jedenáctá lež. Dnešní Amy byla dost neomalená a hrubá, že by jí člověk někdy s chutí něco udělal. Ale teď opravdu mluvím o tom, jaká je současná Amy, která se už jen málo podobá ženě, do níž jsem se kdysi zamiloval. Od té doby se hrozně změnila, jako když mávnete nějakým kouzelným proutkem. Za těch málo let z dřívější Amy, děvčete, které se dokázalo všemu bezstarostně smát, zůstala na podlaze jen svlečená slupka kůže a odhozená duše a z toho obalu vystoupila nová, břitká, zatrpklá Amy. Moje žena už nebyla mou ženou, ale stala se pevně utaženým uzlem drátu ostrého jako břitva, chtěla, abych jej rozvázal, ale já to těmi svými tlustými, neobratnými a nervózními prsty nedokázal. Prsty venkovského balíka. Těmi prsty, které nebyly vycvičené ke složitému a nebezpečnému rozmotávání Amy. Když jsem se o to snažně pokoušel a pak ty své zakrvácené pahýly zvedl, jen si povzdechla a uc
hýlila se k tajnému deníku, kterému se svěřovala se všemi mými nedostatky a vadami, neustále mu líčila svá nová a nová zklamání, moje slabiny, chyby. Moje někdejší Amy, s tou přece byla krucinál zábava. Dokázala se bavit. Dokázala mě rozesmát. Už jsem to úplně zapomněl. A že se uměla smát. Smích jí vycházel hluboko z hrdla, až z toho místa za čípkem v krku, což je pro smích to nejlepší místo, kde se může zrodit. Všechny pocity křivdy a důvody k rozhořčenosti odhazovala pryč, rozhazovala je jako hrsti zrní, když krmíte ptáčky: hodíte je co nejdál a zrní je okamžitě pryč.

Nebyla tou, kterou se stala, tou, které jsem se nejvíc bál: rozhněvanou ženou. S rozhněvanými ženami jsem to neuměl. Vyvolávaly ve mně cosi hnusného.

„Je panovačná?“ zeptal se Gilpin. „Takový ten vůdčí typ?“

Pomyslel jsem na Amyin kalendář, vyplněný jakoby na tři roky dopředu, a kdybyste se podívali na následující rok, skutečně byste tam našli poznámky typu: kožní, zubař, veterinář. „Ona je zkrátka typ, který má všechno naplánované. Ráda sepisuje seznamy úkolů a kontroluje je. Dodržuje. Proto mi nejde do hlavy – “

„To může být k zbláznění,“ řekla Boneyová účastně. „Pokud nejste taky takový typ. Ale zdá se, že jste spíš typ B.“

„Jsem asi spíš takový pohodář,“ přiznal jsem. Pak jsem dodal, co se ode mě čekalo: „Zkrátka se vzájemně doplňujeme.“

Podíval jsem se na hodiny na zdi a Boneyová mi stiskla ruku.

„Hele, zavolejte Amyiným rodičům. Určitě to ocení.“

Už bylo po půlnoci. Amyini rodiče chodili spát v devět; byli zvláštním způsobem pyšní na to, že chodí na kutě tak brzo. Teď je vytrhnu z hlubokého spánku, takže půjde o naléhavý hovor uprostřed noci. Mobily vypínají ve 20.45, takže Rand Elliott se bude muset vyhrabat z postele a jít takový kus cesty až na konec chodby a zvednout sluchátko toho starého masivního telefonu; bude si rozespale nasazovat brýle, šátrat po vypínači malé stolní lampičky. Při tom se bude uklidňovat, že není důvod mít strach z nečekaného nočního telefonátu, rychle v hlavě probírat nějaké neškodné důvody, proč někdo tak pozdě volá.

Dvakrát jsem vytočil číslo a zavěsil dřív, než telefon stačil někdo zvednout. Když jsem zavolal potřetí, ozvala se na druhém konci Marybeth, ne Rand. Její hluboký hlas mi zabzučel v uších. Zmohl jsem se jen na „Marybeth, tady Nick,“ a hlas se mi zadrhl.

„Co se děje, Nicku?“

Nadechl jsem se.

„Něco s Amy? Mluv.“

„Já, ech – promiňte, měl jsem zavolat -“ „Tak mi hergot řekni, co se děje!“

„Nnemůžeme Amy najít,“ vykoktal jsem.

„Nemůžete ji najít?“

„Já nevím “

„Amy zmizela?“

„Ještě to nevíme jistě, zatím jen-“

„Odkdy?“

„Nevíme to jistě. Já jsem ráno odjel z domu, něco po sedmé -“

„A to nám voláš až teď?“

„Nezlobte se, nechtěl jsem “

„Ježíšikriste. Večer jsme hráli tenis. Tenis! A mohli jsme být… Panebože. Už jsi informoval policii? Oznámil jsi to?“

„Volám přímo odtamtud, jsem na stanici.“

„Předej mi někoho, kdo tam je, Nicku. Prosím.“

Jako poslušný chlapečekjsem šel pro Gilpina. Maminka mé ženy s vámi chce mluvit.

To, že jsem zavolal Elliottovým, učinilo z celé věci veřejnou úřední záležitost. Zpráva o mimořádné události – Amy zmizela se dostala na veřejnost.

Spěchal jsem zpátky do výslechovny a vtom jsem zaslechl hlas svého otce. Občas jeho hlas v duchu slyším, hlavně v nějakých trapných situacích. Ale tohle byl jeho skutečný hlas – tady. Slintavé blábolení, jako z nějakého smradlavého močálu. Děvko, děvko, děvko. Můj otec, který už byl úplně beze smyslů, tak oslovoval každou ženskou, která ho jen trochu rozčilovala: děvko, děvko, děvko. Nakoukl jsem do zasedací místnosti a otec tam seděl na lavici u zdi. Kdysi to byl hezký muž, měl pronikavý pohled a důlek na bradě. Dráždivě zasněný, prohlásila o něm jednou moje teta. Teď tam seděl zhroucený a něco si mumlal do země, světlé vlasy měl zplihlé, kalhoty zablácené a ruce poškrábané, jako by se prodíral trnitým houštím. Po bradě mu stékal pramínek slin, připomínal šnečí cestičku, a v bezmocných svalech mu cukalo. Vedle něj strnule seděla nervózní ošetřovatelka, rty rozzlobeně sevřené, a snažila se i gnorovat jeho: Děvko, děvko, děvko, to ti povídám.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jí. „To je můj otec.“

„Dostal jste náš vzkaz?“

„Jaký vzkaz?“

„Volali jsme vám, abyste si pro otce přijel.“ Zřetelně artikulovala, jako bych byl nějaký desetiletý blbeček.

„Já – moje manželka se pohřešuje. Jsem skoro celý večer tady.“

Civěla na mě, nedocházelo jí to. Viděl jsem, jak se v ní sváří rozporuplné pocity, jestli mě má zmáčknout nebo se omluvit, zajímat se, co se mi stalo. Ale otec pak zase začal s tím svým děvko, děvko, děvko, a ona se přiklonila k tomu, že mě vydusí.

„Pane, celý den se vám snažíme dovolat. Váš otec nám dnes brzy ráno utekl únikovým východem. Je poškrábaný a odřený, jak vidíte. Ale nic vážného se mu nestalo. Před pár hodinami jsme ho chytili, bloumal po River Road, úplně dezorientovaný. Snažili jsme se vás vyhledat.“

„Vždyť jsem celou dobu tady,“ řekl jsem. „Ve vedlejší místnosti. Tak proč mě na vás sakra nikdo nepřepojil?“

Děvko, děvko, děvko, opakoval můj otec.

„Pane, vyprošuji si, abyste se mnou mluvil tímhle tónem.“

Děvko, děvko, děvko.

Boneyová zavolala jednoho policistu, aby odvezl otce zpátky do útulku a já to tu s nimi mohl dořešit. Stáli jsme na schodech před policejní budovou, díval jsem se, jak ho nakládají do vozu, pořád si brblal svoje. Za celou dobu si neuvědomil, že tu jsem. Když se rozjeli, ani se neohlédl.

„Vy spolu nemluvíte?“ zeptala se Boneyová.

„Jsme zářným příkladem toho, když spolu lidi nemluví.“

Policie ukončila výslech a nahnala mě do hlídkového vozu asi ve dvě ráno. Doporučili mi, ať se dobře vyspím a vrátím se sem v jedenáct, protože ve dvanáct začne tiskovka.

Neřekl jsem jim, aby mě odvezli domů. Nechal jsem se zavézt ke Go, protože jsem věděl, že ještě nebude spát a dá si se mnou skleničku a udělá mi aspoň sendvič. V té chvíli to bylo moje jediné a dojemné přání: aby mi nějaká ženská připravila sendvič a na nic se mě neptala.

„Nechceš ji jet hledat?“ zeptala se Go, když jsem jedl. „Můžeme to tady projet.“

„To je nejspíš blbost,“ řekl jsem tupě. „Kde bych ji asi tak hledal?“

„Nicku, tohle je sakra vážná věc.“

„Já vím, Go.“

„Tak se podle toho chovej, jo, Lanci? A žádné pitomé ehmehmehm.“ Napodobila moje huhlání, ke kterému jsem se vždycky uchyloval, když jsem si nevěděl rady, obrátila oči ke stropu a oslovila mě mým úředním křestním jménem. Nikdo s mým ksichtem se nepotřeboval jmenovat Lance. Podala mi pořádného panáka skotské. „A vypij to, ale jenom jednu. Ať nemáš zítra kocovinu. Kde ta kráva může být? Páni, je mi z toho úplně špatně.“ Nalila si taky panáka, pořádně si lokla a pak jen usrkávala a chodila po kuchyni. „Copak nemáš strach, Nicku? Že ji nějakej chlápek třeba jen tak zmerčil na ulici a napadlo ho, že ji unese? Křápnul ji po kebuli a -“

Trhl jsem sebou. „Proč jsi řekla křápnul ji po kebuli, co tím sakra myslíš?“

„Promiň, nemyslela jsem to doslova, já jen… nevím, prostě jen tak uvažuju. Co když to byl nějakej cvok?“ Chrstla si do skleničky další dávku skotské.

„Když už mluvíš o cvocích, tak i náš táta dnes vyrazil do ulic, našli ho, jak se motá po River Road. Ale už ho odvezli zpátky.“

Trhla rameny: no a? Během posledního půl roku to už bylo potřetí, co jim táta takhle nepozorovaně utekl. Go si zapálila, myšlenkami byla pořád u Amy. „Není tu třeba někdo, za kým bychom mohli zajet a zeptat se na ni?“ navrhla. „Nemůžeme něco podniknout?“

„Kristepane, Go! Opravdu ze mě chceš udělat ještě neschopnějšího idiota, než jak si teď připadám?“ vyletěl jsem. „Já vůbec nevím, co mám dělat. Je to trochu jinak než v nějaké detektivce v televizi. Policajti mi řekli, že můžu jít domů. Tak jsem šel. Dělám jen, co mi řekli.“

„No samo,“ zabručela Go, která se ze mě kdysi dlouhé roky snažila udělat rebela. Nepovedlo se. I na střední škole jsem poslechl, když mi řekli, že mám být večer doma tehdy a tehdy, jako novinář jsem dodržoval termíny, dokonce i ty, na kterých nezáleželo. Já pravidla respektuju, protože když to děláte, obvykle jde všechno líp.

„Sakra, Go, za pár hodin mám být zase na stanici, chápeš? Můžeš na mě být chvilku hodná? Mám z toho pořádně nahnáno.“

Zapíchla se mi pohledem do očí, zírali jsme na sebe asi pět vteřin, pak mi znovu dolila skleničku, byla to jakási omluva. Posadila se ke mně a vzala mě kolem ramen.

„Chudák Amy,“ řekla.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

21. DUBNA 2009

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Chudák já. Dovolte, abych to vylíčila: Campbellová, Insleyová a já jsme se šly najíst do Soho, povečeřet v Tableau. Spousta slaných koláčků s kozím sýrem, jehněčí karbanátky a záplava zeleninové oblohy, jaksi nechápu, co je na tom tak úžasného. Ale zpátky k věci: nejdřív jsme povečeřely, pak jsme se šly napít do jednoho malého baru, který zamluvila Campbellová, takový mrňavý zašitý bar, kde pak zaplatíte majlant, a přitom to tam není o nic moc hezčí než u vás doma v obýváku. Ale co na tom, někdy je to legrace, když děláte hlouposti, které se zrovna nosí. Jsme vyšňořené v třpytivých šatičkách a lodičkách na vysokém podpatku a zobeme z malých talířků jednohubky, které jsou tak nazdobené a éterické jako my.

Domluvily jsme se, že sem už za námi dorazí naši manželé, že společně posedíme a popijeme. Tak teď tu sedíme, jsme po večeři, pohodlně uvelebené každá ve svém koutku a servírka s tvářemi krev a mlíko nám už přinesla mochito, martini a bourbon pro mě.

Už jsme vyčerpaly témata k hovoru; je úterý a žádná z nás nemá pocit, že se děje něco mimořádného. Pijeme zvolna a opatrně: Insleyová a Campbellová mají ráno nějaké blíže nedefinované schůzky, takže to nemůžeme nijak roztočit, naopak upadáme do jakési otupělosti, začínáme se nudit. Už bychom to asi zapíchly, kdybychom nečekaly, že za chvíli asi dorazí naše drahé polovičky. Campbellová občas nenápadně mrkne na mobil, Insleyová si ze všech stran prohlíží svá pěkně tvarovaná lýtka. Nejdřív přichází John – hrozně se Campbellové omlouvá, že se opozdil, a všechny nás bouřlivě líbá, muž, který se nemohl dočkat, až tu bude s námi, celý šťastný, že se mohl trmácet přes celé město, aby s námi stihl ještě vypít skleničku a odjet s manželkou domů. George se objeví asi dvacet minut po něm – rozpačitý a nervózní, stručně se omluví, že měl nějaké problémy v práci, ale Insleyová ho zpr
aží: „Máš čtyřicet minut zpoždění,“ a on jí odsekne: „Promiň, že jsem pro nás vydělával peníze.“ Pak spolu už sotva promluví, každý se baví s někým jiným.

Nick se neobjeví, ani nezavolá. Čekáme další třičtvrtěhodinu, Campbellová je hrozně starostlivá („Možná musel na poslední chvíli dopsat nějaký článek,“ podotkne a s úsměvem se podívá na starého dobrého Johna, který svou ženu nikdy nezanedbá kvůli tomu, že by musel na poslední chvíli něco v práci dodělat); Insleyová přestává být naštvaná na svého manžela, uvědomuje si, že zaujímá až druhé místo v žebříčku pitomců ve skupině („Opravdu ti neposlal aspoň esemesku, drahoušku?“).

Já se jen usměju: „Kdoví, kde je – uvidíme se až doma.“ A na to se zase oba muži ve skupince zatváří nevěřícně: Myslíte, že se na to zkrátka vykašlal? A že mu to jen tak projde, žádné hubování? Nikdo mu nebude nic vyčítat, zlobit se na něj, nikdo nebude uražený?

No, tohle asi, pánové, neznáte, co?

S Nickem se často smějeme, a smějeme se nahlas, jaké hrozné věci si ženy na svých manželech vynucují jako důkaz jejich lásky. Nesmyslné úkoly, spousta obětí, nekonečná řada hloupostí, ve kterých musejí pánové ustoupit. Takovým mužům říkáme cvičené opice.

Nick se vrátí domů, zpocený a slaný a vonící pivem po dni stráveném na baseballovém hřišti a já se mu schoulím do klína, zeptám se, jak hráli, zeptám se, jestli se měl jeho kamarád Jack dobře, a on řekne: „Ále, ten musel dělat opici – chudák Jennifer měla ,fakt náročný týden‘ a fakt potřebovala, aby zůstal doma.“

Nebo jeho kamarád z práce, který nemůže jít do hospody, protože jeho přítelkyně nutně potřebuje, aby se stavil v jakémsi bistru, kde vždycky večeří s nějakou kamarádkou z venkova. Tak se tam můžou konečně sejít. A ona se chlubí, jakje její opička ochočená: Přijde na zavolání a podívej, jak je vyfiknutý!

Obleč si tohle, tohle nenos. Udělej tohle a nejlíp hned čili okamžitě. A každopádně kvůli mně přestaň dělat věci, které jsi dělal rád, ať mám důkaz, že nejraději ze všeho máš mě. Je to taková pitomá ženská soutěž – když se poflakujeme po různých dýcháncích, máloco děláme raději, než že dopodrobna líčíme, jaké oběti nám naši muži přinášejí. Zavelíme a hned je vykonáno, ještě i s nadšeným: „Óóó, to je taková nádhera.“

Jsem ráda, že mezi takové ženy nepatřím. Neúčastním se, neprovozuju citové vydírání, nenutím Nicka, aby hrál roli poslušného pejsánka – poddajného, veselého a pilného vynašeče odpadků. Sen každé manželky, protipól snu každého muže o báječné, vášnivé a pohodové ženě, která miluje sex a s chutí si dá pořádného panáka.

Těší mě pomyšlení na to, že mám dostatečnou jistotu, pokud jde o Nickovu lásku, že jsem dostatečně zralá, abych si uvědomovala, že mě Nick opravdu miluje, aniž by mi to musel neustále dokazovat. Nepotřebuju se kamarádkám chlubit, jakou mám doma cvičenou opičku; stačí mi, že je takový, jaký je, že je svůj.

Nevím, proč je to pro některé ženy takový problém.

Když se vracím domů z večeře, můj taxík zastavuje právě ve chvíli, kdy z dalšího vystupuje Nick, stojí na ulici s rozevřenou náručí, úsměv od ucha k uchu – „Miláčku!“ – a já letím a skočím mu do náruče a on mě svým strništěm poškrábe na tváři.

„Cos dnes večer dělal?“ ptám se.

„Pár kolegů si šlo po práci zahrát poker, tak jsem se chvilku díval. Doufám, že ti to nevadí.“

„Vůbec ne,“ říkám. „Určitě ses bavil líp než já.“

„Kdo tam byl?“

„Ále, Campbellová a Insleyová s těmi svými cvičenými opicemi. Otrava. Ještě že jsi nepřišel. Pekelně by ses nudil.“

Přitiskne mě k sobě – těma silnýma rukama – a popohání mě domů po schodech. „Bože, jak já tě miluju,“ řekne.

Pak následuje sex a pořádný panák a vyčerpaní usínáme navzájem krásně propletení v naší velké měkké posteli. Chudák já.

NICK DUNNE

DEN POTÉ

Neposlechl jsem Go ohledně pití. Dopil jsem zpola plnou láhev, seděl jsem sám na jejím gauči, ve chvíli, kdy jsem si myslel, že už konečně usnu, se dostavil snad osmnáctý nával adrenalinu: oči se mi klížily, natřásl jsem si znovu polštář, zavřel jsem oči a pak jsem uviděl svou ženu, blond vlasy potřísněné krví, jak se plačící a oslepená bolestí plazí po podlaze v naší kuchyni. Volá mě. Nicku, Nicku, Nicku!

Znovu si přihýbám z láhve, chci se otupit, abych usnul, marná snaha. Spánek je jako kočka: přijde za vámi jen tehdy, když ho ignorujete. Pil jsem dál a opakoval svou mantru. Přestaň myslet, lok, vyprázdni si hlavu, lok, teď už vážně, vyprázdni si hlavu, hned teď, lok. Zítra potřebuješ být ve formě, musíš spát! Lok. Neklidně jsem dřímal, než začalo svítat, pak jsem se za hodinu probudil s kocovinou. Ne s nějakou hroznou, jen takovou decentní. Byl jsem rozbolavělý a otupělý. Možná ještě trochu opilý. Doklopýtal jsem ke Goině subaru, vlastní pohyby mi připadaly nezvyklé, nohy jako by se opožďovaly za mnou. Go mi půjčila své auto; policie si laskavě ponechala mou mírně ojetou jettu kvůli prohlídce, taktéž můj notebook – je to jen taková formalita, ujistili mě. Jel jsem se domů převléknout do slušného oblečení.

V naší ulici parkovaly tři hlídkové vozy, ta hrstka našich sousedů očumovala kolem. Carl mezi nimi nebyl, ale zahlédl jsem Jan Tevererovou – tu křesťanku – a Mikea, otce tříletých trojčat ze zkumavky – Trinity, Topher a Tallulah. („Nesnáším už jen ta jejich jména,“ prohlásila o nich Amy, tvrdá soudkyně všeho, co bylo zrovna módní. Když jsem poznamenal, že Amy bylo taky kdysi módní jméno, moje žena mi odpověděla: „Nicku, ty víš, jak to s mým jménem bylo.“ Nepamatuju si, že by mi to někdy vyprávěla.)

Jan mi zdálky kývla na pozdrav, ale uhnula pohledem, Mike ke mně naopak došel, když jsem vystoupil z auta. „Je mi to líto, kamaráde, kdybys něco potřeboval, stačí říct. Cokoli. Dneska ráno jsem posekal trávu, tak aspoň s tím si nemusíš dělat starosti.“

Střídali jsme se s Mikem v sekání všech trávníků před opuštěnými domy v naší čtvrti – vydatné jarní deště je změnily v džungli, která sem lákala mývaly. Úplně to tu zaplavili, měli jsme je všude, v noci si pochutnávali na odpadcích, vloudili se i do sklepů, potulovali se po verandách jako nějací líní domácí mazlíčkové. Nezdálo se, že je posekané trávníky odradí, ale aspoň jsme je líp viděli.

„Díky, díky moc,“ řekl jsem.

„Páni, moje žena je úplně hysterická, co se to dozvěděla. Totálně hysterická.“

„To je mi moc líto,“ řekl jsem. „Musím -“ Ukázal jsem na dveře našeho domu.

„Jen sedí a brečí nad Amyinýma fotkama.“

Nepochyboval jsem, že se na internetu během noci objevily stovky Amyiných fotek, jen k ukojení sentimentálních potřeb ženských, jako je Mikeova manželka. Pro takové tragédky jsem neměl žádné pochopení.

„Hele, musím se zeptat “ začal Mike.

Stiskl jsem mu zápěstí a ukázal znovu na dveře, jako že mám něco neodkladného. Otočil jsem se, než stačil cokoli říct, a zaklepal jsem na dveře vlastního domu.

Policistka Velásquezová mě doprovodila nahoru, do mé vlastní ložnice, k mé vlastní skříni s oblečením – kolem krabice s dárkem, úhledně zabalené do stříbrného papíru – a nechala mě, abych si vyhrabal něco na sebe. Znervózňovalo mě vybírat si oblečení pod dohledem této mladé ženy s dlouhým hnědým copem, ženy, která mě musela posuzovat, dělat si na mě názor. Nakonec jsem namátkou něco vytáhl: byly to nijak sváteční volné kalhoty a košile s krátkým rukávem, jako bych se chystal na nějakou schůzi. Bylo by to zajímavé téma na esej, pomyslel jsem si, jak si člověk vybírá patřičné oblečení, když se jeho manželka pohřešuje. Nenasytný, lačný spisovatel ve mně se zase ozval, nedal se umlčet.

Nacpal jsem oblečení do tašky a otočil se, díval jsem se na krabici s dárkem, která stála na podlaze. „Mohl bych se podívat?“ zeptal jsem se policistky.

Velásquezová zaváhala, ale rychle se ovládla. „Je mi líto, pane. Teď raději ne.“

Dárkový papír byl na jedné straně opatrně odchlípnutý. „Už se na to někdo díval?“

Přikývla.

Obešel jsem ji a přistoupil ke krabici. „Pokud se už někdo díval dovnitř, tak -“

Zastoupila mi cestu. „Nemůžu vám to dovolit, pane.“

„To je směšné. Je to přece dárek pro mě. Od mé ženy “

Obešel jsem ji, shýbl se a sáhl na krabici, ale ona mě okamžitě popadla zezadu kolem hrudníku. Na chvíli mě popadl vztek, že si tahle ženská myslí, že mi bude rozkazovat, co můžu dělat ve svém vlastním domě. I když jsem se snažil být maminčin chlapeček, ozval se mi v hlavě otcův hlas, nepozván, a našeptával mi hrozné myšlenky, ošklivá slova.

„Pane, toto je místo činu, nesmíte -“

Krávo blbá!

Najednou tu byl i její kolega Riordan, taky se na mě vrhl, a já je setřásal – dobrá, dobrá, sakra – a oba mě vedli dolů po schodech.

U vstupních dveří lezla po čtyřech nějaká žena, pečlivě zkoumala prkna podlahy, usoudil jsem, že hledá nějaké skvrny od krve. Přejela mě lhostejným pohledem a zase se věnovala podlaze.

Cestou zpátky ke Go, kde jsem se chtěl převléknout, jsem se nutil do klidu. Tohle byl jen jeden z dlouhé řady otravných a stupidních úkonů, které bude policie během vyšetřování dělat (mám rád logická pravidla, ne taková, co postrádají logiku), tak jsem se potřeboval uklidnit: Neklaď policistům odpor, říkal jsem si. Pořád si to opakuj: neklaď policistům odpor.

Sotva jsem vešel do policejní služebny, srazil jsem se s Boneyovou. Oznámila mi nadšeně, jako by mi nabízela teplý vdolek: „Je tu váš tchán a tchyně!“

Marybeth a Rand Elliottovi tam stáli a jeden druhého objímali kolem pasu. Uprostřed policejní stanice opět působili dojmem, jako by pózovali pro nějakého fotografa. Takhle jsem je vždycky viděl, hladili se po rukou, tulili se k sobě, dotýkali se tváří tváře toho druhého. Kdykoli jsem byl u nich na návštěvě, stal se ze mě chronický odkašlávač – pozor, už jdu! – protože Elliottovi mohli být za kterýmkoli rohem a miliskovat se. Při loučení si vždycky dali pořádnou pusu na rty a Rand svou ženu pokaždé pohladil po zadku, když šel kolem ní. To mi bylo cizí. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo dvanáct, a já si vybavuju, že když jsem byl ještě moc malý, viděl jsem, jak se někdy letmo políbili, když nebylo vyhnutí. O Vánocích, při narozeninách. Nasucho. V době, kdy jejich manželství ještě jakžtakž fungovalo, bavili se jen o praktických záležitostech: Zas došlo mlíko. (Koupím ho dneska.) Potřebuju tohle pořád
ně vyžehlit. (Udělám to dneska.) Je tak těžký koupit mlíko? (Ticho.) Zapomněla jsi zavolat toho instalatéra. (Povzdech.) Sakra, obleč si kabát a dojdi pro to zatracený mlíko. Ihned! Tyhle vzkazy a rozkazy pronášel můj otec, šéfoval jednomu úseku jakési telefonní firmy a s matkou jednal v nejlepším případě jako s nějakým neschopným zaměstnancem. A v nejhorším? Nikdy ji nebil, ale jeho němý, neartikulovaný vztek naplňoval dům někdy celé dny i týdny, vzduch tam zhoustl a nedalo se dýchat, otec chodil po domě s bojovně vystrčenou bradou, vypadal jako zraněný, pomstychtivý boxer a skřípal zuby, že jste to slyšeli na hony daleko. Házel po ní ledasčím, ale nemířil přímo na ni. Jsem přesvědčený, že si řekl: Nikdy ji neuhodím. Jsem si tím jistý, protože díky tomu si nikdy nepřipadal jako tyran. Ale změnil náš rodinný život v nekonečnou jízdu autem, kdy řidič nezná cestu a vztekle bloudí, v jakousi dovolenou, n
a které nikdy není legrace a zábava. Nenuť mě to auto otočit. Prosím tě, fakt to otoč.

Myslím, že otce neštvala konkrétně naše máma. On prostě neměl rád ženy. Byl toho názoru, že jsou hloupé, nemají logiku, jsou otravné. Ta kráva blbá! To bylo jeho oblíbené označení pro kteroukoli ženu, která ho vydráždila: řidička, servírka, naše učitelky ze základky, i když se se žádnou vlastně osobně nesetkal, třídní schůzky pro něj znamenaly právě ten pitomý ženský svět. Dodnes si pamatuju, když se Geraldine Ferrarová stala roku 1984 kandidátkou na viceprezidentku, všichni jsme se dívali před večeří na zprávy. Moje matka, moje drobounká milá maminka, pohladila tenkrát Go po hlavě a řekla: No, myslím, že je to báječné. A otec prudce vypnul televizi a řekl: To je jen vtip. Víte, že je to blbý vtip. Jako když se díváte na opici, která jede na kole.

Trvalo dalších pět let, než se moje matka konečně rozhodla, že už toho má dost. Jednou jsem přišel ze školy a otec byl pryč. Máma nás posadila ke stolu a oznámila nám: „Váš otec a já jsme se rozhodli, že pro nás všechny bude lepší, když budeme žít zvlášť,“ a Go propukla v pláč a řekla: „Dobrá, nenávidím vás oba!“ a pak místo aby prchla do svého pokoje, jak kázal scénář, šla k mámě a objala ji.

Tak otec odešel a moje hubeňoučká, ztrápená matka ztloustla a byla šťastná – ztloustla hodně a šťastná byla extrémně – jako by taková měla být celou dobu: vypuštěný balonek se zase nafoukl. Do roka se změnila v činorodou, srdečnou a veselou paní, kterou zůstala až do smrti, a její sestra se nechala slyšet: „Díkybohu, že zas máme tu někdejší Maureen,“ jako by ta žena, která nás vychovala, byla nějaká maskovaná podvodnice.

Pokud jde o otce, celé roky jsem s ním jednou za měsíc mluvil po telefonu, byl to zdvořilý rozhovor o tom, co je nového, recitál toho, co se událo. Jediné, na co se mě otec kdy zeptal ohledně Amy, bylo: „Jak se má Amy?“ Na což se nedalo odpovědět nic jiného než „Amy se má dobře“. Zůstal paličatě odtažitý i potom, co po šedesátce trpěl demencí. Když jsi všude vždycky včas, nikdy nepřijdeš pozdě. Mantra mého táty, která dobře vystihla i počátek jeho Alzheimera – pomalý postup k náhlému prudkému pádu, jenž nás přinutil umístit našeho dosud samostatného misogyna do obrovského domu, který páchl kuřecím vývarem a močí, kde měl být obklopen ženami, co mu budou pomáhat při všech úkonech. Cha.

Tátovy schopnosti byly omezené. To nám vždycky říkala naše dobrosrdečná maminka. Nedovedl překročit svůj stín, ale nechtěl nikomu ublížit. Takhle nám to vždycky říkala, ale on nám prostě ubližoval, ne že ne. Pochybuju, že se moje sestra někdy vdá: když je smutná nebo rozhozená nebo naštvaná, potřebuje být sama – bojí se, že nějakému chlapovi budou její ženské slzy ukradené. Já jsem taky takový darebák. To, co je ve mně dobrého, mám po mámě. Umím dělat legraci, dokážu se smát, škádlit někoho, dovedu slavit a pomáhat a chválit – funguju, když je pohoda – ale neumím to s rozzlobenými nebo ubrečenými ženskými. To cítím, jak ve mně začíná kypět otcův vztek, tím nejhnusnějším způsobem. Amy by vám o tom mohla vyprávět. A určitě by to udělala, kdyby tu byla.

Chvilku jsem Randa a Marybeth pozoroval, než si mě všimli. Spáchal jsem něco neodpustitelného, když jsem jim tak dlouho nedal vědět. Kvůli mé zbabělosti budou teď mít ten den strávený tenisem navždy vrytý do paměti: teplý večer, žluté míčky se líně odrážejí od kurtu, občas je slyšet zavrzání bot, prožili ho jako obvykle a přitom jejich dcera už byla pohřešovaná.

„Nicku,“ řekl Rand Elliott, když mě zahlédl. Třemi dlouhými kroky byl u mě a já se přikrčil jako před ránou, ale on mě zoufale pevně objal.

„Jak to zvládáš?“ dýchl mi šeptem na krk a začal mě kolébat. Nakonec nasucho polkl, potlačil vzlyk a ještě víc mě sevřel do kleští svých paží. „Najdeme ji, Nicku. Jinak to nemůže dopadnout. Věř tomu, ano?“ Chvíli se na mě upřeně zadíval svýma modrýma očima, pak se zase zlomil – natřikrát se holčičím způsobem trhaně nadechl, vypadalo to, jako by měl škytavku – to už k nám přistoupila Marybeth, přitiskla se k němu a zabořila mu obličej do ramene.

Když mě Rand pustil, podívala se na mě vytřeštěnýma strnulýma očima. „To je snadnějaká příšerná noční můra,“ řekla. „Jak ti je, Nicku?“

Když se Marybeth takhle někoho zeptala, nešlo o pouhou zdvořilostní frázi, byla to existenciální otázka. Pozorně se mi zadívala do obličeje a já si byl jistý, že mě zkoumá a zaznamená každou mou další myšlenku a čin. Elliottovi žili v přesvědčení, že každou vlastnost je potřeba zvážit, posoudit, zaškatulkovat. Všechno má nějaký význam, všechno se dá využít. Máma, táta, dítě, tři vzdělaní lidé se třemi tituly z oboru psychologie – vyplodili denně do devíti do večera víc myšlenek než většina lidí za celý měsíc. Vzpomínám si, jak jsem jednou u nich zdvořile odmítl po večeři třešňový koláč a Rand naklonil hlavu na stranu se slovy: „Aha! Obrazoborec. Pohrdá prostým, symbolickým vlastenectvím.“ A když jsem se to snažil zlehčit smíchem a řekl jsem, že nemám rád ani třešňový piškot, Marybeth mu položila ruku na tu jeho a řekla: „To je kvůli tomu rozvodu. Všechna tahle jednoduchá jídla,
moučníky, které rodina vždycky jí společně, v Nickovi vyvolávají jen špatné vzpomínky.“

Bylo to hloupé, ale neuvěřitelně milé, že tihle lidi vydávali tolik energie, aby rozluštili moje pohnutky. Správná odpověď: nemám rád třešně.

O půl dvanácté už byl na služebně pořádný rámus. Telefony řinčely, lidé na sebe pokřikovali přes celou místnost. Najednou jsem vedle sebe objevil nějakou ženu, jejíž jméno jsem přeslechl, zaregistroval jsem ji jen jako brebentící figurku s bujnou hřívou. Neměl jsem ponětí, jak dlouho už tam je: „…a hlavně jde o to, Nicku, přimět ty lidi, aby Amy hledali a aby věděli, že má příbuzné, kteří ji mají moc rádi a chtějí ji najít. Tohle se bude velice sledovat, Nicku, budete muset – Nicku?“

„Jo.“

„Lidi budou chtít slyšet krátké vyjádření jejího manžela.“

Na opačném konci místnosti jsem zahlédl Go, hnala se ke mně. Předtím mě dovezla na stanici, pak spěchala na půl hodinky do Baru, aby se postarala, o co je potřeba, a teď dělala, jako bychom se neviděli snad týden, proplétala se mezi stoly a ignorovala mladého policistu, který měl očividně na starosti, aby ji za mnou přivedl, uhlazeně, v klidu a důstojně.

„Tak co, dobrý?“ vyhrkla a objala mě jednou rukou, po kamarádsku. Dunneovy děti se neumějí moc objímat. Její palec jsem měl na pravé bradavce. „Kéž by tu byla maminka,“ zašeptala. Přesně na to jsem myslel. „Nic novýho?“

„Nic, ksakru, nic “

„Vypadá to, že ti je hrozně.“

„Je mi k zblití blbě.“ Chtěl jsem dodat, jaký jsem idiot, že jsem ji s tím pitím neposlechl.

„Já bych tu flašku taky dorazila.“ Poplácala mě po zádech.

„Už je skoro čas,“ řekla ta PR, která se znovu objevila jak mávnutím proutku. „Účast je dost dobrá na to, že je svátek.“ Začala nás nahánět do bezútěšné zasedací místnosti – hliníkové žaluzie a sklápěcí sedadla a smečka znuděných novinářů – a šup na pódium. Připadal jsem si jako špatný řečník na nějaké nevalné konferenci, v ležérním modrém obleku, teď musí promluvit k obecenstvu, které je tu nedobrovolně, trpí pásmovou nemocí a zaobírá se myšlenkami, co si dát k obědu. Ale viděl jsem, že novináři ožili, když mě zahlédli – jen si to přiznejme: mladý, slušně vyhlížející chlap – a pak ta PR žena připevnila na stojan zvětšenou fotografii Amy nalepenou na kartonovém podkladu, tak oslnivě nádhernou, až jste zapochybovali: Přece nemůže být tak krásná, nebo jo? Mohla, byla, a já zíral na fotku své ženy a slyšel cvakání fotoaparátů, které mě zachytily v momentě, jak zírám na
fotografii své ženy. Myslel jsem na ten den, kdy jsem ji v New Yorku znovu našel: blond vlasy, její týl, nic víc jsem z ní neviděl, ale věděl jsem, že je to ona, a viděl jsem v tom znamení. Viděl jsem za svůj život tolik milionů hlav, ale hned jsem věděl, že se to přede mnou na Sedmé avenue nadnáší právě Amyina krásná hlava. Věděl jsem, že je to ona a že budeme spolu.

Blesky fotoaparátů vystřelovaly jeden za druhým. Odvrátil jsem se a viděl před očima oslnivé skvrny. Bylo to neskutečné, bizarní. Takhle lidi vždycky nazývají okamžiky, které jsou pouze neobvyklé. Pomyslel jsem si: Nemáš ani páru, co je to bizarní. Moje kocovina teď nabývala na síle, levé oko mi pulzovalo jako srdce.

Foťáky pořád cvakaly a my, členové dvou rodin, jsme tam stáli jako skupinka, všichni jsme měli jen úzkou štěrbinu mezi rty a jedině Go se podobala skutečnému člověku z masa a kostí. My tři jsme spíš připomínali nějaké zástupné symboly lidí, figuríny, které sem někdo přivezl jako divadelní rekvizity a rozestavil je na pódiu. I Amy vypadala na tom stojanu reálněji než my. Všichni jsme už takové tiskovky někdy v televizi viděli – když se pohřešovaly jiné ženy. Nutili nás sehrát scénu, kterou televizní diváci očekávají: ztrápená rodina, která však neztrácí naději. Unavený pohled povzbuzený kofeinem a ruce jako hadrové panenky.

V místnosti teď padlo moje jméno; všichni kolektivně zatajili dech a čekali, co bude. Program začíná!

Když jsem pak ten šot viděl v televizi, nepoznával jsem svůj hlas. Sotva jsem poznal svůj obličej. Nasáklý alkoholem, rozbředlý obličej, jako bych měl hned pod kůží bahno, takže jsem vypadal jako odulý flamendr, požitkář, působící podezřelým dojmem. Měl jsem strach, že se mi bude třást hlas, tak jsem se přehnaně snažil mluvit zřetelně a moje slova působila úsečně, jako bych četl nějaký seznam suchopárných bodů. „My si jen přejeme, aby se Amy vrátila v pořádku domů…“ Naprosto nepřesvědčivé, nesouvislé. Stejně tak bych mohl namátkou odříkávat nějaká čísla.

Rand Elliott předstoupil přede mě a snažil se mě zachránit: „Naše dcera Amy je naše zlatíčko, je plná života. Máme jenom ji, je chytrá, krásná a milá. Je to opravdu Úžasná Amy. A my ji chceme zpátky. Nick ji chce zpátky.“ Položil mi ruku na rameno, otřel si oči a já nedobrovolně ztuhl. Můj otec se ve mně zase ozval: Chlapi nebrečí.

Rand mluvil dál: „Všichni chceme, aby se vrátila tam, kam patří, ke své rodině. Zřídili jsme velitelské centrum tady v restauraci Days Inn…“

Zpravodajské relace ukážou Nicka Dunnea, manžela pohřešované ženy, jak prkenně stojí vedle svého tchána, paže zkřížené, skelný pohled, vypadá skoro znuděně, zatímco Amyini rodiče pláčou. A pak ještě něco horšího. Moje dlouhodobá reakce, potřeba připomenout lidem, že nejsem idiot, že jsem sympatický chlapík, i když takhle bez emocí civím, s bohorovným výrazem kreténa.

Takže pak to přišlo, zničehonic, když Rand prosil o návrat své dcery: zabijákův úsměv.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

5. ČERVENCE 2010

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Nebudu to Nickovi mít za zlé. Nemám mu to za zlé. Odmítám – odmítám! – se změnit v nějakou hubatou semetriku. Slíbila jsem si dvě věci, když jsem si Nicka vzala. Za prvé: žádné požadavky, které by z něj dělaly cvičenou opičku. Za druhé: Nikdy, nikdy neřeknu: Jasně, mně to vůbec nevadí (jestli se zdržíš déle v hospodě, jestli půjdeš o víkendu na tah s kamarády, jestli chceš dělat něco, na co máš chuť) a potom ho potrestám za něco, o čem jsem se předtím vyjádřila, že mi to nevadí. Obávám se, že jsem nebezpečně blízko porušení obou slibů.

Ale stejně. Dnes máme třetí výročí svatby a já sedím sama doma, s obličejem opuchlým od pláče, protože, no, protože: odpoledne jsem dostala hlasovou zprávu od Nicka a už vím, že to bude špatné, vím to hned v té vteřině, kdy hlasovka začíná, protože v pozadí slyším mužské hlasy, slyším, jak dělá dlouhé pauzy, jako by se rozhodoval, co má říct, a pak slyším jeho hlas z taxíku, hlas, který už je vláčný a zmalátnělý pitím, a vím, že se naštvu – dech se mi zrychlí, rty mám pevně sevřené, ramena zdvižená, ten pocit, že nechci zuřit, ale budu. Copak muži ten pocit neznají? Nechcete zuřit, ale vlastně skoro musíte. Protože někdo porušil pravidlo, dobré pravidlo, hezké pravidlo. No, pravidlo je možná špatné slovo. Protokol? Drobný detail? Ale to pravidlo/protokol/drobný detail se porušuje z dobrého důvodu, chápu to, ano, chápu. Fámy, které už nějakou dobu kolovaly, se změnily ve skutečnost: šestná
ct publicistů z Nickova časopisu dostalo vyhazov. Třetina zaměstnanců. Nicka ušetřili, prozatím, ale on se samozřejmě cítí povinován vytáhnout ostatní někam do baru a solidárně se s nimi zmrskat. Teď jedou namačkaní v taxíku po Druhé avenue a dělají ze sebe hrdiny. Pár propuštěnců šlo domů za svými manželkami, ale překvapivá většina zůstala. Nick stráví večer našeho výročí tím, že bude kamarádům kupovat panáky, vymetou pár striptýzových klubů a ošuntělých barů, budou flirtovat s dvacítkami. (Mýho kamaráda právě vyhodili z práce, potřebuje nějakou útěchu.) Ti chlapi bez práce budou Nicka vynášet do nebe za to, že jim kupuje panáky a platí kreditní kartou z mého bankovního účtu. Nick si užije jako za starých dobrých časů zrovna v den našeho výročí, o kterém se v té zprávě ani nezmínil. Místo toho řekl: Vím, že jsme měli jiné plány, ale…

Chovám se jako malá holka. Jen jsem si myslela, že se z toho stane tradice: po celém městě jsem rozmístila malé zamilované vzkazy, připomínky našeho společného roku, svoji honbu za pokladem. Vidím svůj třetí lísteček s nápovědou, jak se třepotá s kouskem viněty od skotské, obojí je zastrčené v ohybu písmene V na soše Roberta Indiany nazvané Love, která stojí blízko Central Parku. Zítra ho nějaký znuděný dvanáctiletý turista, který tam bude bloumat s rodiči, sebere, přečte si ho, nechápavě pokrčí rameny a odhodí ho jako obal od žvýkačky.

Moje finále honby za pokladem bylo dokonale vymyšlené, ale teď je po všem. Nádherná klasická aktovka. Kožená. Při třetím výročí svatby má být dárek z kůže. Dárek, který nějak souvisí s Nickovou prací, asi není dobrý nápad, vzhledem k tomu, že je to s jeho zaměstnáním zrovna takové nahnuté. V kuchyni mám dva živé humry, jako obvykle. Teda aspoň jsem předpokládala, že tento den proběhne jako obvykle. Musím zavolat mámě a zeptat se jí, jestli humři vydrží živí do zítřka, plavou v přepravce trochu zmateně a omámeně, nebo jestli budu muset v tom vinném opojení vstát, ulovit je a zabít a pak je uvařit, aniž k tomu teď mám nějaký důvod. Zabiju dva humry, které ani nebudu jíst.

Volal táta, aby nám popřál k výročí, vzala jsem telefon a chtěla být v pohodě, ale sotva jsem s ním začala mluvit, rozbrečela jsem se jako nějaká bábovka: vzlykala jsem a mezi přerývaným bé, bůů jsem mu musela říct, co se stalo, a on mi poradil, ať si otevřu láhev vína a trochu se v tom rochním. Táta je vždycky pro, aby se naoko trucovalo. Nick bude navíc naštvaný, že jsem to Randovi řekla, a Rand se samozřejmě zachová otcovsky, poplácá Nicka po rameni a řekne: „Tak jsem, Nicku, slyšel, žes v den výročí vaší svatby dělal nějaký záchranářský večírek.“ A rozesměje se. Takže Nick bude vědět, bude se na mě zlobit, protože chce, aby byli moji rodiče přesvědčení o tom, že je dokonalý – Nick vždycky září, když našim líčím, že jejich zeť nemá jedinou chybu.

Kromě dnešního večera. Já vím, já vím, chovám se jako malá holka.

Je pět ráno. Vychází slunce, téměř stejně jasné, jako byly pouliční lampy, které právě zhasly. Tenhle přechod mám ráda, pokud jsem tedy už v tu dobu vzhůru. Když někdy nemůžu spát, přiměju se vylézt z postele a procházím se za svítání ulicemi, a jak lampy zhasnou, všechny najednou ve stejném okamžiku, mám vždycky pocit, že jsem viděla něco zvláštního. Hele, lampy už zhasly! chce se mi ohlásit. V New Yorku není ve tři nebo ve čtyři ráno klid – z barů se trousí opozdilci, pokřikují na sebe, než se složí na sedadlo taxíku a kňučí do svých mobilů a pak lačně kouří poslední cigaretu před spaním. Nejlepší je to v pět ráno, kdy klapot podpatků na chodníku zní jako něco zakázaného. To už všichni lidé zalezli do svých kutlochů a vy máte celý prostor pro sebe.

Vylíčím, co se stalo: Nick dorazil domů krátce po čtvrté ráno, nasáklý kouřem z cigaret, pachem piva a smažených vajec, v jakési placentě smradů. Byla jsem ještě vzhůru, čekala jsem na něj, mozek mě brněl ze sledování seriálu Zákon a pořádek. Posadil se na kanape, podíval se na dárek, který ležel na stole, a neřekl nic. Já na něj taky mlčky zírala. Očividně se nehodlal ani pokusit o nějakou omluvu – hele, promiň, dneska se všechno zvrtlo. To jediné jsem od něj čekala: aby to aspoň uznal, bez dlouhých řečí.

„Všechno nejlepší k našemu včerejšímu výročí,“ začala jsem.

Vzdychl, vlastně spíš ukřivděně zasténal. „Amy, mám za sebou naprosto příšerný den. Tak mi prosím tě nezačni ještě něco vyčítat.“

Nick vyrůstal s otcem, který se v životě nikdy za nic neomluvil, takže když Nick ví, že něco podělal, přejde do útoku. Vím to o něm, vím, že to od něj můžu obvykle čekat.

„Jen jsem ti popřála všechno nejlepší k našemu výročí.“

„Všechno nejlepší, ty debile, který ses na mě v tak významný den vykašlal.“

Chvilku sedíme mlčky, žaludek se mi svírá. Nechci být ta špatná. Nezasloužím si to. Nick vstane.

„Tak jaké to bylo?“ zeptám se hloupě.

„Jaké to bylo? Děs a hrůza. Šestnáct mých kámošů je teď bez práce. Dost příšerné. Mě asi taky vyhodí, je to otázka pár měsíců.“

Kámoši. Nepřátelil se ani s polovinou z těch svých dnešních kumpánů, ale neřekla jsem to.

„Vím, že ti to teď připadá jako nějaká katastrofa, Nicku. Ale -“

„Pro tebe to žádná katastrofa není, Amy. Ne, pro tebe to nikdy žádná katastrofa nebude. Ale pro nás ostatní? To je něco jiného.“

Stará písnička. Nick nelibě nese, že jsem si nikdy nemusela dělat starosti o peníze. A nikdy nebudu muset. Myslí si, že jsem díky tomu zhýčkanější než ostatní, a já mu to nebudu vymlouvat. Ale přesto pracuju. Chodím normálně do práce. Některé moje kamarádky nikdy nepracovaly a o lidech, kteří chodí pravidelně do práce, mluví podobně soucitným tónem, jako se mluví o tlustých holčičkách s „tak hezkým obličejem“. Nakloní se dopředu a řeknou: „No jistě, Ellen musí chodit do práce,“ což zní jako z nějaké hry Noela Cowarda. Na mě se takhle nedívají, protože já můžu kdykoli s prací seknout, když budu chtít. Mohla bych trávit dny v dobročinných spolcích, vylepšovat dům, pracovat na zahradě a jako dobrovolnice a nevidím na takovém způsobu života nic špatného. Lidé se nad tím ušklíbají, ale tyhle ženy dělají krásné a užitečné věci. Ale já chodím do práce.

„Nicku, vždyť máš přece mě. Zvládneme to, ať se stane cokoli. Moje peníze jsou tvoje peníze.“

„Podle předmanželské smlouvy ne.“

Je opilý. To vždycky začne o předmanželské smlouvě. A je zatrpklý a vzteklý. Přitom jsem mu už stokrát, doslova stokrát říkala pořád totéž: Předmanželská smlouva je čistě úřední záležitost. Není pro mě, není dokonce ani pro mé rodiče, je určena pro právníky mých rodičů. Nic se v ní o nás nepíše, o tobě a o mně.

Zamíří do kuchyně, hodí na stolek svou peněženku a zmuchlané dolarovky, zmačká jakýsi kousek papíru a zahodí ho do koše s hrstí účtenek placených kreditní kartou.

„To jsou hnusná slova, Nicku.“

„Ten pocit je taky hnusný, Amy.“

Přejde k našemu baru – opatrným, vrávoravým krokem opilého člověka – a opravdu si nalije další skleničku.

„Bude ti blbě,“ řeknu.

Pozvedne skleničku, jako že mi připíjí na zdraví. „Ty to prostě nechápeš, Amy. Nemůžeš to pochopit. Já pracuju od čtrnácti. Nejezdil jsem na pitomé tenisové tábory a tábory tvůrčího psaní a na přípravné kurzy na zkoušky a podobné kraviny, jako to zjevně dělal každý, kdo bydlel v New Yorku, protože jsem chodil na brigádu do obchoďáku a sekal jsem trávníky a jezdil jsem do Hannibalu a šaškoval tam na lodích pro turisty převlečený za Hucka Finna a o půlnoci jsem čistil plechy od koláčů.“

Měla jsem chuť se rozesmát, vyprsknout smíchy. Divoce se rozesmát a nakazit tím smíchem Nicka, smáli bychom se oba a přestali s těmi hloupými řečmi. Zase ta litanie o mizerné práci. V manželství s Nickem jsem nikdy nezapomínala na to, že lidé musejí dělat hrozné věci, aby si vydělali peníze. Od té doby, co jsem si ho vzala, vždycky mávám těm, kteří si musí vydělávat tím, že chodí po ulicích převlečení za nějaké jídlo.

„Musel jsem dřít mnohem víc než všichni ostatní, co pracujou v redakci, abych se vůbec do toho časopisu dostal. Dvacet let jsem makal, abych se dostal tam, kde jsem, a teď to všechno půjde do háje a mě nenapadá vůbec nic jiného, co potom budu dělat, ledaže se vrátím domů a zas budu pracovat na řece.“

„Na Hucka Finna jsi asi už moc starý,“ podotknu.

„Jdi do prdele, Amy.“

A pak odejde do ložnice. Ještě mi nikdy nic takového neřekl, ale vyslovil to tak snadno, že si myslím – a dřív mě to ani ve snu nenapadlo – že to mínil vážně. Že si to myslel už mockrát. Mě by zas naopak nenapadlo, že budu jednou z žen, které manžel pošle do prdele. A to jsme si svatosvatě slíbili, že nebudeme nikdy odcházet spát s tím, že jsme na sebe naštvaní. Kompromis, komunikace a nikdy nejít spát pohádaní – tyhle tři rady dostávají všichni novomanželé svatebním darem. Ale v poslední době se zdá, že jedině já jsem schopna kompromisu, že naše komunikace nevyřeší nic a Nickovi nedělá problém jít po hádce spát. Dokáže své emoce vypnout jako televizi. A už dokonce chrápe.

Mně to pak nedá, i když mi do toho nic není, i když by se Nick rozzuřil, kdyby to věděl: jdu ke koši a vytáhnu z něj ty účtenky, abych se podívala, kde celou noc byl. Dva bary, dva striptýzové bary. A vidím ho, jak tam sedí a mluví se svými přáteli o mně, protože určitě musel mluvit o tom, jaká jsem protivná a otravná, když mu pak bez problémů vyletí z pusy taková věta. Představuju si je všechny v jednom z těch drahých striptýzových klubů, v těch nóbl podnicích, které vedou muže k domněnce, že jsou na světě pořád proto, aby ženám vládli, že ženy jsou tu od toho, aby jim sloužily, je tam záměrně špatná akustika a hlučná hudba, aby si lidé nemohli povídat, nějaká žena s obnaženými ňadry si sedá mému manželovi rozkročmo na klín (ten přísahá, že je to jen legrace), vlasy jí splývají na záda, rty má vlhké vrstvou lesku, ale já se nemusím bát, ne, je to jen taková klukovina, měla bych se tomu smá t, vždyť jsem přece fajn holka.

Pak rozbalím zmuchlaný lístek vytržený z nějakého zápisníku a vidím ženský rukopis – Hannah – a telefonní číslo. Přeju si, aby to bylo jako v těch filmech, aby tam bylo napsané nějaké hloupé jméno, Vandre nebo Bambie, nad kterým jen obrátíte oči v sloup. Misti se dvěma srdíčky místo teček nad i. Ale je tu Hannah, což je skutečná žena, nejspíš něco jako já. Nick mi nikdy nezahnul, odpřísáhl mi to, ale já zároveň vím, že má spoustu příležitostí. Mohla bych se ho na Hannah zeptat a on by řekl: Nechápu, proč mi dala své číslo, ale já nechtěl být nezdvořilý, tak jsem si ho vzal. Což je možná pravda. Nebo taky ne. Může mě podvádět a nikdy mi to neřekne a bude mnou víc a víc pohrdat, protože na to nepřijdu. Bude sedět proti mně u stolu u snídaně a nevinně se krmit vločkami a vědět, že jsem hlupačka, a kdo by si vážil hloupé ženské?

Znovu brečím, lísteček s Hanniným číslem v ruce.

Je to velice ženská záležitost, vzít jeden flám s kamarády a udělat z toho sněhovou kouli nevěry, která zničí naše manželství, že?

Nevím, co mám dělat. Připadám si jako uječená trhovkyně nebo ošoupaná rohožka – nevím, co víc. Nechci být naštvaná. Ani totiž nevím, jestli mám být naštvaná. Uvažuju o tom, že se ubytuju v hotelu a nechám ho, aby si pro změnu lámal hlavu on, kde asi jsem.

Chvilku ještě zůstanu v pokoji, pak se nadechnu a přebrodím se do ložnice naplněné alkoholovými výpary, a když už jsem v posteli, Nick se ke mně otočí, obejme mě, přitiskne se mi obličejem zezadu ke krku a ve stejné chvíli oba vyslovíme: „Promiň.“

NICK DUNNE

DEN POTÉ

Blesky fotoaparátů vyšlehly a já se přestal usmívat, ale nestihl jsem to včas. Cítil jsem, jak se mi až ke kořínkům vlasů rozlévá vlna horka a na nose mi vyrazily krůpěje potu. Blbec, blbec Nick. A pak tiskovka skončila, právě když jsem se začal dávat dohromady, ale už bylo pozdě vzbudit nějaký jiný dojem.

Odcházel jsem z místnosti s Elliottovými, hlavu skloněnou, protože ještě cvakaly další fotoaparáty. Už jsem byl skoro u dveří, vtom ke mně přiklusal Gilpin a zastavil mě: „Můžu na vteřinku, Nicku?“

Zamířili jsme do zadní kanceláře a on mě cestou informoval: „Prohlédli jsme ten dům ve vaší čtvrti, do kterého se někdo vloupal. Vypadá to, že se tam utábořili nějací lidi, tak jsme odebrali vzorky pro laboratoř. A zjistili jsme, že v dalším domě na konci čtvrti taky někdo přebýval.“

„No, to mě právě zneklidňuje,“ řekl jsem. „Všude se poflakujou nějací týpkové. Celé tohle město je zamořené naštvanými nezaměstnanými.“

Kartágo bylo až do minulého roku městem pro návštěvníky. Ti měli přijíždět do rozrůstajícího se Riverway Mall, nákupního centra, které bylo samo o sobě malým městečkem zaměstnávajícím čtyři tisíce místních lidí – pětinu zdejší populace. Centrum postavili roku 1985, počítalo se s tím, že bude lákat k nákupům lidi z celého Středozápadu. Vzpomínám si, jak ho tenkrát otvírali: sledovali jsme s Go a oběma rodiči slavnostní ceremoniál, stáli jsme až vzadu na velkém asfaltovém parkovišti, na konci shromážděného davu, protože náš otec vždycky chtěl mít možnost rychle odejít, odkudkoli. I na baseballových zápasech jsme parkovali u východu a odjížděli při osmé směně, byli jsme s Go vždycky umazaní od hořčice, měli úžeh a kňourali jsme: Nikdy nevidíme, jak to dopadne. Ale tentokrát jsme stáli vzadu schválně, abychom tu Velkou událost dobře viděli: ten netrpělivý dav, který kolektivně přešlap
oval z nohy na nohu, starostu na pódiu potaženém červenomodrobílým plátnem, slyšeli jsme ho hřímat – pýcha, růst, prosperita, úspěch – ta slova nám letěla nad hlavami, my byli vojáci na bitevním poli konzumu, vyzbrojení šekovými knížkami v průhledném obalu a kabelkami z různobarevných kousků kůže. A dveře se otvíraly. Úprk do klimatizovaných prostor, náladová hudba, usmívající se prodavači, naši sousedé. Otec nám tenkrát opravdu dovolil jít dovnitř, opravdu čekal ve frontě a něco nám koupil: napěněný pomerančový koktejl v upatlaných kelímkách.

Riverway Mall prosperoval po čtvrt století. Pak přišla recese a spláchla postupně obchod za obchodem, až nakonec celé centrum zkrachovalo. Teď je na rozloze dvou milionů čtverečních stop slyšet jen ozvěna. Žádná společnost se komplexu neujala, žádný podnikatel neslíbil, že ho vzkřísí z mrtvých, nikdo si nevěděl rady, co bude s lidmi, kteří tam pracovali. Dělala tam i moje matka, která přišla o zaměstnání v obchodě s obuví, v ShoeBeDooBe – po dvaceti letech dřiny, kdy klečela na kolenou, zkoušela lidem boty, čichala pach jejich nohou, třídila krabice a pak jednoduše dostala výpověď.

Krach obchodního centra znamenal i naprostý krach Kartága. Lidé přišli o práci, přišli o své domy. Nikdo neviděl ani záblesk lepších zítřků. Nikdy neuvidíme, jak to dopadne. I když se zdá, že my to teď s Go uvidíme. Že to všichni uvidíme.

Ten bankrot dobře zapadal do mého psychického rozpoložení. Několik let jsem se nudil. Nešlo o ukňouranou nudu dítěte, které nemá co dělat (ačkoli tu jsem taky ještě neměl úplně za sebou), ale o jakousi malátnost, která na vás padla jako deka. Zdálo se mi, že se už nikdy neobjeví nic nového. Naše společnost byla naprosto zničujícím způsobem okopírovaná (ačkoli slovo okopírovaná je jako výraz myšlený coby kritika také sám o sobě nepůvodní). Byly jsme první lidské bytosti, které nikdy nic neviděly poprvé. Hleděli jsme na divy světa netečnýma očima, bez zájmu. Mona Lisa, pyramidy, Empire State Building. Ohrožená zvířata v džungli, tající prastaré ledovce, vybuchující sopky. Nepamatuju si, že bych něco, co jsem se dozvěděl, slyšel nebo viděl poprvé, z první ruky. Že by mě hned nenapadlo, že už to znám z nějakého filmu nebo televizního pořadu. Z nějaké pitomé reklamy. Znáte ten hrozný tón blazeované
věty: To už jsem viděěěl… Doslova jsem všechno už někdy viděl, a co je nejhorší, z čeho se div nezblázním: zkušenosti z druhé ruky jsou vždycky lepší. Představa je jasnější, pohled nadšenější, úhel kamery a zvukový záznam ovlivňuje mé city tak, jak to skutečnost už nedokáže. Nevím, jestli jsme v tomhle bodě skutečně lidskými bytostmi, ti z nás, kdo jsme jako většina z nás, my, kdo jsme vyrůstali s televizí, filmy a teď s internetem. Když nás někdo zradí, víme, co máme říct, když nám někdo drahý zemře, víme, co máme říct. Když si chceme hrát na borce, chytráka nebo idiota, víme, co máme říct. Všichni používáme tentýž scénář s listy, které mají oslí uši.

Je to velice těžká doba k tomu, abyste byli člověkem, opravdovým, skutečným člověkem, a ne jen souborem lidských vlastností zvolených z nekonečného automatu povah.

A jestli všichni jen hrajeme, nemůže existovat něco takového, jako je spřízněná duše, protože nemáme ryzí duši.

Dostal jsem se do bodu, kdy se mi zdá, že na ničem nezáleží, protože nejsem skutečná osoba a všichni kolem taky ne.

Udělal bych cokoli, abych si zas připadal skutečný.

Gilpin otevřel dveře stejné kanceláře, kde mě vyslýchali předchozího večera. Na stole stála krabice s dárkem od Amy, zabalená ve stříbřitém papíře.

Zůstal jsem na ni zírat, jak tam leží uprostřed stolu, jak zlověstně působí v tom novém aranžmá. Zmocnila se mě hrůza. Proč jsem ji nenašel dřív? Měl jsem ji najít. „Tak pojďte,“ řekl Gilpin. „Chceme, abyste se na to podíval.“ Rozbalil jsem ji tak opatrně, jako by v ní mohla být třeba lidská hlava. Našel jsem jen lesklou modrou obálku označenou slovy PRVNÍ NÁPOVĚDA.

Gilpin se uculoval. „Představte si, jak nás to zmátlo: případ pohřešované osoby a my najdeme obálku s nápisem PRVNÍ NÁPOVĚDA.“

„To se týká hry hledání pokladu, kterou moje žena “ „Jasně. K vašemu výročí. Váš tchán se o tom zmínil.“ Otevřel jsem obálku a vyndal silný šmolkově modrý list papíru – Amyina dopisní souprava – přeložený napůl. Ta hra ve mně vždycky vyvolala jedinou otázku: Kdo je Amy? (Co si moje žena myslí? Co pro ni bylo v uplynulém roce důležité? Z čeho měla největší radost? Amy, Amy, Amy, přemýšlejme o Amy.)

Se zaťatými zuby jsem si přečetl první vodítko. Vzhledem k tomu, jaká nálada mezi námi během posledního roku manželství panovala, z toho vyjdu hrozně. Nepotřeboval jsem už nic dalšího k tomu, abych vypadal hrozně.

Vidím se jako tvoje studentka,

je tolik moudra v tvé krásné hlavě!

Mozek se mi doširoka otvírá

(a o stehnech raděj nemluvě!)

Jsem tvoje žačka, co nestojí o květiny,

ale chce využít konzultační hodiny,

tak dělej, jdem na to, snažně tě poprosím,

a tentokrát tě já pár věcí naučím.

Byl to itinerář alternativního života. Kdyby šlo všechno podle představ mé ženy, byla by mi včera nakukovala přes rameno, když bych si tu básničku četl, pohled plný očekávání, z každého jejího póru by vyzařovala naděje, jako horečka: Prosím tě, pochop to. Pochop mě.

A nakonec by řekla: No? A já teď řekl:

„Aha, už to mám! Určitě myslí můj kabinet. Na fakultě. Jsem tam externím učitelem. Cha. Musí to tak být, ne?“ Mhouřil jsem oči a četl si ty řádky znova. „Tenhle rok to neudělala tak těžké.“

„Chcete, abych vás svezl?“ zeptal se Gilpin.

„Ne, mám Goino auto.“

„Tak pojedu za vámi.“

„Myslíte, že je to důležité?“

„No, poznáme z toho, kde se den nebo dva před svým zmizením pohybovala. Takže to není nedůležité.“ Podíval se na papír. „Je to hezké, ne? Jako z nějakého filmu: honba za pokladem. S mou manželkou si o výročí vyměníme blahopřání a nanejvýš si dáme něco dobrého k snědku. Zdá se, že to děláte správně. Nezapomínáte na romantiku.“

Po těch slovech sklopil hlavu, zrozpačitěl a zacinkal klíči na povel k odchodu.

Fakulta mi poměrně štědře poskytla kabinet o něco málo větší než rakev, vešel se tam jen psací stůl se dvěma židlemi a pár poliček. V areálu školy jsme minuli skupinky studentů letních kurzů, směsici hodně mladých lidí (nudili se, ale činorodě odesílali textovky nebo poslouchali hudbu z mobilu) a vážných starších lidí, podle mě těch, co přišli o práci v nákupním centru a snažili se o nějakou rekvalifikaci.

„Co učíte?“ zajímal se Gilpin.

„Žurnalistiku, časopiseckou žurnalistiku.“ Nějaká dívka, která při chůzi psala textovku, zapomněla na úskalí té první činnosti a málem do mě vrazila. Ustoupila stranou, aniž vzhlédla. Podráždilo mě to jako nerudného dědka – pryč z mého trávníku!

„Myslel jsem, že už jste novinařinu pověsil na hřebík.“

„Kdo umí, umí, kdo neumí…“ usmál jsem se.

Odemkl jsem kabinet a vešel dovnitř, ovanul mě odér dlouho zavřené a zaprášené místnosti. Na léto jsem si vzal volno, už jsem tu nebyl několik týdnů. Na stole ležela další obálka s nápisem DRUHÁ NÁPOVĚDA.

„Klíč máte pořád na svazku s ostatními?“ zeptal se Gilpin.

„Jo.“

„Takže Amy si ho mohla vypůjčit?“

Roztrhl jsem okraj obálky.

„A doma máme náhradní.“ Amy pořídila ode všeho důležitého kopii, duplikát, náhradní kus – já často ztrácím klíče, kreditky, mobily, ale nechtěl jsem to Gilpinovi říkat, abych nezavdal další příčinu k poznámce, že jsem jako malý kluk. „Proč?“

„Ale, jen jsem se chtěl ujistit, že neměla problém se sem dostat, že nemusela žádat třeba školníka, aby jí otevřel.“

„Ne, tady žádný Freddy Krueger a podobní týpkové nejsou, pokud vím.“

„Tyhle filmy jsem nikdy neviděl,“ odpověděl Gilpin.

V obálce byly dva složené listy papíru. Na jednom bylo nakreslené srdíčko, na druhém stálo NÁPOVĚDA.

Dva vzkazy. Různé. Žaludek se mi sevřel. Bůhví, co z Amy vypadne. Rozložil jsem papír se srdíčkem. Zatoužil jsem po tom, abych sem nebyl Gilpina vzal, a pak jsem si přečetl první slova.

Můj miláčku manželi,

napadlo mě, že tohle bude dokonalé místo – ty posvátné síně vědění! – kde ti můžu říct, že si myslím, že jsi skvělý člověk. Nedokážu to slovy vypovědět, ale žasnu nad tvým mozkem: nad těmi zvláštními statistikami a anekdotami, neobvyklými fakty, neuvěřitelnou schopností citovat z jakéhokoli filmu, ostrovtipem, nad tím, jak krásně dokážeš vyjádřit věci slovy. Myslím si, že po těch společně strávených letech se může stát, že manželé zapomenou, jak skvělí jeden druhému připadali. Vzpomínám si na to, jak jsme se poprvé setkali, jak jsem z tebe byla celá pryč, takže ti chci jen říct, že pořád jsem a že je to jedna z věcí, které se mi na tobě tak líbí: Jsi BÁJEČNÝ.

Přestal jsem mít vyprahlo v ústech. Gilpin mi četl přes rameno a opravdu vzdychl. „Úžasná ženská,“ poznamenal. Pak si odkašlal. „Ehm, tohle je vaše?“

Do jedné ruky vzal gumu a do druhé tužku a opatrně uchopil dámské spodní prádlo (konkrétně to byly kalhotky – tanga, krajková, červená – ale já vím, že ženy to slovo nemají rády – dokonce ani Google nemá rád slovo kalhotky). Visely na vypínači klimatizace. „Panebože. To je trapas.“ Gilpin čekal nějaké vysvětlení.

„No, jednou jsme s Amy… ale vždyť jste to četl. My jsme takoví, víte, prostě si někdy chceme některé věci trochu zpestřit.“

Gilpin se zazubil. „Jo, chápu, nadržený profesor a nemravná studentka. To se vám oběma fakt povedlo.“ Natáhl jsem se po kalhotkách, ale Gilpin už vyndal z kapsy sáček na důkazní materiál a uložil je do něj. „Jen pro jistotu,“ řekl bez dalšího vysvětlování.

„Prosím vás, nedělejte to,“ řekl jsem. „Amy by zemřela -“ zarazil jsem se.

„Nebojte se, Nicku, je to jen úřední postup, příteli. Nevěřil byste, co všechno jsme při naší práci už viděli. Jen pro jistotu, jen pro jistotu. Směšné. A co říká nápověda?“

Nechal jsem ho zase číst mi přes rameno, jeho dráždivě svěží vůně mě rozčilovala.

„Tak co znamená tohle?“

„Nemám tušení,“ zalhal jsem.

Konečně jsem se Gilpina zbavil a pak jsem jel jen tak nazdařbůh po dálnici, abych si mohl v klidu zavolat. Nikdo to nezvedl. Nezanechal jsem vzkaz. Pokračoval jsem rychle ještě o kus dál, jako bych mohl někam dojet, pak jsem se otočil a jel těch pětačtyřicet minut zpátky za Elliottovými do Days Inn. Vešel jsem do vestibulu přecpaného členy Sdružení placených stánkařů Středozápadu – všude tašky na kolečkách a jejich majitelé srkali z malých plastových kalíšků nápoje zdarma, smáli se hrdelním smíchem a lovili po kapsách navštívenky. Vyjel jsem výtahem se čtyřmi muži, všichni byli plešatí, měli khaki kalhoty a golfové košile a na kulatých tatíkovských pupcích se jim houpaly šňůrky na krk.

Marybeth otevřela dveře, současně s někým telefonovala mobilem; ukázala směrem k televizi a pošeptala mi: „Máme studenou mísu, vezmi si, jestli chceš, zlatíčko,“ pak šla do koupelny a zavřela za sebou dveře, přes které bylo dál slyšet její mumlání.

Vynořila se odtamtud za pár minut, právě včas, aby stihla místní zpravodajskou relaci o páté vysílanou ze St. Louis, které dominovalo Amyino zmizení. „Krásná fotka,“ zamumlala Marybeth s pohledem na obrazovku, z níž na nás Amy upřeně hleděla. „Lidi to uvidí a budou vědět, jak Amy vypadá.“

Ten portrét – Amyina hlava ustřižená z nějaké momentky, kdy se krátce věnovala herectví – byl krásný, ale zneklidňoval mě. Její fotky vzbuzovaly pocit, že vás skutečně pozoruje, jako to bývalo na starých portrétech ve strašidelných domech, kdy se oči pohybovaly zleva doprava.

„Měli bychom jim dodat nějaké normální fotky,“ řekl jsem. „Nějaké obyčejné.“

Elliottovi přikývli, oba současně, ale neřekli nic a sledovali obrazovku. Když vstup skončil, Rand prolomil ticho: „Je mi špatně.“

„Já vím,“ řekla Marybeth.

„Jak jsi na tom, Nicku?“ zeptal se Rand, nahrbil se, dlaně na kolenou, jako by chtěl vstát z gauče, ale nedařilo se mu to.

„Jsem úplně vyřízený, abych řekl pravdu. Připadám si tak zbytečný.“

„Víš, chtěl jsem se tě zeptat: co tvoji zaměstnanci, Nicku?“ Rand konečně vstal. Šel k minibaru, nalil si zázvorovou limonádu, pak se otočil ke mně a Marybeth. „Dáte si někdo? Něco?“ Zavrtěl jsem hlavou; Marybeth požádala o sodovku.

„Chceš k tomu trochu ginu, miláčku?“ zeptal se Rand svým hlubokým hlasem, ale při posledním slově o tóninu výš.

„Jistě. Ano. Dám si.“ Marybeth zavřela oči, předklonila se, až měla obličej mezi koleny; pak se zhluboka nadechla a zaujala přesně svou předchozí pozici, jako by šlo o nějaký jogínský cvik.

„Dal jsem jim seznamy všech lidí,“ řekl jsem. „Ale je to hrozně nudná práce, Rande. Já myslím, že tam je zbytečné pátrat.“

Rand si položil dlaň na ústa a přejel si jí obličej směrem nahoru, až mu lícní svaly vytvořily pod očima záhyby. „Ovšem, my děláme totéž, pokud jde o náš byznys, Nicku.“

Rand s Marybeth vždycky mluvili o sérii Úžasná Amy jako o svém byznysu, což mi pokaždé přišlo hrozně hloupé: jsou to knížky pro děti, o dokonalé malé holce, která je vyobrazená na každé obálce, kreslená verze mé Amy. Ale jistě, ty knihy jsou (byly) byznys, velký byznys. Skoro dvacet let patřily k zásadním knihám na základních školách, z velké části proto, že na konci každé kapitoly čekal na čtenáře test.

Ve třetím díle například Úžasná Amy přistihla svého kamaráda Briana, že překrmuje jejich třídní želvu. Snažila se mu domluvit, ale když Brian dál trval na svém, Amy nezbylo nic jiného než to na něj žalovat učitelce: „Paní Tibbleová, nechci být žalobníček, ale nevím, co mám dělat. Snažila jsem se o tom s Brianem promluvit sama, ale teď… asi potřebuju pomoc od někoho dospělého..“ Následek:

1) Brian řekl Amy, že je falešná kamarádka, a přestal s ní mluvit.

2) Amyina plachá kamarádka Suzy jí řekla, že to Amy neměla jít žalovat; že měla tajně žrádlo želvě sebrat, aby to Brian nevěděl.

3) Amyina úhlavní soupeřka Joanna řekla, že to Amy udělala ze závisti a že jí jde jen o to, aby mohla želvu krmit sama.

4) Amy odmítla ustoupit – cítila se v právu.

Kdo má pravdu?!

No, je to snadné, protože Amy vždycky jedná správně, v každém díle série. (Nemyslete si, že jsem to nevytáhl při hádkách se svou skutečnou Amy, protože jsem musel, a nejednou.)

Ty testy – sepsané dvěma psychology, kteří jsou zároveň rodiči jako vy! – měly prokázat charakterové vlastnosti dětí: Je ten váš mrňous urážlivý a nedokáže přijmout kritiku jako Brian? Bezpáteřní pokrytec jako Suzy? Vyvolává konflikty jako Joanna? Nebo je dokonalý jako Amy? Mezi vznikající vrstvou yuppies byly ty knihy velice módní: staly se jakýmisi příručkami o rodičovství. Rubikovou kostkou výchovy. Elliottovi zbohatli. V jedné chvíli se odhadovalo, že se v každé školní knihovně v Americe nachází alespoň jeden díl Úžasné Amy.

„Máte strach, že to může mít nějakou spojitost s vaším knižním byznysem?“ zeptal jsem se.

„Opravdu máme pár lidí, které by podle našeho názoru stálo za to prověřit,“ začal Rand.

Zasmál jsem se. „Myslíte, že Judith Viorstová unesla Amy kvůli Alexandrovi, aby už neměl ty své Hrozné, Strašné, Špatné, Velmi špatné dny?“

Rand i Marybeth se na mě podívali, oba měli ve tváři stejný výraz, výraz překvapení a zklamání. Ta poznámka byla neomluvitelná, nevkusná – můj mozek vždycky vyříhl nějakou nemístnou myšlenku v nevhodnou dobu. Duševní prd, který jsem nemohl potlačit. Jako když jsem si začal v duchu zpívat „Bony Moronie“, pokaždé když jsem viděl svého kamaráda poldu. Je hubená jak žížala, začal můj mozek notovat, když mi detektiv Rhonda Boneyová říkala, že pročesávají řeku a hledají mou pohřešovanou ženu. Obranný mechanismus, říkal jsem si, je to jen nějaký divný obranný mechanismus. Byl bych rád, kdyby to přestalo.

Opatrně jsem přešlápl a decentně, jako by moje slova byla těžko ovladatelným sloupem na sebe naskládaných talířů z jemného porcelánu, jsem se omluvil. „Promiňte, nevím, proč jsem to řekl.“

„Všichni jsme unavení,“ zamluvil to Rand.

„Musíme policii navést na Viorstovou,“ poznamenala Marybeth. „A taky na tu mrchu Beverly Clearyovou.“ Nebyl to ani tak vtip jako odpuštění.

„Myslím, že bych vám to měl říct,“ začal jsem. „Policie v těchto případech, a je to normální “

„Nejdřív prověří manžela, já vím,“ přerušil mě Rand. „Řekl jsem jim, že je to jen ztráta času. Otázky, které nám kladli “

„Byly urážlivé,“ doplnila Marybeth.

„Takže už s vámi mluvili? O mně?“ Popošel jsem k minibaru a bez okolků si nalil gin. Polkl jsem tři doušky najednou a okamžitě se cítil hůř. Žaludek mi stoupl až k jícnu. „Na co se vás ptali?“

„Jestli jsi někdy Amy ublížil, jestli se někdy zmínila, žes ji ohrožoval,“ odříkávala Marybeth. „Jsi sukničkář, zmínila se Amy někdy o tom, žes jí byl nevěrný? Protože to je celá Amy, že? Řekla jsem jim jasně, že jsme nevychovali žádnou onuci.“

Rand mi položil ruku na rameno. „Nicku, především jsme jim museli říct toto: Víme, žes nikdy Amy neublížil. Já dokonce policii vyprávěl tu příhodu o tom, jak jsi zachránil na chatě tu myš, jak jsi ji zachránil z pasti.“ Ohlédl se po Marybeth, jako by ten příběh neznala, a Marybeth poslušně nasadila výraz fascinovaného soustředění. „Pak jsi tu zatracenou myš nejmíň hodinu honil a doslova ji vyvedl jako krysu z města. Copak by někdo, kdo tohle udělá, ublížil své ženě?“

Zmocnil se mě intenzivně provinilý pocit, hnusil jsem se sám sobě. Na okamžik jsem si myslel, že se nakonec rozbrečím.

„Máme tě moc rádi, Nicku,“ prohlásil Rand a ještě jednou mi stiskl rameno.

„Máme, Nicku,“ opakovala po něm Marybeth. „Jsi náš syn. Je nám hrozně líto, že ještě k tomu všemu, co se stalo, musíš čelit tomuhle – stínu podezření.“

Stín podezření, ten výraz se mi nelíbil. To už raději rutinní vyšetřování nebo pouhá formalita.

„Divili se té tvé rezervaci v restauraci,“ řekla Marybeth s přehnaně lhostejným pohledem.

„Mé rezervaci?“

„Prý jsi jim říkal, žes měl zamluvený stůl v Houston’s, ale když to prověřovali, zjistili, že jsi tam nic nezamlouval.“

Neměl jsem zamluvený stůl, ani žádný dárek. Protože pokud jsem si plánoval, že Amy toho dne zabiju, nepotřeboval jsem mít na večer zamluvený stůl ani žádný dárek, který bych jí stejně nedal. Typický rukopis mimořádně pragmatického zabijáka.

Jsem nezdravě pragmatický – moji kamarádi by o tom mohli policii vyprávět!

„Ale ne. Ne, nic jsem nezamlouval. Asi mě nějak špatně pochopili. Řeknu jim to.“

Sklesl jsem na gauč vedle Marybeth. Nechtěl jsem, aby se mě Rand zase dotýkal.

„No dobrá. Dobrá,“ řekla Mary. „Měli jste, ehm, hráli jste letos zase tu hru na poklad?“ Oči jí zase zčervenaly. „Než…“

„Jo, dnes mi dali první nápovědu. Našli jsme s Gilpinem druhou u mě v kabinetě na fakultě. Pořád se ji snažím rozluštit…“

„Můžeme se podívat?“ zeptala se moje tchyně.

„Nemám to s sebou,“ zalhal jsem.

„Pokusíš se… pokusíš se ji rozluštit, Nicku?“ zeptala se Marybeth.

„Ano, Marybeth. Rozluštím ji.“

„Nesnesu představu těch věcí, kterých se dotýkala, nechala je tam, opuštěné “

Zazvonil mi mobil a já zběžně mrkl na displej, pak to típnul. Potřeboval jsem se té věci zbavit, ale ještě jsem nemohl.

„Měl bys brát všechny hovory, Nicku,“ podotkla Marybeth.

„Poznal jsem, kdo volá – někdo z fakulty kvůli jakési sbírce.“

Rand se posadil vedle mě na gauč. Staré opotřebované polštáře se pod naší váhou povážlivě prohnuly, takže jsme se teď sesuli k sobě a dotýkali se pažemi, což Randovi vyhovovalo. Byl jeden z těch, kdo o sobě tvrdí, že jsou objímači, aniž se zajímají o to, jestli je to ostatním příjemné.

Marybeth se vrátila k jádru věci. „Myslíme si, že je možné, že Amy unesl někdo, kdo byl posedlý její románovou postavou.“ Obrátila se ke mně, jako by mě prosila o souhlas. „Za ty roky jsme s takovými lidmi měli co do činění.“

Amy ráda mluvila o případech, kdy jí byli muži posedlí. Během našeho manželství mi častokrát nad sklenkou vína šeptem líčila, jak ji někdo sleduje – vyprávěla o mužích, kteří tu pořád někde jsou, pořád na ni myslí a chtějí ji. Podezříval jsem ji, že to trochu přehání: ti její stalkeři byli vždycky nebezpeční do určité přesné míry – natolik, abych o ni měl obavy, ale ne zas tak moc, aby bylo nutné oznámit celou věc policii. Krátce řečeno, šlo o nějaké pohádky, kde jsem mohl vystupovat jako její udatný ochránce bránící její čest. Amy byla příliš samostatná a příliš moderní, než aby dokázala přiznat pravdu: chtěla hrát křehkou květinku.

„Někdy v poslední době?“

„No v poslední době ne,“ připustila Marybeth a skousla ret. „Ale na střední školu s ní chodila jedna hodně psychicky narušená dívka.“

„Jak narušená?“

„Byla Amy posedlá. Tedy Úžasnou Amy. Jmenovala se Hilary Handyová – a ve všem se chtěla podobat Suzy, Amyině nejlepší kamarádce z knížky. Nejdřív to bylo roztomilé, řekla bych. Ale pak jí to už nestačilo – chtěla být přímo Úžasnou Amy a ne jen kamarádkou Suzy. Tak začala napodobovat naši Amy. Oblékala se jako Amy, obarvila si vlasy na blond a pořád se potloukala kolem našeho domu v New Yorku. Jednou jsem šla po ulici a ta bláznivá holka se ke mně rozběhla, objala mě a řekla: ,Teď budu vaší dcerou já. Zabiju Amy a budu vaše nová Amy. Vám to přece nevadí, že? Pokud budete mít nějakou Amy. Jako by naše dcera byla jen nějaký kus textu, který by mohla přepsat.“

„Nakonec jsme si vyžádali zákaz, aby se k Amy nemohla přiblížit, protože ji jednou shodila ve škole ze schodů,“ doplnil Rand. „Velice nebezpečné děvče. Taková mentalita v člověku zůstane.“

„A pak ten Desi,“ připomněla Marybeth.

„A Desi,“ opakoval Rand.

O Desim jsem věděl i já. Amy chodila na soukromou internátní školu v Massachusetts, jmenovala se Wickshireská akademie viděl jsem fotky, Amy v lakrosových sukýnkách a čelenkách, v pozadí vždycky stromy s barevným podzimním listím, jako by ta škola nebyla ani tak v nějakém městě, ale v ročním období. V říjnu. Desi Collings chodil do sousední chlapecké školy. Podle Amyina vyprávění to byl bledý, romanticky založený chlapec a jejich románek se nijak nelišil od běžných školních lásek: zima na fotbale a žár při tanci, růžová přiléhavá trička a projížďky ve starém jaguaru. Všechno tak trochu jako z poloviny minulého století.

Amy s Desim chodila docela vážně asi rok. Ale něco ji na něm pak začalo znepokojovat: mluvil, jako by byli zasnoubeni, věděl, kolik budou mít dětí a jakého pohlaví. Budou mít čtyři děti, samé kluky. Což podezřele připomínalo Desiho vlastní rodinu, a když Amy seznámil se svou matkou, Amy se až sevřel žaludek, jak moc si byly s paní Collingsovou podobné. Starší žena ji chladně políbila a klidným tónem jí zamumlala do ucha: „Hodně štěstí.“ Amy nedokázala říct, jestli to bylo varování nebo hrozba.

Když se Amy s Desim rozešla, hoch se pořád potuloval po areálu její školy, přízračná postava v tmavém sáčku, opřená o některý kmen holých dubů v zimě. Amy se jednou v únoru vrátila z nějaké diskotéky a našla ho ve své posteli, ležel nahý na přikrývce, omámený nějakými ne příliš nebezpečnými prášky. Krátce nato pak ze školy odešel.

Ale pořád jí telefonoval, dokonce i teď, a několikrát do roka jí posílal dopisy, nadité obálky s výplní, které mi Amy vždycky ukázala a pak je rovnou zahodila, aniž je otevřela. Poštovní razítko měly ze St. Louis. Čtyřicet minut jízdy odsud. „Je to prostě hrozná, pitomá náhoda,“ řekla mi. Desi tam měl rodinné vazby z matčiny strany. To jediné o něm věděla a nesnažila se zjistit víc. Jednou jsem z koše jeden dopis vytáhl a přečetl si ho, s rukama upatlanýma od sýrové omáčky, byl úplně banální: tlachy o tenise a cestování a dalších konvenčních záležitostech. Zkusil jsem si představit, jak ten hubený dandy s motýlkem a v brýlích s obroučkami z želvoviny vtrhne do našeho domu a popadne Amy rukama s pěstěnými nehty. Hodí ji do kufru svého starodávného jaguaru a odveze ji… do staromódního Vermontu. Mohl by někdo uvěřit, že to byl Desi?

„Desi popravdě bydlí nedaleko,“ řekl jsem. „V St. Louis.“

„No vidíš?“ nadhodil Rand. „Proč se o to policie nezajímá?“

„Někdo to určitě prověřuje,“ opáčil jsem. „Tak já půjdu. Zítra se stavím.“

„Policie si určitě myslí, že je to… někdo z blízkého okolí,“ řekla Marybeth. Podívala se na mě, byl to trochu dlouhý pohled, pak se zachvěla, jako by ze sebe setřásala nějakou myšlenku.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

23. SRPNA 2010

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Léto. Ptáčkové. Slunce. Dneska jsem se courala po Prospect Parku, kůži mám citlivou, kosti křehké. Boj s mizérií. Je to zlepšení, protože předešlé tři dny jsem strávila v našem domě v tom samém tuhém pyžamu a počítala hodiny do pěti, kdy si budu moct dát skleničku. Snažím se myslet na to utrpení v Dárfúru. Vidět věci z jiného úhlu. Což asi znamená jen další využívání lidí v Dárfúru.

Za poslední týden se toho tolik rozpadlo. Myslím, že tím, jak to je, jak se to všechno semlelo tak najednou, mám nějaký emoční blok. Nick přišel o práci před měsícem. Recese by měla ustupovat, ale nikdo to pořádně neví. Takže Nick ztratil zaměstnání. Během druhé vlny propouštění, přesně jak předvídal pouhých pár týdnů po té první. Ouha, nevyházelijsme dostatek lidí. Idioti.

Nejdřív jsem si myslela, že Nick bude v pohodě. Sepisuje si dlouhé seznamy věcí, které chtěl vždycky udělat. Něco z toho jsou drobnosti: vyměňuje baterie v hodinkách a nařizuje hodiny v domácnosti, vymění odpadovou trubku pod dřezem a znovu vymaluje všechny místnosti, které jsme tenkrát vymalovali a mně se to nelíbilo. Jednoduše dělá spoustu věcí znovu. Je pěkné něco předělávat, když zrovna nemáte napilno jinde. A pak se pouští do náročnějších činností. Čte Vojnu a mír. Pohrává si s myšlenkou, že se bude učit arabsky. Tráví spoustu času zkoumáním, co bude v příštích desetiletích žádané na trhu práce. Drásá mi to srdce, ale předstírám, že to není kvůli němu.

Často se ho ptám: „Víš určitě, že jsi v pohodě?“

Nejdřív to říkám vážně, u kávy, dívám se mu do očí, položím svou dlaň na jeho. Pak se ptám vesele, jakoby nic, jen tak. Pak to zkouším něžně, v posteli, hladím ho při tom po vlasech.

Vždycky stejná odpověď: „Jsem. Ale nechci o tom mluvit.“

Napsala jsem test, který se pro tu dobu dokonale hodil: „Jak zvládáte ztrátu svého zaměstnání?“

a) Sedím v pyžamu a cpu se zmrzlinou – trucování léčí!

b) Píšu na internet ošklivé věci o svém bývalém zaměstnavateli na všechny strany – je skvělé takhle si ulevit!

c) Než získám jiné zaměstnání, snažím se v nově nalezeném volném čase dělat něco užitečného, jako třeba naučit se nějaký cizí jazyk nebo přečíst Vojnu a mír.

Byla to poklona Nickovi – správná odpověď bylo c) – ale ten se jen kysele usmál, když jsem mu test ukázala.

Za pár týdnů ho činorodost opustila, přestal se snažit být užitečný, jako by se jednoho dne probudil pod omšelou zaprášenou tabulí s nápisem Proč se ksakru snažit? Najednou upadl do netečnosti, otupěl. Teď se dívá na televizi, surfuje na internetu a hledá porno, dívá se na porno v televizi. Jí spoustu jídel, které vám rozvážková služba doručí až do domu, pěnové krabičky jsou naskládané do komínků vedle přetékajícího odpadkového koše. Nebaví se se mnou, chová se, jako by mu mluvení působilo fyzickou bolest a já jsem krutá, když to po něm chci.

Jen lhostejně pokrčí rameny, když mu oznámím, že mě taky propustili z práce. Minulý týden.

„To je hrozné, mrzí mě to,“ řekne. „Ale ty máš aspoň svoje peníze, ze kterých můžeš žít.“

„My máme peníze. Ale měla jsem svou práci ráda.“

Začne zpívat „Nemůžeš mít vždycky to, co chceš“, zpívá falešně, moc vysoko, tančí při tom a trochu vrávorá a já si uvědomuju, že je opilý. Je pozdní odpoledne, venku krásný letní den s modrou oblohou, a náš dům je prosáklý nasládlým smradem z hnijících zbytků čínských jídel a všechny závěsy jsou zatažené, a já začnu chodit z místnosti do místnosti a větrat, rozhrnu závěsy, zametám chuchvalce prachu, a když se propracuju do ztemnělé pracovny, zakopnu o nějakou tašku na zemi, pak o další a další, jako nějaká kočka z kresleného seriálu, která vejde do místnosti plné pastí na myši. Rozsvítím a uvidím spousty papírových tašek z obchodů, kam lidi bez práce obvykle nechodí nakupovat. Jsou z prvotřídních obchodů pro muže, kde se prodávají obleky šité na míru, kde vám prodavač předvádí kravaty jednu po druhé a každou vám přinese zvlášť, přehozenou přes předloktí, a vy přitom sedíte pohodlně usazení v koženém křesle. Všechno zboží je tu zakázkové.

„Co to tu je, Nicku?“

„To mám na pracovní pohovory. Jestli zas někdo začne přijímat do práce.“

„A to toho potřebuješ tolik?“

„My přece máme peníze.“ Nevesele se na mě se založenýma rukama usměje.

„Nechceš si to aspoň pověsit na ramínko?“ Několik igelitek už rozkousal Bleecker. Vedle obleku za tři tisíce dolarů vidím malé hromádky kočičích zvratků; bílá zakázková košile je celá od rezatých chlupů, jak na ní kocour spal.

„Ani ne,“ řekne. Zubí se na mě.

Nikdy jsem nikoho nekomandovala. Vždycky jsem na to byla hrdá. Proto mě hrozně štve, že mě k tomu Nick nutí. Jsem ochotná tolerovat určitou dávku nepořádku, lajdáctví, lenosti nebo nezájmu o některé věci. Uvědomuju si, že jsem víc osobnost typu A než Nick, a snažím se dávat si pozor, abych na něj nepřenesla svou pořádkumilovnou povahu se smyslem pro povinnosti. Nick není z těch, kdo bude přemýšlet o tom, jestli má vyluxovat nebo umýt ledničku. On tyhle věci opravdu nevidí. Fajn. Opravdu. Ale já mám ráda určitý životní standard – myslím, že je správné upozornit na to, že by odpadky nemusely doslova přetékat z koše a že by dřez nemusel být týden plný talířů se zaschlými zbytky kukuřičných placek plněných fazolemi. To je přece zásada dobrého společného bydlení. A Nick už teď nedělá nic, takže musím otravovat, což mě štve. Děláš ze mě to, čím jsem nikdy nebyla a nechtěla být, otravu, která poř
ád sekýruje, protože neděláš nic pořádně, ani ty základní věci. Nedělej to, není to správné.

Já vím, já vím, já vím, že ztratit práci je neuvěřitelně stresující, obzvlášť pro muže, říká se, že je to jako úmrtí v rodině, a hlavně pro Nicka, který vždycky pracoval, tak se zhluboka nadechnu, zmačkám svůj hněv do podoby červeného gumového míčku a v duchu jej odkopnu do vesmíru. „Tak ti nebude vadit, když to pověsím? Aby se ti to neponičilo?“

„Klidně.“

On i ona přišli o práci, není to nádherné? Vím, že jsme na tom líp než většina ostatních: kdykoli znervózním, zkontroluju přes internet svůj svěřenecký fond. Nikdy jsem tomu tak neříkala, přišel s tím až Nick; není to zas tak velkolepá suma. Ale je to dobré, je to skvělé – naši mi naspořili 785 404 dolarů. Ale nepředstavuje to sumu, která by vám umožnila přestat pracovat navždy, hlavně ne v New Yorku. Našim šlo o to, abych se cítila dostatečně zabezpečená a nemusela se při různých rozhodováních ohlížet na peníze – ať už šlo o školu nebo o kariéru – ale nebylo to tolik, aby mě to svádělo k nicnedělání. Nick si z toho dělá legraci, ale já si myslím, že je to od rodičů pěkné gesto. (A taky náležité, vzhledem k tomu, že plagovali mé dětství pro své knihy.)

Ale stejně mi z toho vyhazovu není dobře, z našich vyhazovů, když mi volá otec a ptá se, jestli se můžou s mámou zastavit na návštěvu. Potřebují s námi mluvit. Ještě dnes odpoledne, jestli to nevadí. Jistěže to nevadí, říkám, a hlavou mi proběhne: Rakovina, rakovina, rakovina.

Pak naši stojí ve dveřích a vypadá to, že je to stálo hodně sil. Otec dokonale nažehlený, nikde žádný záhyb, boty naleštěné, zkrátka bez poskvrnky, až na tmavé kruhy pod očima. Matka má na sobě zářivě rudé šaty, které nosívala na besedy a oslavy, když je ještě na takové akce zvali. Říká, že tahle barva vyžaduje od své nositelky sebejistotu.

Oba vypadají skvěle, ale zdá se, že se stydí. Pozvu je dál a usadím na gauč, chvilku všichni sedíme mlčky.

„Děti, vaše matka a já podle všeho máme -“ začne konečně otec a odmlčí se, aby si odkašlal. Položí si ruce na kolena, zaťaté velké klouby mu zbělají. „No, zdá se, že jsme se dostali do obrovských finančních problémů.“

Nevím, jaká reakce se ode mě na tohle očekává: mám být v šoku, chlácholit je, projevit zklamání? Rodiče se mi nikdy nesvěřovali s žádnými problémy. Myslím, že jich zatím moc neměli.

„Jde o to, že jsme byli nezodpovědní,“ pokračuje Marybeth. „Žili jsme si posledních deset let, jako bychom vydělávali stejné peníze jako ty dvě dekády předtím, ale nevydělávali jsme je. Nevydělávali jsme ani polovinu, ale nechtěli jsme si to připustit. Byli jsme… optimisti, tak by se to dalo říct. Pořád jsme si mysleli, že další pokračování Amy přinese obrat k lepšímu. Ale nestalo se. A udělali jsme řadu chybných kroků. Špatně jsme investovali. Hloupě jsme utráceli. A teď…“

„Jsme v podstatě švorc,“ dodává Rand. „Náš dům i tento dům jsou pod vodou.“

Vždycky jsem si myslela – předpokládala jsem – že nám tenhle dům koupili za hotové. Netušila jsem, že ho splácejí. Cítím se trapně, že jsem byla tak bezstarostná, jak o mně Nick tvrdí.

„Jak jsem řekla, udělali jsme při našem rozhodování několik vážných chyb,“ pokračuje Marybeth. „Měli bychom napsat knihu: Úžasná Amy a hypotéka s nastavitelnou úrokovou mírou. Nezvládli bychom žádný test. Byli bychom varovným příkladem. Amyinou kamarádkou Wendy, co chce všechno hned.“

„A Harrym s hlavou v písku,“ dodá Rand.

„Takže co teď?“

„Teď to záleží úplně na vás,“ říká táta. Máma vyloví z kabelky doma vyrobené lejstro a rozloží ho před námi na stůl – tabulky a grafy a kruhové diagramy zpracované na jejich domácím počítači. Úplně mě ničí představa, jak moji rodiče mžourají do příručky a snaží se, aby jejich návrhy pro mě vypadaly pěkně.

Marybeth jde k věci. „Chtěli jsme se zeptat, jestli bychom si mohli půjčit nějaké peníze z tvých úspor, než vymyslíme, co dělat dál se zbytkem svého života.“

Mí rodiče sedí před námi jako dva dychtiví vysokoškoláci, kteří doufají, že jim škola umožní pracovní stáž. Otci škube koleno, až mu ho matka jemně špičkou prstu uklidní.

„No, vždyť ty úspory jsou přece vaše peníze, tak si z nich samozřejmě můžete vypůjčit,“ říkám. Chci to už mít za sebou, nemůžu snést pohled na výraz plný naděje v jejich tvářích. „Kolik myslíte, že byste potřebovali, abyste mohli všechno splatit a měli na čas klid?“

Otec se dívá na své boty. Matka se zhluboka nadechne. „Šest set padesát tisíc,“ řekne.

„Aha.“ Na víc se nezmůžu. Je to skoro všechno, co máme.

„Amy, možná bychom si o tom měli spolu promluvit “ začne Nick.

„Ne, ne, to můžeme udělat,“ řeknu. „Dojdu pro šekovou knížku.“

„Víš,“ říká Marybeth, „bylo by nejlepší, kdybys nám to mohla zítra poslat na účet. Jinak je tam desetidenní čekací lhůta.“

Až v té chvíli jsem pochopila, že mají opravdu vážné problémy.

NICK DUNNE

DVA DNY POTÉ

Probudil jsem se na rozkládacím gauči v hotelovém pokoji Elliottových, vyčerpaný. Trvali na tom, abych u nich přespal – do mého domu mě ještě policie nepustila – trvali na tom se stejnou naléhavostí, s jakou jednou chtěli zaplatit společnou večeři: pohostinnost coby divoká síla přírody. Musíš nám dovolit, abychom to pro tebe udělali. Tak jsem jim to dovolil. Strávil jsem noc tím, že jsem poslouchal jejich chrápání pronikající dveřmi ložnice, jedno pravidelné a hluboké – takové dřevorubecké, druhé přerývané a nerytmické, jako by se spícímu zdálo, že se topí.

Vždycky jsem se dokázal vypnout, zhasnout jako světlo. Budu spát, řekl jsem si, sepjatými dlaněmi si podložil tvář, zzzzzzzz, hluboký spánek dítěte utlumeného prášky – zatímco se moje žena trpící nespavostí neklidně převaluje vedle mě. Tuto noc jsem se však cítil jako Amy, mozek mi pořád pracoval, tělo napjaté. Většinou jsem byl člověk, který se ve své kůži cítí dobře. Seděli jsme s Amy na gauči u televize a já vždycky úplně zvláčněl jako rozpuštěný vosk, moje žena se vedle mě neustále vrtěla a poposedávala si. Jednou jsem se jí zeptal, jestli třeba nemůže trpět syndromem neklidných nohou – protože v televizi zrovna dávali reklamu o této nemoci, kde herci vraštili obličej bolestí, protřepávali si lýtka a masírovali stehna – a Amy řekla: Já mám syndrom neklidného všeho.

Díval jsem se do stropu hotelového pokoje, ten postupně zešedl, pak zrůžověl, zežloutl a já se nakonec probral, protože slunce zářilo zase přímo na mě, přes řeku, třetí stupeň sluneční aktivity. Pak mi v hlavě vyskočila jména – lup! Hilary Handyová. Hilary Šikovná. Takové pěkné jméno na to, aby člověka obvinili z tak ošklivých činů. Desi Collings, někdejší posedlík, který žije hodinu cesty odsud. Dělal jsem si na oba nárok. Dnešní doba je taková, že si člověk musí zařídit všechno sám: zdravotní péči, bydlení, policejní vyšetřování. Jdi na internet a všechno si zjisti sám, protože každý má práce nad hlavu a nejsou lidi. Byl jsem novinář. Víc než deset let jsem strávil tím, že jsem se živil rozhovory s lidmi a snažil jsem se, aby se odhalili. Ten úkol je na mně a Marybeth s Randem jsou stejného názoru. Byl jsem jim vděčný, že mi i nadále důvěřují, manželovi, na kterého padl lehký stín p odezření. Nebo si to jen nalhávám, když používám slovo lehký?

Hotel Days Inn dal k dispozici nepoužívaný taneční sál, kde vznikl hlavní štáb Pátrání po Amy Dunneové. Byl ošklivý hnědé skvrny na podlaze a pach prázdných plechovek od nápojů – ale Marybeth se hned po rozednění pustila do práce, vyluxovala tam a všechno umyla, rozestavila stolky s letáky a seznamy telefonních čísel, na jednu zeď pověsila velkou Amyinu fotografii. Ten plakát – ze kterého na vás Amy hleděla klidným, sebevědomým pohledem a její oči vás všude provázely – vypadal jako z nějaké prezidentské kampaně. Ale pravda je, že když s tím Marybeth končila, už to v sále hučelo jako v úle – vládla tu činorodá atmosféra jako při volbách nějakého zaťatého politika a jeho příznivců, kteří se nehodlají vzdát.

Hned po desáté dorazila Boneyová, mobil u ucha. Poplácala mě po rameni a něco kutila s tiskárnou. Přicházely skupinky dobrovolníků: Go s půltuctem kamarádek naší zesnulé matky.

Hlouček dalších žen, něco kolem pětačtyřiceti, všechny v tříčtvrtečních kalhotách, jako by šly na generálku nějakého tanečního vystoupení: dvě z nich – štíhlé, blond a opálené – se snažily ujmout se velení, ostatní se vesele smířily s druhořadým postavením. Dorazil houf hlučných bělovlasých babiček, každá se snažila ty ostatní překřičet, některé posílaly textovky, byly to takové ty stařenky, co mají energie, až to člověka zaráží, překypují mladickým elánem, až si říkáte, kde se to v nich bere. Dostavil se jen jediný muž, hezký a dobře oblečený, asi v mém věku, nenapadlo ho svou přítomnost nějak objasnit. Sledoval jsem Osamělce, jak zkoumá sladkosti na talířcích a pokradmu si prohlíží portrét Amy.

Boneyová uvedla do chodu tiskárnu, vzala si z nabídky jakýsi ovesný koláček a přistoupila ke mně.

„Máte přehled o lidech, co se hlásí jako dobrovolníci?“ zeptal jsem se. „Pro případ, že by to byl někdo “

„Někdo, kdo by se o to nějak podezřele silně zajímal? Samozřejmě.“ Ulomila okraj koláčku a strčila si ho do pusy. Ztišila hlas. „Ale abych řekla pravdu, sérioví vrazi se dívají na stejné seriály jako my. Vědí, že my víme, že se rádi “

„Vloudí do vyšetřování.“

„Jo. Správně.“ Přikývla. „Takže jsou v tom teď opatrnější. Ale samozřejmě prosíváme všechny ty podivné týpky, abychom se ujistili, že jsou to jen prostě divní týpkové.“

Zvedl jsem obočí.

„No, byli jsme s Gilpinem před pár lety hlavní detektivové v případě Kayly Holmanové. Pamatujete ten případ, ne?“

Zavrtěl jsem hlavou: nic mi to jméno neříkalo.

„To nevadí, zjistíte, že takovéhle případy vždycky přilákají nějaké ty vykradače hrobů. A dejte si pozor na tamty dvě.“ Boneyová ukázala na ty dvě hezké pětačtyřicátnice. „Protože ty na to zrovna vypadají. Že je až moc zajímá, jak utěšit znepokojeného manžela.“

„Ale jděte “

„To byste se divil. Takový hezký chlap jako vy. To se stává.“

Právě v té chvíli se jedna z nich, ta blonďatější a opálenější, podívala naším směrem, zahleděla se mi do očí a mírně, plaše se usmála, pak sklonila hlavu jako kočka, která chce, aby ji někdo pohladil.

„Ale bude pracovat do roztrhání těla; bude taková Slečna snaživka,“ řekla Boneyová. „A to je dobře.“

„Jak skončil ten případ Kayly Holmanové?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou: ne.

Přišly další čtyři ženy, podávaly si mezi sebou lahvičku opalovacího mléka, natíraly si nahé paže, ramena a nosy. V místnosti to zavonělo kokosem.

„Mimochodem, Nicku,“ pokračovala Boneyová, „pamatujete se, jak jsem se vás ptala, jestli má Amy ve městě nějaké kamarádky – co třeba Noelle Hawthorneová? Nezmínil jste se o ní. Nechala nám dva vzkazy.“

Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Noelle z vaší čtvrti? Matka trojčat?“

„Ne, nejsou kamarádky.“

„No to je divné. Ona je přesvědčená, že jsou.“

„To se Amy často stává,“ řekl jsem. „Jednou s někým promluví a ta osoba se pak na ni nalepí. Je to příšerné.“

„To říkali i její rodiče.“

Uvažoval jsem, jestli se jí mám rovnou zeptat na Hilary Handyovou a Desiho Collingse. Pak jsem se rozhodl, že ne; bude to vypadat líp, když si to vezmu na starost já. Chtěl jsem, aby mě Rand s Marybeth viděli jako akčního hrdinu. Nemohl jsem se zbavit toho Marybethina: Policie je přesvědčená, že je to někdo… z blízkého okolí.

„Lidi si myslí, že ji znají, protože v dětství četli ty knížky,“ podotkl jsem.

„To chápu,“ přisvědčila Boneyová. „Lidi chtějí věřit, že znají ostatní lidi. Rodiče chtějí věřit, že znají své děti. Manželky chtějí věřit, že znají své manžele.“

Uběhla další hodina a v dobrovolnickém centru to vypadalo jako na rodinném pikniku. Přišlo za mnou několik dívek, s kterými jsem kdysi chodil, zdravily se se mnou a ukazovaly mi své děti. Jedna z nejlepších kamarádek mé mámy, Vicky, dorazila se třemi vnučkami, stydlivými holčičkami oblečenými v růžových šatičkách.

Vnoučata. Máma často mluvila o vnoučatech, jako by bylo bez debat, že je bude mít – kdykoli koupila nějaký nový kus nábytku, vysvětlovala, že se jí líbí právě ten, protože „se bude hodit, až přijdou vnoučata“. Chtěla se dožít několika vnoučat. Všechny její kamarádky už nějaké měly. Jednou jsme s Amy pozvali Go a mámu na večeři, protože jsme chtěli oslavit nejúspěšnější týden v historii Baru. Oznámil jsem, že máme důvod k oslavě, a máma vyskočila ze židle, vyhrkly jí slzy a objímala Amy, která se taky rozplakala a mumlala mámě do uslzeného obličeje: „On mluví o Baru, mluví jen o Baru.“ A máma se pak hrozně snažila předstírat, že ji tak rozrušila právě ta zpráva o Baru. „Na děti máte spoustu času,“ prohlásila tak chlácholivým tónem, že se Amy znovu rozplakala. Což bylo divné, protože Amy se rozhodla, že děti nechce, a několikrát ten fakt opakovala, ale její slzy mi dodaly perverzní š
petku naděje, že mění názor. Protože žádná spousta času ve skutečnosti nebyla. Když jsme se přestěhovali do Kartága, měla Amy sedmatřicet. V říjnu jí tedy bude třicet devět let.

A pak jsem si pomyslel: Budeme muset uspořádat nějakou falešnou oslavu narozenin nebo něco, pokud to takhle půjde dál. Budeme to muset nějak nazvat, udělat z toho nějaký obřad, pro ty dobrovolníky, pro tisk něco, co by oživilo pozornost. Budu muset předstírat, že nepřestávám doufat.

„Návrat marnoztraceného syna,“ ozval se nosový hlas, a když jsem se otočil, uviděl jsem vedle sebe hubeného muže ve vytahaném tričku, škrábal se v kníru připomínajícím řídítka. Můj starý kamarád Stucks Buckley mě asi chtěl nazvat marnotratným synem, ale takhle to zkomolil, protože stejně nevěděl, co to slovo znamená. Nejspíš to myslel jako nadávku, nějaké elegantnější synonymum pro idiota. Stucks Buckley, jméno, které se hodilo pro baseballového hráče, a Stucks se jím měl stát, jenže neměl dostatek talentu, proto zůstalo jen u zbožného přání. V mládí byl nejlepším hráčem ve městě, jenže to nestačilo. Zažil pak největší šok svého života, když ho na vysoké vyřadili z týmu, a pak šlo i všechno ostatní do háje. Teď z něj byl příležitostný pracovník, ale ledajaká práce mu nevoněla. Párkrát se ucházel o zaměstnání v Baru, ale vždycky jen zavrtěl odmítavě hlavou nad nějakým otravným ka
ždodenním úkolem, který jsem mu nabídl, vcucnul tvář a znechuceně se zeptal: No tak neblbni, vole, co tam ještě máš jinýho, přece musíš mít ještě něco jinýho.

„Stucksi!“ řekl jsem mu místo pozdravu a čekal jsem, jestli je v dobrém rozmaru.

„Tak jsem slyšel, jak to policajti mistrně zpackali,“ řekl a vrazil si pěsti do podpaží.

„Na takové řeči je ještě trochu brzo.“

„Ale jdi, vole, tyhle břídilové? To se víc snažili, když hledali starostova čokla.“ Stucks měl spálený obličej; cítil jsem, jak z něj sálá horko, když se ke mně naklonil, ovanula mě vůně listerinu a žvýkacího tabáku. „Proč už nezatkli nějaký lidi? Je tu z čeho vybírat, proč ještě někoho nepředvedli? Ani jednoho? A co Modrá parta? Ptal jsem se na to té ženské, té detektivky: A co Modrá parta? Ani mi neodpověděla.“

„Jaká Modrá parta, co je to? Nějaký gang?“

„Všichni ti chlapi, co je loni v zimě propustili z tiskařskejch závodů. Žádný odstupný, nic. Copak jsi neviděl, jak se po městě poflakují skupinky bezdomovců a vypadají dost naštvaně? Nejspíš Modrá parta.“

„Pořád nechápu: tiskařské závody?“

„Ale víš přece: River Valley Printworks. No, na kraji města! Dělali ty modrý sešity, co se do nich na vysoký píšou eseje a testy a tak.“

„Aha. To jsem nevěděl.“

„Na vysokejch se teď používaj všude počítače, žejo, takže fííí! – pá pá, kluci z Modrý party.“

„Bože, v celém městě to krachuje,“ zamumlal jsem.

„No a tihle hoši teď pijou, berou drogy a obtěžujou lidi. Neříkám, že to nedělali i předtím, ale vždycky to museli stopnout a naklusat v pondělí do práce. Teď se jen poflakujou.“

Stucks na mě v úsměvu vycenil řadu ulámaných zubů. Ve vlasech měl cákance barvy; od střední školy vždycky v létě brigádničil, natíral domy. Specializuju se na rukodělný práce, říkával a čekal, jestli jeho vtip pochopíte. Když jste se nerozesmáli, vysvětlil vám ho.

„Tak udělali už poldové šťáru v obchoďáku?“ zeptal se Stucks. Zmateně jsem krčil rameny.

„Sakra, chlape, nebyl tys dřív novinář?“ Zdálo se, že Stuckse moje předchozí povolání nějak štve, jako by šlo o nějakou dlouhodobou lež. „Kluci z Modrý party si tam založili svý městečko. Pěkný. Bydlej tam. Prodávají drogy. Policie je občas vyžene, ale druhej den jsou zase zpátky. Ale přesně to jsem tý detektivce říkal: Prohledejte ten zatracenej obchoďák. Protože některý z nich tam před měsícem provedli skupinový znásilnění. Víš, když je víc naštvanejch chlapů pohromadě a připlete se jim do cesty nějaká ženská, nemusí to pro ni dobře dopadnout.“

Když jsem mířil na místo, kde se odpoledne mělo pátrat po Amy, zavolal jsem už z auta Boneyové a spustil hned po pozdravu:

„Proč se neprohledává nákupní centrum?“

„Bude se prohledávat, Nicku. Naši lidé tam zrovna teď vyrážejí.“

„Aha. Dobře. Protože jeden můj kámoš “

„Já vím, Stucks, znám ho.“

„Mluvil o všech těch “

„Modrá parta, já vím. Věřte nám, Nicku, máme to podchycené. Chceme Amy najít stejně jako vy.“

„Dobrá, eh, děkuju.“

Můj pocit bezpráví splaskl, dopil jsem kávu z velkého pěnového kelímku a odjel na místo pátrání, které mi určili. To odpoledne se měla prohledat tři místa: kotviště člunů Gully (nyní známé jako Místo, kde Nick strávil osamělé dopoledne nikým neviděn), les u Millerovy zátoky (o žádný les vlastně nešlo, bylo tam hlavně plno stánků s občerstvením) a Wolky Park, přírodní areál s turistickými stezkami a stezkami pro koně. Na mě připadl Wolky Park.

Když jsem tam dojel, nějaký místní policista mluvil ke skupině asi dvanácti lidí, všichni měli tlusté nohy nacpané do těsných šortek, sluneční brýle, klobouky, kšiltovky a chránítka na nos. Vypadalo to tam jako první den na letním táboře.

Nechyběly dva televizní štáby, které natáčely pro místní stanice. Byl prodloužený víkend svátku Čtvrtého července; Amy vmáčknou mezi zprávy o státních oslavách a grilování. Hned mě začal obtěžovat jakýsi reportérský začátečník, kladl mi nemastné neslané otázky, tělo mi okamžitě ztuhlo, jako by nebylo moje, nechtěl jsem budit pozornost, můj „ustaraný“ výraz působil strojeně. Ve vzduchu bylo slabě cítit koňský hnůj.

Novináři brzy odešli s ostatními dobrovolníky na trasu. (Co je to za novináře, který narazí na podezřelého manžela, a místo aby si to tučné sousto vychutnal, tak odejde? Je to nějaký špatný a málo placený novinář, který zbyl poté, co ty slušné propustili.) Mladý policista v uniformě mi řekl, abych zůstal rovnou tady, postavil mě k místu, odkud se rozbíhaly cestičky různými směry, vedle tabule polepené starými plakáty, kde nechybělo ani oznámení o pohřešované Amy, moje manželka na mě hleděla z fotky. Dnes byla se mnou, kamkoli jsem se hnul.

„A co tu mám dělat?“ zeptal jsem se policisty. „Připadám si tu jako idiot. Potřebuju něco dělat.“ Odněkud z lesa se ozvalo žalostné ržání koně.

„Opravdu vás potřebujeme tady, Nicku. Jen se tvařte vlídně, povzbuzujte,“ řekl a ukázal na jasně oranžové termosky vedle mě. „Nabízejte vodu. Když někdo přijde, pošlete ho za mnou.“ Otočil se a odcházel ke stájím. Zdálo se mi, že mi všichni záměrně brání v přístupu na jakékoli případné místo činu. Nebyl jsem si jistý, co to znamená.

Když jsem tam tak lelkoval a předstíral, že se zabývám chladicím boxem, přijel nějaký opozdilec v SUV, leskle červeném jako lak na nehty. Vyrojily se z něj ty pětačtyřicátnice z hlavního stanu. Nejhezčí z nich, kterou Boneyová určila za jasnou stíhačku, si držela vlasy v ohonu, aby jí její kamarádky mohly postříkat krk sprejem proti hmyzu. Žena zuřivě odháněla výpary. Koutkem oka se na mě podívala. Pak se odpojila od skupinky, spustila si vlasy na ramena a zamířila ke mně, na tváři soucitný úsměv plný účasti, úsměv značky je mi to tak líto. Velké hnědé buličí oči, růžová blůzička jí sahala kousek nad okraj sněhobílých šortek. Sandálky na vysokém podpatku, natočené vlasy, v uších zlaté kruhy. Takhle se člověk neobleče, když jde hledat pohřešovanou do lesa, pomyslel jsem si.

Prosím, nemluvte se mnou, paní.

„Ahoj, Nicku, jmenuju se Shawna Kellyová, je mi to tak líto!“ Mluvila zbytečně nahlas, skoro hýkala jako nějaký rozjařený, rujný osel. Podávala mi ruku a já pocítil záchvěv strachu, protože její kamarádky v té chvíli zvolna vykročily po jedné z cestiček, ale zároveň na nás vrhaly takové ty holčičí kradmé pohledy, jako bychom byli nějaký zamilovaný páreček.

Nabídl jsem jí, co jsem měl: své díky, chlazenou vodu, rozpaky. Shawna se neměla k odchodu, i když jsem se koukal jinam, na tu cestičku, v jejímž ohybu zmizely její kamarádky.

„Doufám, že máte přátele a příbuzné, kteří vám v téhle chvíli pomůžou, Nicku,“ řekla a zaplácla ováda. „Muži na sebe nedbají. Potřebujete se pořádně najíst.“

„Většinou si dáme něco studeného, obložený talíř, je to rychlé a příprava nezabere moc času.“ Pořád jsem cítil v krku chuť salámu, vracela se mi z žaludku zpátky do krku. Uvědomil jsem si, že jsem si od rána nečistil zuby.

„Ale chudáčku. Obložený talíř vám nepomůže.“ Zavrtěla hlavou, až se jí zlaté kruhy zablyštěly ve slunci. „Potřebujete nabrat sílu. Máte štěstí, protože já umím udělat takové hrozně dobré zapečené kuře. Víte co? Připravím ho na zítra a přinesu ho do dobrovolnického centra. A vy si ho jen ohřejete v mikrovlnce, až budete mít chuť dát si dobrý teplý oběd.“

„Ale ne, nedělejte si starosti, opravdu. Nic nepotřebujeme. Opravdu.“

„Bude vám to chutnat. A bude vám líp, když si dáte něco dobrého,“ řekla a pohladila mě po ruce.

Ticho. Zkusila to z jiného konce.

„Já jen doufám, že tohle nebude mít nic společného.. s problémem zdejších bezdomovců,“ řekla. „Přísahám, že jsem už napsala řadu stížností. Jeden bezdomovec se mi minulý měsíc vloupal do zahrady. Spustil alarm, takže jsem vyhlédla ven a on tam klečel v záhoně a hltal rajčata. Hryzal je jako jablka a obličej i košili měl úplně zapatlané od šťávy. Snažila jsem se ho vylekat a zahnat, ale on si jich nacpal ještě tak dvacet do kapes a za košili, než utekl. To je prostě ta Modrá parta, vždycky byli takoví. Nic jiného neumějí.“

Najednou jsem pocítil jakousi solidaritu s těmi tiskařskými dělníky, představil jsem si, jak vcházím do jejich neutěšeného ležení a mávám bílou vlajkou: Jsem váš bratr, i já pracoval v tisku. I mě počítače připravily o práci.

„Neříkejte mi, že jste tak mladý, abyste si je nepamatoval, Nicku,“ zapochybovala Shawna. Dloubla mě do žeber a já se zkroutil víc, než jsem měl.

„Jsem naopak tak starý, že bych na ně zapomněl, kdybyste mi je nepřipomněla.“

Rozesmála se: „Kolik vám je – jednatřicet, dvaatřicet?“

„Zkuste čtyřiatřicet.“

„Děťátko.“

Právě v té chvíli dorazila trojice energických starších dam, rázně k nám mířily, jedna zápasila s mobilním telefonem, všechny na sobě měly zahradnické zástěry z hrubého plátna, kecky a trička bez rukávů, která odhalovala rosolovité paže. Uctivě mi pokývly na pozdrav a zároveň se zatvářily nesouhlasně nad Shawninou přítomností. Vypadali jsme jako dvojice pořádající grilovačku na zahradě. Bylo to nemístné.

Odejděte, Shawno, prosím, pomyslel jsem si.

„Takže ti bezdomovci můžou být dost agresivní a nebezpeční pro ženy,“ pokračovala Shawna. „Říkala jsem to té Boneyové, ale mám dojem, že mě nemá moc v lásce.“

„Proč si to myslíte?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, jak mi odpoví: otřepanou frází, kterou používají všechny krásky.

„Ženy mě nemají moc v lásce.“ Pokrčila rameny. „Prostě je to tak. Měla – má Amy ve městě hodně kamarádek?“

Řada žen – přítelkyně mé mámy, Goiny kamarádky – zvaly Amy do čtenářských kroužků, na předváděčky prostředků Amway a na dýchánky v Chili’s. Amy ta pozvání prozíravě odmítala, zúčastnila se jen několika takových sešlostí a nenáviděla je: „Objednaly jsme si milion jakýchsi smažených pitomostí a pily jsme koktejly ze zmrzliny.“

Shawna mě pozorovala, chtěla se něco dozvědět o Amy, chtěla být kamarádkou mé ženy, která by ji nesnášela.

„Myslím, že měla stejný problém jako vy,“ řekl jsem upjatě.

Usmála se.

Odejděte, Shawno.

„Je těžké přistěhovat se do nového města,“ prohlásila. „Je těžké najít si kamarádky, když už nejste nejmladší. Je tak stará jako vy?“

„Osmatřicet.“

Zdálo se, že ji i tohle potěšilo.

Sakra, táhni.

„Inteligentní muž má rád starší ženy.“

Vyndala ze sytě zelenožluté obří kabelky mobil, rozesmála se a řekla: „Pojďte sem,“ a objala mě kolem ramen. „Věnujte mi jeden velký krásný úsměv.“

Měl jsem chuť ji praštit, za tu její nedovtipnost, za to holčičí chování: snažila se vytřískat něco pro sebe od manžela pohřešované ženy. Ale potlačil jsem svůj vztek, snažil jsem se o opak, snažil jsem se přemoct a být příjemný, takže jsem se usmál jako robot, když přitiskla svou tvář na moji a vyfotila nás svým mobilem, cvaknutí toho falešného fotoaparátu mě probralo.

Ukázala mi snímek, viděl jsem dva uvařené obličeje, které se usmívaly, jako bychom měli rande na nějakém baseballovém zápase. Hleděl jsem na svůj servilní úsměv a přivřené oči. Tohohle chlapa bych nenáviděl, pomyslel jsem si.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

15. ZÁŘÍ 2010

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Píšu odněkud z Pensylvánie. Z jihozápadní části. Z motelu u dálnice. Z našeho pokoje je vidět na parkoviště, a když vykouknu zpoza tuhých béžových závěsů na okně, vidím, jak se tam pod světly zářivek hemží lidé. Tohle je zrovna místo, kde se to hemží lidmi. Zase se mi nějak zadrhly emoce. Stalo se toho tolik a tak rychle a já se ocitla v jihozápadní Pensylvánii a můj manžel drze spí mezi rozházenými sáčky smažených brambůrků a bonbonů, které si koupil v automatu na chodbě. Je na mě naštvaný, že se mnou není žádná zábava. Myslela jsem, že se mi daří vypadat nadšeně – hurá, další nové dobrodružství! – ale asi ne.

Když se teď ohlížím do minulosti, vidím, že jsme čekali, až se něco stane. Jako bychom s Nickem seděli pod obrovským skleněným poklopem, který nás chránil před zvukem a větrem, a ten poklop se najednou převrátil a – my museli něco udělat.

Před dvěma týdny se ještě nacházíme ve svém obvyklém stavu dvou nezaměstnaných: nudíme se, chystáme se posnídat, nemluvíme, protože teď snídáme mlčky a dlouho a čteme si přitom noviny od první do poslední stránky. Teď si dokonce pročítáme i přílohu pro motoristy.

V deset hodin zazvoní Nickův mobil a podle tónu jeho hlasu poznám, že volá Go. S ní vždycky mluví vesele, najednou celý oživne a omládne. Takhle dřív mluvíval i se mnou.

Zamíří s telefonem do ložnice a zavře dveře, já držím dva talířky s volskými oky, která jsem udělala tak akorát, aby nebyla ani moc naměkko, ale ani natvrdo. Položím jeho talířek na stůl a posadím se naproti, nevím, jestli na něj mám čekat nebo začít jíst. Kdybych byla na jeho místě, přišla bych, a buď mu řekla, ať začne beze mě, nebo bych zvedla prst a ukázala: Minutku! Myslela bych na to, že ten druhý, můj choť, čeká v kuchyni se dvěma talířky čerstvě připravených volských ok. Takhle uvažuju a mám z toho výčitky svědomí. Protože brzy přes dveře uslyším znepokojené mumlání a rozčilené výkřiky, chlácholení a uklidňování a říkám si, že Go má po návratu domů asi nějaké trable s klukama. Go zažila už hodně rozchodů. I když je sama iniciátorkou nějakého rozchodu, čeká od Nicka, že ji bude držet za ručičku a utěšovat.

Proto nasadím svůj obvyklý soucitný výraz, chudinka Go, jakmile se Nick vynoří z ložnice, vajíčka mezitím ztuhla. Podívám se na Nicka a vidím, že nejde o nějaký Goin obvyklý problém.

„Máma,“ řekne a posadí se. „Kruci. Máma má rakovinu. Čtvrté stadium, už ji má v játrech a kostech. Což je blbý, je to…“

Zaboří obličej do dlaní, já jdu k němu a obejmu ho. Když vzhlédne, oči má suché. Klidné. Nikdy jsem svého manžela neviděla plakat.

„To už je na Go trochu moc, ještě k otcovu Alzheimerovi.“

„Alzheimer? Alzheimer? Odkdy?“

„No, není to dlouho. Nejdřív si mysleli, že jde o nějakou počínající demenci. Ale ne, je to něco horšího.“

Pomyslím si, ihned, že to mezi námi nějak není v pořádku, možná nenapravitelně, když mého manžela nenapadlo mi něco takového říct. Někdy mám pocit, že je to taková jeho osobní hra, nějaká nevyhlášená soutěž v neproniknutelnosti. „Proč jsi mi nic neřekl?“

„Můj táta není někdo, o kom nějak moc rád mluvím.“

„Ale stejně -“

„Amy. Prosím.“ Tváří se, jako bych se chovala nerozumně, jako že je tak přesvědčen, že se chovám nerozumně, až si říkám, jestli se tak nakonec opravdu nechovám.

„Jenže teď. Go říká, že máma bude potřebovat chemoterapii, ale… že jí bude fakt hrozně špatně. Bude potřebovat pomoc.“

„Neměli bychom jí začít hledat nějakou domácí ošetřovatelku? Zdravotní sestru?“

„Nemá na to potřebné zdravotní pojištění.“

Upřeně na mě hledí, ruce zkřížené na prsou, a já vím, k čemu mě tím vyzývá: vyzývá mě, abych navrhla, že to budeme platit, ale my to platit nemůžeme, protože jsem své peníze dala rodičům.

„Tak dobře, miláčku,“ říkám. „Co chceš dělat?“

Stojíme proti sobě, otevřená konfrontace, jako bychom spolu bojovali a mě o tom nikdo neinformoval. Natáhnu k němu ruku, chci se ho dotknout, ale on se na ni jen podívá.

„Musíme se přestěhovat zpátky.“ Hledí na mě zlostně a s vyvalenýma očima. Zatřepe prsty, jako by se chtěl zbavit něčeho lepkavého. „Odstěhujeme se na rok a uděláme správně. Nemáme práci, nemáme peníze, nic nás tu nedrží. To musíš uznat i ty.“

„I já?“ Jako bych snad už kladla nějaký odpor. Cítím, jak se ve mně vzdouvá hněv, potlačím ho.

„Tohle uděláme. Uděláme správnou věc. Tentokrát pomůžeme mým rodičům.“

Jistěže to musíme udělat, a kdyby mi ten problém nenanesl tak, jako bych byla jeho nepřítel, řekla bych samozřejmě totéž. Ale on vyšel z ložnice, jako bych já byla ten problém, který je potřeba vyřešit. Já byla ten rozhořčený hlas, který bylo třeba umlčet.

Můj manžel je ten nejoddanější člověk na této planetě, dokud takový nepřestane být. Už jsem viděla, že jeho oči doslova o tón ztmavly, když měl pocit, že ho jeho kamarád zradil, dokonce šlo o jeho drahého a dlouholetého kamaráda, a od té doby už o něm vůbec nemluví. Podíval se na mě jako na nějakou věc, kterou je v případě nutnosti potřeba vyhodit. Opravdu mě při tom pohledu zamrazilo.

Takže se to rozhodlo takhle rychle, bez velkých diskusí: opouštíme New York. Stěhujeme se do Missouri. Do domu u řeky v Missouri, kde budeme bydlet. Je to bizarní a já nejsem z těch, kdo nevědí, co to slovo znamená.

Vím, že to bude dobré. Je to jen tak vzdálené tomu, co jsem si představovala. Když jsem si představovala svůj život. Neznamená to, že je to špatné, ale… kdybyste mě nechali milionkrát hádat, kam mě život zanese, nehádala bych, že tam. To mě zneklidňuje.

Nakládání věcí do stěhovacího auta je malá tragédie: dělá to Nick, odhodlaný a provinilý, rty pevně stisknuté. Auto stojí před domem dlouhé hodiny, blokuje dopravu v naší malé ulici, výstražná světla blikají – nebezpečí, nebezpečí, nebezpečí – a Nick chodí nahoru a dolů po schodech, jediný člověk obsluhující montážní linku, odnáší krabice plné knih, krabice s nádobím, židle, stolky. Budeme stěhovat náš starožitný gauč – naši širokou starou chesterfieldku, kterou táta nazývá naším domácím mazlíčkem, tak ji zbožňujeme. Naložíme ji jako poslední, je to namáhavá práce pro dva, pořádně se zapotíme. Dostat to monstrum dolů ze schodů (Počkej, musím si odpočinout. Toč to doprava. Počkej, jdeš moc rychle. Bacha, mám tam prsty!) bude samo o sobě takovým potřebným cvičením na stmelení týmu. Až bude gauč v autě, koupíme si v lahůdkářství na rohu něco k obědu, obložené chleby, které s níme po cestě. Studenou sodovku.

Nick mi dovolí přestěhovat do nového domova gauč, ale naše ostatní velké kusy nábytku zůstávají v New Yorku. Jeden Nickův kamarád zdědí naši postel; přijde si pro ni později do našeho prázdného bytu – kde zbude jen prach a elektrické šňůry a odveze si ji, a pak si bude žít svým newyorským životem v naší newyorské posteli, ve dvě v noci se v ní bude cpát čínským jídlem a líně se milovat s kondomem s trochu nalíznutýma a drzýma holkama, které pracují v PR. (V našem domě budou bydlet hluční manželé, oba právníci, kteří se bezostyšně, nestydatě radují, jaký se jim podařil kup. Nenávidím je.)

Já odnáším jednu krabici, zatímco Nick mezitím s hekáním stihne čtyři. Pohybuju se pomalu, šourám se, jako by mě bolely kosti, bolí mě všechno, jako při horečce. Nick kolem mě probíhá nahoru dolů, mračí se na mě, štěkne: „Jsi v pořádku?“ a zase letí dál, než stihnu odpovědět, nechává mě tam s otevřenou pusou, karikaturu s velkou černou dírou místo úst. Nejsem v pořádku. Budu v pořádku, ale momentálně nejsem. Přeju si, aby mě můj manžel objal, utěšil mě, trochu mě pochoval. Jen na vteřinku.

Nick vzadu v autě přerovnává krabice. Je hrdý na to, jak šikovně umí rovnat věci: vždycky dává (dával) nádobí do myčky, balil tašky, když jsme jeli na dovolenou. Po třech hodinách je jasné, že jsme prodali nebo rozdali zbytečně mnoho věcí. Velký nákladní prostor stěhovacího vozu je zaplněný jen zpola. Cítím jediné uspokojení z celého toho dne, horký a podlý pocit uspokojení přímo v břiše, je jako kulička rtuti. Dobrá, myslím si, dobrá.

„Můžeme vzít tu postel, jestli opravdu chceš,“ říká Nick a dívá se někam za mě na ulici. „Místa máme dost.“

„Ne, slíbil jsi ji Wallymu, měl bys mu ji nechat,“ odpovím upjatě.

Spletl jsem se. Stačí, když řekneš: Spletl jsem se, mrzí mě to, vezmeme tu postel. Měla bys mít v tom novém domově svou starou, příjemnou postel. Usměj se na mě a buď na mě milý. Buď na mě dnes milý.

Nick vzdychne. „Dobrá, jestli to tak chceš, Amy? Chceš to?“ Stojí trochu udýchaný a opírá se o hromadu krabic, nahoře leží jedna, na níž je fixem naškrábáno: AMY ZIMNÍ OBLEČENÍ. „Už potom o té posteli neuslyším, Amy? Protože ti to teď nabízím. Rád tu postel pro tebe naložím.“

„To je od tebe velice šlechetné,“ řeknu, spíš to jen vydechnu, takhle mu většinou vždycky odpovídám, když chci být ironická: jako bych nepatrně stříkla parfémem ve spreji. Jsem zbabělec. Nemám ráda konflikty. Zvednu krabici a vykročím k autu.

„Co jsi říkala?“

Zavrtím hlavou. Nechci, aby viděl, že brečím, protože by ho to ještě víc naštvalo.

Za deset minut rachot na schodech – bum! bum! bum! To Nick sám vleče dolů naši pohovku.

Nemůžu se ani ohlédnout, když opouštíme New York, protože náklaďák nemá zadní okénko. Ve zpětném zrcátku vidím panoráma města (vzdalující se panoráma – nepíše se to tak ve viktoriánských románech, když je nebohá hrdinka přinucena opustit otcovský dům?), ale nevidím žádnou z těch typických budov mrakodrapy Chrysler nebo Empire State nebo Flatiron, ty se v tom malém lesklém trojúhelníčku neobjeví.

Moji rodiče se u nás zastavili předešlého večera, obdarovali nás kukačkovými hodinami, rodinnou památkou, které jsem měla jako dítě tak ráda, my tři jsme se v slzách objímali a Nick vrazil ruce do kapes a slíbil, že se o mě bude starat.

Slíbil, že se o mě bude starat, a já mám přesto strach. Cítím, že se něco nedobrého děje, hodně nedobrého, a že se to bude ještě zhoršovat. Nepřipadám si jako Nickova manželka. Nepřipadám si vůbec jako člověk: jsem něco, co se naloží a vyloží, jako nějaký gauč nebo kukačkové hodiny. Jsem něco, co se odhodí na smetiště nebo do řeky, když to bude nutné. Nepřipadám si skutečná. Připadám si, jako bych mohla zmizet.

NICK DUNNE

TŘI DNY POTÉ

Policie Amy nenajde, pokud někdo nechce, aby se našla.

Tolik bylo jasné. Bylo prohledáno všechno zelené a hnědé: kilometry rozbahněné řeky Mississippi, každá cestička a turistická stezka, naše ubohé roztroušené lesíky. Kdyby byla naživu, někdo by ji musel vrátit. Kdyby byla mrtvá, příroda by ji vydala. To byla hmatatelná pravda, jako kyselá chuť na špičce jazyka. Přijel jsem do dobrovolnického centra a uvědomil si, že všichni ostatní to vědí taky: zavládla tam apatie, pocit porážky. Bezcílně jsem došel k nabídce pečiva a snažil jsem se přimět, abych něco snědl. Kynutý koláček s náplní. Dospěl jsem k závěru, že neexistuje depresivnější druh pečiva než tohle, které vypadá okorale už od okamžiku, kdy je vyndají z trouby.

„Pořád tvrdím, že je to řeka,“ prohlásil jeden dobrovolník směrem ke kamarádovi, společně se špinavýma rukama přehrabovali v nabídce pekařských výrobků. „Přímo za domem, kde ten chlápek bydlí. Copak existuje něco snadnějšího?“

„To by se už objevila na hladině, je tam protiproud, někde by uvízla nebo tak.“

„Ne kdyby byla rozřezaná. Useknuté nohy, ruce. tělo může doplavat až do Zálivu. Aspoň do Tuniky.“

Vzdálil jsem se dřív, než si mě všimli.

Můj bývalý učitel, pan Coleman seděl u karetního stolku, hrbil se u telefonu, na který mohli volat případní svědci, a hbitě zapisoval informace. Když jsem zachytil jeho pohled, udělal na mě pomatený posuněk: zakroužil prstem kolem ucha a pak ukázal na telefon. Včera mě pozdravil se slovy: „Mou dceru zabil opilý řidič, takže.“ Chvilku jsme si tlumeně povídali a poplácávali se rozpačitě po zádech.

Zazvonil mi mobil, můj osobní – nevěděl jsem, kam s ním, tak jsem ho nosil u sebe. Zavolal jsem někam a teď mi volali zpátky, ale já to nemohl vzít. Tak jsem mobil vypnul a rozhlédl se po místnosti, jestli mě při tom neviděli Elliottovi. Marybeth psala nějakou textovku na svém mobilu, pak natáhla ruku, aby si ji mohla přečíst. Když mě zahlédla, vyrazila ke mně rychlými drobnými krůčky, mobil před sebou držela jako nějaký talisman.

„Jak daleko je to odsud do Memphisu?“ zeptala se.

„Necelých pět hodin autem. Co je v Memphisu?“

„Bydlí tam Hilary Handyová. Amyina fanatická pronásledovatelka ze střední školy. Je v tom nějaká souvislost?“

Nevěděl jsem, co říct: žádná?

„Jo, Gilpin mi to taky vymluvil. Nemůžeme dát souhlas s výdaji za něco, co se stalo před více než dvaceti lety. Blbec. Ten chlap se mnou pořád jedná, jako bych byla nějaká hysterka; vždycky mluví jen s Randem, mě úplně ignoruje, můj manžel mu musí všechno vysvětlovat za mě. Idiot.“

„Město je švorc,“ řekl jsem. „Věřím jim, že na to nemají peníze, Marybeth.“

„No, ale my je máme. Myslím to vážně, Nicku, ta holka byla úplně pomatená. A já vím, že se během těch let snažila navázat s Amy kontakt. Amy mi to říkala.“

„Mně se s tím nikdy nesvěřila.“

„Kolik bude stát benzin? Padesát babek? Fajn. Pojedeš tam? Říkal jsi, že bys jel. Prosím! Nedokážu na to přestat myslet, dokud nebudu vědět, že s ní někdo mluvil.“

Věděl jsem, že je to pravda, protože její dcera trpěla stejným syndromem neklidu: Amy se dokázala celý večer, když jsme někde byli, nervovat pomyšlením, že nechala zapnutou plotýnku na sporáku, i když jsme ten den ani nic nevařili. A zamkli jsme? Vím to určitě? Vytvářela katastrofické scénáře velkých rozměrů. Protože nešlo jen o to, že jsme nechali odemčeno, ale o to, že jsme nechali odemčeno, do bytu vlezli nějací chlapi a teď čekají, až ji budou moct znásilnit a zabít.

Po těle mi vyrazil pot, když jsem si uvědomil, že obavy mé ženy se nakonec vyplnily. Představte si to děsivé uspokojení, když zjistíte, že se všechna ta léta strachu nakonec potvrdila.

„Ovšemže pojedu. A stavím se cestou v St. Louis za tím druhým, za Desim. Považujte to za vyřešené.“ Otočil jsem se a teatrálně odcházel, ale udělal jsem sotva deset kroků a najednou se zas odněkud vynořil Stucks, vypadal rozespale.

„Slyšel jsem, že poldové včera prohledali obchoďák,“ řekl a škrábal se na bradě. V druhé ruce držel nenakousnutou koblihu s polevou. Přední kapsu kalhot s laclem měl vyboulenou, asi si tam uložil další zásoby. Málem jsem zavtipkoval: Máš v té kapse pečivo nebo…

„Jo. Nic nenašli.“

„Včera. Ve dne. Ti debilové tam šli ve dne.“ Přikrčil se a rozhlédl, jako by se bál, že ho policisté slyšeli. Naklonil se ke mně blíž. „Musíš tam jít v noci, když tam jsou. Ve dne, to jsou u řeky nebo někde mávají práporem.“

„Mávají praporem?“

„No chápej: sedí u výjezdů z dálnice s cedulema: Propuštěn, Pomozte prosím, Potřebuju pivo, peníze, tak nějak,“ vysvětloval a rozhlížel se ostražitě po místnosti. „Mávají práporem.“

„Aha.“

„V obchoďáku jsou v noci.“

„Tak tam dneska večer pojďme,“ řekl jsem. „Ty a já a ještě někoho vezmeme.“

„Joe a Mikey Hillsamovi,“ řekl Stucks. „Ti by do toho šli.“ Hillsamovi byli bratři, asi o čtyři roky starší než já, místní výlupkové.

Chlapi, co se narodili bez jediného genu strachu, odolní vůči bolesti. Sportovali už odmala, byli samý sval, v dětství celé léto lítali po městě a hráli baseball, později pili pivo a podnikali odvážné kousky: projížděli se na skateboardu odvodňovacími strouhami, nahatí prolézali vodárenské věže. Chlapi, kteří se zničehonic někde objevili během nudné sobotní noci, v očích divoký pohled, a vy jste věděli, že se něco semele, asi nic dobrého, ale něco se bude dít. Jistě, Hillsamovi by do toho šli.

„Dobrá,“ řekl jsem. „Dnes večer tam jdeme.“

V kapse mi zase zazvonil mobil. Nevypnul jsem ho pořádně. Zazvonil znovu.

„Vezmeš to?“ zeptal se Stucks.

„Ne.“

„Měl bys brát každej hovor, vole. Fakt.“

Po zbytek dne nebylo co dělat. Žádné další pátrání nebylo v plánu, nebylo třeba rozdávat další letáky, u každého telefonu někdo seděl. Marybeth začala posílat dobrovolníky domů; jen postávali kolem a z nudy jedli. Měl jsem podezření, že Stucks odešel s tím, že si nacpal do kapes aspoň polovinu toho, co bylo na stole v nabídce k snídani.

„Slyšeli jste něco nového od detektivů?“ zeptal se Rand.

„Nic,“ odpověděli jsme s Marybeth jednohlasně.

„To je možná dobře, ne?“ zeptal se Rand s výrazem plným naděje a my jsme ho v tom oba jen podpořili. Ano, jistě.

„Kdy pojedeš do toho Memphisu?“ zeptala se mě.

„Zítra. Dnes večer jdeme s kamarády znovu prohledat nákupní centrum. Myslíme si, že to včera neudělali pořádně.“

„Výborně,“ řekla Marybeth. „Takové akce potřebujeme. Máme podezření, že se to poprvé neudělalo pořádně, tak to provedeme sami. Protože já – já prostě nejsem nějak moc spokojená s tím, co se zatím udělalo.“

Rand položil manželce konejšivě ruku na rameno, signál, že tuhle písničku neslyší poprvé ani podruhé.

„Rád bych šel s tebou, Nicku,“ prohlásil. „Dnes večer. Rád bych tam šel.“ Měl na sobě světlemodrou golfovou košili a olivově zelené pohodlné kalhoty, tmavé vlasy se mu leskly jako přílba. Představil jsem si ho, jak se snaží bodře pozdravit bratry Hillsamovy, trochu zoufale se mezi ně pokouší zapadnout – ahoj, já mám taky rád dobré pivo, a co ty vaše týmové sporty? – a zmocnil se mě sílící pocit trapnosti. „Jistě, Rande. Samozřejmě.“

Měl jsem nečekaných deset hodin k dobru. Policie mi už hodlala vrátit moje auto – předpokládal jsem, že ho důkladně prohlédli, vyluxovali a sňali otisky prstů – takže jsem požádal jednu starší dobrovolnici, takovou čilou babičku, aby mě hodila na stanici, i když se zdálo, že je trochu nervózní z toho, že se má se mnou ocitnout sama.

„Já jen odvezu pana Dunnea na policejní stanici, ale do půl hodiny jsem zpátky,“ informovala jednu svou kamarádku. „Vrátím se nejpozději za půl hodinky.“

Gilpin si nevzal Amyinu druhou nápovědu jako důkazní materiál; mnohem víc ho zaujaly ty kalhotky. Nastoupil jsem do svého auta, otevřel dvířka dokořán a posadil se v tom vedru na sedadlo, že si druhou nápovědu své ženy přečtu podruhé:

Představ si mě: jsem do tebe blázen,

má budoucnost s tebou, ta mě staví na zem.

Vzal jsi mě sem, abych poslouchala tvé klukovské příhody,

prožité v odřených džínách a kšiltovce u vody.

Kašli na ostatní, proč bychom o ně stáli?

A dejme si pusu… dělejme, že jsme se právě vzali.

Byl to Hannibal v Missouri, město, kde Mark Twain prožil své dětství a kde jsem já v mládí každé léto brigádničil a vydělával si převlečený za Hucka Finna. Měl jsem na hlavě starý slamák, roztrhané kalhoty, uličnicky jsem se usmíval na lidi a přesvědčoval je, aby navštívili cukrárnu Ice Cream Shoppe. Byla to taková historka, kterou vyprávíte u večeře, aspoň teda v New Yorku, protože tam nikdo nic podobného nezažil. Nikdo nemohl vykřiknout: No jó, já taky!

Zmínka o „kšiltovce“ byl takový vtípek, který jsme znali jen my dva: Když jsem Amy poprvé vyprávěl o tom, jak jsem hrál Hucka, byli jsme někde na večeři v restauraci, pili jsme už druhou láhev vína a ona byla roztomile líznutá. To jí vždycky zčervenaly tváře a usmívala se od ucha k uchu. Nakláněla se ke mně přes stůl, jako bych ji přitahoval nějakým magnetem. Pořád se mě ptala, jestli ještě mám tu kšiltovku, jestli bych ji kvůli ní zase nosil, a když jsem se jí zeptal, proč si proboha myslí, že Huck Finn nosil kšiltovku, polkla a řekla: „Ale já myslela slamák!“ Jako by to bylo úplně totéž. Kdykoli jsme se pak dívali na tenis, chválili jsme hráče, jaké mají pěkné sportovní slamáky.

Hannibal byl ale pro Amy dost zvláštní volbou, protože si nevzpomínám, že bychom tam prožili nějaké obzvlášť dobré nebo špatné chvíle, prostě jen nějaké. Vzpomínám si, jak jsme se tam skoro před rokem procházeli, ukazovali jsme na to, co jsme viděli, četli jsme si plakáty a vývěsky a říkali: „To je zajímavé,“ a ten druhý vždycky přitakal: „To jo.“ Od té doby jsem tam byl bez Amy (nostalgie mi nedala) a strávil jsem tam báječný den, radoval jsem se z něj, byl jsem otevřený okolnímu světu. Ale s Amy to tam bylo takové klidné, tak trochu o ničem, nemělo to jiskru. Trochu trapné. Vzpomínám si, že jsem jí v jedné chvíli začal vyprávět jakousi pitomou historku o svém školním výletě sem, a všiml jsem si, že to poslouchá úplně bez zájmu, a já se tajně rozzuřil, deset minut jsem v sobě rozdmychával ten vztek – protože v tom období našeho manželství jsem byl tak zvyklý se na ni zlobit, že mi to až dě
lalo dobře, jako když si okusujete kůžičku kolem nehtu: víte, že byste měli přestat, že to není zas tak dobré, jak si myslíte, ale nemůžete toho nechat. Ona samozřejmě nic nepoznala. Šli jsme dál, četli jsme si nápisy a ukazovali na všechno kolem.

Byla to dost hrozná připomínka, svědčilo to o krajním nedostatku dobrých vzpomínek, kterým jsme od našeho přestěhování trpěli, že si moje žena musela pro svou hru na poklad vybrat právě Hannibal.

Dojel jsem tam za dvacet minut, minul jsem budovu soudu ze slavné doby, kdy v tomhle městě byla spousta cechů, v přízemí se tu teď prodávala smažená kuřecí křídla, ale jinak jsem projížděl jen kolem řady zavřených obchodů a firem – zruinovaných bank a kin, která už dávno nepromítala – mířil jsem k řece. Zastavil jsem na parkovišti přímo u Mississippi, hned proti parníku Mark Twain. Parkování bylo zadarmo. (Bezplatné parkováníbyla novinka a projev štědrosti, který mě pořád dokázal radostně rozechvět.) Na stožárech lamp schlíple visely vlaječky s hlavou toho bělovlasého muže, plakáty byly zkroucené vedrem. Byl horký den, foukal teplý větřík, ale i přesto tu vládlo podivné ticho. Prošel jsem se několika ulicemi, kde se prodávaly suvenýry – sešívané deky a starožitnosti a karamely – a viděl jsem další nápisy „Na prodej“. Dům Becky Thatcherové byl kvůli opravám zavřený, peníze na rekonstrukci v
šak bylo třeba napřed vybrat. Za deset dolarů jste mohli nastříkat sprejem své jméno na plot Toma Sawyera natřený vápnem, ale zájemců moc nebylo.

Posadil jsem se na schůdek jednoho prázdného obchodu. Zdálo se mi, že jsem přivedl Amy na konec všeho. Doslova jsme zažívali konec jednoho způsobu života, což je výraz, který jsem dosud používal jen v souvislosti s domorodými kmeny na Nové Guinei a appalačskými foukači skla. Recese zlikvidovala nákupní centrum. Počítače přivedly ke krachu tiskařské závody. Kartágo padlo, jeho sesterské město Hannibal ztrácelo své postavení v konkurenci barevnějších, hlučnějších a kýčovitějších turistických center. Moji milovanou řeku Mississippi pohlcoval lov asijských kaprů na Michiganském jezeře. Úžasná Amy vzala za své. Moje kariéra skončila, její taky, skončil můj otec, skončila moje máma. Nastal konec našeho manželství. Konec Amy.

Od řeky se ozvalo strašidelné zahoukání lodní sirény. Košili jsem měl na zádech propocenou. Přinutil jsem se vstát a koupit si lístek na prohlídku. Prošel jsem trasu, kterou jsme tenkrát šli s Amy, v myšlenkách byla pořád se mnou. I tenkrát bylo horko. Jsi BÁJEČNÝ. Kráčela teď v mých představách vedle mě a tentokrát se usmívala. Žaludek se mi svíral.

Provedl jsem v duchu svou ženu hlavní turistickou trasou. Nějaký prošedivělý manželský pár nakukoval do domu Huckleberryho Finna, ale dovnitř se jim nechtělo. Na konci ulice nějaký muž, oblečenýjako Twain – bělovlasý a v bílém obleku – vystoupil z Fordu Focusu, protáhl se, rozhlédl se opuštěnou ulicí a vešel do malé pizzerie. A už jsme tu, u domu pobitého překládanými prkny, kde soudcoval tatínek Samuela Clemense. Na průčelí byl nápis: J. M. Clemens, smírčí soudce.

A dejme si pusu… dělejme, že jsme se právě vzali.

Děláš ty nápovědy tak hezké a snadné, Amy. Jako bys skutečně chtěla, abych je našel, abych měl ze sebe dobrý pocit. Jen tak dála já překonám svůj rekord.

Uvnitř nikdo nebyl. Klekl jsem si na kolena na zaprášená prkna a nahlédl pod první lavici. Když Amy nechávala nápovědu na nějakém veřejném místě, obvykle ji přilepila na spodní stranu věcí, mezi sežmoulané žvýkačky a prach, a vždycky to bylo správně, protože nikdo se nedívá rád na spodní stranu věcí. Pod první lavicí jsem nenašel nic, ale pod tou druhou bylo něco přilepeného. Přelezl jsem tam a odtrhl Amyinu modrou obálku, visel z ní kousek lepicí pásky.

Ahoj miláčku manželi,

našel jsi to! Báječný muž. Možná je dobré, že jsem se rozhodla neudělat z letošní honby za pokladem nějaký násilný a mučivý pochod mými tajemnými osobními vzpomínkami.

Nechala jsem se inspirovat tvým milovaným Markem Twainem:

„Co udělat s člověkem, který vynalezl oslavy výročí? Zabít ho, to by byl příliš lehký trest.“

Nakonec jsem pochopila to, co jsi každý rok říkal, že tahle honba za pokladem by měla být oslavou nás dvou a ne zkouškou, jestli si pamatuješ všechno, co jsem si během roku myslela nebo řekla. Člověk by si myslel, že na něco takového by dospělá žena měla přijít sama, ale…myslím, že právě od toho jsou manželé. Aby poukázali na to, co nám samotným nedojde, i když to trvá pět let.

Tak jsem chtěla využít této chvilky, na místě, kde v dětství pobíhal Mark Twain, a poděkovat ti za tvůj DŮVTIP. Jsi opravdu ten nejchytřejší, nejzábavnější člověk, kterého znám. Mám dokonalou smyslovou paměť: pamatuju si, jak ses za ty roky vždycky naklonil k mému uchu – i teď, když to píšu, cítím, jak mě tvůj dech šimrá na ušním lalůčku – a něco jsi mi pošeptal, jen abys mě rozesmál. Uvědomuju si, jaký je to dar, když se manžel snaží rozesmát svou ženu. A ty sis vždycky vybral ty nejlepší okamžiky. Vzpomínáš, když nás Insleyová a její poslušný manžílek přinutili, abychom přišli obdivovat jejich mimino, a my vykonali povinnou návštěvu toho jejich podivně dokonalého domu přecpaného kytkami a vdolečky, přišli jsme tam na dopolední svačinu a podívat se na děťátko a oni se chovali tak bohorovně a shovívavě, že nemáme potomka, a byl tam ten jejich ošklivý chlapeček, celý uslintaný a upatl
aný od dušené mrkve a možná i hovínek – nahatý kromě nabíraného bryndáčku a pletených bačkůrků – a když jsem popíjela pomerančovou šťávu, ty ses ke mně naklonil a pošeptal mi: „Tohle budu později nosit.“ A já doslova vyprskla smíchy. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy jsi mě zachránil, rozesmál jsi mě v pravou chvíli. Ale jen jednu olivu. Tak dovol, ať to řeknu ještě jednou: Jsi VTIPNÝ! A teď mě polib!

Cítil jsem, jak mi duše poklesla. Amy využívala hru na poklad k tomu, aby nás zase svedla dohromady. A bylo pozdě. Když psala tyto řádky, nevěděla o mém duševním rozpoložení. Proč jsi to, Amy, nemohla udělat dřív?

Vždycky jsme všechno špatně načasovali.

Otevřel jsem další nápovědu, zastrčil ji do kapsy a zamířil domů. Věděl jsem, kam jít, ale ještě jsem nebyl připravený. Nedokázal jsem přijmout další kompliment, další vlídné slovo od své ženy, další olivovou snítku. Moje city k ní se příliš rychle měnily ze zatrpklých k něžným.

Vrátil jsem se do Goina bytu, strávil několik hodin sám, pil kávu a přepínal televizi, nervózní a naštvaný jsem zabíjel čas, než bude jedenáct večer a pojedeme autem do nákupního centra.

Moje sestřička dvojče přišla domů po sedmé a vypadala znaveně po šichtě v baru, kterou musela zvládnout sama. Vrhla rychlý pohled na televizi a já pochopil, že bych ji měl vypnout.

„Cos dneska dělal?“ zeptala se, zapálila si cigaretu a ztěžka dosedla na mámin starý karetní stolek.

„Obsluhoval jsem dobrovolnické centrum. a v jedenáct jedeme prohledat obchoďák,“ odpověděl jsem. Nechtěl jsem jí říkat o Amyině nápovědě. Už tak jsem se cítil dost provinile.

Go rozkládala karty na solitér, stejnoměrné pleskání působilo jako výčitka. Začal jsem přecházet po pokoji. Nevšímala si mě. „Díval jsem se teď na televizi, abych se odreagoval.“ „Já vím, jo.“ Otočila spodka.

„Musí existovat něco, co můžu udělat,“ řekl jsem a chodil po jejím obýváku.

„No vždyť jdeš za pár hodin prohledávat obchoďák,“ namítla Go a nic k tomu nedodala. Otočila další tři karty.

„Říkáš to, jako bys to považovala za ztrátu času.“

„Aha. Ne. Hele, všechno stojí za prozkoumání. Samova syna, Davida Berkowitze, dostali na parkovací lístek, ne?“

Go už byla třetí člověk, který se mi o tomhle sériovém vrahovi zmínil, je to určitě mantra pro případy, které se táhnou. Posadil jsem se naproti ní.

„Nejsem ze zmizení Amy dostatečně rozčilený,“ řekl jsem. „Vím to.“

„Možná ne.“ Konečně se na mě podívala. „Chováš se divně.“

„Myslím, že místo panikaření jsem se soustředil na to, že jsem na ni naštvaný. Protože v poslední době jsme na tom nebyli moc dobře. Jako by mi nepřipadalo správné dělat si přílišné starosti, protože na to nemám právo. Aspoň si to myslím.“

„Choval ses divně, nemůžu ti lhát,“ řekla Go. „Ale je to divná situace.“ Típla cigaretu. „Mně je jedno, jak se chováš přede mnou. Ale dej pozor, jak vystupuješ před ostatními, jasný? Lidi soudí. A rychle.“

Vrátila se ke hře, ale já chtěl, aby mě poslouchala. Mluvil jsem dál.

„Asi bych se taky měl podívat za tátou,“ řekl jsem. „Nevím, jestli mu to o Amy řeknu.“

„Ne,“ odpověděla, „neříkej mu to. On k ní měl ještě divnější vztah než ty.“

„Vždycky se mi zdálo, že mu musí připomínat nějakou dávnou přítelkyni – nějakou, co ho opustila. Když “ udělal jsem gesto rukou s palcem směřujícím dolů, čímž jsem označil jeho Alzheimera – „byl takový nezdvořilý a hrozný, ale.“

„Jo, ale zároveň se na ni snažil jaksi udělat dojem,“ řekla. „Choval se jak dvanáctiletej kluk uvězněnej v těle osmašedesátiletýho blbce.“

„Copak si ženské nemyslí, že je to tak se všema chlapama?“

„To jo, když je i srdce na stejném stupni vývoje.“

Ve 23.08 na nás Rand čekal u automatických dveří hotelu, mžoural do tmy, aby nás vůbec poznal. Bratři Hillsamovi vzali svůj pickup; Stucks a já jsme seděli vzadu. Rand k nám doklusal v khaki golfových kraťasech a čistém nažehleném tričku s nápisem Middlebury. Překvapivě křepce vyskočil dozadu a usadil se na kryt kola a hned se všem představil, jako by byl nějakým moderátorem svého vlastního pojízdného diskusního pořadu.

„Fakt mě to s tou Amy moc mrzí, Rande,“ řekl Stucks nahlas, když jsme se zbytečně rychle odpíchli z parkoviště a uháněli po dálnici. „Je taková hrozně milá. Jednou mě viděla, jak natírám barák, potil jsem se až na pr, no hodně, a ona zajela do obchodu a přivezla mi obrovskej nanuk a vylezla s ním až na žebřík.“

Byla to lež. Amy byl Stucks úplně ukradený, natož jeho občerstvení, i kdyby tam umíral žízní, neobtěžovala by se mu ani vyčurat do kelímku.

„To je celá ona,“ řekl Rand a já zrudl nechtěným, nedžentlmenským hněvem. Možná se ve mně ozval novinář, ale fakta jsou fakta a lidé si nebudou z Amy dělat svou milovanou kamarádku, jen aby nám teď hráli na city.

„Middlebury, co?“ pokračoval Stucks a ukázal na Randovo tričko. „Tam byl sakramentsky dobrej ragbyovej tým.“

„Dělali jsme, co jsme mohli,“ odpověděl Rand, zase se usmál od ucha k uchu a Stucks začal neuvěřitelně blábolit o ragby na univerzitě, překřikoval hluk motoru a vítr mu rval slova od úst a odnášel je do noci, kterou jsme ujížděli k obchodnímu centru.

Joe Hillsam zaparkoval u obrovského rohového obchodu. Vyskákali jsme, protáhli si nohy a protřepali tělo. Noc byla teplá a dusná, na nebi jen srpek měsíce. Všiml jsem si, že Stucks má na sobě tričko s nápisem – možná to mínil jako vtip, ale spíš ne Šetřete plynem, prdte do sklenice.

„Teď pudeme někam, kde je to zatraceně nebezpečný, nebudu vám nic nalhávat,“ začal Mikey Hillsam. Za ty roky se z něj stal řádný pořízek, stejně jako z jeho bratra; neměli jen břicho jako sud, zesudovatělo jim celé tělo. Jak tak stáli vedle sebe, viděli jste dvě stě padesát kilo živé váhy.

„Jednou jsme tu s Mikeym byli, kvůli – už ani nevím proč, jen se asi tak podívat, jak to tu vypadá, a málem jsme to pořádně schytali,“ řekl Joe. „Takže dneska žádný cavyky.“ Vyndal z kabiny dlouhou plátěnou kabelu, rozepnul zip a my uviděli, že jsou v ní baseballové pálky. Obřadně nám je rozdal. Jen u Randa zaváhal: „Chcete taky?“

„No samo, že chci,“ řekl Rand a všichni přikývli a pochvalně se usmáli, najednou jsme byli parta kamarádů, seš borec, starej.

„Tak pojďte,“ řekl Mickey a vedl nás kolem objektu. „Tady ve Spenceru je vylomenej zámek.“

Zrovna jsme procházeli kolem ztemnělých výloh obchodu ShoeBeDooBe, kde kdysi prodávala moje máma a strávila tam víc jak půlku mého života. Ještě teď jsem si pamatoval, s jakým rozechvěním se šla ucházet o to místo, o tu pohádkovou práci v obchodním centru! – jedné soboty ráno odcházela na konkurz ve svém broskvově růžovém kalhotovém kostýmu, čtyřicetiletá žena, která si šla poprvé hledat zaměstnání, a jak se pak vrátila domů s radostným úsměvem: nedokážeme si představit, jak je v tom centru živo, tolik různých obchodů! A kdoví, ve kterém z nich možná bude pracovat? Dala si žádost do devíti z nich! Oděvy, elektronika, a dokonce i do prodejny různých druhů popcornu. Když nám za týden oznámila, že ji vybrali do prodejny obuvi, nebyli jsme z toho s Go moc nadšení.

„Budeš muset šahat na smradlavé nohy,“ řekla znechuceně Go.

„Poznám spoustu zajímavých lidí,“ opravila ji máma.

Podíval jsem se do ztemnělé výlohy. Obchod byl úplně prázdný, jen u zdi zůstal stát neužitečný měřák na boty.

„Tady pracovala moje máma,“ řekl jsem Randovi a přinutil ho, aby se se mnou chvilku zastavil.

„Jaké to bylo místo?“

„Dobré, byli tu na ni hodní.“

„Myslel jsem, co tu dělala.“

„Aha, boty. Prodávala boty.“

„To je správně! Boty. To se mi líbí. Něco, co lidi opravdu potřebují. A na konci pracovního dne víš, cos udělal: prodal jsi pěti lidem boty. To není jako psaní, co?“

„Dunne, pohněte!“ Stucks se vpředu opíral o otevřené dveře; ostatní už vešli dovnitř.

Když jsme vešli, čekal jsem, že to tam bude cítit jako v nákupním centru: ta prázdnota a řízená teplota. Místo toho jsem ucítil starou trávu a prach, uvnitř to vonělo jako venku, ta vůně tu neměla co dělat. Budova byla rozpálená, téměř chundelatá, jako vnitřek matrace. Tři z nás měli obrovské tábornické baterky, jejich zář vyvolala nepříjemně působící představy: byla to periferie, doba po průletu komety, po zombie apokalypse, po konci lidstva. Na bílé podlaze stála nepřirozeně stočená řada nákupních vozíků se zablácenými kolečky. Mýval chroupal psí lahůdku u vchodu na dámské záchody, oči se mu třpytily jako měďáky.

V celém komplexu bylo ticho; Mikeyho hlas se nesl ozvěnou, naše kroky se rozléhaly, rozléhal se Stucksův opilý smích. Nebudeme představovat nečekaný útok, pokud jsme mínili útočit.

Když jsme došli na hlavní promenádu, prostor se vzdul jako balon: čtyři patra, eskalátory a výtahy se křižovaly ve tmě. Shromáždili jsme se u vyschlé fontány a čekali, že se někdo ujme vedení.

„Tak pánové,“ ozval se Rand pochybovačně, „jaký je plán? Vy to tu znáte, já ne. Musíme vymyslet, jak systematicky -“

Přímo za námi se ozval hlasitý plechový rachot, bezpečnostní vrata se zvedala.

„Hele, tam je jeden!“ zaječel Stucks. Namířil baterkou na muže ve vlajícím pršiplášti, který vyrazil ze vchodu do Claire’s a pádil jako střela pryč od nás.

„Zastavte ho!“ zařval Joe a hnal se za ním, tlusté podrážky tenisek pleskaly o keramické dlaždice, Mikey mu byl v patách, baterkou mířil na neznámého, oba bratři na něj drsně pokřikovali – počkej, zastav se, chlape, chceme se jen na něco zeptat. Muž se ani neohlédl. Povídám, stůj, ty hajzle! Běžec na nic neodpovídal, jen zrychlil a uháněl chodbou, střídavě vbíhal do světla a zase z něj vybíhal, plášť za ním vlál jako kápě. Pak předvedl akrobatický kousek: přeskočil odpadkový koš, vyhnul se fontáně a nakonec proklouzl škvírou pod bezpečnostními vraty a zmizel.

„Čuráku!“ Hillsamovi byli na infarkt, rudí v obličeji, na krku, na rukou. S hekáním se vystřídali u vrat, snažili se je zvednout.

Přispěchal jsem jim na pomoc, ale ani jsme s nimi nehnuli. Lehl jsem si na zem a snažil jsem se škvírou protáhnout: chodidla, lýtka, ale od pasu dál už to nešlo.

„Ne, nejde to,“ zabručel jsem. „Sakra!“ Vysoukal jsem se a posvítil baterkou do obchodu. Byl prázdný, viděl jsem jen stojany na šaty, které někdo natahal doprostřed, jako by si chtěl dělat ohýnek. „Všechny obchody jsou vzadu spojené chodbou kvůli vyvážení odpadků a rozvodům vody a plynu,“ řekl jsem. „On je už teď asi na druhém konci obchoďáku.“

„Nu tak pojďme na druhý konec,“ navrhl Rand.

„Vylezte, hajzlové!“ zařval Joe z plných plic, hlavu zvrácenou, oči přivřené. Vydali jsme se na cestu, pálky jsme táhli za sebou, jen bratři Hillsamovi jimi bouchali do bezpečnostních mříží a dveří, jako by byli na nějakém vojenském průzkumu v obzvlášť nebezpečné válečné zóně.

„Radši přijďte vy za náma než my k vám!“ zahulákal Mickey. „Ále, nazdárek!“ U vchodu do zverimexu se k sobě choulili nějaký muž a žena na pár vrstvách vojenských přikrývek, vlasy mokré potem. Mikey se nad nimi tyčil, namáhavě dýchal, otíral si obočí. Byla to scéna z válečného filmu, kdy zoufalí vojáci narazí na nějaké nevinné vesničany a dějí se hrozné věci.

„Co ksakru chcete?“ zeptal se muž na zemi. Byl vyzáblý, obličej měl tak hubený a ztrhaný, že vypadal, jako by se rozpouštěl. Vlasy měl rozcuchané, sahaly mu po ramena, díval se nahoru zmučeným pohledem: zdecimovaný Ježíš. Žena na tom byla líp, baculaté ruce a nohy měla čisté, vlasy sice mastné a zplihlé, ale učesané.

„Jsi od kluků z Modrý party?“ zeptal se Stucks.

„Nejsem žádnej kluk,“ zamumlal muž a založil si ruce na prsou.

„Chovejte se sakra slušně,“ štěkla žena. Pak se zatvářila, jako by měla slzy na krajíčku. Odvrátila se od nás a předstírala, že se dívá na něco v dálce. „Je mi nanic z toho, že nikdo nemá žádnou úctu.“

„Na něco jsme se tě ptali, kámo,“ řekl Mikey, postoupil k muži blíž a kopl ho do chodidla.

„Nejsem od Modrejch,“ řekl muž. „Jen jsem měl pech.“

„Blbost.“

„Je tu spousta různejch lidí, nejen Modrý. Ale jestli hledáte je…“

„Tak do toho a najděte je,“ dokončila žena a koutky úst se jí stáhly. „Běžte na ně.“

„Ti tábořej v Díře,“ dodal muž. Když jsme se tvářili nechápavě, upřesnil: „V Mervyns, na opačným konci, tam co bejval kolotoč.“

„A vlezte nám už na záda,“ zamumlala žena.

Po kolotoči zbyl jen obrys na zemi. Svezli jsme se na něm s Amy těsně předtím, než centrum zavřeli. Dva dospělí, seděli jsme vedle sebe na vznášejících se zajících, protože moje žena chtěla vidět nákupní centrum, kde jsem strávil takový kus svého dětství. Chtěla slyšet moje historky. Tenkrát to mezi námi ještě občas klapalo.

Stahovací roleta obchodu Mervyns byla celá rozmlácená, takže obchod byl otevřený dokořán a lákal k návštěvě jako o Dni prezidentů, když tu býval výprodej. Uvnitř však zel prázdnotou, zůstaly tu jen ostrůvky, kde stávaly pokladny, a teď poskytoval útočiště asi tuctu různě zfetovaných lidí, povalujících se pod nápisy Bižuterie a Kosmetika a Ložní prádlo. Svítili si tábornickými plynovými lampami, blikaly jako maorské pochodně. Když jsme kolem nich procházeli, někteří sotva pootevřeli oko, pár jich bylo úplně mimo. V protějším koutě nějací dva puberťáci horečně odříkávali Lincolnův Gettysburský projev. Teď jsme vstoupili do velké občanské války… Jeden muž ležel natažený na rohoži, na sobě čisťounké džínové šortky a bílé tenisky, tatínek na cestě na sportovní zápas svého potomka. Rand na něj upřeně hleděl, jako by ho mohl znát.

Kartágo mělo větší problém s drogami, než jsem dosud věděl: policie tu byla včera a feťáci se už zase slétli jako odhodlané mouchy. Jak jsme mezi nimi procházeli, přišustila k nám nějaká tlustá žena na elektrické koloběžce. Měla poďobaný a zpocený obličej, zuby jako kočka.

„Kupte nebo vypadněte, tady není nic k prohlížení,“ řekla.

Stuck jí posvítil baterkou do obličeje.

„Dej tu zatracenou věc pryč.“ Udělal to.

„Hledám svou manželku,“ řekl jsem. „Amy Dunneovou. Je od čtvrtka pohřešovaná.“

„Však ona se najde. Až se probere, přijde domů.“

„Nemáme obavy, že se zfetovala,“ pokračoval jsem. „Máme daleko větší obavy z některých zdejších chlapů. Něco jsme zaslechli.“

„To je v pořádku, Melanie,“ zavolal nějaký hlas. Na kraji oddělení dětských oděvů se opíral o poprsí nahé manekýny šlachovitý muž a pozoroval nás s křivým úsměvem.

Melanie pokrčila rameny, znuděně, naštvaně, a odfrčela.

Nespustil z nás pohled, ale zavolal směrem dozadu, kde z převlékacích kabinek trčely čtyři páry nohou, muži utáboření v individuálních kójích.

„Hej, Lonnie! Ti blbci jsou zpátky. Je jich pět,“ řekl. Odkopl směrem k nám prázdnou plechovku od piva. Tři páry nohou za ním se pohnuly, muži se začali zvedat. Ten poslední pár se nehnul, jejich majitel buď spal, nebo zemřel.

„Jo, vy hajzlové, jsme zpátky,“ řekl Mikey Hillsam. Zvedl pálku jako tágo a šťouchl manekýnu mezi ňadra. Skácela se na zem, muž z Modré party z ní elegantním pohybem sundal ruku, když padala, jako by to byla nějaká nacvičená scénka. „Chceme nějaký informace ohledně jedný pohřešovaný holky.“

Ti tři z kabinek přistoupili ke svým přátelům. Všichni měli trička s řeckými nápisy: Pi Phi TieDye a Fiji Island. Místní SOS obchody jimi byly letošní léto zaplavené – absolventi univerzit se zbavovali svých starých relikvií.

Všichni byli šlachovití, na svalnatých pažích jim vystupovaly provazy žil. Za nimi se z největší rohové kabinky vynořil muž s dlouhým zplihlým knírem a vlasy svázanými do ohonu – Lonnie – táhl za sebou dlouhý kus trubky, byl oblečený v tričku Gamma Phi. Stáli jsme před ochrankou nákupního centra.

„Co se děje?“ zavolal.

Nemůžeme zasvětit, nemůžeme posvětit, nemůžeme vysvětit tuto zemi… odříkávaly ty děcka tak vysokým hlasem, že se blížil křiku.

„Hledáme Amy Dunneovou, možná jste ji viděli ve zprávách, pohřešuje se od čtvrtka,“ řekl Joe Hillsam. „Milá, hezká, hodná paní, ukradli ji přímo z jejího domu.“

„Slyšel jsem o tom. Takže?“ zeptal se Lonnie.

„Je to moje manželka,“ řekl jsem.

„Víme, co jste tu provedli,“ pokračoval Joe, mluvil jen k Lonniemu, který si odhodil ohon dozadu a zaťal čelisti. Na prstech měl vybledlé zelené tetování. „Víme o tom skupinovým znásilnění.“

Rychle jsem pohlédl na Randa, jestli je v pořádku; upřeně hleděl na nahou manekýnu na podlaze.

„Skupinový znásilnění,“ zopakoval Lonnie a trhl hlavou dozadu. „Proč tu sakra mluvíte o skupinovým znásilnění?“

„To vy,“ řekl Joe. „Vy kluci z Modrý party “

„Kluci z Modrý party, jako bysme byli nějaká sebranka.“ Lonnie se pohrdavě ušklíbl. „Nejsme zvířata, ty pitomče. Nekrademe ženský. Lidi nám nepomáhají, ale chtějí mít čistý svědomí. Vidíte, oni si to nezaslouží, je to jen banda násilníků. No, hovno. Já bych se na tohle město vykašlal, kdyby mi fabrika vyplatila odstupný. Ale nedostal jsem nic. Žádnej z nás nic nedostal. Tak jsme tady.“

„Dáme vám peníze, slušné peníze, když nám budete moct říct cokoli kolem Amyina zmizení,“ řekl jsem. „Znáte spoustu lidí, možná jste něco zaslechli.“

Vyndal jsem její fotku. Hillsamovi a Stucks vypadali překvapeně a já si uvědomil – samozřejmě – považovali to jen za chlapské odvádění pozornosti. Strčil jsem fotku Lonniemu před obličej, ani jsem nečekal, že si ji pořádně prohlédne. Ale on se k ní naopak pozorně sklonil.

„Ale sakra,“ vyhrkl. „Tahle?“

„Poznáváte ji?“

Vypadal doopravdy ohromeně. „Chtěla si koupit zbraň.“

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

16. ŘÍJNA 2010

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Všechno nejlepší mně! Mám výročí, strávila jsem v Missouri už celý měsíc a jsem na cestě stát se správnou Středozápaďankou. Prošla jsem odvykací kúrou od závislosti na východním pobřeží, a získala jsem svůj měsíční žeton (tady by to byl bramborový žeton). Dělám si poznámky, ctím tradice. Jsem Margaret Meadová té zatracené Mississippi.

Tak se podívejme, co je nového. Nick a já jsme momentálně zapleteni do něčeho, co nazývám (jen tak pro sebe) Kukačkovým rébusem. Vzácné dědictví od rodičů vypadá v novém domě legračně. Ale tak ostatně vypadají všechny věci, co jsme přestěhovali z New Yorku. Naše důstojná sloní pohovka chesterfieldka, kterou doplňuje malý otoman, trůní v obýváku a vypadá ohromeně, jako by ji v jejím přirozeném prostředí uspali a ona se pak probudila v tomto novém zajetí, obklopená napodobeninou falešného koberce a syntetickým dřevem a nestylovými zdmi. Stýská se mi po našem starém bytě – po všech těch hrbolech a vyvýšeninách a šrámech, která tam zanechala desetiletí. (Pauza pro změnu postoje.) Ale to nové je taky pěkné! Jen jiné. Ty hodiny by nesouhlasily. Kukačka má taky problém zvyknout si na nový prostor: ten malý ptáček opile vyvrávorá deset minut po celé, sedmnáct minut před, jednačtyřicet minut po. Vyloudí
sten umírajícího – kukrrrr – který pokaždé vybudí Bleeckera, ať je kdekoli, ten přikluše, oči mu planou loveckou vášní, ocas má naježený jako štětku na vymývání láhví a s nakloněnou hlavou pozoruje opeřence vydávajícího kňouravé zvuky.

„Páni, ti vaši mě ale musí nenávidět,“ řekne Nick, když jsme na doslech toho zvuku, ačkoli je natolik slušný, že nenavrhne, abychom se toho předmětu okamžitě zbavili. Já ty hodiny chci ve skutečnosti taky vyhodit. Já jsem ta (bez práce), která je celý den doma, jen čeká na jejich zaskřehotání, jako napjatý návštěvník kina, který se připravuje na další výpad toho šíleného patrona za svými zády – pak se mu uleví (tady je!) a zároveň je rozzlobený (tady je!).

Při oslavě nastěhování se do nového domu, na které máma Maureen Dunneová trvala, se nad hodinami všichni rozplývali (no podívejte se, starožitné hodiny!). Vlastně na ní netrvala; máma Mo nás nikdy do ničeho nenutí. Máma Mo prostě věci realizuje, protože má za to, že to tak má být: od prvního rána po přestěhování, kdy se objevila u našich dveří s míchanými vajíčky na uvítanou a rodinným balením toaletního papíru (který snad byl nějakým varováním před těmi vajíčky), mluvila o té oslavě jako o hotové věci. Tak kdy chcete dělat oslavu? Už jste přemýšleli, koho pozvete na oslavu? Chcete dělat tradiční oslavu nebo raději nějakou pijatyku, kdy každý z hostů přinese láhev do vašeho domácího baru? Ale tradiční oslava je vždycky pěkná.

A pak tu najednou bylo datum a to datum bylo dnešní a Dunneova rodina a přátelé si setřásali z deštníků říjnové mrholení a pečlivě, svědomitě si otírali boty na rohožce, kterou nám Maureen dnes ráno donesla. Je na ní napsáno: Všichni, kdo sem vstupují, jsou přátelé. Je z Costca. Už jsem za ty čtyři týdny tady v obraze, pokud jde o nákupy ve velkém. Republikáni nakupují v obchodě zvaném Sam’s Club, demokrati preferují Costco. Ale každý nakupuje ve velkém, protože – na rozdíl od lidí bydlících na Manhattanu – mají všichni dost místa na to, aby mohli skladovat čtyřiadvacet sklenic nakládané zeleniny. A – na rozdíl od Manhattaňanů – se tady těch čtyřiadvacet sklenic spotřebuje.

(Žádná sešlost se neobejde bez otočného stojánku na stole naplněného nakládanou zeleninou, bez oliv, co se loví přímo ze sklenice. A bez solničky.)

Nastíním to: Je jeden z těch voňavých dnů, kdy lidé přinášejí vůni zvenčí až do domu, vůni deště na rukávech a ve vlasech. Starší ženy – Maureeniny kamarádky – přicházejí s různými pochoutkami v plastových dózách, ty se můžou dávat do myčky, a při odchodu mi ženy připomenou, abych jim je nezapomněla vrátit. Všechny to tak dělají. Teď už vím, že mám ty krabičky umýt a svědomitě je rozvézt do jejich původních domovů, ale když jsem sem přišla poprvé, tenhle postup jsem neznala. Svědomitě jsem všechny plastové krabičky recyklovala, takže jsem pak musela koupit nové. Maureenina nejlepší kamarádka Vicky si hned všimla, že jsem jí vrátila jinou krabičku, úplně novou z obchodu, a když jsem jí vysvětlila, co jsem provedla s tou její původní, vykulila v úžasu oči: Aha, tak takhle to v tom New Yorku dělají.

Ale k té oslavě: starší ženy jsou Maureeniny kamarádky z dávných třídních schůzek, ze čtenářských kroužků, z obchodu s obuví z dob, kdy pracovala v centru, kde trávila čtyřicet hodin týdně tím, že nazouvala bytelné boty ženám určitého věku. (Pouhým okem hned pozná, jakou má žena velikost boty pětku, přesně! – vždycky tím na každém večírku někoho ohromí.) Všechny její kamarádky Nicka milují a každá může vyprávět spoustu historek, kdy pro ni Nick za ta léta něco pěkného udělal.

Mladší ženy, které by případně mohly být Amyinými kamarádkami, mají všechny stejné účesy, vlasy odbarvené na blond, a všechny nosí stejný typ pantoflí. Jsou to dcery Maureeniných kamarádek, všechny Nicka milují a každá může vyprávět spoustu historek, kdy pro ni Nick za ta léta něco pěkného udělal. Většina z nich je bez práce od té doby, co zavřeli centrum, nebo jejich manžel je bez práce od té doby, co zavřeli centrum, tak mi všechny nabízejí recepty na nějaké „levné a rychlé jídlo“, což je většinou něco zapečeného v troubě, třeba těstoviny vylepšené konzervou a máslem.

Muži jsou milí a tiší a dřepí v kroužcích, mluví o sportu a laskavě se na mě usmívají.

Všichni jsou milí. Jsou doslova tak milí, jak jen to jde. Maureen, pacientka s těžkou rakovinou, mě představuje svým kamarádkám stejným způsobem, jakým byste předváděli trochu nebezpečné nové domácí zvířátko: „To je Nickova manželka Amy, která se narodila a vyrůstala v New Yorku.“ A s jejími kamarádkami, kyprými a srdečnými, se hned stane něco divného: opakují ta slova – New York! – ruce sepjaté a říkají něco, na co se nedá nijak odpovědět: To muselo být prima. Nebo začnou tenkými hlásky zpívat „New York, New York“ a houpou se v bocích a třepotají rukama. Maureenina kamarádka z obchodu, Barb, řekne a protahuje při tom každou slabiku: „Núúú Jóóók Sííídy! Přineste provaz!“ A když na ni zmateně hledím, říká: „Ále, to je ta stará reklama na salsu!“, a když pořád nechápu, začervená se, položí mi ruku na paži a řekne: „Já bych vás doopravdy neoběsila!“

Nakonec se všichni smějí a přiznávají se, že nikdy v New Yorku nebyli. Já pak řeknu něco jako: Tam by se vám líbilo, nebo Určitě to tam není pro všechny, nebo Mmmm, protože nám už došla témata k hovoru.

„Buď srdečná, Amy,“ prskne mi Nick do ucha, když v kuchyni doléváme skleničky (Středozápaďáci milují dva litry sodovky, vždycky dva litry, a musíte je nalít do velkých džbánů z červeného plastu, vždycky).

„Vždyť jsem,“ zakňourám. Opravdu to zraňuje mé city, protože kdybyste se zeptali někoho z hostů, jestli jsem se chovala mile, vím, že by odpověděli ano.

Někdy mám pocit, jako by se Nick rozhodl, že mám být taková, jaká nejsem. Od té doby, co jsme se přistěhovali, jsem už absolvovala dívčí dýchánky, dobročinné pochody, vařila dušené maso se zeleninou pro jeho otce a pomáhala prodávat lístky do tomboly. Vybrala jsem své poslední peníze a dala je Nickovi a Go na bar, po kterém odjakživa toužili, a dokonce jsem ten šek vložila do blahopřání v podobě pivní sklenice a připsala k tomu Na zdraví! a Nick jen zabručel jakési poděkování. Nevím, co mám dělat. Snažím se.

Přinášíme džbány se sodou, já se usmívám a směju ještě víc, ztělesněný půvab a dobrá nálada, ptám se všech, jestli jim můžu ještě něco nabídnout, chválím ženám lahodné saláty a dipy na kraba a plátky nakládané zeleniny obalené ve smetanovém sýru, to vše zabalené do kolečka salámu.

Přichází Nickův táta s Go. Stojí tiše ve dveřích, gotici ze Středozápadu, Bill Dunne šlachovitý a pořád hezký muž, na čele má malou náplast, Go se tváří ponuře, vlasy sepnuté sponkami a pohled odvrácený od otce.

„Nicku,“ říká Bill Dunne, podává mu ruku a vkročí dovnitř, mračí se na mě. Go jde za ním, popadne Nicka za rukáv a vytáhne ho před dveře, šeptá mu: „Nevím, co má momentálně v hlavě. Jako by měl špatný den nebo ze sebe jen tak dělá blbce. Netuším.“

„Dobrá, to nic. Já na něj dohlídnu.“

Go naštvaně pokrčí rameny.

„Myslím to vážně, Go. Vem si pivo a dej si pohov. Máš volno, já si tátu vezmu na starost.“

Pomyslím si: Kdybych to udělala já, řekl by mi, že jsem moc velká citlivka.

Starší ženy se kolem mě nepřestávaly točit a pořád opakovaly, že Maureen vždycky říká, jaký jsme s Nickem báječný pár, a že má pravdu, je vidět, že jsme stvořeni jeden pro druhého.

Tyhle otřepané fráze jsou mi milejší než řeči, které jsme slýchali před svatbou. Manželství je kompromis a dřina, a pak ještě víc dřiny a komunikace a kompromisu. A pak práce. Zanech všech nadějí, kdo vcházíš.

Oslava zásnub tenkrát v New Yorku byla po téhle stránce ještě horší, hosté byli rozpálení vínem a roztrpčení, jako kdyby se každý manželský pár cestou do klubu pohádal. Nebo si na nějakou hádku vzpomněl. Jako Binks. Binks Moriartyová, osmaosmdesátiletá matka nejlepší kamarádky mojí mámy, mě zastavila u baru – zařvala: „Amy! Musím s vámi mluvit!“ Jako by se stalo něco hrozného. Otáčela svými vzácnými prsteny na kloubnatých prstech – otočit, zpátky, vrz – a chytila mě za zápěstí (ten dotyk ruky stařeny – studené prsty prahnou po vaší pěkné, hebké, teplé, mladé kůži) a pak mi řekla, že její manžel, se kterým byla třiašedesát let, měl problém „udržet ho v kalhotách“. Binks se mi s tím svěřila s úsměvem a očima zamlženýma šedým zákalem, už jsem skoro na onom světě, takže takovou věc můžu klidně říct. „Zkrátka ho nedokázal udržet v kalhotách,“ řekla mi naléhavě a její ch
ladná ruka mě svírala, jako by na mě sáhla smrt. „Ale miloval mě víc než ty druhé. Já to vím a vy to víte.“ Z toho plynulo poučení: její manžel byl sice nenapravitelný záletník, ale to víte, manželství je kompromis.

Rychle jsem se zase vrátila k ostatním a proplétala se davem, usmívala jsem se na tu řadu vrásčitých obličejů, s vyhaslým, vyčerpaným, zklamaným výrazem, jaký lidé středního věku dostanou, a takové byly všechny ty obličeje. Většina z nich byla také opilá – kymáceli se v rytmu country – což bylo ještě horší. Prodírala jsem se k francouzským dveřím, nadýchat se trochu čerstvého vzduchu, a nějaká ruka mi sevřela předloktí. Nickova máma, Máma Maureen, s velkýma černýma očima jako laser, s dychtivým obličejem mopslíka. Strčila si do pusy několik plátků kozího sýra a slaných krekrů a s plnou pusou se jí podařilo říct: „Není jednoduché dát se s někým navždy dohromady. Je to obdivuhodné a já jsem ráda, že to oba děláte, ale božíčku, přijdou dny, kdy si budete přát, abyste to nikdy nebyli udělali. A to bude ještě dobré, když toho budete litovat jen některý den a ne celé měsíce.“ Musela jsem v
ypadat vyděšeně – určitě mě to vyděsilo – protože rychle dodala: „Ale vy se budete mít dobře. Já to vím. Vy dva. Hodně dobře. Tak… tak mi odpusť, zlatíčko, co jsem ti předtím říkala. Chovám se jako hloupá rozvedená ženská. Jemináčku, asi jsem vypila moc vína.“ A zamávala mi na rozloučenou a odhopsala mezi ty další zklamané dvojice.

„Ty tu nemáš být,“ řekl Bill Dunne zničehonic a platilo to mně. „Proč tu jsi? Nikdo ti to nedovolil.“

„Jsem Amy,“ říkám a dotknu se jeho ruky, jako bych ho tím mohla probudit. Bill mě měl vždycky rád; i když ho nikdy nenapadlo nic, co by mi řekl, domnívám se, že mě měl rád, vždycky se na mě díval jako na nějakého vzácného ptáka. Teď se mračí a naparuje se, karikatura mladého námořníka, který se chce prát. Pár kroků od nás Go odloží svůj talířek s jídlem a chystá se vykročit směrem k nám, tiše, jako by chtěla chytit mouchu.

„Proč jsi v našem domě?“ říká Bill Dunne a šklebí se přitom. „Ty máš ale drzost.“

„Nicku?“ zavolá Go za sebe, ne hlasitě, ale naléhavě.

„Dobrý,“ říká Nick, sotva se objeví. „Hele, tati, to je moje žena Amy. Pamatuješ si na Amy? Přestěhovali jsme se zpátky domů, abychom se s tebou mohli častěji vídat. Tohle je náš nový dům.“

Nick se na mě mračí: to já trvala na tom, abychom jeho tátu taky pozvali.

„Já ti říkám, Nicku,“ nedá si Bill Dunne pokoj, ukazuje na mě, míří mi ukazováčkem do obličeje, hosté se ztiší, několik mužů přichází z vedlejší místnosti, pomalu, opatrně, poškubávají rukama, jsou připraveni k činu, „že ona sem nepatří. Ta malá čubka si myslí, že si může dělat, co chce.“

To už je tu máma Mo, obejme manžela kolem ramen, vždycky, vždycky si umí poradit. „Ovšem že sem patří, Bille. Je to její dům. Je to manželka tvého syna. Vzpomínáš?“

„Chci, aby šla pryč, rozumíš, Maureen?“ Setřese její paži a zase postoupí ke mně. „Děvka blbá. Děvka blbá.“

Není jasné, jestli tím myslí mě nebo Maureen, ale pak se podívá na mě a stiskne rty. „Ona sem nepatří.“

„Půjdu,“ řeknu a otočím se, vyjdu rovnou ze dveří, do deště. Vždyť je to člověk nemocný Alzheimerem, pomyslím si, snažím se nic si z toho nedělat. Obcházím naši čtvrť, čekám, že se objeví Nick, že mě odvede zpátky k našemu domu. Opravdu věřím, že za mnou Nick přijde. Otočím se k domu a vidím jen zavřené dveře.

NICK DUNNE

ČTYŘI DNY POTÉ

Seděli jsme s Randem v prázdném hlavním štábu Pátrání po Amy Dunneové, bylo pět ráno, pili jsme kávu a čekali, až policajti vyslechnou Lonnieho. Amy na nás hleděla z plakátu na zdi. Její fotka vypadala usouženě.

„Já prostě nechápu, proč ti nic neřekla, když měla strach,“ mudroval Rand. „Proč ti nic neřekla?“

Amy si přišla do obchodního centra koupit zbraň přímo na svátek svatého Valentýna, jak tvrdil náš přítel Lonnie. Byla trochu nesvá, nervózní: Možná se chovám hloupě, ale… opravdu si myslím, že potřebuju zbraň. Ale hlavně byla vystrašená. Někdo ji zneklidňuje, řekla Lonniemu. Neuvedla žádné další podrobnosti, ale když se jí zeptal, jakou zbraň chce, odpověděla: Nějakou, která každého rychle zastaví. Řekl jí, aby přišla za pár dní, a ona přišla. Nedokázal jí zbraň sehnat („To fakt není moje branže“), ale teď si přál, aby se mu to bylo povedlo. Pamatoval si ji dobře; i po těch několika měsících ji uměl přesně popsat, tu krásnou blondýnku s ustrašeným výrazem ve tváři, která se snaží o svatém Valentýnu sehnat zbraň.

„Koho by se mohla bát?“ zeptal se Rand.

„Vyprávěj mi ještě jednou o Desim, Rande,“ požádal jsem ho. „Setkal ses s ním někdy?“

„Párkrát přišel k nám domů.“ Rand se při té vzpomínce zamračil. „Byl to na pohled milý kluk, k Amy se choval hrozně starostlivě – jednal s ní jako s princeznou. Ale já ho nikdy neměl rád. I když jim to klapalo – mladá láska, Amyina první láska hned od počátku jsem ho neměl rád. Choval se ke mně nezdvořile, nedokážu to pořádně vysvětlit. Měl k Amy takový velice vlastnický vztah, pořád ji objímal a tak. Mně to přišlo divné, moc divné, že se k nám nesnažil být milý. Většina mladíků to chce mít u rodičů své dívky dobré.“

„Já chtěl.“

„A taky se ti to podařilo!“ Usmál se. „Tys měl tu správnou dávku nervozity, to bylo velmi roztomilé. Ale Desi byl jen nepříjemný.“

„Desi bydlí necelou hodinu jízdy odsud.“

„To je pravda. A Hilary Handyová?“ řekl Rand a mnul si oči. „Nechci být sexista – ale z té šel ještě větší strach než z Desiho. Protože ten Lonnie z obchoďáku přece neříkal, že se Amy bála nějakého muže.“

„Ne, říkal jenom, že se bála,“ souhlasil jsem. „Je tu taky ta Noelle Hawthorneová – co bydlí vedle nás. Tvrdila policii, že je Amyina nejlepší kamarádka, ale já vím, že není. Vždyť ty dvě nebyly ani obyčejné kamarádky. Její manžel mi řekl, že je úplně hysterická. Dívá se prý na Amyiny fotky a brečí. A to jsem si myslel, že jde o fotky na internetu, ale…co když si Amy vyfotila sama? Co když ji sledovala?“

„Pokoušela se se mnou včera mluvit, ale zrovna jsem měl něco na práci,“ řekl Rand. „Citovala mi něco z Úžasné Amy. Konkrétně z příběhu Úžasná Amy a válka s nejlepší kamarádkou. ,Nejlepší kamarádi jsou lidi, kteří nás znají nejlíp.‘“

„To vypadá na Hilary,“ řekl jsem. „Zní to tak dospělácky.“

Setkali jsme se s Boneyovou a Gilpinem něco po sedmé ráno v jednom IHOPu u dálnice, mělo jít o otevřený souboj: bylo absurdní, že za ně děláme jejich práci. Nebylo normální, že jsme to byli my, kdo objevoval nějaká vodítka. Bylo načase povolat FBI, když místní policie případ nezvládá.

Baculatá servírka s jantarově hnědýma očima přijala naše objednávky, nalila nám kávu, a protože mě zcela evidentně poznala, zůstávala na doslech, až ji musel Gilpin odehnat. Ale byla jako dotěrná moucha. Mezi doléváním kávy a příchodem s příbory a pak i nezvykle rychlým dodáním objednané snídaně náš rozhovor dospěl k vyčerpaným výlevům. To je nepřijatelné… díky, už nechci kávu… je neuvěřitelné, že… ano, jistě, žitný…

Během jídla Boneyová řekla: „Chápu, pánové, že se přirozeně chcete zapojit. Ale to, co jste udělali, bylo nebezpečné. Tuhle věc musíte nechat na nás.“

„Jenže potíž je v tom, že vy to nezvládáte,“ řekl jsem. „Nikdy byste se k té informaci o zbrani nedostali, kdybychom tam v noci nešli. Co vám Lonnie řekl, když jste s ním mluvili?“

„Totéž, co říkáte vy, že řekl,“ odpověděl Gilpin. „Že Amy sháněla zbraň, že se něčeho bála.“

„Nezdá se, že by na vás ta informace nějak zapůsobila,“ utrhl jsem se na něj. „Myslíte, že ten chlap lhal?“

„Myslíme si, že nelhal,“ řekla Boneyová. „Nemá důvod na sebe poutat pozornost policie. Zdá se, že ho ta událost dost zasáhla. Nevím. ale jako by jím otřáslo, co se jí stalo. Pamatoval si různé podrobnosti. Nicku, říkal, že měla ten den zelený šál. Víte, ne zimní šálu, ale takový módní šál.“ Zatřepala prsty, aby naznačila, že módu považuje za něco dětinského, za něco, čím se nehodlá zabývat. „Smaragdově zelený. Říká vám to něco?“

Přikývl jsem. „Má takový šál a dost často ho nosí k džínám.“

„A na saku měla zlatou brož – psací písmenko A.“

„Ano.“

Boneyová pokrčila rameny: No, tak to sedí.

„Nemyslíte, že na něj tak silně zapůsobila, že ji. že ji unesl?“ zeptal jsem se.

„Má alibi. Naprosto spolehlivé,“ řekla Boneyová a vrhla na mě pronikavý pohled. „Abych řekla pravdu, začali jsme hledat. úplně jiný motiv.“

„Něco. osobnějšího,“ dodal Gilpin. Pochybovačně se podíval na své lívance ozdobené jahodami a kopečkem šlehačky. Začal je sunout k okraji talíře.

„Osobnějšího,“ opakoval jsem. „Takže to znamená, že konečně promluvíte s Desim Collingsem nebo Hilary Handyovou? Nebo to musím udělat já?“ Vlastně jsem slíbil Marybeth, že tam dnes pojedu.

„Samozřejmě že to uděláme,“ řekla Boneyová. Chlácholivým tónem, jakým malá holčička slibuje mamince, že bude víc jíst. „Pochybujeme, že je to nějaké vodítko – ale promluvíme s nimi.“

„No tak skvěle, díky, že děláte svou práci. Tak nějak,“ řekl jsem. „A co Noelle Hawthorneová? Jestli chcete mluvit s někým z našeho blízkého okolí, Noelle bydlí přímo v naší čtvrti a zdá se, že je Amy trochu posedlá.“

„Já vím, už nám volala a máme ji na seznamu.“ Gilpin přikývl. „Dnes.“

„Dobře. Co ještě uděláte?“

„Nicku, my bychom si opravdu chtěli víc popovídat s vámi, dovolte nám, abychom se vás zeptali na další věci,“ řekla Boneyová. „Manželé či manželky často vědí víc, než si uvědomují. Chtěli bychom, abyste se trochu zamyslel nad tou hádkou – šlo o nějakou ostrou hádku mezi vámi dvěma, kterou vaše sousedka, eh, paní Tevererová zaslechla večer předtím, než Amy zmizela.“

Rand ke mně prudce otočil hlavu.

Jan Tevererová, ta křesťanka, co přinesla na uvítanou hrnec dušeného masa se zeleninou a která se mi už nepodívá do očí.

„Nemohlo to být proto – vím, že je nepříjemné něco takového slyšet, pane Elliotte , že třeba byla pod vlivem něčeho?“ zeptala se Boneyová. S nevinným výrazem. „Že třeba opravdu byla v kontaktu s nějakými podivnými týpky ve městě. Je tu spousta prodejců drog. Možná se jí to vymklo z ruky, a proto sháněla zbraň. Musí existovat nějaký důvod, proč chce zbraň na svou ochranu a manželovi neřekne ani slovo. A Nicku, chtěli bychom, abyste si připomněl, kde jste byl mezi tím – mezi jedenáctou večer, kdy došlo k té hádce a poslední člověk slyšel Amyin hlas “

„Kromě mě.“

„Kromě vás – a polednem, kdy jste přijel do svého baru. Jestli jste byl někde ve městě a jel jste na pláž, jestli jste se pohyboval někde u přístaviště, někdo vás určitě viděl. I kdyby to byl třeba člověk, co tam zrovna venčil psa. Kdybyste nám s tímhle mohl pomoct, myslím si, že by to bylo opravdu.“

„Užitečné,“ doplnil Gilpin. Napíchl si na vidličku jahodu.

Oba se na mě pozorně dívali, v jejich pohledech se zračily sympatie. „Velice by nám to pomohlo, Nicku,“ opakoval Gilpin o něco příjemnějším tónem. Bylo to poprvé, co jsem slyšel o té hádce – že o ní věděli – a oni se rozhodli mi o tom říct před Randem – a rozhodli se předstírat, že to není nic, na čem by mě chtěli dostat.

„Jistě,“ řekl jsem.

„Mohl byste nám k té hádce říct něco bližšího?“ zeptala se Boneyová. „Oč šlo?“

„Co vám o ní řekla paní Tevererová?“

„Nechci opakovat její slova, když vás tady takhle máme.“ Nalila si do kávy trochu smetany.

„Nešlo vlastně o nic,“ začal jsem. „Proto jsem se o tom ani nezmínil. Jen jsme se tak handrkovali, jak to někdy manželé dělají.“

Rand se na mě podíval, jako by nechápal, o čem to mluvím: Handrkovali? Co znamená to handrkování, o kterém tu mluvíš?

„Bylo to jen – kvůli večeři,“ zalhal jsem. „Co si uděláme k večeři, až budeme slavit naše výročí. Víte, Amy je v těchhle věcech tradicionalistka “ „Humra!“ skočil mi do řeči Rand. Obrátil se k policistům. „Amy každý rok Nickovi uvaří humra.“

„Správně. Ale tady se humr nedá sehnat, tedy ne čerstvý, přímo z nádrže, takže Amy z toho byla otrávená. Já měl objednaný ten stůl v Houston’s – “

„Mám za to, že jsi říkal, že jsi ho neobjednal,“ zamračil se Rand.

„Jo, pardon, už se mi to začíná plést. Prostě mě napadlo, že rezervuju stůl v Houston’s. Ale spíš jsem měl objednat humra, dodali by nám ho letecky.“

Oba detektivové překvapeně zvedli obočí. No to jsou teda nápady!

„Není to až tak drahá záležitost. Každopádně jsme se kvůli tomu úplně hloupě pohádali, byla to zbytečně vyostřená hádka.“ Ukrojil jsem si kousek lívance. Cítil jsem, jak mě pod límcem zalévá horko. „Za hodinu jsme se tomu už jen zasmáli.“

„Mhm,“ utrousila Boneyová.

„A jak jste daleko s hledáním pokladu?“ zeptal se Gilpin.

Vstal jsem, položil na stůl peníze za snídani a chystal jsem se odejít. Neměl jsem pocit, že jsem to já, kdo se má obhajovat. „Nijak, ještě jsem ho nenašel – je těžké se na to teď v tom zmatku soustředit.“

„Dobrá,“ prohlásil Gilpin. „Asi by to stejně nepřineslo nic důležitého, když teď víme, že se cítila ohrožená už před několika měsíci. Ale každopádně mě o tom informujte, ano?“

Všichni jsme se zvedli a pomalu vyšli do venkovního vedra. Když jsme s Randem nastupovali do auta, Boneyová na mě ještě zavolala: „Nicku, má Amy pořád dvojku?“

Nechápavě jsem svraštil obličej.

„Myslím velikost dvojku,“ opakovala.

„Ano, má,“ řekl jsem. „Ano. Má.“

Boneyová se zatvářila jakože Hmmm a nastoupila do svého auta.

„Proč myslíš, že se tě na to ptala?“ zajímal se Rand.

„Kdoví, nemám tušení.“

Většinu zpáteční cesty do hotelu jsme mlčeli, Rand hleděl z okna na řadu blikajících restaurací s rychlým občerstvením, které kolem nás ubíhaly dozadu, já přemýšlel o své lži – o svých lžích. U Days Inn jsme museli pracně hledat místo k zaparkování; na ten sjezd stánkařů zjevně dorazil kdekdo.

„Víš, je to zvláštní, jak tíhnu k venkovu, i když jsem celý život bydlel v New Yorku,“ řekl Rand s rukou na klice. „Když Amy mluvila o tom, že se sem bude stěhovat, k té staré dobré Mississippi, s tebou, představoval jsem si. krajinu plnou zeleně, pole a louky, jabloně a ty krásné staré červené stodoly. Musím ti říct, že je to tu opravdu dost ošklivé.“ Rozesmál se. „Nenapadá mě naprosto nic, co bych v tomhle městě označil za hezké. Kromě své dcery.“

Vystoupil a rychle kráčel k hotelu a já se ho ani nesnažil dohonit. Vešel jsem do hlavního štábu pár minut po něm a usadil se u osamělého stolu vzadu. Potřeboval jsem dořešit honbu za pokladem, než zmizí všechny nápovědy, zjistit, kam mě Amy vedla. Po pár hodinách tady vyrazím hledat třetí hádanku. Mezitím jsem si zatelefonoval.

„Ano,“ ozval se netrpělivý hlas. V pozadí plakalo nějaké dítě. Slyšel jsem, jak si ta žena odfoukla vlasy, které jí spadly do obličeje.

„Dobrý den, je to – je to Hilary Handyová?“

Zavěsila. Vytočil jsem číslo znovu.

„Halo?“

„Dobrý den. Myslím, že nás někdo předtím přerušil.“

„Mohl byste si tohle číslo vyřadit ze svého seznamu “

„Hilary, nejsem žádný prodejce. Volám vám kvůli Amy Dunneové – Amy Elliottové.“

Ticho. Dítě znovu zavřísklo, byl to zvuk, který nebezpečně kolísal mezi smíchem a záchvatem vzteku.

„A co je s ní?“ „Nevím, jestli jste to viděla v televizi, ale pohřešuje se. Od pátého července, kdy zmizela za možných násilných okolností.“

„Ach, to je mi líto.“

„Jsem Nick Dunne, její manžel. Obvolávám teď její dřívější přátele.“

„Jo takhle.“

„Chtěl jsem se zeptat, jestli jste s ní nebyla v nějakém kontaktu. V poslední době.“

V telefonu byl slyšet její hlasitý dech, tři hluboké nádechy. „To se ptáte kvůli tomu, kvůli té volovině tenkrát na střední?“ Dětský hlásek zpovzdálí prosebně zavolal: „Máámíí, póójď séém.“

„Hned přijdu, Jacku,“ zavolala někam za sebe. Pak zase promluvila na mě, teď už dopáleně. „Ano? Kvůli tomu mi voláte? Protože to se hergot stalo před dvaceti lety. Vlastně před víc než dvaceti.“

„Já vím. Já vím. Podívejte, musím se zeptat. Byl bych blbec, kdybych se nezeptal.“

„Jéžišikriste! Jsem teď matka tří dětí. S Amy jsem od střední školy nemluvila. Poučila jsem se. Kdybych ji potkala na ulici, obloukem se jí vyhnu.“ Dítě začalo kvílet. „Musím končit.“

„Už jen rychle, Hilary -“

Zavěsila a v tom okamžiku mi zavibroval mobil. Ignoroval jsem ho. Musím najít nějaké místo, kam ho odložím.

Cítil jsem, že vedle mě někdo stojí, nějaká žena, ale nevzhlédl jsem, doufal jsem, že odejde.

„Ještě ani není poledne a vy už vypadáte, že za sebou máte perný den, chudáčku.“

Shawna Kellyová. Vlasy měla vysoko vyčesané do holčičího ohonu. Soucitně na mě špulila rty natřené leskem. „Dáte si kousek mého zapečeného kuřete?“ Držela v náručí zapékací hrnec, těsně pod prsy, fólie navrchu byla zamlžená. Pronesla tu větu, jako by hrála v nějaké reklamě z osmdesátých let: Chcete trochu mého zapečeného kuřete?

„Měl jsem vydatnou snídani. Každopádně díky. Je to od vás moc milé.“

Neodešla, ale naopak se posadila. Měla na sobě krátkou tyrkysově modrou sukénku a nohy si natřela nějakým pleťovým mlékem tak dokonale, až se jí leskly. Lehce do mě kopla špičkou čisťounké tenisky. „Spíte, zlatíčko?“

„Držím se.“

„Měl byste se vyspat, Nicku. Nejste nikomu nic platný, když jste vyčerpaný.“

„Možná za chvilku odejdu a zkusím se trochu prospat.“

„Myslím, že byste to měl udělat. Opravdu.“

Pocítil jsem náhlý záchvěv vděčnosti. Zase se ve mně probudil maminčin chlapeček. To bylo nebezpečné. Pryč s tím, Nicku.

Čekal jsem, až odejde. Musela odejít – lidé se po nás začali dívat.

„Jestli chcete, odvezu vás ihned domů,“ nabídla se. „Trochu si zdřímnout, to je přesně to, co potřebujete.“

Naklonila se, že mě pohladí po koleně, a já pocítil vztek, že si neuvědomila, že má odejít. Nech tu ten kastrol, ty dotěrná děvko, a zmiz. To se ve mně ozval tatínkův chlapeček. Taky špatně.

„Přihlaste se u Marybeth,“ vyzval jsem ji příkře a ukázal na svou tchyni u xeroxu, kde tiskla nekonečnou sérii Amyiných fotek.

„Dobře.“ Ještě pořád otálela, tak jsem si jí prostě přestal všímat. „Nechám to kuře tady. Doufám, že vám bude chutnat.“

Můj nezájem se jí dotkl, to jsem viděl, protože se na mě při odchodu už ani nepodívala, jen se otočila a loudala se pryč. Měl jsem z toho špatný pocit, uvažoval jsem, jestli se jí mám omluvit, být milý. Nechoď za tou ženskou, poručil jsem si.

„Je něco nového?“ Byla to Noelle Hawthorneová a zaujala místo, které Shawna právě opustila. Byla mladší než ona, ale vypadala starší – nakynutá, s dvěma rozplácnutými bochníky místo poprsí. Mračila se.

„Ani ne.“

„Vypadáte vskutku, že to dobře zvládáte.“ Podíval jsem se na ni, nevěděl jsem, co mám říct. „Víte vůbec, kdo jsem?“ zeptala se. „Ovšem. Noelle Hawthorneová.“ „Jsem Amyina zdejší nejlepší kamarádka.“ Nesmím zapomenout policii upozornit: v případě Noelle jsou dvě možnosti. Buď je to prolhaná mrcha, která na sebe chce upoutat pozornost – chce si hrát na kamarádku pohřešované ženy – nebo je blázen. Pronásledovala Amy a chtěla se s ní skamarádit, a když se jí Amy vyhýbala. „Máte nějaké informace o Amy, Noelle?“ zeptal jsem se. „Samozřejmě že mám, Nicku. Byla to moje nejlepší kamarádka.“ Několik vteřin jsme na sebe upřeně hleděli. „Hodláte se o ně podělit?“ zeptal jsem se. „Policie ví, kde mě najde. Pokud to tedy vůbec zvládnou.“ „To je velice užitečné, Noelle. Postarám se, aby s vámi promluvili.“

Tváře jí zahořely, dva expresionistické cákance barvy. Odešla. Pomyslel jsem si něco nelichotivého, byla to jedna z těch myšlenek, které vybublají na povrch, aniž je můžu ovládnout. Pomyslel jsem si: Ženy jsou zatracený cvoci. Žádný modifikátor: Ne některé ženy, ne většina žen. Ženy jsou cvoci.

Když nastal večer, jel jsem do otcova prázdného domu, na sedadle vedle sebe jsem měl Amyinu nápovědu.

Možná si vyčítáš, žes mě vzal sem,

je to tu vskutku bizarní sen,

nebylo dlouze co rozmýšlet,

rozhodli jsme se: zde je teď náš svět.

Přenesme lásku sem, do hnědého stavení,

měj dobrou vůli, měj se mnou strpení!

Tahle nápověda byla záhadnější než ostatní, ale byl jsem si jistý, že jsem pochopil správně. Amy brala Kartágo na milost, nakonec mi odpustila, že jsme se sem přestěhovali. Možná si vyčítáš, žes mě vzal sem… (ale) zde je teď náš svět. To hnědé stavení byl otcův dům, který byl ve skutečnosti modrý, ale zase šlo o Amyinu narážku na něco, čemu jsme rozuměli jen my dva. Měl jsem tyhle narážky vždycky nejradši – spojovaly nás oba víc než jakákoli sebepravdivější zpověď nebo vášnivé milování či povídání si až do svítání. Příběh o „hnědém stavení“ se týkal mého otce a Amy je jediná, komu jsem to kdy řekl: že jsem otce po rozvodu vídal tak málo, až jsem ho začal považovat za nějakou pohádkovou postavu. Nebyl mým skutečným otcem – který by mě miloval a trávil se mnou čas – ale panem Brownem, panem Hnědým, který se věnoval dobročinné práci a já věděl, že je to nějaká významn činnost, protože měl pořád napilno s důležitými úkoly pro Spojené státy a občas, (velice) málokdy mě používal jako maskovací prostředek, aby se mohl snadněji pohybovat po městě. Amy vhrkly slzy do očí, když jsem jí to vyprávěl, což jsem nechtěl, chtěl jsem, aby to vyznělo, jako že děti mají legrační nápady. Řekla mi, že ona je teď moje rodina, že mě miluje tak, aby mi to vynahradilo deset nevydařených otců, a že my jsme teď Dunneovi, my dva. A pak mi pošeptala do ucha: „Mám úkol, který bys mohl dobře zvládnout.“

Pokud šlo o tu dobrou vůli, byla to další narážka na smíření. Když mého otce Alzheimer úplně přemohl a museli jsme ho umístit do ústavu, rozhodli jsme se jeho dům prodat a šli jsme tam připravit nějaké věci pro charitativní organizaci Dobrá vůle. Amy byla samozřejmě se vším hned hotová – sbalit, uskladnit, vyhodit – ale já se otcovými věcmi probíral hrozně pomalu. V každém kousku jsem hledal nějaký klíč, vodítko k jeho životu. Velký hrnek zašlý od kávy víc než ostatní musel být jeho oblíbený. Byl to dárek? Kdo mu ho dal? Nebo si ho koupil sám? Měl jsem za to, že otec považoval nakupování za něco nemužného.

Prohlídka jeho šatny však odhalila pět párů bot lesknoucích se novotou, ještě ani nevybalených z krabic. Koupil si je sám, chtěl se stát jiným, společenštějším Billem Dunnem než tím, který pomalu upadá do osamělosti? Šel do ShoeBeDooBe a požádal matku, aby mu s nákupem pomohla, byl to další projev její nekonečné laskavosti? Samozřejmě jsem se Amy se svými úvahami nesvěřil, tak jsem před ní asi vypadal jako někdo, kdo se nedokáže rozloučit se starými bezcennými krámy, což se mi stává často.

„Hele. Tady je krabice. Pro Dobrou vůli,“ řekla, když mě přistihla, jak sedím na zemi, opírám se o zeď a upřeně zírám na botu. „Dej ty boty do ní. Ano?“ Bylo mi trapně, zavrčel jsem na ni, ona mi odsekla a. zas jako obvykle.

Měl bych na Amyinu obranu dodat, že se mě dvakrát ptala, jestli si o tom chci promluvit, jestli to vážně chci udělat. Někdy takové detaily vynechávám. Je to pro mě pohodlnější. Po pravdě jsem po ní chtěl, aby mi četla myšlenky, abych se nemusel snižovat k ženskému způsobu vyjadřování. Vlastně jsem si stejně jako Amy často hrál na záhadného a chtěl jsem, aby sama přišla na to, co chci. Tuhle informaci jsem taky zatím neuvedl.

Velice rád lžu tak, že věci neříkám.

Zastavil jsem před tátovým domem krátce po desáté večer. Byla to úpravná malá budova, ideální do začátku (nebo na dožití). Dva pokoje, dvě koupelny, jídelna, letitá, ale slušná kuchyně. Před domem rezavěla tabulka s nápisem „Na prodej“. Byla tu už rok a zatím ani ťuk.

Vešel jsem do dusného nevětraného prostoru, objalo mě horko. Bezpečnostní zařízení, které jsme instalovali po třetím vloupání, začalo pípat jako časovač nějaké bomby. Zadal jsem kód, z kterého Amy šílela, protože odporoval všem pravidlům o bezpečnostních kódech. Bylo to datum mého narození: 81577.

Kód odmítnut. Zkusil jsem to znovu. Kód odmítnut. Pot se mi řinul po zádech. Amy vždycky vyhrožovala, že kód změní. Říkala, že je nesmysl mít takový, který se dá snadno uhodnout, ale já znal pravý důvod. Nelibě nesla, že to bylo datum mého narození a ne naší svatby: zase jsem upřednostnil sebe na úkor nás. Sladkobolná nostalgie nad Amy mě rázem opustila. Znovu jsem prudce vyťukal čísla, začal jsem ještě víc propadat panice, protože alarm pípal a pípal a odpočítával vteřiny – až se naplno rozezněl a ohlašoval vetřelce.

Uííííííííí-uííííííííí-uíííííííííí!

Teď mi měl zazvonit mobil, abych mohl odvolat poplach: To jsem jen já, ten idiot. Ale telefon nezazvonil. Čekal jsem celou minutu, alarm mi připomněl nějaký film o ponorce zasažené torpédem. Konzervované vedro uzavřeného domu na počátku července se nade mnou tetelilo. Košili jsem měl na zádech úplně mokrou. Ksakru, Amy. Prohlédl jsem alarm, jestli nenajdu číslo výrobce, ale nikde nic. Přistavil jsem si ke zdi židli a vzal to zařízení útokem; vyrval jsem alarm ze zdi, zůstal viset na drátech a vtom mobil konečně zazvonil. Nějaká kráva na druhém konci drátu po mně chtěla jméno Amyina prvního domácího mazlíčka.

Uíííííííííí-uííííííííí-uíííííííí!

Byl to přesně ten nesprávný tón – arogantní, nevrlý, naprosto lhostejný – a přesně ta nesprávná otázka, protože jsem neznal odpověď, což mě rozzuřilo. I když jsem už rozluštil několik nápověd, budu teď postaven před nějakou Amyinu trivialitu, kterou nevím a která mě položí na lopatky.

„Poslyšte, tady Nick Dunne, tohle je dům mého otce, tenhle účet jsem založil já,“ obořil jsem se na tu ženu. „Takže je mi úplně fuk, jak se jmenovalo první zvířátko mé ženy.“

Uíííííííííí-uíííííííí-uíííííííí!

„Pane, vyprošuji si takový tón!“

„Podívejte se, přišel jsem si sem vyzvednout jednu věc a teď odcházím, ano?“

„Musím okamžitě uvědomit policii.“

„Mohla byste aspoň vypnout ten alarm, abych mohl myslet?“

Uíííííííííí-uíííííííí-uíííííííí! „Alarm je vypnutý.“ „Není vypnutý.“

„Pane, už jsem vás varovala, abyste se mnou nemluvil tímhle tónem.“

Ty zatracená děvko.

„Víte co? Do hajzlu s tím, do hajzlu, do hajzlu!“ Típl jsem to v okamžiku, kdy jsem si vzpomněl na jméno Amyina úplně prvního kocoura: Stuart.

Zavolal jsem zpátky, ozvala se mi jiná operátorka, rozumná ženská, která alarm vypnula a díkybohu i odvolala policii. Opravdu jsem neměl náladu jim něco vysvětlovat.

Posadil jsem se na tenký laciný koberec a zhluboka dýchal, srdce mi splašeně bušilo. Asi za minutu, když se mi ramena uvolnila, zaťaté zuby a pěsti povolily a srdeční tep se vrátil do normálu, jsem vstal a na okamžik zauvažoval, že rovnou odejdu, jako bych tím mohl Amy nějak vytrestat. Ale když jsem se postavil, uviděl jsem na kuchyňské lince modrou obálku jako dopis na rozloučenou.

Zhluboka jsem se nadechl, vydechl – nový postoj – roztrhl obálku a vyndal dopisní papír označený srdíčkem.

Ahoj miláčku,

tak máme oba něco, na čem chceme pracovat. V mém případě to bude můj perfekcionismus, moje občasná (zbožné přání?) nesebekritičnost. A u tebe? Vím, že tě trápí, že jsi někdy tak odtažitý, tak vzdálený, nedokážeš být něžný a pozorný. No, chci ti říct tady v domě tvého otce – že to není pravda. Ty nejsi jako tvůj otec. Musíš vědět, že jsi dobrý člověk, báječný muž, jsi laskavý. Trestala jsem tě za to, že jsi mi někdy nedokázal číst myšlenky, že ses nedokázal chovat přesně tak, jak jsem chtěla v přesně dané chvíli. Trestala jsem tě za to, že jsi skutečný člověk z masa a kostí.

Pořád jsem tě do něčeho nutila, místo abych ti důvěřovala, že si najdeš svou cestu. Neulehčila jsem ti v tvých pochybnostech: že i když to oba packáme, ty mě pořád miluješ a chceš, abych byla šťastná. A to by mělo každé holce stačit, ne? Bojím se, že jsem ti o tobě řekla věci, které nejsou pravda, a tys jim začal věřit. Tak teď jsem tady a chci říct: Jsi TEPLÍČKO. Jsi moje sluníčko.

Kdyby tu Amy byla se mnou, jak si při psaní dopisu plánovala, přitulila by se teď ke mně, zabořila by mi obličej pod bradu, pak by mě políbila, usmála se a řekla: Jsi, a ty to víš. Moje sluníčko. Hrdlo se mi sevřelo, ještě jednou jsem se rozhlédl po otcově domě a odešel jsem, zavřel za tím horkem dveře. V autě jsem zápolil s další obálkou, nadepsanou ČTVRTÁ NÁPOVĚDA. Blížili jsme se k cíli.

Jsem zlobivá holka a říkám to jasně,

potřebuju potrestat a myslím to vážně,

je to tam, kde schováváš dárečky pro páté výročí,

promiň, snad tě ta složitost poněkud vytočí!

V slunečném poledni jsme si tam užili,

pak jsme si na koktejl zvesela skočili.

Tak tam hned utíkej a slastně vzdychej,

za dveřmi čeká tě překvápko – spěchej!

Sevřel se mi žaludek. Nevěděl jsem, co to má znamenat. Přečetl jsem si říkanku znovu. Nic mě nenapadalo. Amy už skončila s jednoduchými úkoly. Nakonec se mi ten poklad nepodaří najít.

Zmocnila se mě náhlá úzkost. Takový pitomý den! Boneyová mě chtěla dostat, Noelle se chovala jako blázen, Shawna se naštvala, Hilary se taky nakrkla, operátorka se chovala jako kráva a moje žena mě nakonec dorazila. Nejvyšší čas ten podělaný den ukončit. Momentálně existovala jen jedna žena, kterou bych ve své blízkosti snesl.

Go stačilo, aby se na mě jen podívala – zdeptaného, rty sevřené, vyčerpaného vedrem v otcově domě – a usadila mě na gauč se slovy, že udělá něco k večeři. Za pět minut už opatrně balancovala se starým podnosem k televizi a nesla mi jídlo. Stará dunneovská klasika: grilovaný sýr s hranolky, plastový kelímek s.

„Není to nápoj z prášku,“ řekla Go. „Je to pivo. Limča mi připadala trochu moc regresivní.“

„Je to od tebe velice milé a nezvyklé, Go.“

„Zítra vaříš ty.“

„Doufám, že máš ráda polívku z konzervy.“

Posadila se vedle mě na gauč, uzobla mi z talíře jeden hranolek a zeptala se s přílišnou ledabylostí: „Nemáš tušení, proč se policajti ptali zrovna mě, jestli má Amy pořád velikost dvě?“

„Bóže, oni toho nenechají,“ řekl jsem.

„Copak tě to neznervóznilo? Že třeba našli nějaké její oblečení nebo tak něco?“

„To by mě přece požádali, abych ho identifikoval. Ne?“

Chvilku o tom přemýšlela, vraštila obličej. „To zní logicky,“ připustila. Obličej měla pořád stažený, až si všimla, že se na ni dívám, a usmála se. „Nahrála jsem ten baseball, chceš se dívat? Je ti dobře?“

„Je mi dobře.“ Bylo mi hrozně, žaludek jsem měl jak na vodě, psychika utrpěla značné trhliny. Možná to způsobila ta nápověda, kterou jsem nedokázal rozluštit, ale najednou jsem měl pocit, že jsem něco přehlédl. Že jsem udělal nějakou obrovskou chybu a ta bude mít katastrofální následky. Možná to bylo moje svědomí, které se drápalo na povrch ze své tajné podzemní kobky.

Go pustila baseball a následujících deset minut jen komentovala hru, a to ještě mezi doušky piva. Neměla ráda grilovaný sýr;

sobě přinesla burskou pomazánku a mazala si ji na slané krekry. Když došlo na reklamu, přestala a řekla: „Kdybych měla péro, píchala bych s touhle pomazánkou,“ a schválně mě poprskala drobečky z krekrů.

„Kdybys měla péro, tak by se asi děly hrozné věci.“ Posunula záznam dopředu, přeskočila směnu, kde se nestalo nic důležitého, Cards vedli o pět bodů. Když nadešel čas pro další reklamu, Go zastavila záznam a řekla: „Tak jsem si dneska chtěla změnit tarif v mobilu a hrála tam písnička od Lionela Ritchieho – posloucháš někdy Lionela Ritchieho? Mně se líbí ,Penny Lover‘, ale nebyla to ,Penny Lover‘, ale pak se mi ozvala nějaká ženská a řekla, že zákaznická služba sídlí v Baton Rouge, což bylo divné, protože neměla žádný přízvuk, ale řekla mi, že vyrůstala v New Orleans a málokdo ví, že – jak se vlastně říká někomu z New Orleans, Neworleansan? – oni nemají nějaký výrazný přízvuk. Tak mi nabídla balíček, balíček A.“

Měli jsme s Go takovou hru, inspirovala nás k ní naše máma, která měla ve zvyku vyprávět tak neskutečně nezáživné a nekonečné každodenní zážitky, až ji Go právem podezírala, že si tím z nás dělá srandu. A už asi deset let, když se nějaký náš rozhovor dostane do mrtvého bodu, spustí jeden z nás nějakou historku o opravě něčeho nebo o vyplnění nějakého kupónu. Ale Go v tom má větší výdrž než já. Dokázala bez přerušení pokračovat ve svém brebentění donekonečna – tak dlouho, až vám to šlo neskutečně na nervy a pak vám to začalo připadat strašně legrační.

Go pokračovala drmolením o světle v ledničce a nedávala najevo žádné známky únavy. Najednou jsem k ní pocítil hroznou vděčnost, tak jsem se k ní naklonil a políbil ji na tvář.

„Za co?“

„Jen tak, díky.“ Do očí se mi tlačily slzy. Odvrátil jsem na chvíli pohled a mrkal a Go pokračovala: „Tak jsem potřebovala trojitou alkalickou baterii, ale jak se ukázalo, to je něco jiného než tranzistorová baterie, kterou jsem měla, takže jsem musela najít účtenku a jít tu tranzistorovou baterii vrátit.“

Dodívali jsme se na baseball. Cards prohráli. Go pak ztlumila zvuk. „Chceš si povídat nebo chceš nějaké další rozptýlení? Řekni si.“

„Běž už spát, Go. Já se natáhnu tady. Asi budu spát. Potřebuju se vyspat.“

„Chceš prášek na spaní?“ Moje sestřička dvojče byla skalním příznivcem nejjednodušších postupů. Žádné relaxační nahrávky, žádný velrybí zpěv; lupni si pilulku a odpadni.

„Ne.“

„Jsou v lékárničce, kdyby sis to rozmyslel. Kéž by tak někdy byl čas se pořádně vyspat.“ Ještě nade mnou chvíli postála a pak svým typickým způsobem odklusala do předsíně, očividně nebyla ospalá, a zavřela za sebou dveře své ložnice, protože věděla, že nejlepší, co pro mě teď může udělat, je nechat mě samotného.

Spousta lidí tenhle dar nemá: vědět, kdy mají vypadnout. Lidi hrozně rádi mluví a já nikdy nebyl žádný velký debatér. Vedu si neustále nějaký vnitřní monolog, ale slova se mi často nedostanou až ke rtům. Dnes jí to sluší, myslím si, ale nějak mě nenapadne říct to nahlas. Moje máma mluvila, moje sestra mluvila, já byl vychován k tomu, abych poslouchal. Tak jsem teď seděl sám na gauči, nemluvil, připadal si dekadentně. Listoval jsem si v jednom Goině časopise, projížděl televizní kanály, nakonec jsem zůstal u nějakého starého černobílého filmu, muži v klobouku si něco rychle zapisovali, hezká ženuška v domácnosti jim vysvětlovala, že manžel odjel do Fresna, což přimělo dva policisty, aby se na sebe významně podívali a přikývli. Pomyslel jsem na Gilpina a Boneyovou a žaludek se mi zhoupnul.

V kapse mi pípnul mobil, což znamenalo, že mi přišla textovka:

jsem venku otevři dveře

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

28. DUBNA 2011

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Jen se drž a vydrž, to je heslo Mámy Mo, a když ho říká, s důrazem na každém slově, je to něco jako opravdu životaschopná strategie – to klišé přestává být pouhými slovy a stává se něčím skutečným. Hodnotným. Drž se a vydrž, přesně tak! myslím si.

To mám na Středozápadě opravdu ráda: lidé nedělají z ničeho vědu. Dokonce ani ze smrti. Máma Mose bude držet, aby vydržela, než ji rakovina sklátí a ona pak zemře.

Tak skláním hlavu a snažím se na všem zlém najít něco dobré, a myslím to v tom hlubokém, doslovném významu jako máma Mo. Skloním hlavu a dělám svou práci: vozím mámu Mo po doktorech a na chemoterapie. Vyměňuju starou vodu ve váze v pokoji Nickova otce a nosím sestrám sušenky, aby se o něj dobře staraly.

Snažím se najít něco dobrého na opravdu zlé situaci, a ta situace je skutečně špatná, protože se zdá, že můj manžel, který mě sem odvezl, který mě vytrhl z kořenů, abych byla blíž jeho churavějícím rodičům, ztratil zájem jak o mě, tak o své výše zmíněné churavějící rodiče.

Nick svého otce úplně odepsal: už ani nevysloví starcovo jméno. Vím, že Nick pokaždé, když nám volají z Comfort Hillu, bere telefon s nadějí, že nám už oznámí úmrtí jeho otce. Pokud jde o Mo, tak s ní Nick strávil jednu chemoterapii a prohlásil, že je to nesnesitelné. Řekl, že nesnáší nemocnice, nesnáší nemocné lidi, nesnáší to vleklé odtikávání času, to pomalé odkapávání nitrožilní infuzní tekutiny. Prostě to nemůže dělat. A když jsem se mu snažila domluvit, donutit ho k tomu slovy musíš dělat, co musíš, řekl mi, abych to dělala já. Tak to dělám, musím. Máma Mo samozřejmě bere jeho vinu na sebe. Jednou jsme tak seděly a částečně sledovaly nějakou romantickou komedii na mém počítači, ale spíš jsme si povídaly, intravenózní tekutina pomalu odkapávala. tak… pomalu, a když odvážná hrdinka zakopla o gauč, Mo se ke mně otočila a řekla: „Nezlob se na Nicka. Za to, že nechce tyhle věci děla
t. Já se v něm vždycky viděla, rozmazlovala jsem ho – jak jinak? Ta jeho tvářička. A tak má problémy řešit nějaké těžkosti. Ale mně to opravdu nevadí, Amy. Opravdu.“

„Mělo by vám to vadit,“ řekla jsem.

„Nick mi nemusí dokazovat svou lásku,“ prohlásila a pohladila mě po ruce. „Vím, že mě miluje.“

Obdivuju Moinu bezvýhradnou lásku, to teda jo. Tak jí ani neřeknu, co jsem objevila v Nickově počítači, náčrt knihy vzpomínek spisovatele, který přispíval do jednoho manhattanského časopisu a pak se vrátil ke svým missourijským kořenům, aby pečoval o nemocné rodiče. Nickmá v počítači spoustu bizarních věcí a já někdy neodolám a trochu mu je prošmejdím – abych věděla, o čem můj manžel přemýšlí. Zkoumala jsem historii stránek, které poslední dobou navštívil, a zjistila jsem: kriminálky typu noir, webové stránky jeho někdejšího časopisu a pojednání o řece Mississippi, jestli je po ní možné volně doplout do Zálivu. Vím, co si představuje: jak pluje po Mississippi, jako Huck Finn, a píše o tom článek. Nick vždycky hledá nějaký úhel pohledu.

Právě při tomhle šmejdění jsem objevila náčrt knihy.

Dvojí životy: Vzpomínky na konce a začátky se budou týkat hlavně mužů generace X, originálních mužů s duší chlapce, co právě začínají prožívat stres a těžkosti spojené s péčí o stárnoucí rodiče. Ve Dvojích životech se podrobně zaměřím na:

své rostoucí porozumění svému problematickému, kdysi vzdálenému otci

svůj bolestný přerod z bezstarostného mladíka v hlavu rodiny, protože se vyrovnávám s faktem blížící se smrti milované matky

roztrpčení, jaké moje manhattanská manželka pociťuje po vytržení z dřívějšího příjemného života. Nutno podotknout, že moje manželka je Amy Elliottová Dunneová, živá inspirace pro vznik série bestsellerů nazvaných Úžasná Amy

Tento náčrt knihy nebyl nikdy dokončen, patrně proto, že si Nick uvědomil, že nikdy neporozumí svému kdysi vzdálenému otci, dále protože se vyhýbal všem povinnostem „hlavy rodiny“ a protože jsem nikdy nedala najevo, že mě můj nový život štve. Ano, byla jsem trochu zklamaná, ale nikdy nešlo o vztek, o jakém by bylo třeba napsat knihu. Můj manžel tolik let vychvaloval citovou solidnost obyvatel Středozápadu: stoičtí, skromní, pokorní, žádná přetvářka! Jenže tihle lidé neposkytují dobrý materiál pro vzpomínkovou knihu. Představte si text na obálce: Lidé se chovali většinou dobře a pak zemřeli.

Přesto mě to trochu píchlo, „roztrpčení, které moje manhattanská manželka pociťuje“. Možná ho opravdu pociťuju. jsem paličatá. Myslím na to, jak je Maureen neustále milujícím člověkem, a mám obavy, že jsme se s Nickem neměli brát. Že by byl šťastnější s nějakou ženou, která se jen třese na to, aby mohla pečovat o manžela a o domácnost, a já tyhle schopnosti nijak neshazuju: kéž bych je měla. Kéž bych víc dbala o to, aby měl Nick vždycky svou oblíbenou pastu na zuby, abych bez zaváhání znala velikost jeho košile, i kdyby mě probudili o půlnoci, abych byla ženou, která svého manžela bezvýhradně miluje a jejímž největším štěstím je učinit šťastným jeho.

Chvilku se mi s Nickem dařilo taková být. Ale bylo to dlouhodobě neudržitelné. Nejsem dostatečně nesobecká a nezištná. Vždyť jsem jedináček, jak Nick pravidelně připomíná.

Ale snažím se. Držím se, abych vydržela, a Nick běhá po městě jako kdysi, když byl malý. Je šťastný, že je zas ve svém právoplatném postavení krále školního plesu, zhubl asi pět kilo, má nový sestřih, koupil si nové džíny, vypadá zatraceně skvěle. Ale já o tom vím jen z jeho krátkých zastávek doma, protože hned zase někam odchází, předstírá, jak má naspěch. To by tě nebavilo, jeho standardní odpověď, kdykoli se zeptám, jestli můžu jít s ním. Tak jako vyškrtl své rodiče, když je k ničemu nepotřeboval, kašle i na mě, protože nezapadám do jeho nového života. Musel by se trochu namáhat, abych se tam cítila dobře, a to se mu nechce. Chce se bavit sám.

Nech toho, přestaň. Musím se na to podívat z té světlé stránky. Doslova. Musím vyvést svého manžela ze svých temných myšlenek a zazářit na něj nějakým radostným zlatým světlem. Musím se víc snažit, víc ho zbožňovat, než jsem to dělávala. Nick slyší na zbožňování. Jen si přeju, aby to bylo rovnocennější. Můj mozek se tolik zabývá Nickovými myšlenkami, je to jako mít v hlavě roj včel: Nicknicknicknicknick! A když si představím jeho mysl, slyším tam svoje jméno jako nesmělé zacinkání nějakého krystalu, které tam zazní tak jednou dvakrát denně, a rychle utichne. Já si jen přeju, aby o mně přemýšlel tak moc jako já o něm.

Je to špatně? Já už ani nevím.

NICK DUNNE

ČTYŘI DNY POTÉ

Stála tam v oranžovém světle pouliční lampy, v tenoučkých letních šatech, vlasy se jí ve vlhkém vzduchu zvlnily. Andie. Vběhla do dveří, rozpřáhla paže, aby mě objala, a já sykl: „Počkej, počkej!“ a zavřel jsem dveře těsně předtím, než se ke mně pevně přitiskla. Přitlačila mi tvář na hruď, já jí položil dlaň na nahá záda a zavřel jsem oči. Pocítil jsem nepříjemnou směsici úlevy a hrůzy: když vás konečně přestane svědit nějaké místo a vy si uvědomíte, že je to proto, že jste si rozškrábali kůži až do masa.

Mám milenku. Teď nastává chvíle, kdy vám musím říct, že mám milenku, a vy mě přestanete mít rádi. Tedy pokud jste mě vůbec měli rádi. Mám hezkou, mladou, velice mladou milenku a jmenuje se Andie.

Já vím. Je to špatné.

„Miláčku, proč jsi mi ksakru nezavolal?“ řekla, obličej stále přitisknutý k mé hrudi.

„Já vím, beruško, já vím. Nedovedeš si to představit. Je to jako zlý sen. Jak jsi mě našla?“

Pořád mě objímala. „U tebe doma byla tma, tak mě napadlo, že budeš u Go.“

Andie znala mé zvyky, věděla, na jakých místech se vyskytuju. Jsme spolu už nějakou dobu. Mám krásnou, velmi mladou milenku, a jsme spolu už nějaký čas.

„Měla jsem o tebe strach, Nicku. Šílený. Sedím u Madi, je tam puštěná televize a najednou tam vidím prostě chlápka, co vypadá jako ty a mluví o své pohřešované manželce. A pak si uvědomím: jsi to ty. Dovedeš si představit, jak jsem vyšilovala? A ty ses ani nesnažil mi zavolat!“

„Volal jsem ti.“

„Nic neříkej, čekej, nic neříkej, dokud si nepromluvíme. To je rozkaz, a ne žes mi volal.“

„Nebyl jsem sám, pořád se kolem mě někdo motal. Amyini rodiče, Go, policie.“ Vydechl jsem jí do vlasů.

„Amy prostě zmizela?“ zeptala se.

„Prostě zmizela.“ Odtáhl jsem se od ní, posadil se na gauč a ona si sedla vedle mě, přitiskla se nohou k mé, paží se dotýkala mé. „Někdo ji unesl.“

„Nicku? Jsi v pořádku?“

Její čokoládově hnědé vlasy jí padaly až na bradu, klíční kost, na prsa a já se díval, jak se jeden uvolněný pramínek chvěje v rytmu jejího dechu.

„Ne, moc ne.“ Položil jsem si prst na pusu a ukázal směrem do chodby. „Moje sestra.“

Seděli jsme vedle sebe, mlčky, v televizi běžel nějaký starý film o policajtech, muži v kloboucích někoho zatýkali. Cítil jsem, jak její dlaň vklouzla do mé. Opřela se o mě, jako bychom se chystali strávit večer u televize, líný, bezstarostný pár, pak si přitáhla můj obličej blíž k sobě a políbila mě.

„Andie, ne,“ zašeptal jsem.

„Ano, potřebuju tě.“ Znovu mě políbila a vylezla mi na klín, sedla si rozkročmo, bavlněné šaty se jí vyhrnuly nad kolena, sandály spadly na zem. „Nicku, já o tebe měla takový strach. Potřebuju na sobě cítit tvoje ruce, na to jsem celou dobu myslela. Bojím se.“

Andie byla fyzicky založená, což není šifra, že je to jenom o sexu. Ráda mě objímala, dotýkala se mě, často mi vjížděla rukama do vlasů nebo mě jen tak přátelsky poškrábala na zádech. Dotek ji uklidňoval a dělal jí dobře. A no tak dobrá, sex měla taky ráda. Jediným rychlým škubnutím shodila vrchní díl šatů a položila si moje ruce na prsa. Můj věrný chtíč se ozval.

Chci tě ošukat, řekl jsem málem nahlas. Jsi TEPLÍČKO, pošeptala mi moje žena do ucha. Zakymácel jsem se. Byl jsem tak unavený, pokoj mi plaval před očima.

„Nicku?“ Spodní ret měla mokrý od mých slin. „Co? Není nám dobře? Je to kvůli Amy?“

Andie mi vždycky připadala mladá – bylo jí třiadvacet, samozřejmě mi připadala mladá – ale právě v té chvíli jsem si uvědomil, jak absurdně je mladá, jak nezodpovědně, katastrofálně je mladá. Zničujícím způsobem mladá. Vždycky mi bylo nepříjemné, když jsem ji slyšel vyslovit jméno své ženy. Dělala to často. Ráda se o Amy bavila, jako by Amy byla hrdinka nějakého nekonečného seriálu, který dávají večer v televizi. Andie v Amy neviděla nepřítele, viděla v ní filmovou postavu. Pořád se mě vyptávala, jak jsme spolu žili, vyptávala se na Amy: A co jste spolu dělali v New Yorku, co jste třeba podnikali o víkendech? Když jsem jí jednou řekl, že jsme chodili na operu, otevřela pusu úžasem. Vy jste chodili do opery? A co měla na sobě? Dlouhé šaty? A kožešinový přehoz? A co šperky a účes ? A taky: Jaké byly Amyiny kamarádky? O čem jsme si povídali? Jaká Amy byla, jako ve skutečnosti? Byla jako ta holka z k nížek, dokonalá? To byla Andiina nejoblíbenější pohádka: o Amy.

„Moje sestra je ve vedlejším pokoji, zlato. Neměla bys tu vůbec být. Bože, chci, abys tu byla, ale opravdu jsi sem neměla chodit, kotě. Dokud nebudeme vědět, co se vlastně děje.“

JSI BÁJEČNÝ JSI VTIPNÝ JSI TEPLÍČKO. A teď mě polib!

Andie mi pořád seděla na klíně, prsa obnažená, bradavky jí tuhly, protože byla zapnutá klimatizace.

„Miláčku, teď se děje to, že potřebuju mít jistotu, že je nám dobře. To je všechno, co potřebuju.“ Přitiskla se ke mně, teplá a svěží. „To jediné potřebuju. Nicku, prosím, já úplně šílím. Znám tě: vím, že si nechceš promluvit teď hned, a to je dobře. Ale já potřebuju. abys byl se mnou.“

A já ji v té chvíli chtěl políbit, stejně jako úplně poprvé: naše zuby na sebe narazily, její obličej se naklonil k mému, šimrala mě svými vlasy na pažích, byl to mokrý polibek, naše jazyky se setkaly, já myslel jenom na něj, protože bylo nebezpečné myslet na něco jiného než na jeho chuť. Jediné, co mě teď brzdilo v tom, abych ji odtáhl do ložnice, nebylo pomyšlení, že je to špatnost to už jsem si během našeho vztahu pomyslel víckrát – ale že to bylo v tuhle chvíli opravdu nebezpečné.

A protože tu byla Amy. Nakonec tu byla Amy, která se už před pěti lety zabydlela v mém uchu, hlas mé manželky, ale teď mě nepeskoval, byl zase milý. Nesnášel jsem ty tři větičky, kterými mě moje žena dokázala dostat do tohohle rozpoložení, uslzeného a sentimentálního.

Neměl jsem naprosto žádné právo být sentimentální.

Andie se mi zavrtala do náruče a já si říkal, jestli policie Goin dům sleduje a jestli mám čekat, že se brzy ozve zaklepání na dveře. Mám velice mladou, velice krásnou milenku.

Moje matka vždycky svým dětem říkávala: když se chystáte něco udělat a nevíte, jestli je to dobrý nebo špatný nápad, představte si ho vytištěný v novinách, kde si ho celý svět může přečíst.

Nick Dunne, někdejší přispěvatel do jednoho časopisu, který stále považuje svůj vyhazov v roce 2010 za křivdu, souhlasil, že bude vyučovat žurnalistiku na vysoké škole v Severním Kartágu. Tento starší ženatý muž obratem zneužil svého postavení a zahájil vášnivý sexuální vztah s jednou ze svých půvabných mladých studentek.

Byl jsem ztělesněním toho, čeho se každý spisovatel nejvíc obával: klišé.

Dovolte, abych pro vaše pobavení uvedl řadu dalších klišé: došlo k tomu postupně. Nikdy jsem neměl v úmyslu nikomu ublížit. Zabředl jsem do toho hlouběji, než jsem si původně myslel. Ale nešlo jen o nějakou povrchní aférku. Šlo o víc než o pouhé hýčkání si svého ega. Opravdu Andie miluju. Ano.

Předmět, který jsem učil – „Jak zahájit časopiseckou dráhu“, navštěvovalo čtrnáct studentek, každá byla na jiné úrovni, pokud šlo o jejich schopnosti. Tedy samé dívky. Měl bych říct ženy, ale myslím, že slovo dívky lépe vystihuje daný fakt. Všechny chtěly pracovat v časopise. Nestály o práci v nějakých umouněných novinách, chtěly do elegantních časopisů. Viděly se jako v nějakém filmu: pobíhají po Manhattanu, v jedné ruce latté, v druhé mobil, mávají na taxík a přitom si roztomile ulomí podpatek značkových střevíčků a padají do náruče nějakého neodolatelně okouzlujícího mladíka, spřízněné duše, s podmanivě poddajnými vlasy. Neměly tušení, jak jsou bláhové a nevědomé, když si jako hlavní obor zvolily právě tohle. Měl jsem v plánu jim to objasnit a použít svého propuštění jako varovného příkladu. Ačkoli jsem ze sebe nechtěl dělat nějakou tragickou postavu. Představoval jsem si,
že jim ten příběh vylíčím nonšalantně, s humorem – nic hrozného se nestalo. Mám aspoň víc času pracovat na svém románu.

Pak jsem strávil první hodinu tím, že jsem odpovídal na spoustu obdivných otázek, a okamžitě se ze mě stal chvástavý žvanil, naprosto nepostradatelný pro okolní svět, a přestalo se mi chtít vyrukovat s pravdou ven: jak si mě šéfredaktor zavolal do kanceláře při druhém kole propouštění, jak jsem klopýtal uličkou mezi dlouhými řadami kójí, všechny oči se na mě upíraly, už jsem byl mrtvý muž, ale pořád jsem doufal, že se dozvím něco jiného – že mě teď časopis potřebuje víc než kdy jindy – ano! bude to rozhovor o zvýšení platu, o tom, jak je teď potřebná každá ruka! Ale ne, můj šéf jen řekl: Myslím, že víte, proč jsem si vás bohužel zavolal, a mnul si oči pod brýlemi, aby ukázal, jak je vyčerpaný a skleslý.

Chtěl jsem si připadat jako vítěz, tak jsem svým studentkám o svém padáku neřekl. Řekl jsem, že je v rodině někdo nemocný, což vyžaduje mou přítomnost zde, což byla pravda, ano, říkal jsem si, to je naprostá pravda a velké hrdinství. A krásná pihatá Andie seděla jen pár kroků přede mnou, kulila na mě své široko posazené oči zpod čokoládových kučer, měkké rty měla trochu pootevřené, také měla absurdně velká, nevylepšená prsa a dlouhé hubené nohy a ruce – musím říct, že dost zvláštní holka na šoustání, tak odlišná od mé patricijské ženy, jak jen to bylo možné – z Andie vyzařovalo tělesné teplo a levandule, dělala si poznámky do notebooku a zastřeným hlasem mi kladla otázky typu: „A jak získáte zdroj, který vám důvěřuje, který se vám otevře?“ A já si v té chvíli myslel: Odkud se tu sakra ta holka vzala? Dělá si ze mě srandu?

Ptáte se sami sebe: Proč? Vždycky jsem byl Amy věrný. Byl jsem z těch, kdo zavčas odejdou z baru, když s nimi nějaká žena začne příliš flirtovat, když jsou její doteky už moc důvěrné. Nezahýbal jsem své ženě. Nemám (neměl jsem?) rád záletníky: neférové, neuctivé ke své partnerce, přízemní, rozmazlené. Nikdy dřív jsem nepodlehl pokušení. Ale to bylo v době, kdy jsem byl šťastný. Nerad myslím na to, že odpověď je tak jednoduchá, ale byl jsem šťastný celý svůj život a teď ne, a Andie tam po hodině zůstala, vyptávala se mě na spoustu věcí o mně, což Amy nedělala, aspoň teda v poslední době ne. Začal jsem se v její blízkosti zase cítit jako užitečný člověk, ne jako ten idiot, co ho vyhodili z práce, blbeček, co věčně zapomíná sklopit záchodové sedátko, vrták, co nic pořádně neumí, ať sáhne na cokoli.

Jednou mi Andie přinesla jablko. Red Delicious (název vzpomínkové knihy o našem románku, kdybych měl někdy nějakou napsat). Požádala mě, abych si předběžně přečetl její článek. Byl to profil nějaké striptérky z jednoho klubu v St. Louis, četl se jako nějaký příspěvek do fóra časopisu Penthouse, a Andie začala během toho, co jsem četl, chroustat to mé jablko, šťáva jí směšně ulpívala na rtech a já si pomyslel, Sakra, ta holka se mě pokouší svést, byl jsem z toho vedle, stárnoucí Benjamin Braddock.

Zafungovalo to. Začal jsem o Andie uvažovat jako o úniku, příležitosti. Možnosti. Vracel jsem se domů a nacházel jsem tam Amy schoulenou do klubíčka na gauči, Amy s pohledem upřeným do zdi, nemluvnou, nikdy na mě nepromluvila první, vždycky jen čekala, byla to nekonečná hra na prolomení ledů, neustálá duševní trýzeň – co dnes udělá Amy šťastnou? Pomyslel jsem si: tak tohle by Andie neudělala. Jako bych Andie nějak znal. Andie by se tomuhle fóru zasmála, líbila by sejí tahle historka. Andie byla milá, hezká Irka, holka z mého rodného města v plném rozpuku mládí, nekomplikovaná a veselá. Seděla v první lavici v mé třídě, vypadala jemně a vypadala, že ji můj předmět zajímá.

Když jsem na Andie pomyslel, nesevřel se mi žaludek tak, jako když jsem pomyslel na svou ženu – měl jsem neustálý strach z návratu domů, do svého vlastního domova, kde jsem nebyl vítán.

Začal jsem si představovat, jak by k tomu mohlo dojít. Začal jsem prahnout po jejím doteku – ano, tak to bylo, jako v nějaké hloupé písni z osmdesátých let – dychtil jsem po jejím doteku, a vůbec jsem toužil po tom, aby se mě někdo dotýkal, protože moje žena se mým dotekům vyhýbala: doma kolem mě pokaždé proklouzla jako ryba, uchýlila se do bezpečné vzdálenosti, kde nehrozilo, že se o sebe aspoň otřeme: do kuchyně, na schody. Mlčky jsme se dívali na televizi, každý seděl na své půlce gauče, každý sám jako na záchranném člunu vzdáleném daleko od toho druhého. V posteli se ke mně otočila zády a odtáhla se, nacpala mezi nás přikrývky a deky. Jednou jsem se v noci probudil a věděl jsem, že spí, odhrnul jsem trochu ramínko její noční košilky a přitiskl na to místo tvář a dlaň. Už jsem pak nemohl usnout, bylo mi ze sebe úplně nanic. Vstal jsem a odešel do koupelny, masturboval jsem ve sprše a představoval si A
my, ten její smyslný pohled, kterým se na mě kdysi dívala, víčka přivřená, ale oči jako půlměsíčky, kterými mě sledovala, a já cítil, že mě vidí. Když jsem se udělal, posadil jsem se na okraj vany a díval se na odtékající vodu ze sprchy. Penis mi ležel na levém stehně, byl na něj dojemný, žalostný pohled, jako na nějaké zvířátko vyvržené na břeh. Seděl jsem na okraji vany, ponížený, snažil jsem se, abych se nerozbrečel.

Tak se to stalo. Během podivné, nenadálé sněhové bouře začátkem dubna. Ne letošního dubna, loňského. Pracoval jsem v baru sám, protože Go měla Noc s mámou; střídali jsme se, jeden z nás s ní vždycky zůstal doma a díval se na něco pitomého v televizi. S mámou to šlo rychle z kopce, vypadalo to, že už nevydrží ani rok, možná ještě míň.

Vlastně mi v té chvíli bylo docela dobře – máma a Go se k sobě tulí doma u televize a koukají na nějaký film s Annette Funicello, a v Baru bylo zrovna plno a živo, byl to jeden z těch večerů, kdy se všichni chtějí bavit. Hezké dívky se chovají pěkně k obyčejným chlápkům. Lidé kupují rundy cizím lidem, jen tak. Bylo to takové sváteční a veselé. A pak noc končila, byl čas zavírat, všichni odešli. Zrovna jsem chtěl zamknout dveře, když je dokořán otevřela Andie a vešla dovnitř, málem do mě vrazila, a já z jejího dechu ucítil sladkou vůni světlého piva, z jejích vlasů vůni kouře z ohýnku. Na okamžik jsem se zarazil, byl to takový ten drásavý moment, kdy se snažíte zpracovat přítomnost někoho, koho jste zatím viděli jen v jednom určitém prostředí, a zařazujete si ho do nového kontextu. Andie v Baru. Dobrá. Zasmála se smíchem pirátské děvky a strčila mě zpátky dovnitř.

„Zrovna jsem měla fantasticky hrozné rande a vy si se mnou musíte dát skleničku.“ Ve vlasech se jí rozpouštěly sněhové vločky, rozeseté pihy jí zářily, tváře jasně červené, jako by jí někdo z každé strany jednu vrazil. Mluvila tím skvělým hlasem, hlasem ochmýřeného housátka, který je zpočátku legračně roztomilý a nakonec hrozně sexy. „Nicku, prosím, musím spláchnout tu chuť nevydařeného rande.“

Vzpomínám si, že jsme se smáli, a já si pomyslel, jaká je to úleva být s nějakou ženou a slyšet její smích. Měla na sobě džíny a kašmírové véčko; je jedna z těch dívek, které vypadají líp v džínách než v šatech. Její obličej, její tělo jsou v tom nejlepším slova smyslu přirozené. Vrátil jsem se za bar a ona se vyhoupla na stoličku a pohledem přejížděla po lahvích za mnou.

„Co si dáte, slečno?“

„Překvapte mě něčím,“ řekla.

„Búú,“ udělal jsem s rty našpulenými jako k polibku.

„Teď mě překvapte nějakým drinkem.“ Naklonila se dopředu, rýha mezi ňadry směřovala kolmo k pultu a prsa trčela dopředu. Měla tenký zlatý řetízek s přívěskem; vklouzl jí mezi ňadra pod svetrem. Nebuď takový, pomyslel jsem si. Chlap, co touží vědět, kde ten přívěsek skončil.

„Jakou byste chtěla příchuť?“ zeptal jsem se.

„Bude mi chutnat cokoli, co mi nabídnete.“

To byla věta, která mě dostala, svou jednoduchostí. Pomyšlení, že můžu něco udělat a potěším tím nějakou ženu, a že to bude snadné. Bude mi chutnat cokoli, co mi nabídnete. Zaplavila mě obrovská vlna úlevy. A tenkrát jsem věděl, že už Amy nemiluju.

Už nemiluju svou ženu, pomyslel jsem si, otočil jsem se a uchopil dvě sklenice. Ani trochu. Jsem čistě vyleštěný od lásky, úplně bez poskvrnky. Namíchal jsem svůj oblíbený nápoj zvaný Vánoční ráno: horkou kávu s peprmintovým šnapsem. Dal jsem si s ní, a když se otřepala a rozesmála – zavýskla smíchy – nalil jsem nám další. Pili jsme spolu hodinu po zavíračce a já zmínil slovo manželka třikrát, protože jsem se díval na Andie a představoval jsem si, že ji svlékám. Bylo to varování pro ni, to nejmenší, co jsem mohl udělat: Mám manželku. Dělej si s tím, co chceš.

Seděla přede mnou, bradu v dlaních, usmívala se na mě.

„Doprovodíte mě domů?“ řekla. Už předtím se zmínila, že bydlí blízko centra, jak se chtěla stavit někdy večer v Baru a pozdravit mě, a říkala, jak blízko Baru bydlí? Moje mysl byla připravená: už mockrát jsem v duchu šel k tomu nevýraznému cihlovému činžáku, kde bydlela. Takže když jsem najednou vyšel ze dveří a doprovázel ji domů, nepřišlo mi to nijak neobvyklé – neměl jsem v hlavě ten výstražný zvonek, který by mi řekl: Tohle je neobvyklé, to se nedělá.

Doprovodil jsem ji k domu, šli jsme proti větru, všude vířil sníh, pomohl jsem jí omotat červenou pletenou šálu kolem krku, jednou, dvakrát, třikrát, pořádně jsem ji zababušil a naše obličeje byly blízko sebe, její tváře vesele růžové jako při sáňkování, bylo to něco, co by se nemohlo stát v žádné ze sta jiných nocí, ale v tu noc ano. Ten rozhovor, pití, vánice, šála.

Popadli jsme jeden druhého ve stejném okamžiku, já ji přitiskl ke stromu pro lepší oporu, z jehličnatých větví se na nás sesypala hromada sněhu, neskutečný, komický okamžik, který mě jen víc ponoukl, abych se jí dotýkal, abych se dotýkal všeho zároveň, jednu ruku jsem jí vsunul pod svetr a druhou mezi nohy. A ona mě nechala.

Odtáhla se ode mě, zuby jí drkotaly. „Pojď se mnou nahoru.“

Zarazil jsem se.

„Pojď se mnou nahoru,“ opakovala. „Chci být s tebou.“

Sex nebyl tak skvělý, poprvé ne. Byli jsme dvě těla zvyklá na rozdílný rytmus, neshodli jsme se úplně a já už tak dlouho nebyl v ženě, že jsem měl vyvrcholení první a rychle, nepřestával jsem se pohybovat, třicet rozhodujících vteřin, protože jsem v ní začal ochabovat, právě tak dlouho, aby z toho taky něco měla, než jsem úplně zvadl.

Takže to bylo pěkné, ale neuspokojivé, antiklimaxové, jak to dívky určitě zažívají, když přijdou o panenství: A kvůli tomuhle se nadělalo tolik cavyků? Ale líbilo se mi, jak se kolem mě ovinula, a líbilo se mi, že byla tak hebká, jak jsem si představoval. Nová kůže. Mladá, pomyslel jsem si hanebně, když jsem si představil Amy, která se věčně natírala pleťovým mlékem, seděla v posteli a rozzlobeně si vklepávala mléko do kůže.

Šel jsem na záchod, vymočil jsem se, podíval se na sebe do zrcadla a přinutil se, abych to řekl: Jsi podvodník. Propadl jsi u jedné z nejzákladnějších mužských zkoušek. Nejsi dobrý chlap. A když mě to nenaštvalo, pomyslel jsem si: Opravdu nejsi dobrý chlap.

Děsivé bylo, že kdyby ten sex byl úplně šíleně fantastický, možná by to byla moje jediná nerozvážnost. Ale on byl pouze slušný a já teď byl podvodník a nemohl jsem si zruinovat svou bezúhonnost něčím pouze průměrným. Takže jsem věděl, že bude ještě nějaké příště. Neslíbil jsem si, že to už neudělám. A příště to bylo velice, velice dobré a to další příště bylo skvělé. Andie se brzy stala protipólem všeho s Amy. Smála se se mnou a rozesmávala mě, neodporovala mi hned ve všem, nekritizovala. Nikdy se na mě nemračila. Bylo to všechno tak zatraceně jednoduché. A já si myslel: Láska v tobě vzbuzuje chuť být lepším chlapem – správně, správně. Ale láska, skutečná láska, ti možná taky dovoluje být právě takovým, jakým jsi.

Chystal jsem se to říct Amy. Věděl jsem, že se to musí stát. Ale pořád jsem jí to neříkal, měsíce a měsíce. A pak další měsíce. Bylo to hlavně ze zbabělosti. Nemohl jsem se k tomu rozhovoru odhodlat, nechtěl jsem, abych se musel ospravedlňovat. Nedovedl jsem si představit, že se budu o rozvodu bavit i s Randem a Marybeth, kteří by se do toho také určitě vložili. Ale částečně jsem to neříkal taky z pragmatičnosti – bylo až groteskní, jak jsem dokázal být praktický (vypočítavý?). Nepožádaljsem Amy o rozvod zčásti proto, že její peníze financovaly Bar. V podstatě byl její, určitě by ho chtěla zpátky. A nemohl jsem snést, abych se díval na svou sestru, jak se snaží statečně nést, že zase ztratila pár let svého života. Tak jsem té mizerné situaci nechal volný průběh, počítal jsem s tím, že Amy se toho v jednu chvíli ujme, že se bude chtít rozvést a já pak budu moct být ten hodný.

Ta touha – vyváznout z té situace bez viny – byla opovrženíhodná. Čím jsem byl opovrženíhodnější, tím víc jsem prahl po Andie, která věděla, že nejsem tak špatný, jak se mi zdálo, kdyby byl můj příběh publikován v novinách a četli si ho cizí lidé. Amy se s tebou rozvede, myslel jsem si pořád. Nemůže to takhle nechat. Ale pak jaro skončilo a nastalo léto, pak podzim, pak zima a já Amy podváděl v každém ročním období – podváděl jsem ji s příjemně netrpělivou milenkou – začalo být jasné, že k něčemu bude muset dojít.

„Chci ti říct, že tě miluju, Nicku,“ řekla teď Andie na gauči mé sestry a bylo to bizarní. „Ať se děje, co se děje. Vlastně nevím, co mám ještě říct, připadám si pěkně.“ Rozhodila rukama. „Blbá.“

„Nepřipadej si tak,“ řekl jsem. „Já taky nevím, co mám říct. Není co říct.“

„Můžeš mi říct, že mě miluješ, ať se děje, co se děje.“

Pomyslel jsem si: To už nedokážu říct nahlas. Jednou nebo dvakrát jsem to vyslovil, zamumlal to uslintanými rty přitisknutými k její šíji, po něčem se mi stýskalo. Spíš jsem přemýšlel o naší stopě, kterou jsme zanechávali, o naší horečné, napůl utajené milostné aféře, se kterou jsem si nedělal moc těžkou hlavu. Jestli je na jejím domě bezpečnostní kamera, určitě tam jsem. Koupil jsem si mobil, ze kterého jsem volal a esemeskoval jen jí, ale ona mé vzkazy přijímala na svém běžném mobilu. Napsal jsem jí necudné přání k Valentýnu a už jsem ho viděl rozmáznuté ve zprávách, zrýmoval jsem tam slova bžunda a kunda. A navíc: Andie je třiadvacet. Předpokládal jsem, že moje slova, můj hlas a dokonce i moje fotky někam elektronicky uložila, zachovala je. Jednou v noci jsem si prohlížel její fotky na mobilu, žárlil jsem, choval jsem se vlastnicky, byl jsem zvědavý, a našel jsem spoustu snímků jednoho nebo dvou bý
valých partnerů, kteří se hrdě usmívali z její postele, a v jednu chvíli jsem předpokládal, že jsem se stal členem nějakého klubu – tak trochu jsem chtěl vstoupit do klubu – a z nějakého důvodu mi to nevadilo, i když se ty

fotky daly stáhnout a rozeslat milionu lidí během vteřiny, kdyby se někdy třeba chtěla mstít.

„Tohle je mimořádně zvláštní situace, Andie. Potřebuju, abys byla trpělivá.“

Odtáhla se ode mě. „Copak nemůžeš říct, že mě miluješ, ať se děje, co se děje?“

„Miluju tě, Andie. Fakt.“ Díval jsem se jí do očí. Říkat právě v téhle chvíli, že ji miluju, bylo nebezpečné, ale stejně nebezpečné bylo to neříct.

„Tak mě ošukej,“ zašeptala. Začala mi rozepínat pásek.

„Musíme teď být opravdu opatrní. Já. Vrhne to na mě špatné světlo, když se o nás policie dozví. Vypadá to víc než špatně.“

„Tak čeho se bojíš?“

„Jsem muž, jehož žena se pohřešuje a který má. tajnou milenku. Ano, to vypadá špatně. Zločinecky.“

„Jako by to byla nějaká špinavost.“ Prsa měla pořád venku ze šatů.

„Lidi nás neznají, Andie. Budou to považovat za špinavost.“

„Bože, to je jak z nějakého špatného filmu noir.“

Usmál jsem se. Seznámil jsem Andie s filmy noir – s Bogartem a Hlubokým spánkem a Pojistkou smrti, se vší klasikou. To byla jedna z věcí, které se mi v našem vztahu nejvíc líbily, že jsem jí mohl ukazovat něco, co neznala.

„Proč to teda policii neřekneme?“ zeptala se. „Nebylo by to lepší “

„Ne, Andie, na to nesmíš ani pomyslet. Ne.“

„Oni to o nás zjistí -“

„Proč? Proč by měli? Řekla jsi o nás někomu, zlato?“

Vrhla na mě vyplašený pohled. Připadal jsem si blbě: Takhle si tu noc nepředstavovala. Toužila se se mnou vidět, představovala si vášnivé setkání, to, že ji fyzicky uklidním, a já se tady místo toho strachuju o svůj zadek.

„Promiň, miláčku, já to jen potřebuju vědět.“ „Jmenovitě ne.“

„Co to znamená, jmenovitě ne?“

„Znamená to,“ konečně si natáhla šaty, „že jsem řekla kamarádkám a mámě, že s někým chodím, ale jméno jsem jim neprozradila.“

„Ani jsi mě jim nijak nepopsala, že ne?“ zeptal jsem se naléhavěji, než jsem chtěl, a měl jsem pocit, že podpírám hroutící se strop. „Dva lidé o tom vědí, Andie. Ty a já. Když mi pomůžeš, jestli mě miluješ, zůstane to jen mezi námi dvěma a pak to policie nikdy nezjistí.“

Přejela mi prstem po tváři. „A co když – co když Amy nikdy nenajdou?“

„Ty a já, Andie, budeme spolu, ať se stane cokoli. Ale pouze tehdy, když budeme opatrní. Když opatrní nebudeme, je možné – Vypadá to dost zle, takže bych klidně mohl jít i do vězení.“

„Možná s někým utekla,“ řekla a opřela si tvář o mé rameno. „Možná “

Cítil jsem, jak její dívčí mozek šrotuje na plné obrátky, přetváří Amyino zmizení na frivolní, skandální románek a ignoruje jakoukoli skutečnost, která se do takového příběhu nehodí.

„Neutekla. Situace je mnohem vážnější než tohle.“ Vzal jsem ji za bradu a zvedl jí hlavu, aby se na mě musela podívat. „Andie? Potřebuju, abys to brala velice vážně, ano?“

„Samozřejmě že to beru vážně. Ale potřebuju mít možnost s tebou častěji mluvit. Vidět tě. Já úplně šílím, Nicku.“

„Teď se prostě musíme uklidnit.“ Vzal jsem ji za ramena, aby se na mě musela podívat. „Moje žena se pohřešuje, Andie.“

„Ale ty ji přece – “

Věděl jsem, co chtěla říct – ty ji přece nemiluješ, ale byla natolik chytrá, že se zarazila.

Objala mě. „Podívej, nechci se hádat. Já vím, že máš o Amy starost, vím, že jsi určitě opravdu vyděšený. Já taky. Já vím, že jsi. nedokážu si představit ten tlak. Mně bude stačit ještě míň než dřív, jestli je to možné. Ale nezapomeň, že to působí i na mě. Potřebuju, aby ses mi ozýval. Jednou denně. Zavolej, kdy budeš moct, třeba jen na dvě vteřiny, jen ať tě slyším. Jednou za den, Nicku. Každý den. Jinak zešílím. Zešílím.“

Usmála se na mě a zašeptala: „A teď mě polib.“

Velmi něžně jsem ji políbil.

„Miluju tě,“ řekla a já ji líbal na krk a mumlal nějakou odpověď. Pak jsme seděli mlčky, televize blikala.

Zavřel jsem oči. A teď mě polib, kdo to řekl?

S trhnutím jsem se probudil krátce po páté. Go už vstala, slyšel jsem ji v předsíni, v koupelně tekla voda. Zatřásl jsem Andie Je pět ráno, je pět ráno – a se sliby o lásce a o tom, že jí budu volat, jsem ji postrkoval ke dveřím, jako nějaký zahanbený záletník, který si přivedl domů holku na jednu noc.

„Nezapomeň, každý den volej,“ šeptala Andie.

Slyšel jsem, že se dveře koupelny otvírají.

„Každý den,“ řekl jsem a schoval jsem se za dveře, když jsem je otevřel a Andie odešla.

Pak jsem se otočil, Go stála v obýváku. Pusu měla pootevřenou úžasem, stála jak zkamenělá, ale tělo jí vřelo vzteky, ruce v bok, obočí stažené do úplného V.

„Nicku. Ty zasranej idiote.“

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

21. ČERVENCE 2011

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Jsem takový idiot. Někdy se na sebe podívám a pomyslím si: Není divu, že Nickovi připadám ve srovnání s jeho mámou směšná, frivolní a rozmazlená. Maureen umírá. Schovává svou nemoc za široké úsměvy a volné mikiny, na každou otázku ohledně svého zdraví odpovídá: „Ale jo, mám se docela dobře, ale jak se daří tobě, drahoušku?“ Umírá, ale nehodlá to přiznat, ještě ne. Tak například včera mi zavolá a ptá se, jestli nechci jet s ní a jejími kamarádkami na výlet – je jí dobře, chce vypadnout z domu, kdykoli to jen jde – a já ihned souhlasím, i když vím, že nebudou podnikat nic, co by mě nějak zvlášť bavilo: zahrají si karty, bridž, bude se tam dít i něco pro církev, většinou třídění nějakých věcí.

„Budeme tam za patnáct minut,“ říká. „Vezmi si něco s krátkým rukávem.“

Úklid. Určitě se bude uklízet. Nějaká pořádná makačka. Hodím na sebe tričko s krátkým rukávem a přesně za patnáct minut otvírám dveře Maureen, na holé hlavě má pletenou čapku, všechny tři kamarádky se vesele chichotají. Jsou oblečené ve sladěných tričkách s aplikací, samé rolničky a stužky, přes hruď mají nastříkaný nápis The PlasMamas.

Pomyslím si, že založily nějakou bláznivou kapelu. Ale pak se všechny nasoukáme do Roseina starého chryslera – prastarého, jednoho z těch, co mají přední sedadlo po celé šířce, babičkovské auto, voní dámskými cigaretami – a vesele se rozjedeme do střediska dárců plazmy.

„Máme tam pondělky a čtvrtky,“ vysvětlí mi Rose a dívá se na mě ve zpětném zrcátku.

„Aha,“ řeknu. Co jiného má člověk odpovědět? Ó, to jsou úžasné plazmové dny!

„Můžeš darovat dvakrát týdně,“ říká Maureen a rolničky na tričku jí zvoní. „Poprvé dostaneš dvacet a podruhé třicet dolarů. Proto dnes máme tak dobrou náladu.“

„Bude se ti to hrozně líbit,“ dodává Vicky. „Každá jen sedíme a klábosíme, je to jako v kosmetickém salonu.“

Maureen mi stiskne loket a šeptá: „Já už dávat nemůžu, ale myslela jsem, že bys mohla být moje nástupkyně. Byl by to hezký způsob, jak by sis mohla vydělat nějaké kapesné – pro holku je dobré, když má pár dolarů jen pro sebe na přilepšenou.“

Spolkla jsem rozhněvanou odpověď, která se mi drala na rty: Mívala jsem víc než jen pár dolarů, a byly moje, jenže jsem je dala tvému synovi.

Po parkovišti se poflakuje nějaký vychrtlý muž v o číslo menší džínové bundě, jako toulavý pes. Uvnitř je však čisto. Budova je dobře osvětlená, voní borovým dřevem, na zdi jsou křesťanské plakáty, samé holubice a mlha. Ale vím, že to nedokážu udělat. Jehly. Krev. Nesnáším obojí. Netrpím strachem z ničeho jiného, ale tyhle dva jsou silné – omdlévám, když se říznu o papír. Dělá mi zle všechno, co souvisí s porušením kůže: loupání, krájení, propichování. Na chemoterapii s Maureen jsem se nikdy nemohla dívat, jak jí zavádějí jehlu.

„Ahoj, Cayleese!“ volá Maureen, sotva vejdeme, a tělnatá černá žena v jakési zdravotnické uniformě odpoví: „Ahoj, Maureen! Jak se cítíš?“

„Ale jo, dobře – ale jak se máš ty?“

„Jak dlouho to děláš?“ ptám se.

„Chvilku,“ říká Maureen. „Cayleese tady má každý rád, dokáže píchnout úplně hladce. Což pro mě bylo vždycky dobré, protože moje žíly nejdou tak snadno.“ Ukáže mi předloktí s vystouplými modrými žílami. Když jsem Mo viděla poprvé, byla tlustá, ale teď už ne. „Podívej, sáhni si.“

Rozhlédnu se v naději, že nás Cayleese přijde uvítat.

„No tak, zkus.“

Dotknu se špičkou prstu žíly a cítím, jak je vystouplá. Zalije mě horko.

„Tak to je naše nová zájemkyně?“ ptá se Cayleese, najednou se objeví vedle mě. „Maureen tady o vás pořád básní. No, budete muset vyplnit nějaké formuláře “

„Promiňte, já nemůžu. Nesnáším jehly, nesnáším krev. Mám opravdovou fobii. Doslova to nemůžu.“

Uvědomuju si, že jsem dneska ještě nejedla, a pocítím nával slabosti. Krk mám úplně ochablý.

„Všechno je tu velice hygienické, jste v dobrých rukou,“ ujišťuje mě Cayleese.

„Ne, o to vážně nejde. Já jsem nikdy nedávala krev. Můj lékař se na mě vždycky zlobí, protože nezvládám ani každoroční odběry třeba kvůli cholesterolu.“

Místo toho čekáme. Trvá to dvě hodiny, Vicky a Rose jsou připoutány k vířivým přístrojům. Jako by na nich někdo sklízel úrodu. Dokonce jim označkovali prsty, aby nemohly dávat víckrát než dvakrát týdně, třeba někde jinde – ty značky jsou vidět, když se na ně posvítí.

„Jako z nějaké bondovky,“ říká Vicky a všechny se hihňají. Maureen si pobrukuje nějakou melodii z bondovky (myslím si), a Rose naznačí prsty pistoli.

„Nemůžete toho aspoň jednou nechat, vy babizny?“ volá na ně nějaká bělovlasá žena o čtyři lůžka dál. Naklání se nad ležícími těly tří mastných mužů – na pažích mají zelenomodré tetování, na bradách strniště vousů, takové ty typy, které jsem si vždycky představovala jako dárce krve – a volnou rukou nám zahrozí.

„Mary! Myslela jsem, že tu máš být až zítra!“

„Měla jsem, ale moje podpora mi nevystačí na týden, a už jsem doma měla jen krabici lupínků a plechovku kukuřice!“

Všechny se rozesmějí, jako že být na pokraji smrti hladem je hrozná psina – tohle město je někdy až moc, tolik zoufalství, a přitom to nedává najevo. Začíná se mi dělat špatně, ze zvuku vířící krve, z dlouhých plastových hadiček vedoucích z těl do přístrojů, z toho, že ti lidé jsou jako, no co, jako dojená zvířata. Krev všude, kam se podívám, takhle na očích, tam, kde krev nemá být vidět. Sytě tmavá, téměř nachová.

Vstanu, že půjdu na záchod a pošplíchám si obličej studenou vodou. Udělám však jen dva kroky a přestanu slyšet, zatmí se mi před očima, cítím tlukot svého srdce, svou vlastní krev, a když se kácím k zemi, hlesnu: „Promiňte.“

Na cestu domů si pamatuju jen mlhavě. Maureen mě ukládá do postele, na nočním stolku stojí sklenice jablečného džusu a miska polévky. Snažíme se dovolat Nickovi. Go říká, že v Baru není, Nick telefon nebere.

Ten muž mizí.

„Byl takový, už když byl malý – je to tulák,“ říká Maureen. „Nejhorší, co bys mu mohla udělat, je zavřít ho někam do pokoje.“ Přikládá mi na čelo studenou žínku; z jejího dechu cítím palčivou příchuť aspirinu. „Ty máš teď za úkol odpočívat, jasné? A já budu volat tak dlouho, dokud toho kluka nenaženu domů.“

Když Nick přijde, spím. Probudím se a slyším, že se sprchuje. Mrknu na hodinky: 23.04. Nakonec musel být v Baru – rád se po směně sprchuje, aby z kůže smyl pach piva a slaného popcornu. (Říká on.)

Vklouzne do postele, a když se k němu otočím s otevřenýma očima, vypadá zděšeně, že jsem vzhůru.

„Několik hodin jsme se snažily zastihnout tě na telefonu,“ říkám.

„Měl jsem vybitý mobil. Tys omdlela?“

„Vždyť jsi říkal, žes měl vybitý mobil.“

Zarazí se a já vím, že se mi chystá něco nalhat. Nejhorší pocit: když musíte jen čekat a připravovat se, že uslyšíte nějakou lež. Nick je staromódní, potřebuje svou svobodu, nerad se ospravedlňuje nebo něco vysvětluje. Týden ví o tom, že má v plánu jít s kamarády hrát poker, ale teprve hodinu před akcí mi nonšalantně oznámí: „Hele, říkal jsem si, že si dneska skočím s klukama zahrát poker, jestli ti to nevadí,“ a nechá mě, abych byla já ta špatná, pokud jsem už měla jiné plány. Vy nechcete být taková manželka, která brání svému muži, aby si šel zahrát poker nechcete být ta semetrika v natáčkách s válečkem na nudle v ruce. Tak jen potlačíte své zklamání a řeknete, že vám to nevadí. Myslím, že to nedělá proto, že by byl zlý, zkrátka ho tak vychovali. Jeho otec si vždycky dělal, co chtěl, a jeho máma se s tím smířila. Dokud se nerozvedla.

Začíná se svou lží. Ani ho neposlouchám.

NICK DUNNE

PĚT DNŮ POTÉ

Opírám se o dveře, zírám na svou sestru. Pořád cítím Andiinu vůni a chci si ten okamžik ještě vteřinu uchovat pro sebe, protože teď, když je pryč, se můžu těšit pomyšlením na ni. Vždycky chutnala jako karamela a voněla levandulí. Levandulovým šampónem, levandulovým pleťovým mlékem. Levandule nosí štěstí, vysvětlila mi jednou. Potřeboval bych ho.

„Jak je stará?“ ptala se Go s rukama v bok.

„Tím chceš začít?“

„Jak je stará, Nicku?“

„Třiadvacet.“

„Třiadvacet. Skvělý.“

„Go, ne -“

„Nicku. Ty si neuvědomuješ, jakej jsi hajzl?“ řekla Go. „Hajzl a blbeček.“ Použila slovo blbeček – dětské slovo – aby mě ťala tak silně, jako by mi zase bylo deset.

„Není to ideální situace,“ přiznal jsem tiše.

„Ideální situace! Ty jsi. ty jsi podvodník, Nicku. Co se to s tebou proboha stalo? Vždycky jsi byl dobrej kluk. Nebo jsem byla celou dobu blbá já?“

„Ne.“ Zíral jsem do podlahy, přesně na to místo, kam jsem vždycky hleděl, když si mě máma posadila na gauč a řekla mi, že jsem přece lepší, než abych musel provádět to či ono.

„A teď? Jsi chlap, který zahejbá své ženě, to nemůžeš nikdy odčinit,“ pokračovala Go. „Bože, ani táta nezahejbal. Ty jsi tak prostě tvoje žena se pohřešuje, Amy je bůhvíkde, a ty si tady užíváš s nějakou mlaďounkou -“

„Go, mě baví to tvoje divadýlko, jak na Amy najednou nedáš dopustit. Víš, nikdy jsi ji neměla ráda, ani aspoň zpočátku, a od té doby, co se tohle všechno stalo, se chováš jako -“

„Jako by mi bylo tvé zmizelé ženy líto, Nicku. Ano, mám o ni strach. Ano, mám. Vzpomínáš, jak jsem ti říkala, že se chováš divně? Ty jsi – to je šílený, jak se chováš.“

Přecházela po pokoji a hryzala si nehet na palci. „Policie se to doví a já pak teda nevím,“ řekla. „Mám sakramentskej strach, Nicku. Tohle je poprvé, co mám o tebe fakt strach. Nevěřím, že to ještě nezjistili. Určitě si už stáhli tvůj výpis hovorů.“

„Používal jsem jiné číslo.“

Zarazilo ji to. „To je ještě horší. To je. jako předem naplánované.“

„Předem naplánovaná nevěra, Go. Ano, tím jsem vinen.“

Sebralo ji to, sklesla na gauč, musela si to srovnat v hlavě. Popravdě se mi ulevilo, že to Go ví.

„Jak dlouho?“

„Něco přes rok.“ Přinutil jsem se odtrhnout pohled od podlahy a podívat se na ni zpříma.

„Přes rok? A nikdy jsi mi nic neřekl.“

„Bál jsem se, že mi řekneš, abych toho nechal. Že si o mně budeš myslet něco špatného a já toho budu muset nechat. A to jsem nechtěl. Můj vztah s Amy “

„Přes rok,“ opakovala Go. „A mě něco takového ani ve snu nenapadlo. Osm tisíc opileckých rozhovorů a tys mi nikdy natolik nedůvěřoval, abys mi to řekl. Nevěděla jsem, že jsi toho schopen, že přede mnou dokážeš něco tajit.“

„To je jediná věc.“

Go pokrčila rameny: Jak ti teď můžu věřit? „Miluješ ji?“ Řekla to trochu posměšným tónem, aby ukázala, jak je to nepravděpodobné.

„Ano. Opravdu si myslím, že ano. Myslel jsem si. Myslím.“

„Myslíš si, že kdybys s ní opravdu chodil, pravidelně se s ní vídal, žil s ní, že by na tobě nenašla nějakou chybu? Že by na tobě nenašla nic, z čeho by šílela? Že by po tobě nevyžadovala věci, které by se ti nelíbily? Že by se na tebe nenaštvala?“

„Není mi deset, Go, vím, jak vztahy fungují.“

Znovu pokrčila rameny: Opravdu? „Potřebujeme právníka,“ řekla. „Dobrého právníka, který se vyzná ve styku s veřejností, protože televizní stanice, kabelovky začínají čmuchat kolem. Musíme mít jistotu, že z tebe média neudělají zlého záletnického manžela, protože jestli se to stane, tak podle mě bude všechno v háji.“

„Go, ty to vidíš trochu drasticky.“ Vlastně jsem s ní souhlasil, ale nemohl jsem snést slyšet ta slova nahlas, od Go. Musel jsem je zpochybnit.

„Nicku, tohle je trochu drastické. Jdu někam zavolat.“

„Dělej, jak chceš, když ti to pomůže.“

Go mě bolestivě dloubla dvěma prsty do prsou. „Netvař se ksakru na mě takhle, Lanci. ,Ach, holky všechno tak přehánějí.‘ To je blbost. Jsi v pořádné bryndě, kamaráde. Vystrč hlavu z písku a začni mi pomáhat dát věci do pořádku.“

Pod košilí mě začalo pálit místo, kam mě píchla, ale to už se díkybohu otočila a vrátila se do svého pokoje. Posadil jsem se na gauč, úplně otupělý. Pak jsem si lehl, když jsem si slíbil, že vstanu.

Zdálo se mi o Amy: plazila se po podlaze v naší kuchyni, lezla po čtyřech a snažila se dostat se k zadním dveřím, ale byla oslepená krví a pohybovala se tak pomalu, příliš pomalu. Svou krásnou hlavu měla podivně zdeformovanou, na pravé straně promáčknutou. Z dlouhého pramene vlasů jí kapala krev, naříkavým hlasem mě volala.

Probudil jsem se a věděl jsem, že je načase jít domů. Potřeboval jsem vidět to místo – místo činu – potřeboval jsem ho vidět tváří v tvář.

Venku v tom vedru nikdo nebyl. Naše čtvrť byla stejně vylidněná a opuštěná jako v den, kdy Amy zmizela. Vstoupil jsem do dveří a přinutil jsem se dýchat. Bylo divné, že náš tak nový dům dokázal působit dojmem, že v něm straší, ale ne tak romanticky, jak se píše ve viktoriánských příbězích, ale hrůzně, na posrání. Dům s historií, přitom byl teprve tři roky starý. Laboratorní technici prolezli všechno; na každém povrchu byly nějaké šmouhy, něco lepkavého a rozmazaného. Posadil jsem se na gauč, smrděl jako někdo, jako nějaká skutečná osoba, s neznámým pachem nějaké kořeněné vody po holení. Navzdory vedru jsem otevřel okna, aby to tu trochu vyvětralo. Bleecker seběhl ze schodů, zvedl jsem ho a hladil a on spokojeně předl. Někdo, nějaký polda, mu za mě vrchovatě naplnil misku žrádlem. Pěkné gesto poté, co mi rozbili můj domov. Opatrně jsem ho postavil na dolní schod, pak jsem vyšel do ložnice, přitom
jsem si rozepínal košili. Lehl jsem si napříč a položil si obličej na polštář, na týž tmavomodrý polštář, do kterého jsem civěl ráno v den našeho výročí. Toho rána.

Zazvonil mi mobil. Go. Vzal jsem to.

„Ellen Abbottová vysílá mimořádný polední pořad. Je o Amy. A o tobě. Já, ech, nevypadá to dobře. Chceš, abych přijela?“

„Ne, můžu se na to dívat sám, díky.“

Oba jsme zůstávali na drátě. Čekali jsme, že se ten druhý omluví.

„Tak jo, pohovoříme potom,“ řekla Go.

Ellen Abbottová živě byl pořad na kabelovce, který se zaměřoval na pohřešované, zavražděné ženy, hlavní roli v něm hrála věčně rozzuřená Ellen Abbottová, bývalá prokurátorka a advokátka práv obětí. V úvodu se objevila Ellen, načesaná a s leskem na rtech a nevraživě se dívala do kamery. „Dnes pro vás máme šokující zprávu: krásná mladá žena, která byla inspirací pro sérii knih Úžasná Amy. Pohřešovaná. Dům zpřeházený. Manžel Lance Nicholas Dunne, nezaměstnaný spisovatel, nyní vlastník baru, jejž si koupil za peníze své manželky. Chcete vědět, jak se o ni strachuje? Toto jsou fotografie pořízené v den, kdy jeho manželka, Amy Elliottová Dunneová zmizela, pátého července – v den jejich pátého výročí svatby.“

Záběr na mou fotku z tiskové konference, úsměv blba. Na další fotce jsem mával a culil se jako královna krásy, když jsem vystupoval z auta (odpovídal jsem tím na Marybethino mávání; usmíval jsem se, protože se usmívám, když na někoho mávám). Pak se objevila fotka z mobilu, já a Shawna Kellyová, autorka zapečeného kuřete. Tvář na tvář, úsměv jak z reklamy na zubní pastu. Pak se na obrazovce objevila skutečná Shawna, opálená a sošná a vážná, když ji Ellen představovala Americe. Po celém těle mi vyrazily krůpěje potu.

ELLEN: Tak, Lance Nicholas Dunne – můžete nám popsat jeho chování, Shawno? Setkáváte se s ním v okamžiku, kdy jsou všichni v terénu a hledají jeho pohřešovanou ženu, a Lance Nicholas Dunne je. jaký?

SHAWNA: Byl velice klidný, velmi milý.

ELLEN: Promiňte, prosím vás. Byl milý a klidný? Jeho žena se pohřešuje, Shawno. Který muž je milý a klidný v takové situaci?

Na obrazovce se zase objevila ta absurdní fotka. Vypadali jsme snad ještě veseleji.

SHAWNA: Vlastně i trochu flirtoval.

Měl jsi být ještě milejší, Nicku. Měl jsi sníst to zatracené kuře.

ELLEN: Flirtoval? Když je jeho žena bůhvíkde, tak Lance Dunne. no, promiňte, Shawno, ale tahle fotka je prostě. nenapadá mě lepší slovo než nechutná. Takhle přece nevypadá nevinný muž…

Zbytek dílu se odehrával zcela v duchu Ellen Abbottové, profesionální nenávistnice, posedlé mým nedostatečným alibi: „Proč nemá Lance Nicholas Dunne až do oběda alibi? Kdepak byl toho rána?“ protáhla s přízvukem texaského šerifa. Skupina jejích hostů souhlasila s tím, že to nevypadá dobře.

Zavolal jsem Go a ona řekla: „No, skoro týden se ti dařilo uniknout jejich pozornosti,“ a chvilku jsme nadávali a kleli. Zasraná Shawna, děvka zatracená.

„Udělej dnes něco opravdu moc užitečného, aktivního,“ radila Go. „Lidi to teď budou sledovat.“

„Nemohl bych jen tak nečinně sedět, i kdybych chtěl.“

Jel jsem do St. Louis úplně vzteklý, přehrával jsem si v hlavě ten pořad, odpovídal na Elleniny otázky, snažil se ji umlčet. Dneska, Ellen Abbottová, ty zasraná kundo, jsem vystopoval jednoho z Amyiných pronásledovatelů, Desiho Collingse. Vypátral jsem ho, abych se dozvěděl pravdu. Já, manžel hrdina. Kdybych měl nějakou vzletnou hudbu, pustil bych ji. Já, kluk z dělnické třídy, se utkám s rozmazleným bohatým chlapečkem. Média budou mít pořádné sousto: takoví posedlí stalkeři jsou pro ně zajímavější než tuctoví vrazi svých manželek. Přinejmenším Elliottovi to ocení. Zavolal jsem Marybeth, ale ozvala se jen hlasová schránka. Vpřed.

Když jsem vjel do čtvrti, kde bydlel, musel jsem přehodnotit svou vizi Desiho coby bohatého chlapečka na nechutně zazobaného chlapa. Ten člověk bydlel v luxusním sídle, které stálo nejspíš tak pět milionů dolarů. Bíle omítnuté zdi, černě nalakované okenice, plynové lampy a břečťan. Pořádně jsem se na to setkání vystrojil, decentní oblek a kravata, ale když jsem zazvonil, uvědomil jsem si, že objevit se v téhle čtvrti v obleku za čtyři sta dolarů je dojemně ubožejší, než kdybych si vzal džíny. Uslyšel jsem blížící se klapot podpatků a dveře se otevřely s podobným zvukem, jako se otvírá lednička. Ovanul mě studený vzduch.

Desi vypadal tak, jak jsem vždycky chtěl vypadat já: velmi hezký, decentní muž. Něco měl v očích, nebo v linii brady. Hluboko posazené mandlové oči, oči plyšového medvídka, a v obou tvářích dolíčky. Kdybyste nás viděli vedle sebe, soudili byste, že on je ten klaďas.

„Och,“ řekl a pozorně si mě prohlížel. „Vy jste Nick. Nick Dunne. Dobrý bože, je mi to s Amy tak líto. Pojďte dál, pojďte.“

Uvedl mě do střízlivě zařízeného obýváku, nějaký návrhář jej zařídil v pánském stylu. Spousta tmavé, nepříjemně působící kůže. Nabídl mi křeslo s obzvlášť vzpřímeným opěradlem; snažil jsem si udělat pohodlí, jak mě nabádal, ale zjistil jsem, že tento kus nábytku umožňuje jen takové pohodlí, jaké je dopřáno káranému studentovi: Dávej pozor a seď rovně.

Desi se mě neptal, proč jsem se ocitl v jeho obýváku. Ani nevysvětlil, jak to, že mě okamžitě poznal. I když opožděné reakce a postranní šeptání jsem zažíval stále běžněji.

„Můžu vám nabídnout něco k pití?“ zeptal se Desi a spojil dlaně.

„To nemusí být, děkuji.“

Posadil se naproti mně. Byl dokonale oblečen v odstínech tmavomodré a smetanové, naprosto bez poskvrnky; i tkaničky od bot vypadaly vyžehlené. Ale všechno to sedělo. Nebyl to žádný politováníhodnýblázen, jakého jsem čekal. Desi byl ztělesněním džentlmena: muž, který by dokázal citovat nějakého velkého básníka, objednat vzácnou skotskou a koupit ženě ten správný kvalitní šperk. Ve skutečnosti se zdálo, že je to muž, který svou podstatou ví, co ženy potřebují – ve srovnání s ním mi můj oblek připadal zplihlý a mé způsoby zoufale neohrabané. Měl jsem neodolatelné nutkání začít žvanit o fotbale a prdnout si. Patřil k typu chlapů, co na mě vždycky udělali dojem.

„Amy. Nějaké stopy?“ zeptal se.

Vypadal jako někdo známý, možná jako nějaký herec.

„Nic dobrého.“

„Unesli ji. z domu. Je to tak?“

„Ano, z našeho domu.“

Pak jsem si uvědomil, kdo Desi je: je to ten chlap, který se objevil sám během prvního dne pátrání, který si tam nenápadně prohlížel Amyinu fotku.

„Byl jste v dobrovolnickém centru, že? Ten první den.“

„Ano, byl,“ odpověděl Desi uvážlivě. „Zrovna jsem to chtěl říct. Kéž bych se s vámi mohl toho dne setkat a vyjádřit vám svou účast.“

„Je to dlouhá cesta.“

„Mohl bych vám říct totéž.“ Usmál se. „Podívejte se, já mám Amy opravdu rád. Když jsem slyšel, co se stalo, tak jsem musel něco udělat. Já jen – je hrozné něco takového říct, Nicku, ale když jsem to viděl ve zprávách, pomyslel jsem si jediné: samozřejmě.“

„Samozřejmě?“

„Samozřejměji někdo bude. chtít,“ dořekl. Měl hluboký hlas, takový nenucený. „Víte, u ní to bylo vždycky tak. Vyvolávala v lidech touhu ji vlastnit. Vždycky. Znáte to staré klišé: Muži ji chtějí a ženy chtějí být jí. V Amyině případě to byla pravda.“

Desi si položil velké dlaně na kalhoty. Byly to prvotřídní kalhoty, ne nějaké ledajaké. Nevěděl jsem, jestli mě nevodí za nos. Řekl jsem si, že budu postupovat opatrně. Je to pravidlo všech ošemetných rozhovorů: nechoď do útoku, dokud nemusíš, nejdřív počkej, jestli se nechytí sami.

„Měli jste s Amy velice intenzivní vztah, že?“ zeptal jsem se.

„Nešlo jen o její krásu,“ řekl Desi. Opřel se loktem o koleno, pohled zaměřil někam do dálky. „Hodně jsem o tom samozřejmě přemýšlel. První láska. Přemýšlel jsem o tom opravdu hodně. Byla pro mě středem světa. Příliš mnoho filozofie.“ Plaše se usmál. Dolíčky se prohloubily. „Víte, když vás má Amy ráda, když se o vás zajímá, je její pozornost tak hřejivá a uklidňující a celého vás obestře. Jako teplá koupel.“

Zvedl jsem obočí.

„Mějte se mnou strpení,“ pokračoval. „Máte ze sebe dobrý pocit. Absolutně dobrý, možná poprvé. A ona pak uvidí vaše nedostatky, uvědomí si, že jste jen další běžný člověk, se kterým se musí vyrovnat – jste vlastně Schopný Andy, a ve skutečném životě to Schopný Andy s Úžasnou Amy vůbec nezvládne. Proto její zájem opadne, už si nepřipadáte tak dobře, cítíte zas ten starý známý chlad, jako když stojíte nahý na dlaždicích v koupelně, a jediné, co chcete, je vrátit se znovu do té teplé koupele.“

Znal jsem ten pocit – já stál na studené podlaze koupelny asi tři roky – a pocítil jsem náhlou nechuť sdílet tu emoci s tímhle dalším mužem.

„Určitě víte, co mám na mysli,“ dodal Desi a spiklenecky se na mě usmál.

To je ale zvláštní chlap, pomyslel jsem si. Kdo přirovnává něčí manželku ke koupeli, do které se chce ponořit? Pohřešovanou manželku cizího muže?

Za Desim byl dlouhý naleštěný konferenční stolek a na něm několik fotografií ve stříbrných rámečcích. Uprostřed stál zvětšený snímek, na něm on a Amy v bílém tenisovém úboru, ještě v době středoškolských studií – oba tak směšně styloví, takové bohaté dětičky, že to vypadalo jako snímek z nějakého Hitchcockova filmu. Představil jsem si Desiho, dospívajícího Desiho, jak vklouzl do Amyina pokoje na internátě, shodil šaty na podlahu, lehl si na studené přikrývky a spolykal nějaké potahované pilulky. Čekal, až ho najdou. Byla to forma trestu, vzteku, ale ne taková, která se přihodila v mém domě. Chápal jsem, proč to policii moc nezajímalo. Desi si všiml, kam se dívám.

„Ach, nesmíte mi to mít za zlé.“ Usmál se. „Chci říct, vyhodil byste tak dokonalou fotku?“

„Dívky, kterou jsem dvacet let neznal?“ vyhrkl jsem bez přemýšlení. Uvědomil jsem si, že mluvím mnohem agresivnějším tónem, než je moudré.

„Znám Amy,“ odsekl. Nadechl se. „Znal jsem ji. Znal jsem ji velmi dobře. Copak neexistují žádná vodítka? Musím se zeptat. Její otec, je. tam?“

„Samozřejmě že tam je.“

„Nepředpokládám. Byl určitě v New Yorku, když se to stalo?“

„Byl v New Yorku. Proč?“

Desi pokrčil rameny: Ptám se jen ze zvědavosti, jen tak. Půl minuty jsme seděli mlčky a dívali se jeden druhému do očí. Žádný z nás nemrkl.

„Vlastně jsem sem přijel, Desi, abych zjistil, co byste mi mohl říct.“

Znovu jsem se snažil představit si Desiho, jak unáší Amy. Měl tu někde nedaleko nějakou chatu u jezera? Všichni tihle týpkové je mívali. Je vůbec možné, že by tenhle uhlazený, kultivovaný muž držel Amy někde v nějaké sklepní místnosti, Amy by přecházela po koberci, spala na zaprášeném kanapi v barvě módní kdysi v šedesátých letech, citronově žluté nebo korálově červené. Přál jsem si, aby tu byla Boneyová a Gilpin, aby byli svědky toho korektního tónu v Desiho hlase: Znám Amy.

„Já?“ rozesmál se Desi. Sytým smíchem. Dokonalý výraz, jak ten zvuk popsat. „Já vám nemůžu říct nic. Jak jste poznamenal, neznám ji.“

„Ale právě jste řekl, že ji znáte.“

„Určitě ji neznám tak jako vy.“

„Pronásledoval jste ji na střední škole.“

„Já že ji pronásledoval? Nicku. Byla to moje dívka.“

„A pak už ne,“ řekl jsem. „A vy jste jí nedal pokoj.“

„Ach, asi jsem po ní toužil. Ale nechoval jsem se nijak neobvykle.“

„To, že jste se chtěl v jejím pokoji otrávit prášky, nepovažujete za nic neobvyklého?“

Trhl hlavou, přimhouřil oči. Otevřel ústa, chtěl něco říct, ale pak se zahleděl na své ruce. „Nechápu, o čem to mluvíte, Nicku,“ řekl nakonec.

„Mluvím o tom, že jste pronásledoval mou ženu. Na střední škole. Tak.“

„Tak opravdu jde o tohle?“ rozesmál se znovu. „Dobrý bože, myslel jsem, že pořádáte sbírku na případnou odměnu nebo něco takového. Na což mimochodem velice rád přispěju. Jak jsem už řekl, vždycky jsem Amy přál jen to nejlepší. Jestli ji miluju? Ne. Už ji neznám, opravdu ne. Občas si vyměníme dopis. Ale je zajímavé, že jste sem přijel. Vnášíte do toho zmatek. Protože vám musím říct, Nicku, že v té televizi, ale sakra i tady, nepůsobíte dojmem truchlícího, vyděšeného manžela. Působíte… nafoukaně, arogantně. Mimochodem policie se mnou už mluvila, můj dík asi patří vám. Nebo Amyiným rodičům. Divné, že o tom nevíte – člověk by si myslel, že budou manžela o všem informovat, pokud je jasně mimo podezření.“

Žaludek se mi sevřel. „Jsem tu proto, že jsem chtěl na vlastní oči vidět, jak se budete tvářit, až budete mluvit o Amy,“ řekl jsem. „Musím vám říct, že mě to znepokojuje. Vypadáte přitom trochu. zasněně.“

„Někdo z nás musí,“ řekl Desi, opět uvážlivě.

„Zlato?“ Ten hlas se ozval někde vzadu v domě a směrem k obýváku klapaly podpatky dalších drahých bot. „Jak se jmenovala ta kniha “

Ta žena byla rozostřenou podobou Amy, Amy v zamlženém zrcadle – přesné barvy, mimořádně shodné rysy, ale o čtvrt století starší, tělo, rysy trochu jako z jemné tkaniny. Byla pořád krásná, žena, která se rozhodla stárnout elegantně. Vytvarovaná jako nějaké origami: lokty mimořádně špičaté, klíční kost ve tvaru ramínka na šaty. Na sobě měla porcelánově modré pouzdrové šaty a měla stejné kouzlo jako Amy: když byla v místnosti, museli jste pořád otáčet hlavu směrem k ní. Obdařila mě trochu dravčím úsměvem.

„Dobrý den, jsem Jacqueline Collingsová.“

„Matko, to je Amyin manžel,“ řekl Desi.

„Amy.“ Žena se opět usmála. Měla hlas, jako by mluvila ze studny, hluboký a zvláštně rezonující. „Dost jsme se zajímali o to, co se stalo. Ano, velice nás to zaujalo.“ Chladně se otočila k synovi. „Nemůžeme přestat myslet na tu dokonalou Amy Elliottovou, že?“

„Nyní Amy Dunneovou,“ řekl jsem.

„Ovšem,“ souhlasila Jacqueline. „Moc mě mrzí, Nicku, co teď prožíváte.“ Chvilku na mě upřeně hleděla. „Promiňte, musím. Nepředstavovala jsem si Amy po boku takového. amerického chlapce.“ Zdálo se, že to neříká ani mně, ani Desimu. „Dobrý bože, on má dokonce důlek na bradě.“

„Přijel jsem se zeptat vašeho syna, jestli nemá nějaké informace,“ řekl jsem. „Vím, že za ty roky napsal mé manželce spoustu dopisů.“

„Ach, ty dopisy!“ usmála se rozzlobeně. „Takový zajímavý způsob, jak trávit čas, nemyslíte?“

„Amy vám je ukazovala?“ ptal se Desi. „To mě překvapuje.“

„Ne,“ řekl jsem a otočil se k němu. „Vždycky je neotevřené vyhodila.“

„Všechny? Vždycky? Vy to víte?“ ptal se znovu Desi, stále s úsměvem.

„Jednou jsem dopis vytáhl z koše a přečetl si ho.“ Otočil jsem se zase k Jacqueline. „Jen abych věděl, co se přesně děje.“

„To vás šlechtí,“ řekla sladce Jacqueline. „Od svého manžela bych očekávala totéž.“

„Vždycky jsme si s Amy psali,“ řekl Desi. Měl matčinu kadenci, způsob mluvy, který naznačoval, že všechno, co říká, budete chtít slyšet. „Byl to takový náš způsob. Email mi připadá tak… laciný. A nikdo si maily neukládá. Nikdo si je neschovává, protože jsou ve své podstatě tak neosobní. Mám celkově obavy o naše příští generace. Všichni velikáni hrozně rádi píší dopisy Simone de Beauvoir psala Sartreovi, Samuel Clemens své ženě Olivii – já nevím, ale vždycky přemýšlím, co všechno bude ztraceno – “

„Máš schované všechny moje dopisy?“ zeptala se Jacqueline. Stála u krbu, dívala se na nás, dlouhou štíhlou rukou přejížděla po krbové římse.

„Ovšem.“

Otočila se ke mně a elegantně pokrčila rameny. „Jen ze zvědavosti.“

Zachvěl jsem se, málem jsem už chtěl přistoupit ke krbu, abych se ohřál, ale vzpomněl jsem si, že je červenec. „Zdá se mi trochu zvláštní, že jí celé ty roky tak věrně píšete,“ řekl jsem. „Vždyť ona vám neodepisovala.“

Desimu se rozsvítily oči. „Ó,“ udělal a neřekl nic víc, zvuk jako když někdo najednou nečekaně uvidí ohňostroj.

„Přijde mi to divné, Nicku, že jste sem přijel a ptáte se Desiho na jeho vztah – nebo spíš nevztah – s vaší manželkou,“ řekla Jacqueline Collingsová. „Copak si s Amy všechno vzájemně neříkáte? Můžu vám garantovat: Desi se s Amy osobně neviděl desítky let. Desítky.“

„Já si to jen ověřuju, Jacqueline. Někdy musíte některé věci vidět a slyšet na vlastní oči a uši.“

Jacqueline vykročila ke dveřím, otočila se a jediným pohybem hlavy mě ujistila, že je čas, abych šel.

„Chováte se velice neohroženě, Nicku. Velmi samostatně. Nesestavujete si taky svou vlastní přepadovku?“ Zasmála se tomu slovu a otevřela mi dveře. Díval jsem se na její krk nad klíční kostí a říkal jsem si, proč nenosí perly. Takové ženy si jich vždycky omotávají kolem krku několikero šňůr, aby jimi mohly chřestit. Ale cítil jsem její tělesný pach, ženský pach, vaginální a podivně vulgární.

„Ráda jsem vás poznala, Nicku,“ řekla. „Doufejme, že se Amy v pořádku vrátí domů. A do té doby, kdybyste chtěl ještě Desiho kontaktovat,“ vtiskla mi do ruky tuhou kartičku smetanové barvy, „tak prosím zavolejte našemu právníkovi.“

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

17. SRPNA 2011

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Vím, že to možná vypadá jako třeštění nějaké puberťačky, ale zaznamenávám si Nickovy nálady. Ve vztahu ke mně. Abych se prostě ujistila, že nejsem blázen. Mám na to kalendář a udělám srdíčko ke dni, kdy se zdá, že mě Nick zase miluje, a černý čtvereček, když ne. Uplynulý rok je plný černých čtverečků, je jich tam fakt hodně.

Ale teď? Devět srdíček za sebou. Možná jen potřeboval vědět, jak moc ho miluju a jak jsem bývala nešťastná. Možná měnil na srdce. Nikdy se mi ten karetní výraz nelíbil tak jako teď.

Test: Po více než roce chladu se najednou zdá, že vás váš manžel zase miluje. Vy:

a) Pořád mu opakujete, jak vám předtím ublížil, aby se mohl víc a víc omlouvat.

b) Chováte se k němu ještě nějakou dobu chladně – jen ať dostane za vyučenou!

c) Netlačíte na něj, aby vám vysvětlil důvod té změny – víte, že se vám svěří, až nastane ta pravá chvíle, a zatím ho zahrnujete láskou, aby se cítil v bezpečí a milován, protože tak se to v manželství patří.

d) Vyžadujete, aby vám vysvětlil, co se stalo; nutíte ho, aby o tom neustále mluvil, abyste uklidnila svou vlastní neurózu.

Správná odpověď: C

Je srpen, tak nádherný, že bych už nesnesla další černé čtverečky, ale ne, teď jen samá srdíčka, Nick se chová jako můj manžel, báječný a pozorný a bláznivě zamilovaný. Objedná mi čokoládové bonbóny z mého oblíbeného obchodu v New Yorku, jen tak, pro radost, a napíše mi k tomu dárku bláznivou básničku. Je to vlastně limerick:

Byla jednou jedna dívka z Manhattanu,

která spala jen v poduškách ze saténu.

Její muž uklouzl a spadl,

své tělo tím na její kladl,

a tak pak skotačili v saténu.

Bylo by hezčí, kdyby náš sexuální život byl tak bezstarostný jako v té básničce. Ale minulý týden jsme… šoustali? Dělali to? Něco romantičtějšího než souložili, ale ne tak hezkého jako milovali se. Přišel domů a políbil mě pořádně na rty a dotýkal se mě, jako bych tam opravdu byla. Div jsem se nerozplakala, byla jsem předtím tak osamělá. Polibek od vlastního manžela na ústa je něco naprosto dekadentního.

Co ještě? Jedeme se koupat k rybníku, kam chodil od dětství. Představuju si malého Nicka, jak kolem sebe plácá ve vodě, obličej a ramena spálené sluncem dočervena, protože (stejně jako teď) se odmítá mazat ochranným krémem, takže máma Mo ho s ním musí honit a on jí ho vždycky vyrazí z ruky, sotva ho dostihne.

Provedl mě všemi místy, kde v dětství pobíhal, o což jsem tak

dlouho škemrala. Procházíme se po břehu řeky, on mě líbá a vítr mi čechrá vlasy („Mé dvě nejoblíbenější věci na světě, na které se rád dívám,“ šeptá mi do ucha). Líbá mě u legrační pevnůstky na dětském hřišti, kterou kdysi považoval za svou klubovnu („Vždycky jsem si sem chtěl přivést dívku, nádhernou a dokonalou, a vidíš, je to tady!“ šeptá mi do ucha). Dva dny předtím, než definitivně zavřou nákupní středisko, se spolu točíme na kolotoči, sedíme vedle sebe na zajících a náš smích se prázdným prostorem rozléhá na míle daleko.

Pak mě vezme na zmrzlinový pohár do své oblíbené cukrárny, máme ji to dopoledne celou pro sebe a vzduch úplně lepkavě voní sladkostmi. Líbá mě a říká, že tady koktal a trpěl při mnohých rande, a přeje si, aby mohl říct svému středoškolskému já, že tu jednou bude sedět s dívkou svých snů. Jíme zmrzlinu a pak se odkulíme domů a zalezeme pod peřinu. Zdřímneme si, mám jeho ruku položenou na břiše.

Neurotička ve mně se samozřejmě ptá: O co jde? Nick se změnil tak náhle a velkolepě, že mám pocit. mám pocit, že bude určitě něco chtít. Nebo něco provedl a preventivně se snaží být co nejhodnější, než se to dozvím. Mám obavy. Minulý týden jsem ho přistihla, jak se přehrabuje v mé krabici s papíry nadepsané DUNNEOVI! (krasopisně jsem to na ni napsala ještě v těch šťastnějších dobách), v krabici plné různých podivných listin, které tvoří manželství, společný život. Bojím se, že mě chce požádat o druhou hypotéku na Bar nebo si vzít půjčku proti našemu životnímu pojištění nebo prodat nějaké akcie, na které by se nemělo třicet let sáhnout. Vysvětlil mi, že se jen chtěl přesvědčit, že je všechno v pořádku, ale bylo vidět, že je nervózní. Mně by puklo srdce, kdyby se na mě v půli sousta žvýkačkové zmrzliny podíval a řekl: Víš, na druhé hypotéce je zajímavé, že…

Musela jsem to napsat, musela jsem to ventilovat. A když to teď vidím, vím, že to zní šíleně. Jako od nějaké neurotičky, která si není ničím jistá a je podezíravá.

Nedopustím, aby mi mé nejhorší já zničilo manželství. Můj manžel mě miluje. Miluje mě a vrátil se ke mně, proto se ke mně tak hezky chová. To je ten jediný důvod. Je to prostě takhle: Tohle je můj život. Konečně se vrátil.

NICK DUNNE

PĚT DNŮ POTÉ

Seděl jsem v tetelícím se vedru svého auta před Desiho domem, okénka stažená, a díval se na svůj telefon. Zpráva od Gilpina: „Zdravím, Nicku. Potřebujeme s vámi dnes mluvit, informovat vás o pár věcech, položit pár otázek. Čekejte nás u vás doma ve čtyři, ano? Díky.“

Bylo to poprvé, co jsem dostal nějaký rozkaz. Žádné mohli bychom, velice rádi bychom, pokud je to možné. Ale potřebujeme. Čekejte nás.

Podíval jsem se na hodinky. Tři hodiny. Neměl bych se opozdit.

Letní letecká show – přehlídka tryskáčů a vrtulníků dělajících otočky nad Mississippi, parníky plné přihlížejících turistů, drkotající zuby – se měla konat za tři dny a tréninkové lety byly v plném proudu, když Gilpin a Rhonda přijeli. Byli jsme poprvé od Toho Osudného Dne u mě v obýváku.

Můj dům stál přímo pod letovou trasou; síla hluku se pohybovala v rozmezí sbíječky a laviny. Moji kamarádi policisté a já jsme se snažili náš rozhovor vměstnat do pauz mezi burácivým rámusem. Rhonda víc než obvykle připomínala nějakého ptáka – střídavě přešlapovala z nohy na nohu, aby té druhé ulevila, rozhlížela se po pokoji a pohled se jí rozjasnil pokaždé, když zaznamenala nějaký zajímavý předmět nebo úhel – straka, která se rozhlíží, čím si vystele hnízdo. Gilpin postával vedle ní, kousal se do rtu, poklepával špičkou boty. I místnost jako by působila nervózním dojmem: odpoledníslunce osvětlovalo drobné chuchvalečky prachu. Každou chvíli se nad domem ozvala rána z tryskového motoru, hrozný zvuk trhající oblohu.

„Tak, máme tu pár věcí,“ řekla Rhonda, když zase nastalo ticho. Oba se posadili, jako by se náhle rozhodli, že tu chvíli pobudou. „Něco je potřeba vyjasnit, něco vám musíme říct. A samozřejmě, pokud si přejete právníka “

Jenže já věděl z televizních pořadů a kriminálních filmů, že právníka žádají jen provinilci. Ti praví, zarmoucení, ustaraní, nevinní manželé to nedělají.

„Nechci, děkuju,“ řekl jsem. „Vlastně mám nějaké informace, o které bych se s vámi chtěl podělit. O tom Amyině stalkerovi, klukovi, co s ním chodila na střední škole.“

„Desi – eh, Collings,“ začal Gilpin.

„Collings. Vím, že jste s ním mluvili, vím, že vás z nějakých důvodů nezajímá, tak jsem ho dnes jel navštívit sám. Ujistit se, že je. neškodný. A myslím si, že není. Myslím si, že je to někdo, na koho byste se měli zaměřit. A důkladně. Tak on se odstěhuje do St. Louis -“

„Bydlel v St. Louis už tři roky předtím, než jste přišli z New Yorku sem,“ řekl Gilpin.

„Dobře, ale je v St. Louis. Odtamtud není problém dojet sem. Amy si koupila zbraň, protože se bála -“

„Desi je pořádku, Nicku. Je to milý chlapík,“ řekla Rhonda. „Nemyslíte? Vlastně mi připomíná vás. Opravdu zlatý kluk, maminčin mazánek.“

„Já jsem z dvojčat. Nejsem nejmladší. Dokonce jsem o tři minuty starší.“

Rhonda se mi zcela očividně snažila uštědřit políček, zkoušela, jestli získá převahu, ale i když mi to bylo jasné, neubránil jsem se tomu, aby se mi zlostí nestáhl žaludek pokaždé, když mě nazvala benjamínkem rodiny.

„V každém případě,“ promluvil Gilpin, „on i jeho matka shodně popírají, že by kdy Amy pronásledoval nebo s ní dokonce byl v posledních letech v nějakém kontaktu přesahujícím rámec toho, že jí občas napsal.“

„Moje žena by vám řekla něco jiného. Psal Amy celá léta roky – a pak se objeví tady při tom pátrání, Rhondo. Věděla jste to? Byl tu hned první den. Sama jste říkala, že si máme všímat mužů, kteří se chtějí zapojit do vyšetřování -“

„Desi Collings není podezřelý,“ umlčela mě se zdviženou rukou.

„Ale “

„Desi Collings není podezřelý,“ opakovala.

Ta zpráva na mě působila jako bodnutí. Chtěl jsem ji nařknout z toho, že je spolčená s Ellen Abbottovou, ale tu bylo asi lepší nezmiňovat.

„No dobrá, a co ti chlapi, kteří zahltili naši linku, na kterou se měly volat informace?“ Přešel jsem k jídelnímu stolu, kam jsem předtím ledabyle pohodil seznam jmen a telefonních čísel. „Do pátrání se zapojili: David Samson, Murphy Clark – s těmi kdysi chodila – Tommy O’Hara, Tommy O’Hara, Tommy O’Hara, volal třikrát, Tito Puente – to je jen nějaký hloupý vtip.“

„Volal jste někomu z nich?“ zeptala se Boneyová.

„Ne. Není to snad vaše práce? Já nevím, kteří za to stojí a kteří jsou naopak jen nějací cvoci. Nemám čas volat pitomcovi, co se představí jako Tito Puente.“

„Já bych té informační lince nepřikládala nějak velký význam, Nicku,“ řekla Rhonda. „Může na ni zavolat kdekdo. Ozvala se třeba i spousta vašich bývalých přítelkyní. Chtěly vás jen pozdravit. Zjistit, jak se máte. Lidé jsou zvláštní.“

„Snad bychom mohli přejít k našim otázkám,“ pobídl ji Gilpin.

„Správně. No, tak já myslím, že bychom měli začít tím, kde jste byl toho dopoledne, co vaše manželka zmizela,“ řekla Boneyová, najednou tak nějak omluvným a uctivým tónem. Hrála teď hodného policajta a oba jsme věděli, že ho hraje. Pokud teda nebyla opravdu na mé straně. Je možné, že policajt je někdy na vaší straně. Že?

„To jsem byl na té pláži.“

„A pořád si nemůžete vzpomenout na někoho, kdo vás tam viděl?“ zeptala se Boneyová. „Hrozně by nám pomohlo, kdybychom tuhle maličkost mohli vyškrtnout z našeho seznamu.“ Účastně se odmlčela. Rhonda nedokázala být jen tak normálně zticha, vždycky musela zbarvit místnost náladou dle své volby, jako chobotnice svým inkoustem.

„Věřte mi, že bych byl stejně rád jako vy, kdybych si na někoho vzpomněl. Ale ne. Nevzpomínám si, že bych někoho viděl.“

Boneyová se ustaraně usmála. „Je to divné, my se zmínili pár lidem – jen tak mezi řečí – že jste byl na pláži, a oni všichni říkali. Byli překvapení, abych tak řekla. Nesedělo jim to na vás. Prý nejste plážový typ.“

Pokrčil jsem rameny. „Netvrdím, že jedu na pláž a celý den tam ležím a opaluju se. Ale proč bych si tam ráno nevypil kávu? Jasně že jo.“

„Hele, tohle by nám možná pomohlo,“ rozzářila se Boneyová. „Kde jste si tu kávu toho dne koupil?“ Obrátila se na Gilpina, čekala na souhlas. „Mohlo by to aspoň upřesnit časový rámec, že ano?“

„Uvařil jsem si ji tady,“ řekl jsem.

„Aha.“ Zamračila se. „To je divné, protože tady žádnou kávu nemáte. V celém domě není ani špetka. Vzpomínám si, jak mi to přišlo divné. Závislák na kávě si takových věcí hned všimne.“

No dobrá, něco, čeho sis náhodou všimla, pomyslel jsem si. Znal jsem policajtku jménem Bony Moronie. Ty její chytáky jsou hodně vohraný…

„Měl jsem v ledničce v hrnku zbytek kávy z kelímku, tak jsem si ji ohřál.“ Znovu jsem pokrčil rameny: Co je na tom.

„Hm. Musela být pěkně stará – protože v odpadkovém koši jsme žádný kelímek od kávy nenašli.“

„Pár dní. Ale pořád byla dobrá.“

Usmáli jsme se na sebe: Já vím a ty víš. Hra pokračuje. Fakt jsem si v duchu řekl ta debilní slova: Hra pokračuje. Přesto jsem měl svým způsobem radost: začínala další část.

Boneyová se otočila na Gilpina, s rukama na kolenou, a mírně pokývla hlavou. Gilpin si skousl ret ještě víc a pak ukázal: na pohovku, na konferenční stolek, na teď už uklizený obývák. „Víte, problém je v tomhle, Nicku,“ začal. „My jsme už viděli hodně přepadených bytů “

„Desítky desítek desítek,“ skočila mu do řeči Boneyová.

„Zkrátka hodně domácností, do kterých někdo násilně vnikl. Tenhle pokoj – celý ten obývák – vzpomínáte? Pohovka nohama vzhůru, převrácený konferenční stolek, ta váza na zemi“ – položil přede mě fotku místa činu – „celé tohle místo mělo vypadat, jako by tu došlo k potyčce, že?“

Hlava se mi zvětšila a zase se vrátila do původního stavu. Zůstaň v klidu. „Mělo vypadat?“

„Vypadalo to tu divně,“ pokračoval Gilpin. „Od první chvíle, co jsme to viděli. Upřímně řečeno, působilo to na nás tak, jako by to tu někdo naaranžoval. Především jde o to, že všechno bylo soustředěno na tohle jediné místo. Proč nebyl nepořádek ještě někde jinde, jen v tomhle pokoji? To je divné.“ Předložil další fotku, záběr zblízka. „A podívejte se tadyhle na tu hromádku knih. Měla by být před stolkem – tam přece předtím knihy ležely, ne?“

Přikývl jsem.

„Když se tedy ale stolek převrátil, tak by se přece sesypaly před něj, po směru pohybu padajícího stolku. Místo toho jsou za ním, jako by je někdo předtím, než stolek převrátil, ze stolku smetl.“

Tupě jsem zíral na fotku.

„A podívejte se na tohle. To mi právě připadá velice divné,“ pokračoval Gilpin. Ukázal na tři starožitné obrázky v rámečku na krbové římse. Silně zadupal a obrázky se okamžitě překlopily dopředu. „Ale ty obrázky zůstaly při tom všem stát.“

Ukázal mi fotku, kde obrázky opravdu stály. Předtím jsem doufal – dokonce i když mě nachytali na omylu s rezervací v Houston’s – že to jsou hloupí policajti, policajti z filmu, venkovští balíci, co chtějí potěšit místního chlapa, věřit mu: Cokoli řekneš, kámo. Nedostal jsem žádné tupé poldy.

„Nevím, co ode mě chcete slyšet,“ zamumlal jsem. „Je to naprosto – prostě nevím, co si o tom mám myslet. Chci jen najít svou ženu.“

„My taky, Nicku, my taky,“ řekla Rhonda. „Ale je tu další věc. Ta pohovka – vzpomínáte, jak byla převrácená nohama vzhůru?“ Poplácala na masivní kus nábytku, ukázala na jeho čtyři špalíčkovité nohy, každá měřila jen asi tři centimetry. „Víte, je hrozně těžká, protože má tak krátké nohy. Vlastně leží na zemi. Zkuste ji převrátit.“ Zaváhal jsem. „No pojďte, zkuste to,“ naléhala Boneyová.

Strčil jsem do pohovky, ale ta jen popojela po koberci, než aby se převrátila. Přikývl jsem. Souhlasil jsem. Byla těžká jako cent.

„Ale vážně, chytněte ji zespodu a převraťte ji vzhůru nohama,“ nařídila Boneyová.

Klekl jsem si, opřel jsem se do pohovky zespodu, níž a níž, nakonec jsem posunul ruce až pod ni a převrátil ji nazad. Ale sotva jsem ji pustil, pohovka se překlopila zase na všechny čtyři; nakonec jsem ji musel znovu zvednout a převrátit ji vzhůru nohama vlastním úsilím.

„Divné, co?“ řekla Boneyová nijak překvapeně.

„Nicku, uklízel jste tu toho dne, co vaše žena zmizela?“ zeptal se Gilpin.

„Ne.“

„Dobrá, protože náš technik udělal zkoušku luminolem a musím vám bohužel říct, že kuchyňská podlaha svítila. Bylo na ní dost velké množství krve.“

„Amyina skupina – B+,“ dodala Boneyová. „A to nemluvím o nějakém škrábnutí, mluvím o krvi.“

„Ach bože.“ Horko mi zalilo hruď. „Ale “

„Ano, takže vaše žena se dostala z této místnosti,“ řekl Gilpin. „Nějak se jí teoreticky podařilo dopotácet se do kuchyně – aniž shodila ty tretky na stolečku před kuchyní – a tam se zhroutila na zem a ztratila spoustu krve.“

„A někdo to pak pečlivě umyl,“ řekla Rhonda a upřeně mě pozorovala.

„Počkat, počkat. Proč by se někdo snažil umýt krev, ale zároveň nechal takovou spoušť v obýváku “

„To zjistíme, nebojte se, Nicku,“ řekla Rhonda tiše.

„To nechápu. Já to prostě “

„Posaďme se,“ řekla Boneyová. Ukázala na židli v jídelně. „Jedl jste něco? Nechcete sendvič nebo tak?“

Zavrtěl jsem hlavou. Boneyová střídala různé ženské role: roli mocné ženy s rolí slepě milující ženy, zkoušela, co nejvíc zapůsobí.

„A co vaše manželství, Nicku?“ zeptala se Rhonda. „Pět let, to není daleko k sedmileté krizi.“

„Naše manželství bylo dobré,“ opakoval jsem. „Je dobré. Ne dokonalé, ale dobré, dobré.“

Nakrčila nos. Lžeš.

„Myslíte, že třeba utekla?“ zeptal jsem se s přílišnou nadějí. „Narafičila to tu jako místo činu a utekla? Případ uprchlé manželky?“

Boneyová začala vypočítávat důvody proč ne: „Doteď nepoužila mobil, kreditní karty, karty do bankomatu. Ani předtím neudělala výběr žádné větší hotovosti.“

„A pak je tu ta krev,“ dodal Gilpin. „A znovu opakuju, nechci, aby to vyznělo nějak surově, ale co to množství krve na podlaze?

To by znamenalo nějaké vážné. prostě, já bych to sám sobě neudělal. Viděl bych to na docela hluboké rány. Vaše žena má pevné nervy?“

„Ano. Má.“ Taky má fobii z krve, ale to jim neřeknu a počkám, až na to ti skvělí detektivové přijdou sami.

„Zdá se to hrozně nepravděpodobné,“ řekl Gilpin. „Kdyby se sama tak vážně zranila, proč by to utírala?“

„Tak doopravdy, Nicku, buďme upřímní,“ řekla Boneyová, naklonila se až ke kolenům, aby se mi mohla podívat do očí, protože jsem civěl do podlahy. „Jaké bylo vaše manželství v současné době? Stojíme při vás, ale potřebujeme znát pravdu. Jediná věc, která vás staví do špatného světla, je to, že nám vzdorujete.“

„Měli jsme neshody.“ Viděl jsem Amy v ložnici toho posledního večera, na tvářích jí naskákaly ty červené skvrny jako vždycky, když byla rozzlobená. Plivala slova – zlá, krutá slova a já ji poslouchal, snažil jsem se ta slova přijmout, protože to byla pravda, přísně vzato bylo všechno, co říkala, pravda.

„Popište nám ty neshody,“ vyzvala mě Boneyová.

„Nic zvláštního, jen tahanice. Víte, Amy je taková, že to v sobě nějakou dobu drží. Vždycky si nasbírá zásobu nějakých prkotin a pak – prásk! – vybuchne, ale tím je po všem. Nikdy jsme nechodili se svým hněvem spát.“

„Ani ve středu večer?“ zeptala se Boneyová.

„Kdepak,“ zalhal jsem.

„Hádáte se hlavně kvůli penězům?“

„Ani nedokážu říct, kvůli čemu se vlastně hádáme. Jsou to takové hlouposti.“

„A kvůli jaké hlouposti jste se hádali toho večera, než zmizela?“ zeptal se Gilpin s lehkým úsměvem, jako kdyby tím chtěl říct to neuvěřitelné mám tě.

„Už jsem vám říkal, že to bylo kvůli tomu humrovi.“

„A co dál? Určitě jste na sebe hodinu neřvali kvůli humrovi.“

V tu chvíli se do půli schodiště přikolébal Bleecker a pozoroval nás přes zábradlí.

„Kvůli takovým běžným věcem v domácnosti. Jak to mezi manželi bývá. Třeba kvůli kočičímu kakáči,“ řekl jsem. „Kdo ho bude čistit.“

„Takže jste na sebe řvali kvůli kočičímu kakáči,“ řekla Boneyová.

„Víte, šlo spíš o princip. Já jsem spoustu hodin v práci a Amy ne, tak si myslím, že by pro ni bylo dobré, kdyby se věnovala domácnosti. Myslím tím takovou tu běžnou péči.“

Gilpin sebou trhl jako invalida probuzený z odpoledního šlofíka. „Vy jste takový staromódní typ, že? Já jsem stejný. Pořád své ženě říkám: ,Neumím žehlit, neumím umývat nádobí. Neumím vařit. Tak, drahoušku, já tedy budu chytat darebáky, to umím, a ty občas hoď nějaké prádlo do pračky.‘ Rhondo, tys byla vdaná: dělala jsi domácí práce?“

Boneyová se zatvářila doopravdy naštvaně. „Já taky honím darebáky, ty idiote.“

Gilpin na mě zakoulel očima; úplně jsem čekal, že zavtipkuje vypadá to, jako by se tu někdo chtěl hádat – ten chlap to opravdu dost přeháněl.

Teď si mnul svou lišáckou bradu. „Takže vy jste prostě chtěl mít doma hospodyňku,“ řekl takovým tónem, aby to vyznělo rozumně.

„Já jsem chtěl – chtěl jsem cokoli, co by chtěla Amy. Bylo mi jedno, co to bude.“ Teď jsem tím mířil na Boneyovou, na detektiva Rhondu Boneyovou, která mi projevovala účast, nebo to tak aspoň z velké části věrohodně působilo. (Není to tak, připomněl jsem si.) „Amy se nemohla rozhodnout, co tu má dělat. Nemohla sehnat práci a Bar ji nezajímal. Je to fajn, jestli chceš zůstat doma, bude to v pořádku, říkal jsem jí. Ale když zůstala doma, byla taky nešťastná. A čekala ode mě, že to nějak spravím. Jako bych já rozhodoval o jejím štěstí.“

Boneyová neřekla nic, podívala se na mě úplně bez výrazu.

„A jasně, je to fajn být chvilku tím hrdinou, takovým tím rytířem, ale ono to nefunguje dlouho. Tak jsem si myslel, že když se začne starat o pár praktických věcí -“

„Jako o ten kočičí kakáč,“ přerušila mě Boneyová.

„Ano, čistit kočičí kakáč, udělat menší nákup, zavolat instalatéra, když kape kohoutek, to všechno ji šíleně rozčilovalo.“

„Hm, to zní jako skutečný plán na štěstí. Spousta nepříjemných věcí.“

„Ale mně šlo jen o to, aby něco dělala. Cokoli, ale prostě něco dělej. Zkus z té situace něco vytěžit. Neseď s rukama v klíně a nečekej, že to všechno udělám za tebe.“ Uvědomil jsem si, že mluvím nahlas, že to zní skoro rozzlobeně, určitě je to spravedlivý hněv, ale byla to taková úleva. Začal jsem lží – o tom kočičím kakáči – a obrátil ji v překvapivý výbuch čisté pravdy a uvědomil si, proč zločinci tolik mluví, je to totiž tak příjemné, vyprávět svůj příběh někomu cizímu, někomu, kdo to nenazve nesmysly, někomu, kdo musí naslouchat vaší verzi. (Někomu, kdo předstírá, že poslouchá vaši verzi, opravil jsem se.)

„Takže ten návrat do Missouri?“ zeptala se Boneyová. „Vy jste sem Amy přestěhoval proti její vůli?“

„Protijejí vůli? Ne. Udělali jsme, co jsme museli. Amy neměla práci, moje matka byla nemocná. Udělal bych pro Amy totéž.“

„To je pěkné, že to říkáte,“ zabručela Boneyová. A najednou mi do puntíku připomněla Amy: tím zatraceným bručením pod vousy, utrousila vždycky nějakou poznámku, jen tak hlasitě, abych ji slyšel, ale nemohl to odpřísáhnout. A když jsem se zeptal, jak se čekalo – Co jsi říkala? , vždycky odpověděla: Nic. Nevraživě jsem se na Boneyovou podíval, rty sevřené, a pak jsem si pomyslel: Možná je to součástí plánu, vidět, jak reaguju vůči rozzlobeným, nespokojeným ženám. Přinutil jsem se k úsměvu, ale to ji nejspíš odpudilo ještě víc.

„A vy si to můžete dovolit, aby Amy chvíli pracovala, chvíli nepracovala, zvládáte to finančně?“ zeptal se Gilpin.

„Měli jsme v poslední době nějaké finanční problémy,“ přiznal jsem. „Když jsme se vzali, Amy byla bohatá, tedy mimořádně bohatá.“

„Ano,“ přikývl Gilpin, „to ty knihy o Úžasné Amy.“

„Ano, v osmdesátých a devadesátých letech vydělávaly hory peněz. Ale vydavatel s tím pak přestal. A všechno šlo do háje. Amyini rodiče si od nás museli vypůjčit, aby se udrželi nad vodou.“

„Chcete říct od vaší ženy, ne?“

„Dobře, je to tak. A pak jsme použili zbytek Amyiných peněz na koupi toho baru a od té doby nás živím já.“

„Takže když jste si Amy vzal, byla velice bohatá,“ řekl Gilpin. Přikývl jsem. Uvažoval jsem o hrdinském vyprávění: manžel, který věrně stojí po boku své ženy během hrozného finančního krachu její rodiny.

„Takže jste si žili na velice pěkné úrovni.“

„Ano, bylo to skvělé, bylo to úžasné.“

„A ona je teď téměř švorc a vaše životní úroveň je úplně jiná, než když jste vstupovali do manželství. Než ta, kterou jste si tenkrát stvrdili svými podpisy.“

Uvědomil jsem si, že se mi můj pokus o hrdinský epos naprosto nezdařil.

„Protože, abyste věděl, prověřili jsme si vaši finanční situaci, Nicku, a ta vypadá sakra bledě,“ začal Gilpin a skoro se mu podařilo tohle nařčení pronést ustaraným, účastným tónem.

„Bar si vede slušně,“ řekljsem. „Když začnete nějaké nové podnikání, obvykle to trvá tak tři čtyři roky, než se dostanete z červených čísel.“

„Mě spíš zaujaly ty kreditní karty,“ řekla Boneyová. „Dvě stě dvanáct tisíc dolarů dluhu na kreditních kartách. To mi teda vzalo dech.“ Rozevřela přede mnou červeně popsanou hromádku papírů jako vějíř.

Moji rodiče byli úplní fanatici, pokud šlo o kreditní karty používali je jen ke zvláštním účelům, a každý měsíc vše pečlivě uhradili. Nekupujeme si nic, na co nemáme. To bylo motto rodiny Dunneových.

„My jsme ne – aspoň tedy já ne – ale myslím, že by Amy ne Můžu se na to podívat?“ koktal jsem a tabulky v oknech přitom drnčely, protože nad námi nízko letělo nějaké bombardovací letadlo. Z kytky na krbové římse ihned upadlo pět krásných červených lístků. Byli jsme tím hlukem donuceni deset vteřin mlčet, drnčely nám při tom mozky, tak jsme všichni tři sledovali, jak se okvětní lístky snášejí k zemi.

„A došlo tu k takové potyčce, jak předpokládáme, a na podlaze nebyl ani lísteček,“ zabručel znechuceně Gilpin.

Vzal jsem si od Boneyové ty papíry a uviděl jsem na nich jen svoje jméno, pouze verze svého jména – Nick Dunne, Lance Dunne, Lance N. Dunne, Lance Nicholas Dunne, byly na tuctu kreditních karet, dlužná částka narůstala od 62,78 dolaru až po 45 602,33 dolaru, všechny částky byly v různé fázi zpoždění, v záhlaví stručná výhrůžka zlověstnými písmeny: ZAPLAŤTE IHNED.

„Do prdele! To je nějaká krádež identity nebo co!“ vybuchl jsem. „To nejsou moje platby. Zatraceně, podívejte se na to: já nehraju golf.“ Někdo zaplatil přes sedm tisíc dolarů za soupravu golfových holí. „Kdokoli vám to řekne: já opravdu nehraju golf.“ Snažil jsem se, aby to vyznělo, že se sám sobě vysmívám – golf je další věc, ve které nijak nevynikám – Ale detektivové mi na to neskočili.

„Znáte Noelle Hawthorneovou?“ zeptala se Boneyová. „Tu Amyinu kamarádku, o které jste nám říkal, že ji máme prověřit?“

„Počkejte, já s vámi chci mluvit o těch účtech, protože nejsou moje,“ řekl jsem. „Prosím vás, myslím to vážně, musíme to vypátrat.“

„My to zjistíme, to není problém,“ řekla Boneyová s neproniknutelným výrazem. „Noelle Hawthorneová?“

„Ano. Řekl jsem vám, abyste se na ni zaměřili, protože po celém městě naříkala kvůli Amy.“

Boneyová zvedla obočí. „Zdá se, že vás to štve.“

„Ne, jak jsem vám řekl, zdá se mi až přehnaně zdrcená, takovým tím hraným způsobem. Ostentativním. Chce na sebe upoutat pozornost. Trochu obsedantní.“

„Mluvili jsme s Noelle,“ pokračovala Boneyová. „Řekla nám, že se vaše žena velice trápila kvůli manželství, byla znepokojená kvůli penězům, nechala se slyšet, že má obavy, že jste si ji vzal jen pro peníze. Tvrdí, že Amy měla strach i z vaší prchlivé povahy.“

„Nevím, proč by něco takového Noelle řekla; myslím, že si s Amy za celou tu dobu vyměnily tak pět slov.“

„To je zvláštní, protože Hawthorneovi mají v obýváku fotky, na kterých je Noelle s vaší ženou.“ Boneyová se zamračila. Já se taky zamračil: opravdu skutečné fotky, kde je Noelle s Amy?

Boneyová pokračovala: „Fotku z loňského října ze zoologické zahrady v St. Louis, z nějakého pikniku s trojčaty, z víkendového výletu na lodičkách z června. Tedy z minulého měsíce.“

„Amy za celou tu dobu, co tu bydlíme, nevyslovila její jméno. Myslím to vážně.“ Rychle jsem vzpomínal, co jsem dělal v červnu, a uvědomil jsem si, že jsem byl jeden víkend pryč s Andie, Amy jsem namluvil, že máme pánskou jízdu v St. Louis. Když jsem se vrátil domů, našel jsem ji s planoucími tvářemi a rozzlobenou, stěžovala si, že se celý víkend nudila u televize a četla si na lávce u řeky nějakou hloupou knížku. A ona byla na výletě na člunu? Ne. Nedovedl jsem si představit nic, oč by Amy stála míň než o typický středozápaďácký výlet na loďkách: ke kánoím jsou uvázané chladicí boxy s plechovkami piva, hraje hlučná hudba, opilá pánská společnost, místa k táboření na každém kroku pozvracená. „Víte určitě, že na těch fotkách byla moje manželka?“

Podívali se na sebe a jejich pohledy říkaly: Myslí to vážně?

„Nicku,“ promluvila Boneyová, „nemáme žádný důvod si myslet, že ta žena na fotkách, která vypadá úplně přesně jako vaše manželka a o které Noelle Hawthorneová, matka trojčat a nejlepší kamarádka vaší ženy tady ve městě, tvrdí, že je to vaše žena, vaše manželka není.“

„Vaše manželka, kterou – měl bych to říct – jste si podle Noelle vzal jen kvůli penězům,“ dodal Gilpin.

„Nedělám si legraci,“ řekl jsem. „Dneska umí kdokoli pomocí počítače všelijak zfalšovat fotky.“

„Dobrá, takže ještě před minutou jste si byl jistý, že v tom má prsty Desi Collings, a teď jste se zase zaměřil na Noelle Hawthorneovou,“ shrnul Gilpin. „Zdá se, jako byste opravdu hledal někoho, na koho to můžete svést.“

„Kromě sebe? Ano, dělám to. Podívejte se, já si Amy nevzal kvůli jejím penězům. Měli byste si opravdu víc promluvit s Amyinými rodiči. Ti mě znají, znají mou povahu.“ Nevědí všechno, pomyslel jsem si a žaludek se mi sevřel. Boneyová mě pozorovala; vypadalo to, že mě tak nějak lituje. Gilpin, ten snad ani neposlouchal.

„Zvýšil jste životní pojistku své ženy na jeden milion dvě stě tisíc,“ řekl s hranou únavou. Dokonce si i unaveně přejel dlaní přes obličej.

„To udělala sama Amy!“ vyhrkl jsem rychle. Oba policisté se na mě jen podívali a čekali. „Teda já jsem vyplnil ty formuláře, ale byl to její nápad. Trvala na tom. Přísahám, že mně by něco takového bylo úplně fuk, ale Amy říkala – říkala, že vzhledem k jejímu změněnému příjmu si takhle bude připadat klidnější nebo co, nebo to byl nějaký chytrý finanční tah. Ksakru, já nevím, já nevím, proč to chtěla. Neptal jsem se jí na to.“

„Před dvěma měsíci někdo na vašem počítači hledal něco na internetu,“ pokračovala Boneyová. „Tělo plout Mississippi. Můžete to nějak vysvětlit?“

„Bože, to se týkalo toho pitomého nápadu o knize,“ řekl jsem. „Uvažoval jsem o tom, že napíšu knížku.“

„Hm,“ odpověděla Boneyová.

„Podívejte se, myslím si, že jde o tohle,“ začal jsem. „Myslím si, že spousta lidí sleduje v televizi pořady, kde manžel je vždycky ten hnusák, co zabije svou manželku, a oni se na mě dívají přes tyhle brýle a některé opravdu nevinné, normální věci se zkreslují. Vzniká z toho hon na čarodějnice.“

„Takhle vysvětlujete ty účty z kreditních karet?“ zeptal se Gilpin.

„Řekl jsem vám, že ty zatracené účty nedokážu vysvětlit, protože s nimi nemám nic společného. To je přece hergot vaše věc, abyste zjistili, kde se to tam vzalo!“

Seděli tiše vedle sebe a čekali.

„Co se teď momentálně dělá proto, aby se moje žena našla?“ zeptal jsem se. „Jaké stopy prozkoumáváte, kromě mě?“

Dům se začal třást, obloha se rozčísla a zadním oknem jsme viděli, jak přímo nad řekou proletěl tryskáč, úplně nás ohlušil.

„F10,“ řekla Rhonda.

„Ne, ten je větší,“ odporoval Gilpin. „To musí být “

„Je to F10.“

Boneyová se ke mně naklonila, prsty rukou měla propletené. „Je to naše práce, Nicku, abychom měli jistotu, že jste stoprocentně čistý,“ řekla. „Vím, že to chcete taky. Takže kdybyste nám mohl pomoct s několika zamotanými maličkostmi – protože právě o ně pořád zakopáváme.“

„Možná je načase, abych si vzal právníka.“

Znovu se na sebe podívali, jako by se předtím vsadili, jestli k tomu dojde.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

21. ŘÍJNA 2011

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Nickova máma je mrtvá. Nebyla jsem schopná psát, protože Nickova máma je mrtvá a její syn uvolnil kotvu. Milá, statečná Maureen. Byla na nohou a pořád v pohybu skoro až do dne, kdy zemřela, odmítala se bavit o tom, že má víc odpočívat. „Chci prostě žít do té doby, až už nebudu moct,“ prohlásila. Pustila se do pletení čapek pro další pacientky s chemoterapií (ona sama byla hotová, hotová, hotová, hotová po jedné sérii, neměla zájem si prodlužovat život, kdyby to mělo znamenat „další hadičky“), takže si ji budu pamatovat věčně obloženou klubíčky pestrých zbytků vlny: červené a žluté a zelené, s míhajícími se prsty a cinkáním jehlic, budu si pamatovat její hlas spokojené kočky, hlas jako hluboké, ospalé předení.

A pak se jednoho rána v září probudila, ale vlastně se doopravdy neprobudila, nestala se Maureen. Přes noc se změnila v malého ptáčka, vrásky se prohloubily a tělo scvrklo, těkala očima po místnosti a nevěděla, co je kolem ní a kde je. Potom přišel hospic, tlumeně osvětlené příjemně působící místo s obrázky žen v čepcích a zvlněné krajiny s hojnou úrodou, automaty na oplatky a malá kafíčka. Od hospicu se neočekávalo, že ji uzdraví nebo jí pomůže, měl jen zajistit, aby zemřela v pohodlí, což se taky po třech dnech pobytu stalo. Objektivně řečeno, zemřela tak, jak by si to přála (i když jsem si jistá, že by obrátila oči v sloup nad výrokem: tak jak by si to Maureen přála).

Pohřeb byl skromný, ale pěkný – přišly stovky lidí, její sestra z Omahy, která jí byla velice podobná, se starala o hosty, nalévala kávu a nabízela cukroví a vyprávěla o Mo zábavné historky. Pohřbili jsme ji během větrného, teplého dopoledne, Go a Nick se opírali jeden o druhého a já stála opodál a připadala si jako vetřelec. Toho večera mě Nick nechal, abych ho objala, byl ke mně otočený zády, ale po pár minutách vstal, zašeptal: „Musím na čerstvý vzduch,“ a odešel z domu.

Jeho maminka ho vždycky hýčkala – nedala jinak a jednou týdně k nám chodila žehlit a vždycky při tom řekla: „Já vám jen pomůžu s pořádkem,“ a když odešla, podívala jsem se do ledničky a zjistila jsem, že mu oloupala grapefruit, rozdělila na dílky a uložila ho do krabičky s víčkem, a když jsem pak rozbalila chleba, objevila jsem, že z každého krajíce odkrojila kůrku a okrájené plátky zas vrátila do sáčku. Jsem vdaná za čtyřiatřicetiletého muže, který se ještě nenaučil jíst chlebovou kůrku.

Ale snažila jsem se ty první týdny po její smrti dělat totéž. Odkrajovala jsem mu kůrku z chleba, žehlila mu trička, pekla borůvkový koláč podle receptu jeho maminky. „Nepotřebuju, abys mě rozmazlovala, Amy,“ řekl mi, když uviděl plátky okrájeného chleba. „Nechal jsem mámu, aby to dělala, protože jí to působilo radost, ale vím, že ty nemáš ráda takové opečovávání.“

Tak jsme zase zpátky u černých čtverečků. Milý, zbožňující, milující Nick je tentam. Vrátil se Nick nevrlý, věčně naštvaný, rozhněvaný. Člověk se většinou opře o svého partnera v těžkých chvílích, ale Nick se mi jen ještě víc vzdálil. Je maminčin chlapeček a jeho maminka je teď mrtvá. Se mnou nechce mít nic společného.

Když potřebuje, použije mě k sexu. Ohne mě přes stůl nebo pelest postele a dělá mi to, mlčky až na těch posledních pár okamžiků, na těch pár rychlých heknutí, pak mě pustí, položí mi dlaň na záda, jeho jediné důvěrné gesto, a řekne něco, co má znít jako nějaká hra: „Jsi tak sexy, že se někdy nedokážu ovládnout.“ Ale říká to mrtvým hlasem.

Test: Váš manžel, s kterým jste kdysi měla báječný sexuální život, je nyní odtažitý a chladnývyžaduje sex způsobem a v době, jak to vyhovuje jen jemu. Vy:

a) odmítáte sex – nenecháte ho tuhle hru vyhrát!

b) pláčete a naříkáte a dožadujete se odpovědí, které vám nedokáže dát, jen ho tím dál od sebe vzdalujete.

c) věříte, že je to jen kolize v dlouhém manželství – on má nějaké špatné období – tak se snažíte mít pochopení a přečkat to.

Správná odpověď: C. Správně?

Štve mě, že se mi manželství rozpadá, a nevím, co mám dělat. Možná byste si mysleli, že bych si o tom měla popovídat s rodiči, oba jsou přece vystudovaní psychologové, ale v tom mi brání moje hrdost. A oni by nebyli dobří manželští poradci: jsou přece spřízněné duše, vzpomínáte? Jsou vždy jen na vrcholu, ne v údolíjediný, nekonečný výbuch manželské extáze. Nemůžu jim říct, že mrvím tu poslední věc, která mi zůstala: své manželství. Byli by schopni o tom napsat další knihu, fiktivní výtku, ve které by Úžasná Amy prožívala to nejfantastičtější, naplňující manželstvíčko bez jediného otřesu. protože by se na ně soustředila.

Ale já si dělám starosti. Pořád. Vím, že na jeho vkus už jsem moc stará manželka. Protože jsem bývala jeho ideál, před šesti lety, a tak poslouchám jeho kruté poznámky na adresu žen, kterým táhne na čtyřicítku: jak mu připadají ubohé, přehnaně se strojí, chodí do barů, neuvědomují si, že už ztratily přitažlivost. Když se vrací z flámu se svými kamarády a já se zeptám, jaké to tam bylo, často mi odpoví: „Naprosto zaplavené ztracenými případy,“ což je jeho šifra pro ženy mého věku. Kdysi, jako čerstvá třicátnice, jsem se tomu pochichtávala s ním, jako by se mi to nikdy nemělo stát. A teď jsem já jeho ztracený případ, je se mnou v pasti a možná proto je tak nešťastný.

Oddávám se terapii batolaty. Chodím denně k Noelle a nechávám její trojčata, aby se mě dotýkala. Mám jejich buclaté ručičky ve vlasech, na krku cítím jejich vlhký teplý dech. Už chápete, proč ženy vždycky hrozí, že své dětičky sežerou: Já bych ji nejradši snědla! Snědla bych ho lžičkou! Ačkoli dívat se na to, jak se k ní ty její tři batolí, ještě zrůžovělé spánkem, protírají si oči a spěchají k mámě, ručičkama ji chytají za koleno nebo za ruku, jako by byla domácí pevnost, jako by věděly, že jsou u ní v bezpečí. někdy mě ten pohled bolí.

Včera jsem obzvlášť potřebovala jít k Noelle, byla jsem tam celé odpoledne, možná proto jsem pak udělala takovou blbost.

Nick přichází domů a najde mě v ložnici, svěží ze sprchy, a netrvá dlouho a už mě tiskne ke zdi a dere se do mě. Když skončí a pustí mě, vidím na modré zdi vlhkou skvrnu od svých úst. Nick si sedne na kraj postele, prudce oddychuje a říká: „Promiň mi to. Prostě jsem tě potřeboval.“

Ani se na mě nepodívá.

Jdu k němu, obejmu ho, předstírám, že to, co jsme právě dělali, byl normální, příjemný manželský rituál, a říkám: „Přemýšlela jsem.“

„Jo, a o čem?“

„No, že teď je možná ten pravý čas. Založit rodinu. Pokusit se otěhotnět.“ Už když to vyslovuju, vím, že je to šílené, ale nemůžu si pomoct – stala jsem se tou bláznivou ženskou, která chce otěhotnět, protože to zachrání její manželství.

Je to ponižující, stát se tím, čím jste kdysi pohrdali.

Odtrhne se ode mě. „Teď? Teď je spíš ten nejhorší čas k zakládání rodiny, Amy. Nemáš práci “ „Já vím, ale stejně bych nejdřív chtěla zůstat doma s miminkem “

„Moje máma právě umřela, Amy.“

„A to by byl nový život, nový začátek.“

Popadne mě za obě paže a poprvé v tomto týdnu se mi podívá přímo do očí. „Amy, já si myslím, že si myslíš, že když je teď máma mrtvá, zase se vesele vrátíme do New Yorku a budeme mít několik dětí, a ty se zase vrátíš ke svému dřívějšímu životu. Ale nemáme dost peněz. Máme sotva tolik, abychom my dva mohli žít tady. Nedovedeš si představit, jaký tlak denně pociťuju, když se snažím, abychom se vybabrali z toho, v čem jsme. Abychom se sakra zabezpečili. Nemůžu uživit tebe a sebe a ještě pár dětí. Budeš jim chtít dopřát všechno, co jsi měla ty, když jsi vyrůstala, a to já nedokážu. Žádné soukromé školy pro malé Dunneovic dětičky, žádný tenis a hraní na housle, žádné letní sídlo. Nelíbilo by se ti, jak bychom byli chudí. Nelíbilo by se ti to.“

„Nejsem tak povrchní, Nicku -“

„Opravdu si myslíš, že jsme na tom zrovna teď tak skvěle, abychom měli děti?“

Tím se dostal blízko ke zhodnocení stavu našeho manželství a já viděla, jak už lituje, že vůbec něco řekl.

„Máme teď hodně starostí, miláčku,“ řekla jsem. „Pár problémů tu bylo a já vím, že z velké části za to můžu já. Tím by se podle mě naše situace vyřešila.“

„Takže budeme jedna z těch dvojic, která si pořídí dítě, aby si upevnila manželství? Protože to vždycky funguje tak dobře.“

„Budeme mít dítě, protože -“

Oči mu ztmavnou, pohled šelmy, znovu mě popadne za paže.

„Prostě. Ne, Amy. Teď zrovna ne. Já už další stres nezvládnu. Nezvládnu žádnou další starost navíc. Já už se hroutím pod vším tím tlakem. Prasknu.“

Aspoň jednou vím, že mluví pravdu.

NICK DUNNE

ŠEST DNŮ POTÉ

Prvních osmačtyřicet hodin je při každém vyšetřování rozhodujících. Amy je teď už skoro týden pryč. Dnes večer se bude v parku Toma Sawyera, který byl podle novinářů „oblíbeným místem Amy Elliottové Dunneové“, konat vigilie se svíčkami. (Nevím o tom, že by tam Amy kdy vkročila; park není navzdory svému jménu ani trochu malebný. Typický, téměř bez stromů, s pískovištěm, které je pokaždé plné psích výkalů; je naprosto netwainovský.) Během posledních čtyřiadvaceti hodin už o Amyině zmizení věděla celá země – bylo to úplně všude.

Bůh žehnej věrným Elliottovým. Včera večer mi volala Marybeth, zatímco jsem se snažil vzpamatovat z nepříjemného policejního výslechu. Moje tchyně viděla pořad Ellen Abbottové a nazvala tu ženu „oportunistickou děvkou, které jde o žebříček sledovanosti“. Nicméně jsme většinu dnešního dne strávili tím, jak strategicky zvládnout média.

Média (moje bývalá rodina, moji lidé!) vytvářela svou verzi příběhu založenou na Úžasné Amy a dlouholetém manželství Elliottových. Žádné mrzoutské poznámky, že série přestala vycházet nebo že její autoři jsou na pokraji bankrotu – právě teď byli Elliottovi milováni a oslavováni. Média je zbožňovala.

Mě tak moc ne. Média se v mém případě zabývala znepokojivými fakty. Nejenom tím, co už prosáklo na veřejnost – že nemám alibi, že místo činu bylo „narafičené“ – ale skutečně osobními vlastnostmi. Psalo se, že na střední škole jsem s žádnou dívkou nechodil déle než pár měsíců, takže jsem byl určitě sukničkář. Novináři zjistili, že mám otce v léčebně Comfort Hill a že ho málo navštěvuju, a tak jsem byl nevděčným synem. „Je to problém – nemají tě rádi,“ řekla Go po každé nové zprávě. „To je opravdu, opravdu problém, Lanci.“ Média vzkřísila moje křestní jméno, které jsem nenáviděl od základky, vždycky jsem se mu bránil, když na začátku školního roku učitelka četla seznam žáků: „Jmenuju se Nick! Říkají mi Nick!“ A o přestávce se pokaždé našel nějaký chytrák, který kroužil po třídě a afektovaným tónem džentlmena protáhle opakoval: „Ahoj, já jsem Laaaaance.“ Pak se na to jméno zapomnělo až do následujícího školního roku.

Ale ne teď. Teď bylo všude ve zprávách, ten hrozný tříjmenný rozsudek vyhrazený pro sériové a úkladné vrahy – Lance Nicholas Dunne – a nebyl nikdo, koho bych s tím mohl utnout.

Rand a Marybeth Elliottovi, Go a já jsme jeli na vigilii společně jedním autem. Nebylo jasné, kolik informací Elliottovi obdrželi, kolik zatracujících aktualizací o svém zeťovi. Věděl jsem, že oni vědí o tom „zinscenovaném místě činu“: „Pošlu tam nějaké svoje lidi a ti nám řeknou pravý opak – že tam zcela jasně došlo k potyčce,“ prohlásil Rand sebejistě. „Pravda je tvárná; potřebuješ jen najít správného odborníka.“

Rand nevěděl o dalších záležitostech, o kreditních kartách a životní pojistce a o krvi a o Noelle, zatrpklé nejlepší kamarádce mé ženy, která o mně prohlašovala zničující věci: že jsem ji využil z hrabivosti, budil v ní strach. Noelle dnes večer měla promluvit v pořadu Ellen Abbottová, po vigilii. Mohly by se k radosti diváků vzájemně doplňovat v projevech znechucení nad mou osobou.

Ne všichni mě však zavrhovali. Minulý týden bylo v Baru natřískáno: přicházely stovky hostů, aby si dali pár piv a popcorn v podniku, který patří Lanci Nicholasovi Dunneovi, možnému vrahovi. Go musela najmout čtyři nové mladé servírky; najednou odpadla a řekla, že už nemůže, že už nesnáší pohled na přecpaný Bar, na ty senzacechtivé čumily, jak chlastají v našem podniku a přetřásají historky o mně. Je to nechutné. Přesto rozumně soudila, že by se nám ty peníze mohly hodit, kdyby.

Kdyby. Amy je šest dní pryč a my všichni uvažujeme o nějakém kdyby.

Dorazili jsme na parkoviště mlčky, jen Marybeth neustále bubnovala prsty na okénko.

„Vypadá to skoro jako dvojité rande,“ rozesmál se Rand, znělo to skoro hystericky: takový vysoký a pištivý smích. Rand Elliott, geniální psycholog, jeden z nejprodávanějších autorů knih, přítel všech, se rozpadal. Marybeth zahájila samoléčbu: požívala přesně odměřené dávky čirého alkoholu, tak, aby se trochu uklidnila, ale zůstala bdělá. Rand na rozdíl od ní doslova ztrácel hlavu; trochu jsem očekával, že mu vyskočí z ramen na nějaké pružině jako čertíkovi z krabičky – kuku! Jeho sklon k tlachání se vymknul kontrole: zoufale žvanil s každým, koho potkal, objímal policisty, novináře, dobrovolníky. Měl velkou slabost pro neohrabanou puberťačku, která nám pomáhala v Days Inn, jmenovala se Donnie a Rand si ji rád dobíral a zároveň jí zdůrazňoval, že jen tak žertuje. „Já si jen dělám legraci, Donnie,“ říkal jí pořád a Donnie se vždycky vesele smála.

„Nemůže ta holka být užitečná někde jinde?“ zavrčel jsem onehdy večer na Go. Řekla mi, že tchánovi závidím, že působí lepším dojmem. Měla pravdu.

Marybeth cestou do parku pohladila Randa po ramenou a já si pomyslel, jak hrozně chci, aby mě taky někdo takhle pohladil, jen takový letmý dotek, a najednou jsem vzlykl, byl to jen takový přerývaný sten. Chtěl jsem někoho, ale nebyl jsem si jistý, jestli je to Andie nebo Amy.

„Nicku?“ řekla Go. Chtěla mi položit ruku na rameno, ale já se jí vytrhl.

„Promiň. Jejda, promiň mi to,“ zamumlal jsem. „Byl to jen takový divný výlev, velice nedunneovský.“

„Nic se neděje. Oba jsme nějací rozhození,“ řekla Go a podívala se jinam. Od té doby, co odhalila mou situaci – jak jsme nazvali mou nevěru , začala se ke mně chovat trochu odtažitě, měla chladný pohled a věčně zamyšlený výraz. Musel jsem se hodně snažit, aby mě to neštvalo.

Když jsme vešli do parku, všude byly skupinky novinářů s kamerami, nejen z místní televize, ale i z ostatních zpravodajských stanic. Dunneovi a Elliottovi kráčeli podél shromážděného davu, Rand se usmíval a zdravil na všechny strany jako nějaký vysoký vládní představitel na návštěvě. Okamžitě se objevila Boneyová s Gilpinem a pověsili se nám na paty po vzoru věrných ohařů; stávali se už důvěrně známými, patřili k inventáři, o což zcela zřejmě šlo. Boneyová na sobě měla to, co pokaždé při nějaké veřejné události: střízlivou černou sukni, halenku s šedým proužkem, zplihlé vlasy po obou stranách sepnuté vlásenkami. Mám holku jménem Bony Moronie… Noc byla horká a parná, v podpaží se jí vytvořily tmavé skvrny potu. Usmála se na mě, jako by k jejím včerejším obviněním – byla to obvinění, ne? – vůbec nedošlo.

Vystoupil jsem s Elliottovými po schůdkách na jakési vratké improvizované pódium. Ohlédl jsem se po svém dvojčeti a sestra na mě kývla a naznačila hluboký nádech, takže j sem si vzpomněl, že mám dýchat. Stovky obličejů byly obrácené k nám, ozvalo se cvakání fotoaparátů a tmu osvětlila spousta blesků. Neusmívej se, řekl jsem si. Neusmívej se.

Někteří z přítomných měli trička s nápisem Najděte Amy a s její fotkou, moje žena se z nich na mě zkoumavě dívala.

Go mi předtím říkala, že budu muset promluvit („potřebuješ rychle zapůsobit lidsky“), tak jsem to udělal, přistoupil jsem k mikrofonu. Byl nízko, měl jsem ho někde v úrovni břicha a pár vteřin jsem s ním zápolil, jenže se mi podařilo zvednout ho jen asi o tři centimetry, tahle závada by mě za normálních okolností rozzuřila, ale já už nesměl na veřejnosti zuřit, tak jsem se zhluboka nadechl, předklonil se a přečetl slova, která mi moje sestra napsala: „Moje manželka, Amy Dunneová, se už skoro týden pohřešuje. Nedokážu vyjádřit muka, která naše rodina prožívá, po jejím zmizení zůstává v našich srdcích hluboká rána. Amy je mou životní láskou, je duší své rodiny. Všichni, kdo se s ní znají, vědí, že je zábavná, okouzlující a milá. Je moudrá a srdečná. Je mou věrnou pomocnicí a životní družkou v každém směru.“

Podíval jsem se do davu a jako nějakým kouzlem zahlédl Andie, tvářila se znechuceně a já se honem zas podíval do svých poznámek.

„Amy je žena, s níž chci zestárnout, a vím, že se tak stane.“

PAUZA. DÝCHAT. NEUSMÍVAT SE. Go mi to dokonce do poznámek napsala. Stane stane stane. Můj hlas se nesl ozvěnou reproduktorů směrem k řece.

„Žádáme vás, abyste nás kontaktovali s jakýmikoli informacemi. Dnes večer zapálíme svíčky v naději, že se Amy brzy a v pořádku vrátí domů. Miluju tě, Amy.“

Bloudil jsem pohledem všude jinde než směrem k Andie. Park zajiskřil plamínky svíček. Měl nastat okamžik ticha, ale kolem plakala mimina a jeden potácející se bezdomovec se pořád hlasitě ptal: „Hej, co se to děje? Vo co de?“ a někdo zašeptal Amyino jméno a ten chlap se ptal ještě hlasitěji: „Cože? Kvůli čemu to je?“

Ze středu davu se začala drát dopředu Noelle Hawthorneová, se svými trojčaty, jedno držela v náručí, ostatní dvě jí visely na sukni, všechny tři připadaly člověku, který nežil v blízkosti dětí, směšně malé. Noelle donutila dav, aby se rozestoupil a udělal jí a jejím dětem cestu, pak připochodovala přímo pod pódium a podívala se nahoru na mě. Zamračil jsem se na ni – ta žena mě očernila – a pak jsem si poprvé všiml jejího vzdutého břicha a uvědomil jsem si, že je zase těhotná. Na okamžik mi spadla brada – čtyři děti mladší čtyř let, jéžišikriste! – a později bude tento můj výraz rozebírán a považován za projev hněvu a strachu.

„Hej, Nicku.“ Sklopený mikrofon zachytil její hlas a burácivě ho předal publiku.

Začal jsem s ním opět zápasit, ale nemohl jsem najít vypínač.

„Jen jsem chtěla vidět tvůj obličej,“ řekla a propukla v pláč. Mokré vzlyky se nesly nad hlavami shromážděných, všichni byli úplně uchváceni. „Kde je? Co jsi s Amy udělal? Co jsi provedl se svou manželkou!“

Manželkou, manželkou, neslo se ozvěnou. Dvě z jejích vyděšených dětí začaly plakat.

Noelle nedokázala vteřinu mluvit, tak mocně plakala, jak byla vzteklá, rozvášněná, pak popadla stojan s mikrofonem a strhla ho na zem k sobě. Uvažoval jsem o tom, že jí ho vytrhnu zpátky, ale věděl jsem, že nemůžu udělat nic proti téhle ženě v těhotenských šatech a se třemi batolaty. Pátral jsem zrakem v davu, jestli neuvidím Mikea Hawthornea – ujmi se své ženy , ale nikde nebyl. Noelle se otočila a oslovila dav.

„Jsem Amyina nejlepší kamarádka!“ Kamarádka kamarádka kamarádka. Ta slova hřměla parkem spolu s nářkem jejích dětí. „Navzdory mému úsilí mě policie podle všeho nebere vážně. Tak předkládám její případ tomuto městu, městu, které Amy milovala a které ji taky miluje! Tento muž, Nick Dunne, musí odpovědět na nějaké otázky. Musí nám říct, co udělal své manželce!“

Zpoza pódia vyrazila Boneyová, aby ji utnula, Noelle se otočila a jejich pohledy se do sebe zaklesly. Boneyová udělala prudký pohyb rukou: Přestaňte mluvit!

„Své těhotné manželce!“

A svíčky už nikdo neviděl, protože blesky fotoaparátů spustily ohnivou palbu. Rand vedle mě vydal zvuk jako propíchnutý balónek. Boneyová pode mnou si položila prsty mezi obočí, jako by jí třeštila hlava. Já každého viděl v oslňující záři blesků, jejichž rytmus ladil s mým tepem.

Podíval jsem se do davu na Andie, viděl jsem, jak na mě zírá, obličej měla rudý a zkroucený, tváře vlhké, a když se naše pohledy setkaly, viděl jsem, že její rty říkají: „Hajzle!“, než se odpotácela z davu.

„Měli bychom jít.“ Moje sestra, najednou mi stála po boku, šeptala mi do ucha a tahala mě za rukáv. Fotoaparáty mě zabíraly, jak jsem tam stál v podobě nějaké frankensteinské příšery, vystrašené a zneklidněné pochodněmi vesničanů. Blik, blik. Začali jsme se pohybovat, rozdělili jsme se na dvě skupiny: moje sestra a já jsme prchali ke Goinu autu, Elliottovi stáli s pusou dokořán, pořád na pódiu, opuštění, zachraňte se sami. Novináři na mě pálili jednu otázku přes druhou. Nicku, byla Amy těhotná? Nicku, byl jste naštvaný, že byla Amy těhotná? A já pádil z parku a krčil se, jako by nastalo krupobití: Těhotná, těhotná, těhotná, to slovo bzučelo letní nocí spolu s cvrkotem cikád.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

15. ÚNORA 2012

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

To je ale divné období. Musím na to myslet takhle, musím se snažit prozkoumat ho s odstupem: Ha ha, to bude divné období, až na něj jednou budu vzpomínat, nebude to k smíchu, až mi bude osmdesát, budu oblečená ve vybledlých levandulových šatech, moudrá, pobavená postava popíjející martini, a nebude to na román? Podivný, hrozný román o něčem, co jsem přežila.

Protože s mým manželem se děje něco hrozného, tím jsem si teď už jistá. Ano, má smutek po své matce, ale je v tom něco víc. Cítím, že se to týká mě, není to smutek, ale…někdy cítím, že mě pozoruje, a když vzhlédnu, má v obličeji znechucený výraz, jako by mě přistihl při něčem hrozném, a přitom třeba zrovna snídám vločky nebo si večer rozčesávám vlasy. Je tak vzteklý, tak nevyrovnaný, už si říkám, jestli ty jeho nálady nesouvisejí s nějakým fyzickým problémem – třeba s tou alergií na pšenici, ze které lidi začnou bláznit, nebo s nějakou kolonií spór plísně, která napadla jeho mozek.

Onehdy večer jsem přišla dolů a našla ho u stolu v jídelně, seděl tam s hlavou v dlaních a hleděl na hromádku účtů z kreditních karet. Sledovala jsem svého manžela, úplně samotného pod světlem lustru. Chtěla jsem jít k němu, posadit se vedle něj a společně to s ním vyřešit. Ale nešla jsem tam, věděla jsem, že by ho to naštvalo. Někdy si říkám, jestli v tom tkví jeho averze vůči mně: nechal mě poznat své nedostatky a teď mě nenávidí, že o nich vím.

Strčil do mě. Prudce. Před dvěma dny mě odstrčil, až jsem upadla a praštila se do hlavy o kuchyňský pult a tři vteřiny jsem vůbec neviděla. Opravdu nevím, co o tom říct. Spíš mě to vyděsilo, než bolelo. Říkala jsem mu, že bych si mohla sehnat práci, něco na volné noze, abychom mohli založit rodinu, žít skutečný život…

„A tohle je podle tebe co?“ ptal se.

Očistec, pomyslela jsem si. Ale mlčela jsem.

„Co je to podle tebe, Amy? Hm? Jak tomu říkáš? Toto není život podle Slečny Úžasné?“

„Není to život, jak si ho představuju já,“ odpověděla jsem a on ke mně udělal tři velké kroky a já si pomyslela: Vypadá, jako že mě hodlá… A pak mě praštil a já padala.

Oba jsme zatajili dech. Držel si pěst druhou rukou a zdálo se, že se rozbrečí. Nejenom že toho litoval, byl jako opařený. Ale jedna věc by měla být jasná: já věděla, co dělám, zkoušela jsem to na něj všemi způsoby. Pozorovala jsem, jak se stahuje víc a víc do sebe – chtěla jsem, aby konečně něco řekl, něco udělal. I když to bude špatné, i když to bude nejhorší, udělej něco, Nicku. Nechovej se ke mně, jako bych byla duch.

Jen jsem si neuvědomila, že to udělá.

Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, co bych dělala, kdyby mě můj manžel napadl, protože jsem nepatřila mezi bité manželky. (Já vím, Životní příběh, já vím: Násilí překonává všechny socioekonomické bariéry. Ale stejně: Nick?) Vypadá to, že to zlehčuju. Jen se mi to zdá tak neuvěřitelně směšné: jsem bitá manželka. ÚžasnáAmy a domácí násilník.

Vydatně se omlouval. (Dělá někdo něco vydatně kromě omlouvání? Leda se potí, myslím.) Souhlasil, že bude uvažovat o poradě s odborníkem, což bylo něco, o čem jsem si myslela, že by se nikdy nemohlo stát. Což je dobré. Je to tak hodný člověk, v jádru, že jsem ochotná to přejít, věřit, že opravdu šlo o nějaké náhlé selhání způsobené stresem, ve kterém žijeme. Někdy zapomínám, že všechen ten stres, který cítím, cítí Nick taky: nese celou tíhu toho, že mě sem přestěhoval, prožívá obrovský tlak, protože hrozně chce, abych byla spokojená, a pro muže, jako je Nick – který věří v dokonalé štěstí – to může být nesnesitelné.

Takže to, že do mě tak prudce strčil, rychle a nečekaně, mě samo o sobě nevylekalo. To, co mě vyděsilo, byl výraz jeho tváře, když jsem tam ležela na zemi a mrkala, v hlavě mi zvonilo. Ten výraz prozrazoval, jak se musí držet, aby mě nepraštil ještě jednou. Jak moc mě chce ještě jednou udeřit. Jak je těžké to neudělat. Od té doby se tak na mě dívá: provinile a zároveň znechuceně z toho pocitu viny. Naprosto znechuceně.

A tady je ta nejhorší část. Včera jsem jela do nákupního centra, kde si asi půlka města kupuje drogy a je to tak snadné, jako vyzvednout si lékařský předpis; vím to, protože mi to říkala Noelle: její manžel se tam občas staví a koupí si příležitostného jointa. Já ale nechtěla jointa, chtěla jsem zbraň, jen tak, pro všechny případy. Pro případ, že by se to s Nickem opravdu zhoršilo. Uvědomila jsem si až skoro tam, že je svátek svatého Valentýna. Bylo Valentýna a já si jela koupit zbraň a pak uvařit manželovi večeři. A pomyslela jsem si: Nickův táta měl pravdu. Jsi děvka blbá. Protože jestli si myslíš, že ti tvůj manžel ublíží, odejdi. A přesto nedokážeš opustit svého manžela, který truchlí nad smrtí své matky. Nemůžeš. Musela bys být biblicky špatná žena, abys to udělala, pokud to nebude opravdu hrozné. Musela bys opravdu věřit, že ti tvůj manžel hodlá ublížit.

Ale já nevěřím, že mi Nick opravdu ublíží.

Jen bych se s tou zbraní cítila bezpečněji.

NICK DUNNE

ŠEST DNŮ POTÉ

Go mě strčila do auta a odpíchla se od parku. Proletěli jsme kolem Noelle, kráčela s Boneyovou a Gilpinem k jejich služebnímu vozu, její pečlivě nastrojená trojčata za ní poskakovala jako stužky papírového draka. Se skřípěním jsme proletěli kolem davu: stovky obličejů, lidský pointilismus hněvu namířeného přímo na mě. V podstatě jsme utekli. Doslova.

„Páni, útok ze zálohy,“ zabručela Go.

„Útok?“ opakoval jsem, mozek úplně ochromený.

„Ty si myslíš, že to byla náhoda, Nicku? Trojčatová pizda už učinila svědecké prohlášení na policii. A o těhotenství tam vůbec nemluvila.“

„Nebo mají ty šokující zprávy přesně načasované.“

Boneyová a Gilpin už slyšeli, že je moje žena těhotná, a rozhodli se, že z toho udělají strategii. Bylo naprosto jasné, že opravdu věří, že jsem ji zabil.

„Noelle bude příští týden na všech kabelových stanicích a bude mluvit o tom, že ty jsi vrah, zatímco ona je Amyina nejlepší kamarádka, která jedná v zájmu nemilosrdné spravedlnosti. Čubka, jde jí o publicitu. Zatracená děvka, pase po slávě.“

Opřel jsem si tvář o okénko a sesul se hlouběji do sedadla. Jelo za námi několik dodávek s novináři. Ujížděli jsme mlčky, zadýchaná Go se pomalu zklidňovala. Díval jsem se na řeku, po její hladině plavala nějaká větev směrem na jih.

„Nicku?“ řekla konečně. „Je to – ehm. Víš – “

„Nevím, Go. Amy mi nic neřekla. Kdyby byla těhotná, proč by se svěřila Noelle a mně nic neřekla?“

„Proč se snažila opatřit si zbraň a nic ti neřekla?“ opáčila Go. „Ani jedno nemá logiku.“

Uchýlili jsme se domů ke Go – kolem mého domu se určitě rojili novináři s kamerami – a jakmile jsem vkročil do dveří, zazvonil mi mobil, ten pravý. Volali Elliottovi. Nadechl jsem se, vklouzl do svého někdejšího pokoje a přijal jsem hovor.

„Musím se tě zeptat na tohle, Nicku.“ Byl to Rand, v pozadí jsem slyšel mumlání televize. „Potřebuju, abys mi to řekl. Věděl jsi, že je Amy těhotná?“

Odmlčel jsem se, přemýšlel jsem, jak to formulovat, tu nepravděpodobnost jejího těhotenství.

„Odpověz mi, sakra!“

Randův křik mě přiměl mluvit tišeji. Odpověděl jsem tichým, konejšivým hlasem, hlasem v měkké teplé vestě. „Amy a já jsme se nesnažili, aby otěhotněla. Nechtěla otěhotnět, Rande, já nevím, jestli někdy bude chtít. Dokonce jsme. dokonce jsme ani spolu moc často nespali. Já bych byl. velice překvapený, kdyby byla těhotná.“

„Noelle říkala, že Amy byla u doktora, aby jí těhotenství potvrdil. Policie už poslala obsílku ohledně lékařské zprávy. Budeme to vědět dnes večer.“

Našel jsem Go v obýváku, seděla s hrnkem studené kávy u matčina karetního stolku. Otočila se ke mně jen tak, aby mi dala najevo, že ví, že tam jsem, ale do obličeje jsem jí neviděl.

„Proč pořád lžeš, Nicku?“ zeptala se. „Elliottovi nejsou tví nepřátelé. Neměl bys jim aspoň říct, že to ty jsi nechtěl děti? Proč to házet na Amy?“

Znovu jsem spolkl vztek. Žaludek mi vztekem jen hořel. „Jsem hrozně utahaný, Go. Ksakru. Musíme to řešit teď?“

„A bude k tomu vhodnější chvíle?“

„Já děti chtěl. Nějakou dobu jsme se o to pokoušeli, bezvýsledně. Dokonce jsme začali uvažovat o léčbě neplodnosti. Ale pak se Amy rozhodla, že děti nechce.“

„Říkal jsi mi, že je nechceš ty.“

„Snažil jsem se ji neočernit.“

„No úžasně, další lež,“ řekla Go. „Nevěděla jsem, že jsi takový… To, co říkáš, Nicku, nemá logiku. Byla jsem přece na té večeři, když jsme oslavovali Bar, a máma si to špatně vyložila a myslela si, že chcete oznámit, že čekáte dítě, a to Amy rozbrečelo.“

„No, já nedokážu vysvětlit všechno, co Amy kdy udělala, Go. Nevím, proč sakra před rokem takhle brečela. Stačí?“

Go seděla tiše, oranžové světlo pouliční lampy jí vytvářelo kolem profilu svatozář nějaké rockové hvězdy. „Tohle pro tebe bude opravdová zkouška, Nicku,“ zamumlala, aniž se na mě podívala. „Tys měl vždycky problém říkat pravdu – vždycky ses uchyloval k nějaké drobné lži, když sis myslel, že se tím vyhneš hádce. Vždycky jsi šel tou snadnější cestičkou. Tvrdil jsi mámě, žes byl na tréninku, přitom ses už na baseball vykašlal; tvrdil jsi mámě, žes byl v kostele, a místo toho jsi šel do kina. Je to nějaké podivné nutkání.“

„Tohle je něco dost jiného než baseball, Go.“

„Je to hodně něco jiného. Ale pořád lžeš jako malý kluk. Pořád tak zoufale chceš, aby si o tobě všichni mysleli, že jsi dokonalý. Nikdy nechceš být ten špatný. Tak namluvíš Amyiným rodičům, že ona nechtěla děti. Neřekneš mi, že podvádíš svou ženu. Přísaháš, že ty kreditky na tvoje jméno nejsou tvoje, přísaháš, že ses povaloval na pláži, i když pláž nesnášíš, přísaháš, že tvoje manželství bylo šťastné. Já teď prostě nevím, co ti mám věřit.“

„To si děláš srandu, že jo?“

„Od té doby, co Amy zmizela, jenom lžeš. To mi dělá starost. Mám strach, co se děje.“

Okamžik naprostého ticha.

„Go, říkáš to, co si myslím, že říkáš? Protože jestli jo, tak mezi náma něco sakramentsky zemřelo.“

„Vzpomínáš na tu hru, co jsi vždycky hrál s mámou, když jsme byli malí: Měla bys mě pořád ráda, kdyby? Měla bys mě pořád ráda, kdybych praštil Go? Měla bys mě pořád ráda, kdybych vyloupil banku? Měla bys mě pořád ráda, kdybych někoho zabil?“

Neřekl jsem nic. Dech se mi prudce zrychlil.

„Měla bych tě pořád ráda,“ řekla Go.

„Go, opravdu potřebuješ, abych to řekl?“

Mlčela.

„Já jsem Amy nezabil.“

Mlčela.

„Věříš mi?“ zeptal jsem se.

„Mám tě moc ráda.“

Položila mi ruku na rameno a pak odešla do svého pokoje, zavřela za sebou dveře. Čekal jsem, že uvidím, že rozsvítila, ale zůstala potmě.

Dvě vteřiny nato mi zazvonil mobil. Tentokrát to byl ten druhý, kterého jsem se potřeboval zbavit, ale nemohl jsem, protože jsem vždycky, vždycky, vždycky musel hovor od Andie přijmout. Jednou denně, Nicku. Musíme spolu jednou denně mluvit.

Uvědomil jsem si, že skřípu zuby.

Nadechl jsem se.

Daleko na kraji města byly trosky staré pevnosti, kde se teď rozkládal další park, kam nikdo nechodil. Zůstala tam jen dvoupatrová dřevěná rozhledna, obklopená zrezivělými houpačkami. Jednou jsme se tam s Andie sešli a muchlovali se v přítmí rozhledny.

Objel jsem v mámině starém autě velkým okruhem třikrát město, abych měl jistotu, že mě nikdo nesleduje. Bylo to šílenství jet – ještě nebylo ani deset , ale já už o našich schůzkách nerozhodoval. Musím tě vidět, Nicku, dnes večer, ihned, nebo přísahám, že to nezvládnu. Když jsem zastavil u pevnosti, uvědomil jsem si její osamělost a co to znamená: Andie je pořád ochotná setkat se se mnou na opuštěném, neosvětleném místě, se mnou, vrahem těhotné manželky. Kráčel jsem hustou, ostrou trávou k rozhledně a v malém okénku dřevěné věže jsem zahlédl Andiinu siluetu.

Ona tě zničí, Nicku. Na posledním úseku cesty jsem zrychlil krok.

O hodinu později jsem se choulil ve svém paparazzii obleženém domě a čekal. Rand říkal, že budou do půlnoci vědět, jestli je moje žena těhotná. Když zazvonil telefon, skočil jsem po něm, jen abych zjistil, že mi zas volají z toho zatraceného Comfort Hillu. Otec opět utekl. Vyrozuměli o tom policii. Jako vždy to podali tak, abych z toho vyšel jako ten největší blbec. Jestli se to bude opakovat, budeme muset pobyt vašeho otce u nás ukončit. Obešel mě mráz: můj táta se nastěhuje ke mně – dva dojemně ubozí, naštvaní bastardi – to by byl dokonalý námět na tu nejhorší komedii o kamarádství na světě. Končila by vraždou a sebevraždou. Padadá! Narážka na dramatickou hudbu.

Končil jsem hovor a koukal přitom zadním oknem na řeku zůstaň klidný, Nicku – a vtom jsem uviděl u přístřešku na loďky přikrčenou postavu. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký zbloudilý novinář, ale pak mi bylo na těch zaťatých pěstích a zdvižených ramenou něco povědomého. Comfort Hill byl vzdálený asi třicet minut chůze po Říční ulici. Otec si nějak zapamatoval náš dům, když si nepamatoval mě.

Vyšel jsem ven do tmy a našel jsem ho sedět na břehu a kinklat nohama, hleděl na řeku. Nebyl tak umolousaný jako posledně, i když čpěl potem.

„Tati? Co tu děláš? Všichni o tebe mají strach.“

Podíval se na mě tmavýma hnědýma očima, jasnýma, neměl je mléčně zakalené, jak to u některých starých lidí bývá. Kdyby měl pohled zakalený, neznervózňovalo by mě to tak.

„Řekla mi, abych přišel,“ odsekl. „Řekla mi, abych přišel. Tohle je můj dům, můžu přijít, kdy chci.“

„Ty jsi sem došel pěšky?“

„Můžu sem přijít kdykoli. Ty mě možná nenávidíš, ale ona mě miluje.“

Div jsem se nerozesmál. Dokonce i můj otec přetváří svůj vztah s Amy.

Pár fotografů na trávníku před domem začalo fotit. Musel jsem dostat svého otce zpátky do domova. Dovedl jsem si představit, jaké články se zase objeví s těmihle exkluzivními fotografiemi: jakým otcem byl Bill Dunne, jakého syna vychoval? Dobrý bože, jestli táta zase spustí tu svou tirádu o děvkách. zavolal jsem na Comfort Hill a po chvilce handrkování pro něj poslali zřízence. Předvedl jsem co nejohleduplnější nalodění otce do auta, tiše jsem ho při tom konejšil a fotografové si pořizovali snímky.

Můj táta. Usmál jsem se, když odjel. Snažil jsem se vypadat jako velice hrdý syn. Novináři se mě zeptali, jestli jsem zabil svou ženu. Vracel jsem se do domu a v té chvíli u něj zastavilo policejní auto.

Tu zprávu mi přijela sdělit Boneyová, udatně čelila paparazziům. Udělala to laskavě, dokonale jemným tónem.

Amy je těhotná.

Moje žena zmizela i s mým dítětem v břiše. Boneyová mě pozorovala, čekala, jak zareaguju – bude to součástí policejního hlášení – tak jsem si řekl, jednej korektně, nezvorej to, chovej se tak, jak se chová muž, když slyší takovou zprávu. Skryl jsem obličej v dlaních a mumlal jsem, ach bože, ach bože, a když jsem to dělal, viděl jsem svou ženu na podlaze naší kuchyně, rukama se držela za břicho a hlavu měla rozmlácenou.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

26. ČERVNA 2012

DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Nikdy v životě jsem se necítila tak živá. Je slunečný den, modré nebe, ptáci z toho tepla úplně blázní, řeka za domem šumí a valí se dál a já jsem naprosto živá. Vystrašená, rozrušená, ale živá.

Když jsem se dnes ráno vzbudila, Nick byl pryč. Posadila jsem se v posteli a hleděla do stropu, dívala jsem se, jak ho postupně pozlacuje slunce, před naším oknem zpívali ptáci a mně se chtělo zvracet. Hrdlo se mi svíralo a rozvíralo jako pumpující srdce. Řekla jsem si, že zvracet nebudu, pak jsem utíkala do koupelny a zvracela: žaludeční šťávy a teplou vodu a jeden malý pohupující se hrášek. Žaludek se mi svíral a slzely mi oči, lapala jsem po dechu a začala jsem zkroucená nad záchodovou mísou počítat, jak to ženy dělají. Beru prášky, ale nedávno jsem na to jednou dvakrát zapomněla – je to jedno, je mi osmatřicet, beru je už skoro dvacet let. Nehodlám otěhotnět jen tak neplánovaně.

Uviděla jsem těhotenské testy v zasklené zamčené vitríně. Musela jsem požádat uštvanou ženu s knírkem, aby vitrínu odemkla, netrpělivě čekala, než jsem ukázala na ten, který jsem chtěla. Podala mi ho, upírala na mě pohled prostý všech emocí a řekla: „Hodně štěstí.“

Nevěděla jsem, co bude štěstí: jestli pozitivní nebo negativní výsledek. Odjela jsem domů, třikrát si přečetla návod a podržela tyčinku v předepsaném úhlu předepsaný počet vteřin, pak jsem ji položila na umyvadlo a utekla z koupelny jako před časovanou bombou. Tři minuty, tak jsem pustila rádio a samozřejmě se ozvala píseň Toma Pettyho – existuje nějaká doba, kdy zapnete rádio a neuslyšíte zpívat Toma Pettyho – tak jsem si s ním slovo od slova zazpívala „Americkou holku“ a pak se zase kradla do koupelny, jako by ten test byl něco, k čemu se musím nepozorovaně připlížit, a byla jsem těhotná.

A pak jsem najednou běžela přes letní trávník a po ulici, zabušila jsem na dveře u Noelle, a když otevřela, propukla jsem v pláč, ukázala jí tyčinku a křičela: „Jsem těhotná!“

A pak to věděl ještě někdo kromě mě, a proto jsem dostala strach.

Když jsem se vrátila domů, měla jsem v hlavě dvě věci.

Za prvé: Naše výročí připadá na příští týden. Nápovědou budou zamilované dopisy a na konci hry bude čekat krásná starožitná vyřezávaná kolébka. Přesvědčím ho, že patříme k sobě. Jako rodina.

Za druhé: Kéž bych si byla dokázala opatřit tu zbraň.

Někdy teď mám strach, když můj manžel přijde domů. Před pár týdny mě Nick vyzval, abych si s ním vyjela na člunu, plula s ním po proudu řeky pod modrou oblohou. Popravdě jsem se pověsila na zábradlí, když mi tohle navrhl, doslova jsem se ho držela jako klíště. Protože jsem si představila, že člun rozhoupe nejdřív z legrace, bude se smát mému strachu, a pak mu obličej ztuhne, začne se tvářit odhodlaně, viděla jsem se, jak padám do vody, do té bahnité hnědé vody plné drsných klacků a písku, Nick je nade mnou a drží mě silnou rukou pod hladinou, až sebou přestanu zmítat.

Nemůžu si pomoct. Nick si mě vzal, když jsem byla mladá, bohatá a krásná ženská, a teď jsem chudá, bez práce, táhne mi na čtyřicítku; už nejsem hezká, jsem hezká na svůj věk. Je to pravda: moje cena klesla. Poznám to z toho, jak se na mě Nick dívá. Ale není to pohled muže, který počítal s tím, že spolu budeme snášet dobré i zlé. Je to pohled člověka, který se cítí podvedený. Brzy to může být pohled muže, který se ocitl v pasti. Dřív by se se mnou možná dokázal rozvést, než bylo dítě na cestě. Ale teď by to neudělal, ten hodný kluk Nick. Nesnesl by, aby si v tomhle městě, které ctí rodinné hodnoty, o něm někdo myslel, že opustil svou manželku a dítě. To raději zůstane a bude po mém boku trpět. Trpět a nesnášet mě a zuřit.

Nepůjdu na potrat. To dítě dnes už nosím v břiše šest týdnů, je velké jako zrnko čočky, rostou mu oči a plíce a uši. Před pár hodinami jsem šla do kuchyně a našla krabičku suchých fazolí, které mi Maureen dala na Nickovu oblíbenou polévku, vyndala jsem jedno zrnko a položila je na stůl. Bylo menší než můj nehet na malíčku. Nesnesla jsem pomyšlení, že leží na studeném stole, tak jsem ho vzala do dlaně a hladila špičkou prstu. Teď ho mám v kapse trička, abych ho měla při sobě.

Nepůjdu na potrat a nerozvedu se s Nickem, ještě ne, protože si pořád ještě pamatuju, jak se jednoho letního dne potápěl v moři, stál na rukou a nohy mu trčely nad hladinu, a pak se vynořil s tou nejkrásnější mušlí jen pro mě, já se nechala oslepit sluncem, pak jsem zavřela oči a viděla pod víčky mihotavé barvy jako dešťové kapky, Nick mě líbal slanými rty a já si myslela: Mám takové štěstí, tohle je můj manžel, tenhle muž bude otcem mých dětí. A všichni budeme tak štastní.

Ale možná se pletu, možná se moc a moc pletu. Protože to, jak se na mě někdy dívá? Ten báječný kluk z pláže, muž mých snů, otec mého dítěte? Zachytím jeho ostražitý pohled, podobá se nějakému hmyzu, je v něm čirá vypočítavost, a pomyslím si: Tenhle člověk mě možná zabije.

Takže jestli tohle najdete a já budu mrtvá, tak…

Promiňte, není to legrační.

NICK DUNNE

SEDM DNŮ POTÉ

Nastal čas. Přesně v osm ráno centrálního čili v devět newyorského času jsem zvedl telefon. Moje žena byla zcela prokazatelně těhotná. Já jsem tedy prokazatelně hlavní – jediný – podezřelý. Obstaral jsem si právníka, dnes, a měl to být právě ten právník, kterého jsem nechtěl a absolutně nepotřeboval.

Tanner Bolt. Neradostná nezbytnost. Najděte si kteroukoli webovou stránku s právnickými službami, podívejte se na nějaký pořad o skutečném zločinu, a hned se tam objeví opálená tvář Tannera Bolta, z níž vyzařuje zápal a zájem o jakéhokoli exota, kterého zastupuje. Ve čtyřiatřiceti se proslavil zastupováním Codyho Olsena, majitele jedné restaurace v Chicagu obviněného z toho, že uškrtil svou ženu ve vysokém stupni těhotenství a její mrtvolu ukryl na skládce. Služební psi zachytili pach mrtvoly v kufru jeho mercedesu, prohlídka jeho notebooku přinesla mapu nejbližší skládky, kterou si někdo vytiskl toho rána, co manželka zmizela. Naprosto jasná věc. Když Tanner Bolt skončil svou práci, všichni – včetně policejního oddělení, dvou členů nějakého gangu z chicagského West Side a nabručeného vyhazovače z nočního klubu – byli obviněni, jen Cody Olsen ne, ten vyšel ze soudní síně a všem okolo kupoval koktejly.

V následujících deseti letech se Tanner Bolt proslavil jako Manžílkovský jestřáb – vrhal se na velké případy zavražděných manželek a zastupoval v nich manžely obviněné z vraždy. Ve více než polovině z nich uspěl, což nebylo špatné vzhledem k tomu, že ty případy byly obvykle hrozné, obvinění mimořádně nesympatičtí lidé – záletníci, narcisové, sociopati. Tannerova další přezdívka byla Obhájce čuráků.

Měl jsem se s ním sejít ve dvě odpoledne.

„Tady Marybeth Elliottová. Prosím, zanechejte vzkaz a já se vám co nejdříve ozvu.“ řekla hlasem stejným jako Amy. Amy, která se neozvala co nejdřív.

Hnal jsem se na letiště, abych odletěl do New Yorku a setkal se tam s Tannerem Boltem. Když jsem žádal Boneyovou o povolení opustit město, zřejmě ji to pobavilo: To policajti ve skutečnosti nedělají. To je jen ve filmech.

„Haló, Marybeth, tady zase Nick. Musím s vámi nutně mluvit. Chtěl jsem vám říct. ech, že jsem o tom těhotenství opravdu nevěděl, jsem tím stejně překvapený, jako musíte být vy. ehm, a taky si najímám právníka, to jen abyste o tom věděli. I Rand to myslím navrhoval. Takže. víte, že neumím zanechávat vzkazy. Doufám, že mi zavoláte.“

Boltova kancelář byla ve středu města, nedaleko od místa, kde jsem dřív pracoval. Výtah mě rychle vyvezl do šestadvacátého poschodí, ale jel tak hladce, že jsem si nebyl jistý, jestli se pohybuju, dokud mi nezalehly uši. Tam přistoupila nějaká blondýnka s pevně semknutými rty v elegantním kostýmku. Netrpělivě poklepávala špičkou boty, čekala, až se dveře zavřou, pak na mě štěkla: „Proč nezmáčknete zavírání dveří?“ Obdařil jsem ji úsměvem, kterým obdařuju podrážděné ženy, Amy ho nazývala „úsměv miláčka Nickyho“, a ona mě pak poznala. Zatvářila se, jako by ucítila nějaký hrozný smrad. Zdálo se, že to považuje za svou osobní pomstu, když jsem v Tannerově patře vystřelil z výtahu.

Ten chlápek byl nejlepší a já potřeboval toho nejlepšího, ale taky se mi protivilo mít s ním cokoli společného – s takovým hnusákem, exhibicionistou, advokátem vinných. Už předem jsem k němu cítil takovou nechuť, že jsem čekal, že jeho kancelář bude vypadat jako třeba v Miami Vice. Ale firma Bolt & Bolt byla pravým opakem – důstojná, měla právnickou atmosféru. Za vyleštěnými skleněnými dveřmi čile pobíhali mezi kancelářemi zaměstnanci v kvalitních oblecích.

Přivítal mě mladý hezký muž s kravatou barvy tropického ovoce a usadil mě do naleštěné recepce samé sklo a zrcadla a velkoryse mi nabídl vodu (odmítl jsem), pak odešel k naleštěnému psacímu stolu a zvedl nablýskaný telefon. Seděl jsem na pohovce, sledoval jsem panoráma města, jeřáby, které skláněly a zvedaly svá ramena jako mechaničtí ptáci. Pak jsem vyndal z kapsy Amyinu poslední nápovědu a rozložil papír. Pět let, to je dřevo. Bude to konečná cena honby za pokladem? Něco pro mimino: vyřezávaná dubová kolébka, dřevěné chrastítko? Něco pro naše dítě a pro nás, pro nový začátek, Dunneovi zase spolu.

Go zavolala v okamžiku, kdy jsem ještě hleděl do papíru.

„Je to s náma v pořádku?“ zeptala se ihned.

Moje sestra si myslela, že jsem možná vrah své ženy.

„Je to s náma v pořádku, jako vždycky, řekl bych.“

„Nicku. Omlouvám se. Volám ti, abych ti řekla, že mě to mrzí,“ pokračovala Go. „Probudila jsem se a připadala si jak úplný blázen. A bylo mi hrozně. Ztratila jsem hlavu. Byl to nějaký chvilkový úlet. Já se fakt opravdu omlouvám.“

Mlčel jsem.

„Musíš mě pochopit, Nicku: to vyčerpání a stres a… mrzí mě to. Opravdu.“

„To nic,“ zalhal jsem.

„Ale vlastně jsem ráda. Vyčistil se vzduch – “

„Byla prokazatelně těhotná.“

Obrátil se mi žaludek. Znovu jsem měl pocit, že jsem zapomněl na něco naprosto zásadního. Něco jsem přehlédl a budu za to platit.

„To je mi líto,“ řekla Go. Několik vteřin mlčela. „Jde o to, že -“

„Nemůžu o tom mluvit. Nemůžu.“

„Dobře.“

„Vlastně jsem v New Yorku,“ řekl jsem. „Mám schůzku s Tannerem Boltem.“

Užasle vydechla.

„Díkybohu. To se ti podařilo tak rychle domluvit?“

„Můj případ je tak velký průser.“ S Tannerem mě spojili hned – sotva jsem se představil, čekal jsem jen tři vteřiny – a když jsem mu řekl o výslechu u nás v obýváku a o tom těhotenství, nařídil mi, ať za ním dorazím prvním letadlem.

„Mám trochu strach,“ dodal jsem.

„Děláš rozumnou věc. Vážně.“

Další pauza.

„Nejmenuje se Tanner Bolt doopravdy, že ne?“ řekl jsem, abych to zlehčil. „Opálený blesk.“

„Slyšela jsem, že je to anagram pro Ratner Tolb.“

„Fakt?“

„Ne.“

Rozesmál jsem se, bylo to nemístné, ale fajn. Pak ke mně z opačného konce místnosti ten anagram přicházel – v černém obleku s proužkem, limetkově zelenou kravatou a žraločím úsměvem. Napřahoval ruku k pozdravu.

„Nicku Dunne, jsem Tanner Bolt. Pojďte se mnou a dejme se do práce.“

Boltova kancelář byla zařízena tak, že se spíš podobala pánské klubovně nějakého exkluzivního golfového klubu – pohodlná kožená křesla, police plné tlustých právnických knih, plynový krb, ve kterém se při zapnuté klimatizaci mihotaly plameny.

Posaďte se, poslužte si doutníkem, postěžujte si na manželku, řekněte pár košilatých vtipů, jsme tu přece samí chlapi.

Bolt si schválně nesedl ke svému psacímu stolu. Uvedl mě k malému stolku pro dva, jako bychom si měli zahrát šachy. Popovídáme si jako partneři, řekl Bolt beze slov. Posadíme se ke stolku v našem hlavním stanu a pustíme se do toho.

„Moje záloha na honorář, pane Dunne, činí sto tisíc dolarů. To je samozřejmě spousta peněz. Takže vám chci jasně vyložit, co nabízím a zároveň co budu očekávat od vás, ano?“

Podíval se na mě bez mrknutí oka, účastně se usmál a čekal, až přikývnu. Pouze Tanner Bolt dokázal, že přinutil mě, klienta, abych za ním přiletěl, pak mi řekl, že budu tancovat, jak bude pískat, a on mi pak dovolí, abych mu za to dal své peníze.

„Já vyhrávám, pane Dunne. Vyhrávám případy, které nelze vyhrát, a případ, kterému budete brzo čelit – nechci vás nějak poučovat, je zapeklitý. Finanční problémy, neshody v manželství, těhotná žena. Pustila se do vás média i veřejnost.“

Otáčel pečetním prstenem na pravé ruce a čekal, až dám najevo, že poslouchám. Často jsem slýchal výrok: Ve čtyřiceti letech má člověk takový obličej, jaký si dosud zasloužil. Boltův obličej čtyřicátníka byl pěstěný, téměř bez jediné vrásky, příjemně baculatý svým egem. Seděl přede mnou sebevědomý muž, nejlepší ve svém oboru, muž, který měl svůj život rád.

„Nedojde už k žádným policejním výslechům bez mé přítomnosti,“ říkal Bolt. „Vážně lituju toho, že jste něco takového udělal. Ale než se dostaneme k právní stránce, musíme začít řešit veřejné mínění, protože jak to vypadá, musíme počítat s tím, že se všechno provalí: to s těmi vašimi kreditními kartami, životní pojistkou, s pravděpodobně zinscenovaným místem činu, s podlahou, ze které někdo smyl krev. Vypadá to velice zle, příteli. Veřejnost je pobouřena. Požaduje, abyste šel do vazby. Takže za prvé: musíme najít alternativního podezřelého. Za druhé: musíme si i nadále udržet podporu Amyiných rodičů, na to kladu největší důraz. A za třetí: musíme napravit váš image, protože kdybyste takhle přišel k soudu, ovlivnilo by to porotu. Změnit dění dnes není žádný problém – kabelovky jedou čtyřiadvacet hodin denně, je tu internet, máte k dispozici celý svět. Tak vám snad nemusím ří kat, jak je důležité začít celou tuhle záležitost obracet k lepšímu.“

„To bych taky rád, věřte mi.“

„Jak to vypadá s Amyinými rodiči? Můžeme je přimět, aby učinili nějaké prohlášení, ve kterém vás podpoří?“

„Nemluvil jsem s nimi od té doby, co se potvrdilo, že Amy byla těhotná.“

„Je těhotná.“ Tanner se na mě zamračil. „Je. Ona je těhotná. V žádném případě o své ženě nikdy nemluvte v minulém čase.“

„Sakra.“ Na okamžik jsem zabořil obličej do dlaní. Ani jsem si nevšiml, co jsem plácl.

„V mé přítomnosti si s tím nedělejte hlavu,“ řekl Bolt a velkoryse nad tím mávl rukou. „Ale všude jinde si dávejte pozor. A dobrý pozor. Nechci, abyste od této chvíle cokoli řekl, pokud to nemáte promyšlené. Takže jste s Amyinými rodiči ještě nemluvil. To se mi nelíbí. Předpokládám, že jste se je aspoň snažil kontaktovat?“

„Nechal jsem jim pár vzkazů.“

Bolt si něco načmáral do žlutého linkovaného bloku. „Dobrá, musíme předpokládat, že to je pro nás špatná zpráva. Ale musíte je vyhledat. Ne někde na veřejnosti, kde vás může nějaký pitomec s mobilem vyfotit a nahrát si vás – nemůžeme si dovolit nic podobného jako se Shawnou Kellyovou. Nebo vyšlete na průzkum svou sestru, ať zjistí, co se děje. Vlastně, udělejte to tak, to bude lepší.“

„Dobře.“

„Potřebuju, abyste mi sepsal takový seznam, Nicku. Seznam všeho pěkného, co jste pro Amy za ty roky udělal. Romantických věcí, hlavně v tomhle roce. Uvařil jste jí kuřecí polévku, když byla nemocná, nebo jste jí ze služební cesty posílal milostné dopisy. Nic příliš okázalého nebo nevkusného. Nezajímají mě žádné šperky, pokud jste jí je ovšem nekoupil někde na společné dovolené nebo tak. Potřebujeme něco skutečně osobního, jako z romantického filmu.“

„A co když nejsem žádný hrdina z romantického filmu?“

Tanner stiskl rty, pak je zase povolil. „S něčím se vytaste, Nicku, ano? Vypadáte jako hodný chlap. Určitě jste letos udělal něco, co od vás bylo pozorné a ohleduplné.“

Nedokázal jsem si vzpomenout, že bych udělal jedinou takovou věc třeba aspoň loni, natož letos. V New Yorku, v prvních letech našeho manželství, jsem se zoufale snažil dělat své ženě radost, vrátit se k těm uvolněným dnům, kdy běžela po parkovišti u drogerie a skočila mi do náruče, jen tak z radosti, že si třeba koupila lak na vlasy. Její obličej každou chvíli přitisknutý k mému, modré oči doširoka otevřené, její žluté řasy dotýkající se mých, její horký dech hned pod mým nosem, pošetilost toho všeho. Dva roky jsem se snažil, když mi moje dřívější Amy unikala, a snažil jsem se tak moc – žádný hněv, žádné hádky, neustálé podlézání, kapitulace, jako nějaký mužíček ze sitcomu: Ano, miláčku. Jistě, drahoušku. Kolik energie mě to stálo, když mi hlavou vířily myšlenky jako vyplašení králíci, jak jsem se snažil přijít na to, čím ji udělat šťastnou, a každý můj čin, každý můj pokus
byl odměněn tím, že zvedla oči ke stropu nebo si smutně vzdychla. Ty to prostě nechápeš, říkal její vzdech.

Když jsme se odstěhovali do Missouri, byl jsem už akorát naštvaný. Styděl jsem se, když jsem si vzpomněl na to, jaký jsem dřív byl – z normálního chlapa se stal poslušný, dolézající, pokorně shrbený kašpar. Takže jsem přestal být romantický, nebyl jsem už ani milý.

„Taky potřebuju seznam lidí, kteří možná Amy ublížili, kteří proti ní něco měli.“

„Měl bych vám říct, že se Amy začátkem letošního roku zřejmě pokoušela obstarat si zbraň.“

„Policie to ví?“

„Ano.“

„Věděl jste to vy?“

„Až když mi to řekl chlápek, za kterým kvůli tomu byla.“

Dvě vteřiny o tom přemýšlel. „Takže se vsadím, že jejich názor zní, že chtěla zbraň proto, aby se chránila před vámi,“ řekl. „Byla izolovaná, bála se. Chtěla věřit ve vás, ale zároveň cítila, že se děje něco velice vážného, tak chtěla mít zbraň pro případ, že by se její nejhorší obavy potvrdily.“

„Páni, vy jste dobrý.“

„Můj táta byl polda,“ řekl. „Ale ten nápad se zbraní se mi líbí teď jen potřebujeme mít někoho, ne však vás, kvůli komu by si ji pořídila. Hodí se cokoli. Jestli se pořád hádala se sousedem kvůli štěkajícímu psu, jestli byla nucena odmítat nějakého dotěrného chlapa, potřebuju cokoli, co budete mít. Co víte o Tommym O’Harovi?“

„Správně! Vím, že několikrát volal na informační linku.“

„V roce 2005 byl obviněn, že Amy na jedné schůzce znásilnil.“

Cítil jsem, že jsem údivem otevřel pusu, ale neřekl jsem nic.

„Občas s ním šla na rande. Pozval ji k sobě na večeři, nějak se to vymklo a on ji znásilnil. Aspoň podle mých zdrojů.“

„Kdy v roce 2005?“

„V květnu.“

Bylo to během těch osmi měsíců, co jsem Amy ztratil – v době mezi silvestrovským večírkem a dnem, kdy jsem ji potkal na Sedmé avenue.

Tanner si utáhl uzel kravaty, zatočil snubním prstenem s diamantem a zkoumavě se na mě zadíval. „Tohle vám nikdy neřekla.“

„Neslyšel jsem o tom ani slovo,“ přiznal jsem. „Od nikoho. Ale hlavně ne od Amy.“ „Překvapilo by vás, kolik žen to stále považuje za jakési stigma. Stydí se za to.“

„Nemůžu uvěřit, že – “

„Snažím se, abych měl na každé schůzce pro svého klienta nějakou novou informaci,“ vysvětlil. „Chci vám ukázat, že váš případ opravdu beru velice vážně. A jak moc mě potřebujete.“

„Tenhle člověk by mohl být podezřelý?“

„Jistě, proč ne,“ řekl Tanner až příliš žoviálně. „Má na svém kontě záznam o násilí vůči vaší ženě.“

„Byl ve vězení?“

„Stáhla žalobu. Podle mě nechtěla jít svědčit. Když se spolu dohodneme na spolupráci, nechám ho prověřit. Mezitím vzpomínejte na kohokoli, kdo se zajímal o vaši ženu. Ale nejlépe, kdyby to byl někdo z Kartága. Je to věrohodnější. A teď – “ Tanner si přehodil nohu přes nohu, odhalil spodní řadu zubů, nepříjemně křivých a zašlých ve srovnání s dokonale rovnou horní řadou. Na okamžik si jimi skousl horní ret. „Teď nastává ta obtížnější část, Nicku,“ řekl. „Potřebuju, abyste ke mně byl naprosto upřímný, jinak to nebude fungovat. Takže mi řekněte všechno o vašem manželství, řekněte mi to nejhorší. Protože pokud znám to nejhorší, můžu se na všechno připravit. Ale pokud mě něco překvapí, jsme v háji. A jestli jsme v háji, jste tam vy. Protože já jen odletím ve svém G4.“

Nadechl jsem se. Podíval jsem se mu do očí. „Podvedl jsem Amy. Jsem jí nevěrný.“

„Dobrá. S více ženami nebo jen s jednou?“

„Ne, ne s více ženami. Předtím jsem ji nepodváděl.“

„Takže s jednou ženou?“ zeptal se Bolt a odvrátil pohled, zadíval se na akvarel s plachetnicí a otáčel snubním prstenem. Dovedl jsem si ho představit, jak později volá své ženě a říká: Jen jednou, jen jednou chci chlapa, který není debil.

„Ano, jen s jednou holkou, je moc “

„Neříkejte holkou, nikdy neříkejte holkou,“ řekl Bolt. „Ženou.“

S jednou ženou, která pro vás hodně znamená. Tohle jste chtěl říct?“

Samozřejmě.

„Vy přece víte, Nicku, že mimořádná žena, to je vlastně horší než – no dobrá. Jak dlouho?“

„Něco málo přes rok.“

„Mluvil jste s ní od Amyina zmizení?“

„Ano, mám mobil na jedno použití. Osobně jsem s ní mluvil jednou. Dvakrát. Ale “

„Osobně.“

„Nikdo nás neviděl. Na to můžu přísahat. Jen moje sestra.“

Nadechl se, znovu se zadíval na plachetnici. „A co si ta – jak se jmenuje?“

„Andie.“

„Co na to všechno říká? Jak se k tomu staví?“

„Byla skvělá – až do… do toho oznámení o těhotenství. Teď si myslím, že je trochu. nervózní. Velice napružená. Velice, eh. mě potřebuje. To asi není ten správný výraz.“

„Řekněte, co chcete říct, Nicku. Jestli vás potřebuje, tak -“

„Potřebuje mě. Visí na mě. Chce, abych ji pořád uklidňoval a ujišťoval o své lásce. Je to opravdu milá holka, ale je mladá a to je, to očividně není lehké.“

Tanner Bolt šel k minibaru a vyndal clamato. Měl jich plnou ledničku. Otevřel láhev a vyprázdnil ji třemi doušky, pak si otřel ústa plátěným ubrouskem. „Budete muset ukončit, zcela a navždy, veškeré kontakty s Andie,“ řekl. Začal jsem mluvit a on na mě namířil dlaní. „Okamžitě.“

„Nemůžu to s ní takhle skončit. Zničehonic.“

„Toto je bez debaty. Nicku. No tak, kamaráde, musím to opravdu říkat? Nemůžete s nikým chodit, když se vaše těhotná manželka pohřešuje. To byste šel za katr. Teď jde o to udělat to tak, abyste ji proti nám nepoštval. Aby se nechtěla mstít, aby to nechtěla zveřejnit, zkrátka aby jí zůstaly jen příjemné vzpomínky.

Přesvědčit ji, že je to slušnost, dosáhnout toho, aby jí šlo o to, že budete v bezpečí. Jak jste na tom s rozchody?“

Otevřel jsem pusu, ale nečekal na mou odpověď.

„Připravíme vás na ten rozhovor stejně, jako vás připravíme na křížový výslech, ano? A teď, jestli mě chcete, odletím do Missouri, utábořím se tam a můžeme se do toho opravdu pustit. Zítra už můžu být s vámi, jestli mě chcete za svého právníka. Chcete?“

„Chci.“

Do Kartága jsem se vrátil k večeru. Bylo to zvláštní, ale když Tanner smetl Andie ze scény – když mi objasnil, že tam prostě nemůže zůstat , překvapivě rychle jsem to přijal a nijak jsem ji neoplakával. Během dvouhodinového letu jsem přešel ze stavu zamilován do Andie do stavu nezamilován do Andie. Jako bych prošel dveřmi. Náš vztah okamžitě dostal barvu staré zahnědlé fotografie – stal se minulostí. Jak zvláštní, že jsem si dokázal zničit manželství kvůli té dívence, se kterou jsem neměl nic společného než to, že jsme se oba rádi smáli a po sexu si s chutí dali studené pivo.

Samozřejmě že se ti uleví, když to skončí, řekla Go. Začalo jít do tuhého.

Ale existoval lepší důvod: Amy mi rozkvétala v mysli. Byla sice pryč, ale zároveň přítomnější než kdokoli jiný. Tenkrát jsem se do Amy zamiloval proto, že s ní jsem byl ten nejlepší možný Nick. To, že jsemji miloval, ve mně zmobilizovalo nadlidské síly, cítil jsem, že žiju. I v těch nejsnadnějších věcech byla složitá, protože její mozek pořád pracoval, pracoval, pracoval – musel jsem se hodně snažit, abych s ní udržel tempo. Trvalo mi hodinu, než jsem jí pracně napsal nenucený email, stal jsem se studentem tajných věd, abych udržel její zájem: jezerní básníci, pravidla souboje, Francouzská revoluce. Její myšlení mělo široký záběr a šlo do hloubky a já se vedle ní stával chytřejší. A ohleduplnější a aktivnější a živější a téměř nabitý elektřinou, protože pro Amy byla láska něco jako droga, chlast nebo porno: neexistovalo žádné dosažené maximum. Každý projev lásky musel být intenzivnějí než ten předchozí, aby bylo dosaženo stejného výsledku.

Amy mě přiměla věřit, že jsem výjimečný, že jsem jejím rovnocenným spoluhráčem. To nás spojovalo a rozdělovalo. Protože já nemohl zvládnout požadavky na to, abych byl skvělý. Začal jsem toužit po jednoduchosti a průměrnosti a nenáviděl se za to, a nakonec, jak jsem si uvědomil, jsem ji za to potrestal. Změnil jsem ji v tvrdou, nedůtklivou a urýpanou osobu. Nejdřív jsem předstíral, že jsem skvělý, a pakjsem se projevil jako pravý opak. A co je horší, namluvil jsem si, že za naši tragédii může jen a pouze ona. Strávil jsem roky tím, že se ze mě stalo to, za co jsem neochvějně považoval ji: ztělesnění spravedlivé nenávisti.

Během letu domů jsem si tak dlouho znovu a znovu četl čtvrtou nápovědu, že jsem se ji naučil nazpaměť. Chtěl jsem se mučit. Není divu, že ty její vzkazy byly tentokrát tak jiné: moje žena byla těhotná, chtěla začít znovu, chtěla, abychom se vrátili k našemu úžasnému, šťastnému žití. Dovedl jsem si představit, jak pobíhá po městě a snaží se někam schovat ty láskyplné textíky, jak se těší jako malá holka, až se proluštím až na konec – kde mě bude čekat oznámení, že čeká moje dítě. Dřevo. To bude určitě nějaká staromódní kolébka. Znal jsem svou ženu: musí to být starožitná kolébka. I když ta básnička nebyla napsaná tak úplně v tónu, který by prozrazoval budoucí matku.

Jsem zlobivá holka a říkám to jasně,

potřebuju potrestat a myslím to vážně,

je to tam, kde schováváš dárečky pro páté výročí,

promiň, snad tě ta složitost poněkud vytočí!

V slunečném poledni jsme si tam užili,

pak jsme si na koktejl zvesela skočili.

Tak tam hned utíkej a slastně vzdychej,

za dveřmi čeká tě překvápko – spěchej!

Už jsem byl skoro doma, když jsem na to přišel. Schováváš dárečky pro páté výročí: ty dárečky, to bude něco ze dřeva. Potrestat, to znamená vzít někoho do kůlny. Byla to ta kůlna za sestřiným domem – místo, kam se odkládá rozbitá sekačka a rezavé nářadí – zchátralá stará bouda jako z nějakého hororového krváku, kde vrah postupně a pomalu zabíjí nějaké táborníky. Go tam od návratu do domu ani jednou nevešla; často žertovala, že tu kůlnu zapálí. Ale zatím ji nechala jen ještě víc zarůst plevelem a pavučinami. Vždycky jsme vtipkovali, že by se tam dala dobře zakopat mrtvola. To není možné.

Jel jsem přes město, obličej jsem měl ztuhlý, ruce ledové. Goino auto stálo před domem, ale já proklouzl kolem rozsvícených oken v obýváku a sešel z prudkého svahu, brzy jsem byl mimo dohled z domu, na místě, kde by mě nikdo neviděl. Na místě, kde jsem měl naprosté soukromí.

Na vzdáleném konci zahrady, tam, kde už začínal les, stála ta bouda. Otevřel jsem dveře. Nenenenene.

ČÁST DRUHÁ

JAK JI POTKAL

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

TOHO DNE

Jsem teď o tolik šťastnější, když jsem mrtvá.

Formálně jsem pohřešovaná. Brzy se bude mít za to, že jsem pravděpodobně mrtvá. Ale zkráceně budeme říkat mrtvá. Je to jen pár hodin, ale už se cítím líp: uvolněné klouby, zvlněné svaly. V jedné chvíli dnes ráno jsem si uvědomila, že mi můj obličej připadá divný, jiný. Podívala jsem se do zpětného zrcátka hrozné Kartágo jsem už měla čtyřicet tři mil za zády, můj samolibý manžel se poflakoval ve svém umolousaném baru a nad jeho podělanou, nic netušící hlavou se mu na tenké struně od piána houpala blížící se mela – a já si uvědomila, že se usmívám. Cha! To je novinka.

Vedle mě na sedadle spolujezdce leží seznam úkolů pro dnešek – jeden z mnoha, který jsem si v uplynulém roce sepsala zrovna ubodu 22: „pořezat se“ je kapka krve. Ale Amy se bojí krve, řeknou si čtenáři deníku. (Deník, ano! K mému skvělému deníku se dostaneme.) Ne, nebojím se krve, ani trochu, ale celý rok tvrdím, že ano. Řekla jsem Nickovi snad desetkrát, jak se bojím krve, a když namítl: „Nevzpomínám si, že bys nesnášela krev,“ odpověděla jsem mu: „Vždyť jsem ti to říkala, už jsem ti to říkala tolikrát!“ Nick má tak špatnou paměť, pokud jde o problémy druhých, že si prostě myslel, že je to pravda. To, že jsem omdlela v dárcovském středisku, byl dobrý tah. To jsem opravdu udělala, ne že jsem to jen napsala. (Nebojte se, to vyřešíme: co je pravda a co není a co by mohla být pravda.)

Bod 22, pořezat se, byl na seznamu dlouho. Teď je to pravda a mě bolí ruka. Hodně. Vyžaduje to velice zvláštní kázeň, říznout se do těla, až do svalu. Potřebujete totiž spoustu krve, ale ne tolik, abyste omdleli a aby vás po několika hodinách našli ležet v tratolišti a vy byste museli všechno vysvětlovat. Nejdřív jsem si přidržela nůž na karton u zápěstí, ale když jsem viděla tu spleť žil, připadala jsem si jako pyrotechnik v nějakém akčním filmu: přeřízni nesprávný drát a zemřeš. Tak jsem se rozhodla říznout se do vnitřní strany nadloktí, pevně jsem přitom zaťala zuby do kusu hadru, abych neřvala. Jeden dlouhý, správně hluboký řez. Deset minut jsem pak seděla se zkříženýma nohama na podlaze v kuchyni a nechala krev pravidelně kapat, až vznikla pěkná hustá louže. Pak jsem to utřela stejně nedbale jako Nick, kdyby mi rozbil hlavu. Chtěla jsem, aby dům vyprávěl příběh o střetu pravdy a lži. V obývá ku to vypadá nafingovaně, ale krev někdo utřel: To nemohla být Amy!

Takže to sebepoškození stálo za to. Přesto mě i po několika hodinách rána pekelně bolí, i pod tlakovým obvazem zakrytým rukávem. (Bod 30: pečlivě ovázat ránu a dbát na to, aby ani kapka krve nedopadla někam, kde nemá být. Zabalit nůž a strčit si ho do kapsy, později ho někde zahodit.)

Bod 18: Naaranžovat obývák. Převrátit pohovku. Odfajfkováno.

Bod 12: Zabalit první nápovědu do krabice a tu schovat tak šikovně, aby ji policie stihla najít dřív, než otřeseného manžela napadne ji hledat. To musí být součástí policejního hlášení. Chci ho přinutit, aby se pustil do hledání pokladu (jeho ego mu nedá pokoje, dokud to nedokončí). Odfajfkováno.

Bod 32: Převléct se do obyčejného oblečení, vlasy zastrčit pod klobouk, slézt po břehu až k řece a podél šplouchající vody přeběhnout až na konec naší čtvrti. Udělat to takhle, i když vím, že Tevererovi, jediní sousedé, kteří mají taky výhled na řeku, jsou v kostele. Udělat to takhle, protože jeden nikdy neví. Vždycky udělám nějaký krok navíc, který ostatní neudělají, protože taková prostě jsem.

Bod 29: Rozloučit se s Bleeckerem. Naposledy si čichnout k jeho trochu páchnoucímu kočičímu dechu. Naplnit mu misku žrádlem pro případ, že na něj všichni zapomenou, až to začne.

Bod 33: Zbavit se toho zatraceného dodge.

Fajfka, fajfka, fajfka.

Můžu vám prozradit víc, jak jsem to všechno udělala, ale byla bych ráda, abyste mě nejdřív poznali. Ne tu Deníkovou Amy, literární postavu (a Nick říkal, že nejsem žádná spisovatelka, ale proč jsem ho vůbec kdy poslouchala?), ale mě, Skutečnou Amy. Která žena by něco takového udělala? Dovolte, abych vám vyprávěla příběh, pravdivý příběh, abyste to začali chápat.

Začnu tímhle: neměla jsem se nikdy narodit.

Moje matka měla před mým narozením pět samovolných potratů a dvakrát se narodilo mrtvé dítě. Jednou za rok, vždycky na podzim, jako by to byla záležitost ročního období, podobně jako třeba žně. Všechno to byly holčičky; všechny dostaly jméno Hope – Naděje. Jsem si jistá, že to navrhl otec – v návalu optimismu, s upřímnou vážností: Nemůžeme se vzdát naděje, Marybeth. Ale vzdávali se Hope, Naděje, pořád dokola.

Lékaři jim nařídili, aby se přestali o dítě snažit; rodiče odmítli. Nejsou z těch, kdo házejí flintu do žita. Zkoušeli to znovu a znovu, až jsem nakonec přišla já. Matka ani nepočítala, že budu naživu, nedokázala na mě myslet jako na skutečné miminko, živoucí dítě, holčičku, kterou si přiveze domů. Měla jsem být Hope 8, kdyby všechno zase špatně dopadlo. Ale já přišla s křikem na svět – plná života, neonově růžová. Moji rodiče byli tak překvapeni, že si až v té chvíli uvědomili, že nikdy neuvažovali o tom, jak se bude dítě jmenovat, nikdy neměli vymyšlené jméno pro skutečné dítě. Během prvních dvou dnů v porodnici jsem ještě neměla jméno. Každé ráno matka slyšela, jak se dveře jejího nemocničního pokoje otevřely, cítila, že v nich postává ošetřovatelka (vždycky jsem si ji představovala klasicky, v bílé naškrobené zástěře s tím skládacím čepečkem podobným krabičce, v jakých s
e v čínských restauracích prodává jídlo s sebou). Ošetřovatelka postávala ve dveřích a máma se zeptala, aniž vzhlédla: „Ještě žije?“

Když jsem zůstala naživu, dali mi jméno Amy, protože to bylo běžné dívčí jméno, oblíbené jméno, jméno, které toho roku dostalo tisíc dalších novorozených holčiček, takže možná si bohové mezi všemi ostatními tohohle jednoho miminka nevšimnou. Marybeth později říkala, že kdyby pro mě měla ještě jednou vybírat jméno, byla bych Lydia.

Vyrůstala jsem s takovým zvláštním pocitem hrdosti. Byla jsem ta holčička, s jejímž narozením se už ani nepočítalo, ale já zvítězila. Naděje, že budu žít, byla jedno procento, ale já to dokázala. Při tom jsem matce zničila dělohu – byl to můj vlastní prenatální Shermanův pochod. Marybeth už nikdy nebude mít další dítě. Když jsem byla malá, pociťovala jsem nad tím vzrušující radost: jen já, jen já, pouze já.

V den každého výročí, kdy přišla o některou očekávanou Hope, sedávala moje matka vždycky v houpacím křesle s přikrývkou a horkým čajem a říkala, že „potřebuje chvilku pro sebe“. Nechovala se nijak dramaticky, moje matka je natolik rozumná, že nezpívala žádné pohřební písně, ale byla zadumaná, zabraná do svých myšlenek, jenže já to nechápala, vyžadovala jsem její pozornost. Vylezla jsem jí na klín nebo jsem jí strkala před obličej obrázek, co jsem nakreslila, nebo jsem po ní něco chtěla, co muselo být hned. Otec se mě snažil odlákat k nějakému filmu nebo mě uplácel cukrovím. Ale nikdy mě neobelstil. Já prostě matce těch pár minut klidu nedopřála.

Vždycky jsem byla lepší než všechny ty Hope, já jediná dokázala zůstat naživu. Ale vždycky jsem taky žárlila, vždycky – na těch sedm mrtvých tančících princezniček. Ony byly dokonalé, aniž se musely snažit, aniž čelily jedinému okamžiku své existence, a já jsem tady na světě a musím se snažit každý den a každý den se může stát, že nebudu úplně dokonalá.

Takový způsob života je vyčerpávající. A já takhle žila do svých jednatřiceti.

A pak, asi dva roky, bylo všechno dobré. Kvůli Nickovi.

Nick mě miloval. Hróóóóóóózně moc. Ale nemiloval mě, mě. Nick miloval dívku, která neexistuje. Já předstírala, tak jako to dělám často, já předstírala, že mám osobnost. Nemůžu si pomoct, dělám to pořád: tak jako některé ženy pravidelně střídají módu, já střídám povahu. Jaká image působí dobře, o co je zájem, co se zrovna nosí? Myslím, že to dělá většina lidí, jen to nepřiznají, nebo se naopak ustálí na jedné, protože jsou příliš líní nebo hloupí, aby přehodili výhybku.

Toho dne na večírku v Brooklynu jsem hrála stylovou dívku, dívku, jakou muž jako Nick chce: Super holku. Muži to slovo přece používají jako takové pochvalné označení, ne? Ona je super holka. Být Super holka znamená, že jsem hrozně zajímavá, chytrá a zábavná žena, která zbožňuje fotbal, poker, sprosté vtipy a říhání, která hraje videohry, pije levné pivo, miluje sex ve třech a anální sex a láduje se párky v rohlíku a hamburgery jako na soutěži jedlíků, a přesto si dokáže uchovat štíhlou postavu, protože Super holky jsou především sexy. Sexy a v pohodě. Super holka se nikdy nenaštve; jen se rozladěně usměje a nechá svého muže, aby si dělal, co chce. Do toho, chovej se ke mně jako hovado, mně to nevadí, já jsem Super holka.

Chlapi si opravdu myslí, že takový typ existuje. Možná se nechají oblbnout, protože existuje tolik žen ochotných předstírat, že jsou takové. Postava Super holky mě dlouho urážela. Vídala jsem muže – kamarády, kolegy, i ty neznámé – jak jsou z tohohle děsného typu dívek úplně u vytržení, a vždycky jsem měla sto chutí jim říct, aby si sedli, a pak jim klidným hlasem vysvětlit: Ty nechodíš se ženskou, ale se ženskou, která viděla příliš mnoho filmů napsaných společensky nejistými muži, kteří by rádi věřili, že takový typ ženy existuje a možná je i políbí. Vždycky jsem takového chlapa chtěla popadnout za klopy nebo za plátěnou brašnu přes rameno, zacloumat jím a říct: Ta kráva ve skutečnosti zas tolik nemiluje pálivé klobásky – nikdo je tak strašně nemiluje! A ty Super holky jsou ještě žalostnější: ony ani nepředstírají, že jsou takové, jaké chtějí být, ony předstírají, že jsou takové,
jaké je nějaký muž chce mít. Ach, a pokud nejste Super holka, tak prosím nevěřte, že váš chlap takový typ ženy nechce. Může existovat i trochu odlišná verze – on je třeba vegetarián, takže Super holka miluje seitan a psy; nebo on je hipsterský umělec, takže Super holka je potetovaný obrýlený magor a miluje komiksy. V přikrášlování existují různé varianty, ale věřte mi, že On chce Super holku, což je v podstatě holka, která má ráda každou blbost, kterou má rád on, a nikdy si na nic nestěžuje. (Jak poznáte, že nejste Super holka? Když on začne prohlašovat: „Líbí se mi ženy se silnou osobností.“ Pokud vám to řekne, dříve nebo později se vyspí s nějakou jinou. Protože věta „líbí se mi ženy se silnou osobností“ je šifra pro „nesnáším ženy se silnou osobností“.)

Trpělivě jsem čekala – roky , až se kyvadlo vychýlí opačným směrem, až muži začnou číst Jane Austenovou, naučí se plést, budou dělat, že milují vesmír, budou pořádat večírky, na kterých si budou lepit výstřižky do sešitů, a vystačí si mezi sebou, zatímco my po nich budeme žádostivě pošilhávat. A pak řekneme: Jo, on je Super kluk.

Ale nic takového se nestalo. Místo toho ženy celého národa uzavřely tajnou dohodu o naší degradaci! Velice brzy se Super holka stala standardem. Muži uvěřili, že existuje – nebyla to pouze dívka snů, jedna z milionu. Od každé dívky se očekávalo, že taková bude, a když jste taková nebyla, nebylo něco v pořádku s vámi.

Ale je lákavé stát se Super holkou. Pro někoho, jako jsem já, kdo rád vítězí, znamená být dívkou, kterou každý chlap chce, velké pokušení. Když jsem se seznámila s Nickem, věděla jsem okamžitě, že on právě něco takového chce, a myslím, že jsem byla ochotná se o to kvůli němu snažit. Přijmu svůj podíl viny. Pravda je, že jsem do něj byla zpočátku úplně zblázněná. Připadal mi perverzně exotický, kluk ze starého dobrého Missouri. Bylo tak zatraceně prima s ním být. Vybudil ve mně vlastnosti, o kterých jsem nevěděla, že je mám: lehkost, humor, uvolněnost. Jako by mě vydlabal a naplnil peřím. Pomohl mi, aby se ze mě stala Super holka – s kýmkoli jiným bych se takovou stát nedokázala. Nechtěla bych. Nemůžu říct, že se mi něco z toho nelíbilo: jedla jsem čokoládové koláčky, chodila bosá, přestala jsem si dělat starosti. Dívala jsem se na pitomé filmy a cpala se potravinami plnými chemie. Nepřemýšlel
a jsem o ničem dopředu, to byla ta zásadní věc. Pila jsem kolu a nedělala si hlavu s recyklací plechovky nebo s tím, kolik mám v břiše kyseliny, kyseliny tak silné, že by se v ní rozpustil desetník. Šli jsme na nějaký hloupý film a já si nedělala hlavu z útočného sexismu nebo z toho, že hlavní role nehráli příslušníci národnostních menšin. Dokonce mě ani netrápilo, že ten film nebyl o ničem. Nedělala jsem si hlavu z toho, co bude. Žila jsem pro přítomný okamžik a cítila jsem, jak se stávám povrchnější a hloupější. Ale taky šťastnou.

Až do Nicka jsem si nikdy doopravdy nepřipadala jako člověk, ale jako produkt. Úžasná Amy musí být vynikající, kreativní, milá, ohleduplná, vtipná a šťastná. My si jen přejeme, abys byla šťastná. Rand a Marybeth mi to říkali pořád, ale nikdy mi nevysvětlili jak. Tolik lekcí a příležitostí a výhod, a oni mě nikdy nenaučili, jak být šťastná. Vzpomínám si, že mě vždycky vyváděly z míry ostatní děti. Byla jsem na nějaké narozeninové oslavě a sledovala, jak se děti kolem mě smějí a šklebí, a snažila jsem se to dělat taky, ale nikdy jsem nepochopila proč. Seděla jsem tam v narozeninovém klobouku uvázaném pod bradou, tenká guma mě škrtila, zuby jsem měla modré od cukrové polevy narozeninového dortu a snažila se přijít na to, proč to má být zábavné.

S Nickem jsem to nakonec pochopila. Protože s ním byla taková legrace! Bylo to jako chodit s mořskou vydrou. První přirozeně šťastný člověk a můj vrstevník, kterého jsem v životě potkala. Byl skvělý a senzační a zábavný a šarmantní a kouzelný. Lidé ho měli rádi. Ženy ho milovaly. Myslela jsem si, že stvoříme ten nejdokonalejší svazek: nejšťastnější pár na světě. Ne že by láska byla nějaká soutěž. Ale nechápu, proč byste měli s někým být, když s ním nejste nejšťastnější.

Asi jsem byla během těch let šťastnější – když jsem předstírala, že jsem někdo jiný – než kdykoli předtím nebo potom. Nemůžu přesně říct, co to znamená.

Ale pak to muselo přestat, protože to nebylo skutečné, nebyla jsem to já. Nebyla jsem to já, Nicku! Myslela jsem si, že to víš. Myslela jsem si, že je to trochu taková hra. Že jsme takoví dva spiklenci, mrkneme na sebe, na nic se neptej, nic neříkej. Tolik jsem se snažila být v pohodě. Ale bylo to neudržitelné. A ukázalo se, že i na jeho straně je to neudržitelné: to vtipné laškování, chytré hry, romantika a namlouvání. Všechno se začalo samo od sebe hroutit. Nenáviděla jsem Nicka za to, že ho překvapilo, když jsem se stala sama sebou. Nenáviděla jsem ho za to, že nevěděl, že to musí skončit, že opravdu věřil, že si vzal tohle stvoření, tenhle výplod fantazie milionu onanistů s rukama od semene a sebeuspokojení. Opravdu se zdálo, že žasne, když jsem ho požádala, aby mě poslouchal. Nemohl uvěřit, že si neholím frndu voskem úplně dohola pro radost a že mu ho nevykouřím na požádání. Že mi fakt vadí, když něk
de sedím s kamarádkami a on se nezastaví na skleničku. Ten směšný deníkový zápis? Nepotřebuju se kamarádkám chlubit, jakou mám doma cvičenou opičku, stačí mi, že je takový, jaký je, že je svůj. Přesně takhle hloupě žvaní

Super holka. Taková kráva! Ale stejně to nechápu: pokud muži dovolíte, aby mařil vaše plány nebo odmítal udělat něco kvůli vám, prohráváte. Nedostáváte to, co chcete. To je naprosto jasné. Jistě, on může být šťastný, může tvrdit, že jste ta nejsuprovější holka na světě, ale říká to proto, že dosáhl svého. Nazývá vás Super holkou, aby vás oblbnul! Tohle muži dělají: snaží se na vás hrát, že jste Super holka, abyste pak skákala, jak si pískne. Jako když prodejce auta říká: Kolik chcete zaplatit za tu krásu?, a vy jste se s ním ještě ani nedohodli, že vůz koupíte. Ta hrozná věta, kterou muži používají: „Hele, já vím, že by ti nevadilo, kdybych.“ Ne, vadilo by mi to. Jen to řekněte. Neprohrávejte, vy hloupé husy.

Takže to muselo skončit. To, že jsem byla Nickovi oddaná, že jsem se s ním cítila v bezpečí a byla šťastná, vedlo k tomu, že jsem si uvědomila, že je v tom Skutečná Amy, a ta byla o tolik lepší, zajímavější a složitější než Super Amy. Nick stejně chtěl mít Super Amy. Dovedete si představit, že konečně ukážete svému choti, své spřízněné duši, své pravé já, a tím dosáhnete toho, že vás nemá rád? Takže takhle ta nenávist začíná. Hodně jsem o tom přemýšlela a podle mě to začalo tam.

NICK DUNNE

SEDM DNŮ POTÉ

Podařilo se mi udělat několik kroků do kůlny a tam jsem se musel opřít o stěnu a nabrat dech.

Věděl jsem, že to bude špatné. Věděl jsem to hned, jakmile jsem rozluštil tu nápovědu: kůlna. V poledne jsme si tam užili. Koktejl. Protože to se netýkalo mě a Amy. Týkalo se to mě a Andie. Ta kůlna byla jedním z mnoha podivných míst, kde jsem měl sex s Andie. Měli jsme omezené pole působnosti. Do jejího bytu v domě plném lidí se téměř nedalo jít. Motely by prozradila kreditní karta a moje žena nebyla ani důvěřivá, ani hloupá. (Andie měla MasterCard, ale výpis z účtu chodil její mámě.) Takže ta kůlna daleko za sestřiným domem představovala velice bezpečné místo, když byla Go v práci. Stejně tak opuštěný dům mého otce (Možná si vyčítáš, žes mě vzal sem/je to tu vskutku bizarní sen/ nebylo dlouze co rozmýšlet/rozhodli jsme se: zde je teď náš svět) a párkrát v mém kabinetě ve škole (Vidím se jako tvoje studentka/ je tolik moudra v tvé krásné hlavě!/Mozek se mi doširoka otvírá/ (a o stehnech raděj
nemluvě)) a jednou v Andiině autě zaparkovaném u polní cesty v Hannibalu, kam jsem s ní vyrazil na výlet, mnohem úspěšnější opakování svého banálního výletu s Amy (Vzal jsi mě sem, abych poslouchala tvé klukovské příhody/prožité v odřených džínách a kšiltovce u vody).

Každá nápověda byla schovaná na nějakém místě, kde jsem

Amy zahnul. Využila hledání pokladu k tomu, aby mě vzala na okružní cestu po všech mých nevěrách. Udělalo se mi nevolno, když jsem si představil, jak mě, úplně slepého, Amy sleduje ve svém autě – k tátovu domu, ke Go, do toho zatraceného Hannibalu – dívá se, jak šukám tu nádhernou mladou holku, a zhnuseně i vítězoslavně tiskne rty.

Protože věděla, že mě dokonale potrestá. V téhle poslední skrýši mi Amy chtěla ukázat, jak je chytrá. Protože ta kůlna byla plná věcí, o nichž jsem Boneyové a Gilpinovi přísahal, že jsem je nenakoupil z kreditních karet a že o nich nic nevím. Byly tu ty šíleně drahé golfové hole, hodinky, herní konzole, značkové oblečení, to všechno tu na mě čekalo na sestřině pozemku. A vypadalo to, jako bych si to sem schoval, než bude moje žena mrtvá, a pak si těch věcí mohl spokojeně užívat.

Zaklepal jsem u Go na dveře, a když mi s cigaretou v ruce otevřela, řekl jsem jí, že jí musím něco ukázat, otočil jsem se a beze slova ji vedl ke kůlně.

„Podívej,“ řekl jsem a popostrčil jsem ji k otevřeným dveřím.

„To je – to jsou ty věci. z těch kreditek?“ promluvila vysokým a rozzuřeným tónem. Přikryla si dlaní ústa a couvla přede mnou, a já si uvědomil, že si aspoň vteřinku myslela, že se jí přiznávám.

Nikdy to nedokážeme smazat, ten okamžik. Už jen za něj jsem svou ženu nenáviděl.

„Amy na mě ušila boudu, Go,“ řekl jsem. „Go, tohle všechno nakoupila ona. Chce to na mě narafičit.“

Pochopila. Jednou dvakrát mrkla a mírně zatřepala hlavou, jako by chtěla setřást tu představu: Nick jako vrah své ženy.

„Amy to na mě nastražila, aby to vypadalo, že jsem ji zabil. Chápeš? Její poslední nápověda mě zavedla přímo sem, a ne, já neměl tušení o jediné z těch věcí. To je její velkolepá svědecká výpověď. Dále uvidíte: Nick půjde do lochu!“ V hrdle se mi utvořila obrovská vzduchová bublina – vzlyknu nebo se rozesměju. Rozesmál jsem se. „Chápeš už? Sakra, chápeš?“

Tak dělej, jdem na to, snažně tě poprosím, a tentokrát tě já pár věcí naučím. Poslední slova Amyiny první nápovědy. Jak to, že mi to nedošlo?

„Jestli to na tebe narafičila, proč ti o tom dává vědět?“ Go pořád vyjeveně hleděla, ohromená obsahem své kůlny.

„Protože to udělala tak dokonale…Vždycky chtěla slyšet ocenění, pochvalu, v jednom kuse. Jde jí o to, abych věděl, jak mě dostala. Nemůže odolat. Jinak by to pro ni nebyla žádná zábava.“

„Ne,“ řekla Go a hryzala si nehet. „Jde o něco jiného. Jde o víc. Už jsi na něco sahal?“

„Ne.“

„Dobře. Pak se tedy naskýtá otázka.“

„Co podle ní udělám, až to najdu, ten usvědčující důkaz, na pozemku své sestry,“ řekl jsem. „To je otázka, protože ať předpokládá cokoli, ať chce, abych udělal to či ono, já musím udělat pravý opak. Jestli si myslí, že se vyděsím a budu se těch věcí snažit zbavit, ručím ti za to, že má něco vymyšleného, abych na to dojel.“

„No ale nemůžeš to tu nechat,“ prohlásila Go. „Tím by ses stoprocentně zničil. Víš určitě, že je to poslední nápověda? Kde je dárek pro tebe?“

„Aha. Sakra. Ne. Musí tady někde být.“

„Nechoď tam,“ řekla Go.

„Musím. Bůhví, co tam ještě nachystala.“

Opatrně jsem vstoupil do zatuchlé kůlny, ruce jsem měl pevně přitisknuté k tělu a zlehka našlapoval na špičky, abych nezanechal stopy. Hned za televizí s plochou obrazovkou jsem zahlédl Amyinu modrou obálku, ležela na velké krabici zabalené do jejího krásného stříbrného papíru. Vynesl jsem obálku i krabici ven do teplého vzduchu. Ta věc v krabici byla těžká, vážila dobrých patnáct kilo, sestávala z několika kusů, které podivně zarachotily, když jsem položil krabici na zem k našim nohám. Go před ní bezděčně o krok ucouvla. Otevřel jsem obálku.

Miláčku manželi,

teď nastal čas, abych ti řekla, že tě znám líp, než si dovedeš vůbec představit. Já vím, že si někdy myslíš, že tímhle světem kráčíš sám, že tě nikdo nevidí a nevšímá si tě. Ale tomu nevěř ani na vteřinu. Vím, co uděláš, ještě dřív, než se do toho vůbec pustíš. Vím, kde jsi byl a kam půjdeš. K tomuto výročí jsem zorganizovala výlet: vydej se vzhůru po své milované řece, vzhůru, vzhůru! A dokonce si ani nemusíš dělat starosti s hledáním svého dárku k výročí. Tentokrát k tobě dárek přijde sám. Tak se posaď a odpočiň si, protože jsi VYŘÍZENÝ.

„Co myslí tím vzhůru po řece?“ zeptala se Go a já pak zanaříkal.

„Je to přece opak rčení poslat někoho ke dnu.“ „Kašli na ni. Otevři tu krabici.“

Klekl jsem si a odchlípl víko špičkami prstů, jako bych čekal výbuch. Ticho. Nakoukl jsem dovnitř. Na dně krabice ležely dvě dřevěné loutky, vedle sebe. Vypadaly jako manžel a manželka. Panák měl na sobě nesourodé strakaté oblečení, jakýsi šaškovský kostým, a nepříčetně se zubil, držel rákosku nebo hůl. Vyndal jsem ho z krabice a jeho končetiny se divoce rozkývaly, tanečník, který se rozcvičuje. Manželka byla hezčí, jemnější a ne tak ohebná. V obličeji měla vyděšený výraz, jako by uviděla něco strašlivého. Pod ní leželo mrňavé děťátko, které se k ní dalo přivázat stužkou. Loutky byly starodávné, těžké a velké, skoro jako ty, co používají břichomluvci. Zvedl jsem panáka, uchopil silnou tyč, kterou se dal ovládat, a jeho ruce a nohy sebou začaly zběsile škubat. „Hrozné,“ řekla Go. „Přestaň.“

Pod loutkami ležel napůl složený lesklý modrý papír. Amyin hranatý rukopis, samé trojúhelníky a tečky. Stálo tam:

Začátek báječného nového příběhu, Nicku! „Takhle se to musí dělat!“

Užij si to.

Rozložili jsme na mámině kuchyňském stole všechny Amyiny nápovědy a krabici s loutkami postavili vedle nich. Hleděli jsme na všechny ty předměty jako na papírové puzzle.

„Proč se piplala s tou hrou, když měla v plánu svůj plán,“ poznamenala Go.

Její plán se okamžitě stal označením pro její fingované zmizení a to, že všechno narafičila tak, aby to vypadalo, žes ji zabil. Aspoň to neznělo tak šíleně.

„Chtěla mě zmást, to je jeden z důvodů. Vzbudit ve mně dojem, že mě pořád miluje. Já lítám po všech čertech a hledám její lístečky s nápovědou, věřím, že moje žena chce všechno napravit, chce, abychom začali znovu.“

Ten zasněný, až holčičí stav, do kterého mě její dopisy dostaly, dělalo se mi z toho špatně. Bylo mi trapně. Trapně až do morku kostí, pocit, který se stane součástí vaší DNA, který vás změní. Po všech těch letech mě Amy zase dokázala napálit. Stačilo napsat pár vzkazů a zas mě úplně dostala. Byl jsem její loutkou a ona tahala za provázky.

Já tě najdu, Amy. Roztoužená slova, nenávistné úmysly.

„Aby mě nenapadlo: Hele, to opravdu vypadá, jako bych svou ženu zabil, to bych rád věděl proč?“

„A policii by to připadalo divné – a tobě by to připadalo divné , kdyby neuspořádala hon za pokladem, kdyby porušila takovou tradici,“ zdůvodnila to Go. „Vypadalo by to, že věděla, že zmizí.“

„Ale tohle mi dělá starost,“ řekl jsem a ukázal na loutky. „Jsou dost neobvyklé, musí to mít nějaký význam. Víš, kdyby mě chtěla jenom na chvíli zmást, mohla mi dát jako vítězný dárek cokoli, jen aby to prostě bylo ze dřeva.“

Go přejela prstem po šaškovském kostýmu loutky. „Jsou očividně hodně staré. Starožitné.“ Odhrnula loutkám oblečení a dívala se na panákovu ovládací tyč. Panna měla jen čtvercový otvor v hlavě. „Má to mít nějaký sexuální význam? Ten panák má tuhle velkou dřevěnou rukojeť, má to snad být péro. A panna to nemá. Má jen tu díru.“

„Chtěla tím jasně vyjádřit, že muži mají penis a ženy vagínu?“

Go strčila prst do díry v hlavě loutky a přesvědčila se, že tam není nic schované. „Tak co tím Amy říká?“

„Při prvním pohledu jsem si pomyslel: Koupila hračky pro dítě. Máma, táta, miminko. Protože byla těhotná.“

„A je vůbec těhotná?“

Zalila mě vlna zoufalství. Nebo vlastně opačně. Nezalila mě žádná vlna, nepřevalila se přese mě, byla to spíš odlivová vlna, vzdalovala se a stáhla mě s sebou. Už jsem nemohl doufat, že je moje žena těhotná, ale taky jsem se nedokázal přimět doufat, že není.

Go vyndala loutku šaška, poškrábala se na nose a svitlo jí. „Jsi loutka na provázku.“

Rozesmál jsem se. „Přesně tohle jsem si myslel. Ale proč muž a žena? Amy přece není loutka, Amy je vodič.“

„A co znamená to: ,Takhle se to musí dělat‘? Dělat co?“

„Zprasit mi celý život?“

„Není to nějaký slovní obrat, který Amy používala? Nebo nějaký citát z knížek o Amy nebo.“ Odběhla k počítači a zadala do vyhledávače Takhle se to musí dělat. Objevil se text písně od kapely Madness. „Á, vzpomínám si na ně. Fantastická ska kapela.“

„Ska,“ řekl jsem a málem jsem propukl v šílený řehot. „Skvělý.“

Text byl o nějakém zručném chlápkovi, takovém všeumělovi – vyznal se i v elektřině a instalatérských pracích – a nechával si za to platit hotově.

„Páni, jak já nesnáším osmdesátá léta,“ řekl jsem. „Ty texty neměly hlavu ani patu.“

„,Reflex je jedináček‘,“ řekla Go a přikývla.

„,Čeká u parku‘,“ zamumlal jsem automaticky.

„Jestli myslela tohle, co to znamená?“ zeptala se Go, otočila se ke mně a pozorně se mi dívala do očí. „Je to písnička o nějakém šikulkovi. O někom, kdo možná chodil k vám domů opravovat nějaké věci. Nebo je smontovat. A nechal si platit na ruku, aby o tom neexistoval žádný záznam.“

„Někdo, kdo instaloval videokamery?“ zeptal jsem se. „Amy několikrát odjela mimo město během té – té aféry. Možná si myslela, že nás nachytá na videozáznamu.“

Go na mě vypálila otázku.

„Ne, nikdy, nikdy jsme to nedělali u nás doma.“

„Nemůžou to být nějaké tajné dveře?“ napadlo Go. „Nějaký tajný panel, který se dá odsunout a kam schovala něco, co tě. já nevím, zprostí viny?“

„Jo, to bude ono. Amy použila tu písničku, aby mi poskytla vodítko k mé vlastní svobodě, jen kdybych dokázal rozluštit ty jejich lišácké ska šifry.“

Go se po mých slovech taky rozesmála. „Jéžiši, možná jsme ti naprostí cvoci my. Myslíš, že jo? Je to úplná šílenost?“

„Není. Narafičila to na mě. Jinak se nedá vysvětlit, že ty věci narovnala do kůlny na tvém pozemku. A je jí podobné, že tě do toho chce zatáhnout taky, hodit trochu té mé špíny i na tebe. Ano, to je celá Amy. Ten dárek, ten euforický, mazaný vzkaz, který mám pochopit. A ano, musí to nějak souviset s těmi loutkami. Najdi ten verš se slovem marionety.“

Zhroutil jsem se na gauč, celým tělem mi škubalo. Go se vrátila k počítači. „Panebože! To jsou loutky Kašpárek a Judy! Nicku! My jsme ale idioti! Ten verš, to je Kašpárkova typická věta. Takhle se to musí!“ „No dobře. A ta stará loutková hra – je dost drsná, že?“ zeptal jsem se.

„To je v prdeli.“

„Go, že je to příběh plný násilí?“

„Jo. Násilí. Páni, ta ženská je teda šílená!“

„On ji bije, ne?“

„Počkej, čtu to. Kašpárek zavraždí jejich dítě.“ Podívá se na mě. „A když mu Judy předloží důkaz, zbije ji. Ubije k smrti.“

Hrdlo mi zvlhlo slinami.

„A pokaždé když Kašpárek udělá něco hrozného a projde mu to, řekne: ,Takhle se to musí!‘“ Popadla Kašpárka a posadila si ho na klín, držela ho prsty za dřevěné ruce, jako by to bylo dítě. „Je nenucený, i když zabije svou ženu a dítě.“

Podíval jsem se na loutky. „Takže mi předkládá příběh té boudy, co na mě ušila.“

„Já to nedokážu pochopit. Zatracenej cvok.“

„Go?“

„Ano, správně. Tys nechtěl, aby byla těhotná, tak ses naštval a zabil jsi ji i to nenarozené dítě.“

„Trochu antiklimax, ne?“ nadhodil jsem.

„Klimax nastane, až dostaneš lekci, kterou Kašpárek nikdy nedostal, a to, že tě chytí a obviní z vraždy.“

„A v Missouri existuje trest smrti,“ dodal jsem. „Zábavná hra.“

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

TOHO DNE

Víte, jak jsem to zjistila? Viděla jsem je. Takhle hloupý je můj manžel. Jedné dubnové noci, kdy hustě sněžilo, jsem si připadala hrozně osamělá. Pila jsem teplé amaretto a četla jsem si s Bleeckerem, ležela jsem na zemi a padal sníh, poslouchala jsem stará poškrábaná elpíčka, jakjsme to dělávali s Nickem (ten deníkový zápis byl pravdivý). Najednou jsem dostala romantický nápad: překvapím ho v Baru, dáme si pár panáků a pak půjdeme spolu prázdnými ulicemi, budeme se držet za ruce v palčácích. Projdeme ztichlým centrem a on mě přitiskne ke zdi a políbí mě v těch sněhových vločkách, které vypadaly jako oblaka cukru. To je pravda, já ho tak moc chtěla získat zpátky, že jsem byla ochotná znovu vytvořit ten dávný okamžik. Byla jsem ochotná zase předstírat, že jsem někdo jiný. Vzpomínám si, že jsem si myslela: Ještě pořád můžeme najít nějaký způsob, aby nám to klapalo. Věřit! Následovala jsem ho až d
o Missouri, protože jsem pořád věřila, že mě zase bude milovat, milovat tak intenzivně, naplno, jako to bývalo, tak, že bylo všechno dobré. Věřit!

Došla jsem tam právě včas, abych viděla, jak s ní odchází. Já byla na tom zatraceném parkovišti, šest kroků za nimi, a on mě vůbec nezaregistroval, byla jsem duch. Nedržel ji, ještě ne, ale já hned věděla. Poznala jsem to podle toho, jak si jí všímal. Šla jsem za nimi a on ji najednou opřel o strom – uprostřed města – a líbal ji. Nick mě podvádí, pomyslela jsem si ochromeně, a než jsem se zmohla, abych něco řekla, už stoupali po schodech do jejího bytu. Čekala jsem hodinu, seděla jsem na schodu u dveří, pak už mi byla hrozná zima – nehty promodralé, zuby mi cvakaly a šla jsem domů. Nikdy se nedozvěděl, že o tom vím.

Měla jsem novou image, kterou jsem si však nevybrala já. Byla jsem Průměrná hloupá ženská vdaná za Průměrného hajzla. Podařilo se mu bez námahy odúžasnit Úžasnou Amy.

Znám ženy, jejichž celá osobnost je upředena z neškodné tuctovosti. Jejich život je seznamem nedostatků: mají přítele, který je nedokáže ocenit, pět kilo nadváhy, přezíravého šéfa, vychytralou sestru, toulavého manžela. Vždycky jsem byla nad tyhle příběhy povznesená, soucitně jsem přikyvovala a v duchu jsem si říkala, jak jsou tyhle ženy hloupé, že takové věci vůbec dopustí, jak jsou neukázněné. A teď se mám stát jednou z nich! Jednou z těch žen s nekonečnými příběhy, které lidi nutí, aby nad nimi účastně pokyvovali hlavou a mysleli si: Chudák hloupá husa.

Úplně jsem slyšela, jak o tom bude každý s chutí vyprávět: jak se ta Úžasná Amy, dívka, která nikdy nechybila, nechala zavléct bez peněz kamsi do vnitrozemí, kde ji manžel opustil kvůli mladší. Jak předvídatelné, jak dokonale průměrné, jak legrační. A její manžel? Nikdy nebyl tak šťastný. Ne. To bych nemohla připustit. Ne. Nikdy. Nesmí mi tohle udělat, a ještě z toho vyjít jako vítěz. Ne.

Já si kvůli tomuhle srabovi změnila jméno. Historické záznamy byly pozměněny – z Amy Elliottové na Amy Dunneovou – jako by to nic neznamenalo. Ne, nesmí vyhrát.

A tak jsem začala uvažovat o jiném příběhu, lepším, který by Nicka za to, co mi provedl, zničil. O příběhu, který mi vrátí mou dokonalost. Udělá ze mě hrdinku, bez poskvrnky a zbožňovanou.

Protože každý miluje Mrtvou Dívku.

Je to trochu extrémní záležitost, narafičit na vlastního manžela, že vás zavraždil. Chci, abyste věděli, že jsem si toho vědoma. Všichni, kdo nad tím budou povážlivě kroutit hlavou, budou zároveň říkat: Měla se prostě sbalit a odejít, zachovat si zbytek důstojnosti. Buď nad věcí. Neoplácej zlé zlým! Všechny ty řeči, které vedou bezpáteřní ženy a zastírají svou slabost morálkou.

Nerozvedu se s ním, protože to je přesně to, co by chtěl. A neodpustím mu, protože nemám chuť nastavit druhou tvář. Není to už dost jasné? S takovým koncem bych nebyla spokojená. Aby ten darebák vyhrál? To tak.

Už víc než rok na jeho prstech cítím tu její kundu, kdykoli vedle mě vklouzne do postele. Pozoruju ho, jak se šlechtí před zrcadlem, nadržený opičák se chystá na rande. Poslouchám jeho lži, lži, lži – od nejjednodušších dětinských báchorek až po promyšlené lsti. Cítím chuť karamelu na jeho rtech, když mě nasucho políbí, přeslazená chuť, která tu předtím nebyla. Škrábe mě svým strništěm na tváři, ví, že to nemám ráda, ale ta druhá očividně ano. Cítím jeho zradu všemi pěti smysly. Už víc než rok.

Tak jsem možná trochu zešílela. Přece vím, že nastrojit na manžela svou vlastní vraždu přece jen přesahuje hranice toho, co by mohla průměrná žena udělat.

Ale je to tak nutné. Nick musí dostat za vyučenou. Nikdy nedostal! Proplouvá životem s úsměvem okouzlujícího Nicka, s právem milovaného dítěte, se svými lžemi a vykrucováním, se všemi nedostatky a sobectvím a nikdo ho za nic nepokárá. Myslím, že z něj tahle zkušenost udělá lepšího člověka. Nebo aspoň zalituje svých činů. Hajzl.

Vždycky jsem si myslela, že bych dokázala spáchat dokonalou vraždu. Lidé, které chytili, se nechali chytit proto, že neměli dost trpělivosti; odmítli plánovat. Znovu se usměju a přeřadím na pětku (ujíždím v mizerném autě a Kartágo už zůstalo sedmdesát osm mil za mnou v oblacích prachu), připravím se na setkání s rychle jedoucím náklaďákem – můj vůz jako by chtěl každou chvíli vzlétnout. Ale přesto se usmívám, protože tohle autíčko ukazuje, jak jsem chytrá: koupila jsem ho za dvanáct stovek na inzerát. Před pěti měsíci, aby si ho nikdo už nepamatoval. Ford Festiva, ročník 1992, nejmenší a nejnenápadnější autíčko na světě. S prodejci jsem se sešla v noci na parkovišti před Walmartem v arkansaském Jonesboro. Jela jsem tam vlakem a v kabelce jsem měla balík peněz – jedna cesta trvala osm hodin, Nick byl zrovna na flámu s kamarády. (A tím flámem s kamarády myslím, že šukal tu děvku.) Ve vlaku jsem si v
jídelním voze dala kousek listu hlávkového salátu s dvěma cherry rajčátky, což jídelní lístek hrdě označoval jako zeleninový salát. Seděla jsem s nějakým melancholickým farmářem, vracel se z návštěvy své novorozené vnučky.

Dvojice, která mi ford prodávala, měla podle všeho stejný zájem o diskrétnost jako já. Žena zůstala celou dobu sedět v autě, v náručí držela batole s dudlíkem v puse a sledovala, jak si její manžel a já vyměňujeme klíčky od vozu za peníze. (Víte, to je gramaticky správně: její manžel a já.) Pak vystoupila a já nastoupila. Tak rychle. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak dvojice se svými penězi zamířila do Walmartu. Pak jsem auto dlouhodobě parkovala v St. Louis. Dvakrát do měsíce jsem tam zajela a přeparkovala ho. Platila hotově. Na hlavě jsem měla baseballovou čapku. Dost snadné.

Tak to byl jen příklad. Trpělivosti, plánování a vynalézavosti. Mám ze sebe radost; zbývají mi tři hodiny cesty, než dorazím do hustých lesů missourijských Ozarks a do cíle své cesty, tam se nacházejí dřevěné chatky, které se dají na týden pronajmout za hotové a je v nich kabelová televize, nezbytnost. Mám v plánu se tam zašít na týden nebo dva; nechci být na cestě, až se ta zpráva dostane na veřejnost, a Nicka by ani ve snu nenapadlo, aby mě tu hledal, až mu dojde, že se někde skrývám.

Tenhle úsek dálnice je obzvlášť ošklivý. Středoamerická pohroma. Po dalších dvaceti mílích zahlédnu u sjezdu nějakou opuštěnou rodinnou benzinku, je prázdná, ale nezatlučená prkny, a když přijedu k ní, vidím, že dveře na dámskou toaletu jsou otevřené dokořán. Vejdu tam – elektřina už nefunguje, ale je tu pokroucené kovové zrcadlo a voda ještě teče. V odpoledním slunci a vedru jako v sauně vyndám z kabelky nůžky a hnědou barvu na vlasy. Stříhám si dlouhé prameny vlasů. Blond záplava končí v igelitové tašce. Vzadu na krku cítím vzduch, hlavu mám lehkou jako nafukovací balonek – několikrát jí pohodím a raduju se z toho pocitu. Nanesu barvu, podívám se na hodinky a postávám ve dveřích, dívám se na míle rovné krajiny poseté restauracemi s rychlým občerstvením a řetězci motelů. Cítím pláč indiánů. (Nickovi by se ten vtip nelíbil. Okopírované! A pak by dodal: „Ačkoli slovo okopírované jako krit
ický výraz je samo o sobě nepůvodní.“ Musím ho vyhnat z hlavy – pořád se mi tam motá, i když je sto mil daleko.) Opláchnu si hlavu v umyvadle, teče teplá voda a já se začínám potit, a pak zase zpátky do auta s taškou vlasů a odpadků. Nasadím si nemoderní brýle s kovovými obroučkami, podívám se do zpětného zrcátka a zase se usměju. Nick a já bychom se nikdy nebyli vzali, kdybych v době našeho seznámení vypadala takhle. Všemu tomuhle jsem se mohla vyhnout, kdybych byla míň hezká.

Bod 34: Změnit vzhled. Odfajfkovat.

Nejsem si tak úplně jistá, jak se stát Mrtvou Amy. Snažím se přijít na to, co to pro mě znamená, čím se stanu následujících pár měsíců. Předpokládám, že kýmkoli, jen ne těmi, kterými jsem už byla: Úžasnou Amy. Studentkou přípravky z osmdesátých let. Hvězdou frisbee a dalších sportů a Červenající se naivkou a Vtipnou sofistikovanou Hepburnkou. Chytrou ironičkou a Bohémským kotětem (nejnovější verze Hvězdy frisbee). Super holkou a Milovanou manželkou a Nemilovanou manželkou a Pomstychtivou zavrženou manželkou. Deníkovou Amy.

Doufám, že se vám Deníková Amy líbila. Měla se totiž líbit. Je určena někomu, jako jste vy, a měla se vám líbit. Je snadné si ji oblíbit. Nikdy jsem nechápala, proč se to považuje za kompliment – že vás budou mít všichni rádi. To je jedno. Chtěla jsem, aby ty deníkové záznamy působily sympaticky, a nebylo to jednoduché. Musela jsem se snažit, aby působila jako milá, i když trochu naivní osoba, žena, která miluje svého manžela a vidí některé jeho nedostatky (jinak by byla až příliš naivní, skoro blbá), ale byla mu upřímně oddaná – a celou dobu vedla čtenáře (v tomto případě policisty, nemůžu se dočkat, až deník najdou) k závěru, že si Nick skutečně plánoval, že mě zabije. A ještě je čeká tolik stop, tolik překvapení!

Nick se vždycky posmíval mým nekonečným seznamům úkolů. („Budí to dojem, že nechceš být nikdy spokojená, že je vždycky potřeba něco dotáhnout k dokonalosti, místo aby ses radovala z přítomného okamžiku.“) Ale kdo bude v tomto případě vítěz? Já, protože můj seznam, můj mistrovský seznam nadepsaný Zničit Nicka Dunnea, byl dokonalý – byl to nejpodrobnější, nejpečlivější seznam úkolů, jaký byl kdy vytvořen. Jeden z bodů zněl Napsat deníkové záznamy od roku 2005 až do roku 2012. Sedm let deníkových záznamů, ne z každého dne, ale mít tam za každý měsíc aspoň dva zápisy. Víte, kolik to vyžaduje kázně? Dokázala by Super holka Amy něco takového? Dohledat běžné události daného týdne, listovat ve starých plánovacích kalendářích, abych měla jistotu, že jsem na nic důležitého nezapomněla, a pak to všechno předělat do podoby, jak Deníková Amy na každou událost reagovala? Většinou mě to bavilo
. Čekala jsem, až Nick vypadne do Baru nebo za svou milenkou, která věčně píše esemesky, žvýká žvýkačku, není ničím zajímavá, má nalepené nehty a nosí tepláky s nápisem na zadku (asi není úplně přesně taková, ale mohla by být), pak jsem si uvařila kávu nebo otevřela láhev vína, vzala jednu ze svých dvaatřiceti různých propisek a trochu přepsala svůj život.

Je pravda, že někdy jsem při tom Nicka nenáviděla míň. Bylo to tím, že jsem se stylizovala do postavy euforické Super holky. Nick někdy přišel domů a smrděl pivem nebo tekutým mýdlem na ruce, kterým se po koitu umyl (ale nikdy ten pach nesmyl úplně – ta její kunda musela mít silný odér), provinile se na mě usmíval, choval se ke mně podlézavě jako spráskaný pes a já si už málem myslela: Já to snad nezvládnu. Ale pak jsem si ho s ní představila, představila jsem si ji v striptérských tangách, jak mu dovolí, aby ji ponižoval, protože před ním hraje Super holku, předstírá, že nemá nic raději než to, že mu ho může vykouřit, že miluje fotbal a ráda se nechá využívat. A pomyslela jsem si, jsem vdaná za imbecila. Vzala jsem si muže, který si vždycky vybere něco takového, a až ho tahle hloupá pinda začne nudit, najde si jinou holku, která zase bude dělat, že je taková, a on se nebude muset v životě nijak namáhat.

Jen jsem se ve svém odhodlání utvrdila.

Napsala jsem celkem sto padesát deníkových záznamů a myslím, že jsem to pokaždé vystihla. Vytvořila jsem Deníkovou Amy velice pečlivě. Má dobře zapůsobit na policisty i na veřejnost, pokud jí budou některé části deníku zpřístupněny. Budou ten deník číst jako nějakou gotickou tragédii. Báječná a hodná ženská – celý život měla před sebou, mohla mít všechno, nebo co se tak říká o ženách, které zemřou – si vybrala špatného partnera a zaplatila za to tu nejvyšší cenu. Musejí mě mít rádi. Teda ji.

Moji rodiče se samozřejmě trápí, ale jak mi jich má být líto, když mě takhle vychovali a pak mě opustili? Nikdy si úplně nepřiznali, že tyli z mé existence, že jsem měla z jejich honorářů také něco dostávat. Když mi moji „feminističtí“ rodiče pak sebrali moje peníze, nechali Nicka, aby mě odstěhoval do Missouri, jako bych byla nějaký movitý majetek, nějaká nevěsta na objednávku, věc, která se vyhandluje. Dali mi ty pitomé hodiny s kukačkou, abych na ně vzpomínala. Díky za šestatřicet let služby! Zaslouží si, aby si mysleli, že jsem mrtvá, protože to je vlastně stav, ke kterému mě odsoudili: jsem bez peněz, bez domova, bez přátel. Taky si zaslouží, aby trpěli. Když se o mě nedokážete postarat, dokud jsem naživu, stejně jste mě zabili. Přesně jako Nick, který mě kousek po kousku ničil a odmítal mé pravé já jsi moc nervózní, Amy, moc nad vším přemýšlíš, všechno moc rozebíráš, už s tebou není
legrace, připadám si tvou vinou zbytečný, Amy, nutíš mě, abych si připadal špatně, Amy. Rval ze mě kusy, znuděný životem: mou nezávislost, mou hrdost, mou sebeúctu. Já dávala a on jen bral a bral. Vymazal mě ze světa.

Ta děvka, dal přednost té děvce přede mnou. Zabil mou duši, což by měl být zločin. Je to vlastně zločin. Aspoň podle mě.

NICK DUNNE

SEDM DNŮ POTÉ

Musel jsem zavolat Tannerovi, svému zbrusu novému právníkovi, jen pár hodin poté, co jsem si ho najal, a říct mu slova, po kterých bude litovat, že si ode mě nechá zaplatit: Myslím si, že to na mě moje žena narafičila. Neviděl jsem, jak se tváří, ale dovedl jsem si to představit – jak obrátí oči v sloup, výraz člověka, kterého unavuje, že se živí tím, že pořád poslouchá jen nějaké lži.

„No,“ řekl po užaslé odmlce, „budu tam hned zítra časně ráno a vyřešíme to – všechno si řekneme – ale zatím nic nedělejte, jasné? Běžte spát a nikomu ani slovo.“

Go si jeho radu vzala k srdci; slupla dva prášky na spaní a odebrala se do postele před jedenáctou, já se doslova ani nehnul, uzlík vzteku na jejím gauči. Každou chvíli jsem ale vyšel ven a zamračeně se díval směrem ke kůlně, jako by to byl nějaký dravec, před kterým se musím mít na pozoru. Nevím, proč jsem to dělal, ale nemohl jsem si pomoct. Vydržel jsem sedět tak pět minut, celý nervózní, a pak jsem zas vyšel ven a upřeně hleděl na boudu.

Zrovna jsem se vrátil zvenčí, když jsem uslyšel hlasité klepání na zadní dveře. Pro všechny svaté. Už je skoro půlnoc. Policajti by přišli předem – ne? – a novináři ještě Goin dům neobjevili (to se změní během několika dní nebo hodin). Stál jsem nerozhodně v obýváku, celý vynervovaný, klepání se ozvalo znovu a ještě hlasitěji, tiše jsem zaklel a spíš mě to naštvalo, než vyděsilo. Poraď si s tím, Dunne.

Prudce jsem otevřel dveře. Byla to Andie. Ta zpropadená Andie, krásná jako obrázek, hezky oblečená a vůbec jí to zatím nedocházelo – že mi navléká oprátku na krk.

„Tohle je cesta rovnou na šibenici, Andie.“ Prudce jsem ji strhl dovnitř, užasle hleděla na mou ruku, kterou jsem ji držel za paži. „Ty mě chceš dostat rovnou do oprátky.“

„Přišla jsem zezadu,“ řekla. Když jsem se na ni upřeně zadíval, neomluvila se, zatvrdila se. Úplně jsem viděl, jak jí ztvrdly rysy. „Musela jsem tě vidět, Nicku. Říkala jsem ti to. Říkala jsem ti, že tě musím vidět nebo s tebou mluvit každý den, a dneska jsi zmizel. Hlasová schránka, hlasová schránka, hlasová schránka.“

„Když se ti neozvu, znamená to, že nemůžu mluvit, Andie. Bože, byl jsem v New Yorku, sháněl jsem právníka. Bude tu zítra hned ráno.“

„Sháněl jsi právníka. To ti dalo tolik práce, žes mi nemohl věnovat deset vteřin a zavolat?“

Chtěl jsem ji praštit. Nadechl jsem se. Musím to s Andie ukončit. A nebylo to jen Tannerovo varování, na které jsem myslel. Moje žena mě znala: Věděla, že udělám téměř všechno, abych se vyhnul konfliktu. Spoléhala na to, že budu tak hloupý a vztah neukončím – až mě nakonec chytí. Muselo to skončit. Ale bylo třeba to provést dokonale… Přesvědčte ji, že je to slušné.

„Dal mi vlastně několik důležitých rad,“ začal jsem. „Rad, které nemůžu ignorovat.“

Byl jsem včera večer tak milý a milující na své povinné schůzce v pevnosti. Tolik jsem toho nasliboval, snažil jsem se ji uklidnit. Neviděla, že se tohle blíží. Nepřijme to dobře.

„Rad? Dobrá. Aby ses ke mně přestal chovat jako hajzl?“

Cítiljsem,jakseve mně zvedá vztek; že se to už mění v jakousi vyčítavou hádku jako na střední škole. Čtyřiatřicetiletý chlap prožívá nejhorší noc svého života a ona se chová, jako když naštvaná holka řekne klukovi počkej na mě v šatně! a pak mu to tam vytmaví. Zacloumal jsem jí, tvrdě, kapička slin jí přistála na spodním rtu.

„Já – Ty to nechápeš, Andie. Tohle není žádný vtip, je to můj život.“

„Já jen… já tě potřebuju,“ řekla s pohledem upřeným na ruce. „Já vím, že to melu pořád dokola, ale je to tak. Já to nezvládám, Nicku. Nemůžu takhle pokračovat. Úplně se sypu. Pořád mám takový strach.“

Ona má strach. Představoval jsem si, jak tu zaklepe na dveře policie, a stojím tu s holkou, kterou jsem šukal toho dopoledne, když moje žena zmizela. Tenkrát jsem ji vyhledal – od naší první společné noci jsem v jejím bytě nebyl, ale toho rána jsem jel rovnou tam, protože jsem předtím strávil několik hodin s bušícím srdcem a třeštící hlavou, jak jsem se snažil sebrat odvahu a říct Amy: Chci se rozvést. Musíme to skončit. Nedokážu předstírat, že tě miluju, nechci slavit výročí – to by bylo ještě horší, než když tě podvádím. (Já vím: je to sporné.) Ale jak jsem se k tomu chystal, Amy mě předešla se svým proslovem, jak mě pořád miluje (děvka prolhaná!), a já ztratil nervy. Připadal jsem si jako vrcholný podvodník a zbabělec a – hlava 22 – zatoužil jsem po Andie, aby mi bylo líp.

Ale Andie už nebyla lékem na mé pocuchané nervy. Přesně naopak.

Ta dívka se teď ke mně vinula, netečná jako plevel.

„Podívej, Andy,“ řekl jsem a zhluboka vzdychl, nenechal jsem ji, aby se posadila, držel jsem ji v dosahu dveří. „Ty jsi pro mě takový mimořádný člověk. Zvládáš to tak úžasně dobře -“ Přimějte ji, aby chtěla, abyste byl v bezpečí.

„Já.“ Hlas se jí zachvěl. „Je mi Amy líto. Což je šílené. Vím, že vůbec nemám právo být smutná z toho, co se jí stalo, ani si dělat starosti. A kromě toho, že jsem smutná, si připadám tak provinile.“ Položila mi hlavu na prsa. Odtáhl jsem se a podržel ji kousek před sebou, aby se na mě musela podívat.

„No, to je jedna z věcí, kterou bychom podle mě měli dát do pořádku. Myslím, že to musíme napravit,“ řekl jsem, použil jsem Tannerova slova.

„Měli bychom jít na policii,“ navrhla. „Já jsem přece tvoje alibi na to dopoledne, tak jim to řekneme.“

„Ty jsi mé alibi tak na hodinu z toho dopoledne,“ opravil jsem ji. „Ale Amy nikdo neviděl a neslyšel od jedenácti večer předešlé noci. Policie může říct, že jsem ji zabil, než jsem se sešel s tebou.“

„To je nechutné.“

Pokrčil jsem rameny. Na chvilku mě napadlo, že jí řeknu o Amy – moje žena na mě šije boudu , a rychle jsem to zavrhl. Andie by nedokázala hrát tu hru na Amyině úrovni. Chtěla by být mou spoluhráčkou a stáhla by mě dolů. Andie by byla překážkou postupu vpřed. Znovu jsem ji vzal za ramena a opět spustil svou řeč.

„Podívej se, Andie, oba jsme v šíleném stresu a pod hrozným tlakem a příčinou je z velké části náš pocit viny. Andie, jde o to, že jsme dobří lidé. Táhne nás to k sobě, protože ctíme podobné hodnoty. Chovat se k ostatním správně, dělat správné věci. A právě teď víme, že to, co děláme, je špatné.“

Její ztrápený výraz plný naděje se změnil – vlhké oči a jemný dotek byly tytam: podivný zákmit, roleta se stáhla, obličej jí potemněl.

„Musíme to skončit, Andie. Myslím, že to oba víme. Je to tak těžké, ale je to slušné. Myslím, že je to rada, kterou bychom sami sobě dali, kdybychom dokázali myslet jasně. I když tě tak moc miluju, jsem pořád ženatý s Amy. Musím se zachovat správně.“

„A když ji najdou?“ Neřekla mrtvou nebo živou.

„O tom můžeme diskutovat, až se to stane.“

„Až! A co do té doby?“

Bezmocně jsem pokrčil rameny. Do té doby nic.

„Cože, Nicku? Do té doby mám jít do hajzlu?“

„To není hezky řečeno.“

„Ale tak to myslíš.“ Ušklíbla se.

„Promiň, Andie. Myslím, že pro mě není správné, abych s tebou právě teď byl. Je to nebezpečné pro tebe, je to nebezpečné pro mě. Nejde to tak úplně dohromady s mým svědomím.“

„Jo? Víš, jak si připadám?“ Vyvalila oči a po tvářích jí stékaly slzy. „Připadám si jako nějaká pitomá studentka, kterou jsi začal šukat, protože ses se svou ženou nudil a se mnou to bylo úžasně pohodlné. Mohl jsi jet hezky domů k Amy a povečeřet s ní, vydovádět se v tom svém malém barečku, který sis koupil za její prachy, a pak ses mohl scházet se mnou v domě svého umírajícího táty a stříkat mi na kozy, protože jsi chudáček a tvoje žena by ti to nikdy nedovolila.“

„Andie, víš přece, že to není -“

„Ty jsi ale hajzl. Co jsi to za chlapa?“

„Andie, prosím tě.“ Zvládni to, Nicku. „Já myslím, že protože jsi o těchhle věcech nemohla mluvit, trochu to zveličuješ, trochu “

„Jdi do prdele. Myslíš si, že jsem nějaká hloupá holka, nějaká ubohá studentka, kterou jen tak zmákneš? Já to s tebou celé prožívám – ty řeči o tom, že bys mohl být vrah – a najednou je to pro tebe trochu těžké? Ne, ne. Nemusíš mi tu kecat o svědomí a slušnosti a vině, a že chceš jednat správně. Rozumíš? Protože ty jsi podvodník, zbabělec a sobeckej hajzl.“

Otočila se ke mně zády, vzlykala a hlasitě popotahovala, při výdechu vydávala mňoukavé zvuky a já ji chtěl zarazit, tak jsem ji popadl za paži. „Andie, já takhle nechci -“

„Nešahej na mě! Nešahej na mě!“

Otočila se ke dveřím a já viděl, co se stane, nenávist a ponížení z ní sálaly jak horko, věděl jsem, že si otevře láhev vína nebo dvě a pak to vyklopí kamarádce nebo matce a všechno se rozšíří jako nějaká infekce.

Zastoupil jsem jí cestu, aby nemohla otevřít dveře – Andie, prosím – a ona se rozpřáhla a vlepila mi facku a já ji chňapl za ruku, ale jen jsem se tak bránil. Šermovali jsme pažemi nahoru dolů, nahoru dolů jako nějací šílení tanečníci. „Pusť mě, Nicku, nebo přísahám.“ „Počkej minutku. Vyslechni mě.“ „Hele, pusť mě!“

Naklonila ke mně tvář, jako by mě chtěla políbit. Kousla mě. Uskočil jsem a ona vystřelila ze dveří.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

PĚT DNŮ POTÉ

Můžete mi říkat Ozarková Amy. Zabydlela jsem se v místě zvaném Ukryté chatky (jak příhodné jméno!) a sedím tiše, koukám na všechny ty páky a táhla, které uvádím do chodu, aby vykonávaly svou funkci.

Schovala jsem se před Nickem, a stejně o něm přemýšlím víc než kdy jindy. Včera večer ve 22.40 mi zazvonil můj mobil na jedno použití. (Přesně tak, Nicku, nejsi jediný, kdo zná ten starý trik s „tajným mobilem“.) Byla to firma s bezpečnostním zařízením. Samozřejmě jsem to nevzala, ale tím pádem jsem věděla, že se Nick už dostal do tátova domu. K nápovědě číslo tři. Změnila jsem bezpečnostní kód dva týdny před zmizením a číslo svého tajného telefonu jsem uvedla do seznamu jako první. Představuju si Nicka s mou nápovědou v ruce, jak vchází do zaprášeného a zatuchlého domu svého táty a zápolí s kódem, pak čas vyprší. Píp píp pííííp! Jeho číslo mobilu je v seznamu jako rezerva pro případ, že nejsem k zastižení (což očividně nejsem).

Takže spustil alarm a mluvil s někým z bezpečnostní firmy, tím pádem je v záznamu, že byl v otcově domě po mém zmizení. Což je pro můj plán dobré. Není to sice nic rafinovaného, ale taky to rafinované být nemusí, i tak jsem toho tam nechala policii dost, aby proti Nickovi mohli vznést pořádné obvinění: rozházený obývák, setřenou krev, účty z kreditních karet. To všechno objeví i to nejneschopnější policejní oddělení. Noelle brzy rozšíří zvěst o mém těhotenství (pokud tak už neučinila). To bohatě stačí, hlavně když ještě policie objeví Schopnou Andie (schopnou kouřit péro na povel). Takže všechny tyhle věci navíc jsou jen takový bonus, abych Nicka ještě víc převezla. Zábavné nastražené pasti. Jsem moc ráda, že jsem žena, která umí nastražit pasti.

Ellen Abbottová je taky součástí mého plánu. Největší zpravodajský pořad o zločinech v této zemi, na kabelové televizi. Zbožňuju Ellen Abbottovou, hrozně se mi líbí, jak ochranitelsky a mateřsky mluví ve svém pořadu o všech těch pohřešovaných ženách a jak jde po podezřelém, kterým je obvykle manžel, jako vzteklý pes. Je hlasem Ameriky, pokud jde o práva žen. Proto bych byla moc ráda, kdyby se věnovala mému případu. Veřejnost se musí obrátit proti Nickovi. To ho vytrestá stejně jako vězení, drahouška Nickyho – který stráví tolik času obavami, jestli ho lidi mají rádi – když bude vědět, že je všeobecně nenáviděný. A potřebuju, aby mě Ellen informovala o průběhu vyšetřování. Už policie našla můj deník? Vědí o Andie? Objevili zvýšení životní pojistky? To je na tom všem nejhorší: čekat, až hlupáci na něco přijdou.

Každou hodinu zapnu ve svém pokojíčku televizi, nemůžu se dočkat, jestli si Ellen vybrala můj příběh. Musí to udělat, nechápu, jak by mohla odolat. Jsem hezká, Nick je hezký a já mám navíc punc Úžasné Amy. Těsně před polednem se objeví na obrazovce a slibuje mimořádnou reportáž. Nechávám televizi puštěnou, mračím se na ni: Pospěš, Ellen. Nebo: Pospěš, Ellen. To máme společné: obě jsme lidé i entity. Amy a Amy, Ellen a Ellen.

Reklama na tampóny, reklama na prací prášek, reklama na vložky, reklama na okenu. Zdálo by se, že ženy nedělají nic jiného, než uklízejí a menstruují.

No konečně! Jsem tam! Můj debut!

Od okamžiku, kdy se objeví Ellen, zamračená jak Elvis, vím, že to bude dobré. Pár mých krásných fotek, záběr na Nicka s jeho šíleným úsměvem značky milujte mě! z první tiskovky. Zpráva: Neúspěšné rozsáhlé pátrání po „krásné mladé ženě, které se všechno daří“. Zpráva: Nick si to už pohnojil. Fotil se při pátrání po mně s nějakou ženskou z města. To Ellen očividně zaujalo, protože je naštvaná. A tady je, Nick ve své usměvavé podobě, hleďte, jsem miláček všech žen, tiskne se tváří k nějaké neznámé ženské, jako ke staré kamarádce.

To je ale idiot! Moc se mi to líbí.

Ellen Abbottová se hodně zabývá faktem, že naše zahrada vede až k řece Mississippi. Říkám si, jestli se to už dostalo na veřejnost – historie hledání na Nickově počítači, kam jsem zanesla i studii o zdymadlech a přehradách na Mississippi a hledání na Googlu zadané jako tělo plout Mississippi. Moc na to nesázet. Mohlo by se to stát – možná, je to nepravděpodobné, ale existuje precedens – že by řeka zanesla mé tělo až k oceánu. Vlastně jsem se nad sebou rozesmutnila, když jsem si představila své štíhlé, nahé, bledé tělo, jak pluje pod hladinou, na jedné bosé noze přicucnutá kolonie plžů, vlasy se za mnou táhnou jako chaluhy, nakonec dopluju k oceánu a potápím se dolů, dolů, dolů až na dno, mé vodou nasáklé maso se odlupuje v měkkých cárech, pomalu se rozplývám v proudu jako nějaký akvarel, až ze mě zbudou jen kosti.

Ale jsem romantická. Kdyby mě Nick zabil, ve skutečném životě, myslím, že by mě jen nacpal do pytle a odvezl na nějakou skládku v okruhu šedesáti mil. Prostě by mě vyhodil. Ještě by vzal i pár dalších věcí na vyhození – pokažený topinkovač, který už nestojí za to spravovat, a hromadu starých videokazet, které už chtěl zahodit – aby se mu ten výlet vyplatil.

Sama se taky učím žít dost efektivně. Dívka musí počítat, když je mrtvá. Měla jsem čas plánovat, udělat si finanční rezervu: dopřála jsem si dobrých dvanáct měsíců mezi tím, co jsem se rozhodla zmizet, a zmizela. Proto většinu lidí po vraždě dopadnou: nejsou dost ukáznění, aby čekali. Mám deset tisíc dvě stě dolarů v hotovosti. Kdybych je vybrala z účtu během měsíce, bylo by to nápadné. Ale já si našetřila postupně, vybírala jsem z kreditních karet na Nickovo jméno – z karet, které z něj udělají nenasytného podvodníčka – a další čtyři tisíce čtyři sta dolarů jsem vybrala během těch měsíců z bankovních účtů v drobných částkách: po dvou nebo třech stovkách, nic, co by upoutalo něčí pozornost. Kradla jsem Nickovi z kapes, tu dvacet, tu deset dolarů, pomalé záměrné spoření – je to jako plán na šetření, kdy dáváte do pokladničky peníze ušetřené za ranní kávu, kterou si nekoupít
e, a na konci roku máte tisíc pět set dolarů. A když jsem šla do Baru, kradla jsem tam peníze ze džbánku, kam se dávalo spropitné. Nick určitě podezíral Go a ta zase jeho, ale žádný tomu druhému nic neřekl, protože mu ho bylo líto.

Ale jsem opatrná na peníze, to je moje výhoda. Mám dost, abych s nimi vystačila, než se zabiju. Hodlám se skrývat tak dlouho, než uvidím, že se z Lance Nicholase Dunnea stal světový vyvrhel, budu sledovat, jak ho zatknou, odsoudí a on pomašíruje do vězení, celý zmatený v oranžové teplákové soupravě s pouty na rukou. Budu se dívat, jak se ošívá a potí a přísahá, že je nevinný, ale stejně ho zabásnou. Pak odcestuju po řece na jih, kde se setkám se svým tělem, setkám se v Mexickém zálivu se svým jako plujícím tělem Té druhé Amy. Přihlásím se na výletní plavbu s pitím – tak se dostanu až do hlubokých vod, aniž po mně někdo bude chtít, abych se identifikovala. Vypiju pořádnou orosenou sklenici ginu s ledem a spolknu prášky na spaní, a až se nikdo nebude dívat, tiše spadnu do vody, kapsy budu mít plné kamení jako Virginia Woolfová. Utopit se, to vyžaduje kázeň, ale té mám na rozdávání. Moje tělo asi nikdo
nikdy neobjeví, nebo po několika týdnech vyplave na povrch – to už bude v takovém stavu, že bude těžké určit datum smrti – a já poskytnu poslední důkaz, abych zajistila, že Nick půjde na polstrovaný kříž, čili na vězeňský stůl, kde ho napumpují jedem a on zemře.

Ráda bych čekala a viděla ho mrtvého, ale vzhledem ke stavu našeho systému soudnictví to může trvat roky a já nemám ani peníze, ani výdrž. Jsem připravena přidat se ke svým sestřičkám Hope.

Už jsem se svým rozpočtem trochu pohnula. Utratila jsem pět set dolarů za pár věcí, kterými jsem zkrášlila svou chatku kvalitní povlečení, slušnou lampu a ručníky, ne takové, které kvůli dlouhodobému bělení nejdou ani složit. Ale snažím se přijímat, co se mi nabízí. O pár chatek dál bydlí málomluvný muž, hippie následovník Grizzlyho Adamse, taková podomácku vyrobená verze lesního muže – plnovous a tyrkysové prstýnky a kytara, na kterou někdy večer hraje na zadní verandě. Říká, že se jmenuje Jeff, já se zase představuju jako Lydia. Jen se tak na sebe usmějeme, když se potkáme, ale nosí mi ryby. Párkrát mi přinesl rybu, čerstvě voní, je zbavená šupin a hlavy, a předá mi ji ve velké mrazicí tašce. „Čerstvá ryba!“ řekne, zaklepe, a když hned neotevřu, postaví tašku na schodek u dveří. Udělám si ji na nové pánvi, kterou jsem si koupila v ještě jiném Walmartu, a není špatná a je zadarmo.

„Kde ty ryby berete?“ ptám se ho.

„Tam, kde se ryby berou,“ odpovídá.

Dorothy, která pracuje na recepci a už si mě oblíbila, mi nosí ze své zahrady rajčata. Jím rajčata, která voní zemí, a rybu, která voní jezerem. Myslím si, že do roka bude Nick zavřený na místě, které voní jen uzavřeným prostorem. Umělé pachy: deodorant a staré boty a škrobové jídlo, zatuchlé matrace. Jeho nejhorší obava, jeho vlastní zlý sen: Nachází se ve vězení, ví, že neudělal nic špatného, ale nemůže to dokázat. Nickovy noční můry se vždycky točily kolem toho, že je někde omylem, že je v pasti, obětí sil, které nemůže řídit.

Po takovém snu pokaždé vstane, chodí po domě, pak se obleče a jde ven, chodí po ulicích blízko našeho domu, jde do parku v Missouri nebo v New Yorku – jde, kam chce. Je venkovní typ, i když není milovníkem přírody. Není turista, táborník, neuměl by rozdělat oheň. Neuměl by chytat ryby a nosit mi je. Ale má rád tu možnost, má rád tu volbu. Chce vědět, že může jít ven, i když se místo toho rozhodne sedět na gauči a tři hodiny koukat na zápasy v kleci.

Taky přemýšlím o té malé couře. Andie. Myslela jsem, že to vydrží tak tři dny. Pak neodolá sdílení. Vím, že ráda sdílí, protože jsem jedna z jejích kamarádek na Facebooku – jméno v profilu je vymyšlené (Madeleine Elsterová, cha!), fotku jsem ukradla z nějaké reklamy na hypotéky (blond, usmívající se, profitující z historicky nízkých úrokových sazeb). Před čtyřmi měsíci Madeleine náhodně požádala Andie, jestli může být její kamarádkou, a Andie jako hloupoučké štěňátko souhlasila, takže tu holčičku docela dobře znám, včetně jejích kamarádek, které si tak libují v maličkostech, často spí a milují řecký jogurt a rulandské šedé a rády to vzájemně sdílejí. Andie je hodná holka, což znamená, že neposílá své fotky z večírků nebo nějaké lascivní vzkazy. Což je smůla. Kdyby se odhalila jako Nickova přítelkyně, byla bych ráda, kdyby novináři vyštrachali nějaké její fotky, kde do sebe le
je panáky nebo se líbá s holkama nebo ukazuje svoje tanga; tím by se jen potvrdilo, jak dokáže rozvrátit domov.

Rozvrátit domov. Můj domov byl narušený, ale ještě ne rozvrácený, když začala mého manžela líbat, sahat mu do poklopce a lézt s ním do postele. Brát si jeho péro do pusy, až ke kořenu, aby si připadal velký, když ji dusí. Strkat si ho hluboko do řiti. Nechat si postříkat obličej a kozy semenem a pak to lízat, mňam. Jo, určitě to dělala. Je takový typ. Jsou spolu už přes rok. Každý volný den. Prošla jsem jeho výpisy z účtu (ty skutečné) a hledala jsem, co jí koupil k Vánocům, ale je překvapivě opatrný. Zajímalo by mě, jaké to je, být ženou, které se musí vánoční dárek kupovat za hotové. Osvobozující. Být milenkou znamená nemuset volat instalatéra nebo poslouchat jeho nářky na práci nebo mu neustále připomínat, aby koupil to zatracené žrádlo pro kocoura.

Potřebuju, aby se to s ní provalilo. Potřebuju 1) aby Noelle někomu řekla, že jsem těhotná, 2) aby policie našla ten deník, 3) aby Andie někomu řekla o tom románku. Asi jsem ji viděla stereotypně – holka, která pětkrát denně posílá novinky ze svého života, aby si je každý mohl přečíst, nejspíš nebude tak úplně chápat, co je to tajemství. Občas něco online naznačila o mém manželovi:

Dnes jsem viděla pana Ohromného.

(Ne, no tak povídej!)

(Kdy nás s tím kancem seznámíš?)

(Bridget se to líbí!)

Polibek od muže snů a svět je rázem mnohem krásnější.

(Až moc pravdivé!)

(Kdy nás seznámíš s Mužem snů?!)

(Bridget se to líbí!)

Ale ona byla na holku své generace překvapivě diskrétní. Je to hodné děvče (na to, že je kunda). Dovedu si ji představit, ten srdcovitý obličej nakloněný na stranu, jemně svraštělé obočí. Já jen chci, abys věděl, že stojím při tobě, Nicku. Jsem tu pro tebe. Nejspíš mu upekla sušenky.

Kamery pořadu teď zabírají Dobrovolnické centrum, vypadá trochu ošuntěle. Nějaká reportérka mluví o tom, že mé zmizení „otřáslo tímhle malým městečkem“, a za ní vidím stoly pokryté hrnci s domácím dušeným masem a sladkým pečivem pro chudáka Nickyho. I teď se o toho hajzla ženské starají. Zoufalé ženy, které zahlédly skulinu. Hezký, citlivý muž – no co, možná zabil svou ženu, ale to my nevíme. Ne určitě. Teď je fajn mít chlapa, kterému můžeme vařit, je to taková čtyřicátnická obdoba toho, když se mladé holky projíždějí na kole před domem nějakého hezkého chlapce.

Znovu ukazují fotku Nicka zubícího se do mobilu. Dovedu si představit tu couru v její osamělé, nablýskané kuchyni – vítězoslavně si ji koupila z alimentů – míchá a peče a vede s Nickem imaginární rozhovor: Ne, je mi vlastně třiačtyřicet. Ne, opravdu, je to tak! Ne, muži se kolem mě nerojí, to opravdu ne, muži tady ve městě nejsou moc zajímaví, většina z nich…

Pocítím nával žárlivosti na tu ženskou, která tiskne svou tvář k tváři mého manžela. Je hezčí než já teď. Jím čokoládové tyčinky a cachtám se celé hodiny v bazénu na horkém slunci, chlórem mi zgumovělo maso jako tuleňovi. Jsem opálená, což jsem nikdy dřív nebyla – aspoň ne tak moc, úplně dohněda. Opálená kůže je poškozená kůže a vrásčitá holka se nikomu nelíbí; strávila jsem celý život pod ochranou opalovacího krému. Ale než jsem zmizela, trochu jsem se opálila, a teď, po pěti dnech tady už hnědnu. „Hnědá jako čokoláda!“ říká stará Dorothy, vedoucí střediska. „Ty jsi hnědá jako čokoláda, děvče!“ konstatuje s potěšením, když jí přijdu v hotovosti zaplatit nájem na další týden.

Mám tmavou kůži, krátké vlasy myší barvy, brýle jako pilná školačka. Před zmizením jsem nabrala šest kilo – pečlivě jsem je schovávala pod volnými letními šaty, ne že by si toho můj nevšímavý manžel všiml – a teď ještě kilo. Dávala jsem si pozor, aby mě v těch měsících před zmizením nikdo nefotil, takže veřejnost bude znát jen hubenou Amy s bílou pletí. Taková už dávno nejsem. Když jdu, cítím, jak se mi někdy houpe zadek. Pěkně oplácaná, neříká se to tak? Nikdy dřív jsem taková nebyla. Měla jsem krásné, souměrné tělo, každou část pěkně tvarovanou, všechno v rovnováze. Nechybí mi to. Nechybí mi mužské pohledy. Je to úleva, vejít do sámošky a zase vyjít ven, aniž by po mně nějaký pobuda v nátělníku chlípně pokukoval a zabručel něco nenávistného proti ženám, jako když si říhnete. Teď se ke mně nikdo nechová nezdvořile, ale nikdo na mě taky není milý. Nikdo se kolem mě netočí , ne přehnaně, ne doopravdy, ne tak, jak tomu bývalo.

Jsem pravý opak Amy.

NICK DUNNE

OSM DNŮ POTÉ

Když vyšlo slunce, přiložil jsem si na tvář kostku ledu. Uplynulo už několik hodin a já pořád to kousnutí cítil: dva malé obloukovité otisky. Nemohl jsem za Andie jet – to byl větší risk než její hněv, tak jsem jí nakonec zavolal. Hlasová schránka.

Vydrž, tohle se musí vydržet.

„Andie, moc mě to mrzí, nevím, co mám dělat, nevím, co se děje. Prosím odpusť mi. Prosím.“

Neměl jsem nechávat vzkaz, ale pak jsem si pomyslel: Možná má uložené stovky mých vzkazů. Dobrý bože, jestli přehraje některé z těch nejsprostších, nejoplzlejších, nejroztouženějších… kterákoli porotkyně mě naprosto odepíše jen za tohle. Jsem nevěrník, to je jedna věc, ale slyšet svůj vážný učitelský hlas, jak popisuje mladé studentce svůj obrovský, tvrdý…

Zrudl jsem ve světle probouzejícího se rána. Led se rozpustil.

Posadil jsem se na schůdky před domem a zkoušel Andie volat každých deset minut, ale bez odezvy. Nebyl jsem ospalý, nervy jsem měl zjitřené a v 6.12 zastavila na příjezdové cestě Boneyová. Neřekl jsem nic, kráčela ke mně a nesla dva pěnové kelímky.

„Ahoj, Nicku, dovezla jsem vám trochu kávy. Jen jsem vás přijela zkontrolovat.“

„To věřím.“

„Vím, že vám asi jde hlava kolem. Z té zprávy o těhotenství.“ Předvedla náročný kousek s dvěma smetanami do kávy, obě nalila do mého kelímku, mám to tak rád, a podala mi pohárek. „Co je to?“ řekla a ukázala mi na tvář.

„Co jako?“

„No co to máte na tváři, Nicku? Takovou velkou červenou.“ Naklonila se blíž a chytila mě za bradu. „Je to jako kousnutí.“

„To bude nějaká vyrážka. Vždycky mi naskočí, když jsem ve stresu.“

„Mhmmm.“ Míchala si kávu. „Víte, že jsem na vaší straně, Nicku, že jo?“

„Jo.“

„Jsem. Opravdu. Přála bych si, abyste mi důvěřoval – dostávám se – dostávám se k bodu, kdy vám nebudu moct pomoct, pokud mi nebudete důvěřovat. Vím, že to zní jako policajtská fráze, ale je to pravda.“

Seděli jsme mlčky skoro jako nějací kamarádi a upíjeli kávu.

„Hele, chci, abyste to věděl, než se vám to odněkud donese,“ řekla rozjasněně. „Našli jsme Amyinu kabelku.“

„Cože?“

„Ano, nebyly v ní žádné peníze, ale občanka a mobil. Představte si, že v Hannibalu. Na břehu řeky, jižně od kotviště parníků. Někdo chtěl, aby to vypadalo, že ji pachatel hodil do řeky, když odjížděl z města po mostě do Illinois.“

„Aby to vypadalo?“

„Nepotopila se úplně. Jsou na ní ještě otisky prstů, kolem zipu. Otisky prstů někdy přetrvají i ve vodě, ale…nebudu vás zatěžovat technickými záležitostmi, jen říkám, že máme za to, že tu kabelku někdo umístil na břeh tak, aby měl jistotu, že se najde.“

„Zdá se, že mi to neříkáte jen tak,“ prohodil jsem.

„Ty otisky prstů na kabelce jsou vaše, Nicku. Na tom není nic divného – muži se svým manželkám často přehrabují v kabelce. Ale stejně “ Rozesmála se, jako by ji napadlo něco skvělého. „Musím se zeptat: Nebyl jste teď někdy v Hannibalu, že?“

Řekla to s takovým nenuceným přesvědčením, že mi svitlo: aha, namontovali mi do podvozku nějaké zařízení, aby mě mohli sledovat, když mi toho rána, kdy jsem jel do Hannibalu, vydali mé auto.

„Proč bych jel zrovna do Hannibalu, kdybych se chtěl zbavit manželčiny kabelky?“

„Řekněme, že jste zabil svou ženu a naaranžoval to ve vašem domě tak, aby to vypadalo, že ji napadl nějaký vetřelec. Ale pak jste si uvědomil, že začínáme podezírat vás, tak jste chtěl vymyslet něco, co by nás vedlo k tomu, abychom zase hledali někoho zvenčí. To je teorie. Ale v tomhle případě jsou si naši lidé tak jistí, že jste to udělal, že by našli jakékoli vhodné vysvětlení. Tak mi dovolte, ať vám pomůžu: Byl jste v poslední době v Hannibalu?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Musíte mluvit s mým právníkem. S Tannerem Boltem.“

„S Tannerem Boltem? Víte určitě, že tohle je cesta, kterou se chcete ubírat, Nicku? Mám dojem, že jsme se k vám až doteď chovali dost férově, dost upřímně. Bolt, to je přece ten… největší darebák. Toho si berou lidé, kteří něco provedli.“

„Cha. No vždyť jsem přece váš hlavní podezřelý, Rhondo. Musím se o sebe postarat.“

„Pojďme si to všechno probrat, až dorazí, ano? Promluvit si o tom.“

„Určitě – to máme v plánu.“

„Muž, který má plán,“ řekla Boneyová. „Tak to se těším.“ Vstala a na odchodu se ještě ohlédla a zavolala na mě: „Na tu vyrážku pomáhá vilín.“

Za hodinu někdo zazvonil. Ve dveřích stál Tanner Bolt ve světlemodrém obleku a něco mi říkalo, že se takhle strojí, když vyráží „na jih“. Rozhlížel se po ulici, po autech, která parkovala na příjezdových cestách, a hodnotil domy. Připomínal mi trochu Elliottovy – pořád něco zkoumal a analyzoval. Jeho mozek nikdy nevypínal.

„Ukažte mi to,“ řekl, než jsem ho vůbec mohl pozdravit. „Kudy sejde k té kůlně – vy tam se mnou nechoďte a už se k ní vůbec nepřibližujte. Pak mi všechno řeknete.“

Usadili jsme se ke stolu v kuchyni – já, Tanner a Go, která se právě probudila a choulila se nad prvním šálkem kávy. Rozložil jsem na stole všechny Amyiny nápovědy jako nějaká hrozná kartářka.

Tanner se ke mně naklonil, svaly na šíji měl napjaté. „Tak, Nicku, vyložte mi to,“ řekl. „Vaše žena tohle všechno nafingovala. Tak mi to dokažte!“ Píchl ukazováčkem do stolu. „Protože já se nebudu do ničeho pouštět s nějakou polovičatou báchorkou o tom, že to na vás někdo narafičil. Pokud mě o tom nepřesvědčíte. Pokud to nebude sedět.“

Zhluboka jsem se nadechl a rovnal si myšlenky. Vždycky se mi líp psalo než mluvilo. „Než začneme,“ řekl jsem, „musíte pochopit jednu naprosto zásadní věc o Amy: je zatraceně chytrá. Její mozek jede na plné obrátky, nikdy nepracuje jen v jedné rovině. Je to jako v archeologii: když si myslíte, že jste se už prokopal k poslední vrstvě a kopnete naposled, narazíte na další novou sloj. S bludištěm chodeb a bezedných jam.“

„Fajn,“ řekl Tanner. „Takže…“

„Druhá věc, kterou o Amy potřebujete vědět: Amy je vždycky v právu. Je jedna z těch, kdo se nikdy nemýlí, a hrozně ráda vám uštědří lekci, vymyslí nějaký trest.“

„No dobře, fajn, takže…“

„Dovolte mi, abych vám vyprávěl jednu příhodu, takovou krátkou. Asi před třemi roky jsme jeli autem do Massachusetts. Bylo to hrozné, hustý provoz, jeden náklaďák chtěl Amy předjet – ona ho nechtěla pustit – tak se na ni nalepil a vytlačil ji. Nic nebezpečného, ale na okamžik z toho šel strach. Víte, jak mají kamiony vzadu tu cedulku: Jak řídím? Přinutila mě, abych tam zavolal a nahlásil jim tu poznávací značku. Myslel jsem si, že to tím skončilo. Za dva měsíce – za dva měsíce! – jsem přišel do ložnice a Amy zrovna telefonovala, opakovala to číslo poznávací značky. Měla už vymyšlený celý příběh: jela v autě s dvouletým dítětem a ten řidič ji málem smetl ze silnice. Řekla mi, že jim už kvůli tomu volá počtvrté. Že si dokonce zjistila, po kterých silnicích kamiony té firmy jezdí, aby mohla uvést správné dálnice, kde málem došlo k nehodám. Byla na sebe opravdu hrdá. Chtěla dosáhnout toho, aby t en řidič dostal vyhazov.“

„Jéžiši, Nicku,“ zamumlala Go.

„To… ten příběh hodně vysvětluje,“ řekl Tanner.

„To je jen příklad.“

„Tak teď mi to pomozte dát všechno dohromady,“ pokračoval. „Amy zjistí, že jste jí nevěrný. Nafinguje svou smrt. Podaří se jí naaranžovat místo činu tak dokonale, aby to opravdu vypadalo podezřele. Narafičí to na vás s kreditními kartami, životní pojistkou a kůlnou.“

„Vyvolá večer před zmizením hádku a stojí při tom u otevřeného okna, aby to sousedka slyšela.“

„Kvůli čemu jste se hádali?“

„Že jsem sobecký hajzl. V podstatě stejné téma jako vždycky. Naše sousedka už ale neslyšela, že se mi pak Amy omluvila Amy samozřejmě nechtěla, aby to slyšela. Víte, vzpomínám si, jak jsem se tenkrát divil, protože takhle rychle jsme se nikdy předtím neusmířili. Ráno mi pak zase s hraným zápalem dělala palačinky, za to, že na mě tak řvala.“

Znovu jsem si ji vybavil u sporáku, jak si olizuje palec od práškového cukru a prozpěvuje si, pak jsem viděl sebe, jak k ní jdu a zacloumám jí, až…

„Dobrá, a ta honba za pokladem?“ zeptal se Tanner. „Jak tu mi vysvětlíte?“

Všechny nápovědy ležely rozložené na stole. Tanner vzal několik papírů do ruky a zase je odložil.

„To jsou jen další triky namířené proti mně,“ řekl jsem. „Znám svou ženu, věřte mi. Věděla, že tu hru bude muset připravit, jinak by to vypadalo podezřele. Tak to udělá a každá ta básnička má samozřejmě několik různých významů. Podívejte se na první nápovědu.“

Vidím se jako tvoje studentka,

je tolik moudra v tvé krásné hlavě!

Mozek se mi doširoka otvírá

(a o stehnech raděj nemluvě!)

Jsem tvoje žačka, co nestojí o květiny,

ale chce využít konzultační hodiny, tak dělej,

jdem na to, snažně tě poprosím,

a tentokrát tě já pár věcí naučím.

„To je přesně Amy. Čtu to a říkám si: Hleďme, moje žena se mnou flirtuje. Ne. Ve skutečnosti píše o mé… nevěře s Andie. Vydrbávka číslo jedna. Tak tam s Gilpinem jedu, do svého kabinetu, a co mě tam čeká? Dámské spodní prádlo. Vůbec ne Amyina velikost – policajti se mě pořád vyptávali, jaké číslo oblečení Amy má, a já nechápal proč.“

„Ale Amy přece nemohla vědět, že tam s vámi bude Gilpin,“ zamračil se Tanner.

„Je to zatraceně dobře vymyšlené,“ vložila se do hovoru Go. „Nápověda číslo jedna byla součástí skutečného místa činu aby se o tom policajti dověděli – proto tam je ten výraz konzultační hodiny. Je logické, že tam půjdou, ať už s Nickem nebo bez něj.“

„Tak čí ty kalhotky jsou?“ zeptal se Tanner. Go při slově kalhotky nakrčila nos.

„Kdoví?“ řekl jsem. „Myslel jsem, že jsou Andiiny, ale… Amy je nejspíš koupila. Hlavně jde o to, že to není Amyina velikost. Každého to pak vede k přesvědčení, že se v mém kabinetě dělo něco nepatřičného s někým jiným než s mou manželkou. Vydrbávka číslo dvě.“

„A kdyby s vámi policajti v tom kabinetě nebyli?“ zeptal se Tanner. „Nebo kdyby si těch kalhotek nikdo nevšiml?“

„Ale to je jí jedno, Tannere! Tahle honba za pokladem slouží především k její zábavě! Amy nepotřebuje, aby si jich někdo všiml. Nastražila toho víc než dost, postarala se, aby všude byla spousta drobných náznaků poukazujících na totéž. Jak říkám, to byste musel mou ženu znát. Neopomene jediný detail.“

„Dobrá. Nápověda číslo dvě,“ vybídl mě Tanner.

Představ si mě: jsem do tebe blázen,

má budoucnost s tebou, ta mě staví na zem.

Vzal jsi mě sem, abych poslouchala tvé klukovské příhody,

prožité v odřených džínách a kšiltovce u vody.

Kašli na ostatní, proč bychom o ně stáli?

A dejme si pusu… dělejme, že jsme se právě vzali.

„To je Hannibal,“ řekl jsem. „Jednou jsme tam s Amy byli, takže jsem si to vykládal takhle, ale zároveň je to další místo, kde… jsem něco měl s Andie.“

„A to vám nedošlo?“ zeptal se Tanner.

„Ne, v té chvíli ještě ne, měl jsem plnou hlavu dopisů, co mi Amy napsala. Bože, ta holka mě zná jak své boty. Přesně ví, co chci slyšet. Jsi báječný. Jsi vtipný. A jak se musela bavit tím, že věděla, jak mi ještě po tom všem poplete hlavu. Dokonce i na dálku. Víte, já… páni, já se do ní vlastně znovu zamilovával.“

Na okamžik se mi stáhlo hrdlo. Ta její legrační historka o nahatém a upatlaném miminku její kamarádky Insleyové. Amy věděla, že tohle jsem měl nejradši, když jsme se ještě milovali: ne nějaké velké okamžiky, ne romantiku s velkým R, ale naše tajné vtípky, kterým jsme rozuměli jen my dva. A teď právě tohle použila proti mně.

„A hádejte co,“ řekl jsem. „Právě našli Amyinu kabelku. V Hannibalu. Jsem si jistý, že si mě někdo s tím místem může spojit. Platil jsem svou vstupenku kreditní kartou. Takže zase, je tu důkaz a Amy si je jistá, že mě s tím budou spojovat.“ „Co kdyby tu kabelku nikdo nenašel?“ zeptal se Tanner. „To je jedno,“ řekla Go. „Amy nechává Nicka pobíhat v kruhu, baví se. Jsem přesvědčená, že jí stačilo k radosti pouhé vědomí, jak provinile se musel Nick cítit při čtení těch jejích zamilovaných vzkazů, když věděl, že ji podvádí a ona je pohřešovaná.“

Snažil jsem se nehnout ani brvou nad znechuceným tónem, s jakým vyslovila slovo podvádí.

„Co kdyby byl Gilpin ještě s Nickem, když jel do Hannibalu?“ nedal si pokoj Tanner. „Co kdyby byl Gilpin s Nickem celou tu dobu, takže věděl, že Nick tam tu kabelku nedal?“

„Amy mě zná dost dobře, aby věděla, že bych Gilpina odpálkoval. Ví, že bych nechtěl, aby mě někdo při čtení těch vzkazů pozoroval a sledoval moje reakce.“ „Opravdu? Jak to víte?“

„Prostě to vím.“ Pokrčil jsem rameny. Věděl jsem to. Prostě jsem to věděl.

„Nápověda tři,“ řekl jsem a podal jsem ji Tannerovi.

Možná si vyčítáš, žes mě vzal sem,

je to tu vskutku bizarní sen,

nebylo dlouze co rozmýšlet,

rozhodli jsme se: zde je teď náš svět.

Přenesme lásku sem, do hnědého stavení,

měj dobrou vůli, měj se mnou strpení!

„Vidíte, i tohle jsem si špatně vyložil, myslel jsem, že tím žes mě vzal sem myslí Kartágo, ale zase: tady naráží na dům mého otce a -“ „To je další místo, kde jste píchali s Andie,“ řekl Tanner. Obrátil se k mé sestře. „Promiňte mi to vulgární slovo.“

Go jen mávla rukou, jako že se nic neděje.

Tanner pokračoval: „Takže, Nicku. Ve vašem kabinetě, kde jste šukal Andie, jsou usvědčující dámské kalhotky, v Hannibalu, kde jste šukal Andie, je usvědčující kabelka a v kůlně, kde jste šukal Andie, je usvědčující poklad tajně nakoupený kreditními kartami.“

„Eh, jo. Ano, to je pravda.“

„A co je v domě vašeho otce?“

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

SEDM DNŮ POTÉ

Jsem těhotná! Díky, Noelle Hawthorneová, ví to teď celý svět, ty idiotko. Toho dne, kdy ztropila scénu na mé vigilii (ale kéž by to byla neudělala – ošklivé holky vás dokážou předběhnout a ukrást vám slávu), nenávist veřejnosti k Nickovi obrovsky vzrostla. Jestlipak vůbec může dýchat, obklopen takovou atmosférou vzteku.

Věděla jsem, že klíčovou roli v tak důležitém pořadu Ellen Abbottová, jehož autorka bude postupovat s neutuchající dávkou krvežíznivosti, sehraje moje těhotenství. Úžasná Amy je velice přitažlivá. Těhotná Úžasná Amy je neodolatelná. Američané mají rádi jednoduché věci a mít rád těhotné ženy je snadné – jsou jako káčátka nebo králíčci nebo pejskové. Ale stejně mě pořád zaráží, za co si tyhle kolébavé kachny, pyšné na sebe a považující se div ne za božstvo, zaslouží takové zvláštní zacházení. Jako by bylo tak těžké roztáhnout nohy a nechat muže, aby mezi ně ejakuloval.

Ale víte, co je těžké? Předstírat těhotenství.

Dávejte pozor, protože tohle se vážně povedlo. Začalo to mou vygumovanou kamarádkou Noelle. Středozápad je takových typů lidí plný: těch hrozně milých. Hrozně milých, ale s duší jako z plastu – dá se snadno zpracovat, modelovat. Ta ženská se spokojí s několika cédéčky nějaké pitomé hudby, která se nedá poslouchat. Její knihovnička se honosí tituly jako: Irové v Americe. Dějiny fotbalu na missourijské univerzitě v obrazech. Nezapomeneme 11. září. Péče o kočky. Věděla jsem, že pro svůj plán potřebuju nějakou tvárnou kamarádku, někoho, koho můžu zahrnout hroznými vyprávěnkami o Nickovi, někoho, kdo ke mně až moc přilne, koho budu moct manipulovat, kdo nebude nijak důkladně přemýšlet o ničem, co mu řeknu, protože už to, že se mu svěřuju, bude považovat za velkou poctu. Takže bylo jasné, že si k tomuto účelu vyberu právě Noelle, a když mi řekla, že je zase těhotná – mít trojčata zřejmě ješt nestačilo , napadlo mě, že bych mohla být těhotná taky.

Najít na internetu: jak odstranit ze záchodu veškerou vodu, aby to vypadalo, že je porouchaný.

Pozvat Noelle domů na limonádu. Spoustu limonády.

Noelle musí čurat, v mém záchodě není voda, nesplachuje, oběma nám to je tak trapné!

Já a malá lahvička, moč z mého záchodu putuje do ní.

Já a moje dobře vymyšlená báchorka o nepřekonatelném strachu z jehly/krve.

Já a nádobka s močí v kabelce, návštěva lékaře (ach, nezvládnu krevní test, mám naprostou fobii z jehel… bude stačit test moči, děkuju).

Já a záznam o mém těhotenství ve zdravotní kartě.

Běžím s tou radostnou zprávou k Noelle.

Dokonalé. Nick bude mít další motiv, já se stanu krásnou pohřešovanou paní, která je těhotná, mí rodiče trpí ještě víc, Ellen Abbottová nedokáže odolat. Ale čestné slovo, bylo to hrozně vzrušující, když ze stovek případů nakonec pro ten pořad oficiálně vybrali ten můj. Je to něco jako talentová zkouška: předvedete to nejlepší, co umíte, ale pak už to není ve vašich rukou, už je to na porotě.

A ach, jak Ellen nenávidí Nicka a miluje mě! Jen kdyby se do toho moji rodiče tak neangažovali. Dívám se na ně ve zprávách, máma je pohublá jako třtina, šlachy na vyzáblém krku napjaté. Táta je celý zrudlý strachem, oči má trochu moc vykulené, křečovitě se usmívá. Obvykle je to hezký muž, ale začíná vypadat jako karikatura, posedlý šašek. Vím, že by mi jich mělo být líto, ale není. Stejně jsem pro ně vždycky znamenala jen nějaký symbol, chodící ideál. Úžasná Amy z masa a kostí. Nic nepokaz, jsi Úžasná Amy. Naše jediná. Být jedináčkem s sebou nese takovou nefér odpovědnost – vyrůstáte s vědomím, že nesmíte v ničem zklamat, dokonce ani nesmíte umřít. Nemá vás kdo další nahradit; vy jste to jediné dítě. Zoufale se snažíte být dokonalí, zároveň se stáváte opilí mocí. Takhle se rodí despota.

Dnes ráno jsem si zašla do kanceláře k Dorothy koupit sodovku. Je to taková malá místnost obložená dřevem. Recepční pult zřejmě slouží jen k jedinému účelu, Dorothy na něm má vystavené skleněné koule, ve kterých sněží, z míst, která snad nestojí za vzpomínku: Gulf Shores, Alabama. Hilo, Arkansas. Když se na ně dívám, nepředstavuju si ráj, vidím uřícené burany spálené sluncem, co s sebou vláčejí uřvané neohrabané děti, jednou rukou je pohlavkují a v druhé drží obří neekologické pěnové kelímky s nějakým zteplalým přeslazeným nápojem.

Dorothy tam taky má jeden z těch plakátů ze sedmdesátých let, s koťaty visícími na stromě – Vydrž! Upřímně si ho považuje. Představuju si ji, jak se setká s nějakou nafoukanou krávou z Williamsburgu, která má taky spoustu cetek a nečekaně i stejný plakát. Chtěla bych je slyšet, jak o něm diskutují. Ironií je, jak lidé vždycky roztají, když se setkají s upřímností, je to jejich kryptonit. Dorothy má na stěně u přístroje na sodovku další skvost – plakát s nějakým batoletem, které usnulo na záchodě Příliš unavený. Uvažovala jsem, že jí ho ukradnu, už jsem nehtem odlupovala starou zažloutlou lepicí pásku a rozptylovala Dorothy nějakým klábosením. Dal by se docela slušně prodat na internetu – nějaké peníze by se mi hodily, ale nemůžu to udělat, protože bych tím vytvořila elektronickou stopu, o tom jsem hodně četla, mám spoustu knížek se skutečnými kriminálními případy. Elektronické stopy jsou š
patné: nepoužívejte mobil, který je zaregistrovaný na vaše jméno, protože vás vysílače můžou vypátrat. Nepoužívejte kartu do bankomatu nebo kreditku. Používejte jen veřejné počítače. Mějte se na pozoru před kamerami, mohou být v každé ulici, hlavně u nějakých bank, důležitých křižovatek a benzinových pump. Ne že by zrovna tady taková místa hrozila. V našem rekreačním středisku není ani jedna kamera. Vím to – ptala jsem se Dorothy, předstírala jsem, že kvůli bezpečnosti.

„Naši klienti nejsou tak úplně typy pro Velkého bratra,“ řekla. „Ne že by to byli kriminálníci, ale obvykle nemají rádi, aby je hlídala nějaká kamera.“

Ano, nezdá se, že by z toho měli radost. Třeba můj přítel Jeff, ten vždycky někam zmizí a pak se vrací se spoustou napytlačených ryb a skladuje je ve velkých mrazácích. O tom, kde je bere, mlčí doslova jako ryba. V další chatce bydlí nějaký muž a žena, může jim být tak kolem čtyřiceti, ale vypadají na šedesát, protože berou nějaké drogy. Většinou nevycházejí, jen občas se s divokým pohledem vydají do prádelny – spěchají po štěrkovém parkovišti a prádlo nosí v pytlích na odpadky, jako by dělali jarní úklid. Dobrýdendobrýden, dvojí pokývnutí hlavou a pokračují v cestě. Muž má někdy kolem krku omotaného hroznýše královského, ale ani on, ani já to nijak nekomentujeme. Kromě těchto stálých obyvatel se to tu docela hemží osamělými ženami, obvykle mají modřiny. Některé se tváří zahanbeně, některé jsou hrozně smutné.

Jedna se nastěhovala včera, velice mladá blondýnka s hnědýma očima a rozbitým rtem. Seděla na verandě sousední chatky kouřila, a když se naše pohledy setkaly, napřímila se a hrdě zvedla bradu. Žádný omluvný postoj. Pomyslela jsem si: Musím být jako ona. Pořádně si ji prostuduju: taková bych mohla být – týraná statečná holka, co se schová, než se bouře přežene.

Po pár hodinách ranní televize – hledám jakékoli zprávy o případu Amy Elliottové Dunneové – si obleču své dvoudílné plavky. Jdu k bazénu. Trochu si zaplavu, uvolním napjatou mysl. Zpráva o těhotenství mě uspokojila, ale pořád toho ještě hodně nevím. Plánovala jsem pečlivě, jenže jsou věci, které nemůžu ovlivnit, proto nemám představu, co se bude dít dál. Andie se ještě neprojevila. Deník asi nebude tak jednoduché najít. Policie zatím Nicka nezatkla. Nevím, co všechno se už zjistilo, a to se mi nelíbí. Jsem v pokušení zavolat na tu jejich linku a popostrčit je správným směrem. Ale ještě pár dní počkám. Mám na stěně kalendář a k datu za tři dny ode dneška jsem si poznamenala ZAVOLAT. Takže vím, že takhle dlouho jsem ochotná čekat. Až najdou deník, půjde všechno rychleji.

Venku je zase tropické vedro, cikády se ozývají ze všech stran. Moje růžová nafukovací matrace s mořskými pannami je pro mě trochu malá – lýtka mám ponořená do vody, ale můžu na ní dobrou hodinu bezcílně plout po bazénu, o čemž jsem až tady zjistila, že mě to baví.

Vidím, že se po parkovišti pohupuje blonďatá hlava, a po chvíli vejde brankou zajištěnou řetízkem ta blondýnka s rozraženým rtem, nese si malý ručník z chatky, krabičku meritsek, nějakou knihu a opalovací mléko 120. Bude mít rakovinu plic, ne kůže. Usadí se na ručník a začne se pečlivě natírat mlékem, čímž se liší od ostatních bitých žen, které sem chodí – ty se mažou dětským olejíčkem a nechávají po sobě mastné otisky na lehátkách.

Dívka na mě kývne, takhle zdraví chlapi, když přijdou někam do baru. Čte Marťanskou kroniku od Bradburyho. Milovnice scifi. Týrané ženy samozřejmě rády unikají před skutečností.

„Dobrá knížka,“ prohodím směrem k ní, neškodný slovní plážový volejbal.

„Někdo ji nechal v mé chatce. Tuhle a Černého krasavce.“ Nasadí si levné sluneční brýle s tlustými obroučkami.

„Taky ujde. Ale Černý hřebec je lepší.“

Podívá se na mě přes brýle. Vypadá v nich jak velkooká včela. „Hm.“

Obrátí se ke knížce, ostentativní gesto já si teď čtu, jaké vidíte v nacpaném letadle. A já jsem ten otrava vedle ní, který si zabral opěradlo a vede řeči typu: „Pracovně nebo na dovolenou?“

„Jmenuju se Nancy,“ říkám. Nové jméno – ne Lydia – což není chytré v těchto stísněných podmínkách dělat, ale už mi to uklouzlo. Můj mozek někdy pracuje příliš rychle a to pro mě není dobré. Myslela jsem na rozbitý ret té dívky, na její smutný pocit něčího vlastnictví a pak jsem myslela na zneužívání a prostituci a pak jsem myslela na svůj oblíbený muzikál z dětství, Oliver!, a na šlapku jménem Nancy, odsouzenou k záhubě, která milovala svého násilníka až do chvíle, kdy ji zabil, a pak jsem si říkala, jak jsme mohly s mou feministickou matkou na ten muzikál vůbec koukat, píseň „Dokud mě potřebuje“ vlastně zhudebněný chvalozpěv na domácí násilí, a pak jsem pomyslela na to, že Deníkovou Amy taky zabil její muž, že byla vlastně hodně podobná

„Jsem Nancy,“ říkám.

„Greta.“

Vypadá to, že jsme se seznámily.

„Těší mě, Greto.“

Odplouvám. Slyším za sebou škrtnutí Gretina zapalovače a nad hlavou mi pomalu proletí obláček kouře.

O čtyřicet minut později se Greta posadí na okraj bazénu a máchá si nohy ve vodě. „Je horká,“ řekne. „Ta voda.“ Má chraptivý, silný hlas z cigaret a prérijního prachu.

„Jako ve vaně.“ „Moc neosvěží.“

„V jezeře není voda o moc studenější.“

„Stejně neumím plavat,“ řekne.

Nikdy předtím jsem se nesetkala s neplavcem. „Já umím jen trochu,“ zalžu. „Čubičku.“

Komíhá nohama, vlnky mi trochu rozhoupou matraci. „Tak jaké to tu je?“ ptá se.

„Pěkné. Klid.“

„Fajn, to zrovna potřebuju.“

Otočím se a podívám se na ni. Má dva zlaté řetízky, dokonale kulatou modřinu velikosti švestky u levého ňadra a nad gumou spodního dílu plavek vytetovaný trojlístek. Plavky jsou úplně nové, třešňově červené, laciné. Z obchodu v přístavišti, kde jsem si koupila nafukovací lehátko.

„Jsi tu sama?“

„Velmi.“

Nevím, na co se mám dál zeptat. Existuje nějaký šifrovaný jazyk, kterým se týrané ženy mezi sebou baví, jazyk, který neznám?

„Problémy s chlapem?“

Zvedne obočí, podle všeho to znamená ano.

„Já taky,“ řeknu.

„Ne že by nás nevarovali,“ říká. Nabere si do dlaní vodu a cáká si ji na krk a na břicho. „Když jsem začala chodit do školy, máma mi hned radila: Drž se dál od kluků. Budou po tobě buď házet kamením, nebo ti koukat pod sukni.“

„Měla by sis to napsat na tričko.“

Zasmála se. „Ale je to pravda. Je to vždycky pravda. Máma žije v jedné lesbické vesničce dole v Texasu. Uvažuju o tom, že se tam taky přestěhuju. Zdá se, že jsou tam všechny šťastné.“

„Lesbická vesnička?“

„Něco podobnýho jako komuna. Skupina lesbiček si koupila pozemek a založila takovou vlastní společnost. Mužům vstup zakázán. Připadá mi to skvělý, svět bez chlapů.“ Znovu si nabere do dlaní vodu, posune si brýle a ovlaží si obličej. „Ale je blbý, že nemám ráda číči.“

Rozesměje se, štěkavým rozzlobeným smíchem stařeny. „Takže, jsou tady kreténi v kalhotách, s kterejma bych mohla začít chodit?“ zeptá se. „To je něco jako takovej můj model. Od jednoho uteču a na druhýho narazím.“

„Je to tu většinou poloprázdné. Bydlí tu Jeff, ten vousatý chlápek, je vlastně docela fajn,“ řeknu. „Je tu dýl než já.“

„Jak dlouho tady budeš?“ ptá se.

Zarazím se. Je to divné, ale nevím přesně, jak dlouho tu zůstanu. Plánovala jsem si svůj zdejší pobyt do doby, než Nicka zatknou, ale vůbec netuším, jestli to bude brzy.

„Než tě přestane hledat, co?“ hádá Greta.

„Nějak tak.“

Pozorně si mě prohlíží, mračí se. Žaludek se mi sevře. Čekám, že řekne: Někoho mi připomínáš.

„Nikdy se nevracej k chlapovi, dokud máš ještě čerstvý modřiny. Tu radost mu neudělej,“ deklamuje Greta. Vstane, posbírá si věci. Utře si nohy do malého ručníku.

„Zas jeden den v čudu,“ poznamená.

Z nějakého důvodu jí ukážu zvednutý palec, gesto, které jsem v životě neudělala.

„Přijď ke mně do chatky, až vylezeš, jestli budeš chtít,“ řekne. „Můžem koukat na telku.“

Přináším čerstvé rajče od Dorothy, držím ho na dlani jako lesklý dárek do nové domácnosti. Greta mi přijde otevřít a netváří se nijak překvapeně, jako bych sem chodila celé roky. Chňapne po rajčeti.

„Bezva, zrovna jsem udělala sendviče. Posaď se.“ Ukáže na postel – v chatkách nejsou žádné obýváky – a vrátí se ke kredenci, leží na něm stejné plastové prkénko a stejně tupý nůž, jako mám já. Krájí rajče na plátky. Na kredenci stojí kulatá plastová miska s lančmítem, v místnosti to lákavě voní. Položí dva klouzající sendviče na papírové tácky, přidá hrst krekrů ve tvaru rybiček a přinese je k posteli, přitom už přepíná z kanálu na kanál. Sedíme na kraji postele, vedle sebe, a díváme se, co televize nabízí.

„Stopni mě, kdyby tě něco zaujalo,“ řekne Greta.

Ukousnu si ze sendviče. Rajče z něj vypadne a plácne mi na stehno.

Burani z Beverly Hills, Správná Susan, Armageddon.

Ellen Abbottová živě. Obrazovku zaplní moje fotka. Pořad je hlavně o mně. Zase. Vypadám skvěle.

„Už jsi to viděla?“ ptá se Greta, nedívá se na mě, mluví, jako by moje zmizení byla nějaká repríza kvalitního televizního filmu. „Tahle ženská zmizí v den svého pátého výročí svatby. Manžel se od začátku chová divně, usmívá se jak blbec. Vyjde najevo, že zvýšil její životní pojistku, a oni právě zjistili, že ta ženská byla těhotná. A ten chlap to nechtěl.“

Fotka na obrazovce se změní v obrázek Úžasné Amy.

Greta se ke mně otočí. „Vzpomínáš si na ty knížky?“

„Jistě!“

„A líbí se ti?“

„Každému se líbí, jsou tak roztomilé,“ říkám.

Greta se pohrdavě ušklíbne. „Jsou tak prolhaný.“

Detailní záběr mého obličeje.

Čekám, že řekne, jak jsem krásná.

„No, na svůj věk nevypadá špatně,“ zhodnotí mě. „Doufám, že budu ve čtyřiceti taky tak vypadat.“

Ellen seznamuje diváky s mým příběhem; moje fotka zůstává na obrazovce.

„Mně se zdá, že to byla nějaká rozmazlená bohatá holčička,“ říká Greta. „Zvyklá na to, že kolem ní všichni skáčou. Protivná.“

To prostě není fér. Neposkytla jsem jediný důkaz, aby si o mně tohle někdo myslel. Od té doby, co jsem se odstěhovala do Missouri – no, vlastně od té doby, co jsem vymyslela ten plán , jsem si dávala velký pozor, abych byla skromná, vyrovnaná, veselá, zkrátka taková, jak si lidé přejí od žen. Mávala jsem na sousedy, vyřizovala pochůzky pro Moiny kamarádky, jednou jsem přivezla kolu věčně umouněnému Stucksu Buckleyovi. Navštěvovala jsem Nickova tátu, aby všechny ošetřovatelky mohly dosvědčit, jak jsem milá, takže jsem mohla do Billova zastřeného mozku pořád dokola šeptat: miluju tě, přijď k nám bydlet, miluju tě, přijď k nám bydlet. Jen jsem chtěla vidět, jestli se to chytne. Nickův táta je ten typ, kterému personál z Comfort Hillu říká tulák – pořád jim utíká. Hrozně se kochám představou, jak se Bill Dunne, živoucí totem veškerého Nickova strachu (bojí se, že tak jednou dopadne), příčina Nickova nej hlubšího zoufalství, bude neustále objevovat u našich dveří.

„V jakém smyslu je protivná?“ ptám se.

Greta pokrčí rameny. V televizi běží reklama na osvěžovač vzduchu. Nějaká žena jej rozprašuje a její rodina bude šťastná. Následuje reklama na velmi tenké slipové vložky, aby žena mohla nosit šaty a tančit a seznámit se s mužem, kvůli kterému bude později rozprašovat osvěžovač.

Uklízej a krvácej. Krvácej a uklízej.

„Prostě mi tak připadá,“ říká Greta. „Vypadá jako bohatá znuděná kráva. Jako všechny ty bohatý krávy, co si za manželovy prachy založí třeba cukrárnu nebo prodejnu pohlednic a další blbosti. Butiky.“

V New Yorku jsem měla kamarádky, které takové obchůdky měly – byly hrozně rády, že můžou říkat, že pracují, i když dělaly jen to, co je bavilo: pojmenovaly nějaké košíčky nebo cukroví, objednaly psací potřeby, nosily krásné šaty z vlastního obchodu.

„Určitě je to jedna z nich,“ řekla Greta. „Bohatá kráva, která chce dělat dojem.“

Greta si odskočí na záchod a já po špičkách přejdu k její ledničce, otevřu ji, plivnu jí do mléka, do pomerančového džusu a do krabičky s bramborovým salátem, pak se zas po špičkách vrátím k posteli.

Spláchnutí. Greta se vrací. „Ale to všechno neznamená, že je v pořádku, že ji zabil. Je to jen další ženská, která si hrozně špatně vybrala chlapa.“

Dívá se přímo na mě a já čekám, že řekne: „Hele, počkej.“

Ale obrátí se zase k televizi, lehne si teď na břicho jako malé dítě, bradu v dlaních, obličej obrácený k mé fotce na obrazovce.

„A do hajzlu, tady to máme,“ říká Greta. „Lidi toho chlapa úplně nenáviděj.“

Pořad pokračuje a já se cítím o něco líp. Je to apoteóza Amy.

Campbell MacIntoshová, kamarádka z dětství: „Amy je prostě milující, mateřský typ. Hrozně chtěla být manželkou. A já vím, že by byla i výbornou matkou. Ale Nick – víte, s Nickem nebylo něco v pořádku. Chladný a odměřený a opravdu vypočítavý – měli jste pocit, že si moc dobře uvědomuje, kolik má Amy peněz.“

(Campbell lže: Byla z Nicka celá pryč, úplně ho zbožňovala. Ale jsem si jistá, že se jí myšlenka, že si mě Nick vzal jen pro peníze, velice zamlouvala.)

Shawna Kellyová, obyvatelka Severního Kartága: „Připadá mi opravdu velice divné, že byl při pátrání po své ženě tak naprosto lhostejný. Jen tak klábosil, krátil si dlouhou chvíli. Flirtoval se mnou, přitom mě vůbec neznal. Snažila jsem se zavést řeč na Amy, ale on neprojevil vůbec žádný zájem.“

(Jsem si jistá, že se tahle zoufalá stará štětka naprosto nesnažila zavést řeč na mou osobu.)

Steven „Stucks“ Buckley, dlouholetý přítel Nicka Dunnea: „Ona byla miláček. Roztomilá. Srdečná. A Nick? Nezdálo se, že ho Amyino zmizení nějak zneklidnilo. Ten chlap byl vždycky takový: sebestředný. Trochu namyšlený. Jako by v New Yorku dokázal bůhvíco a my se mu teď máme všichni klanět.“ (Pohrdám Stucksem Buckleym, a co je to sakra za jméno?)

Noelle Hawthorneová, vypadá, jako by měla nové melíry: „Já myslím, že ji zabil. Nikdo to nevysloví, ale já to řeknu. Týral ji a šikanoval a nakonec ji zabil.“

(Hodný pejsek.)

Greta se na mě poočku podívá, tváře má schované v dlaních, na obličeji odlesk z televizní obrazovky.

„Doufám, že to není pravda,“ řekne. „Že ji zabil. Bylo by pěkný si myslet, že třeba jen odešla, že od něj utekla a živá a zdravá se schovává na nějakým bezpečným místě.“

Kope nohama dopředu a dozadu jako líný plavec. Nedokážu říct, jestli si ze mě utahuje.

NICK DUNNE

OSM DNŮ POTÉ

Prohledali jsme každý kout otcova domu, což netrvalo dlouho, protože je tak žalostně prázdný. Skříňky, šatníky. Škubal jsem za rohy koberců, jestli se neodchlipují. Nakoukl jsem do pračky a sušičky, strčil ruku do komína. Dokonce jsem se podíval i za splachovače.

„Chováš se jako Kmotr,“ poznamenala Go.

„Kdybych byl opravdu jako Kmotr, našel bych, co hledáme, a začal střílet.“

Tanner stál uprostřed otcova obýváku a potahoval se za konec limetkové kravaty. Já a Go jsme byli špinaví jako kominíci, ale jeho sněhobílá košile vyloženě zářila, jako by si podržela stroboskopický lesk New Yorku. Hleděl na roh skříňky, kousal se do rtu, potahoval si kravatu, přemýšlel. Ten člověk nejspíš strávil roky, aby si dokonale vypěstoval tenhle vzhled: Mlčte, kliente, já teď přemýšlím.

„Mně se to nelíbí,“ řekl nakonec. „Máme tu spoustu nedotažených věcí a já nepůjdu za policajty dřív, než bude všechno, všecičko kompletní. Můj první popud je předejít policii – oznámit jim tu záležitost s kůlnou dřív, než nás to pošle ke dnu. Ale když nevíme, co Amy chce, abychom tady našli, a když nevíme, v jakém rozpoložení je Andie,.. Nicku, máte aspoň tušení, jak se k tomu Andie staví?“

Pokrčil jsem rameny. „Je naštvaná.“ „Víte, z toho jsem velmi, velmi nervózní. V podstatě jsme v hrozně ošemetné situaci. Musíme s tím objevem vyrukovat první. Ale chci vám nastínit, co se bude dít, až to uděláme. A bude se dít toto: Půjdou po Go. Nastane jedna ze dvou možností: Za prvé: Go je váš komplic, pomáhala vám tyhle věci schovat u sebe a se vší pravděpodobností ví, že jste Amy zabil.“

„Prosím vás, to nemůžete myslet vážně,“ bránil jsem se.

„Nicku, tahle verze by pro nás byla ještě dobrá,“ řekl Tanner. „Oni si to můžou vyložit jakkoli. Co třeba takhle: Byla to Go, kdo vám ukradl identitu, kdo se dostal k těm kreditním kartám. Všechny ty věci si nakoupila ona. Amy to zjistila, došlo ke střetu a Go Amy zabila.“

„Tak tomu pojďme předejít ještě mnohem víc,“ řekl jsem. „Řekneme jim o té kůlně a řekneme jim, že to na mě Amy narafičila.“

„Myslím, že tenhle nápad je celkově špatný, ale hlavně je opravdu špatný v okamžiku, kdy nemáme Andie na své straně, protože bychom museli policajtům o Andie říct.“

„Proč?“

„Protože když na policii vyrukujeme s tou vaší historkou, že to na vás Amy nastrojila “

„Proč tomu pořád říkáte moje historka, jako by to bylo něco, co jsem si vymyslel?“

„Tak. Dobrá připomínka. Když policajtům vysvětlíme, jakou na vás Amy ušila boudu, budeme jim taky muset vysvětlit, proč to udělala. Proč: protože zjistila, že jste si našel velice hezkou a velice mladou milenku.“

„A opravdu bychom jim to museli říct?“ zeptal jsem se.

„Amy na vás narafičila to, že jste ji zavraždil, protože. protože co? Protože se nudila?“

Vtáhl jsem rty.

„Musíme jim poskytnout nějaký motiv, proč to Amy udělala, jinak nepochodíme. Ale problém je, že když jim předložíme sebelíp naservírovanou Andie až pod nos a oni nám neskočí na tu teorii s boudou, poskytneme jim tím váš motiv k vraždě. Finanční problémy, odfajfkováno. Těhotná manželka, taky. Přítelkyně, taktéž. To je vrahův triumvirát. Budete na cucky. Ženské se na vás vrhnou a rozsápají vás.“ Začal přecházet sem a tam. „Ale když nic nepodnikneme a Andie za nimi půjde sama.“

„Tak co teda uděláme?“ zeptal jsem se.

„Já si myslím, že se nám policajti vysmějou, když jim teď řekneme, že to na vás Amy takhle nastrojila. Je to příliš chatrné. Já vám věřím, ale je to chatrné.“

„Ale ty nápovědy “ začal jsem.

„Nicku, těm nerozumím ani já,“ řekla Go. „To jsou jen takové vaše slovní hříčky, mezi tebou a Amy. To jenom ty tvrdíš, že vedou k… inkriminujícím situacím. No vážně: copak ošuntělé džíny a kšiltovka znamenají Hannibal?“

„Malý hnědý domek znamená dům vašeho otce, který je modrý,“ dodal Tanner.

Cítil jsem, že má pochybnosti. Potřeboval jsem mu opravdu odkrýt Amyinu povahu. Potřeboval jsem, aby mě zaštítili další lidé – aby se ukázalo, že moje žena není Úžasná Amy, ale Mstivá Amy.

„Zkusme se dnes nějak spojit s Andie,“ navrhl Tanner nakonec.

„Není to riskantní, když budeme čekat?“ zeptala se Go.

Tanner přikývl. „Je to riskantní. Musíme jednat rychle. Jestli se objeví nějaký další důkaz, jestli dá policie prohledat kůlnu, jestli Andie zajde na policii “

„Nezajde,“ řekl jsem.

„Kousla vás, Nicku.“

„Nepůjde tam. Teď je naštvaná, ale je. Nevěřím, že by mi to udělala. Ví, že jsem nevinný.“

„Nicku, říkal jste, že jste byl s Andie asi hodinu toho dopoledne, co Amy zmizela, je to tak?“ „Ano. Asi od půl jedenácté skoro do dvanácti.“

„A kde jste byl mezi půl osmou a desátou?“ zeptal se Tanner. „Říkal jste, že jste odjel z domu o půl osmé, ne? Kam jste jel?“

Kousl jsem se do tváře.

„Kam jste jel, Nicku – musím to vědět.“

„To není relevantní.“

„Nicku!“ vyštěkla Go.

„Dělal jsem to, co někdy dopoledne dělávám. Předstíral jsem, že odjíždím, pak jsem zajel do té nejopuštěnější části naší čtvrti a. v jednom prázdném domě je nezamčená garáž.“

„A?“ řekl Tanner.

„A četl jsem si tam časopisy.“

„Prosím?“

„Stará čísla mého bývalého časopisu.“

Pořád se mi stýskalo po mém časopise – schovával jsem si jeho čísla jako porno a tajně jsem si je pak četl, protože jsem nechtěl, aby mě někdo litoval.

Vzhlédl jsem a viděl jsem, že mě Tanner i Go velmi, velmi litují.

Jel jsem k sobě domů hned po poledni, přivítala mě řada novinářských aut lemujících ulici, reportéři tábořili na trávníku před domem. Nemohl jsem se dostat na svou příjezdovou cestu, musel jsem zaparkovat u silnice. Nadechl jsem se a vyrazil z auta. Vrhli se na mě jak hladoví ptáci, klovali a doráželi, mluvili jeden přes druhého. Nicku, věděl jste, že je Amy těhotná? Nicku, jaké máte alibi? Nicku, zabil jste Amy?

Podařilo se mi dostat se dovnitř, zamkl jsem se. Na každé straně domu byla okna, tak jsem sebral odvahu a rychle jsem stáhl žaluzie, všechny fotoaparáty cvakaly, novináři na mě pokřikovali. Nicku, zabil jste Amy? Když bylo zataženo, připomínalo to přikrytí kanárka na noc: Hluk zvenčí ustal.

Šel jsem nahoru a dal jsem si vytouženou sprchu. Zavřel jsem oči a proud vody ze mě smýval špínu z otcova domu. Když jsem je zas otevřel, první, co jsem uviděl, byl Amyin růžový holicí strojek v držáku na mýdlo. Vypadal zlověstně, zlomyslně. Moje žena byla blázen. Byl jsem ženatý s bláznivou ženskou. Mantra všech kreténů: Oženil jsem se s pomatenou krávou. Ale přece jen jsem pocítil trochu nepěkného uspokojení: já se opravdu oženil s pravou, nefalšovanou bláznivou krávou. Nicku, seznam se se svou manželkou, světovou jedničkou mezi vyšinutými mrchami. Já nebyl tak velký hajzl, jak jsem si myslel. Hajzl, to jo, ale žádný velký formát. Ta nevěra, to byla preventivní, podvědomá reakce na pětileté ujařmení s šílenou ženskou: samozřejmě že mě přitahovala nekomplikovaná a přátelská holka z rodného města. Jako lidé trpící nedostatkem železa touží po červeném mase.

Utíral jsem se a vtom zazvonil domovní zvonek. Vyklonil jsem se ze dveří koupelny a uslyšel jsem zase křik novinářů: Věříte svému zeti, Marybeth? Jaký je to pocit, vědět, že budete dědečkem, Rande? Myslíte, že Nick zabil vaši dceru, Marybeth?

Stáli vedle sebe na schodku přede dveřmi, zasmušilí, záda toporně vzpřímená. Kolem nich asi deset novinářů, paparazziů, ale každý dělal hluk za dva. Věříte svému zeti, Marybeth? Jaký je to pocit, vědět, že budete dědečkem, Rande? Elliottovi vstoupili a jen něco zamumlali na pozdrav, oči sklopené, a já zabouchl dveře před fotoaparáty. Rand mi položil ruku na rameno, ale hned ji pod Marybethiným upřeným pohledem odtáhl.

„Promiňte, sprchoval jsem se.“ Z vlasů mi ještě kapalo, tričko jsem měl na ramenou mokré. Marybeth měla mastné vlasy, oblečení nevyžehlené. Podívala se na mě jako na šílence.

„Tanner Bolt? To myslíš vážně?“ zeptala se.

„Jak to myslíš?“

„Jak to říkám, Nicku: jestli to s tím Tannerem Boltem myslíš vážně. Vždyť ten zastupuje jen provinilce.“ Naklonila se blíž a chytila mě za bradu. „Co to máš na tváři?“

„Vyrážku. Stres.“ Odvrátil jsem se od ní. „To není pravda o tom

Tannerovi, Marybeth. Je nejlepší ve svém oboru. Já ho teď potřebuju. Policie – všechno, co dělají, ukazuje na mě.“

„To určitě,“ řekla. „Vypadá to jako kousnutí.“

„Je to vyrážka.“

Marybeth naštvaně vzdychla a odešla za roh do obýváku. „Tady se to stalo?“ zeptala se. Obličej měla zbrázděný a samý fald vaky pod očima a ochablé tváře, rty povislé.

„Myslíme si to. Nějaký ostrý spor, střet, se taky odehrál v kuchyni.“

„Proto ta krev.“ Marybeth se dotkla pohovky, zkusila ji kousek popozvednout a zase ji nechala klesnout. „Neměl jsi to uklízet. Teď to vypadá, jako by tu nikdy k ničemu nedošlo.“

„Marybeth, vždyť tu musí bydlet,“ řekl Rand.

„Já pořád nechápu, jak – prostě co když policie nenašla všechno? Co když… já nevím. Zdá se, že to vzdali. Jako kdyby se na ten dům vykašlali. Může sem kdokoli.“

„Jsem přesvědčený, že našli všechno,“ řekl Rand a stiskl jí ruku. „Co kdybychom se zeptali, jestli se můžeme podívat na Amyiny věci, aby sis mohla vzít něco speciálního, co ty na to?“ Podíval se na mě. „Nevadilo by ti to, Nicku? Bylo by nám útěchou, kdybychom měli něco jejího.“ Znovu se obrátil na manželku. „Ten modrý svetr, co jí upletla babička.“

„Já ten zatracený svetr nechci, Rande!“

Vytrhla mu ruku, začala přecházet po pokoji a brát do ruky různé věci. Špičkou boty rýpla do pohovky. „To je ta pohovka, Nicku?“ zeptala se. „Ta, co prý byla převrácená, ale neměla být?“

„To je ona.“

Přestala přecházet, znovu kopla do pohovky a sledovala, že se ten kus nábytku ani nepohnul.

„Marybeth, Nick je určitě unavený“ – Rand se na mě výmluvně usmál – „jako my všichni. Myslím, že bychom měli udělat to, kvůli čemu jsme sem přišli, a -“

„Já jsem přišla kvůli tomuhle, Rande. Ne pro nějaký hloupý

Amyin svetr, abych se s ním mazlila jako tříletá. Chci svoji dceru. Nechci její věci. Ty pro mě nic neznamenají. Chci, aby nám Nick řekl, co se děje, protože celá ta věc začíná smrdět. Nikdy, nikdy nikdy v životě jsem si nepřipadala tak směšná.“ Začala plakat, prudce si utírala slzy, očividně na sebe byla naštvaná, že brečí. „Svěřilijsme ti naši dceru. Důvěřovalijsme ti, Nicku. Taknám řekni pravdu!“ Namířila mi chvějící se ukazováček pod nos. „Je to pravda? Že jsi to dítě nechtěl? Že jsi už Amy nemiloval? Ublížil jsi jí?“

Měl jsem chuť ji praštit. Marybeth a Rand Amy vychovali. Byla doslova výsledkem jejich práce. Vytvořili ji. Chtělo se mi říct: vaše dcera je zrůda, ale nemohl jsem – ne dokud to neřekneme policii , a tak jsem zůstal oněmělý a snažil jsem se vymyslet něco, co bych mohl říct. Ale vypadalo to, jako bych zkameněl. „Marybeth, já bych nikdy “

„Já bych nikdy, já bych nikdy nedokázal, to je všechno, co ti z té zatracené huby vypadne. Já už se na tebe nemůžu ani podívat! Opravdu. Něco s tebou je. Něco ti najednou chybí, nedokážeš se chovat jako dřív. I když se ukáže, že jsi naprosto nevinný, nikdy ti neodpustím, jak lhostejně se k tomu stavíš. Jako bys někde zapomněl nějaký pitomý deštník! Po tom všem, co ti Amy dala, co pro tebe udělala, si od tebe vysloužila tohle. To – ty – já ti nevěřím, Nicku. To jsem ti sem přišla říct. Nevěřím ti. Už ne.“

Rozvzlykala se, obrátila se a vyrazila ven před dům, kde si ji hned kameraman nadšeně natočil. Nastoupila do auta, dva novináři se tlačili na okénko, klepali na něj a snažili se ji přimět, aby něco řekla. Až v obýváku jsme slyšeli, jak opakují její jméno. Marybeth – Marybeth

Rand zůstal, ruce v kapsách, snažil se přijít na to, jakou roli má hrát. Tannerův hlas – musíme udržet Elliottovy na své straně – mi zněl v uších jako řecký chór.

Rand otevřel pusu, ale já ho předešel. „Rande, řekni mi, co můžu dělat.“ „Prostě to řekni.“

„Co mám říct?“

„Já se nechci ptát a ty nechceš odpovídat. Já to chápu. Ale potřebuju to od tebe slyšet. Že jsi nezabil naši dceru.“

Rozesmál se a rozplakal zároveň. „Ježíšikriste, já už nedokážu rozumně uvažovat,“ řekl Rand. Zrůžověl, zrudl, zbrunátněl. „Nechápu, jak se tohle může stát. Nechápu to!“ Pořád se usmíval. Slza se mu dokutálela až k bradě a skanula na límec jeho košile. „Jen to řekni, Nicku.“

„Rande, já Amy nezabil ani jsem jí nijak jinak neublížil.“ Pořád se na mě díval. „Věříš mi, že jsem jí nijak fyzicky neublížil?“

Rand se znovu zasmál. „Víš, co jsem už chtěl říct? Chtěl jsem říct, že už nevím, čemu mám věřit. A pak jsem si pomyslel, že je to věta, kterou řekl někdo jiný. Že je to věta z nějakého filmu, ne něco, co bych měl říct já, a na chvilku jsem si nebyl jistý, jestli nejsem ve filmu. Můžu přestat být v tom filmu? Pak jsem věděl, že nemůžu. Ale na vteřinku si člověk pomyslí: Řeknu něco jiného a tohle všechno se změní. Ale ono se to nezmění, že ne?“

Zavrtěl rychle hlavou, jako když se otřepe pes, a vyšel za svou ženou do auta.

Místo aby mi bylo smutno, znepokojilo mě to. Ještě než Elliottovi odjeli od domu, už mě napadlo: Musíme na policii rychle, co nejdřív. Než Elliottovi začnou veřejně prohlašovat, že mi přestali věřit. Potřeboval jsem dokázat, že moje žena není taková, jakou se dělá. Že není Úžasná Amy, ale Mstivá Amy. Na okamžik jsem si vzpomněl na Tommyho O’Haru – na toho muže, který třikrát volal na horkou linku, kterého Amy kdysi obvinila z toho, že ji znásilnil. Tanner o něm něco zjistil: nebyl to žádný chlapácký Ir, jak jsem si podle jména představoval, ani hasič nebo polda. Přispíval na jednu webovou stránku v Brooklynu, takovou slušnou, a fotka tohoto přispěvatele ukazovala hubeného muže s brýlemi s černými obroučkami a neposednou kšticí hustých černých vlasů, s trochu sarkastickým úsměvem a tričkem propagujícím kapelu Bingos.

Ozval se mi do telefonu hned po prvním zazvonění. „Ano?“

„Tady Nick Dunne. Volal jste mi ohledně mé ženy. Amy Dunneové. Dříve Elliottové. Musím s vámi mluvit.“

Odmlka, už jsem čekal, že típne telefon jako Hilary Handyová.

„Zavolejte mi za deset minut.“

Zavolal jsem. Zřejmě byl někde v baru, znal jsem ty zvuky v pozadí dobře: mumlání hostů, cinkot kostek ledu, tlumené volání lidí, kteří si objednávali nápoje nebo se zdravili s kamarády. Na okamžik se mi zastesklo po mém vlastním baru.

„Tak díky,“ řekl. „Musel jsem zajít do baru. Vypadá to, že to bude chtít panáka.“ Jeho hlas zněl zblízka, tlumeně: představoval jsem si, jak sedí nad skleničkou a dlaní si zakrývá pusu, aby ho okolí neslyšelo.

„Tak,“ začal jsem, „dostal jsem vaše vzkazy.“

„Dobře. Ona se pořád pohřešuje, že? Amy.“

„Ano.“

„Můžu se vás zeptat, co se podle vás stalo?“ pokračoval. „Co se Amy stalo?“

Ksakru, potřeboval jsem se napít. Šel jsem do kuchyně – druhého nejlepšího místa hned po mém baru – a nalil jsem si. Dával jsem si v posledních dnech na pití větší pozor, ale bylo to tak dobré: chuť skotské v ztemnělé místnosti se zataženými žaluziemi, za kterými pražilo slunce.

„Můžu se zeptat, proč jste volal?“ odpověděl jsem otázkou.

„Sledoval jsem to v televizi,“ řekl. „Jste v průseru.“

„To jsem. Chtěl jsem s vámi mluvit, protože jsem si myslel, že je to, zajímavé, že jste se mi pokoušel zavolat. Vzhledem k tomu obvinění ze znásilnění.“

„Á, vy o tom víte,“ poznamenal.

„Vím, že došlo k obvinění ze znásilnění, ale tak úplně nevěřím, že jste to udělal. Chtěl bych slyšet, co mi k tomu řeknete vy.“

„Jo.“ Slyšel jsem, jak se napil své skotské, polkl, kostky ledu zazvonily o sklenici. „Jednou večer jsem to zaslechl ve zprávách.

Ten váš příběh. Amyin. Ležel jsem v posteli a jedl thajské nudle. Staral jsem se o svoje věci. A najednou jsem to tam uslyšel, úplně mě to ohromilo. Ona po tolika letech.“ Zavolal na barmana o další skleničku. „Takže můj právník mi řekl, aby mě ani ve snu nenapadlo s vámi mluvit, ale… co můžu říct? Jsem tak zatraceně hodný. Nemůžu vás v tom nechat. Bože, kéž by se ještě mohlo v barech kouřit. Tohle je rozhovor, kdy je potřeba dát si skotskou a cigaretu.“

„Povídejte,“ vyzval jsem ho. „O tom obvinění. Znásilnění.“

„Jak už jsem řekl, viděl jsem ty zprávy a to, jak na vás média kydají. Jako že jste ten podezřelý. Neměl bych se do toho teda plést – nepotřebuju si na tuhle holku oživovat nějaké vzpomínky. I když se mě to přímo netýká. Ale kašlu na to. Tenkrát bych dal nevím co za to, kdyby mi někdo pomohl.“

„Tak mi pomozte,“ řekl jsem.

„Tak především, ona nakonec tu žalobu stáhla – to víte, ne?“

„Vím. Udělal jste to?“

„Jděte do háje. Udělal jste to vy?“

„Ne.“

„Dobře.“

Tommy si objednal další skotskou. „Dovolte mi otázku: bylo vaše manželství dobré? Byla Amy šťastná?“

Mlčel jsem.

„Nemusíte mi odpovídat, ale já budu hádat, že ne. Amy nebyla šťastná. Z jakéhokoli důvodu. Nebudu se ani ptát. Můžu hádat, ale ptát se nebudu. Ale vím, že určitě víte tohle: Amy si ráda hraje na boha, když není šťastná. Na starozákonního boha.“

„Co to znamená?“

„Trestá,“ vysvětlil Tommy. „Tvrdě.“ Rozesmál se do telefonu. „Víte, měl byste mě vidět,“ řekl. „Nevypadám jako nějaký znásilňovač žen. Vypadám jako ňouma, blbeček. Jsem ňouma. Brečím u písničky ,Sestro Christian‘. Bulím u filmu Kmotr II. Pokaždé.“ Napil se a rozkašlal se. Zdálo se, že se uvolňuje.

„Fredo?“ zeptal jsem se.

„Jo, Fredo, kamaráde. Chudák Fredo.“

„Zašlápnutý.“

Většina mužů se mezi sebou dokáže domluvit díky sportu. My jsme byli filmoví nadšenci a tohle byl pro nás ekvivalent nějaké skvělé akce ve slavném fotbalovém utkání. Oba jsme ten film znali a právě to, že jsme ho znali, nám umožňovalo bavit se spolu jako dva staří dobří kámoši, kteří jsou v pohodě.

Znovu se napil. „Bylo to tak šíleně absurdní.“

„Povídejte.“

„Nenahráváte si to nebo tak něco, že ne? Nikdo nás neposlouchá? Protože to teda nechci.“

„Jsme sami. Jsem na vaší straně.“

„Takže jsem se seznámil s Amy na jednom večírku – dneska je to už sedm let – a ona byla tak zatraceně super. Veselá a ujetá a… super. Prostě jsme si hned padli do noty, víte, a to se mi s holkama moc často nestává, aspoň ne s takovýma, jako je Amy. Nejdřív jsem si myslel. no, myslel jsem si, že je to jenom nějaký fórek. Kde to má háček, víte? Ale začali jsme spolu chodit, byli jsme spolu tak dva tři měsíce, a já na to pak přišel: ona není taková, za koho jsem ji původně považoval. Dokázala citovat různé fóry, ale ve skutečnosti legraci ráda neměla. Nejradši by se vůbec nesmála. A ještě radši by byla, kdybych se taky nesmál a nedělal srandu, ale to nešlo, protože je to moje práce, jenže jí to připadalo jako ztráta času. Vlastně jsem v první řadě vůbec nevěděl, proč se mnou začala chodit, protože se zdálo dost jasné, že se jí ani nelíbím. Rozumíte, co chci říct?“

Přikývl jsem a napil jsem se. „Jo. Rozumím.“

„Tak jsem se začal trochu vymlouvat, nechtěl jsem s ní randit tak často. Ale nezrušil jsem to, to ne, moc dobře jsem věděl, že jsem jen takový idiot a ona hvězda. Prostě jsem doufal, že se to možná ještě nějak vyvrbí. Ale víte, dost často jsem se na něco vymluvil: mám moc práce, něco hoří, přijel mi kamarád, onemocněl mi papoušek a tak. A začal jsem se vídat s jednou další holkou, nic vážného, jen jsme se tak občas sešli, zkrátka o nic nešlo. Aspoň jsem si to tak myslel. Ale Amy to zjistila – dodnes nevím jak, možná že sledovala, kdo ke mně chodí. Jenže… sakra…“

„Napijte se.“

Oba jsme si lokli.

„Pak ke mně jednou večer přišla – to jsem s tou druhou byl tak měsíc – Amy teda přišla a byla zas celá taková jako dřív. Přinesla DVD s pirátskou kopií jedné divadelní komedie, která se mi líbila, bylo to undergroundové představení v Durhamu, balík hamburgerů a dívali jsme se na to, pak se ke mně měla, tulila se ke mně a… promiňte. Je to vaše žena. Chci říct jen tolik: ta holka věděla, jak na mě. A skončilo to tak, že…“

„Jste se spolu vyspali.“

„Ano, ale chtěli jsme to oba. Pak odešla, všechno bylo v pohodě. Ještě pusa na rozloučenou ve dveřích a všechny tyhle serepetičky.“

„A pak?“

„Pak se u mě najednou objevili dva poldové, a že jdou vyšetřit znásilnění Amy a že měla ,zranění odpovídající surovému znásilnění‘. A že měla na zápěstí podlitiny, a když prohledali můj byt, našli v čele postele pod matrací dvě pouta – obyčejné kravaty – a ta pouta, cituji, ,odpovídala modřinám, které měla na zápěstí‘.“

„A přivázal jste ji?“

„Ne, vůbec nic takového. nic takového jsme spolu nedělali, rozumíte? Byl jsem z toho úplně vedle. Musela tam ta pouta přivázat, když jsem odešel na záchod nebo tak. No, byl jsem v pořádném průseru. Vypadalo to hodně špatně. A ona pak najednou tu žalobu stáhla. Za pár týdnů jsem dostal vzkaz, anonymní, napsaný na stroji, a tam stálo: Příště si to možná dobře rozmyslíš.“

„A pak jste už o ní neslyšel?“

„Už jsem o ní nikdy neslyšel.“

„A neuvažoval jste, že na ni podáte žalobu vy?“

„Páni, to ne. V žádném případě. Byl jsem akorát rád, že ji mám z krku. No a minulý týden tak sedím na posteli, jím thajské nudle a dívám se přitom na zprávy. Na Amy. Na vás. Dokonalá manželka, výročí svatby, tělo se nenašlo, opravdický průser. Čestné slovo, úplně jsem se zpotil. Říkám si: To je celá Amy, už pokročila k vraždě. Do hajzlu. Myslím to vážně, kámo: vsadím se, že ať na vás ušila cokoli, bude to kurva drsný. Měl byste mít kurevsky nahnáno.“

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

OSM DNŮ POTÉ

Jsem mokrá po divoké jízdě na motorových lodičkách; zaplatili jsme pět dolarů, ale blbli jsme mnohem déle, protože ty vě mladé holky z půjčovny si raději na sluníčku listovaly v bulvárních časopisech a kouřily, než aby nás hnaly z vody. Tak jsme dobrou půlhodinu řádili na lodičkách s nárazníky a motorem ze sekačky, vráželi do sebe a dělali prudké otočky, až nás to samotné přestalo bavit a vrátili jsme se na břeh.

Greta, Jeff a já, podivná posádka na podivném místě. Z Grety a Jeffa se během dne stali dobří kamarádi, lidi to tady tak dělají, protože se tu nic jiného ani dělat nedá. Myslím, že Greta uvažuje o tom, jestli si má z Jeffa udělat dalšího partnera, s kterým to dovede do katastrofálních konců. Jeff by rád. Líbí se mu. Je mnohem hezčí než já teď, na tomhle místě. Lacině hezká. Nosí vrchní díl plavek a džínové šortky, v zadní kapse má strčené tričko pro případ, že by chtěla zajít do obchodu (s tričky, suvenýry vyřezanými ze dřeva a ozdobnými kameny) nebo do restaurace (na hamburger, grilovanou klobásu, karamely). Chce, abychom se vyfotili v ohozu ve stylu starého Západu, ale já z jistých důvodů odmítám, navíc nechci dostat vši z nějakého špinavého buranského klobouku.

Pak se přesuneme na zchátralé golfové hřišťátko. Umělá tráva je na mnoha místech vyšlapaná, aligátoři a větrné mlýny, co se kdysi mechanicky pohybovali, teď stojí. Jeff se toho ujme, roztočí lopatky větrného mlýnu, otvírá a zavírá aligátorovi tlamu. Do některých jamek se nedá strefit – tráva je zvlněná jako koberec, farma s lákavou myší dírou se sama rozpadla. Tak si vybíráme jen ty zachovalé jamky a hrajeme bez nějakého zvláštního pořadí. Nikdo ani nepočítá skóre.

Starou Amy by něco takového neskutečně štvalo: ta chaotičnost a bezcílnost všeho. Ale učím se nechat se jen tak unášet. Jsem víc než dobrá v lelkování, jsem typ A, prvotřídní louda, vůdce party zlomených srdcí, která se vyžívá v této osamělé zábavě, každý z nás se poučil ze zrady milovanou osobou. Přistihnu Jeffa (podváděného, rozvedeného, platícího nemalé alimenty), jak se mračí, když míjíme Tester lásky: stiskněte kovovou rukojeť a sledujte, jak teplota stoupá z hodnoty „povrchní známost“ na „spřízněná duše“. Podivná rovnice – drtivý stisk znamená opravdovou lásku – připomíná mi to chudáka zbitou Gretu, často si přejede palcem modřinu na hrudi, jako by to bylo nějaké tlačítko, které může zmáčknout.

„Jsi na řadě,“ říká mi Greta. Otírá si míček o šortky – dvakrát se trefila do strouhy se špinavou vodou.

Zaujmu postavení a pošlu svůj jasně červený míček přímo do otvoru ptačí budky. Na okamžik tam zmizí, pak se zas objeví a znovu zmizí v otvoru. Zmizí, objeví se. Pocítím záchvěv úzkosti – všechno se v určitém momentu znovu objeví, i já. Cítím úzkost, protože si myslím, že se moje plány změnily.

Zatím jsem je změnila jen dvakrát. Poprvé s tou zbraní. Chtěla jsem si pořídit zbraň a pak se toho dopoledne, co jsem zmizela, postřelit. Nijak vážně: do lýtka nebo do zápěstí. Zanechala bych tam po sobě náboj, bylo by na něm moje maso a krev. Došlo k zápasu! Amy někdo postřelil! Ale pak jsem si uvědomila, že by to bylo trochu moc hrdinské i na mě. Bolelo by mě to celé týdny a já nemám ráda bolest (s rozřezanou rukou je to teď už lepší, děkuji pěkně). Ale i přesto se mi ten nápad se zbraní líbil. Vyšlo to dobře. Ne Amy někdo postřelil, ale Amy měla strach. Tak jsem se hodila do gala a zajela do nákupního centra právě o svátku Valentýna, aby si mě pamatovali. Zbraň jsem nakonec nesehnala, ale to nevadí, pokud mi změněný plán vyjde.

Ta druhá změna je mnohem extrémnější. Rozhodla jsem se totiž, že nezemřu.

Našla bych v sobě dostatek kázně něco takového udělat, ale nemůžu se smířit s tím, jak je to nespravedlivé. Není to fér, abych musela zemřít. Doopravdy zemřít. Nechci. Já přece nic neprovedla.

Problémem jsou teď peníze. Je to směšné, že zrovna peníze pro mě budou problém. Ale mám jen omezené množství – v této chvíli devět tisíc sto třicet dva dolarů. Budu potřebovat víc. Dnes ráno jsem šla na kus řeči s Dorothy, jako vždy s kapesníkem v ruce, abych nezanechala otisky prstů (řekla jsem jí, že je po babičce – snažím se v ní vzbudit nejasný dojem jižanského bohatství, které někdo prohýřil, jsem taková Blanche DuBoisová). Opírala jsem se o pult a ona mi s mnohými byrokratickými podrobnostmi vyprávěla, že si nemůže dovolit koupit léky na ředění krve – ta ženská je encyklopedií nedostupných léků , a já pak řekla, jen abych oťukla situaci: „Vím, o čem mluvíte. Mě by taky zajímalo, kde vezmu za týden nebo za dva na nájem své chatičky.“

Mrkla na mě, pak mrkla zas na televizi, kde běžela nějaká soutěžní hra doprovázená hlasitými výkřiky a celkovým řevem. Chovala se ke mně po celou dobu babičkovsky, určitě by mě tu nechala bydlet dál, na neurčito: chatky byly zpola prázdné, takže žádná škoda.

„Měla byste si teda sehnat nějakou práci,“ řekla Dorothy, aniž se otočila od televize. Soutěžící udělala chybu, přišla tím o cenu, ozval se zvukový efekt vyjadřující její zklamání.

„Jakou práci? Co tady v okolí můžu sehnat?“

„Úklid, hlídání dětí.“

Čili bych se měla stát placenou ženou v domácnosti. Připadalo mi to směšnější než milion plakátů s koťaty visícími na stromě.

Je pravda, že ani v našem chudém státě Missouri jsem nemusela obracet každý dolar. Sice jsem nemohla jít a jen tak si koupit auto, protože ho chci, ale taky jsem nemusela denně počítat, co si můžu dovolit, nemusela jsem kupovat jen levné potraviny a přemýšlet, jestli mám na mléko. Moji rodiče se nikdy neobtěžovali, aby mě to naučili, takže mě vůbec nepřipravili na reálný svět. Když mi například Greta řekla, že v obchodě u přístaviště stojí čtyřlitrová bandaska mléka pět dolarů, překvapilo mě to, protože mi ty mladé holky vždycky účtovaly deset. Říkala jsem si, že to je dost, ale nenapadlo mě, že to na mě ta uhrovitá slečinka jen tak zkouší a čeká, jestli jí na to skočím.

Tak jsem se snažila šetřit, ale můj rozpočet – podle internetu zaručeně dostačující na šest až devět měsíců – je očividně v háji. A já tím pádem taky.

Když dohrajeme golf – samozřejmě jsem vyhrála, vím to, protože jsem v duchu počítala skóre, zamíříme ke stánku s párky v rohlíku dát si něco k obědu a já vklouznu za roh a zalovím pod košilí ve svém váčku na peníze, který nosím na opasku, a když se ohlédnu, vidím, že mě Greta sleduje a vidí, odkud ty peníze tahám.

„Slyšela jsi už někdy o peněžence, ty Mošničko?“ zavtipkuje. To bude přetrvávající problém – osoba na útěku potřebuje spoustu peněz v hotovosti, ale zároveň si je nemá kde pořádně schovat. Greta se naštěstí dál na nic nevyptává – ví, že jsme na tom obě stejně: oběti. Sedíme na kovové piknikové lavičce a jíme párek v rohlíku, fosfátový váleček v bílé housce s tak zelenou čalamádou, že vypadá úplně jedovatě, ale možná je to ta největší pochoutka, co jsem kdy jedla, protože jsem Mrtvá Amy a je mi to fuk.

„Hádej, co pro mě Jeff našel ve své chatce,“ řekne Greta. „Další knížku od autora Marťanské kroniky.“

„Ray Bradbora,“ doplní Jeff. Bradbury, pomyslím si.

„Jo, správně. Tudy přijde něco zlého,“ říká Greta. „Je to dobré,“ zacvrliká, jako by stačilo říct o knize jen tohle: je dobrá nebo je špatná. Líbila se mi nebo nelíbila. Žádná diskuse o stylu, tématech, nuancích, kompozici. Jen dobrý nebo špatný. Jako ten párek v rohlíku.

„Četl jsem to, když jsem se sem nastěhoval,“ říká Jeff. „Je to dobrá knížka. Strašidelná.“ Všimne si, že se na něj dívám, a udělá grimasu skřeta, vykulí oči a vyplázne jazyk. Není můj typ vousy má moc rozježené, kdovíkde bere ty ryby – ale je hezký. Přitažlivý. Oči má takové hrozně přátelské, ne ledově modré jako Nick. Přemýšlím, jestli bych se s ním „já“ chtěla vyspat pěkně pomalu se s ním pomilovat, jeho tělo přitisknuté k mému, v uchu bych slyšela jeho dech, vousy by mě šimraly po tváři, ne takové osamělé šukání jako s Nickem, kdy se naše těla sotva dotýkala: pravý úhel zezadu, do elka zepředu, Nick pak téměř okamžitě vyskočí z postele a uhání do koupelny pod sprchu a nechává mě v posteli v jeho mokré skvrně.

„Ztratila jsi řeč?“ říká Jeff. Nikdy mě neoslovuje jménem, jako by věděl, že oba víme, že jsem mu ho nalhala. Nazývá mě tato paní nebo krásná paní nebo ty. To by mě zajímalo, jak by mi říkal v posteli. Možná miláčku.

„Jen přemýšlím.“

„Ahá!“ řekne a zase se usměje.

„Myslela jsi na nějakého kluka, řekla bych,“ ozve se Greta.

„Možná.“

„Myslela jsem, že si dáme na chvilku od těch idiotů pokoj,“ říká. „Že se budeme starat o naše slepičky.“ Včera večer po Ellen Abbottovéjsem byla příliš rozčilená, než abych šla rovnou domů, tak jsme se ještě podělily o karton se šesti plechovkami piva a představovaly jsme si, jak vedeme poustevnický život v lesbické vesničce mezi samými ženami, kde žije Gretina matka, jak chováme slepice a sušíme prádlo na sluníčku. Jsme objektem něžného, platonického dvoření ze strany starších žen s pokroucenými klouby a shovívavým smíchem. Džíny a manšestráky a dřeváky, žádná starost s líčením, vlasy nebo nehty, objemem hrudníku nebo boků, žádné předstírání, že jsme chápající manželky nebo oddané přítelkyně, které milují všechno, co jejich chlap dělá.

„Ne všichni chlapi jsou hajzlové,“ řekne Jeff. Greta něco vyhýbavě zahučí.

Vracíme se do našich chatek úplně rozpuštění. Připadám si jako zmrzlina na slunci. Chci si tak akorát sednout pod kašlající okenní klimatizaci a vystavit kůži příjemnému chládku a dívat se na televizi. Objevila jsem kanál, kde dávají staré filmy a seriály ze sedmdesátých a osmdesátých let, ale nejdřív přichází Ellen Abbottová, můj nový oblíbený pořad!

Nic nového, stále nic nového. Ellen ráda spekuluje, to mi věřte, zve do studia celou řadu neznámých lidí z mé minulosti, kteří přísahají, že jsou mí přátelé, a všichni o mně mají co hezkého říct, dokonce i ti, co mě neměli nijak zvlášť rádi. Posmrtná láska.

Zaklepání na dveře a já vím, že to bude Greta s Jeffem. Vypnu televizi a ti dva stojí bezcílně na schodku.

„Co děláš?“ ptá se Jeff.

„Čtu si,“ zalžu.

Postaví na kredenc balení šesti piv, Greta ťapká za ním. „Měla jsem dojem, že slyším televizi.“

V těchhle malých chatičkách je ve třech lidech doslova narváno. Chvilku blokují vchod, trochu mě to znervózní – proč blokují vchod? – a pak se pohnou dál a zase blokují můj noční stolek. V něm mám opasek s penězi, je tam osm tisíc v hotovosti. Stodolarové, padesátidolarové a dvacetidolarové bankovky. Ten opasek je ošklivý, tělové barvy a takový nařasený. Nemůžu u sebe nosit všechny peníze – nějaké nechávám různě poschovávané v chatce – ale snažím se mít většinu peněz u sebe a to jsem pak nervózní jak holka na pláži s velkou menstruační vložkou. Ta zvrácená část mého já ráda utrácí, protože pokaždé když rozházím svazek dvacetidolarovek, nemusím už schovávat tolik peněz a mít strach, že mi je někdo ukradne nebo je ztratím.

Jeff zapne televizi a na obrazovce se objeví Ellen Abbottová a Amy.

„Chceš se dívat… na Amy?“ ptá se Greta.

Nedokážu říct, jestli se nechtěla spíš zeptat: Chceš se dívat, Amy? místo Chceš se dívat na Amy?

„Ne. Jeffe, nechceš přinést kytaru? Můžeme si sednout dozadu na verandu.“

Jeff a Greta se na sebe podívají.

„Ale dívala ses na tohle, že?“ říká Greta. Ukáže na obrazovku, jsem tam s Nickem na nějaké benefiční akci, v dlouhých šatech, vlasy mám vyčesané do drdolu a vypadám víc tak jako teď s krátkými vlasy.

„Je to nuda,“ prohlásím.

„No já si vůbec nemyslím, že je to nuda,“ říká Greta a plácne sebou na mou postel.

Pomyslím si, jaký jsem blázen, že si tyhle dva lidi pouštím dovnitř. Je hloupost myslet si, že je dokážu kontrolovat, když jsou to divoké bytosti, lidé zvyklí se vetřít, využít slabosti toho druhého, pořád něco potřebují, zatímco pro mě je tenhle postoj cosi nového. Pořád něco potřebovat. Lidé, co chovají na zahradě pumy a doma šimpanze – takhle si musí připadat, když je jejich roztomilé zvířátko rozpáře.

„Nezlobte se, ale víte… je mi nějak blbě. Asi jsem byla moc na sluníčku.“

Vypadají překvapeně a trochu uraženě a já si říkám, jestli jsem to nepřehnala – oni jsou neškodní a já jen trpím stihomamem. Ráda bych tomu věřila.

„Jasně, jasně, samozřejmě,“ říká Jeff. Pomalu se štrachají ven, Jeff si cestou zas vezme to pivo, co přinesl. Za minutu už slyším z Gretiny chatky Ellen Abbottovou. Ty obviňující otázky. Proč jste… Jak vysvětlíte, že…

Proč jsem se tu vůbec s někým seznamovala? Proč jsem nezůstala v ústraní? Jak vysvětlím své činy, jestli mě odhalí?

Nemůžou mě odhalit. Kdyby se to někdy stalo, byla bych ta nejnenáviděnější žena na téhle planetě. Z krásné, milé a k záhubě odsouzené těhotné oběti sobeckého nevěrného darebáka by se rázem stala hnusná potvora, která zneužila dobrá srdce všech amerických občanů. Ellen Abbottová by mi věnovala sérii pořadů a rozhněvaní diváci by tam ventilovali svou nenávist: „Tohle je jen další případ rozmazlené bohaté holčičky, která si dělá, co chce, a vůbec nepřemýšlí o pocitech ostatních, Ellen. Myslím, že by měla na celý život zmizet – do vězení!“ Takhle, takhle by to bylo. Četla jsem na internetu rozporuplné informace o trestech za to, když někdo nafinguje smrt nebo nastrojí vraždu na svého manžela či manželku, ale vím, že veřejné mínění by bylo kruté. I kdybych pak dělala cokoli – starala se o sirotky a ošetřovala malomocné – až bych zemřela, mluvilo by se o mně jako o Té, co předstírala sv ou smrt a hodila to na svého manžela, nezapomeňte.

To si nemůžu dovolit.

Za pár hodin jsem ještě vzhůru, potmě přemýšlím, vtom zarachotí dveře, lehké bouchnutí, Jeffovo. Uvažuju, pak otevřu, jsem připravená se omluvit za svou předchozí nezdvořilost. Popotahuje si vousy, hledí na rohožku, pak ke mně zvedne své jantarové oči.

„Dorothy říkala, že sháníš práci,“ řekl.

„Jo. Asi jo. Sháním.“

„Něco pro tebe dnes večer mám, zaplatím ti padesát babek.“

Amy Elliottová Dunneová by pro padesát babek z chatky nevylezla, ale Lydia anebo Nancy potřebuje práci. Musím souhlasit.

„Je to pár hodin, padesát dolarů.“ Pokrčí rameny. „Mně na tom nesejde, jen jsem si řekl, že ti to nabídnu.“

„O co se jedná?“

„O rybaření.“

Myslela jsem, že Jeff pojede dodávkou, ale vede mě k nablýskanému fordu, nádhernému autu, jaké mívá čerstvý absolvent univerzity s velkými plány a skromným rozpočtem, ne auto, které by měl mít dospělý muž. Pod šaty mám plavky, jak mi bylo přikázáno. („Ne dvoudílné, ale vcelku, ty, ve kterých můžeš normálně plavat,“ řekl; nikdy jsem si nevšimla, že by se motal kolem bazénu, ale ví, jaké mám plavky, což mi lichotilo a zároveň mě to zneklidňovalo.)

Stahuje okénka a jedeme zalesněnými kopci, na krátké vlasy mi usedá prach. Je to jako scéna z nějakého country videoklipu: dívka v letních šatech se vyklání z okénka a nechá se ovívat vzduchem letní noci v jakémsi venkovském státě. Vidím hvězdy. Jeff si chvílemi něco prozpěvuje.

Zaparkuje u silnice nedaleko restaurace, která stojí na dřevěných kůlech nad jezerem, je známá tím, že se tu griluje a dostanete tu obrovské upomínkové kelímky s alkoholickými nápoji podezřelých názvů: Aligátoří džus a Okounova huba. Vím to, protože odhozené pomačkané kelímky se válejí všude kolem břehu jezera, mají neonové barvy a je na nich logo restaurace: U Sumce Karla. Nad hladinu jezera vybíhá ještě dřevěná lávka hosté si můžou ze strojů na kliku naplnit kornouty žrádlem a pak ho házet do otevřených tlam stovek velkých sumců, kteří čekají pod lávkou.

„Co konkrétně budeme dělat, Jeffe?“

„Ty je budeš chytat do sítě, já je budu zabíjet.“ Vystoupí z auta a já jdu za ním dozadu, kde má chladicí boxy. „Dáme je sem, na led, a pak je prodáme.“

„Prodáme. Kdo kupuje kradené ryby?“

Jeff se usměje jako líná kočka. „Mám svou klientelu.“

A já si pak uvědomím: Jeff vůbec není jako Grizzly Adams, hráč na kytaru a ochránce přírody. Je to tuctový zloděj a myslí si o sobě, že je něco lepšího než tohle.

Vyndá z auta síť, krabici s návnadou a špinavý plastový kbelík.

Nemám naprosto v úmyslu podílet se na nezákonném rybolovu, ale ta nová „já“ se na to docela těší. Kolik žen se může pochlubit, že jsou členkami pytlácké rybářské bandy? „Já“ jsem jen taková hra. Stala jsem se hrou, od té doby, co jsem zemřela. Všechno, co jsem neměla ráda a čeho jsem se bála, všechny zábrany ze mě spadly. „Já“ můžu dělat skoro všechno. Duch má takovou svobodu.

Sejdeme z kopce pod lávku restaurace a na molo, o které šplouchají vlnky rozvířené projíždějícím motorovým člunem, na něm vyřvává hudba Jimmyho Buffetta.

Jeff mi podá podběrák. „Musíme být rychlí – ty skočíš do vody, zabereš podběrákem, lapneš ryby a pak mi síť podáš. Ryby budou těžké a budou sebou mrskat, tak se na to připrav. A neječ nebo tak něco.“

„Nebudu ječet. Ale nechci do vody. Můžu to dělat z lávky.“

„Tak si aspoň sundej šaty, nebo si je zničíš.“

„To je dobrý.“

Chvilku vypadá naštvaně – on je šéf a já zaměstnanec a zatím ho vůbec neposlouchám, ale pak se už klidně otočí a stáhne si košili, podá mi krabici s návnadou, nedívá se na mě, jako by se styděl. Držím krabici s násypkou nad vodou a okamžitě se ke mně hrne stovka lesklých rybích hřbetů, hejno hadích těl zuřivě mrskajících ocasy nad hladinou, jedna ryba se dere přes druhou a polyká granule pro kočky a pak se na mě všechny podívají jako způsobná zvířátka a čekají na další příděl.

Strčím podběrák doprostřed hejna a tvrdě dosednu na lávku, abych pákovým pohybem podběrák vytáhla. Když jím trhnu, je v něm asi šest vousatých, hladkých sumců, všichni se zoufale snaží dostat se zpátky do vody, otvírají a zavírají tlamy lapené do nylonové sítě, jejich kolektivní mrskání cloumá podběrákem nahoru a dolů.

„Zvedej, zvedej, holka!“

Opřu si držadlo podběráku o koleno a nadzvednu ho, Jeff do něj sáhne rukama ve froté rukavicích na manikúru, aby měl pevnější úchop. Sevře rybu kolem ocasu, pak jí mávne jako kyjem a rozbije jí hlavu o okraj lávky. Vystříkne krev. Na nohy mi dopadne cár kůže, do vlasů mi vletí tvrdý kousek masa. Jeff hodí rybu do kbelíku a pokračuje plynule jako automatická linka.

Pracujeme s hekáním a funěním asi půl hodiny, vylovíme čtyři plné sítě, až mi už zdřevění ruce a chladicí boxy jsou plné. Jeff vezme prázdné vědro a nabere do něj vodu z jezera, chrstne ji na vyvržené vnitřnosti, aby spadly do rybí sádky. Sumci hltají pozůstatky svých padlých bratří. Lávka je čistá. Ještě nám oběma poleje vodou z jezera zakrvácené nohy.

„Proč je musíš zabíjet?“ ptám se.

„Nemůžu se dívat, jak zvíře trpí,“ řekne. „Chceš se rychle smočit?“

„To je dobrý,“ odpovím.

„Takhle nemůžeš do auta – pojď, rychle se opláchneme, máš na sobě víc svinstva, než si myslíš.“

Seběhneme z lávky k nedaleké kamenité pláži. Brodím se ve vodě po kotníky, Jeff se rozběhne obřími skoky do vody, cáká kolem sebe, pak se vrhne vpřed a zuřivě plave. Když je ode mě dost daleko, odepnu si opasek s penězi a přikryju ho šaty u kraje jezera. Nahoru na hromádku položím brýle. Ponořím se do jezera, cítím, jak mi teplá voda stoupá od stehen přes břicho až ke krku, pak zadržím dech a jdu pod hladinu.

Plavu daleko a rychle, jsem pod vodou déle, než bych měla, abych si připomněla, jaký je to pocit, když se člověk topí – vím, že bych to dokázala udělat, kdybych musela – a když se vynořím a jediným ukázněným nádechem zase naberu vzduch, vidím, jak Jeff rychle míří ke břehu, musím plavat rychle jako sviňucha zpátky ke svému opasku s penězi a vyškrábat se na kamenitý břeh dřív než on.

NICK DUNNE

OSM DNŮ POTÉ

Jakmile dotelefonuju s Tommym, volám Hilary Handyové. Pokud je moje „vražda“ Amy lež a O’Harovo „znásilnění“ Amy taky, proč by nemohlo být její „pronásledování“ Amy taky vylhané? Sociopatka musí někde začít, třeba i na strohých mramorových chodbách Wickshirské akademie.

Hned jak to zvedla, vyhrkl jsem: „Tady Nick Dunne, manžel Amy Elliottové. Opravdu s vámi musím mluvit.“

„Proč?“

„Opravdu, opravdu potřebuju víc informací. O vašem -“

„Neříkejte přátelství.“ Slyším v jejím hlase hněvivý úšklebek.

„Ne. Nebudu. Jen chci slyšet váš názor. Nevolám proto, že si myslím, že byste měla něco – cokoli – společného s mou ženou, s její situací, v současné době. Ale já bych opravdu rád slyšel, co se tenkrát stalo. Pravdu. Protože si myslím, že možná dokážete vrhnout světlo na… model Amyina chování.“

„Na jaký model?“

„Když se něco hodně zlého stane lidem, kteří ji naštvou.“

Slyšel jsem, jak ztěžka dýchá. „Před dvěma dny bych se s vámi nebavila,“ začala. „Ale pakjsembyla na skleničce s pár známými, byla tam puštěná televize a v ní vy, a mluvilo se o Amyině těhotenství. Všichni, s kým jsem tam byla, se na vás hrozně zlobili. Nenáviděli vás. A já si pomyslela: vím, jaké to je. Protože ona není mrtvá, že? Pořád se pohřešuje? Tělo se nenašlo?“

„To je pravda.“

„Tak já vám to řeknu. O Amy. A o střední škole. A co se stalo. Vydržte.“ Slyšel jsem, že u ní hraje televize, kreslené pohádky pitvořící se hlasy a pištivá hudba – pak najednou ticho. Pak dětský pláč. Běžte se dívat dolů. Dolů, prosím.

„Takže první ročník. Já jsem holka z Memphisu. Všechny ostatní jsou z východního pobřeží, přísahám. Připadám si divně, taková jiná, rozumíte? Všechny ty holky ve Wickshire vypadaly, jako by je vychovávali hromadně – stejná mluva, oblečení, vlasy. Ne že bych si připadala jako nějaký vyvrhel, byla jsem jen taková. nejistá, přesně řečeno bez sebevědomí. Amy byla už od počátku Někdo. Vzpomínám si, že hned první den ji už všichni znali, všichni o ní mluvili. Byla to Úžasná Amy – všechny jsme v dětství četly ty knížky – plus byla prostě nádherná. Víte, byla -“

„Jo, já vím.“

„Tak. A dost brzy se o mě začala zajímat, tak nějak mě brala pod svou ochranu nebo jak to říct. Ráda z legrace říkala, že ona je ta Úžasná Amy a já její věrná kamarádka Suzy, začala mi i říkat Suzy a ostatní brzy taky. Mně to vyhovovalo. Víte, byla jsem taková patolízalka: donesla jsem Amy pití, když měla žízeň, vyprala jí prádlo, když potřebovala čisté. Vydržte.“

Znovu jsem slyšel, jak její vlasy šustí o sluchátko. Marybeth přivezla všechna alba Elliottových pro případ, že bychom potřebovali další fotografie. Ukazovala mi fotku Amy s Hilary, tváře u sebe, usmívaly se. Proto jsem si Hilary teď dokázal představit, stejně máslové blond vlasy jako moje žena, obličej ne tak hezký, oříškově hnědé oči.

Jasone, já telefonuju – dej jim nanuky, to snad není taková hrozná práce.

„Promiňte. Naše děti nejsou ve škole a manžel se o ně nikdy nestará, tak je asi celý zmatený, co si s nimi má počít těch deset minut, co s vámi telefonuju. Promiňte. Takže… takže, jo. Byla jsem ta malá Suzy, hrály jsme tu hru dál a pár měsíců – srpen, září, říjen – to bylo moc prima. Jako takové intenzivní přátelství, byly jsme pořád spolu. A pak se stalo několik zvláštních věcí najednou a já věděla, že ji jaksi naštvaly.“

„Co?“

„Na podzimním plese, kde byli i kluci ze sousední školy, jsme se seznámily s jedním z nich a on druhý den zavolal mně místo Amy. Jsem si jistá, že to udělal proto, že před Amy se kluci nedokázali tak osmělit, ale stejně, a za pár dní pak bylo čtvrtletní hodnocení prospěchu a já ho měla o trochu lepší než Amy, řekněme, že jedna celá nula proti jedna celá jedna. A nedlouho potom mě jedna naše kamarádka pozvala, abych k nim jela na Den díkůvzdání. Mě, ne Amy. Znovu říkám: jsem si jistá, že to bylo proto, že před Amy měli všichni respekt. Nebylo jednoduché být v její blízkosti, každý měl pořád pocit, že na ni musí udělat dojem. Ale já cítila, že se tím všechno trochu změnilo. Viděla jsem, že ji to opravdu štve, i když to nahlas nepřiznala.

Místo toho mě začala nutit dělat nějaké věci. Já si to tenkrát neuvědomovala, ale začala na mě šít všelijaké boudy. Zeptala se mě, jestli mi může obarvit vlasy na stejný odstín blond, jako má ona, že mám takovou myší barvu a světlejší odstín mi bude tak slušet. A začala si stěžovat na rodiče. Ona si na ně stěžovala vždycky, ale teď opravdu přitvrdila – říkala, že ji mají rádi jen jako nějakou představu a ne takovou, jaká je – takže je chce naštvat. Navedla mě, abych jim z žertu volala, že jsem nová Úžasná Amy. Někdy jsme o víkendu jely vlakem do New Yorku a ona mě navedla, abych postávala před jejich domem jednou jsem zase musela utíkat za její mámou a říct jí, že se chci Amy zbavit a být sama jejich novou Amy a takové blbosti.“

„A vy jste to udělala?“

„Byly to takové vylomeniny, co holky někdy dělají. To ještě neexistovaly mobily a kyberšikana. Dělaly jsme takové legrácky každou chvíli, byly to takové pitomosti. Chtěly jsme jedna druhou trumfnout, soutěžily jsme, která z nás je odvážnější a má bláznivější nápady.“

„A pak?“

„Pak se ode mě začala odtahovat. Ochladla. A já si myslela myslela jsem si, že mě už nemá ráda. Holky ve škole se na mě začaly dívat tak divně. Najednou mě vyloučily z našeho prima kroužku. No dobrá. Ale pak si mě jednoho dne zavolala ředitelka školy. Amy měla vážný úraz – vymknutý kotník, zlomenou ruku, zlomená žebra. Spadla z toho dlouhého schodiště a řekla, že jsem do ní strčila já. Moment.“

Běžte hned zpátky dolů. Běžte. Dolů. Dóóóóólůůů.

„Promiňte, už jsem zpátky. Nikdy si nepořizujte děti.“

„Takže Amy řekla, že jste ji z těch schodů srazila?“ zeptal jsem se.

„Jo. Protože jsem blááááázen. Že jsem jí úplně posedlá, nejdřív jsem chtěla být Suzy, ale pak mi to už nestačilo – musela jsem být Amy. A samozřejmě pro to měla veškeré důkazy, protože mě v těch předchozích měsících přinutila, abych jí je poskytla. Její rodiče mě samozřejmě viděli číhat před jejich domem. Obtěžovala jsem její matku. Vlasy jsem měla stejně blond jako Amy a kupovala jsem si stejné oblečení, jako měla Amy – oblečení, které jsem nakupovala s ní, ale to jsem nemohla dokázat. Všechny její kamarádky se přidaly a tvrdily, že se mě Amy během posledního měsíce hrozně bála. Zkrátka všechny tyhle nesmysly. Udělali ze mě naprostého blázna. Úplného šílence. Její rodiče se postarali, abych dostala zákaz přiblížení se k Amy. Já jen pořád přísahala, že jsem to neudělala, ale to už mi bylo tak hrozně, že jsem stejně chtěla odejít ze školy. Takže naši nakonec proti mému vylouče
ní nijak neprotestovali. Tenkrát jsem už od ní chtěla být co nejdál. Rozumíte, ta holka si sama zlomila žebra. Děsilo mě to – patnáctiletá holka je něčeho takového schopná! A oblbla tím kamarádky, rodiče i učitele.“

„A tohle všechno bylo jen kvůli tomu klukovi, známkám a pozvání na Den díkůvzdání?“ „Asi za měsíc, co jsem se vrátila do Memphisu, jsem dostala dopis. Bez podpisu, napsaný na stroji, ale zcela jasně od Amy. Byl to seznam věcí, kterými jsem jí ublížila. Šílenosti: Zapomněla jsi na mě počkat po angličtině. Dvakrát. Zapomněla jsi, že mám alergii na jahody. Dvakrát.“

„Bože.“

„Ale já cítila, že ani to nebyl ten pravý důvod.“

„A co teda?“

„Měla jsem pocit, že Amy chce, aby všichni věřili, že je opravdu dokonalá. A když jsme se skamarádily, tak jsem ji poznala. A ona nebyla dokonalá. Rozumíte? Byla chytrá a okouzlující a tohle všechno, ale taky byla panovačná a trpěla obsesivně kompulzivní poruchou, hrála divadlo a trochu lhala. Což mně nevadilo. Ale vadilo to jí. Zbavila se mě proto, že jsem věděla, že není dokonalá. Proto jsem uvažovala o vás.“

„O mně? Proč?“

„Kamarádka vidí většinu chyb, které má ta druhá. Manžel nebo manželka vidí úplně každou, i tu nejhorší. Když potrestala kamarádku, se kterou se znala jen tři měsíce, tím, že schválně spadla ze schodů, co asi provede muži, který byl tak hloupý, že si ji vzal?“

Zavěsil jsem, protože jedno z Hilaryiných dětí vzalo druhý telefon a začalo do něj prozpěvovat nějakou dětskou písničku. Ihned jsem zavolal Tannerovi a reprodukoval mu své telefonáty s Hilary a Tommym.

„Takže máme pár příběhů, to je skvělé,“ řekl Tanner, „to bude opravdu skvělé!“ Řekl to ale tónem, který prozrazoval, že to tak skvělé nebude. „Už se vám ozvala Andie?“

Ne.

„Jeden můj člověk na ni čeká v jejím domě,“ řekl. „Diskrétně.“

„Nevěděl jsem, že máte své lidi.“

„To, co opravdu potřebujeme, je najít Amy,“ pokračoval a ignoroval mě. „Taková žena jako ona, nedovedu si představit, že by se někde mohla dlouho schovávat. Nenapadá vás něco?“

Pořád jsem si ji představoval, jak sedí na balkoně nějakého luxusního hotelu u moře, zabalená do bílého županu tlustého jako koberec, popíjí velice dobré montrachet a sleduje na internetu, kabelovce a v novinách mou zkázu. Jak si vychutnává ta nekonečná zpravodajství a nadšené ódy na Amy Elliottovou Dunneovou. Jakjde na svůj vlastní pohřeb. Říkal jsem si, jestli si je vůbec schopná uvědomit, že vykradla scénu z Marka Twaina.

„Představuju si ji někde u moře,“ řekl jsem. Pakjsem se zarazil, připadal jsem si jako nějaký bláznivý jasnovidec. „Ne. Nic mě nenapadá. Může být doslova kdekoli. Myslím, že ji neuvidíme, dokud se sama nerozhodne, že se vrátí.“

„To se zdá nepravděpodobné,“ vzdychl Tanner, naštvaně. „Tak zkusme najít Andie a zjistit, co ona na to. Ať už se z té šlamastiky vyhrabeme!“

Pak nastal čas večeře a slunce zapadlo a já byl zase sám ve svém strašidelném domě. Přemýšlel jsem o všech těch Amyiných lžích ajestliknim patří i její těhotenství. Počítaljsem. Spali jsme spolu tak málo, že to nebylo možné. Ale pak by i ona věděla, že si to lehce spočítám.

Pravda nebo lež? Jestli je to lež, má mě zničit.

Vždycky jsem předpokládal, že s Amy budeme mít děti. Byl to jeden z důvodů, proč jsem věděl, že si ji vezmu, protože jsem si představoval, jak spolu máme děti. Vzpomínám si, že jsem si to představoval už ani ne po dvou měsících naší známosti: kráčel jsem ze svého bytu v Kips Bay do jednoho parčíku u East River, cesta vedla kolem obrovské Lego stavebnice budovy OSN, spousta vlajek jednotlivých zemí se třepotala ve větru. Nějakému dítěti by se to líbilo, říkal jsem si. Ta pestrá paleta barev, ta zajímavá hra na státy a jejich vlajky. Tamto je Finsko a tamto Nový Zéland. Jednooký úsměv Mauretánie. A pak jsem si uvědomil, že to není nějaké dítě, ale naše dítě, moje a Amyino, kterému se to bude líbit. Naše dítě natažené na podlaze s velkou starou encyklopedií, jako jsem to dělával já, ale to dítě nebude samo, já budu ležet vedle něj. Pomáhat mu s jeho začínající vexilologií, učit ho znát vlajky a nebý
t přitom otrávený, otrávenost, to byl postoj mého otce ke mně. Ale ne můj k mému synovi. Představoval jsem si, jak si k nám lehne i Amy, natáhne se na břicho, bude kývat nohama ve vzduchu a ukáže na vlajku Palauské republiky, žlutou tečku kousek od středu na azurovém pozadí, o které jsem byl přesvědčený, že by se jí nejvíc líbila.

Od té doby byl ten chlapeček skutečný (někdy holčička, ale většinou kluk). Musel přijít. Trpěl jsem pravidelnými úpornými rodičovskými touhami. Několik měsíců po svatbě jsem měl takovou zvláštní chvilku před zrcadlem v koupelně, nit mezi zuby a pomyslel jsem si: Chce mít děti, ne? Měl bych se zeptat. Samozřejmě že bych se měl zeptat. Když jsem tu otázku pak položil – oklikou, vágně , řekla: Ovšem, samozřejmě, jednou, ale každé ráno dál stála u umyvadla a polykala pilulku. Tři roky dělala každé ráno totéž a já pořád kroužil kolem toho tématu, ale nepodařilo se mi jasně říct: Chci, abychom měli dítě.

Když jsme pak byli oba bez práce, vypadalo to, že se to možná stane. Najednou jsme měli neuvěřitelnou spoustu času a jednoho rána Amy zvedla hlavu od topinky a řekla: Už neberu prášky. Jen tak. Nebrala je pak tři měsíce a nic se nestalo a zanedlouho po příjezdu do Missouri nás objednala k lékaři, abychom se začali léčit. Když Amy něco začala, nikdy nebyla žádný troškař: „Řekneme, že se o to pokoušíme už rok,“ rozhodla. Já pošetile souhlasil – tenkrát jsme se jeden druhého už sotva kdy dotkli, ale pořád jsme si mysleli, že dítě je dobrý nápad. Jistě.

„Ty se budeš muset taky zhostit své role,“ prohlásila, když jsme jeli do St. Louis. „Budeš muset poskytnout semeno.“

„Já vím. Proč mi to takhle říkáš?“

„Jen jsem si myslela, že budeš na něco takového příliš hrdý. Rozpačitý a hrdý.“

Byl jsem poněkud nechutnou směsicí obou vlastností, ale v centru umělého oplodnění jsem poslušně vešel do zvláštní malé místnůstky určené k samohaně, kam vstupovaly stovky mužů za jediným účelem: vyhonit si ho, mastit si péro, natřít tágo, vytřepat se.

(Někdy používám humor v sebeobraně.)

V místnůstce bylo koženkové křeslo, televize a stolek s hromadou pornočasopisů a krabičkou papírových ubrousků. Porno bylo z počátku devadesátých let, soudě podle ženských sestřihů (ano: vršek a spodek), a nešlo o vyložené tvrdé porno, ale jen takové střední. (Další dobrý esej: Kdo vybírá porno pro centra umělého oplodnění? Kdo posuzuje, co muže vyrajcuje a zároveň neponíží všechny ty ženy mimo ten kamrlík, sestry a lékařky a doufající manželky s popletenými hormony?)

Navštívil jsem tu místnůstku celkem třikrát – lékaři mají raději dostatečnou zásobu – a Amy nedělala nic. Měla začít brát léky, ale nebrala je a pak nebrala nějaké další. To ona měla otěhotnět, připravit své tělo na děťátko, tak jsem na ni nějakou dobu přestal naléhat a jen jsem sledoval lahvičku, jestli pilulek ubývá. Nakonec jsem jedné zimní noci po několika pivech vyšel po schodech našeho domu, setřepal sníh z oblečení a schoulil jsem se k ní do postele, obličej jsem přitiskl na její rameno, vdechoval její vůni a ohříval si studený nos o její kůži. Šeptal jsem – Pojďme to udělat, Amy, pojďme mít dítě – a ona řekla ne. Čekal jsem, že bude nervózní, opatrná, plná obav – Nicku, budu dobrá máma? ale dostalo se mi úsečného, chladného ne. Neprůstřelného ne. Nic dramatického, žádný velký problém, ale už o to neměla zájem. „Protože jsem si uvědomila, žeby všechna těžká práce zůst
ala na mně,“ zdůvodnila. „Všechny plenky a doktoři a výchova a ty bys jen tak poletoval kolem a dělal Zábavného tatínka. Já bych se je snažila řádně vychovat, ty bys je kazil, tebe by milovaly a mě nesnášely.“

Řekl jsem Amy, že to není pravda, ale nevěřila mi. Řekl jsem jí, že to dítě nejen chci, ale i potřebuju. Musel jsem vědět, že dokážu někoho bezvýhradně milovat, že tomu tvorečkovi dokážu dát najevo, že je neustále vítaný a chtěný, ať se děje co se děje. Že bych dokázal být jiný otec, než byl ten můj. Že bych dokázal vychovat kluka, který by nebyl jako já.

Prosil jsem ji, žadonil. Amy zůstala neoblomná.

Za rok mi přišel dopis: klinika moje semeno vyřadí, pokud se jim neozveme. Nechal jsem dopis na stole v jídelně jako otevřenou výtku. Za tři dni jsem si ho všiml v koši. To byla naše poslední „debata“ na toto téma.

Ale v té době jsem už několik měsíců tajně chodil s Andie, tak jsem neměl právo být naštvaný. Bolest tím však neustala, snil jsem dál o našem klukovi, mém a Amyině. Byl jsem k němu připoutaný. Faktem bylo, že bychom s Amy zplodili skvělé dítě.

Marionety mě pozorovaly vyděšenýma černýma očima. Vykoukl jsem z okna, uviděl, že to novináři zabalili, tak jsem vyšel do teplé noci. Čas na procházku. Možná mě špehoval nějaký osamocený bulvární novinář; jestli ano, bylo mi to jedno. Prošel jsem naší čtvrtí, pak třičtvrtěhodinku po Říční ulici, pak jsem se dostal na dálnici, která vedla přímo středem Kartága. Třicet minut rámusu a výfukových zplodin – kolem bazarů nabízejících náklaďáky jako nějaké dortíky, kolem podniků s rychlým občerstvením a obchůdků s lihovinami, s potravinami a dalšími nezbytnostmi – až jsem došel k odbočce do centra. Za celou tu dobu jsem nepotkal ani živáčka, jen mě míjela auta s rozmazanými obličeji za sklem.

Byla už skoro půlnoc. Prošel jsem kolem Baru, měl jsem chuť zajít dovnitř, ale odradilo mě, že tam bylo natřískáno. Mohli tam sedět nějací novináři. Na jejich místě bych to taky udělal. Jenže mně se chtělo do nějakého baru. Chtělo se mi být mezi lidmi, bavit se, uvolnit se. Pokračoval jsem dalších patnáct minut na opačný konec centra, do jednoho obyčejnějšího, divočejšího podniku, kam chodili mladí a kde byly vždycky v sobotu pořádně poblité záchody. Chodili do něj lidi z Andiina okruhu a možná ji dneska nějací známí vytáhli ven. Byla by to klika, kdybych tam na ni narazil. Aspoň bych poznal, v jaké je náladě, i kdybych seděl jinde. A i když tam nebude, tak si prostě dám sakra skleničku.

Prošel jsem bar až na konec – Andie tam nebyla, nebylo po ní ani stopy. Měl jsem kšiltovku staženou hluboko do očí. Ale i tak jsem cítil, že mě několik pijáků poznalo, když jsem kolem nich procházel: pár hlav se za mnou otočilo, oči vykulené. To je on!

Že jo?

Půlka července. Říkal jsem si, že jestli tenhle poprask vydrží až do října, budou děti na Halloween pobíhat v blonďaté paruce, v podpaží knížku Úžasná Amy. Go mi říkala, že jí volala spousta lidí, jestli se v Baru prodávají nějaká reklamní trička. (Naštěstí nás nic takového nenapadlo.)

Posadil jsem se a objednal jsem si u barmana skotskou, byl to chlápek v mém věku, prohlížel si mě až moc dlouho a rozmýšlel se, jestli mě má obsloužit. Nakonec přede mě nasupeně postavil malou skleničku, chřípí se mu chvělo. Když jsem vytáhl peněženku, zarazil mě odmítavým gestem. „Nechci vaše peníze. Ani náhodou.“

Stejně jsem nechal peníze na stole. Idiot.

Když jsem se ho snažil znovu přivolat a dát si ještě jednu, podíval se mým směrem, zavrtěl hlavou a naklonil se k nějaké ženě, se kterou se bavil. Ta se za pár vteřin na mě podívala, předstírala, že se protahuje. To je on. Nick Dunne. Barman se už u mého stolu neobjevil.

Nemůžete řvát, nemůžete se na něj obořit: Hej, ty debile, tak doneseš mi tu zatracenou skotskou nebo ne? Nemůžete být takový hajzl, za jakého vás mají. Ale neodešel jsem. Seděl jsem tam dál, před sebou prázdnou skleničku, předstíral jsem, že usilovně přemýšlím. Podíval jsem se na svůj tajný mobil, jestli nevolala Andie. Ne. Pak jsem vyndal normální mobil a zahrál jsem si jednu hru solitéra, tvářil jsem se, že mě to hrozně zaujalo. Tohle ze mě udělala moje žena: stal jsem se mužem, který si nemůže zajít ve svém rodném městě na skleničku. Bože, jak já ji nenáviděl!

„Měl jste skotskou?“

Stála přede mnou dívka asi v Andiině věku. Asiatka, černé vlasy jí sahaly po ramena, štíhlá.

„Prosím?“

„Co jste pil? Skotskou?“

„Jo. Jenže mi nechtěli -“

Odběhla, stála na konci barového pultu a dívala se do barmanova zorného pole s úsměvem vyjadřujícím pomozte mi, dívka, která se nenechávala přehlédnout, a pak se vrátila k mému stolu a v ruce držela pořádně velkou sklenici skotské.

„Dejte si,“ vybídla mě a já to přijal. „Na zdraví.“ Zvedla svoji skleničku s nějakým průzračným bublinkovým nápojem. Přiťukli jsme si. „Můžu si přisednout?“

„Nebudu tu dlouho, vlastně –“ Rozhlédl jsem se, abych se ujistil, že nás nikdo nenatáčí ani nenahrává.

„Takže,“ řekla s omluvným úsměvem. „Nebudu předstírat, že nevím, že jste Nick Dunne, ale nehodlám vás urážet. Mimochodem vám držím palce. Dostáváte pěknou sodu.“

„Díky. Je to – ehm – taková divná doba.“

„Myslím to vážně. Víte, jak se mluví o negativním působení kriminálních seriálů na činnost trestních orgánů? Že se všichni porotci dívají na Kriminálku New York a podobně a pak věří, že se pomocí moderní techniky dá dokázat úplně všechno?“

„Jo.“

„No tak já si myslím, že můžeme mluvit o takzvaném efektu Zlého manžela. Každý už viděl tolik pravdivých příběhů, kde je vrahem jen a pouze manžel, že lidi automaticky předpokládají, že manžel rovná se padouch.“

„Je to přesně tak, jak říkáte,“ souhlasil jsem. „Díky. Přesně tak to je. A Ellen Abbottová -“

„Ať jde do prdele,“ dokončila větu moje nová přítelkyně. „Ta ženská kudy chodí, tudy žvaní o tom, jak nenávidí muže. Je dokonalým příkladem toho, jak je náš soudní systém perverzní.“ Znovu pozvedla skleničku.

„Jak se jmenujete?“

„Ještě jednu skotskou?“

„To je nádherné jméno.“

Jak se ukázalo, jmenovala se Rebecca. Měla po ruce kreditku a dobrý splávek. (Ještě jednu? Ještě jednu? Ještě jednu?) Pocházela z Muscatinu v Iowě (z dalšího města na řece Mississippi) a po studiu na vysoké se odstěhovala do New Yorku, protože chtěla psát pro časopis (jako já). Pracovala jako zástupce šéfredaktora ve třech různých periodikách – v magazínu pro budoucí nevěsty, pracující matky a puberťačky – všechny časopisy v posledních letech zkrachovaly, takže teď přispívala do jednoho blogu o zločinech, který se jmenoval Detektivka, a přijela sem kvůli tomu (zahihňala se), aby se se mnou pokusila udělat rozhovor. Páni, musel jsem to její mladické nadšení obdivovat: Vyšlete mě do Kartága – ty největší televizní stanice ho neodchytly, ale já to určitě dokážu!

„Čekala jsem na vás před domem s ostatními novináři, pak na policejní stanici, pak jsem si řekla, že si potřebuju dát skleničku. A vy sem najednou napochodujete. No to je skvělé. Až moc zvláštní, ne?“ řekla. V uších měla malé zlaté kroužky, pořád si s nimi pohrávala, vlasy odhrnuté za uši.

„Měl bych už jít,“ usoudil jsem. Jazyk mi už trochu dřevěněl, začínal jsem být opilý.

„Ještě jste mi neřekl, proč jste tady,“ vyzvala mě Rebecca. „Musím uznat, že to podle mě vyžaduje dost odvahy přijít sem sám, bez nějakého kamaráda nebo někoho, kdo by vám kryl záda. Vsadím se, že se na vás tady nedívali přátelsky.“

Pokrčil jsem rameny: No a co.

„Lidé vás soudí, aniž o vás něco vědí. Jako s tou fotkou z mobilu v tom parku. Asi jste podobný typ člověka jako já: vychovali vás, abyste se choval slušně. Ale nikoho nezajímá, jak to doopravdy bylo. Jde jim jen o to, aby vás, dostali. Víte?“

„Už mě prostě unavují všichni, co mě posuzují podle toho, že pasuju do nějaké formy.“

Zvedla obočí, náušnice se jí rozhoupaly.

Pomyslel jsem na Amy, jak sedí v nějakém záhadném kontrolním centru, sleduje mě a posuzuje ze všech stran, chce mě i na tu dálku dostat. Existuje něco, co bych mohl udělat, aby ji to zbavilo jejího šílenství?

Pokračoval jsem: „Víte, lidé si myslí, že jsme žili v konvenčním manželství, ale ona pro mě ve skutečnosti před svým zmizením vymyslela takovou hru zvanou honba za pokladem.“

Amy šlo o dvě věci: abych dostal za vyučenou a odskákal si své lumpárny; nebo abych dostal za vyučenou a miloval ji tak, jak si zaslouží: abych byl hodný, poslušný, potrestaný chlapeček, který se neodváží ani pípnout.

„Ta báječná hra na hledání pokladu.“ Usmál jsem se. Rebecca zavrtěla hlavou a vraštila obočí. „Moje žena ji pro mě při každém našem výročí svatby nachystala. První nápověda mě zavedla na nějaké zvláštní místo, kde jsem našel druhou a tak dále. Amy,“ Snažil jsem se, abych zaslzel, byl jsem připraven slzu zamáčknout. Hodiny nade dveřmi ukazovaly 00.37. „Než jsme ji začali pohřešovat, schovala všechny nápovědy do různých skrýší. Pro tento rok.“ „Než v den vašeho výročí zmizela.“

„A to je všechno, co mě drží nad vodou. Měl jsem pocit, že jsem jí blíž.“

Rebecca vyrukovala s kamerou. „Dovolte mi, abych s vámi udělala rozhovor. Na kameru.“

„To není dobrý nápad.“

„Dám to do souvislostí,“ řekla. „Přesně tohle potřebujete, Nicku. Kontext. Hrozně by vám to pomohlo. No tak, aspoň pár slov.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Je to příliš nebezpečné.“

„Řekněte jen to, co jste mi právě povídal. Myslím to vážně, Nicku. Já jsem pravý opak Ellen Abbottové. Potřebujete mě ve svém životě.“ Zvedla kameru, červená kontrolka mířila přímo na mě.

„Vážně, vypněte to.“

„Pomozte mladé holce nahoru. Natočím rozhovor s Nickem Dunnem? V tom případě mám kariéru zajištěnou. Uděláte dobrý skutek roku. Próóóóósííím. Nijak vám to neublíží, Nicku, jen minutečku. Přísahám, že vás vykreslím jen v dobrém.“

Ukázala k sousednímu boxu, kde bychom byli schovaní před zvědavými pohledy čumilů. Přikývl jsem a přemístili jsme se, celou dobu na mě mířilo to červené světýlko.

„Co chcete vědět?“ zeptal jsem se.

„Řekněte mi o té honbě za pokladem. To zní romanticky. Tak neotřele, ohromně, prostě romanticky.“

Měj to všechno pod kontrolou, Nicku. Pořád měj před očima velké vé jako veřejnost a velké pé jako pi. manželka. Právě teď, myslel jsem si, jsem muž, který miluje svou ženu a najde ji. Jsem muž, který miluje svou ženu, a jsem dobrý člověk. Jsem ten, kterému je třeba držet palce. Nejsem dokonalý, ale moje manželka je a budu od této chvíle velice převelice poslušný.

Mohl bych to zvládnout snadnějším způsobem, než předstírat smutek. Jak jsem řekl, dokážu fungovat, když se se mnou zachází po dobrém. Přesto se mi stáhlo hrdlo, než jsem ze sebe ta slova vypravil.

„Moje manželka je prostě ta nejsuprovější holka, jakou jsem kdy potkal. Kolik chlapů může něco takového říct? Vzal jsem si tu nejsuprovější holku, kterou jsem kdy potkal.“

Tyzasranákrávotyzasranákrávotyzasranákrávo. Vrať se domů, ať tě můžu zabít.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

DEVĚT DNŮ POTÉ

Probudila jsem se a okamžitě jsem začala být nervózní. Mimo. Nemůžu se nechat lapnout tady, s tou myšlenkou jsem se už probudila, byl to výkřik podobný blesku, projel mi mozkem. Vyšetřování neprobíhá tak rychle, jak jsem si myslela, a moje finanční situace je přesně opačná, Jeff a Greta vystrkují žraločí tykadla. A já smrdím jako ryba.

Nebylo to jen tak, že Jeff té noci tolik spěchal ke břehu, k hromádce mých šatů, pod kterými jsem schovávala v gumovém opasku všechny svoje peníze. Není to jen tak, že Greta neustále mluví o pořadu Ellen Abbottová. Znervózňuje mě to. Nebo jsem paranoidní? Připomínám Deníkovou Amy: Hodlá mě můj manžel zabít, nebo si to jen tak namlouvám?!?! Poprvé je mi jí skutečně líto.

Dvakrát jsem zavolala na horkou linku Amy Dunneové, mluvila jsem se dvěma lidmi a dala každému jiný tip. Těžko říct, za jak dlouho ho policie dostane – ty dobrovolníky jako by to nezajímalo. Jedu do knihovny a náladu mám mizernou. Musím se sbalit a vypadnout. Vydezinfikovat chatku, ze všeho setřít své otisky prstů, vyluxovat, aby tam po mně nezůstal jediný vlas nebo chlup. Vymazat Amy (a Lydii a Nancy) a odjet. Jestli odjedu, budu v bezpečí. I kdyby měli Greta a Jeff podezření, kdo jsem, pokud mě někdo nechytí, nic mi nehrozí. Amy Elliottová Dunneová je jako yetti – jen taková legenda – a oni jsou dva ozarkovští podvodníci, jejichž bláboly hned někdo vyvrátí. Odjedu dneska. Rozhodnu se pro to, když s hlavou sklopenou vcházím do studené, téměř prázdné knihovny s třemi neobsazenými počítači, a najedu na Nicka.

Od té vigilie o něm nejsou žádné nové zprávy – pořád totéž, stále dokola, s větším povykem, ale nikde žádné nové informace. Jenže dnes je něco jinak. Napíšu Nickovo jméno do vyhledávače a objeví se spousta rozvášněných blogů, protože můj manžel se opil a poskytl šílený rozhovor v nějakém baru, jakési náhodné mladé holce s příruční kamerou. Bože, ten idiot se nikdy nepoučí.

VIDEOPŘIZNÁNÍ NICKA DUNNEA!!!

NICK DUNNE A JEHO OPILECKÉ PROHLÁŠENÍ!!!

Srdce mi radostí skáče, ve spáncích mi buší krev. Můj manžel si pod sebou podřezal další větev.

Video naběhne a je tam Nick. Má ten ospalý pohled, jako vždycky, když je opilý, ztěžklá víčka a křivý úsměv, mluví o mně a vypadá jako lidská bytost. Vypadá šťastný. „Moje manželka je prostě ta nejsuprovější holka, jakou jsem kdy potkal,“ říká. „Kolik chlapů může něco takového říct? Vzal jsem si tu nejsuprovější holku, kterou jsem kdy potkal.“

V žaludku mě jemně zašimrá. To jsem nečekala. Málem se usměju.

„Proč je tak super?“ ptá se dívka mimo záběr. Má vysoký hlas, takový holčičí a veselý.

Nick mluví o naší honbě za pokladem, že to byla naše tradice, o tom, jak jsem si vždycky pamatovala naše společné vtípky, kterým jsme rozuměli jen my dva a které teď jsou tím jediným, co mu po mně zůstalo, takže musel doluštit tu hru. Byl to jeho úkol, takové poslání.

„Dořešil jsem to teprve dnes ráno,“ říká. Hlas má chraptivý. Musí překřikovat hluk. Půjde domů a bude kloktat teplou slanou vodu, jak ho to vždycky jeho matka nutila dělat. Kdybych byla doma s ním, požádal by mě, abych mu ohřála vodu a namíchala mu to, protože nikdy nevěděl, kolik té soli má správně být. „A díky tomu. jsem si hodně uvědomil. Ona je jediná bytost na světě, která mě dokázala překvapit, víte? U všech ostatních jsem vždycky věděl, co řeknou, protože všichni říkají totéž. Všichni se díváme na stejné filmy, čteme stejné věci, recyklujeme všechno. Ale Amy je dokonale svá. Má prostě nade mnou moc.“

„Kde myslíte, že teď je, Nicku?“

Můj manžel se podívá na svůj snubní prsten a dvakrát jím otočí.

„Jste v pořádku, Nicku?“

„Chcete slyšet pravdu? Ne. Já svou ženu naprosto prohrál. Tolik jsem se mýlil. Jen doufám, že není příliš pozdě. Pro mě. Pro nás.“

„Jste na konci sil. Citově.“

Nick se podívá přímo do kamery. „Chci svou ženu. Chci, aby byla tady.“ Nadechne se. „Neumím moc dávat najevo city. Vím to. Ale miluju ji. Potřebuju, aby byla v pořádku. Musí být v pořádku. Mám jí toho tolik co vracet.“

„Jako co?“

Rozesměje se, tím zklamaným smíchem, který mi i dnes pořád připadá přitažlivý. V lepších časech jsem ho nazývala diskusní smích: rychle sklopil pohled, poškrábal se prstem v koutku úst a vdechl zasmání, jako to vždycky udělá okouzlující filmová hvězda, než začne vyprávět skvělou historku.

„Do toho vám nic není.“ Usměje se. „Prostě jí toho mám tolik co vracet. Nebyl jsem takový manžel, jaký jsem mohl být. Měli jsme pár těžkých let a já. já to prohrál. Přestal jsem se snažit. Víte, slyšel jsem tu větu tisíckrát: Přestali jsme se snažit. Každý ví, že to znamená konec manželství – učebnicová věta. Ale já se přestal snažit. To já přestal. Nebyl jsem takový, jaký jsem měl být.“ Nick má těžká víčka, jeho řeč je opilecké blábolení, jazyk má už trochu zdřevěnělý. Není jen stříknutý, ještě skleničku a bude namol. Tváře mu alkoholem zčervenaly. Špičky prstů mě pálí, když si vzpomenu na horko jeho kůže po několika koktejlech.

„Tak jak byste jí to vrátil?“ Kamera na okamžik zakolísá; dívka sahá po své skleničce.

„Jak jí to vrátím. Tak především ji najdu a přivedu domů. To se můžeme vsadit. A potom? Dám jí všechno, co ode mě bude chtít. Už navždy. Protože jsem došel na konec honby za pokladem a ocitl jsem se na kolenou. Pokořený. Moje žena mi nikdy nic nedala tak jasně najevo jako tentokrát. Nikdy jsem nevěděl tak jistě, co mám udělat.“

„Kdybyste mohl v této chvíli s Amy mluvit, co byste jí řekl?“

„Miluju tě. Najdu tě. Najdu…“

Řekla bych, že se chystá použít větu Daniela DayLewise z Posledního mohykána: „Zůstaň naživu… najdu tě.“ On prostě neodolá, aby každou vážnou řeč stočil k nějakému krátkému citátu z filmu. Cítím, že se k tomu užuž schyluje. Zarazí se.

„Miluju tě navždy, Amy.“

Jak upřímné. Jak nepodobné mému manželovi.

Mezi mnou a mou ranní kávou stojí tři morbidně tlustí lidé, kteří přijeli z hor na motorových koloběžkách. Zadky jim přetékají ze sedátek toho vynálezu, nicméně si nutně musejí dát velký vajíčkový hamburger. Tři lidé doslova parkují ve frontě přede mnou uvnitř McDonaldu.

Vlastně mi to nevadí. Jsem podivuhodně veselá, i když nastala změna plánu. Na internetu už běží to video a reakce jsou překvapivě pozitivní. Opatrně optimistické: Ten chlap svou manželku nakonec možná nezabil. To je slovo od slova nejběžnější refrén. Protože když se Nick přestane hlídat a dá najevo nějaké emoce, je tam všechno. Nikdo se na to video nemůže dívat a myslet si, že Nick něco hraje. Nebylo to žádné ufňukané divadýlko. Můj manžel mě miluje. Nebo mě přinejmenším miloval včera večer.

Zatímco jsem ve své chatce páchnoucí plesnivým ručníkem osnovala jeho zkázu, miloval mě.

Ale to nestačí. To samozřejmě vím. Nemůžu svůj plán změnit. Přesto maličko váhám. Můj manžel dokončil honbu za pokladem a miluje mě. Taky je ve velkém stresu: mohla bych přísahat, že měl na jedné tváři vyrážku.

Přijíždím ke své chatce a vidím, že Dorothy klepe na dveře. Vlasy má mokré horkem a ulíznuté dozadu jako ti slizouni z Wall Street. Má ve zvyku otřít si pot z horního rtu a pak si ho olíznout z prstů, takže když se ke mně otočí, má ukazováček strčený v puse jako kukuřičný klas.

„Tady je,“ řekne. „Záškolačka.“

Nezaplatila jsem včas nájem. Mám dva dny zpoždění. Div se nerozesměju: neplatička nájemného.

„Moc se omlouvám, Dorothy. Stavím se za vámi během deseti minut.“

„Já si počkám, jestli to nevadí.“

„Nevím určitě, jestli tu ještě zůstanu. Asi odjedu.“

„I tak mi dlužíte za dva dny. Osmdesát dolarů, prosím.“

Vklouznu do chatky a rozepnu svůj chatrný opasek s penězi. Ráno jsem na posteli počítala peníze, dlouho jsem rovnala bankovky, dráždivý ekonomický striptýz, a pak jsem s údivem zjistila, že mám, nějak, že mám už jenom osm tisíc osm set čtyřicet devět dolarů. Živobytí je hrozně drahé.

Když otevřu dveře a podávám Dorothy požadovaný obnos (zbylo mi osm tisíc sedm set šedesát devět dolarů), vidím, že Jeff s Gretou lelkují na verandě před Gretinou chatkou a pozorují, jak předávám Dorothy peníze. Jeff nehraje na kytaru, Greta nekouří. Zdá se, že stojí na verandě jen proto, aby na mě líp viděli. Oba na mě zamávají, ahój, a já ochable zamávám taky. Zavřu dveře a začnu balit.

Je zvláštní, jak málo věcí mám na tomhle světě, když jsem toho mívala tolik. Nemám metličku na šlehání vajec ani polévkovou mísu. Mám povlečení a ručníky, ale nemám slušnou přikrývku. Mám nůžky, takže si můžu stříhat vlasy. Musím se tomu usmát, protože Nick ani neměl nůžky, když jsme spolu začali bydlet. Neměl nůžky, žehličku, sešívačku a já si pamatuju, že jsem se ho zeptala, jak může žít bez nůžek, a on řekl, že samozřejmě nemůže, popadl mě do náruče, hodil mě na postel a padl na mě a já se smála, protože to jsem ještě byla Super holka. A smála jsem se tomu, místo abych se nad tím zamyslela.

Nikdy byste se neměla vdát za muže, který nemá slušné nůžky. To je moje rada. Vede to ke špatným koncům.

Složím oblečení a sbalím ho do malého batůžku – totéž troje oblečení, které jsem si pořídila před měsícem a schovávala v autě zakoupeném k útěku, abych si nemusela brát nic z domu. Přihodím kartáček na zuby, kalendář, hřeben, pleťové mléko a prášky na spaní, které jsem si koupila, když jsem uvažovala o tom, že je všechny sním a utopím se. Laciné plavky. Celá ta záležitost s balením trvá jen chvilku.

Navléknu si gumové rukavice a všechno umyju. Odstraním z odpadu každý vlas. Nemyslím si, že Greta a Jeff vědí, kdo jsem, ale jestli to vědí, nechci zanechat žádnou průkaznou stopu, a celou dobu, co to dělám, si říkám: To máš za to, že si nedáváš pozor, to máš za to, že zapomínáš pořád a pořád přemýšlet. Zasloužíš si, aby tě chytili, holku, která jedná tak hloupě, a co když jsi zanechala vlasy v recepci, co když jsi zanechala otisky prstů v Jeffově autě nebo na kredenci u Grety, co potom, jak sis mohla někdy myslet, že nemusíš dávat pozor? Představuju si, jak policie prohledává chatky a nic nenajde a pak, jako ve filmu, najede kamera na detailní záběr mého jediného myšího vlasu, který se vznáší kousek od betonového dna bazénu a čeká tam, aby mě zničil.

Pak se mé úvahy ubírají opačnou cestou: Samozřejmě že tě tady nebude nikdo hledat. Policie se nebude zabývat tím, že pár tuláků vyrukuje se svědeckou výpovědí, že viděli Amy Elliottovou Dunneovou v nějaké zchátralé chatce uprostřed pustiny. Nějací bezvýznamní lidé se chtějí udělat zajímavými, to je všechno, řeknou si.

Ozve se asertivní zaklepání na dveře. Jako když zaklepe rodič a pak prudce otevře: Mně to tady patří. Stojím uprostřed místnosti a uvažuju, že neotevřu. Buch, buch, buch. Chápu, proč tolik hororů využívá tohohle prvku – tajemného zaklepání na dveře, protože má váhu něčeho hrozného. Nevíte, co je tam venku, ale víte, že otevřete. Pomyslíte si, co si myslím já: Nikdo zlý nikdy neklepe.

Haló, děvčátko, my víme, že jsi doma, otevři!

Sundám si rukavice, otevřu a přede dveřmi stojí Jeff s Gretou se sluncem v zádech, obličeje ve stínu.

„Ahoj, krásná paní, můžeme dál?“ ptá se Jeff.

„Já vlastně – právě jsem chtěla jít za vámi,“ říkám a snažím se, aby to znělo přirozeně uštvaně. „Dnes večer odjíždím – zítra nebo dnes večer. Volali mi z domova, musím se vrátit domů.“

„Domů do Louisiany nebo domů do Savannah?“ ptá se Greta. Mluvili o mně s Jeffem.

„Louisi -“

„Na tom nezáleží,“ říká Jeff, „pusť nás na chvilku dál, rozloučíme se.“

Pokročí ke mně a já uvažuju, že začnu křičet nebo přibouchnu dveře, ale myslím si, že ani jedno by nedopadlo dobře. Lepší bude předstírat, že je všechno v pořádku, a doufat, že je to pravda.

Greta za nimi zavře dveře a opře se o ně, Jeff obchází po místnosti a tlachá o počasí. Otvírá dvířka skříněk.

„Musíš po sobě všechno uklidit, jinak ti Dorothy nevrátí zálohu,“ říká. „Je puntičkářka.“ Otevře ledničku, nakoukne do šuplíku a do mrazáku. „Nesmíš tu nechat ani láhev kečupu. Vždycky jsem se tomu divil. Kečup se přece nezkazí.“

Otevře skříň a vyndá povlečení, které jsem složila, vytřepává ho. „Já to pokaždé takhle vytřepu,“ říká. „Abych se ujistil, že tam nic nezůstalo, třeba ponožka nebo spoďáry a tak.“

Otevře zásuvku nočního stolku, klekne si a dívá se až dozadu. „No, vypadá to, žes to udělala dobře,“ řekne, vstane a otře si ruce o džíny. „Sbalila jsi všechno.“

Pozorně si mě prohlédne od hlavy až k patě. „Kde to je, holčičko?“

„Co jako?“

„Ty peníze.“ Pokrčí rameny. „Nekomplikuj to. Já a ona je fakt potřebujeme.“

Greta za mými zády mlčí.

„Mám tu asi dvacet babek.“

„Nekecej,“ řekne Jeff. „Všechno platíš v hotovosti, dokonce i nájem. Greta tě viděla s tím paklem peněz. Tak mi ho předej a můžeš jít a nikdy se už nemusíme vidět.“

„Zavolám policii.“

„Prosím. Jak je libo.“ Jeff čeká s rukama založenýma na prsou, palce v podpaží.

„Ty tvoje brýle jsou falešné,“ řekne Greta. „Jenom obyčejné sklo.“

Neříkám nic, upřeně se na ni dívám, doufám, že ji to zarazí. Oba mi připadají dost nervózní, takže od toho třeba ještě upustí, řeknou, že si ze mě dělali srandu, všichni tři se zasmějeme, budeme vědět svoje, ale všichni budeme předstírat, že tomu věříme.

„A ty tvoje vlasy, odrůstají ti a u kořínků je máš blond, mnohem hezčí než tu barvu – jako křeček – to, jak jsi ostříhaná, vypadá hrozně, jen tak mimochodem,“ pokračuje Greta. „Schováváš se – před něčím. Nevím, jestli opravdu před chlapem nebo před něčím jiným, ale policii určitě volat nehodláš. Tak nám dej ty prachy.“

„To tě navedl Jeff?“ ptám se.

„Já navedla jeho.“

Zamířila jsem ke dveřím, které Greta blokovala. „Pusť mě ven.“

„Dej nám ty prachy.“

Chňapnu po klice a Greta po mně skočí, přirazí mě ke stěně, jednu ruku mi přitiskne na obličej, druhou mi rychle vyhrne šaty a škubne za opasek s penězi.

„Nech toho, Greto, myslím to vážně. Přestaň!“

Mám na obličeji její horkou slanou dlaň, drtí mi nos; nehtem mě drápe do oka. Přirazí mi znovu hlavu ke stěně, až se kousnu do špičky jazyka. Všechno probíhá velmi potichu.

Jednou rukou držím konec opasku, ale nemůžu se s ní prát, oko mi hrozně slzí, vyrve mi opasek a ještě mě přitom až do krve drápne. Znovu mě odstrčí, rozepne zip a přehrabuje se v penězích.

„Kruci,“ říká. „To je“ – počítá – „víc než tisícovka nebo dvě nebo tři. Sakra! Zatracená holka! Vyloupila jsi banku?“

„Možná jo,“ ozve se Jeff. „Zpronevěra.“

Ve filmu, v nějakém Nickově filmu bych praštila Gretu do nosu, poslala ji k zemi zkrvavenou a v bezvědomí, pak bych nakopla Jeffa. Ale pravda je, že se neumím rvát, a oni jsou dva a asi to nemá cenu. Vrhnu se na ně a oni mě popadnou za zápěstí a já se budu zmítat a kopat kolem sebe jako malé děcko nebo se fakt naštvou a vymlátí ze mě duši. V životě mě nikdo nepraštil. Bojím se té představy, že mě někdo zraní.

„Zavolej policii, běž a zavolej je,“ opakuje Jeff.

„Jdi do prdele,“ zašeptám.

„Promiň nám to,“ řekne Greta. „Až budeš někde jinde, buď opatrnější, jo? Nesmíš vypadat jako holka, která cestuje sama a před něčím se schovává.“

„To bude dobrý,“ řekne Jeff.

Na odchodu mě poplácá po rameni.

Na nočním stolku leží čtvrťák a deseticent. To jsou všechny moje peníze na tomhle světě.

NICK DUNNE

DEVĚT DNŮ POTÉ

Dobré ráno! Seděl jsem v posteli s notebookem po boku a radoval se z internetových reakcí na svůj předem nepřipravený rozhovor. V levém oku mi trochu škubalo, lehká kocovina z levné skotské, ale zbytek mě se cítil dost spokojeně. Včera večer jsem udělal první krok, abych přilákal svou manželku zpátky. Je mi to líto, všechno ti vynahradím, od nynějška udělám, cokoli si budeš přát, rozhlásím do celého světa, jak jsi skvělá.

Protože budu v prdeli, pokud se Amy rozhodne, že se neobjeví. Tannerův detektiv (šlachovitý a silný muž s ostře řezanými rysy, ne ten filmový tichošlápek, co se rád napije) zatím nic nevypátral – moje žena se nechala zmizet dokonale… Musel jsem Amy přesvědčit, aby se ke mně vrátila, zahrnout ji lichotkami a kapitulovat.

Jestli se dalo soudit podle ohlasů, udělal jsem dobrý tah, protože názory čtenářů byly dobré.

Ledový muž roztál!

VĚDĚL JSEM, že je to hodný chlap.

In vino veritas!

Možná ji nakonec nezabil.

Možná ji nakonec nezabil.

Možná ji nakonec nezabil.

A přestali mi říkat Lance.

Kameramani a novináři před mým domem byli neúnavní, chtěli nějaké prohlášení od Chlapa, který ji možná nakonec nezabil. Řvali na mě přes stažené žaluzie: Hej, Nicku, nechte toho a pojďte ven, řekněte nám o Amy. Hej, Nicku, řekněte nám o vaší honbě za pokladem. Bylo to pro ně jen něco nového, co zase zvýší sledovanost, ale pořád to bylo lepší než Nicku, zabil jste svou ženu?

A pak najednou řvali Goino jméno – milovali Go, protože neměla tvář hráče pokeru, věděli jste, kdy je smutná, rozzlobená, znepokojená; přidejte k jejímu obrázku nějaký titulek a máte celý příběh. Margo, je váš bratr nevinný? Margo, řekněte nám o… Tannere, je váš klient nevinný? Tannere –

Zazvonil zvonek a já otevřel dveře, ale schoval jsem se za ně, protože jsem byl ještě neupravený; rozježené vlasy a pomačkané trenýrky by byly vodou na mlýn novinářů. Včera večer jsem byl svou beznadějnou zamilovaností roztomilý, trochu stříknutý, upřímný dle přísloví in vino veritas. Ale teď jsem vypadal jen jako opilec. Zavřel jsem dveře a čekal další dvě recenze svého veřejného vystoupení.

„Už nikdy – nikdy – nic podobného nedělejte,“ začal Tanner. „Co to s vámi ksakru, Nicku, je? Mám pocit, že vás budu muset uvázat na takové ty kšíry, jako mají batolata. Jak můžete udělat takovou blbost?“

„Viděl jste všechny ty komentáře na internetu? Lidem se to hrozně líbí. Já jen obracím veřejné mínění, jak jste chtěl.“

„Nedělejte takové věci v prostředí, které neznáte,“ řekl. „Jak můžete vědět, že ta holka nepracuje pro Ellen Abbottovou? Co kdyby vám začala dávat složitější otázky než Co chcete vzkázat své roztomilé ženušce?“ zazpíval holčičím hláskem. Obličej měl pod opálením brunátný, dodávalo mu to radioaktivní odstín.

„Věřil jsem svým instinktům. Jsem novinář, Tannere, musíte mi trochu věřit, že mám čich na podrazy. Tahle byla upřímně milá.“

Posadil se na gauč a hodil si nohy na pohovku, která by se nikdy sama o sobě nepřekotila. „No, vaše žena taková byla kdysi taky,“ prohodil. „Taková byla kdysi i Andie. Co ta vaše tvář?“

Kousnutí pořád bolelo; sotva mi to připomněl, ucítil jsem, jak mi to v ráně pulzuje. Otočil jsem se ke Go, čekal jsem pomoc.

„Nebylo to chytré, Nicku,“ řekla a posadila se naproti Tannerovi. „Měl jsi opravdu, opravdu kliku – dopadlo to nakonec fakt dobře, ale nemuselo.“

„Vy dva fakt přeháníte. Můžeme si dopřát krátký okamžik dobrých zpráv? Jen třicet vteřin dobrých zpráv za posledních devět dní? Prosím?“

Tanner se významně podíval na hodinky. „No tak dobře.“

Začal jsem mluvit a on zvedl ukazováček a udělal ehm, ehm, jako to dělají dospělí, když jim dítě skáče do řeči. Pak pomalu spustil ruku a ukázal na hodinky.

„Tak, třicet vteřin. Užil jste si to?“ Odmlčel se a čekal, jestli něco řeknu – takové to výmluvné ticho, které nastane, když učitel napomene žáka, co vyrušuje: Už jsi domluvil? „Teď si potřebujeme popovídat. Jsme ve fázi, kdy je výborné načasování naprosto klíčové.“

„Souhlasím.“

„Páni, děkuju.“ Podíval se na mě se zdviženým obočím. „Chci jít na policii brzy, brzičko a říct jim, co je v té kůlně. Dokud je vám ta lůza -“

Lůza s kroužkem nad u, pomyslel jsem si, ne s čárkou jako múza. To mě naučila Amy.

„- zase příznivě nakloněná. Vlastně promiňte. Ne zase. Konečně. Novináři už objevili Goin dům a mně nepřipadá bezpečné nechat tu kůlnu s jejím obsahem delší dobu jen tak odemčenou. Elliottovi jsou…?“

„S jejich podporou už nemůžeme počítat,“ řekl jsem. „Vůbec.“

Další odmlka. Tanner se rozhodl, že mě už nebude poučovat nebo se dokonce ptát, co se stalo.

„Takže potřebujeme útok,“ dodal jsem, cítil jsem se nedotknutelný, rozzlobený, připravený.

„Nicku, jedna věc se obrátila k lepšímu, ale nepropadej kvůli tomu hned pocitu, že jsi nezničitelný,“ řekla Go. Vtiskla mi do dlaně hodně silné prášky. „Zbav se své kocoviny. Dnes musíš být fit.“

„To bude dobré,“ řekl jsem jí. Spolkl jsem prášky a otočil se k Tannerovi. „Co uděláme? Vytvořme plán.“

„Skvěle, tady je,“ řekl Tanner. „Je neuvěřitelně neortodoxní, ale já jsem takový. Zítra uděláme rozhovor se Sharon Schieberovou.“

„Páni, je to. jisté?“ Sharon Schieberová, to bylo to nejlepší, co jsem si mohl přát: nejlepší současná zpravodajka (důkaz, že si považuju i lidí s vagínou) nejsledovanější (diváci od 30 do 55 let) televizní stanice (větší záběr než kabelovka). Byla známá tím, že jen velice občas zabrousila do špinavých vod žurnalistiky týkající se zločinu, ale když už to udělala, byla opravdu spravedlivá. Před dvěma lety si vzala pod ochranné hedvábné křídlo nějakou mladou matku, která byla uvězněna za to, že svým miminem třásla tak, až zemřelo. Sharon Schieberová po několik večerů předkládala divákům celý případ právní – a velmi emocionální – obhajoby. Ta mladá žena je teď zpátky v Nebrasce, znovu se vdala a čeká dítě.

„Je to jisté. Ozvala se poté, co se to video tak rozšířilo.“

„Takže to video přece jenom pomohlo.“ Nemohl jsem odolat.

„Dalo vám zajímavý punc: před videem bylo jasné, že jste to udělal. Teď je mírná naděje, že jste to neudělal. Nevím, jak to, že jste nakonec působil tak upřímně “

„Protože včera večer to posloužilo svému účelu: přivést Amy zpátky,“ řekla Go. „Byl to útočný manévr. Dřív tam vládl jen benevolentní, nezasloužený, pokrytecký cit.“

Vděčně jsem se na ni usmál.

„No, nezapomeňte, že to slouží svému účelu,“ řekl Tanner. „Nicku, nemyslím to zle: Tohle je víc než neobvyklé. Většina právníků by vás nutila, abyste mlčel. Aleje to něco, co už nějakou dobu chci zkusit. S internetem, Facebookem a s YouTube už neexistuje nic jako nepředpojatý soud. Žádný čistý štít. Osmdesát, devadesát procent případu je rozhodnuto předtím, než vejdete do soudní síně. Tak proč toho nevyužít – mít ten případ pod kontrolou. Ale je to risk. Chci, abychom každé slovo, každé gesto, každou sebemenší informaci naplánovali předem. Ale vy musíte být přirozený, sympatický, jinak nás stihne pouze odvetná palba.“

„No, to zní jednoduše,“ řekl jsem. „Je to na sto procent předem připravené, přesto to působí absolutně opravdově.“

„Musíte být mimořádně opatrný, co a jak řeknete, a upozorníme Sharon, že na jisté otázky neodpovíte. Ona se vás stejně zeptá, ale naučíme vás, co máte říct: Kvůli určitým předpojatým krokům ze strany policie týkajících se tohoto případu vám na tohle bohužel opravdu nemohu v této chvíli odpovědět, i kdybych chtěl – a říct to přesvědčivě.“

„Jako mluvící pejsek.“

„Jistě, jako mluvící pejsek, který nechce jít do vězení. Jestli se nám, Nicku, podaří, aby se Sharon Schieberová obula do vašeho případu, bude to výhra. Je to neuvěřitelně neobvyklý postup, ale to jsem prostě já,“ opakoval znovu Tanner. Měl ten obrat rád, byla to jeho věčná písnička. Odmlčel se a zachmuřil obočí, zase předstíral, že přemýšlí. Hodlal dodat něco, co se mi nebude líbit.

„Co?“ zeptal jsem se.

„Musíte říct Sharon Schieberové o Andie – protože se to provalí, zkrátka se to provalí.“

„Zrovna když mě lidé konečně začínají mít rádi. Chcete, abych to prozradil?“

„Přísahám vám, Nicku – kolik případů jsem už zvládl? Tohleto vždycky – nějak, nějakým způsobem – ale vždycky vyjde najevo. Takhle máme kontrolu. Řeknete jí o Andie a omluvíte se. Omluvíte se doslova tak, jako by na tom závisel váš život. Měl jste milenku, jste muž, slabý a hloupý chlap. Ale milujete svou ženu a všechno jí vynahradíte. Uděláte ten rozhovor, následující večer ho odvysílají v televizi. Na jeho obsah je uvaleno embargo takže stanice nemůže použít aféru s Andie v upoutávkách. Můžou použít jen slovo šokující zpráva.“

„Takže vy jste jim už o Andie řekl?“

„Kdeže, to ne,“ ohradil se. „Řekl jsem jim: Máme pro vás zajímavou šokující zprávu. Takže udělejte ten rozhovor a pak máme asi čtyřiadvacet hodin času. Než se to odvysílá, řekneme Boneyové a Gilpinovi o Andie a o našem objevu v kůlně. Páni, jak jsme to pro vás dali všechno pěkně dohromady: Amy je naživu a šije boudu na Nicka! Je blázen, žárlí a šije boudu na Nicka! Och, jak šlechetné!“

„Proč to teda neříct i Sharon Schieberové? O tom, že to na mě Amy narafičila?“

„Důvod jedna. Přiznáte se k Andie, prosíte o odpuštění, celý národ vám bude chtít odpustit, budou vás litovat – Američané mají hrozně rádi, když se hříšníci kají. Ale nemůžete odhalit nic, co by vaši ženu postavilo do špatného světla; nikdo nechce slyšet, aby nevěrný manžel svou ženu za cokoli obviňoval. Nechte to, aby to za vás následující den udělal někdo jiný: zdroje blízké policii odhalily, že Nickova žena – ta, které přísahal, že ji miluje celým srdcem – to na něj všechno narafičila! To se bude v televizi líbit.“

„A důvod dvě?“

„Je hrozně složité přesně vysvětlit, jak vás Amy převezla. Tohle rozumně nevysvětlíte. To by v televizi vyznělo špatně.“

„Je mi z toho na zvracení,“ řekl jsem.

„Nicku, to je -“ začala Go.

„Já vím, já vím, musí se to udělat. Ale dovedete si představit, že svoje největší tajemství vytroubíte do světa? Já vím, že to musím udělat. A myslím, že nám to nakonec pomůže. Je to jediný způsob, jak možná přimět Amy k návratu,“ řekl jsem. „Chce, abych byl veřejně ponížen “

„Potrestán,“ opravil mě Tanner. „Ponížen, to zní tak trochu, jako byste se litoval.“

„- a abych se veřejně omluvil,“ pokračoval jsem. „Ale to bude sakra hrozné.“

„Než pokročíme, chci říct na rovinu tohle,“ oznámil Tanner. „Vyklopit policii všechno – že to Amy na Nicka narafičila – je riskantní. Většina poldů se rozhodne pro podezřelého a pak už naprosto nechtějí změnit názor. Nejsou přístupní žádným dalším možnostem. Takže existuje riziko, že jim to řekneme, oni se nám vysmějou a vás zatknou – zároveň jim taky teoreticky poskytneme předběžný náhled na naši obhajobu. Takže si můžou přesně naplánovat, jak ji pak u soudu zničit.“

„No tak počkejte, to vypadá opravdu moc špatně, Tannere,“ ozvala se Go. „Tak špatně, že se z toho nedá vybruslit.“

„Nechte mě domluvit,“ řekl Tanner. „Za prvé, myslím, že máte pravdu, Nicku. Myslím, že vás Boneyová nepovažuje za vraha. Myslím, že bude přístupná alternativní teorii. Má dobrou pověst skutečně férové policistky. S dobrým instinktem. Mluvil jsem s ní. Mám z ní dobrý pocit. Důkazy sice ukazují na vás, ale instinkt jí říká něco jiného. A navíc, pokud přece jen půjdeme k soudu, stejně bych nepoužil na vaši obhajobu ten Amyin podfuk.“

„Co tím myslíte?“

„Jak už jsem řekl, je to příliš komplikované, porota to nepochopí. Když to není jako dobrá detektivka v televizi, není to nic pro porotu. Líp by se nám hodil OJ styl. Jednoduše řečeno: policie je nekompetentní a chce vám to přišít, všechno to záleží na okolnostech, když něco nesedí, bla bla bla.“

„Bla bla bla, to mi dodává hodně důvěry,“ poznamenal jsem.

Tanner se usmál. „Porotci mě milují, Nicku. Jsem jedním z nich.“

„Vždyť stojíte proti nim, Tannere.“

„Otočte to: rádi by si mysleli, že jsou jedním ze mě.“

Všemu, co jsme teď dělali, přihlížela hrstka paparazziů s foťáky, takže jsme s Go a Tannerem odešli z domu za všeobecného blikání blesků a výkřiků. („Nedívejte se do země,“ poradil mi Tanner, „neusmívejte se, ale taky se netvařte zahanbeně. Nespěchejte, normálně běžte, nechte je, ať si vás vyfotí, a než jim začnete nadávat, zabouchněte dvířka. Pak jim můžete nadávat, jak chcete.“) Mířili jsme do St. Louis, kde se mělo interview konat, abych se na ně mohl připravit s Tannerovou manželkou Betsy, bývalou televizní moderátorkou, ze které se stala právnička. Další Boltová ve firmě Bolt & Bolt.

Byli jsme hrůzu nahánějící kolona: v jednom autě Tanner a já, v těsném závěsu Go, za ní v těsném závěsu šest aut s paparazzii, ale ve chvíli, kdy se na obzoru objevil Gateway Arch, jsem je už pustil z hlavy.

Potom, už v Tannerově střešním hotelovém apartmá, jsem byl připraven dělat to, co jsem musel, abych zvládl interview. Znovu jsem zatoužil po své oblíbené činnosti: přípravě na velký boj. Co je duševním ekvivalentem ponížení?

Dveře nám otevřela nádherná vysoká černoška.

„Dobrý den, Nicku, jsem Betsy Boltová.“

Představoval jsem si ji jako droboučkou blond krásku z Jihu.

„Nic si z toho nedělejte, každý je překvapený, když se se mnou setká.“ Betsy si všimla mého pohledu, rozesmála se a podala mi ruku. „Tanner a Betsy, to zní jako z obálky nějakého Průvodce slušného chování, že?“

„Příručky slušného chování,“ opravil ji Tanner a políbil ji na tvář.

„Vidíte? On se opravdu vyzná,“ řekl.

Uvedla nás do nádherného střešního apartmá – prosklený obývák byl plný slunce, z každé strany se vcházelo do přilehlých ložnic. Tanner se dušoval, že se nemůže ubytovat v kartágském hotelu Days Inn z úcty k Amyiným rodičům, ale my jsme ho s Go podezírali, že by nešel jinam než do pětihvězdičkového hotelu.

Chvíli jsme si povídali: Betsy se stručně zmínila o své rodině a studiích na vysoké a své kariéře (hvězdná, výborná studentka, úchvatná), každý dostal něco k pití (sodovka a clamato, o kterém jsme s Go soudili, že k Tannerovi patří, je to takový jeho módní doplněk, jako když jsem já na univerzitě nosil brýle s obyčejnými skly). Pak jsme se s Go zabořili do kožené pohovky, Betsy si sedla proti nám, dlouhé nohy elegantně sklonila k jedné straně, že se podobaly lomítku. Krásné/profesionální. Tanner za našimi zády přecházel sem a tam.

„Tak, Nicku,“ zahájila Betsy, „budu upřímná, ano?“

„Ano.“

„Vy a televize. Kromě toho blogu ze včerejška, Detektivka. com, jste hrozný.“

„Proto jsem se jako novinář věnoval tisku,“ vysvětlil jsem. „Když vidím kameru, obličej mi úplně ztuhne.“

„Přesně tak,“ souhlasila Betsy. „Vypadáte jako majitel pohřebního ústavu, tak prkenně. Ale mám takový trik, který v tomhle pomáhá.“

„Alkohol?“ zeptal jsem se. „Ten mi pomohl s tím blogem.“

„V tomhle případě to nepůjde,“ ujistila mě Betsy. Začala chystat videokameru. „Říkala jsem si, že si to napřed vyzkoušíme nanečisto. Já budu Sharon. Budu se vás ptát na věci, na které se vás bude pravděpodobně ptát ona, a vy odpovíte tak, jako byste odpovídal jí. Pak budeme vědět, jak moc jste mimo.“ Znovu se zasmála. „Vydržte.“ Měla na sobě modré pouzdrové šaty a teď z velké kabelky vyndala šňůru perel. Uniforma Sharon Schieberové. „Tannere?“

Manžel jí připnul perlový náhrdelník a Betsy se znovu usmála. „Jde mi o naprostou autentičnost. Až na můj jižanský přízvuk. A to, že jsem černá.“

„Já před sebou vidím prostě Sharon Schieberovou.“

Zapnula kameru, posadila se naproti mně, vydechla, podívala se dolů a pak vzhlédla. „Nicku, v tomto případě je spousta nesrovnalostí,“ začala televizním tónem Sharonina hlasu. „Mohl byste na úvod seznámit diváky s tím, co jste dělal toho dne, kdy vaše žena zmizela?“

„Tady, Nicku, mluvte jen o tom, jak jste v den vašeho výročí společně posnídali,“ vložil se do toho Tanner. „Protože o tom se už ví. Ale neuvádějte žádné časové údaje, nemluvte o tom, co bylo před snídaní a po. Položte důraz na tu krásnou poslední snídani. Tak, jedem.“

„Ano.“ Odkašlal jsem si. Kamera červeně blikala, Betsy se na mě dívala pohledem zvědavé novinářky. „No, jak víte, měli jsme páté výročí svatby a Amy brzy vstala a začala připravovat palačinky -“

Betsy vymrštila ruku a já ucítil na tváři palčivé štípnutí.

„Co je, ksakru?“ řekl jsem a snažil jsem se zjistit, co se stalo. Na klíně mi ležel červený gumový bonbon. Zvedl jsem ho.

„Pokaždé když vám ztuhne obličej, když se ta vaše pěkná tvář začne podobat tváři hrobníka, tak vás trefím bonbonem,“ vysvětlila Betsy, jako by to bylo něco naprosto normálního.

„A to má jako uvolnit napětí?“

„Funguje to,“ řekl Tanner. „Takhle učila mě. Akorát si myslím, že po mně házela kamením.“ Usmáli se na sebe takovým tím manželským úsměvem i ty jeden! Zdálo se, že patří k párům, které vystupují ve svém vlastním dopoledním diskusním pořadu.

„Začněte znovu, ale popovídejte trochu víc o těch palačinkách,“ řekla Betsy. „Je to vaše oblíbené jídlo? Nebo její? A co jste pro ni toho rána udělal vy, když ona kvůli vám připravovala palačinky?“

„Já jsem spal.“

„Jaký dárek jste jí koupil?“

„Ještě jsem žádný neměl.“

„Ach bože.“ Obrátila se k manželovi, oči v sloup. „V tom případě opravdu co nejvíc chvalte ty palačinky, ano? A pak mluvte o tom, co jste jí ten den hodlal koupit. Protože já vím, že byste se nevrátil domů bez dárku.“

Začali jsme znovu a já popisoval naši palačinkovou tradici, což nebyla pravda, a pak jsem vylíčil, jak pečlivě a báječně Amy vybírala dárky (to jsem dostal dalším bonbonem, tentokrát přímo do nosu, a hned jsem uvolnil tvář) a jak jsem se já, v tomhle směru beznadějný případ („každopádně hrajte manžela, který si neví rady s dárky,“ radila Betsy) pořád snažil vymyslet něco ohromujícího.

„Ne že by Amy někdy vyžadovala drahé nebo luxusní dárky,“ začal jsem a dostal jsem od Tannera zásah papírem zmačkaným do kuličky.

„Co je?“

„Minulý čas. Přestaňte už ksakru mluvit o své ženě v minulém čase.“

„Jestli tomu dobře rozumím, měli jste s manželkou nějaké krizové momenty,“ pokračovala Betsy.

„Už pár let to bylo těžké. Oba jsme přišli o práci.“

„Dobře, ano!“ vykřikl Tanner. „Oba jste o ni přišli.“

„Přestěhovali jsme se zpátky sem, abychom se mohli starat o mého otce, který má Alzheimera, a o mou dnes už zesnulou matku, zemřela na rakovinu, a k tomu všemu jsem já tvrdě pracoval ve své nové práci.“

„Dobře, Nicku, dobře,“ chválil mě Tanner.

„Nezapomeňte zdůraznit, jaký jste měl pěkný vztah k mamince,“ připomněla Betsy, i když jsem se jí o své mámě předtím vůbec nezmínil. „To snad nikdo nepopře, ne? Žádné konflikty nebo vyostřené situace?“

„Ne, měli jsme mezi sebou opravdu vřelý vztah.“

„Dobře,“ pochválila Betsy. „Tak o tom hodně mluvte. A že ten bar máte společně se sestrou – vždycky se zmiňte o sestře, když budete mluvit o baru. Kdyby patřil jenom vám, jste hráč, ale pokud ho máte napůl se svou milovanou sestrou, dvojčetem, jste -“ „Ir.“ „Pokračujte.“

„A všechno tohle vedlo “

„Ne,“ zarazil mě Tanner. „To slovo předjímá nějaký výbuch.“

„Tak jsme na sebe trochu přestali mít čas, ale já chtěl to páté výročí svatby využít k oživení našeho vztahu “

„Osvěžení našeho vztahu,“ zvolal Tanner. „Oživuje se něco, co je mrtvé.“

„K osvěžení našeho vztahu “

„Jak potom do toho osvěžení zapadá ta zatracená třiadvacetiletá osoba?“ zeptala se Betsy.

Tanner po ní hodil želé. „Bets, to se nedělá.“

„Nezlobte se, pánové, ale já jsem žena a tohle mi smrdí, na hony smrdí. Proboha, osvěžit vztah! Ta holka tu figurovala ještě i v den, kdy Amy zmizela. Ženy vás budou nenávidět, Nicku, pokud jim nepolezete do zadku. Buďte upřímný, sebekritický. Můžete to podat takhle: Přišli jsme o práci, přestěhovali jsme se, moji rodiče umírali. Já to pak zvoral. Zvoral jsem to pořádně. Najednou jsem nevěděl, kdo jsem, a bohužel jsem musel ztratit Amy, abych si to zase uvědomil. Musíte přiznat, že jste debil a že všechno byla vaše chyba.“

„Čili to, co mají obecně dělat všichni chlapi,“ řekl jsem.

Betsy se naštvaně podívala ke stropu. „A to je postoj, Nicku, na jaký byste měl být opravdu opatrný.“

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

DEVĚT DNŮ POTÉ

Jsem bez peněz a na útěku. To je teda situace! Sedím ve své festivě na kraji parkoviště u velkého komplexu restaurací rychlého občerstvení na břehu řeky Mississippi, teplý vítr ke mně přináší slanou vůni průmyslově zpracovaného masa. Už je večer marním celé hodiny – ale nemůžu se pohnout dál. Nevím kam. Auto se hodinu od hodiny zmenšuje – musím se schoulit do fetální polohy nebo mi zdřevění nohy. Dneska určitě neusnu. Dvířka vozu jsou zamčená, ale pořád čekám, že se ozve zaklepání na okénko a já uvidím křivozubého sériového vraha, který ke mně bude sladce promlouvat (nebude to ironie, jestli mě někdo skutečně zamorduje?), nebo přísného policistu, který po mně bude chtít občanku (nebylo by to ještě horší, jestli mě chytnou na parkovišti jako nějakého bezdomovce?). Neonové nápisy na restauracích pořád svítí; parkoviště je osvětlené jako fotbalové hřiště – znovu pomyslím na sebevražd
u, na to, jak nějaký vězeň musí trávit čtyřiadvacet hodin v plném světle, protože ho hlídají, aby sebevraždu nespáchal, hrozné pomyšlení. Nádrž je plná sotva do čtvrtiny, ještě horší pomyšlení je to, že zvládnu ujet ještě tak hodinu cesty kterýmkoli směrem, takže si ten směr musím zvolit pečlivě. Na jihu je Arkansas, na severu Iowa, cesta na západ vede zpátky do Ozarku. Nebo můžu jet na východ, přes řeku do Illinois. Kamkoli pojedu, tam je řeka. Vede mě nebo já vedu ji.

A najednou vím, co musím udělat.

NICK DUNNE

DESET DNŮ POTÉ

Den, kdy se mělo natáčet to interview, jsme strávili v rezervní ložnici Tannerova apartmá, připravovali jsme, co řeknu, upravovali můj vzhled. Betsy mi vybírala oblečení, Go mi nůžkami na nehty trochu přistřihla vlasy kolem uší, Betsy se mě snažila přesvědčit, abych použil makeup – pudr – aby se mi neleskla pleť. Všichni jsme mluvili potichu, protože za dveřmi se už připravoval Sharonin štáb; interview se mělo natáčet v obýváku, odkud byl výhled na Gateway Arch. Brána na západ. Nevím, k čemu měl ten objekt sloužit, snad jen aby neurčitě připomínal, že jste uprostřed země: Jste tady.

„Potřebujete aspoň trochu přepudrovat, Nicku,“ řekla Betsy nakonec a přistoupila ke mně s pudřenkou. „Potí se vám nos, když jste nervózní. Nixon kvůli zpocenému nosu prohrál volby.“ Tanner na to dohlížel jako nějaký dirigent. „Na té straně mu to moc nestříhejte, Go,“ volal. „Bets, opatrně s tím pudrem, radši míň než víc.“

„Měli jsme mu dát botox,“ řekla. Botox podle všeho odstraní pot i vrásky – někteří jejich klienti dostali sérii injekcí do podpaží, než šli k soudu, a mně to už nabízeli taky. Jemně, nenápadně, kdybychom museli k soudu.

„Jo, opravdu potřebuju, aby se novináři chytli toho, že jsem dostával botox v době, kdy se moje žena pohřešovala,“ řekl jsem. „Pohřešuje,“ opravil jsem se. Věděl jsem, že Amy není mrtvá, ale taky jsem věděl, že je tak daleko z mého dosahu, že klidně mohla být. Manželka v minulém čase.

„Dobrý postřeh,“ pochválil mě Tanner. „Ale příště to udělejte dřív, než to vypustíte z pusy.“

V pět odpoledne zazvonil Tannerovi mobil a on se podíval na displej. „Boneyová.“ Poslal to do hlasové schránky. „Zavolám jí potom.“ Nechtěl, aby nás nějaké nové informace, otázky či zvěsti donutily předělat náš výstup. Souhlasil jsem: ani já v té chvíli nechtěl myslet na Boneyovou.

„Neměli bychom se přece jenom zeptat, co chce?“ navrhla Go.

„Chce mě akorát ještě víc naštvat,“ řekl jsem. „Zavoláme jí. Za pár hodin. Může počkat.“

Všichni jsme se na tom shodli, hromadně jsme se ujistili, že nešlo o telefonát, se kterým bychom si měli dělat starosti. Na půl minuty se v pokoji rozhostilo ticho.

„Musím říct, že se docela těším na setkání se Sharon Schieberovou,“ přiznala se nakonec Go. „Je hrozně nóbl. Nejako ta Connie Chungová.“

Rozesmál jsem se, o to jí šlo. Naše máma milovala Sharon Schieberovou a nesnášela Connie Chungovou – nikdy jí neodpustila, že v televizi ztrapnila matku Newta Gingriche, který se prý vyjádřil o Hillary Clintonové, že je kráva. Já si ten rozhovor nepamatuju, ale vím, jak se nad tím máma rozhořčovala.

V šest jsme vstoupili do obýváku, kde byly připravené dvě židle proti sobě, v pozadí Gateway Arch, všechno bylo načasováno tak, aby oblouk zářil v zapadajícím slunci, ale aby slunce nesvítilo do oken. Jeden z nejdůležitějších okamžiků mého života, pomyslel jsem si, diktovaný úhlem slunečních paprsků. Producentka, jejíž jméno jsem si nezapamatoval, k nám přicupitala v lodičkách na nebezpečně vysokém podpatku a vysvětlila mi, co mě čeká. Otázky se mohou klást několikrát, aby rozhovor probíhal hladce a aby byl prostor na Sharoniny reakce. Před tím, než odpovím, nemůžu mluvit se svým právníkem.

Můžu svou odpověď přeformulovat, ale nesmím změnit její obsah. Tady je voda, zkusme si to na mikrofon.

Vykročili jsme k židlím a Betsy mě zlehka drcla do ruky. Podíval jsem se na ni, ukázala mi sáček gumových bonbonů. „Nezapomeňte.“ řekla a pohrozila mi prstem.

Najednou se otevřely dveře apartmá a vešla Sharon Schieberová, tak lehce, jako by ji na svých křídlech neslo hejno labutí. Byla to krásná žena, žena, která asi nikdy nevypadala jako holčička. Žena, které se asi nikdy nepotil nos. Měla husté tmavé vlasy a obrovské hnědé oči, které se dokázaly dívat laním nebo strašlivým pohledem.

„To je Sharon!“ zašeptala Go nadšeně, napodobila naši mámu.

Sharon se k ní otočila a vznešeně pokývla, pak nás přišla pozdravit. „Jsem Sharon,“ řekla srdečným hlubokým hlasem a vzala Go za obě ruce.

„Naše matka vás milovala,“ řekla Go.

„To jsem moc ráda,“ řekla Sharon a podařilo se jí, aby to zaznělo srdečně. Otočila se ke mně a chtěla se mnou začít mluvit, ale v té chvíli k ní přiklapala producentka na vysokých podpatcích a pošeptala jí něco. Pak čekala na Sharoninu reakci, pak jí pošeptala ještě něco.

„Bože. Ach bože,“ řekla Sharon. Když se zase otočila ke mně, už se vůbec neusmívala.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

DESET DNŮ POTÉ

Zavolala jsem: domluvila si schůzku. K setkání může dojít až dnes večer – existují předvídatelné komplikace , tak trávím den úpravami a přípravami.

Umyju se u McDonalda – pomocí zeleného gelu a mokrých papírových ručníků – a převleču se do laciných letních šatů z tenoučké látky. Přemýšlím, co řeknu. Jsem překvapivě nedočkavá. Život v té díře mě unavoval: společná pračka, která se pokaždé zasekla nebo ucpala nějakou zapomenutou ponožkou a museli jste se do ní dobývat kleštěmi, roh koberce v chatce, který byl pořád záhadně mokrý, kapající kohoutek v koupelně.

V pět hodin vyrážím na sever na místo setkání, do kasina u řeky, které se jmenuje U Podkovy. Vynoří se zničehonic, blikající neonový nápis uprostřed prořídlého lesa. Vjedu tam v oblaku kouře – klišé, které jsem nikdy nepraktikovala, zaparkuju auto a prohlížím si to tam: směsice starých lidí, pohybují se o holích nebo pomocí chodítek jako poraněný hmyz, táhnou kyslíkové láhve k zářícím světlům. Mezi skupinami osmdesátníků se rychle proplétají vyšňoření mladíci, kteří se asi moc dívali na filmy z Las Vegas a nevědí, jak jsou dojemní, když se snaží vypadat jako legendární Rat Pack z Las Vegas, tady, v missourijských lesích a v těch levných oblecích.

Vcházím pod zářící billboard slibující – jen na dva večery opětovné setkání nějaké slavné doowop kapely z padesátých let. Uvnitř působí kasino chladně a stěsnaným dojmem. Automaty na mince cinkají, veselé elektronické pípání nejde dohromady s pohaslými, svěšenými tvářemi lidí sedících před hracími automaty, kouří cigarety a zároveň jsou vybaveni kyslíkovými maskami. Mince dovnitř mince dovnitř mince dovnitř mince dovnitř mince dovnitř cinkcinkcink! mince dovnitř mince dovnitř. Peníze, které tady vyhodí, jdou na nedostatečně financované státní školy, kam chodí jejich znudění ospalí vnuci. Mince dovnitř mince dovnitř. Kolem se potácí skupinka opilých mladíků, někdo se loučí se svobodou, rty mají vlhké od panáků; ani si mě nevšimnou, šedé myši ostříhané na Hamilla. Mluví o dívkách, sežeňte nějaký holky, ale kromě mě má většina místních děvčat tak přes šedesát. Kluci zapijí své zklamání a cestou domů se budou snažit nezabít nějakého jiného motoristu.

Čekám v malém baru nalevo od vchodu do kasina, dle plánu, a sleduju kapelu složenou z obstarožních pánů, vyhrává početnému bělovlasému publiku, posluchači luskají prsty a tleskají do rytmu, zkroucené prsty šmejdí v miskách s buráky. Kostliví zpěváci, seschlí pod oslnivými smokingy, se pomalu a opatrně točí, mají umělé klouby, je to tanec skomírajících.

To kasino se nejdřív zdálo jako dobrý nápad – hned u dálnice, plné opilců a starých lidí, obě tyto skupiny mají problémy se zrakem. Ale cítím se tu stísněná a nesvá, vím, že v každém rohu je kamera, že se dveře můžou zaklapnout.

Už se chystám odejít, když ke mně pomalu dojde.

„Amy.“

Přivolala jsem si na pomoc (a podporu) oddaného Desiho. Desiho, se kterým jsem nikdy úplně nepřerušila kontakt a který mě – navzdory tomu, co jsem nakecala Nickovi a rodičům – ani v nejmenším neznervózňuje. Desi, další muž od Mississippi. Vždycky jsem věděla, že by se mi někdy mohl hodit. Je fajn mít aspoň jednoho člověka, kterého můžete využít k čemukoli. Desi je takový rytířský typ. Miluje ženy v nesnázích. Během těch let po škole, když jsme spolu mluvili a já se ho zeptala na jeho současnou přítelkyni, vždycky odpovídal, ať šlo o kteroukoli z nich: „No, bohužel se jí nedaří moc dobře.“ Ale vím, že to je něco pro Desiho – poruchy příjmu potravy, závislost na analgetikách, ochromující deprese. Nikdy není šťastnější, než když může sedět u lůžka. Nestojí o to být v posteli, ale být nablízku nemocné, s vývarem, šťávou a jemně škrobeným hlasem. Chudák holka.

Teď je tady, v elegantním bílém obleku pro polovinu léta (Desi obměňuje šatník co měsíc – to, co se hodilo nosit v červnu, už nevyhovuje pro červenec – vždycky jsem obdivovala preciznost, s jakou se Collingsovi oblékali). Vypadá dobře. Já ne. Jsem si příliš vědoma svých nemoderních brýlí a nadbytečných kil v pase.

„Amy.“ Dotkne se mé tváře, pak mě k sobě přitáhne a obejme. Není to medvědí stisk, to Desi nedělá, je to takové přivinutí k sobě, jako ušité právě a jen vám na míru. „Drahoušku. Nedovedeš si to ani představit. Když jsi zavolala. Myslel jsem, že zešílím. Připadalo mi, že se mi to zdá! Snil jsem o tom, že jsi živá, a potom jsi opravdu zavolala! Jsi v pořádku?“

„Teď ano,“ řekla jsem. „Teď už se cítím v bezpečí. Bylo to hrozné.“ A propuknu v slzy, skutečné slzy, neměla jsem je v plánu, ale přinášejí mi takovou úlevu a tolik se k tomuhle momentu hodí, že se jim úplně poddám. Odplavují stres: nervy, že musím dodržet svůj plán, strach, že mě chytí, ztrátu peněz, zradu, hrubé zacházení, čirý děs, že se o sebe poprvé v životě musím postarat sama.

Vypadám docela hezky po asi dvouminutovém pláči – kdybych brečela déle, začalo by mi téct z nosu a obličej by mi opuchl, ale takhle se mi jen zvětšily rty a oči, tváře zrůžověly. S tváří zabořenou do Desiho ramene jsem počítala, jedna Mississippi, dvě Mississippi – zas ta řeka – a zastavila jsem slzy po jedné minutě a čtyřiceti osmi vteřinách.

„Je mi líto, že jsem se sem nedostal dřív, drahoušku,“ říká Desi.

„Vím, jak tě Jacqueline zaměstnává,“ zahuhlám. Jeho matka je ožehavým tématem v našem vztahu.

Pozorně si mě prohlíží. „Vypadáš velice. jinak,“ řekne. „Taková plnější, hlavně v obličeji. A ty tvoje vlasy “ zarazí se. „Amy. Nikdy by mě nenapadlo, že budu moct být za něco tak vděčný. Řekni mi, co se stalo.“

Vyprávím mu děsivý příběh o vlastnickém vztahu a hněvu, o krutosti buranů ze Středozápadu, o bědném těhotenství, bestiální dominanci. O znásilnění a pilulkách a alkoholu a pěstech. O špičatých kovbojských botách kopajících do žeber, o strachu a zradě, lhostejnosti rodičů, izolaci a o tom, jak mi Nick na závěr řekl: „Nikdy ode mě nemůžeš odejít. Zabiju tě. Najdu si tě kdekoli. Jsi moje.“

Jak jsem musela zmizet, abych byla v bezpečí já i moje nenarozené dítě. Jak jsem potřebovala Desiho pomoc. Svého spasitele. Můj příběh nasytil jeho hlad po zničených ženách – já jsem teď byla ta nejubožejší z nich. Před mnoha lety, ještě na škole, jsem mu vyprávěla o otcových nočních návštěvách mého pokojíčku, já v růžové noční košilce s volánky, zírám do stropu, dokud to neskončí. Desi mě od té lži miluje, vím, že si představuje, jak se milujeme, jak je něžný a pozorný, když do mě pronikne, jak mě hladí po vlasech. Vím, že si představuje, jak tiše pláču, když se mu vzdávám.

„Nemůžu se nikdy vrátit ke svému předchozímu životu, Desi. Nick mě zabije. Nikdy se nebudu cítit v bezpečí. Ale nemůžu ho nechat jít do vězení. Jen jsem chtěla zmizet. Neuvědomila jsem si, že si policie bude myslet, že to udělal on.“

Podívala jsem se pěkně na ty hudebníky na pódiu, osmdesátiletý kostlivec pěje o lásce. Nedaleko od našeho stolu jakýsi toporný chlapík s přistřiženým knírkem odhazuje svůj kelímek do koše a vytuhne (termín, který jsem se naučila od Nicka). Kéž bych viděla něco barvitějšího. A teď se dívá na mě, hlavu nakloněnou na stranu, v přehnaném zmatku. Kdyby to bylo v kresleném filmu, škrábal by se na hlavě a pitvorně by to pištělo. Z nějakého důvodu si pomyslím: Vypadá jako polda. Otočím se k němu zády.

„Nick je ten poslední, z koho bys měla mít strach,“ řekl Desi. „Předej tu starost mně a já to zařídím.“ Natáhne ruku, staré známé gesto. Přebírá moje trápení; je to rituální hra, hráli jsme ji v době našich studií. Předstírám, že mu něco kladu do nastavené dlaně, on pak sevře prsty a mně je opravdu líp.

„Ne, já se tím nebudu zabývat. Doufám, že Nick za to, co ti provedl, zemře,“ prohlásil. „V normální společnosti by se tak stalo.“

„Ale my žijeme v nenormální společnosti, takže musím zůstat schovaná,“ řekla jsem. „Myslíš, že je to ode mě hrozné?“ Odpověď už znám předem.

„Drahoušku, to určitě ne. Děláš to, k čemu jsi byla donucena. Bylo by šílenství udělat něco jiného.“

Neptá se na nic kolem těhotenství. Věděla jsem, že se na to ptát nebude.

„Jsi jediný, kdo to ví,“ řeknu.

„Postarám se o tebe. Co můžu udělat?“

Předstírám, že mě jeho otázka zarazila, koušu se do rtu, dívám se jinam a pak zase na Desiho. „Potřebuju peníze, abych chvíli přežila. Uvažovala jsem, že si najdu nějakou práci, ale “

„Ne ne, to nedělej. Teď jsi všude, Amy – ve všech zprávách, ve všech časopisech. Někdo by tě mohl poznat. I s tím -“ dotkne se mých vlasů – „novým sportovním sestřihem. Jsi krásná žena a pro takové je těžké zmizet.“

„Bohužel máš asi pravdu,“ říkám. „Jen nechci, aby sis myslel, že tě hodlám využívat. Ale nevěděla jsem, kam jinam jít “

Ke stolu přijde servírka, nevýrazná brunetka namaskovaná jako krásná brunetka, a postaví na stůl naše pití. Odvrátím se od ní a vidím, že ten zvědavý chlap s knírkem už stojí o něco blíž a s mírným úsměvem mě pozoruje. Vypadávám z role. Stará Amy by sem nikdy nevkročila. Mozek mám zamlžený dietní kolou a pachem svého těla.

„Objednala jsem ti džin s tonikem,“ řeknu.

Desi se mírně ušklíbne.

„Co?“ ptám se, ale už vím.

„To je moje jarní pití. Teď si dávám whisky a zázvorovou limonádu.“

„Tak ti to objednám a ten džin vypiju sama.“

„Ne, to je v pořádku, nedělej si starosti.“

Koutkem oka zase zaznamenám toho čumila. „Ten chlápek s knírkem – teď se tam nedívej – kouká na mě?“

Desi se nenápadně ohlédne a zavrtí hlavou. „Dívá se na ty… zpěváky.“ Vysloví to slovo pochybovačně. „Ty nepotřebuješ jen trochu peněz. Budeš mít toho skrývání plné zuby. Nebudeš se moct podívat nikomu do obličeje. Žít mezi“ – rozhodí rukama na celé kasino „lidmi, s kterými podle mě nemáš skoro nic společného. Žít pod svou úroveň.“

„Takhle to bude dalších deset let. Než zestárnu a ta věc vyšumí a já se zase budu moct cítit klidná.“

„Cha! Ty jsi ochotná takhle žít deset let, Amy?“

„Psst, nevyslovuj to jméno.“

„Cathy nebo Jenny nebo Megan či co, nebuď směšná.“ Servírka se vrací a Desi jí podá dvacetidolarovku a mávne rukou, že je to v pořádku. Dívka odchází a usmívá se. Drží tu dvacku jako vzácnost. Napiju se. Děťátku to neublíží.

„Myslím, že Nick tě neobviní, když se vrátíš,“ řekne Desi.

„Cože?“

„Přijel za mnou. Myslím, že ví, že za to může on -“

„On byl za tebou? Kdy?“

„Minulý týden. Naštěstí než jsem s tebou mluvil.“

Nick o mě během uplynulých deseti dnů projevil víc zájmu než za těch pár posledních let. Vždycky jsem si přála muže, který by se o mě popral – brutálně, do krve. Nick přijel vyslechnout Desiho, to je dobrý začátek.

„Co říkal?“ ptám se. „Jak působil?“

„Jako prvotřídní kretén. Chtěl to hodit na mě. Vyprávěl mi nějakou šílenou historku o tom, jak jsem -“

Tu lež o Desim, který se kvůli mně chtěl zabít, jsem měla vždycky ráda. Byl z našeho rozchodu opravdu zničený, otravoval, dolézal, pořád se potloukal kolem a doufal, že ho vezmu zpátky. Takže se i klidně mohl pokusit o sebevraždu.

„Co ti Nick o mně povídal?“

„Myslím si, že ví, že ti teď nemůže ublížit, když tě zná celý svět a má o tebe starost. Nechal by tě, aby ses bezpečně vrátila, a pak by ses mohla rozvést a vzít si toho pravého.“ Dlouze se napil. „Konečně.“

„Nemůžu se vrátit, Desi. I kdyby lidé věřili tomu, že mě Nick tak týral. Pořád by mě nenáviděli – byla bych ta, kdo ho podvedl. Byla bych ten největší vyvrhel na světě.“

„Byla bys můj vyvrhel a já bych tě miloval, ať by se dělo cokoli, a před vším bych tě ochránil,“ řekl Desi. „Nikdy by ses tím už nemusela zabývat.“

„Nikdy bychom se už nemohli s nikým stýkat.“

„Mohli bychom odsud odjet, kdybys chtěla. Bydlet ve Španělsku, Itálii, kdekoli by se ti líbilo, jíst celý den mango a ležet na slunci. Dlouho spát, hrát scrabble, jen tak si prohlížet knihy, plavat v moři.“

„A až bych zemřela, stala by se ze mě nějaká bizarní poznámka pod čarou – ukázka šílenství. Ne, přece jen ještě mám svou hrdost, Desi.“

„Nedovolím ti, aby ses vrátila k tomu kočovnému životu. To ne. Pojeď se mnou, ubytuju tě v domě u jezera. Je na velice odlehlém místě. Budu ti tam vozit jídlo a všechno, co budeš potřebovat. Můžeš se tam schovat, být tam sama, dokud se nerozhodneme co dál.“

Desiho dům u jezera byl honosné sídlo a vozit jídlo znamenalo stát se mým milencem. Pocítila jsem, jak z něj sálá palčivá touha. Trochu se pod oblekem vrtěl, jak chtěl, aby se tak stalo. Desi byl sběratel: měl čtyři auta, tři domy, neskutečné množství obleků a bot. Hrozně rád by věděl, že mě má někde schovanou ve vitríně. Nejfantastičtější představa bílého rytíře: ukradne týranou princeznu z jejího špinavého prostředí a umístí ji pod svou pozlacenou ochranu na hradě, kam se kromě něj nikdo nedostane.

„To nemůžu udělat. Co když to policie nějak zjistí a přijde dům prohledat?“

„Amy, policie si myslí, že jsi mrtvá.“

„Ne, já se teď o sebe musím postarat sama. Můžu tě jen poprosit o trochu peněz?“

„Co když řeknu ne?“

„Pak budu vědět, že tvoje nabídka pomoci není upřímná. Že jsi jako Nick a jen nade mnou chceš mít moc a je ti jedno, jak to dokážeš.“

Desi mlčel, s napjatým výrazem se napil. „To, co říkáš, je dost příšerné.“

„Příšerné je se tak chovat.“

„Já se tak nechovám,“ bránil se. „Mám o tebe strach. Zkus to aspoň, ten dům u jezera. Když ze mě budeš mít nějaký stísněný pocit, bude ti to nějak nepříjemné, odejdeš. Nemůže se ti stát nic horšího, než že si pár dní odpočineš a uvolníš se.“

Chlápek s knírkem je najednou u našeho stolu, tváří se mu mihl úsměv. „Madam, asi nejste do přízně s Enloeovými, že?“ ptá se.

„Ne,“ řeknu a odvrátím se.

„Promiňte, prostě vypadáte jako jedna “

„Jsme z Kanady, a teď nás omluvte,“ přeruší ho příkře Desi, chlap obrátí oči v sloup, zamumlá ježíši a vrací se k baru. Ale pořád po mně pokukuje.

„Měli bychom odejít,“ navrhuje Desi. „Pojeď do toho domu u jezera. Vezmu tě tam teď.“ Vstane.

Desiho dům u jezera bude mít nádhernou kuchyň, budou tam pokoje, kterými se budu moct procházet, budu tam moct tančit, tak jsou velké. Bude tam wifi a kabelovka – všechno, co mé velitelské stanoviště potřebuje – a obrovská vana a plyšové župany a postel, která nehrozí zhroucením.

Bude tam i Desi, ale Desiho zvládnu.

Ten chlápek u baru na mě pořád civí, už ne tak laskavě.

Nakloním se a zlehka Desiho políbím na rty. Musí to vypadat jako moje rozhodnutí. „Ty jsi tak báječný muž. Mrzí mě, že tě zatahuju do téhle situace.“

„Já v ní chci být, Amy.“

Jsme na odchodu, procházíme obzvlášť depresivním barem, ze všech koutů bzučí televize, vtom uvidím tu Děvku.

Děvka je na tiskové konferenci.

Andie vypadá drobná a neškodná. Jako dívka na hlídání dětí a ne taková ta sexy z nějakého pornofilmu, ale jako obyčejná holka ze sousedství, která si s dětmi opravdu hraje. Vím, že to není skutečná Andie, protože skutečnou Andie jsem přece v jejím skutečném životě špehovala. Ve skutečném životě nosí přiléhavá trička, která zdůrazňují její prsa, a upnuté džíny, vlasy má dlouhé a vlnité. Ve skutečném životě vypadá svůdně a láká k šukání.

Teď má na sobě volánkové šatičky a vlasy zastrčené za uši a vypadá, že až doteď brečela, podle zčervenalých váčků pod očima. Působí vyčerpaně a nervózně, ale je velmi hezká. Hezčí, než jsem si myslela dřív. Nikdy jsem ji takhle zblízka neviděla. Má pihy.

„A sáááákra,“ říká nějaká žena své kamarádce, nějaké obyčejné ženské s mahagonovým přelivem.

„No néééé, mně už toho chlapa začínalo bejt líto,“ říká ta kamarádka.

„I to, co mám v ledničce, je starší než ta holka. Takovej hajzl.“

Andie stojí u mikrofonu a se sklopenými tmavými řasami čte prohlášení, třese se jí v ruce jako osikový list. Horní ret má vlhký, leskne se ve světlech kamery. Setře si pot ukazováčkem. „Ehm. Mé prohlášení zní takto: Měla jsem poměr s Nickem Dunnem od dubna roku 2011 do července letošního roku, kdy jeho manželka, Amy Dunneová, zmizela. Nick byl můj profesor na univerzitě v Severním Kartágu, spřátelili jsme se a pak jsme se sblížili.“

Andie se odmlčí a odkašle si. Nějaká tmavovlasá žena za ní, ne o moc starší než já, jí podává sklenici vody, Andie ji rychle vypije, sklenice se třese.

„Hluboce se stydím, že jsem se zapletla se ženatým mužem. Odporuje to mým morálním hodnotám. Opravdu jsem věřila, že jsem do Nicka Dunnea zamilovaná “ začne brečet, hlas se jí chvěje – „a že on miluje mě. Řekl mi, že jeho vztah s manželkou skončil a že se brzy rozvedou. Nevěděla jsem, že je Amy Dunneová těhotná. Spolupracuju s policií při vyšetřování jejího zmizení a udělám vše, co je v mých silách, abych pomohla.“

Má tenký hlásek, takový dětský. Vzhlédne na zeď kamer v řadě před sebou a vypadá v šoku, zase sklopí zrak. Na kulatých tvářích jí naskočí dvě červené skvrny jako jablíčka.

„Já. já.“ Začne vzlykat a její matka – ta žena musí být její matka, obě mají stejné velké oči – ji obejme kolem ramen. Andie čte dál. „Je mi to tak líto a stydím se za to, co jsem udělala. A chci se omluvit Amyině rodině za to, jakou roli jsem sehrála v jejich trápení. Spolupracuju s policií při vyše Ach, to jsem už říkala.“

Slabě se usměje, je to rozpačitý úsměv, a novináři se povzbudivě zahihňají.

„Chudák malá,“ řekne ta s mahagonovým přelivem.

Je to kurvička, nezaslouží si lítost. Nemůžu uvěřit, že by Andie mohl někdo litovat. Doslova tomu odmítám věřit.

„Jsem třiadvacetiletá studentka,“ pokračuje. „Žádám jen o trochu soukromí, než se mi tahle bolavá rána zahojí.“

„Hodně štěstí,“ zamumlám, když Andie odstoupí od mikrofonu a nějaký policista odmítne jakékoli otázky a odcházejí mimo kameru. Přistihnu se, že se nakláním doleva, jako bych mohla jít za nimi.

„Chudák malá,“ říká ta starší žena. „Vypadala tak vyděšeně.“

„Myslím si, že to nakonec udělal.“

„Byl s ní víc než rok!“

„Slizoun.“

Desi do mě lehce šťouchne a vykulí oči v otázce: Věděla jsem o tom? Jsem v pořádku? Můj obličej je maskou vzteku – chudák malá, proboha ale dokážu to kvůli téhle zradě předstírat. Přikývnu, slabě se usměju. Jsem v pořádku. Už chceme odejít, ale vtom uvidím své rodiče, jako vždy se drží za ruce a předstupují k mikrofonu v tandemu. Matka vypadá, že se zrovna nechala ostříhat. Říkám si, jestli mám být naštvaná, že má během mého zmizení myšlenky na parádu. Když někdo zemře a příbuzní se dají do řeči, vždycky slyšíte, jak tvrdí: Ten a ten by si to přál takhle. Já to takhle nechci.

Mluví matka. „Naše prohlášení je krátké a nebudeme po něm odpovídat na žádné otázky. Nejdříve děkuji za obrovské projevy sympatií k naší rodině. Zdá se, že svět Amy miluje stejně jako my. Amy: chybí nám tvůj milý hlas a humor, tvůj ostrovtip a dobré srdce. Jsi vskutku úžasná. Vrátíme tě do naší rodiny. Vím to. Za druhé: až do dnešního rána jsme nevěděli, že náš zeť, Nick Dunne, má mimomanželský poměr. Od počátku této hrozné události se o celou věc nezajímal tolik, jak by měl, neprojevil náležité obavy. I když jsme byli na pochybách, přičítali jsme jeho chování šoku. S tímto novým zjištěním se už na tu věc takhle nedíváme. Vzhledem k tomu jsme přestali Nicka podporovat.

S pokračujícím vyšetřováním můžeme jen doufat, že se nám Amy vrátí. Její příběh musí pokračovat. Svět čeká na další kapitolu.“ Amen, řekne někdo.

NICK DUNNE

DESET DNŮ POTÉ

Představení skončilo, Andie a Elliottovi zmizeli z dohledu. Sharonina producentka vypnula špičkou boty televizi. Všichni přítomní na mě hleděli, čekali na vysvětlení, host na večírku, který se právě vykadil na zem. Sharon se na mě až příliš zářivě usmála, rozzlobený úsměv, který jen napjal její botox. Na obličeji se jí vytvořily vrásky na nesprávných místech.

„No?“ řekla svým klidným sametovým hlasem. „Co to ksakru bylo?“

Tanner se ozval. „To byla ta bomba. Nick byl a je zcela připraven odhalit a prodiskutovat své skutky. Je mi líto, že to přišlo právě teď, ale svým způsobem je to pro vás lepší, Sharon. Budete mít od Nicka jeho první reakci.“

„Bylo by dobře, kdybyste teda měl nějaké zatraceně zajímavé sdělení, Nicku.“ Odplula a ještě zavolala: „Připravte mikrofon, uděláme to teď,“ na nikoho konkrétního.

Sharon Schieberová, mě, jak se ukázalo, zatraceně zbožňovala. V New Yorku jsem vždycky slýchal zvěsti, že se sama dopustila nevěry, ale pak se vrátila k manželovi, šeptalo se o tom spíš jen mezi novináři. Stalo se to skoro před deseti lety, ale já si říkal, že by ještě mohla cítit nutkání zprostit mě viny. Cítila. Zářila úsměvy, jednala se mnou jako ve vatičce, lichotila a škádlila. Upřímně na mě špulila své plné rty natřené leskem – kloubnatou ruku pod bradou – a pálila na mě ty svoje otázky na tělo a já je pro tentokrát zodpověděl dobře. Nejsem lhář tak oslnivého kalibru jako Amy, ale na druhé straně to taky umím, když to musí být. Působil jsem jako muž, který miluje svou ženu, který se za svou nevěru stydí a chce už být hodný. Předchozího večera, když jsem nervozitou nemohl spát, jsem si na internetu pustil Hugha Granta v show Jaye Lena z roku 1995, kde se omlouval národu, že si zadal s prostitutk
ou. Koktal, zajíkal se a ošíval, jako by měl kůži o dvě čísla menší. Ale žádné výmluvy: „Myslím, že každý z nás ví, co je v životě správné a co ne, a já udělal něco špatného. a tady to říkám.“ Sakra, ten chlap byl dobrý – vypadal zahanbeně, nervózně, byl tak roztřesený, že se vám chtělo vzít ho za ruku a říct: Kámo, vždyť se nic tak hrozného nestalo, nemusíš se tak trýznit. Což byl účinek, kterého jsem chtěl dosáhnout. Díval jsem se na ten klip tolikrát, že mi už hrozilo, že od něj pochytím i ten jeho britský přízvuk.

Byl jsem úplně obyčejný chlap: manžel, o kterém Amy vždycky tvrdila, že se neumí omluvit, a já to nakonec udělal, použil jsem slova a emoce vypůjčené od herce.

Ale fungovalo to. Sharon, udělal jsem něco špatného, neodpustitelného. Nemůžu to ničím omluvit. Sám sebe jsem zklamal – nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem podvodník. Je to neomluvitelné, neodpustitelné a já jen chci, aby Amy přišla domů, abych mohl zbytek života strávit tím, že jí to vynahradím, že se k ní budu chovat, jak si zaslouží.

Ano, hrozně rád bych se k ní choval, jak si zaslouží.

Ale jde o to, Sharon: já Amy nezabil. Nikdy bych jí neublížil. To, co se tu děje, nazývám v duchu (zasmání) abbottovský efekt. Ten trapný, nezodpovědný druh žurnalismu. Jsme tak zvyklí dívat se na tyto vraždy žen, je nám to předkládané jako druh zábavy, což je nechutné, a kdo je v těchto pořadech viníkem? Je to vždycky manžel. Proto si myslím, že veřejnost a v určité míře dokonce i policie postupně dospěly k přesvědčení, že je tomu tak pokaždé. Od samého počátku se vlastně předpokládalo, že jsem svou ženu zabil já – protože nám tyhle příběhy vykládají pořád dokola – a to je špatně, je to morálně špatně. Já jsem svou ženu nezabil. Chci, aby se vrátila domů.

Věděl jsem, že Sharon uvítá příležitost vypodobnit Ellen Abbottovou jako krávu, které jde jen o senzaci. Věděl jsem, že královskou Sharon s její dvacetiletou novinářskou praxí, Sharon, která má za sebou rozhovory s Arafatem, Sarkozym a Obamou, urazí jen pouhá představa Ellen Abbottové. Jsem (byl jsem) novinář, znám ten dril, takže když jsem použil obratu abbottovský efekt poznal jsem, že to Sharon zacukalo v koutcích, decentně zvedla obočí, celé její vzezření se rozjasnilo. Byl to pohled, z kterého poznáte: Trefil jsem se.

Na konci rozhovoru mě Sharon vzala za obě ruce – měla je chladné, trochu mozolnaté, řekl bych, že je náruživá hráčka golfu – a popřála mi hodně štěstí. „Budu vás mít na očích, příteli,“ řekla, pak políbila Go na tvář a odšustila od nás, zadní část šatů měla posetou sponami do kravaty, aby se jí vpředu nekrčily.

„Udělal jsi to bezvadně,“ řekla mi Go, když zamířila ke dveřím. „Jsi úplně jiný než dřív. Takový sebejistý, ale ne nafoukaný. Ani tu čelist už nemáš tak… hajzlovskou.“

„Už nemám ten důlek na bradě.“

„Jo, skoro. Uvidíme se doma.“ Poplácala mě po rameni jako nějakého vítěze.

Po rozhovoru se Sharon Schieberovou následovaly ještě dvě rychlovky – jedna pro kabelovku a jedna pro televizní společnost. Zítra se bude vysílat Schieberová a pak budou následovat ty další, takové domino omluv a lítosti. Teď jsem to měl ve svých rukou. Už nikdy jsem nehodlal působit jako potenciálně vinný manžel nebo manžel bez emocí nebo manžel, který bezcitně podvádí svou ženu. Byl jsem ten chlap, kterého každý zná – ten typ stejný jako mnoho mužů (a žen): podváděl jsem, cítím se mizerně, udělám, co je potřeba, abych napravil situaci, protože jsem opravdový muž.

„Stojíme si docela dobře,“ prohlásil Tanner, když jsme skončili. „Ta záležitost s Andie nebude tak hrozná, jak mohla být, díky tomu interview se Sharon. Jen odteď musíme mít vždycky náskok.“

Zavolala Go a já to zvedl. Hlas měla tenký a vysoký.

„Je tu policie s povolením k prohlídce kůlny, jsou taky v tátově domě. Jsou. mám strach.“

Když jsme dorazili, Go byla v kuchyni a kouřila a soudě podle množství nedopalků v kýčovitém popelníku ze sedmdesátých let už kouřila druhou krabičku. Na barové stoličce seděl mladý policista, neměl skoro žádná ramena, vlasy na ježka a tvářil se rozpačitě.

„To je Tyler,“ představila ho. „Pochází z Tennessee, má koně jménem Custard -“

„Custer,“ opravil ji.

„Custer, je alergický na buráky. Ne ten kůň, ale Tyler. Jo, a taky má natržený vaz ramenního kloubu, což je zranění, které mívají nadhazovači v baseballu, ale on neví jistě, jak k tomu přišel.“ Potáhla z cigarety. Oči se jí zarosily. „Už je tu dlouho.“

Tyler se na mě pokusil vrhnout pohled drsňáka, přestal pozorovat své naleštěné boty.

Zadními lítačkami vešla Boneyová. „To je den, lidi,“ řekla. „Škoda, že jste nám, Nicku, neuznal za vhodné sdělit, že máte milenku. Ušetřilo by nám to spoustu času.“

„Rádi to s vámi prodiskutujeme, stejně jako obsah té kůlny, právě jsme byli na cestě k vám a chtěli vám o obojím říct,“ ozval se Tanner. „Upřímně řečeno, kdybyste nám prokázali laskavost a dali nám o Andie vědět, mohli jsme předejít mnohému trápení. Ale vy jste potřebovali uspořádat tiskovku, museli jste získat publicitu. Bylo to nechutné, vystavit tu holku něčemu takovému.“ „Správně,“ řekla Boneyová. „Tak, ta kůlna. Chcete jít všichni se mnou?“ Otočila se k nám zády a vykročila po vyprahlé trávě ke kůlně. Z vlasů jí visela pavučina jako závoj. Netrpělivě na mě mávla, když viděla, že nejdu. „Pojďte,“ řekla. „Já vás neukousnu.“

Kůlna byla osvětlená několika přenosnými světly, takže vypadala ještě zlověstněji.

„Kdy jste tu byl naposledy, Nicku?“

„Byl jsem tu nedávno, když mě sem dovedla nápověda mé ženy v souvislosti s honbou za pokladem. Ale ty věci nejsou moje a ničeho jsem se tu nedotkl -“

Tanner mě přerušil: „Můj klient a já máme převratnou novou teorii “ začal a pak se zarazil. Jeho televizní tón byl tak neuvěřitelně hrozný a nevhodný, až jsme sebou všichni trhli.

„Och, převratnou, no to je vzrušující,“ řekla Boneyová.

„Zrovna jsme vás chtěli informovat -“

„Opravdu? To teda skutečně v tu nejvhodnější dobu,“ řekla. „Zůstaňte tam, prosím.“ Dveře volně visely v pantech, rozbitý zámek byl zkřivený. Gilpin byl v kůlně a pořizoval soupis věcí.

„Tohle jsou ty golfové hole, se kterými jste nikdy nehrál?“ řekl a ukázal na třpytící se kov.

„Nic z toho není moje – nic jsem sem já nedal.“

„To je zvláštní, protože tohle všechno odpovídá nákupům na kreditních kartách, které taky nejsou vaše,“ štěkla Boneyová. „Tohle je, jak se tomu říká, pánské doupě? Pánské doupě ve vývoji, které jen čeká na to, až manželka odejde navždy. To jste si dopřál pěknou zábavu, Nicku.“ Vyndala tři velké kartonové krabice a postavila mi je k nohám.

„Co to je?“

Boneyová je štítivě otevřela špičkami prstů, i když měla rukavice. Uvnitř byly desítky pornokazet, na obalech příslušné části lidského těla všech barev a velikostí.

Gilpin se rozesmál. „To se musí nechat, Nicku, chlap má svoje potřeby -“

„Muži jsou velice vizuálně založení, to vždycky říkal můj bývalý, když jsem ho přistihla,“ dodala Boneyová.

„Muži jsou velice vizuálně založení, Nicku, ale nad tímhle svinstvem se musím červenat,“ řekl Gilpin. „Z některých je mi i trochu špatně, a to nemám tak slabý žaludek.“ Rozložil několik DVD jako ošklivý balíček karet. Většina titulů prozrazovala násilí: Brutální anál, Brutální kouření, Ponížené kurvy, Sadistický sex s děvkou, Skupinově znásilněné děvky a série kazet nazvaná Zranit kurvu, díly 118, na každém byl obrázek ženy svíjející se bolestí, protože do nich chlípní rozesmátí muži vráželi nějaké předměty.

Odvrátil jsem se.

„No, teď se stydí,“ zasmál se Gilpin.

Ale já neodpověděl, protože jsem viděl, jak usazují Go dozadu do policejního vozu.

Sešli jsme se za hodinu na policejní stanici. Tanner s tím nesouhlasil – já na tom trval. Apeloval jsem na jeho obrazoborecké, milionářské ego rodeového kovboje. Řekneme policii pravdu. Je čas.

Já bych ty jejich manýry zvládl – ale nechtěl jsem jim vystavovat svoji sestru.

„Souhlasím s tím proto, že si myslím, že vaše zatčení je nevyhnutelné, Nicku, ať uděláme cokoli,“ řekl. „Když jim dáme vědět, že jsme připraveni mluvit, možná dostaneme nějaké další informace o kauze, kterou mají proti vám. Tělo nemají, tak po vás opravdu budou chtít přiznání, proto vás zahrnou důkazy. Což nám možná poskytne dost k tomu, abychom odstartovali vaši obhajobu.“

„A dáme jim všechno, ano?“ řekl jsem. „Dáme jim ty nápovědy a ty marionety a Amy.“ Byl jsem v panice, chtěl jsem co nejdřív jít – dovedl jsem si představit, jak poldové teď ve světle holé žárovky mou sestru vyslýchají.

„Pokud necháte mluvit mě,“ řekl Tanner. „Když jim o tom falešném obvinění řeknu já, nemůžou to pak proti nám použít u soudu. jestli vyrukujeme s jinou obhajobou.“

Zneklidňovalo mě, že pravda je pro mého právníka tak naprosto neuvěřitelná.

Gilpin na nás čekal na schodech stanice, v ruce kolu, pozdní večeře. Když se točil zády a vedl nás dovnitř, viděl jsem, že má košili na zádech úplně propocenou. Slunce už dávno zapadlo, ale vlhkost ve vzduchu zůstala. Zamával pažemi a košile se zatřepotala, ale zase se mu přilepila na kůži.

„Pořád je horko,“ řekl. „Přes noc snad bude ještě větší.“

Boneyová na nás čekala v zasedačce, jako toho prvního večera. Toho večera. Zplihlé vlasy si spletla do francouzského copu a ten si připevnila do týla sponkou, takže vznikl jakýsi dojemný drdol, měla namalované rty. Napadlo mě, jestli nemá rande. Popůlnoční rande.

„Máte děti?“ zeptal jsem se a nabídl si židli.

Otázka ji vylekala, zvedla prst. „Jedno.“ Neřekla jméno ani věk nebo něco víc. Boneyová byla v pracovní náladě. Čekala, s čím přijdeme.

„Nejdřív vy,“ vyzval ji Tanner. „Řekněte nám, co máte.“

„Jistě,“ souhlasila. „Ano.“ Zapnula magnetofon, připravila se. „Tak vy tvrdíte, Nicku, že jste ty věci uložené v kůlně na pozemku vaší sestry nenakoupil a ani se jich nedotkl.“

„To souhlasí,“ řekl Tanner za mě.

„Nicku, téměř na všem jsou vaše otisky prstů.“

„To je lež! Já se nedotkl ničeho, ani jedné věci! Kromě svého dárku k výročí, který Amy nechala uvnitř.“

Tanner se dotkl mé paže: Mlčte, sakra.

„Nicku, vaše otisky jsou na těch pornokazetách, na golfových holích, na hodinkách a dokonce i na té televizi.“

A pak mi to došlo, jak si to Amy užila: můj hluboký, spokojený spánek (který jsem jí samolibě předhazoval v přesvědčení, že kdyby byla klidnější a uvolněnější, víc jako já, netrpěla by nespavostí) se obrátil proti mně. Viděl jsem to: Amy klečí, mé chrápání jí rozpaluje tváře, přikládá mé prsty k tomu a onomu, celé měsíce pořizuje mé otisky na těch věcech. Mohla mi předtím i nenápadně dát něco na spaní. Vzpomínám si, jak se na mě jednou ráno dívala, když jsem se probudil a rozespalostí ještě ani nemohl pořádně mluvit, a ona řekla: „Ty spíš spánkem zatracených. Nebo zdrogovaných.“ Byl jsem obojí a vůbec o tom nevěděl.

„Chcete nám to s těmi otisky nějak vysvětlit?“ zeptal se Gilpin.

„Řekněte nám ten zbytek,“ požádal Tanner.

Boneyová před nás položila nějakou bichli v kožených deskách, na okrajích ohořelých. „Poznáváte tohle?“

Pokrčil jsem rameny a zavrtěl hlavou.

„To je deník vaší manželky.“

„Ale to ne. Amy si nepsala deník.“

„Ve skutečnosti ano, Nicku. Psala si ho asi sedm let,“ řekla Boneyová.

Mělo se stát zase něco zlého. Amy mě opět přechytračila.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

DESET DNŮ POTÉ

Odvezli jsme moje auto za hranice státu Illinois, do jedné obzvlášť hrozné čtvrti nějakého zkrachovalého města u řeky, asi hodinu jsme ho tam čistili a pak ho tam nechali s klíčky v zapalování. Nazývejme to podivným koloběhem: ten arkansaský pár, který vůz vlastnil přede mnou, byl jakýsi podivný, Ozarková Amy byla očividně pochybná; doufejme, že se z něj nějaký illinoiský zkrachovanec bude chvíli radovat.

Pak jsme se přes zvlněné kopce vrátili zase do Missouri, až jsem před sebou mezi stromy zahlédla lesklou hladinu jezera Hannafan. Protože Desi má v St. Louis příbuzné, rád si namlouvá, že je tenhle kraj starý, starý jako východní pobřeží, ale v tom se mýlí. Jezero Hannafan není pojmenováno po nějakém státníkovi z devatenáctého století nebo hrdinovi občanské války. Je to soukromé jezero, dal ho vyhloubit roku 2002 naftař Mike Hannafan, z něhož se později vyklubal čilý melouchář vlastnící černé skládky nebezpečného odpadu. Rozčilená obec teď chce jezero přejmenovat. Řekla bych, že se ho nakonec nazvou Collingsovo.

Takže navzdory dobře naprojektovanému jezeru – na kterém mohlo několik vyvolených místních obyvatel jezdit na plachetnici, ne však na motorovém člunu – a Desiho vkusnému velkolepému domu – švýcarskému zámečku v americkém měřítku nejsem tímhle místem nijak uchvácená. To byl vždycky Desiho problém – nezáleží na tom, jestli jsi z Missouri nebo ne, ale netvař se, že „Collingsovo“ jezero je jezero Como.

Opře se o svého jaguara a zadívá se na dům, abych jej taky měla čas obdivovat.

„Vystavěli jsme ho podle té nádherné horské chaty, kde jsme s matkou bydleli u Brienského jezera,“ říká. „Jediné, co tu chybí, jsou ty hory.“

Dost výrazný nedostatek, pomyslím si, ale položím mu ruku na paži a řeknu: „Proveď mě domem. Určitě je pohádkový.“

Jdeme na prohlídku, vstupné není nijak vysoké, směje se té myšlence vybírat vstupné. Obrovská kuchyň – samá žula a chrom – obývák se dvěma krby pro ni a pro něho, z něhož se dá vyjít na venkovní terasu (Středozápaďané říkají zahrádka) s výhledem na les a jezero. V suterénu je společenská místnost, kde se můžete zabavit hraním kulečníku a šipek, s dokonale vybaveným barem, z místnosti se opět dá vyjít na venkovní terasu (Středozápaďané jí říkají další zahrádka). Vedle je sauna a pak vinný sklep. V poschodí pět ložnic, Desi mi propůjčí druhou největší.

„Nechal jsem ji přemalovat,“ říká. „Vím, že miluješ růžovou do lila.“

Tu barvu už dávno nemám ráda; líbila se mi kdysi na střední škole. „Jsi tak báječný, Desi, díky,“ říkám co nejsrdečněji. Moje díky jsou vždycky poněkud vydřené. Často neděkuju vůbec. Lidé dělají to, co mají dělat, a pak čekají, že je zahrnete díky jsou jako zmrzlináři, kteří mají na pultě nastražený kelímek na spropitné.

Ale pro Desiho jsou slova díků jako pohlazení pro kočku; div nenahrbí blahem hřbet. Momentálně se vyplatí ho chválit.

Odložím si ve svém pokoji zavazadlo, snažím se tím naznačit, že bych si přála strávit večer v ústraní – potřebuju se podívat, jak lidé reagují na Andiino přiznání a jestli už Nicka zatkli – ale zdá se, že ještě zdaleka nenastal konec děkování. Desi zařídil, abych mu byla věčným dlužníkem. Jeho úsměv prozrazuje, že pro mě má nějaké překvapení, bere mě za ruku (musím ti ukázat ještě něco) a táhne mě zase dolů ze schodů (doufám, že se ti to bude líbit) do chodby před kuchyní (dalo to spoustu práce, ale stojí to za to).

„Opravdu doufám, že se ti to bude líbit,“ říká znovu a otevře dveře.

Prosklená místnost, skleník, uvědomuju si. Uvnitř jsou tulipány, stovky tulipánů všech barev. Uprostřed července kvetou v Desiho domě u jezera tulipány. Ve vlastní speciální místnosti pro velmi speciální dívku.

„Vím, že máš ráda tulipány, ale jejich sezona je tak krátká,“ říká Desi. „Tak jsem pro tebe zařídil tohle. Tady budou kvést celý rok.“

Obejme mě kolem pasu a vede mě ke květinám, abych je mohla obdivovat zblízka.

„Tulipány kterýkoli den v roce,“ říkám a snažím se tvářit rozzářeně. Na střední škole jsem je měla ráda. Každému se líbily, ty gerbery konce osmdesátých let. Teď mám ráda orchideje, v podstatě pravý opak tulipánů.

„Vymyslel by Nick pro tebe někdy něco takového?“ šeptá mi Desi do ucha a tulipány se lehce kývají pod jemným popraškem vody, který na ně shora dopadá z rozprašovače.

„Nick si nikdy ani nezapamatoval, že mám ráda tulipány,“ říkám, protože to je ta správná odpověď.

Je to krásné, víc než krásné gesto. Mám vlastní květinový pokoj, jako v pohádce. Ale zároveň cítím záchvěv nervozity: zavolala jsem Desimu teprve před čtyřiadvaceti hodinami a tohle nejsou čerstvě vysazené tulipány a ložnice nevoní jako čerstvě vymalovaná. Musím nad tím přemýšlet: nad naléhavostí jeho dopisů v uplynulém roce, nad jejich žalostným tónem. jak dlouho mě sem už chce přivést? A jak dlouho si myslí, že tu zůstanu? Dost dlouho, abych se mohla radovat z kvetoucích tulipánů každý den v roce.

„Můj bože, Desi,“ říkám. „To je jako pohádka.“

„Pohádka pro tebe,“ řekne. „Chci, abys viděla, jaký život může být.“

V pohádkách je vždycky zlato. Čekám, že mi dá paklík bankovek, tenkou kreditku, něco užitečného. Prohlídka vede zase zpátky přes všechny místnosti, abych mohla nadšeně a obdivně vzdychat nad detaily, kterých jsem si napoprvé nevšimla, a pak se vracíme do mé ložnice, samý satén a hedvábí, růžový plyš, dívčí pokoj jako z cukrové vaty a žužu. Když vyhlédnu z okna, všimnu si vysoké zdi, kterou je dům obehnán.

Nervózně vyhrknu: „Desi, mohl bys mi tu nechat nějaké peníze?“

Skutečně předstírá překvapení. „Teď peníze nepotřebuješ, ne?“ říká. „Už nemusíš platit nájem; dům bude plný jídla. Přivezu ti i nové oblečení. Ne že by ses mi v těch modelech z rybářského krámku nelíbila.“

„Kdybych měla trochu peněz, byla bych klidnější. Může se něco přihodit. Může se stát, že se odsud třeba budu muset rychle dostat.“

Otevře peněženku a vyndá dvě dvacetidolarové bankovky. „Tady máš,“ řekne benevolentně.

Říkám si, jestli jsem neudělala nějakou velkou chybu.

NICK DUNNE

DESET DNŮ POTÉ

Udělal jsem chybu, že jsem se cítil tak suverénně. Ať už v tom deníku bude cokoli, zničí mě to. Už jsem viděl román podle skutečného kriminálního příběhu: na přebalu knihy černobílá svatební fotka na krvavě rudém pozadí: včetně šestnácti stran nikdy nezveřejněných fotografií a autentických deníkových záznamů Amy Elliottové Dunneové hlas ze záhrobí… Kdysi mi to připadalo zvláštní a i takové roztomilé, Amyino potěšení, za které se trochu stydí, ty knížky s lacinými kriminálními příběhy podle skutečné události, které jsem tu a tam doma objevil. Myslel jsem, že si chce dopřát nějakou oddechovou četbu, odreagovat se.

Ne. Amy studovala.

Gilpin si vzal židli, otočil ji, sedl si na ni opačně, opřel si zkřížené paže o opěradlo a naklonil se ke mně – obraz filmového poldy. Už byla skoro půlnoc, vypadalo to, že je víc. „Řekněte nám o té nemoci vaší ženy během posledních pár měsíců,“ vyzval mě.

„Nemoci? Amy nikdy nemocná nebyla. Možná tak jednou za rok nějaké nachlazení.“

Boneyová vzala knihu a nalistovala označenou stránku. „Minulý měsíc jste namíchal sobě a Amy něco k pití, seděli jste vzadu na verandě. Tady píše, že ty drinky byly hrozně sladké, a popisuje něco, co považuje za alergickou reakci: Srdce mi rychle bušilo, jazyk mi zdřevěněl, přilepil se mi na dolní patro. Nohy jsem měla jako z vaty, když mě Nick vedl nahoru.“ Založila stránku deníku prstem a vzhlédla, jestli dávám pozor. „Když se druhý den probudila: Bolela mě hlava a žaludek jsem měla jako na vodě, nehty namodralé, a když jsem se podívala do zrcadla, rty jsem měla také promodralé. Dva dny jsem ani nečůrala. Cítila jsem se tak slabá!“

Znechuceně jsem zavrtěl hlavou. Boneyová mi už za tu dobu začala být sympatická; tohle bych od ní nečekal.

„Je to rukopis vaší ženy?“ naklonila ke mně sešit a já uviděl Amyino černé písmo, špičaté jak graf se záznamy o teplotě.

„Ano, myslím, že jo.“

„Náš grafolog si to myslí taky.“

Boneyová to řekla s určitou dávkou pýchy a já si uvědomil: Tohle je jejich první případ, kdy museli přivolat odborníky zvenčí, odborníky, kteří se zabývají tak exotickými věcmi jako analýzou rukopisu.

„Víte, co dalšího jsme se dozvěděli, když jsme tento zápis ukázali našemu lékařskému odborníkovi?“

„Otrava,“ vyhrkl jsem. Tanner se na mě zamračil: v klidu.

Boneyová se na okamžik zarazila; tuhle informaci ode mě nečekala.

„Ano, Nicku, děkuju: otrava nemrznoucí směsí,“ řekla. „Učebnicový příklad. Má štěstí, že to přežila.“

„Ona to nepřežila, protože tohle se nikdy nestalo,“ opravil jsem ji. „Jak jste řekla, je to učebnicový příklad – našla si to na internetu.“

Boneyová se zamračila, ale nevyjela na mě. „Ten deník o vás nepodává pěkný obrázek, Nicku,“ pokračovala a jedním prstem si přejela po copu. „Týrání – komandoval jste ji. Stres – dokázal jste se rychle rozčilit. Sexuální praktiky, které hraničí se znásilněním. Měla z vás velký strach, jak prozrazuje konec toho deníku. Smutné čtení. Tu zbraň, o které jsme mluvili, chtěla proto, že se vás bála. Tady je její poslední deníkový zápis: Tenhle člověk mě možná zabije. Tenhle člověk mě možná zabije, její vlastní slova.“

Hrdlo se mi sevřelo. Měl jsem pocit, že se možná pozvracím.

Byl to hlavně strach, pak nával vzteku. Děvka mizerná, děvka mizerná, piča, piča, piča.

„Jaká chytrá a příhodná poznámka na závěr,“ řekl jsem. Tanner mi položil ruku na moji, aby mě umlčel.

„Vypadáte, jako byste ji chtěl zabít znovu, právě teď,“ řekla Boneyová.

„Vy jste nám akorát pořád lhal, Nicku,“ ozval se Gilpin. „Tvrdíte, že jste byl toho dopoledne na pláži. Všichni, s kým jsme mluvili, nám řekli, že pláž nesnášíte. Říkáte, že netušíte, kde se vzaly ty nákupy na vašich zcela vyčerpaných kreditních kartách, a teď máme plnou kůlnu právě těchto věcí a jsou na nich všude vaše otisky prstů. Máme tady manželku, která utrpí něco jako otravu nemrznoucí směsí týdny předtím, než zmizí. Prosím vás, nechte toho.“ Významně se odmlčí.

„Chcete dodat ještě něco?“ zeptal se Tanner.

„Víme, že jste byl v Hannibalu a za pár dní se tam najde kabelka vaší ženy,“ řekla Boneyová. „Máme sousedku, která večer před zmizením slyšela vaši hádku. Těhotenství, které nechcete. Bar, který jste si pořídil za peníze své ženy, které byste jí v případě rozvodu musel vrátit. A samozřejmě, samozřejmě: tajnou milenku víc než rok.“

„Teď vám, Nicku, můžeme pomoct,“ řekl Gilpin. „Až vás zatkneme, tak už ne.“

„Kde jste našli ten deník? V domě Nickova otce?“ zeptal se Tanner.

„Ano,“ odpověděla Boneyová.

Tanner na mě kývl: To je to, co jsme nenašli. „Nechte mě hádat: anonymní tip.“

Oba policisté mlčeli.

„Můžete mi říct, kde v domě jste ho našli?“ zeptal jsem se.

„V kotli. Vím, že jste si myslel, že jste ho spálil. Chytil, ale plamínek byl moc slabý; zadusil se. Tak deník ohořel jen zvenčí,“ řekl Gilpin. „To jsme měli obrovské štěstí.“

Ten kotel – další vtip od Amy, který chápeme jen my dva. Vždycky nahlas žasla, jak málo rozumím věcem, ve kterých by se měli chlapi vyznat. Když jsme otcův dům prohledávali, dokonce jsem se do toho starého otcova kotle podíval, na ty trubky a dráty a kohoutky, ale pak jsem zastrašeně ucouvl.

„To nebylo štěstí. Vy jste ho měli najít,“ řekl jsem.

Boneyová se usmála koutkem úst. Opřela se a čekala, uvolněná jako ta hvězda v reklamě na ledový čaj. Hněvivě jsem kývl na Tannera: Tak do toho.

„Amy Elliottová Dunneová je naživu a křivě obviňuje Nicka Dunnea z toho, že ji zabil,“ řekl. Spojil jsem dlaně a seděl zpříma, snažil jsem se udělat cokoli, co by působilo rozumně. Boneyová na mě zírala. Potřeboval jsem dýmku, dioptrické brýle, které bych si mohl rychle na efekt sundat, u lokte hromadu encyklopedií. Pocítil jsem euforii. Nesměj se.

Boneyová se zamračila. „Co je zas tohle?“

„Amy je naživu a má se dobře a všechno na Nicka tahle nastrojila,“ opakoval můj právní zástupce.

Policisté si vyměnili pohledy a shrbili se nad stolem: Je ten chlap normální?

„Proč by to dělala?“ zeptal se Gilpin a mnul si oči.

„Protože ho nenávidí. Očividně. Byl to manžel na hovno.“

Boneyová se upřeně dívala do podlahy, vzdychla. „V tomhle s vámi určitě souhlasím.“

Gilpin současně s ní řekl: „Ach, prokristapána.“

„Je snad šílená, Nicku?“ zeptala se Boneyová a naklonila se ke mně. „To, o čem mluvíte, je šílené. Slyšíte mě? Trvalo by jí to kolik, šest měsíců, rok, aby to všechno takhle připravila. To by vás musela nenávidět, chtít vám ublížit – definitivně, vážně, hrozně – celý rok! Víte, jak je těžké takovou nenávist tak dlouho skrývat?“

Dokázala to. Amy to dokázala.

„Proč by se s vámi radši nerozvedla?“ vybafla Boneyová.

„To by neodpovídalo jejímu, smyslu pro spravedlnost,“ odpověděl jsem. Tanner se na mě zase podíval.

„Ježíšikriste, Nicku, že vás to ještě baví,“ řekl Gilpin. „Máme to tady od ní černé na bílém: Myslím, že mě možná zabije.“

Někdo je možná kdysi učil: Oslovujte podezřelého jménem co nejčastěji, bude se cítit příjemně, bude mít pocit, že se znáte. Stejný postup jako při prodeji.

„Byl jste v poslední době v otcově domě, Nicku?“ zeptala se Boneyová. „Například devátého července?“

Sakra. Proto Amy změnila ten kód bezpečnostního zařízení. Bojoval jsem s novou vlnou znechucení sebou samým: že mě moje žena napálila dvakrát. Nejenže mě oblbla tak, že jsem uvěřil, že mě pořád miluje, ale vlastně mě donutila, abych se sám učinil podezřelým z její vraždy. Podlá, zlomyslná holka. Dobrý bože, jak já ji nenáviděl, ale museli jste tu čubku obdivovat.

Tanner začal: „Amy využila svoje nápovědy, aby mého klienta donutila jít na místa, kde nechala stopy – do Hannibalu, do otcova domu – aby se sám usvědčil. Můj klient a já jsme vám ty nápovědy přinesli. Jako takovou laskavost.“

Vyndal nápovědy a zamilované dopisy a rozložil je před policisty do vějíře jako nějaký karetní trik. Potil jsem se, když si je četli, přál jsem si, aby zvedli hlavy a řekli mi, že jsem odteďka čistý.

„Dobrá. Tvrdíte, že vás Amy natolik nenáviděla, že strávila několik měsíců přípravou křivého obvinění z vraždy?“ zeptala se Boneyová tiše uvážlivým tónem zklamaného rodiče.

Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Tohle nevypadá na rozhněvanou ženu, Nicku,“ řekla. „Dělá, co může, aby se vám omluvila, navrhuje, abyste začali znovu, píše vám, jak moc vás miluje: Jsi teplíčko – jsi moje sluníčko. Jsi báječný, jsi vtipný.“

„Ale ať jde do prdele.“

„Nicku, opět taková hrozně divná reakce od nevinného člověka,“ řekla Boneyová. „Tady čteme krásná slova, možná poslední, která vám manželka napsala, a vy jste naštvaný. Pořád si pamatuju ten úplně první večer: Amy se pohřešuje, vy sem přijedete, my vás usadíme na tři čtvrtě hodiny sem, do téhle místnosti, a vy vypadáte, že se nudíte. Sledovali jsme vás na kameře, vy jste málem usnul.“

„To nemá nic společného s -“ začal Tanner.

„Snažil jsem se zůstat klidný.“

„Vypadal jste velice, skutečně velice klidně,“ řekla Boneyová. „Celou dobu jste se choval. nepatřičně. Žádné emoce, jako by se nic nestalo.“

„Já takový jsem, copak to nechápete? Jsem stoik. Až je to na škodu. Amy to ví. pořád si na to stěžovala. Že nedokážu dostatečně projevit účast, že se uzavírám do sebe, že nedokážu zvládnout složité emoce – smutek, vinu. Věděla, že budu působit hrozně podezřele. Pro všechno na světě! Promluvte si s Hilary Handyovou, ano? Promluvte si s Tommym O’Harou. Já s nimi mluvil! Oni vám řeknou, jaká je.“

„Už jsme s nimi mluvili,“ řekl Gilpin.

„A?“

„Hilary Handyová se od střední školy dvakrát pokusila o sebevraždu. Tommy O’Hara byl dvakrát na protialkoholním léčení.“

„Možná kvůli Amy.“

„Nebo proto, že jsou to hluboce nevyrovnané bytosti pronásledované pocitem viny.“

Gilpin nahlas přečetl nápovědu číslo dvě, záměrně monotónním hlasem.

Představ si mě: jsem do tebe blázen,

má budoucnost s tebou, ta mě staví na zem.

Vzal jsi mě sem, abych poslouchala tvé klukovské příhody,

prožité v odřených džínách a kšiltovce u vody.

Kašli na ostatní, proč bychom o ně stáli?

A dejme si pusu… dělejme, že jsme se právě vzali.

„Říkáte, že tohle napsala, aby vás donutila jet do Hannibalu?“ zeptala se Boneyová.

Přikývl jsem.

„Nikde tu o Hannibalu není ani zmínka,“ řekla. „Dokonce ani žádný náznak.“

„Čepice s kšiltem, to je taková naše stará narážka na -“

„Aha, narážka,“ opakoval Gilpin.

„A co ta další nápověda, to hnědé stavení?“ zeptala se Boneyová.

„Znamená to, že mám jít do tátova domu,“ řekl jsem.

Boneyová se zas zatvářila přísně. „Nicku, dům vašeho otce je přece modrý.“ Obrátila se k Tannerovi, obrátila oči v sloup: Tak s tímhle jste za mnou přišli?

„Mně se zdá, že to vy v těch nápovědách vidíte nějaké ,skryté narážky‘,“ řekla Boneyová. „Chcete se vykrucovat: my jsme zjistili, že jste byl v Hannibalu, a vy tvrdíte, že v té nápovědě je zašifrováno, že máte jet do Hannibalu.“

„Ten závěrečný dárek tady,“ řekl Tanner a postavil na stůl krabici, „není tak skrytá narážka. Loutky Kašpárka a Judy. Jak jistě víte, Kašpárek zabije Judy a její dítě. To objevil můj klient. Chtěli jsme vám to předat.“

Boneyová si přitáhla krabici k sobě, navlékla si latexové rukavice a vyndala loutky. „Těžké,“ řekla, „bytelné.“ Prohlížela si šaty ženské loutky, pak Kašpárkův šaškovský kostým. Zvedla ho a zkoumala silnou dřevěnou rukojeť opatřenou žlábky na prsty.

Ztuhla, zamračila se, držela loutku Kašpárka v rukou. Pak obrátila ženskou loutku vzhůru nohama, až se jí sukně přehrnula přes hlavu.

„Tady ta nemá žádné držadlo.“ Otočila se ke mně. „Bylo tu nějaké držadlo?“ „Jak to mám vědět?“

„Rukojeť pět centimetrů silná a metr dlouhá, tlustá a těžká, s vyhloubenými žlábky na prsty, aby se dala pevně uchopit?“ vyštěkla. „Držadlo nebo spíš pořádná hůl?“

Zírala na mě a já věděl, co si myslí: Vodíš nás za nos. Jsi sociopat. Jsi vrah.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

JEDENÁCT DNŮ POTÉ

Dnes večer vysílají Nickův podlézavý rozhovor se Sharon Schieberovou. Chtěla jsem si dát horkou koupel a pak se na to dívat s láhví dobrého vína, zároveň si to nahrávat, abych si mohla poznamenat všechny ty jeho lži. Chtěla jsem si zapsat všechny přehnané informace, polopravdy, klukovské lži a hlouposti, které tam nažvaní, abych znovu obnovila svůj vztek na něj. Který mě přešel po jeho rozhovoru na blogu – jediném opilém, náhodném rozhovoru! – což si nemůžu v žádném případě dovolit. Nehodlám vyměknout. Nejsem trouba. Přesto chci slyšet jeho mínění o Andie, když se teď sesypala. Jeho interpretaci.

Chci se na to dívat sama, ale Desi se ode mě celý den nehne, pořád se na mě lepí, ať se vrtnu do kteréhokoli pokoje, jako nenadálé špatné počasí, před kterým se nedá utéct. Nemůžu mu říct, aby vypadl, je to jeho dům. Už jsem to zkusila, nefunguje to. Vždycky se vymluví, že musí zkontrolovat něco ve sklepě, nebo zkoumá ledničku, aby věděl, jaké potraviny má dokoupit.

Takhle to půjde dál, myslím si. Takový bude můj život. Desi se tu objeví, kdy se mu zachce, a zůstane tu tak dlouho, jak se mu zachce, bude se tu motat a chtít o něčem žvanit, pak se posadí a vyzve mě, abych si taky sedla, otevře láhev vína a najednou spolu budeme večeřet a nebude šance to utnout.

„Jsem fakt unavená,“ říkám.

„Dopřej si ještě trochu péče svého mecenáše,“ odpoví a prstem si žehlí záhyb na kalhotách.

Ví o Nickově dnešním interview, takže odchází a vrací se s mými oblíbenými pochoutkami: sýrem manchego a čokoládovými bonbony s lanýžovou náplní a láhví vychlazeného sancerre a s nesouhlasně nakrčeným obočím se dokonce vytasí se sýrovopaprikovými čipsy, na kterých jsem byla závislá coby Ozarková Amy. Nalévá víno. Máme tichou dohodu, že nebudeme mluvit o miminku, oba víme, jak potraty poznamenaly mou rodinu, jak by to bylo hrozné, kdybych o tom musela mluvit.

„Zajímalo by mě, co ta svině řekne na svou obhajobu,“ prohlásí. Desi málokdy použije ostřejších výrazů, jako třeba hajzl nebo čurák; vystačí si se sviní, což právě z jeho úst zní hůř než nějaké vulgární nadávky.

Za hodinu už máme po lehké večeři, kterou Desi uvařil, a popíjíme víno, které Desi přinesl. Dopřál mi sousto sýra a čokoládové bonbony snědl napůl se mnou. Zobla jsem si deset čipsů, pak tajně sáček odklidil. Nemá rád jejich vůni; uráží ho, jak tvrdí, ale ve skutečnosti se mu nelíbí, že vážím, kolik vážím. Teď sedíme vedle sebe na gauči, přikrytí měkkou tkanou dekou, protože Desi zapnul klimatizaci, takže tu máme místo července podzim. Myslím, že to udělal kvůli tomu, aby mohl zatopit v krbu a nahnat nás oba pod deku; zdá se, že má nějakou říjnovou vizi o nás dvou. Dokonce mi přinesl dárek – svetr s rolákem barvy vřesu a já si všimla, jak ladí s barvou přikrývky a Desiho tmavozeleným svetrem.

„Víš, mizerní slaboši už po celá staletí týrají silné ženy, protože ony ohrožují jejich mužnost,“ říká Desi. „Psychika takových ubožáků je tak křehká, že potřebují ženy ovládat,“

Přemýšlím o jiném druhu ovládání. O tom, jak někdo někoho ovládá a maskuje to láskyplnou péčí: Tady máš svetr, aby ti nebyla zima, moje drahá, teď si ho obleč, protože tě v něm chci vidět.

Nick aspoň tohle nedělal. Nick mě nechal, abych si dělala, co chci.

Přeju si jen to, aby Desi klidně seděl a byl zticha. Pořád sebou šije a je nervózní, jako by tu jeho sok byl s námi ve stejné místnosti.

„Pst,“ řeknu, když se na obrazovce objeví můj krásný obličej, pak další a další fotka, jako padající listí, Amyina koláž.

„Byla to dívka, které se všechny chtěly podobat,“ říká Sharon zastřeným hlasem. „Krásná, chytrá, inspirativní a velmi bohatá.

On byl muž, kterého ostatní muži obdivovali.“

„Já tedy ne,“ zabručel Desi.

„… hezký, zábavný, chytrý a okouzlující.

Ale pátého července se jejich zdánlivě dokonalý svět zhroutil, když Amy Elliottová Dunneová v den pátého výročí jejich svatby zmizela.“

Rekapitulace, rekapitulace, pořád dokola. Moje fotky, Andiiny, Nickovy. Snímky těhotenského testu a nezaplacených účtů. Odvedla jsem fakt dobrou práci. Je to jako tvořit nástěnnou malbu a odstoupit a říct si: Dokonalé.

„A nyní, exkluzivně, Nick Dunne přerušuje své mlčení, nejen o zmizení své ženy, ale i o své nevěře a všech těch pomluvách.“

Cítím závan vřelosti k Nickovi, protože má na sobě kravatu, kterou jsem mu koupila, kterou považuje nebo považoval za moc křiklavou. Má barvu pavího peří a zbarvuje mu oči téměř do fialova. Během posledního měsíce ztratil punc spokojeného idiota: břicho mu splasklo a i ve tváři je pohublý, důlek na bradě není tak výrazný. Vlasy má upravené, ne však ostříhané – Go si ho asi vzala do parády, aby mohl před kameru, sehrála roli mámy Mo a nasliněným prstem mu vlasy kolem spánků přihladila. Má tedy tu kravatu ode mě, a když zvedne ruku a udělá nějaké gesto, vidím, že má i hodinky ode mě, klasické Bulova Spaceview, dárek k třiatřicátým narozeninám, které předtím nenosil, protože se k němu nehodily, i když se k němu naopak hodily velice.

„Je dokonale vyšňořený na muže, který si myslí, že se jeho žena pohřešuje,“ kritizuje Desi. „Ještě že si nezašel na manikúru.“

„Nick na manikúru nikdy nechodil,“ řeknu a letmo pohlédnu na Desiho naleštěné nehty.

„Pojďme přímo k věci, Nicku,“ říká Sharon. „Měl jste něco společného se zmizením vaší ženy?“

„Ne. Ne. Absolutně, stoprocentně ne,“ odpoví Nick a neuhne pohledem ani o kousek. „Ale dovolte mi, Sharon, abych řekl, že zdaleka nejsem nevinný či dokonalý nebo aspoň hodný manžel. Kdybych o Amy neměl takový strach, řekl bych, že je svým způsobem dobře, že zmizela -“

„Promiňte, Nicku, ale myslím, že spousta lidí nebude věřit svým uším, že můžete takhle mluvit, když se vaše žena pohřešuje.“

„To je ten nejhorší pocit na světě a já si nic tak nepřeju, než aby se vrátila. Chtěl jsem tím jen říct, že mi ta událost otevřela oči tím nejkrutějším způsobem. Člověku se nechce věřit, že je tak hrozný, že se musí stát něco takového, aby vás to vyburcovalo z vašeho sobectví a pocitu, že máte na světě takové štěstí. Chtěl jsem říct, že jsem měl ženu, která byla mým druhým já, mým lepším já, a pak jsem dopustil, aby moje problémy – ztráta zaměstnání, neschopnost postarat se o rodinu, přibývající roky všechno to krásné zatemnily.“

„Ale prosím tě – “ začne Desi a já na něj udělám pst. To, že Nick světu přiznává, že není hodný člověk, je pro něj opravdu hodně trpké sousto, žádná maličkost.

„A Sharon, dovolte, abych to řekl. Dovolte, abych to řekl hned: podváděl jsem. Nevážil jsem si své ženy. Nechtěl jsem se takovým stát, ale místo toho, abych na sobě pracoval, zvolil jsem si snadnější řešení. Podváděl jsem manželku s mladou ženou, která mě skoro neznala. Takže jsem mohl předstírat, že jsem takový, jaký jsem chtěl být – chytrý a sebejistý a úspěšný , protože tahle mladá žena mě neznala jiného. Ta mě neviděla, jak brečím do ručníku uprostřed noci, zavřený v koupelně, protože jsem přišel o práci. Taky nevěděla o všech mých chybách a nedostatcích. Byl jsem hlupák, který si myslel, že když nebudu dokonalý, nebude mě moje žena milovat. Chtěl jsem být před Amy hrdina, a když jsem ztratil práci, ztratil jsem i sebeúctu. Už jsem tím hrdinou nemohl zůstat. Sharon, já vím, co je správné a co ne. A zkrátka jsem se zachoval – nesprávně.“

„Co byste vzkázal své ženě, jestli je teď někde, kde vás může slyšet a vidět?“

„Řekl bych jí: Amy, miluju tě. Jsi ta nejlepší žena, jakou jsem kdy poznal. Vůbec si tě nezasloužím, a jestli se vrátíš, strávím zbytek života tím, že ti všechno vrátím. Najdeme způsob, jak na tuhle hrůzu zapomenout, a já pro tebe budu tím nejlepším mužem na světě. Prosím, vrať se ke mně domů, Amy.“

Na okamžik se dotkne špičkou ukazováčku důlku na bradě, je to naše tajné znamení, dělávali jsme to vždycky, když jsme chtěli jeden druhému přísahat, že mu nekecáme – ty šaty jsou fakt pěkné, ten článek je fakt dobrý. Teď jsem k tobě naprosto, stoprocentně upřímný/upřímná – stojím při tobě a nelhal/nelhala bych ti.

Desi se nakloní přede mě a zacloní mi výhled na obrazovku. Sáhne po láhvi. „Dáš si ještě víno, miláčku?“

„Pssst.“

Zastaví záznam. „Amy, ty jsi hrozně hodná žena. Vím, že snadno podlehneš. prosbám. Ale všechno, co tady Nick říká, jsou lži.“

Nick říká přesně to, co chci slyšet. Konečně.

Desi se ještě víc nakloní, aby mi hleděl zpříma do obličeje, a já teď na televizi vůbec nevidím. „Nick se teď dělá lepším, než je. Chce z toho vyjít jako hodný chlapeček, který lituje toho, co provedl. Musím přiznat, že mu to jde dobře. Ale není to pravda – vždyť se ani nezmínil, že tě bil, že se k tobě choval násilnicky.

Nevím, proč nad tebou má takovou moc. Musí to být nějaký stockholmský syndrom, rukojmí miluje svého věznitele.“

„Já vím,“ přikývnu. Vím přesně, jaká slova ode mě chce Desi slyšet. „Máš pravdu. Máš naprostou pravdu. Už dlouho jsem se necítila tak v bezpečí jako teď, Desi, ale jsem pořád. vidím ho a. bojuju s tím, ale on mi ubližoval. roky.“

„Asi bychom se na to už neměli dál dívat,“ řekne, hladí mě po vlasech, naklání se až moc blízko.

„Ne, nevypínej to,“ říkám. „Musím tomu čelit. S tebou. S tebou to zvládnu.“ Vezmu ho za ruku. A teď už ksakru drž zobák.

Já jen chci, aby se Amy vrátila domů, abych mohl strávit zbytek života tím, že jí to splatím, že se k ní budu chovat tak, jak si zaslouží.

Nick mi odpouští – já tě podvedl, tys mě podvedla, pojďme se usmířit. Co když je jeho tajné znamení pravda? Nick chce, abych se vrátila. Chce, abych se vrátila, aby se ke mně mohl chovat správně. Aby mohl strávit zbytek života tím, že se ke mně bude chovat, jak má. Zní to dost krásně. Mohli bychom se vrátit do New Yorku. Knížky o Úžasné Amy jdou od mého zmizení zase na dračku. Tři generace čtenářů si vzpomněly, jak mě milovaly. Moji chtiví, hloupí a nezodpovědní rodiče mi budou konečně moct vrátit peníze, co si ode mě vypůjčili. I s úroky.

Protože já se chci vrátit ke svému bývalému životu. Neboli k bývalému životu s bývalými penězi a Novým Nickem. S Milujícím a Poslušným Nickem, který mě uctívá. Možná se z toho všeho poučil. Možná zas bude takový, jako byl ze začátku. Protože jsem hodně snila – uvězněná v chatce v Ozarku, uvězněná v Desiho zámečku jsem měla spoustu času snít a snila jsem o tom, jaký Nick byl v těch dávných časech. Myslela jsem, že budu spíš snít o tom, jak Nick hnije někde ve vězení, ale v poslední době mě to docela pustilo, moc na to nemyslím. Myslím na to počáteční, dávné období, kdy jsme vedle sebe leželi v posteli, na chladivý dotyk prostěradla na nahé kůži, na to, jak mě upřeně pozoroval, jak mi zlehka přejížděl prstem od brady až k uchu, lechtalo to, lechtal mě na ušním lalůčku, objel mi prstem celé ucho až k vlasům, vzal jeden pramen a sjel prsty až ke konečkům vlasů, jako to udělal, když jsme se p
oprvé políbili, pak dvakrát jemně zatahal, jako by zvonil na zvon. A řekl: „Jsi lepší než nějaká knížka, jsi lepší než všechno, co by si někdo dokázal vymyslet.“

Nick mě postavil nohama pevně na zem. Nick nebyl jako Desi, nenosil mi věci, co jsem chtěla (tulipány, víno), aby mě přiměl dělat to, co on chce (milovat ho). Nick jen chtěl, abych byla šťastná, to je všechno, a je to tak normální a ryzí. Já to možná mylně považovala za lenost. Já jen chci, abys byla šťastná, Amy, protože to mi nedá tolik práce. Ale možná jsem nebyla férová. No, ne férová, ale vykulená. Každý, koho jsem kdy milovala, měl se mnou svoje plány. Tak jak jsem to mohla vědět?

Je to fakt pravda. Museli jsme se dostat do téhle hrozné situace, abychom si to uvědomili. Nick a já k sobě patříme. Já jsem trochu moc, on je trochu málo. Já jsem trnitý keř, ty trny mi narostly kvůli přehnané péči mých rodičů, on je zase muž, který má milion ranek způsobených vlastním otcem, a moje trny do nich dokonale zapadnou.

Musím se vrátit domů, k němu.

NICK DUNNE

ČTRNÁCT DNŮ POTÉ

Probudil jsem se na gauči své sestry s úpornou kocovinou a nutkavou potřebou zabít svou ženu. To je docela běžné po Deníkovém interview s policií. Představuju si, jak Amy vypátrám, zašitou v nějakých lázních na západním pobřeží, leží na divanu a popíjí ananasový džus, její myšlenky se vznášejí daleko, vysoko nad dokonale modrou oblohou, já přicházím, špinavý a zpocený bezodkladnou jízdou přes celou zem, postavím se před ni, zastíním slunce, dokud Amy nevzhlédne, pak sevřu rukama její dokonalé hrdlo, cítím její tepny a prohlubně a rychle pulzující krev, která se pak zpomalí, když se naposled podíváme jeden druhému do očí a konečně pochopíme.

Budu zatčený. Jestli ne dnes, tak zítra; jestli ne zítra, tak pozítří. Považoval jsem fakt, že mě policisté nechali odejít, za dobré znamení, ale Tanner mě vyvedl z omylu: „Bez mrtvého těla je uznání vinným neuvěřitelně těžké. Oni jen pečlivě dodržují postup. Takže si v těchto dnech vyřiďte, co potřebujete, protože až vás zatknou, nebude na to už čas.“

Hned za oknem slyším tlumený hovor novinářů s fotoaparáty zahájili další pracovní den, jako u píchaček v nějaké továrně. Fotoaparáty neúnavně cvakají a kamery cvrčí, podobají se lučním kobylkám, zajímá je teď Goin dům. Někdo prozradil, že policie objevila moje „doupě“, kůlnu na sestřině pozemku nacpanou mými věcmi, a že mi hrozí bezprostřední zatčení. Ani já, ani Go jsme se neodvážili aspoň odtáhnout závěsy.

Go vešla do obýváku ve flanelových šortkách a tričku ze střední školy s nápisem Butthole Surfers, pod paží nesla notebook. „Všichni tě zas nenávidí,“ oznámila mi.

„Hajzlové přelétaví.“

„Včera večer někdo vynesl informace o té kůlně, o Amyině kabelce a deníku. Takže teď je zase všude: Nick je Lhář, Nick je Vrah, Nick je Prolhaný vrah. Sharon Schieberová se právě nechala oficiálně slyšet, že je velice šokovaná a zklamaná tím, kam se případ ubírá. Jo, a každý ví o tom pornu – Zabijte kurvy.“

„Zranit kurvu.“

„Aha, promiň,“ řekla. „Zranit kurvu. Takže Nick je Prolhaný vrah říznutý Sexuálním sadistou. Ellen Abbottová bude nepříčetná. Šílená bojovnice proti pornu.“

„Ovšemže je,“ přisvědčil jsem. „Amy to určitě moc dobře ví.“

„Nicku?“ řekla tím tónem, který vždycky znamenal probuď se. „To je zlé.“

„Go, je jedno, co si ostatní myslí, na to nesmíme zapomínat,“ řekl jsem. „Teď záleží na tom, co si myslí Amy. Jestli ona ke mně zaujala mírnější postoj.“

„Nicku. Ty si fakt myslíš, že se dokáže tak rychle přeladit z obrovské nenávisti vůči tobě a že tě bude zase milovat?“

Tohle téma jsme probírali už popáté.

„Go, jo, myslím. Amy nikdy neměla detektor lži, nemá čuch na to, aby poznala, že ji někdo jen oblbuje. Když jí někdo řekl, že vypadá nádherně, věděla, že je to fakt. Když jí někdo řekl, že je skvělá, nebrala to jako lichotku, bylo to tak. Takže jo, já si myslím, že z velké části opravdu věří, že když celou tu dobu nacházím chyby jen u sebe, budu ji zase samozřejmě milovat. Proč bych proboha neměl?“

„A co když se ukáže, že se mezitím naučila rozpoznat oblbující kecy?“ „Znáš Amy; potřebuje vyhrávat. Ani ji tak neštve, že jsem jí zahnul, jako to, že jsem dal před ní přednost nějaké jiné. Bude mě chtít získat zpátky právě proto, aby ukázala, že vítězkou je ona. Nerozumíš? Bude těžko odolávat tomu, že před ní klečím na kolenou a škemrám, aby se vrátila, abych ji mohl řádně zbožňovat. Nemyslíš?“

„Myslím, že je to přijatelný nápad,“ řekla tónem, jakým někomu přejeme štěstí v loterii.

„Hele, jestli máš lepší nápad, tak ho sakra řekni.“

Takhle jsme na sebe v poslední době štěkali. Dřív jsme to nikdy nedělali. Když policie objevila tu kůlnu, pořádně Go zmáčkla, přesně tak, jakTanner předpovídal: Věděla to? Pomáhala mu při tom?

Toho večera jsem předpokládal, že se vrátí domů pořádně vzteklá a bude sprostě nadávat jak námořník, ale ona se na mě jen rozpačitě usmála a proklouzla kolem mě do svého pokoje, ve svém domě, který zatížila dvojnásobnou hypotékou, aby bylo na zálohu pro Tannera.

Svými pitomými činy jsem svou sestru přivedl do finančních potíží a konfliktu se zákonem. Go z toho byla naštvaná a já se styděl, smrtelná kombinace pro dva lidi uvězněné na tak malém prostoru.

Zkusil jsem nadhodit jiné téma: „Říkal jsem si, že zavolám Andie, když teď “

„Jo, to by bylo chytré, téměř geniální, Nicku. Ona by se pak mohla vrátit do pořadu Ellen Abbottová “

„Nevystoupila přece v tom pořadu. Jen na tiskovce, kterou svolala Ellen Abbottová. Není přece zlá, Go.“

„Šla na tu tiskovku proto, že na tebe byla naštvaná. Svým způsobem lituju, žes s ní přestal šukat.“

„Moc pěkné.“

„Co bys jí asi tak řekl?“

„Že mě to mrzí.“

„Tebe to fakt sakra mrzí,“ zamumlala.

„Já jen – hrozně mě štve, jak to skončilo.“

„Když ses s ní naposledy viděl, tak tě kousla,“ připomněla Go přehnaně trpělivým tónem. „Myslím, že vy dva si už nemáte co říct. Vždyť jsi hlavní podezřelý z vraždy. Vzdal ses práva na hladký rozchod. Sakra, Nicku.“

Začínali jsme mít jeden druhého plné zuby, nikdy by mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Bylo to něco víc než jen obyčejný stres, víc než nebezpečí, do kterého jsem Go zatáhl. Těch deset vteřin před týdnem, kdy jsem otevřel tu kůlnu a čekal jsem, že mi Go bude jako obvykle číst myšlenky, a ona si místo toho myslela, že jsem zabil svou ženu: nemohl jsem se přes to přenést a ona taky ne. Tu a tam jsem ji teď přistihl, že se na mě dívá se stejným ocelovým chladem, jako se dívá na našeho otce: zas jen další zatracený chlap, který jí ubírá prostor. Já se na ni zase určitě někdy díval hnusnýma očima našeho otce: zas další ukňouraná ženská, která ke mně cítí odpor.

Vydechl jsem, vstal a stiskl jí ruku, opětovala můj stisk.

„Asi bych měl jet domů,“ řekl jsem. Dělalo se mi zle. „Už to nemůžu snést. Čekat na to, až mě zatknou, nemůžu to snést.“

Než mě mohla zarazit, popadl jsem klíče, prudce otevřel dveře a foťáky začaly šílet, z davu, který byl ještě větší, než jsem se obával, se ozvaly výkřiky: Hej, Nicku, zabil jste svou ženu? Hej, Margo, pomáhala jste bratrovi schovat důkazy?

„Hajzli zasraní,“ ulevila si Go. Solidárně stála vedle mě, v těch šortkách a tričku se sprostým názvem kapely. Pár protestujících mělo transparenty. Nějaká žena s vlasy jako myší ocásky a slunečními brýlemi zamávala tím svým: Nicku, kde je AMY?

Výkřiky sílily, nepřátelsky útočily na mou sestru: Margo, je váš bratr vrah své ženy? Zabil svou ženu a dítě? Margo, jste podezřelá? Zabil Nick svou ženu? Zabil své dítě?

Stál jsem, snažil jsem se necouvnout, odmítal jsem zapadnout zpátky do domu. Go se najednou skrčila za mě a popadla zahradní hadici u schodů. Otočila kohoutkem na plné obrátky z hadice vyrazil prudký a rovnoměrný proud vody – namířila ho na všechny ty kameramany, fotografy a protestující, na krásné novináře v oblecích do televize, a zlila je, že rázem vypadali jak zmoklé slepice.

Kryla mi záda nikoli ohněm, ale vodou. Skočil jsem do auta a vyrazil pryč, z novinářů crčela voda na trávník a Go se pronikavě smála.

Trvalo mi deset minut, než jsem zajel s autem z příjezdové cesty do garáže, centimetr po centimetru jsem se pomaličku sunul vpřed, rozhrnoval rozbouřený oceán lidských bytostí – před mým domem jich protestovalo nejmíň dvacet, kromě nich tam ještě byly televizní štáby. Uviděl jsem mezi nimi i svou sousedku, Jan Tevererovou. Naše pohledy se setkaly a ona na mě namířila svým plakátem: KDE JE AMY, NICKU?

Konečně jsem byl uvnitř a dveře garáže se s bzučením zavřely. Seděl jsem v horku betonové krabice, prudce oddechoval.

Všude jsem si teď připadal jako ve vězení – dveře se otvíraly a zavíraly, otvíraly a zavíraly a já se nikde necítil v bezpečí.

Zbytek dne jsem strávil představami, jak Amy zabiju. Na nic jiného jsem nedokázal myslet: chtěl jsem přijít na to, jak s ní skoncovat. Jak jí roztřískám ten její věčně šrotující mozek. Musím jí dát, co si zaslouží: možná jsem těch posledních pár let dřímal, ale teď jsem se sakra probral ze spánku. Byl jsem nabitý elektřinou jako v počátečních dnech našeho manželství.

Chtěl jsem něco udělat, něco podniknout, ale nebylo co. Bylo už pozdě večer, novináři s foťáky a kamerami odjeli, ale nemohl jsem riskovat a odejít z domu. Chtěl jsem se jít projít. Musel jsem se spokojit s přecházením po místnosti. Nervy jsem měl nebezpečně napjaté.

Andie mě vypekla, Marybeth se obrátila proti mně, v případě Go jsem přišel o podstatnou část její důvěry. Boneyová mě chytila do pasti. Amy mě zničila. Nalil jsem si whisky. Dal jsem si velký lok, pak jsem sklenici pevně sevřel v prstech a mrštil jsem jí o zeď, díval jsem se, jak se roztříštila, slyšel jsem ten senzační třesk, ucítil pronikavou vůni bourbonu. Vztek pociťovaný všemi pěti smysly. Ty zatracené děvky.

Celý život jsem se snažil být slušným člověkem, mužem, který miloval a ctil ženy, mužem bez problémů. A teď tu sedím, myslím si nepěkné věci o své sestředvojčeti, o tchyni, o své milence. A představuju si, jak své ženě rozmlátím lebku.

Ozvalo se zaklepání na dveře, hlasité a zuřivé zabouchání, které mě vytrhlo z těch příšerných úvah.

Otevřel jsem dveře, prudce a dokořán, přivítal jsem vztek vztekem.

Byl to můj otec, stál na prahu jako nějaký hrozný přízrak přivolaný mou nenávistí. Ztěžka oddychoval a potil se. Rukáv košile měl roztržený a vlasy rozcuchané, ale v očích měl ten svůj obvyklý a temný ostražitý výraz, který budil zdání, že je při smyslech a prolezlý zlomyslností.

„Je tady?“ vyštěkl.

„Kdo, tati, koho hledáš?“

„Ty víš koho.“ Odstrčil mě a vešel dovnitř, pochodoval po obýváku, padalo z něj bláto, ruce zaťaté v pěst, tělo nebezpečně nakloněné dopředu, takže musel chodit, aby nepřepadl, a jen si pořád mumlal děvkaděvkaděvka. Byla z něj cítit máta. Skutečná máta, ne nějaká průmyslově vyrobená, a viděl jsem, že kalhoty má samou zelenou šmouhu, asi prošel něčí zahradou.

Ta malá děvka ta malá děvka, mumlal si neustále. Prohnal se obývákem do kuchyně, rozsvítil světlo. Po stěně prchala rybenka.

Šel jsem mu v patách, snažil jsem se ho zklidnit. Tati, tati, posaď se, tati, nechceš trochu vody, tati… Dupal dolů, z bot mu pořád opadávaly kousky bláta. Zaťal jsem pěsti. Samozřejmě že se tu ten hajzl musel objevit a jen ještě všechno zhoršit.

„Tati! Ksakru, tati! Nikdo tu není, jen já. Jen já.“ Rozrazil dveře pokoje pro hosty, pak se vrátil do obýváku, nevšímal si mě „Tati!“

Nechtěl jsem se ho dotknout. Bál jsem se, že ho praštím. Bál jsem se, že se rozbrečím.

Zastoupil jsem mu cestu, když se chtěl vydat po schodech nahoru do ložnice. Jednou rukou jsem se opřel o zeď, druhou se chytil zábradlí – lidská barikáda. „Tati! Podívej se na mě.“

Vztekle na mě začal chrlit slova, prskal při tom. „Řekni jí, řekni té hnusné malé děvce, že to ještě neskončilo. Není lepší než já, řekni jí to. Nesahá mi ani po kotníky. Nebude mít poslední slovo. Ta hnusná děvka se bude muset naučit -“

Přísahám, že jsem na vteřinu viděl jen bílé světlo, byl to okamžik naprostého vyjasnění, prozření. Přestal jsem se jeho hlasu bránit, nechal jsem ho znít v uších. Nebyl jsem takový: nebyl jsem ten, kdo nenávidí všechny ženy, kdo se jich všech bojí. Byl jsem misogyn jen v případě jedné. Když budu opovrhovat jenom Amy, když soustředím všechen svůj vztek a hněv a nenávist jen na tu jedinou, která si to zaslouží, nestanu se stejným, jako je můj otec. Tím jsem si zachoval zdravý rozum.

Ta malá děvka malá děvka malá děvka.

Nikdy jsem svého otce nenáviděl víc, za to, že mě donutil, abych si tohle myslel s rozkoší.

Zasraná děvka zasraná děvka.

Popadl jsem ho za rameno, tvrdě, vyvlekl jsem ho do auta a zabouchl dvířka. Opakoval to své zaklínadlo celou cestu až do Comfort Hillu. Zastavil jsem u vchodu vyhrazeného pro sanitky, vedl jsem otce vedle sebe, prudce jsem otevřel dveře, vpochodoval jsem s ním dovnitř.

Pak jsem se otočil a odjel jsem domů.

Zasraná děvka zasraná děvka.

Jenže jsem nemohl dělat nic jiného než škemrat. Ta mrcha moje manželka mě svým odchodem dostala do naprostého průseru, nezbývalo mi než žadonit, aby se vrátila domů. Mohl jsem prostřednictvím tisku, internetu a televize jen prosit a doufat, že mě uvidí, jak si hraju na hodného manžílka, že uslyší slova, která ode mě chtěla slyšet: vzdávám se, naprosto kapituluju. Ty máš vždycky pravdu, já zas nikdy. Vrať se domů, ke mně (ty děvko zasraná). Vrať se domů, ať tě můžu zabít.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

DVACET ŠEST DNŮ POTÉ

Desi je tu zas. Je tu skoro každý den, s přihlouplým úsměvem se motá po domě, postává v kuchyni, když zapadá slunce, abych mohla obdivovat jeho ozářený profil, vodí mě za ruku do skleníku s tulipány, abych mu mohla donekonečna děkovat, neustále mi připomíná, jak mě miluje a jak jsem tu v bezpečí.

Říká, že jsem v bezpečí a že mě miluje, ačkoli mě nenechá odejít, takže si nepřipadám milovaná a v bezpečí. Nenechal mi žádné klíčky od auta. Nemám ani klíče od domu, neznám bezpečnostní kód, kterým bych si mohla otevřít vrata. Jsem doslova ve vězení – brána je skoro pět metrů vysoká a v domě není jediný žebřík (hledala jsem ho). Možná bych mohla k bráně přitáhnout nějaký nábytek, naskládat ho na sebe a přelézt na druhou stranu, seskočit dolů a odkulhat nebo se odplazit, ale o to nejde. Jde o to, že jsem jeho vzácný, milovaný host, a host by měl mít možnost odejít, když chce. Nanesla jsem to téma před několika dny. „Co když budu muset odejít? Okamžitě?“

„Možná bych se sem měl nastěhovat,“ opáčil. „Pak bych tu mohl být pořád a chránit tě, a kdyby se něco stalo, odjeli bychom oba.“

„Co když tvoje matka začne mít nějaké podezření, přijede sem a zjistí, že mě tu schováváš? To by bylo hrozné.“

Jeho matka. Zemřela bych, kdyby se tu objevila, protože by okamžitě zavolala policii. Ta žena mnou opovrhuje, to všechno kvůli tomu incidentu na střední škole – je to už tak dávno, ale ona ke mně pořád chová tu zášť. Tenkrát jsem si poškrábala obličej a řekla Desimu, že mě napadla (ta žena se chovala k Desimu tak majetnicky a ke mně tak chladně, že to klidně mohla udělat). Tehdy se spolu měsíc nebavili. Ale je jasné, že se usmířili.

„Jacqueline nezná bezpečnostní kód,“ řekne. „Tohle je můj dům.“ Odmlčí se, dělá, že přemýšlí. „Opravdu bych se sem měl nastěhovat. Není to pro tebe zdravé, že tu býváš tak dlouho sama.“

Ale já tu nejsem sama, aspoň ne tak moc. Za pouhé dva týdny tu vznikl jakýsi pravidelný řád. Zavedl ho Desi, můj nóbl žalářník, můj rozmazlený nápadník. Desi přijíždí hned po poledni, vždycky voní drahým obědem, který si dopřáli s Jacqueline v nějaké restauraci se stoly pokrytými bílými ubrusy, v takové restauraci, kam by mě mohl brát, kdybychom se odstěhovali do Řecka. (To je další možnost, o které pořád mluví: Mohli bychom se odstěhovat do Řecka. Z nějakého důvodu věří, že by mě nikdo nikdy nepoznal v jedné malé rybářské vesničce v Řecku, kde už tolikrát trávil dovolenou, a já vím, že si představuje, jak tam pijeme víno, dlouho se milujeme při západu slunce, předtím jsme se nacpali chobotnicemi.) Pokaždé když vejde, voní obědem, vane to z něj. Určitě si za uši kápne trochu esence z husích jatýrek (tak byla vždycky cítit jeho matka, slabě vaginálně – jídlo a sex, collingsovský odér, doce la dobrá strategie).

Vchází a mně se začnou sbíhat sliny. Ta vůně. Přináší mi něco dobrého k jídlu, ale už ne takové lahůdky jako dřív: chce, abych zhubla, vždycky dával přednost ženám až příliš štíhlým. Tak nese nádhernou zelenou karambolu, artyčoky a bodlinatého kraba, potraviny, které vyžadují pracnou přípravu a moc se jimi nezasytíte. Už mám zase skoro svou normální váhu a rostou mi dlouhé vlasy. Nosím je sčesané dozadu, pod čelenkou, kterou mi koupil, a zase jsem si je obarvila na svou obvyklou blond, kterou mi taky koupil: „Myslím, že se budeš cítit líp, když zase budeš vypadat jako ty, miláčku,“ říká. Ano, jde přece o moje blaho, ne o to, že on chce, abych vypadala přesně tak jako dřív. Amy z roku 1987.

Obědvám a on je se mnou, čeká na slova chvály. (Už nikdy nemuset říkat ta slova – děkuju. Nepamatuju si, že by se Nick někdy odmlčel, protože by čekal – nutil mě , abych mu poděkovala.) Dojím a on po mně uklidí, jak nejlíp umí. Jsme dva lidé, kteří nejsou zvyklí po sobě uklízet; začíná to tu vypadat, že se tu bydlí – tu a tam nějaké skvrny na nábytku, prach na okenních parapetech.

Po obědě si se mnou Desi chvíli hraje: hraje si s mými vlasy, kůží, oblečením, s mou myslí.

„Podívej se na sebe,“ řekne, když mi zastrčí vlasy za uši, rozepne o jeden knoflíček na košili víc a upraví límec tak, aby byla víc vidět jamka nad klíční kostí. Položí mi tam prst, zaplní ji. Je to obscénní. „Jak ti mohl Nick ubližovat, jak tě mohl nemilovat, jak ti mohl být nevěrný?“ Neustále to zmiňuje, slovně tlačí na modřinu. „Nebylo by to krásné, kdybys na něj prostě zapomněla, zapomněla na těch hrozných pět let a posunula se dál? Víš, že teď máš možnost začít úplně znovu s tím pravým mužem. Kolik lidí může něco takového říct?“

Já přece chci začít znovu s tím pravým, s Novým Nickem. Ale vypadá to s ním zle, hrozně zle. Jen já ho můžu před sebou zachránit. Ale jsem v pasti.

„Kdybys odsud někdy odešla a já nevěděl, kde jsi, musel bych jít na policii,“ říká. „Neměl bych jinou možnost. Musel bych mít jistotu, že jsi v bezpečí, že tě Nick. někde nedrží proti tvé vůli. Násilím.“

Výhrůžka maskovaná péčí a starostí o mě.

Podívala jsem se teď na něj s neskrývaným odporem. Někdy mám pocit, že mám kůži úplně horkou tím, jak se snažím potlačit a skrýt svou averzi. Za ty roky jsem zapomněla, jaký je. Jak mě manipuloval, sladkými slovy mě do něčeho nutil, nenápadně šikanoval. Muž, kterého eroticky vzrušuje vina. A když nedosáhne svého, začne tahat za ty svoje malé páčky a vytrestá vás. Nick se aspoň dokázal pořádně rozčilit. Desi bude pořád nenápadně někam strkat ty svoje tenké voskové prstíky, až mu dám, co chce.

Myslela jsem si, že ho zvládnu, ale nedokážu to. Cítím, že se brzy stane něco velmi zlého.

NICK DUNNE

TŘIATŘICET DNŮ POTÉ

Ty dny byly uvolněné a dlouhé a pak se roztříštily o zeď.

Jednoho srpnového rána jsem si šel nakoupit nějaké potraviny, a když jsem se vrátil, našel jsem ve svém obýváku Tannera s Gilpinem a Boneyovou. Na stole, ve velkém igelitovém sáčku na důkazy, ležela dlouhá silná hůl s mělkými prohlubněmi na prsty.

„Tohle jsme našli u řeky pod vaším domem při první prohlídce,“ řekla Boneyová. „Tenkrát jsme nevěděli, co to je, a nepřikládali tomu váhu. Nějaká hůlka, kterou sem přinesla řeka. Ale všechno jsme tenkrát sesbírali. Když jste nám pak ukázal ty loutky, bylo to najednou jasné. Tak jsme to vzali na expertízu do laboratoře.“

„A?“ řekl jsem. Bezbarvě.

Boneyová vstala a podívala se mi zpříma do očí. Smutně řekla: „Našli jsme na tom Amyinu krev. Tato kauza je teď klasifikována jako vražda. A my jsme přesvědčeni, že tohle je vražedná zbraň.“

„Rhondo, neblázněte!“

„Je čas, Nicku,“ řekla. „Nastal čas.“

Začínalo další dějství.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

ČTYŘICET DNŮ POTÉ

Našla jsem kousek starého provázku a prázdnou láhev od vína a začala jsem obojího používat pro svůj další plán. A taky samozřejmě trochu vermutu. Jsem připravená.

Kázeň. Tohle bude vyžadovat kázeň a soustředění. Jsem na ten úkol připravená.

Vytvořím vzhled, který má Desi tak rád: křehká květinka. Vlnité vlasy mám rozpuštěné, navoněné. Kůže mi zesvětlala po měsíčním pobytu v domě. Téměř se nelíčím: trochu řasenky, růž na tváře a bezbarvý lesk na rty. Vezmu si volné růžové šaty, které mi koupil. Žádnou podprsenku. Ani kalhotky. Žádné boty, i když je tu zima kvůli klimatizaci. V krbu hoří oheň a vzduch je navoněný, a když Desi po obědě bez pozvání přijde, radostně ho přivítám. Obejmu ho a zabořím mu obličej pod bradu. Otírám se tváří o jeho. Během posledních dvou týdnů jsem k němu stále milejší, ale tohle je nové, tohle objímání.

„Copak, miláčku?“ řekne překvapeně a tak šťastně, že se málem zastydím.

„V noci jsem měla ten nejpříšernější sen,“ zašeptám. „O Nickovi. Probudila jsem se a nepřála jsem si nic jiného, než abys tu byl. A ráno taky. celý den jsem nemyslela na nic jiného, než abys byl tady.“

„Můžu tu být pořád, jestli chceš.“

„To bych chtěla,“ řeknu, zvednu k němu tvář a nechám se políbit. Jeho polibek se mi hnusí; jenom takové váhavé oždibování, jako dotek ryby. Takhle Desi respektuje svou znásilněnou, týranou ženu. Znovu se mě dotkne, mokrými studenými rty, rukama se mě naopak skoro nedotýká a já si přeju, aby to už bylo za mnou, chci to mít z krku, tak si ho přitáhnu k sobě a rozevřu mu rty jazykem. Chci ho kousnout.

Odtáhne se. „Amy,“ říká. „Prožila sis svoje. Tohle je moc rychlé. Nechci na tebe spěchat, pokud to nechceš taky. Pokud si nejsi jistá.“

Vím, že se bude muset dotýkat mých prsou, vím, že mi ho tam bude muset strčit, a chci, aby to už bylo za mnou, stěží se ovládám, abych ho nepoškrábala: když si pomyslím, jak pomalu bude tohle všechno dělat.

„Jsem si jistá,“ říkám. „Myslím, že jsem si jistá už od svých šestnácti. Jen jsem se bála.“

Nic to neznamená, ale vím, že ho to pořádně vezme.

Znovu ho políbím a pak se zeptám, jestli mě odvede do naší ložnice.

Tam mě pak pomalounku svléká, líbá mě na místa, která nemají se sexem nic společného – na rameno, na ucho – zatímco ho jemně odvádím od svých zápěstí a kotníků. Tak už na mě skoč, proboha. Uplyne deset minut a já ho popadnu za ruku a vrazím si ji mezi nohy.

„Jsi si jistá?“ řekne, odtáhne se ode mě, celý zrudlý, do čela mu padá pramen vlasů jako tenkrát na střední. Klidně bychom se tam mohli podle jeho počínání vrátit, žádný pokrok neudělal.

„Ano, miláčku,“ řeknu a zlehka uchopím jeho penis.

Uplyne dalších deset minut a konečně je ve mně, jemně se pohybuje, pomalu, pomaloučku, on se se mnou miluje. Dělá přestávky, aby mě zas líbal a hladil, až ho nakonec pevně popadnu za zadek a začnu jím lomcovat. „Šukej mě,“ zašeptám, „pořádně mě vyšukej.“

Přestane. „Takhle to nesmí být, Amy. Nejsem Nick.“

To je teda sakra pravda. „Já vím, miláčku, jen bych chtěla, abys mě. naplnil. Připadám si tak prázdná.“

Tím ho dostanu. Šklebím se mu přes rameno, když udělá ještě pár pohybů a vystříkne, uvědomím si to skoro až pozdě – Ó, to je jeho dojemné vyvrcholení – rychle ze sebe vyloudím několik stenů a vzdechů, tiché kotěcí zamňoukání. Snažím se vytlačit pár slz, protože vím, že si představuje, že budu plakat, až to spolu prožijeme poprvé.

„Miláčku, ty pláčeš,“ všimne si, když ze mě vyklouzne. Slíbá mi slzu.

„Jsem prostě šťastná,“ řeknu. Protože takhle to určitý druh žen dělá.

Namíchala jsem nám martini, oznámím – Desi miluje dekadentní odpolední drink, a když si chce obléct košili a dojít pro ně, trvám na tom, aby zůstal v posteli.

„Teď chci pro změnu zase já udělat něco pro tebe,“ řeknu.

Tak běžím do kuchyně, vezmu dvě velké sklenice na martini a do té své naleju gin a přihodím olivu. Do jeho dám tři olivy, gin, olivovou šťávu, vermut a poslední tři prášky na spaní, které pečlivě rozdrtím.

Přináším martini a pak se zas hladíme a mazlíme a já při tom usrkávám svůj gin. Musím se trochu otupit.

„Nechutná ti moje martini?“ zeptám se, když upije jen malý doušek. „Vždycky jsem si představovala, že jsem tvoje manželka a připravuju ti martini. Vím, že je to hloupé.“

Zklamaně našpulím rty.

„Ale miláčku, vůbec to není hloupé. Já jen nespěchám, vychutnávám si to. Ale – “ vyhltne celou sklenici. „Jestli ti to udělá radost!“

Je v euforii, slaví vítězství. Jeho hladký penis dobyl baštu. Desi je vlastně jako všichni muži. Brzy začne být ospalý a potom už chrápe.

A já se do toho můžu dát.

ČÁST TŘETÍ

JAK JI ZÍSKAL ZPĚT

(NEBO NAOPAK)

NICK DUNNE

ČTYŘICET DNŮ POTÉ

Propuštěn z vazby, čekám na soud. Vyšetřovali mě a propustili – to odlidštěné jednání, vzetí a propuštění z vazby, výslechy, otisky prstů a fotky, koloběh vyšetřování a čekání a zpracování případu; nepřipadal jsem si jako zvíře, připadal jsem si jako věc, výrobek, postupně kompletovaný na montážní lince. Vyráběli Nicka Dunnea, Vraha. Bude to trvat několik měsíců, než začne můj proces (můj proces: stále hrozilo, že mě to slovo úplně rozloží, že se ze mě stane uchichtaný blázen). Měl jsem to považovat za zvláštní výsadu, že jsem nemusel být ve vazbě: zůstal jsem ve městě, už když bylo jasné, že mě do ní vezmou, takže se nepočítalo, že se pokusím někam utéct. Boneyová za mě taky možná ztratila dobré slovo. Mohl jsem tedy strávit pár měsíců doma, než mě naloží na káru a odvezou do vězení a státní mašinerie mě zabije.

Ano, měl jsem velkou, velkou kliku.

Byla polovina srpna, což mi stále připadalo zvláštní: Pořád je ještě léto, říkal jsem si. Jak to, že se toho mohlo tolik stát, a ještě není ani podzim? Bylo nepředstavitelné vedro. Počasí na tričko, jak by řekla moje máma, která vždycky hleděla víc na to, aby byly její děti patřičně oblečené, než na stupnici teploměru. Počasí na tričko, počasí na bundu, počasí na kabát, na parku – Rok svrchních oděvů. Pro mě to letos bylo počasí na pouta, pak asi nastane počasí na vězeňskou teplákovou. Nebo počasí na oblek do rakve, protože jsem neměl v plánu jít sedět. To bych se raději zabil.

Tanner měl tým pěti detektivů, kteří se pokoušeli vystopovat Amy. Zatím nic. Jako by se snažili polapit tekoucí vodu. Po celé týdny jsem plnil svůj každodenní otravný úkol: natočil jsem na video vzkaz pro Amy a poslal jsem ho mladé Rebecce do blogu Detektivka. (Aspoň Rebecca mi zůstala věrná.) Na těch videozáznamech jsem měl vždycky na sobě oblečení, které mi koupila Amy, učesal jsem se tak, jak to mívala ráda, a snažil jsem se číst jí myšlenky. Můj hněv vůči ní se podobal rozžhavenému drátu.

Na trávníku před mým domem parkovala většinu dopolední novinářská auta. Byli jsme jako nepřátelští vojáci, celé měsíce si budeme vzdáleni na dostřel, budeme se pozorovat přes území nikoho, vyvine se mezi námi vztah jakéhosi zvráceného bratrství. Mezi novináři byl jeden, který mě zaujal, aniž by mě viděl. Měl hlas siláka z kreslených filmů a chodil s dívkou, kterou měl velice rád. Každé ráno jsem přes okno slyšel, jak burácivým hlasem rozebírá jejich rande; věci se podle všeho vyvíjely velmi dobře. Chtěl jsem slyšet, jak ten příběh dopadne.

Skončil jsem s večerním natáčením pro Amy. Vzal jsem si na to zelenou košili, vždycky ji na mně ráda viděla, a povídal jsem jí o našem prvním setkání, na večírku v Brooklynu, o mé hrozné úvodní větě, jen jednu olivu, za kterou mi bylo trapně, pokaždé když ji Amy zmínila. Vyprávěl jsem o tom, jak jsme odešli z přecpaného bytu do ledové noci, jakjsem ji držel za ruku, o polibku v oblaku cukru. Byla to jedna z mála příhod, které jsme líčili stejně. Mluvil jsem, jako bych vyprávěl pohádku na dobrou noc: konejšivým a důvěrným hlasem, něco jsem i zopakoval dvakrát. A jako vždy jsem závěrem dodal: Vrať se ke mně domů, Amy.

Vypnul jsem kameru a posadil se zase na gauč (vždycky jsem se filmoval vsedě na gauči pod jejími zlomyslnými, nevypočitatelnými kukačkami, protože jsem věděl, že kdyby je neviděla, vrtalo by jí hlavou, jestli jsem se jich konečně zbavil, pak by si přestala lámat hlavutím, jestli jsemsejichkonečně zbavil, a prostě by uvěřila, že je to tak, a mohl bych říkat jakákoli sladká slova a ona by jen tiše opakovala: „tak přece jen ty moje kukačky vyhodil“). Kukačka se ve skutečnosti zrovna chystala vyskočit, slyšel jsem, jak se mi nad hlavou pomalu a skřípavě natahuje pérko – zvuk, při kterém jsem vždycky zaťal zuby – a vtom kameramani venku vydali hlasitý, kolektivní výkřik podobný zaburácení vlny oceánu. Někdo tam byl. Slyšel jsem, jak několik moderátorek zaječelo, zvuky podobné křiku racků.

Něco se děje, pomyslel jsem si.

Zvonek zařinčel třikrát za sebou: Nicknick! Nicknick! Nicknick!

Neváhal jsem. Během minulého měsíce jsem přestal váhat: Tak se co nejdřív ukaž, probléme.

Otevřel jsem dveře.

Byla to moje manželka.

Zpátky.

Amy Elliottová Dunneová stála bosá na prahu mých dveří v tenkých růžových šatech, lepily se jí na tělo, jako by byly mokré. Kolem kotníků měla tmavofialové pruhy. Z bezvládného zápěstí jí visel kousek provázku. Vlasy měla krátké a střapaté, jako by je někdo nedbale ostříhal tupými nůžkami. Obličej samou modřinu, rty opuchlé. Vzlykala.

Když ke mně rozpřáhla paže, viděl jsem, že má na šatech na břiše skvrny od zaschlé krve. Pokusila se promluvit; otevřela pusu, jednou, dvakrát, nevyšla z ní ani hláska, mořská panna vyvržená na břeh.

„Nicku!“ zaúpěla konečně – to zakvílení se neslo ozvěnou mezi prázdnými domy – a padla mi do náruče.

Chtěl jsem ji zabít.

Kdybychom byli sami, moje dlaně by si asi našly to správné místo na jejím krku, moje prsty by se dokonale zabořily do žlábků. Cítit tak pod prsty její divoký tep. ale nebyli jsme sami, stáli jsme před objektivy fotoaparátů, novináři si začali uvědomovat, kdo je ta podivná ženská, probouzeli se jako ty kukačky uvnitř, pár cvaknutí, pár otázek a pak už jen lavina hluku a světel. Fotoaparáty blýskaly, novináři se k nám vrhli s mikrofony, všichni volali Amyino jméno, ječeli, doslova vřískali. Tak jsem udělal správnou věc, přitiskl jsem ji k sobě a zavyl jsem v odpověď: „Amy! Můj bože! Můj bože! Miláčku!“ a zabořil jsem jí hlavu do šíje, objímal ji a dopřál fotoaparátům těch patnáct vteřin, zatímco jsem Amy pošeptal do ucha: „Ty mrcho zasraná.“ Pak jsem ji pohladil po vlasech, vzal jsem jí láskyplně obličej do dlaní a vtáhl ji dovnitř.

Před našimi dveřmi se rozjel rockový koncert, fanoušci chtěli přídavek: Amy! Amy! Amy! Někdo hodil do okna hrst kamínků. Amy! Amy! Amy!

Moje žena nad tím povykem na její počest jen pohrdavě mávla rukou. Otočila se ke mně s unaveným, ale vítězoslavným úsměvem – úsměv oběti znásilnění, úsměv té, které se podařilo přežít týrání, úsměv hvězdy ze starých filmů, kdy je padouch konečně po zásluze potrestán, a my víme, že naše hrdinka bude moct začít nový život! Obraz znehybní.

Ukázal jsem na provázek, na oškubané vlasy, na zaschlou krev. „Tak jaký příběh máš připravený, ženo?“

„Jsem zpátky,“ zafňukala. „Podařilo se mi se k tobě vrátit.“ Chtěla mě obejmout. Uhnul jsem.

„Jaký příběh pro mě máš, Amy?“

„Desi,“ zašeptala, spodní ret se jí chvěl. „Desi Collings mě unesl. To dopoledne. To. Když jsme měli výročí. Někdo zvonil a já si myslela. nevím, myslela jsem si, že mi posíláš kytku.“

Trhl jsem sebou. Samozřejmě si zas našla něco, čím mě mohla píchnout: že jsem jí málokdy nechal poslat květiny, zatímco její táta posílal mámě květiny každý týden od chvíle, co se vzali. To je dva tisíce čtyři sta čtyřicet čtyři kytic proti mým čtyřem.

„Květiny nebo… něco,“ pokračovala. „Tak jsem úplně bez přemýšlení otevřela dveře. A on tam stál, Desi, s tím výrazem ve tváři. Odhodlaným. Jako by se k té akci už dlouho chystal. A já držela tu rukojeť… od loutky Judy. Našel jsi ty loutky?“ Usmála se na mě přes slzy. Vypadala tak roztomile.

„Našel jsem všechno, co jsi mi tu nechala, Amy.“

„Já jsem zrovna našla tu rukojeť od té loutky – předtím upadla, držela jsem ji, když jsem otevřela dveře, a snažila jsem se ho praštit, tak jsme zápasili a nakonec mě praštil on. Pořádně. Dál už si pamatuju.“

„Žes na mě narafičila vraždu a zmizela jsi.“

„Můžu ti všechno vysvětlit, Nicku.“

Dlouho a přísně jsem na ni hleděl. Viděl jsem dny pod horkým sluncem, ležíme na písečné pláži, její dlaň na mé hrudi, viděl jsem rodinné večeře u jejích rodičů, kdy mi Rand neustále doléval skleničku a poplácával mě po rameni, viděl jsem nás natažené na koberečku ve svém laciném newyorském bytě, povídáme si a hledíme na pomalu se otáčející ventilátor na stropě, a viděl jsem matku svého dítěte a ten úžasný život, který jsem pro nás kdysi plánoval. Ten okamžik trval dvě vteřiny, jedna, dvě, okamžik, kdy jsem si zuřivě přál, aby mluvila pravdu.

„Myslím, že mi nemůžeš všechno vysvětlit,“ řekl jsem. „Ale moc rád se podívám, jak se o to snažíš.“

„Ptej se hned.“

Pokusila se mě vzít za ruku, ale vytrhl jsem se jí. Poodešel jsem od ní, nadechl se a pak se k ní otočil čelem.

„Tak Nicku. Ptej se hned.“

„Dobrá, jistě. Proč byly všechny nápovědy k hledání pokladu schované na nějakém místě, kde jsem… něco měl s Andie?“

Vzdychla, dívala se do země. Kotníky měla odřené do masa. „Já o Andie vůbec nevěděla do chvíle, než jsem ji uviděla v televizi. když jsem byla přivázaná k posteli, schovaná v jeho domě u jezera.“ „Takže to všechno byla. náhoda?“

„Všechno to byla místa, která pro nás něco znamenala,“ řekla. Po tváři jí sklouzla slza. „Tvůj kabinet, kde jsi zas obnovil svou vášeň pro žurnalistiku.“

Pohrdavě jsem zafrkal.

„Hannibal, kde jsem konečně pochopila, jak moc pro tebe tohle místo znamená. Dům tvého otce – konfrontace s mužem, který ti tolik ublížil. Dům tvé matky, který teď patří Go, ty dvě ženy, které z tebe udělaly tak dobrého člověka. ale…myslím, že mě nepřekvapuje, že jsi chtěl na ta místa vzít někoho “ sklopila hlavu – „do koho ses zamiloval. Vždycky jsi měl rád reprízy.“

„Proč byly na každém tom místě věci, které mě usvědčovaly z toho, že jsem tě zavraždil? Dámské kalhotky, tvoje kabelka, tvůj deník. Vysvětli mi ten tvůj deník, Amy, všechny ty lži, co v něm jsou.“

Jen se usmála a zavrtěla hlavou, jako by jí mě bylo líto. „Všechno, všechno ti můžu vysvětlit,“ řekla.

Podíval jsem se na ten hezký uslzený obličej. Pak na tu zaschlou krev. „Amy. Kde je Desi?“

Znovu zavrtěla hlavou a smutně se pousmála.

Pohnul jsem se, abych zavolal na policii, ale zaklepání na dveře mi prozradilo, že už jsou tady.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

NOC NÁVRATU

Mám v sobě ještě Desiho semeno od chvíle, kdy mě naposledy znásilnil, takže lékařská prohlídka dopadne dobře. Zápěstí rozedřená od provazu, poškozená vagína, modřiny moje tělo je učebnicový příklad. Nějaký starší lékař s vlhkým dechem a tlustými prsty mi provádí pánevní prohlídku – škrábe a zároveň hvízdavě dýchá – detektiv Rhonda Boneyová mě při tom drží za ruku. Je to jako sevření chladného ptačího pařátu. Nic uklidňujícího. Jednou se dokonce usměje, když si myslí, že se nedívám. Je úplně nadšená, že Nick nakonec není vrah. Ano, ženy po celé Americe si teď společně oddechly.

Policie byla odeslána do Desiho domu, kde ho najdou nahého a vykrváceného, se ztuhlým výrazem ve tváři, v sevřených pěstích pár mých vlasů, postel prosáklá krví. Nůž, který jsem použila na něj a na přeřezání pout, bude ležet opodál na podlaze, kde jsem ho upustila, napůl v šoku jsem odešla bosá, z domu odnesla jen jeho klíče – od auta a brány – nasoukala se ještě ulepená od jeho krve do starého jaguaru a vrátila se jako dlouho ztracený věrný pejsek rovnou domů k svému manželovi. Stalo se ze mě zvířátko; nemyslela jsem na nic jiného než na návrat k Nickovi.

Starý lékař mi oznamuje dobrou zprávu; nedošlo k žádnému trvalému poškození, není potřeba důkladnější léčby – potratila jsem příliš brzo. Boneyová mi svírá ruku a mumlá: Můj bože, vy jste musela zkusit, myslíte, že byste nám byla schopná odpovědět na pár otázek? Tak rychle, od kondolence k úředním záležitostem. Zjišťuju, že ošklivé ženy jsou obvykle buď přehnaně uctivé, nebo neuvěřitelně hrubé.

Jste Úžasná Amy a právě jste přežila brutální únos spojený s opakovaným znásilňováním. Právě jste zabila svého únosce a podařilo se vám vrátit se k manželovi, právě jste zjistila, že vás delší dobu podváděl s jinou:

a) Upřednostníte sebe a budete chtít být nějaký čas sama, abyste se sebrala.

b) Ještě to nějakou dobu vydržíte, abyste mohla pomoct policii.

c) Rozhodnete se, komu poskytnout rozhovor jako prvnímu možná byste z toho utrpení taky mohla něco vyzískat pro sebe, třeba smlouvu na knihu.

Odpověď: B. Úžasná Amy myslí vždycky nejdřív na ostatní.

Umožní mi, abych se umyla v koupelně pro personál nemocnice a převlékla se do čistého oblečení, které mi Nick přivezl z domu – džíny, které byly tak dlouho složené ve skříni, že se na nich vytlačily záhyby, krásná halenka je cítit prachem. Jedu s Boneyovou na stanici a téměř nemluvíme. Slabým hlasem se zeptám na své rodiče.

„Čekají na vás na stanici,“ říká Boneyová. „Plakali, když jsem jim to řekla. Radostí. Čirou radostí a úlevou. Nebojte se, dopřejeme vám čas, abyste se s nimi mohla přivítat, než začneme s otázkami.“

U policejní stanice už postávají novináři s kamerami. Parkoviště je jasně osvětlené jako nějaký stadion před nadějným utkáním. Nejsou tu žádné podzemní garáže, takže musíme zajet přímo před šílící dav, který se ihned semkne kolem vozu: vidím mokré rty a prskající sliny, každý na mě pokřikuje nějaké otázky, blesky fotoaparátů vystřelují jeden přes druhý. Dav se vlní, tlačí se blíž, pak se zas o kousek odlije, uhne doleva, pak doprava, masa lidí a každý se ke mně snaží dostat.

„Já to nezvládnu,“ řeknu Boneyové. Masitá ruka nějakého fotografa se opře o okénko, jak se snaží udržet rovnováhu. Popadnu Boneyovou za chladnou dlaň. „Je toho na mě moc.“

Pohladí mě po ruce a řekne počkejte. Dveře stanice se otevřou a všichni policisté vyjdou ven, utvoří pro mě uličku, zatlačují novináře do pozadí, postaví mi čestnou stráž a my pak s Rhondou ruku v ruce běžíme jako prchající novomanželé přímo k mým rodičům, kteří čekají hned za dveřmi, a všichni si nás fotí, jak se objímáme, máma mi šeptá do ucha holčičkozlatáholčičkozlatáholčičkozlatá a táta vzlyká tak hlasitě, že se div neudusí.

Zase mě někam vlečou, jako by toho odvlékání už nebylo dost. Ocitnu se v malé místnosti s pohodlnými, ale lacinými kancelářskými židlemi, které vždycky působí dojmem, že je jejich polstrování protkané zbytky starého jídla. V rohu u stropu mrká kamera, okna tu nejsou. To jsem si nepředstavovala. Tady se nebudu cítit v bezpečí.

Kolem mě Boneyová, její kolega Gilpin a dva agenti FBI ze St. Louis, kteří ještě nepromluvili. Nabídnou mi vodu a Boneyová začne.

B: Tak, Amy, nejdřív vám musíme upřímně poděkovat za to, že jste ochotná mluvit s námi tak brzy po tom všem, čím jste si prošla. V takovémto případě je velice důležité všechno zaznamenat, dokud jsou vzpomínky čerstvé. Nedovedete si představit, jak důležité to je. Pokud získáme všechny podrobnosti, můžeme případ uzavřít a vy se s Nickem vrátíte k vašemu životu.

A: To bych hrozně ráda.

B: Zasloužíte si to. Tak pokud jste připravená, můžeme začít časovými údaji: V kolik hodin se Desi objevil u vašich dveří? Vzpomínáte si?

A: Asi kolem desáté. Trochu po, vzpomínám si, že jsem slyšela Tevererovy, jeli do kostela a cestou k autu o něčem mluvili.

B: Co se stalo, když jste otevřela dveře?

A: Měla jsem okamžitě takový divný pocit. Musím uvést, že mi Desi celý život psal. Ale zdálo se, že se jeho posedlost za ty roky zmírnila. Považoval se za mého dobrého přítele, a protože s tím policie nemohla nic dělat, smířila jsem se s tím. Nikdy jsem neměla pocit, že by mi chtěl nějak aktivně ublížit, ačkoli jsem mu ve skutečnosti nechtěla být tak nablízku. Myslím zeměpisně. To ho asi tak vybudilo. Vědomí, že jsem tak blízko. Vešel do domu s takovým. Potil se a byl nervózní, ale zároveň vypadal odhodlaně. Já byla předtím nahoře, chtěla jsem si vyžehlit šaty, ale zrovna jsem si všimla, že na zemi leží ta velká rukojeť od loutky Judy – asi vypadla a já si toho nevšimla. To bylo hloupé, protože loutky jsem už schovala do kůlny. Tak jsem ji sebrala a měla jsem ji v ruce, když jsem otevřela.

B: Velmi dobrá paměť.

A: Díky.

B: Co se stalo pak?

A: Desi se vecpal dovnitř a chodil po obýváku, celý nervózní a rozčilený, a pak se zeptal: Tak jak slavíš výročí? Vyděsilo mě, že ví, že ten den máme výročí, a zdálo se, že ho to štve, pak vymrštil ruku a popadl mě za zápěstí, zkroutil mi ruku za záda a začali jsme se prát. Já jsem se urputně bránila.

B: A co dál?

A: Kopla jsem ho a na okamžik jsem se mu vytrhla, utíkala jsem do kuchyně a tam jsme zápasili dál a on mě praštil tou velkou rukojetí od loutky Judy, až jsem odletěla, pak mě praštil ještě dvakrát nebo třikrát. Pamatuju si, že jsem na vteřinu vůbec neviděla, zatmělo se mi před očima, hlava mi třeštila a snažila jsem se tu hůl popadnout, přitom jsem se bodla do paže o jeho kapesní nůž, který držel. Ještě tam mám jizvu. Vidíte?

B: Ano, bylo to i v lékařské zprávě. Měla jste štěstí, že to bylo jen povrchové zranění.

A: Věřte mi, že to nevypadá na povrchové zranění. B: Takže vás bodl? Ten úhel je –

A: Nejsem si jistá, jestli to udělal záměrně, nebo jsem mu nešťastnou náhodou naběhla na nůž sama – ztratila jsem rovnováhu. Vzpomínám si však, že hůl spadla na zem, já se po ní podívala a viděla jsem, jak na ni z rány crčí krev. Pak jsem asi omdlela.

B: Kde jste byla, když jste se probrala?

A: Byla jsem svázaná v našem obýváku.

B: Křičela jste, snažila jste se přivolat na pomoc sousedy?

A: No ovšem, křičela jsem. Poslouchali jste mě vůbec? Byla jsem zbitá, pobodaná a svázaná. To všechno mi provedl muž, který mě několik desetiletí pronásledoval, který se jednou dokonce pokusil o sebevraždu v mém internátním pokoji.

B: Dobrá, dobrá, Amy, promiňte, ta otázka nebyla v žádném případě míněna jako nějaké obvinění; my jen potřebujeme získat přesný obraz toho, co se stalo, abychom mohli uzavřít vyšetřování a nechat vás v klidu žít. Chcete ještě vodu nebo kávu nebo něco?

A: Dala bych si něco teplého. Je mi taková zima.

B: Není problém. Můžete jí přinést kávu? Takže co se stalo potom?

A: Myslím, že jeho původní plán byl jen spoutat mě a unést, chtěl, aby to vypadalo, že jsem utekla z domu, protože když jsem se probrala, zrovna domýval podlahu v kuchyni a narovnal ten stolek se starožitnostmi, který se převrátil, když jsem utíkala do kuchyně. Té hole se už taky nějak zbavil. Ale čas běžel a podle mě se stalo tohle: viděl, že v obýváku je všechno rozházené, tak ho napadlo: Nech to tak. Ať to vypadá, že tu k něčemu došlo. Tak otevřel venkovní dveře a ještě něco v obýváku rozházel. Převrátil pohovku. Proto to tam vypadalo tak divně: napůl pravda, napůl lež.

B: To Desi rozmístil inkriminující předměty na místa, kde se měl hledat poklad? Do Nickova kabinetu, do Hannibalu, do domu Nickova otce a do kůlny ke Go?

A: Nechápu, na co se teď ptáte?

B: V Nickově kabinetě se našlo nějaké dámské spodní prádlo, ne však vaše velikost.

A: To asi patřilo té dívce, se kterou. chodil. B: Její velikost to taky nebyla.

A: No, tak s tímhle vám nepomůžu. Třeba měl těch dívek víc.

B: Váš deník se našel v domě jeho otce. V kotli, zčásti ohořelý.

A: Vy jste ho četli? To je hrozné. Jsem si jistá, že se ho Nick chtěl zbavit – nemám mu to za zlé, vzhledem k tomu, že jste se na něj tak rychle zaměřili.

B: Ráda bych věděla, proč ho šel spálit k otci.

A: To byste se měli zeptat jeho. (Odmlka.) Nick tam chodil často, chtěl být sám. Má rád soukromí. Takže jsem přesvědčená, že mu to nepřišlo nijak divné. Asi nechtěl deník pálit u nás doma, na místě činu – co kdybyste ještě přišli a našli něco v popelu. V otcově domě měl přece jen klid. Myslím, že to byl chytrý tah, vzhledem k tomu, že jste mu byli pořád v patách.

B: Ten deník je velice znepokojující. V deníku se zmiňujete o týrání a o tom, že máte strach, že Nick to dítě nechce, že vás možná bude chtít zabít.

A: Opravdu si přeju, aby ten deník býval shořel. (Odmlka.) Řeknu vám to upřímně: píšu v něm o neshodách, které jsme s Nickem mezi sebou v posledních letech měli. Nepodává nejpřesnější obraz o našem manželství nebo o Nickovi, ale musím se přiznat: Nikdy jsem do deníku nic nepsala, pokud jsem nebyla úplně superšťastná, nebo jsem byla opravdu hodně nešťastná a chtěla jsem si ulevit a pak. vidím to vždycky trochu moc černě, když se něčím trápím sama. Tedy, spousta toho je ošklivá pravda – jednou do mě vztekle strčil, nechtěl mít dítě a měl finanční problémy. Ale že bych se ho bála? Musím se přiznat a je mi to trapné, ale to je právě ten můj sklon věci dramatizovat. Podle mě je problém v tom, že mě už několikrát v životě někdo pronásledoval – je to můj celoživotní problém – lidé jsou někdy mnou úplně posedlí – a já pak trochu trpím stihomamem.

B: Pokusila jste se obstarat si zbraň.

A: Tak tedy hodně trpím stihomamem, ano? Je mi líto. Ale kdybyste zažila od dětství to, co já, pochopila byste to.

B: Je tam taky zápis o večeru, kdy jste si dali něco k pití, a celá ta věc vypadá jako učebnicový příklad otravy nemrznoucí kapalinou.

A: (Dlouhá odmlka.) To je absurdní. Ano, onemocněla jsem.

B: Tak dobrá, vraťme se k hledání pokladu. Vy jste tedy schovala loutky Kašpárka a Judy do kůlny?

A: Ano.

B: Velká část našeho případu se točí kolem Nickových dluhů, drahých nákupů kreditní kartou a toho, že jsme všechny ty věci našli schované v kůlně. Co jste si myslela, když jste tu kůlnu otevřela a všechno tam uviděla?

A: Byla jsem v Goině kůlně a my spolu nemáme nějaký vřelý vztah, tak jsem tam hlavně nechtěla nějak čmuchat, protože jsem věděla, že mi do toho nic není. Vzpomínám si, že jsem si tenkrát myslela, že to jsou asi věci, které si přestěhovala z New Yorku. A pak jsem dozvěděla ve zprávách – Desi mě nutil, abych se na všechno dívala , že to jsou přesně ty věci, které odpovídají Nickovým nákupům, a. věděla jsem, že Nick má nějaké finanční problémy, utrácel rád. Myslím, že se za to asi styděl. Nemohl odolat nutkání si ty věci koupit, tak je přede mnou schoval a pak je nejspíš chtěl po internetu prodat.

B: Ty loutky vypadají trochu děsivě na to, že měly být dárkem k vašemu výročí.

A: Já vím! Teď už to vím. Nepamatovala jsem si ten příběh o Kašpárkovi a Judy celý. Viděla jsem jen manžela, manželku a dítě, loutky byly ze dřeva a já byla těhotná. Hledala jsem na internetu a uviděla tu Kašpárkovu větu: Takhle se to musí! A mně to připadalo hezké – nevěděla jsem, co to znamená.

B: Takže jste byla spoutaná. Jak vás Desi dostal do auta?

A: Zacouval s autem do garáže, spustil dveře, dovlekl mě tam, hodil mě do kufru a odjel.

B: A křičela jste?

A: Ano, to jsem sakra křičela! A kdybych věděla, že mě pak Desi bude každý večer celý měsíc znásilňovat a pak si ke mně lehne do postele s tím, že si dá prášek na spaní a zapije ho martinim, aby ho nebudilo mé vzlykání, kdybych věděla, že ho policie bude skutečně vyslýchat a pořád jí to nebude docházet, pořád budou lelkovat s rukama v kapsách, tak bych asi řvala ještě víc. Ano, to asi jo.

B: Znovu se moc omlouvám. Podejte prosím paní Dunneové papírové kapesníčky. A kde má tu kávu? Díky. Tak dobře, kam jste tedy odjeli, Amy?

A: Jeli jsme směrem na St. Louis a vzpomínám si, že se cestou zastavil v Hannibalu – slyšela jsem houkání parníku. Tam asi zahodil mou kabelku. Další věc, kterou udělal, aby to vypadalo jinak.

B: To je tak zajímavé. V tomhle případě je tolik zvláštních náhod. Třeba že Desi tu kabelku zahodí právě v Hannibalu, kam Nicka zavede vaše nápověda – a my si tím pádem budeme myslet, že ji tam odhodil on. Nebo jak jste se rozhodla schovat ten dárek právě na místě, kde Nick ukrýval věci, které si nakoupil z tajných kreditních karet.

A: Opravdu? Musím vám říct, že mně nic z toho jako náhoda nepřipadá. Mně to připadá, jako když se horda policajtů vrhne na mého manžela, protože jsou přesvědčeni, že je vinen, a jakmile zjistí, že jsem naživu a manžel tedy jasně vinen není, vypadají jako pořádní idioti a začnou do toho šťourat, aby si zachránili zadky. Místo aby převzali odpovědnost za to, že kdyby ten případ zůstal ve vašich zatraceně nekompetentních rukou, byl by Nick odsouzen k trestu smrti a já přikurtovaná k posteli a denně znásilňovaná až do smrti.

B: Promiňte, to je –

A: Já jsem se zachránila, čímž jsem zachránila Nicka, což vám zachránilo ty vaše zatracené zadky.

B: To je neuvěřitelně výborný postřeh, Amy. Je mi líto, že tak… že trávíme tolik času nad tímto případem, že chceme zjistit každou podrobnost, abychom v budoucnu neopakovali stejné chyby. Ale máte naprostou pravdu, uniká nám to hlavní, což je: Jste hrdinka. Jste absolutní hrdinka.

A: Díky. Oceňuju, že to říkáte.

NICK DUNNE

NOC NÁVRATU

Jel jsem na stanici vyzvednout svou ženu a novináři mě vítali jako nějakou rockovou hvězdu, prezidenta, který zvítězil drtivou většinou hlasů, a toho, kdo poprvé vstoupil na Měsíc, v jedné osobě. Musel jsem se držet, abych nezvedl spojené ruce nad hlavu a nezatřásl jimi v gestu konečného vítězství. Aha, pomyslel jsem si, teď budeme všichni předstírat, jací jsme kamarádi.

Ocitl jsem se na scéně, která připomínala nějakou oslavu, na níž něco nehraje – na stole stálo několik láhví šampaňského a malé papírové kelímky. Poplácávání policistů po zádech, jásot, pak ještě větší jásot, když jsem se objevil, jako by mě tihle lidé ještě včera nepronásledovali jak štvanou zvěř. Ale musel jsem se k té hře přidat. Nastavit záda a nechat se poplácat. No jo, teď jsme všichni kámoši.

Hlavně že je Amy zase v bezpečí. Tu větu jsem si dlouho trénoval, pořád dokola si ji opakoval. Musel jsem vypadat jako milující manžel, kterému se hrozně ulevilo; aspoň do té doby, než poznám, kam se budou věci ubírat. Dokud nebudu mít jistotu, že policie odhalila ty její lži lepkavé jak pavučina. Dokud ji nezatknou – až tak daleko jsem uvažoval, dokud ji nezatknou, a pak můžu současně zajásat i zaplakat – moje vlastní hitchcockovská scéna – a pomyslet si: Moje manželka zavraždila chlapa.

„Podřezala ho,“ řekl mi mladý policista, který byl pověřen fungovat jako styčný důstojník s rodinou. (Doufal jsem, že už nikdy nebudu jednat s pověřenou osobou, s nikým, z žádného důvodu.) Byl to tentýž mladíček, který žvanil s Go o svém koni, o přetrženém vazivu a alergii na buráky. „Přeřízla mu přímo krční žílu. Takhle. Vykrvácel během šedesáti vteřin.“

Šedesát vteřin vědět, že umíráte, to je hodně dlouho. Představil jsem si Desiho, jak si rukama svírá hrdlo, cítí, jak mu mezi prsty tryská jeho vlastní krev, s každým tepem jeho srdce, Desi je stále zděšenější a tím se pulz ještě zrychlí. a pak se zpomalí a Desi ví, že to zpomalení je horší. A Amy po celou tu dobu stojí mimo jeho dosah, soustředěně ho sleduje hněvivým, znechuceným pohledem středoškoláka, jemuž v hodině biologie předložili k pitvě mrtvý plod selete, z kterého kape krev. A on pořád drží v ruce svůj malý skalpel.

„Podřízla ho starým řeznickým nožem,“ pokračuje ten klučina. „Chlapa, který u ní denně sedával na posteli, krájel jí maso a krmil ji.“ Tímhle je znechucený víc než samotným podříznutím. „Jednoho dne nůž zmizí z talíře, on si toho nevšimne “

„Jak se mohla k tomu noži dostat, když byla pořád spoutaná?“ zeptal jsem se.

Kluk se na mě podíval, jako bych mu řekl nějaký vtip o jeho matce. „Já nevím, pane Dunne, určitě to teď podrobně vyšetřují. Ale hlavní je, že je vaše žena zase v bezpečí.“

Hurá. Ten kluk mluví za mě.

Otevřenými dveřmi do místnosti, kde jsme před šesti týdny pořádali naši první tiskovku, jsem zahlédl Marybeth a Randa. Jako vždy se opírali jeden o druhého, Rand Marybeth líbal na temeno hlavy, ona se k němu tulila, a já v té chvíli pocítil takový nával prudkého vzteku, že bych po nich s chutí mrskl sešívačkou. To vy dva zbožňující, zbožšťující hajzlové jste vytvořili tu stvůru tam na konci chodby a vypustili jste ji volně do světa. Páni, to je něco, taková dokonalá zrůda! A budou za to potrestáni? Ne, nikdo na světě nezpochybní jejich charakter; projevili pouze nekonečnou lásku a podporu a Amy jim bude vrácena a všichni ji budou jen ještě víc milovat.

Moje žena byla předtím neukojitelná sociopatka. Čím se stane teď?

Opatrně, Nicku, postupuj velice opatrně.

Rand mě zahlédne a mávne na mě, abych za nimi přišel. Potřese mi rukou pro potěchu několika exkluzivních novinářů, kterým právě udělil audienci. Marybeth zachovává svou pozici: pořád jsem chlap, který podváděl její dceru. Tak mi jen zdvořile pokývne na pozdrav a odvrátí se.

Rand se ke mně naopak nakloní, abych mohl ucítit jeho mátovou žvýkačku. „Říkám ti, Nicku, tolik se nám ulevilo, že zase máme Amy zpátky. Taky ti dlužíme omluvu. Velkou. Necháme Amy, ať se sama rozhodne, co bude s vaším manželstvím dál, ale já se ti aspoň chci omluvit za to, kam až to došlo. Musíš pochopit -“

„Chápu,“ přerušil jsem ho. „Všechno chápu.“

Než se mohl Rand omlouvat či rozpovídat více, dorazili Tanner a Betsy, vypadali, jako by právě sestoupili ze stránek časopisu Vogue – nažehlené kalhoty a košile v barvách drahých kamenů, blýskající se zlaté hodinky a prsteny – a Tanner se naklonil a pošeptal mi do ucha: Dovolte, ať se podívám, kde jsme a pak se přihnala Go, oči navrch hlavy a samá otázka: Co to znamená? Co se stalo Desimu? Ona se prostě jen tak objevila u tvých dveří? Co to znamená? Jsi v pořádku? Co bude dál?

Bylo to bizarní shromáždění – ten pocit z něj: nešlo o rodinnou sešlost, neodehrávalo se v nemocniční čekárně, slavnostní a zároveň rozpačité, jako nějaká salonní hra, jejíž úplná pravidla nikdo nezná. Mezitím na mě pálili otázky dva novináři, kterým Elliottovi dovolili vstoupit do své svatyně: Jak skvělý je to pocit, mít Amy zase zpátky? Jak báječně se teď cítíte? Jak moc se vám ulevilo, Nicku, že se Amy vrátila?

Obrovsky se mi ulevilo a jsem velmi šťastný, říkal jsem, tvořil jsem své vlastní prohlášení pro veřejnost, když vtom se otevřely dveře a vešla Jacqueline Collingsová, rty jako tenkou rudou jizvu, na napudrované tváři stružky po slzách.

„Kde je?“ uhodila na mě. „Ta prolhaná mrcha, kde je? Zabila mi syna. Mého syna.“ Rozplakala se a novinář hbitě pořídil pár snímků.

Jaký máte pocit z toho, že vašeho syna obvinili z únosu a znásilnění? zeptal se jeden novinář škrobeným tónem.

„Jaký mám pocit?“ obořila se na něho. „To opravdu myslíte vážně? Copak lidi opravdu na takové otázky odpovídají? Ta hnusná, bezcitná holka manipulovala mého syna celý život – to si zapište , manipulovala ho a lhala a nakonec ho zavraždila, a dokonce i teď, když už je mrtvý, ho využívá -“

„Paní Collingsová, jsme Amyini rodiče,“ začala Marybeth. Pokusila se položit Jacqueline konejšivě ruku na rameno, ale ta ji setřásla. „Soucítím s vaší bolestí.“

„Ale ne s mou ztrátou.“ Jacqueline byla o dobrou hlavu větší než Marybeth; zle se na ni ze své výšky mračila. „Ale ne s mou ztrátou,“ opakovala důrazně.

„Je mi líto… všeho,“ řekla Marybeth a už tu byl Rand, o hlavu vyšší než Jacqueline.

„Co budete s vaší dcerou dělat?“ zeptala se Jacqueline. Otočila se k našemu mladému styčnému důstojníkovi, který se snažil zachovat dekorum. „Co uděláte s Amy? Protože lže, když tvrdí, že ji můj syn unesl. Lže. Zabila ho, zavraždila ho ve spánku, a zdá se, že to nikdo nebere vážně.“

„Bereme to všechno skutečně velmi vážně, madam,“ řekl jí ten klučina.

„Můžete se nám vyjádřit, paní Collingsová?“ zeptal se novinář.

„Já jsem se právě vyjádřila. Amy Elliottová Dunneová zavraždila mého syna. Nebylo to v sebeobraně. Ona ho zavraždila.“

„Máte pro to nějaký důkaz?“

Samozřejmě že neměla.

Novinář pak vylíčí mé vyčerpání coby manžela (jeho ztrhaný obličej vypovídá o mnoha nocích probdělých v obavách), úlevu manželů Elliottových (oba rodiče se od sebe nehnou, když čekají, až jim bude jejich jediné dítě oficiálně vráceno). Článek probere nekompetentnost policie (byl to jednostranný případ, plný slepých uliček a nesprávných kroků, policisté tvrdošíjně podezírali nesprávného muže). Jacqueline Collingsovou okomentuje jedinou větou: Po trapném střetu s rodiči Elliottovými vyvedli Jacqueline Collingsovou z místnosti, pořád tvrdila, že její syn je nevinný.

Jacqueline opravdu odvedli do jiné místnosti, tam zaznamenají její výpověď a bude odklizena z cesty mnohem lepšímu příběhu: Vítězný návrat Úžasné Amy.

Když Amy pustili za námi, začalo všechno nanovo. Fotky a slzy, objímání a smích, to všechno pro cizí lidi, kteří to chtěli vidět a chtěli vědět: Jaké to bylo? Amy, jaký je to pocit, uprchnout svému únosci a vrátit se k manželovi? Nicku, jaký je to pocit, získat zpátky svou ženu a současně i svobodu?

Většinou jsem mlčel. Hlavou se mi honily mé vlastní otázky, ty, co se mi tam honily roky, zlověstný refrén našeho manželství: Co si myslíš, Amy? Co cítíš? Kdo jsi? Co jsme si to provedli? Co budeme dělat?

Byl to od Amy velice laskavý, vznešený počin, že se chce vrátit domů do našeho manželského lože, že ho zase chce sdílet s mužem, který jí byl nevěrný. Všichni se na tom shodli. Novináři nás provázeli, byl to svatební průvod královského páru, ujížděli jsme ulicemi Kartága podél zářících neonů podniků rychlého občerstvení k našemu zámečku u řeky. Amy se pohybovala s takovou grácií, s takovou statečností. A já byl samozřejmě patolízalský mužíček, který se bude klanět a plazit po zbytek svých dnů. Dokud ji nezatknou. Pokud vůbec někdy půjde sedět.

To, že ji vůbec propustili, bylo znepokojující. Víc než znepokojující, byl to naprostý šok. Viděl jsem je všechny vycházet ze zasedačky, kde ji čtyři hodiny vyslýchali a pak ji nechali odejít: dva agenti FBI s hodně krátkými vlasy a nevyzpytatelným výrazem ve tváři, Gilpin, který vypadal, jako by spolkl ten největší steak v životě, a Boneyová, jediná s pevně stisknutými tenkými rty a svraštělým obočím. Rychle na mě pohlédla, když šla kolem mě, zvedla jedno obočí a byla pryč.

A najednou jsme se až moc rychle ocitli s Amy doma, sami v našem obýváku, Bleecker nás sledoval lesklýma očima. Světla televizních kamer zůstala za zataženými okny, zaplavovala náš obývák bizarně jasnou oranžovou září. Vypadali jsme jako ve světle svíček, romanticky. Amy byla naprosto krásná. Nenáviděl jsem ji. Bál jsem se jí.

„Nemůžeme přece spát ve stejném domě “ začal jsem.

„Chci tu zůstat s tebou.“ Vzala mě za ruku. „Chci být se svým manželem. Chci ti dát šanci, aby ses stal takovým manželem, jakým chceš být. Odpouštím ti.“

„Ty mi odpouštíš? Amy, proč ses vrátila? Kvůli tomu, co jsem říkal v těch rozhovorech? Na tom videu?“

„Copak jsi to nechtěl?“ zeptala se. „Copak v tom videu nešlo o tohle? Tvoje vzkazy byly dokonalé – připomněly mi, jaké jsme to mezi sebou mívali, jako nikdo jiný.“

„To, co jsem říkal, jsem říkal jenom proto, že jsem věděl, že to chceš slyšet.“

„Já vím – právě: vždyť mě tak dobře znáš!“ řekla Amy. Úplně zářila. Bleecker se jí začal otírat o nohy. Vzala ho do náruče a hladila ho. Jeho předení bylo ohlušující. „Jen si pomysli, Nicku, jak jeden druhého známe. Teď líp než kohokoli jiného na světě.“

To byla pravda, já měl taky ten pocit, minulý měsíc, když jsem si nepřál, aby se Amy něco zlého stalo. Přepadal mě v takových zvláštních okamžicích – uprostřed noci, když jsem se šel vyčurat, ráno nad miskou vloček – vypozoroval jsem na sobě zákmit obdivu, ba lásky ke své ženě, přímo uvnitř sebe sama, hluboko v útrobách. Věděla přesně, co chci slyšet, když mi psala ty zamilované vzkazy, věděla přesně, jak mě k sobě zase přivábit, dokonce předvídala mé chybné kroky… ta ženská mě znala dokonale… Líp než kdokoli na světě, tak mě znala. Celou tu dobu jsem si myslel, že jsme si cizí, a ukázalo se, že se známe intuitivně, až do morku kostí, až do krve.

Bylo to svým způsobem romantické. Katastroficky romantické.

„Nemůžeme jen tak navázat na to, kde jsme předtím skončili, Amy.“

„Ne, tam ne,“ souhlasila. „Ale na to, kde jsme teď. Kde mě miluješ a už nikdy neuděláš nic špatného.“

„Ty jsi šílená, ty jsi doslova šílená, jestli si myslíš, že zůstanu. Zabila jsi člověka,“ řekl jsem. Obrátil jsem se k ní zády a pak jsem si ji představil s nožem v ruce a vztekle sevřenými rty, protože jsem ji neposlechl. Otočil jsem se. Ano, musím mít svou ženu pořád na očích.

„Abych mu utekla.“

„Zabila jsi Desiho, abys měla nový příběh, aby ses mohla vrátit a stát se milovanou Amy a nikdy na sebe nevzít vinu za to, co jsi udělala. Copak to nechápeš, Amy? Tu ironii toho všeho? Na mně jsi to přece vždycky nesnášela – to, že jsem se nedokázal vyrovnat s důsledky svých činů, ne? No, já jsem si ty důsledky dobře a poctivě vyžral. A co ty? Tys zavraždila muže, muže, který tě, předpokládám, miloval a pomáhal ti, a teď, teď chceš, abych nastoupil na jeho místo a miloval tě a pomáhal ti a… já nemůžu. Nemůžu to udělat. Neudělám to.“

„Nicku, myslím, že máš nějaké špatné informace,“ řekla. „Nepřekvapuje mě to, po všech těch fámách, co tu kolují. Ale my na to všechno musíme zapomenout. Pokud chceme jít dál. A my půjdeme dál. Celá Amerika chce, abychom šli dál. To je ten příběh, který teď svět potřebuje. Nás. Desiho jako padoucha. Nikdo nechce padouchy dva. Oni tě chtějí mít rádi, Nicku. Jediná možnost, jak tě zas může okolí milovat, je, že zůstaneš se mnou. To je jediná cesta.“

„Řekni mi, co se stalo, Amy. Pomáhal ti Desi celou tu dobu?“

Rozhorlila se: ona nepotřebuje pomoc od nějakého muže, i když očividně pomoc nějakého muže potřebovala. „Ovšem že ne!“ vyštěkla.

„Řekni mi to. I když to bude bolet, řekni mi všechno, protože ty a já nemůžeme jít dál s touhle vylhanou historkou. Budu se ti vzpírat na každém kroku. Vím, že jsi o všem přemýšlela. Nesnažím se tě podrazit – už mě unavilo vymýšlet, jak tě přechytračit, nejsem na to stavěný. Já jen chci vědět, co se stalo. Byl jsem teď jen krok od smrti, Amy. Ty ses vrátila a zachránila jsi mě, a já ti za to děkuju – slyšíš mě? Děkuju ti za to, takže později neříkej, že jsem ti nepoděkoval. Děkuju ti. Ale musím to vědět. Ty víš, že to musím vědět.“

„Svlékni se,“ řekla.

Chtěla se ujistit, že nikde nemám schovanou vysílačku. Svlékl jsem se před ní, všechno jsem si sundal do poslední nitky, ona mi pak přejela dlaní po bradě, po hrudi, po zádech až dolů. Vzala mi zadek do dlaní a vjela mi rukou mezi nohy, uchopila do dlaně má varlata, stiskla mi penis, chvíli jej držela v ruce a čekala, jestli se něco stane. Nestalo se nic.

„Jsi čistej,“ řekla. Měl to být vtip, fór, hláška z filmu, které se máme oba zasmát. Když jsem nic neříkal, ustoupila o krok dozadu a řekla: „Vždycky jsem se na tebe ráda dívala, když jsi byl nahý. Dělalo mě to šťastnou.“

„Nic tě nedělalo šťastnou. Už se zas můžu obléct?“

„Ne. Nechci se bát, že máš někde v manžetě nebo lemu schované odposlouchávací zařízení. Taky musíme jít do koupelny a pustit vodu. Pro případ, že jsi napíchnul dům.“

„Moc ses dívala na detektivky,“ řekl jsem.

„Cha! Nikdy jsem si nemyslela, že bys tohle řekl.“

Stáli jsme ve vaně a pustili sprchu. Voda mi cákala na nahá záda a Amy na košili, až si ji svlékla. Sundala si všechno oblečení, škodolibě veselý striptýz, a se stejným úsměvem a hravostí, jako když jsme se poprvé sešli – Jsem pro cokoli!, ho přehodila přes zástěnu, otočila se ke mně a já čekal, že si přehodí vlasy přes ramena, jako to vždycky dělávala, když se mnou flirtovala, ale měla je moc krátké.

„Teď jsme na tom stejně,“ řekla. „Je nezdvořilé být jediná, kdo je oblečený.“

„Myslím, že jsme už odložili veškerou etiketu, Amy.“

Jen se jí dívej do očí, nedotýkej se jí, nenechji, aby se tě dotkla.

Přistoupila ke mně, položila mi ruku na hruď, voda jí cákala mezi prsy. Olízla si kapku z horního rtu a usmála se. Amy nesnášela proud vody ze sprchy. Neměla ráda, když jí voda cákala na obličej, neměla ráda bušení kapek na kůži. Věděl jsem to, protože jsem s ní byl ženatý, a dřív jsem ji mockrát tahal a honil pod sprchu, ale vždycky to odmítala. (Vím, že se to zdá být sexy, Nicku, ale ve skutečnosti to tak není, to se dělá jen ve filmech.) Teď předstírala pravý opak, jako by zapomněla, že ji znám. Couvl jsem.

„Řekni mi všechno, Amy. Ale především: čekala jsi vůbec to dítě?“

To dítě byla lež. To mě zdrtilo nejvíc. Moje žena jako vražedkyně, to byla hrozná a odporná představa, ale lež s dítětem jsem téměř nemohl snést. Dítě byla lež, strach z krve byla lež – celý uplynulý rok byla moje manželka jedna jediná lež.

„Jak jsi to provedla s Desim?“ zeptal jsem se.

„Našla jsem dole v suterénu kus provázku. Nožem na maso jsem ho rozřízla na čtyři části “

„On ti nechal nůž?“

„Byli jsme přátelé. Na to zapomínáš.“

Měla pravdu. Myslel jsem na příběh, který napovídala policii: že ji Desi držel v zajetí. Opravdu jsem zapomněl. Tak dobrá vypravěčka byla.

„Když tam Desi nebyl, uvazovala jsem si ty provázky pevně kolem zápěstí a kotníků, aby mi vznikly ty otlaky.“

Ukázala mi nechutné šrámy na zápěstí, jako náramky.

„Vzala jsem láhev od vína a každý den jsem se jí trýznila, aby moje vagína vypadala uvnitř… správně. Správně na oběť znásilňování. Dnes jsem mu dovolila, aby se se mnou vyspal, abych získala jeho semeno, a do martini jsem mu vmíchala prášky na spaní.“

„On ti nechal prášky na spaní?“

Vzdychla: zase jsem to nechápal.

„Správně, byli jste kamarádi.“

„Pak jsem…“ Pantomimicky naznačila, jak ho podřízla.

„To bylo tak snadné, jo?“

„Musíš se prostě rozhodnout, co uděláš, a pak to udělat,“ řekla. „Mít sebekázeň. Dodržet plán. Ať děláš cokoli. Tomu tys nikdy nerozuměl.“

Cítil jsem, že se chová o něco chladněji. Málo jsem ji chválil.

„Řekni mi víc,“ vyzval jsem ji. „Řekni mi, jak jsi to udělala.“

Za hodinu už byla voda studená a Amy vyhlásila konec naší diskuse.

„Musíš uznat, že je to dost dokonalé,“ řekla.

Hleděl jsem na ni.

„Tedy, musíš to aspoň trochu uznat,“ napověděla.

„Jak dlouho to trvalo, než Desi vykrvácel?“

„Je čas jít spát,“ prohlásila. „Ale můžeme si zas popovídat zítra, jestli budeš chtít. Teď bychom měli spát. Spolu. Myslím, že je to důležité. Abychom to uzavřeli. Vlastně, pravý opak závěru.“

„Amy, já tu dnes zůstanu, protože nemám náladu odpovídat na nějaké otázky, kdybych nezůstal. Ale spát budu dole.“

Naklonila hlavu na stranu, pozorně si mě prohlížela.

„Nicku, pořád ti ještě můžu provést ošklivé věci, nezapomeň na to.“

„Cha! Ještě něco horšího, než jsi už udělala?“

Vypadala překvapeně. „No určitě!“

„O tom pochybuju, Amy.“

Vykročil jsem ze dveří.

„Pokus o vraždu,“ řekla.

Zarazil jsem se.

„To byl dřív můj původní plán: budu ubohá nemocná žena s opakujícími se nevolnostmi, najednou vždycky vypukne silný záchvat nemoci, a pak se ukáže, že všechny ty koktejly, co jí její manžel míchal.“

„Jako v tom deníku.“

„Ale pak jsem se rozhodla, že pokus o vraždu pro tebe není dost dobrý. Muselo to být něco většího. Přesto jsem ten nápad s jedem ještě tak docela nevypudila z hlavy. Ten nápad, jak se mě snažíš zavraždit, se mi líbil. Nejdřív to zkoušíš zbabělým způsobem. Tak jsem to provedla.“

„Čekáš, že tomu budu věřit?“

„Všechno to zvracení, tak nečekané. Nevinná, vystrašená manželka si může trochu těch zvratků schovat, pro všechny případy. To jí nemůžeš mít za zlé, vždyť je trochu paranoidní.“ Spokojeně se usmála. „Vždycky mám náhradní plán pro náhradní plán.“

„Doopravdy ses otrávila.“

„Nicku, prosím tě, tebe to překvapuje? Já se zabila.“

„Musím se napít,“ řekl jsem. Odešel jsem dřív, než stihla promluvit.

Nalil jsem si skotskou a posadil se v obýváku na gauč. Světla kamer za závěsy ozařovala zahradu. Brzy už nebude noc. Ráno mi začalo připadat depresivní, to vědomí, že přijde znovu a znovu.

Tanner zvedl telefon při prvním zazvonění.

„Zabila ho,“ vyhrkl jsem. „Zabila Desiho, protože on ji v podstatě. štval ji, protože jí ukázal sílu, a ona si uvědomila, že ho může zabít, a tak se vrátit ke svému starému životu a svést vinu na něj. Zavraždila ho, Tannere, právě mi to řekla. Přiznala se.“

„Předpokládám, že jste nemohl něco z toho nějak nahrát? Na mobil nebo tak?“

„Stáli jsme nazí ve sprše, voda byla puštěná a ona mi to vyprávěla šeptem.“

„Ani se nechci ptát,“ řekl. „Vy dva jste nejzapeklitější případy, s jakými jsem se v životě setkal, a to se specializuju na ty nejhorší.“

„Co bude s policií?“

Vzdychl. „Všechno vysvětlila. Ano, její verze je absurdní, ale o nic víc než ta naše. Amy v podstatě využívá sociopatovu nejspolehlivější maximu.“

„Jakou?“

„Čím větší lež, tím víc tomu oni věří.“

„No tak, Tannere, něco přece musí existovat.“

Přešel jsem ke schodišti, abych se ujistil, že Amy není nikde nablízku. Šeptali jsme, ale stejně. Musím teď být opatrný.

„Prozatím musíme být opatrní, Nicku. Nechala na vás dost špíny: všechno, co stojí v deníku, je pravda, tvrdí. Všechny ty věci v kůlně byly vaše. Nakoupil jste je z kreditek a teď je vám trapné se přiznat. Ona je přece hýčkaná bohatá holčička, jak by mohla vědět něco o tom, že se dají získat tajné kreditní karty na manželovo jméno? A můj bože, ta pornografie!“

„Řekla mi, že těhotná nikdy nebyla, ošidila doktora močí Noelle Hawthorneové.“

„No proč jste to neřekl – To je bomba! Zmáčkneme Noelle Hawthorneovou.“

„Noelle to nevěděla.“

Slyšel jsem jeho hluboký vzdech. Ani se neptal, jak to. „Budeme přemýšlet, budeme hledat,“ řekl. „Někde něco praskne.“

„Nemůžu zůstat pod jednou střechou s tou zrůdou. Vyhrožuje mi “

„Pokusem o vraždu. nemrznoucí kapalinou. Jo, slyšel jsem, že byla v tom koktejlu.“

„Za to mě nemůžou zatknout, ne? Ona tvrdí, že si trochu zvratků schovala. Důkaz. Ale můžou oni opravdu “

„Zatím nic nedělejte, Nicku, ano?“ řekl. „Zatím dělejte hodného. Hrozně nerad to říkám, hrozně nerad, ale to je momentálně moje nejlepší právní rada: dělejte hodného.“

„Dělat hodného? To je vaše rada? Od mého jednočlenného vysněného týmu právníků? Dělat hodného? Běžte do háje.“

Vztekle jsem to típnul.

Zabijuji, pomyslel jsem si. Já tu mrchu sakra zabiju.

Pohroužil jsem se do černých myšlenek, do těch hrozných představ, které jsem spřádal v posledních pár letech, kdy mě Amy tak dusila a ponižovala: představoval jsem si, jak ji praštím kladivem, jak jí rozmlátím lebku, jestli nepřestane mluvit, jestli konečně nepřestane s těmi slovy, kterými mě častovala: průměrný, nudný, prostřední, nepřekvapující, neuspokojující, nezajímavý. Samá ne, v podstatě. V duchu jsem do ní bušil kladivem, dokud nebyla jako rozbitá hračka, která pořád opakuje ne, ne, ne, až se dokoktá do konce. A pak mi to nestačilo, tak jsem si ji zase znovu dokonale poskládal a začal ji vraždit znovu: objal jsem ji prsty kolem krku – vždycky přece toužila po důvěrnostech – a pak jsem stiskl, silněji a silněji, její tep –

„Nicku?“

Otočil jsem se, Amy stála v noční košili na spodním schodě, hlavu nakloněnou na stranu.

„Dělej hodného, Nicku.“

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

NOC NÁVRATU

Otočí se, a když mě tam uvidí stát, vypadá vystrašeně. To je užitečná věc. Protože já ho nehodlám nechat odejít. Možná si myslel, že lže, když říkal všechny ty krásné věci, aby mě přilákal domů. Ale já vím své. Vím, že Nick nedokáže takhle lhát. Vím, že když ta slova odříkával, uvědomil si pravdu. Pink! Protože nemůžete být tak zamilovaní, jako jsme byli my, aby vám to neproniklo až do morku kostí. Naše láska může dočasně pominout, ale vždycky čeká na to, až se vrátí. Jako ta nejkrásnější rakovina na světě.

Nevěříte? Tak co to říct takhle? Ano, lhal. Nic z toho, co říkal, nemyslel doopravdy. No dobře, tak má smůlu, udělal to až moc dobře, protože já ho takového chci, přesně takového. Muže, jakým se dělá – ženy ho takového milují. Já ho takového miluju. To je muž, jakého chci za manžela. To je muž, pod kterého jsem se podepsala. To je muž, jakého si zasloužím.

Takže si může vybrat: buďto mě bude doopravdy milovat tak jako kdysi, nebo ho srazím na kolena a přinutím ho, aby byl takový, jakého jsem si ho brala. Už mám plné zuby těch jeho keců.

„Dělej hodného,“ řeknu.

Vypadá jako děcko, vzteklé děcko. Zatne pěsti.

„Ne, Amy.“

„Můžu tě zničit, Nicku.“

„To jsi už udělala, Amy.“ Vidím, jak se zachvěje vzteky. „Proč se mnou proboha vůbec chceš být? Jsem nudný, průměrný, nezajímavý, neinspirující. Nemůžu se ti rovnat. To jsi mi pořád říkala během posledních let.“

„Jen proto, že ses přestal snažit,“ říkám. „Byl jsi tak skvělý, se mnou. Když jsme začínali, byli jsme tak skvělý pár, a ty ses pak přestal snažit. Proč jsi to udělal?“

„Přestal jsem tě milovat.“

„Proč?“

„Přestala jsi mě milovat. Jsme hnusná, otrávená Mobiusova páska, Amy. Nebyli jsme sami sebou, když jsme se do sebe zamilovali, a když jsme se stali sami sebou – ejhle, překvapení! , zničili jsme to. Ty mě ve skutečnosti nemiluješ, Amy. Ty mě dokonce ani nemáš ráda. Rozveď se se mnou. Rozveď se a pojďme se pokusit být šťastní.“

„Já se s tebou nerozvedu, Nicku. Nerozvedu. A přísahám ti, že jestli se pokusíš odejít, zasvětím celý svůj život tomu, abych ten tvůj udělala co nejhorší. A ty víš, že to dokážu.“

Začíná přecházet sem a tam jako medvěd v kleci. „Přemýšlej o tom, Amy, jakým zlem jsme jeden pro druhého: dva lidi, kteří tolik potřebují lásku, a jsou k sobě připoutaní. Jestli se se mnou nerozvedeš, rozvedu se já s tebou.“

„Opravdu?“

„Rozvedu ses tebou. Ale měla by ses rozvést ty. Protože já vím, na co už teď myslíš, Amy. Myslíš na to, že z toho nebude dobrý příběh: Úžasná Amy nakonec zabije svého šíleného věznitele, který ji znásilňuje a vrátí se domů. kde ji čeká nudný rozvod. Myslíš si, že to není žádné vítězství.“

To není vítězství.

„Ale podívej se na to takhle: tvůj příběh není nějaký uplakaný cajdák o někom, kdo přežil vážné nebezpečí. Televize tak v roce 1992. Ty jsi statečná žena plná života, jsi soběstačná. Zabila jsi svého únosce a pak se pustíš do úklidu: zbavíš se toho idiotského manžela, co tě podváděl. Ženy by nad tebou jásaly! Nejsi vystrašená holčička. Přemýšlej o tom. Ty víš, že mám pravdu: éra odpouštění je pryč. Passé. Pomysli na všechny ty ženy – manželky politiků, herečky – všechny ty ženy, které veřejnost zná a které manželé podváděli, s nimi dnes už nejsou. Už neplatí stůj při svém muži, kdepak, teď platí rozveď se s tím hajzlem.“

Pocítím k němu nával nenávisti, za to, že se pořád snaží vykroutit se z našeho manželství, i když jsem mu řekla – už třikrát – že nemůže. Pořád si myslí, že má moc.

„A když se s tebou nerozvedu, tak se rozvedeš ty se mnou?“ ptám se.

„Nechci být ženatý se ženou, jako jsi ty. Chci být ženatý s normálním člověkem.“

Blbost.

„Aha. Chceš se vrátit ke svému chromému, ochablému, břídilskému já? Ne! Ty se nesmíš stát nějakým tuctovým prostředním Američanem a žít s nějakou tuctovou nudnou holkou ze sousedství. Už jsi to zkusil – pamatuješ, miláčku? I kdybys chtěl, tak to teď nemůžeš udělat. Budeš známý jako záletnický parchant, který opustil svou unesenou, znásilněnou ženu. Myslíš si, že se tě nějaká hodná ženská někdy vůbec dotkne? Seženeš jen “

„Psychopatky? Šílené psychopatické děvky?“ Ukazuje na mě prstem.

„Neříkej mi tak.“

„Psychopatická děvko?“

To by se mu líbilo, takhle jednoduše mě odepsat. Hrozně rád by se mě takhle lehce zbavil.

„Všechno, co dělám, dělám z nějakého důvodu, Nicku,“ říkám. „Všechno, co dělám, vyžaduje plánování, preciznost a kázeň.“

„Jsi malicherná, sobecká, manipulativní, ukázněná psychotická děvka -“

„Ty jsi muž,“ řeknu. „Jsi průměrný, líný, nudný, zbabělý chlap, který se bojí žen. Beze mě by z tebe zůstalo jen tohle, hnusné až k zvracení. Ale já z tebe něco udělala. To nejlepší, co v tobě bylo, jsem z tebe dokázala dostat jen já. A ty to víš. Jediná doba v tvém životě, kdy ses měl rád, byla ta, kdy jsi předstíral, že jsi takový, jaký by ses mohl líbit mně. Ale beze mě? Jsi jen jako tvůj otec.“

„Neříkej to, Amy.“ Zatne pěsti.

„Ty si myslíš, že mu nějaká žena neublížila, stejně jako tobě?“ řeknu co nejshovívavěji, jako bych mluvila se štěnětem. „Ty si myslíš, že nebyl přesvědčený, že si zaslouží něco lepšího, než měl, tak jako ty? Ty si myslíš, že tvoje máma byla jeho první? Proč vás asi všechny tak nenáviděl?“

Pohne se směrem ke mně. „Mlč, Amy.“

„Přemýšlej, Nicku, víš, že mám pravdu: i kdyby sis našel hodnou, obyčejnou holku, myslel bys každý den na mě. Neříkej, že ne.“

„Ne.“

„Jak rychle jsi zapomněl na tu malou Schopnou Andie, když sis myslel, že tě zase miluju?“ zeptám se soucitným tónem. Dokonce našpulím spodní ret. „Stačil jeden zamilovaný dopis, miláčku? Způsobil to jeden zamilovaný dopis? Nebo dva? Dva dopisy, kde jsem ti přísahala, jak tě miluju a jak tě chci získat zpátky a že si myslím i po tom všem, že jsi skvělý – to ti stačilo? Jsi VTIPNÝ, jsi TEPLÍČKO, jsi BÁJEČNÝ. Jsi k politování. Ty si myslíš, že ještě někdy můžeš být zas normální? Najdeš si hodnou holku a stejně budeš myslet na mě, a budeš tak hrozně nespokojený, uvězněný ve svém nudném, normálním životě se svou obyčejnou manželkou a dvěma průměrnými dětmi. Pomyslíš na mě a pak se podíváš na svou ženu a řekneš si: Děvka zatracená.“

„Sklapni, Amy. Myslím to vážně.“

„Přesně jako tvůj táta. Nakonec jsme všechny mrchy, že, Nicku? Tupá kráva, šílená kráva.“

Popadne mě za ruku a surově mnou zalomcuje.

„Já jsem ta mrcha, která tě dělá lepším, Nicku.“

Pak přestane mluvit. Zmobilizuje veškerou energii, aby udržel ruce u těla. V očích má slzy. Třese se. „Já jsem ta děvka, která z tebe dělá chlapa.“ Najednou mám jeho ruce na krku.

NICK DUNNE

NOC NÁVRATU

Konečně jsem cítil pod prsty bušit její tep, tak, jak jsem si to vždycky představoval. Stiskl jsem pevněji a stáhl ji na zem. Vydávala kdákavé zvuky a škrábala mě do zápěstí. Oba jsme klečeli, modlitba tváří v tvář trvala deset vteřin.

Ty zasraná bláznivá děvko.

Z brady mi sklouzla slza a dopadla na zem.

Ty vraždící, odporná, zlá, šílenstvím posedlá děvko.

Její jasně modré oči zíraly do mých, bez mrknutí.

A pak se mi odněkud zezadu v mozku vynořila myšlenka a opile doklopýtala dopředu, až mě oslepila: Jestli Amy zabiju, kým budu?

Uviděl jsem oslnivě bílý záblesk. Odhodil jsem svou ženu jako kus rozžhaveného železa.

Dopadla tvrdě na zem, lapala po dechu, kašlala. Když se jí vrátil dech, byly to takové přerývané vzdechy se skoro až erotickým vypísknutím na konci.

Kým potom budu? Ta otázka nebyla jen tak obyčejná. Nebyla to otázka, po které měla následovat ta obyčejná odpověď: Pak budeš vrah, Nicku. Budeš stejně špatný jako Amy. Budeš tím, za koho tě donedávna všichni považovali. Ne. Ta otázka mi děsivě pronikla až do duše, byla tak doslovná: Kým bych byl, kdybych nemusel reagovat na Amy? Protože Amy měla pravdu, jako muž jsem byl nejzajímavější právě tehdy, když jsem ji miloval – a mé druhé nejlepší já se projevilo, když jsem ji nenáviděl. Znal jsem Amy pouze sedm let, ale bez ní jsem se nemohl vrátit do života. Protože měla pravdu: nemohl jsem se vrátit k průměrnému životu. Věděl jsem to ještě dřív, než to vyslovila. Opravdu jsem si představoval sám sebe po boku nějaké obyčejné ženy – milé, normální holky ze sousedství – a už jsem se viděl, jak téhle obyčejné ženské vyprávím příběh o Amy, o tom, kam až dokázala zajít, aby mě potrestala a vrátil
a se ke mně. Už jsem si představoval, jak tahle milá a průměrná holka řekne něco nezajímavého, jako třeba Ale néééééé, ach bože, a takyjsem věděl, že část mého já by se na ni podívala a pomyslela si: Tys kvůli mně nikdy nevraždila. Tys kvůli mně nenastrojila dokonalou fingovanou vraždu. Ty bys ani nevěděla, jak máš začít s tím, co Amy udělala. Tobě by na tom nikdy nemohlo tak záležet. Ten rozmazlený maminčin chlapeček ve mně by vedle takové normální ženy nedokázal najít klid a hezky rychle by se stala nejen normální, byla by pod hranicí normálu a pak by se ozval otcův hlas – děvka pitomá – a byl bych ztracený.

Amy měla naprostou pravdu.

Takže to pro mě možná nemohlo nikdy skončit dobře.

Amy je jedovatá, přesto jsem si nedovedl představit svůj svět úplně bez ní. Kým bych byl, kdyby Amy prostě odešla? Už neexistovaly žádné možnosti, které mě zajímaly. Ale je potřeba přimět ji k poslušnosti. Amy ve vězení, to by pro ni byl dobrý konec. Zavřená v krabici, odkud by na mě nemohla, ale kde bych ji mohl čas od času navštívit. Nebo si ji aspoň představovat. Tep, můj tep zanechaný někde tam venku.

Musím to být já, kdo ji tam uloží. Je to moje odpovědnost. Tak jako si Amy přičítala zásluhy na tom, že ze mě vykřesala to nejlepší, musím vzít já na sebe vinu za její rozvinuté šílenství. Existuje milion mužů, kteří by Amy milovali, ctili a poslouchali a ještě by se považovali za šťastlivce, že to můžou dělat. Sebevědomí, sebejistí, opravdoví chlapi, nenutili by ji, aby ze sebe dělala něco jiného, než je: dokonalá, nezlomná, náročná, skvělá, tvůrčí, fascinující, nenasytná, megalomanská.

Muži, kteří dokážou být pod pantoflem.

Muži, kteří ji dokážou udržet při smyslech.

Amyin příběh by mohl mít milion jiných podob, ale potkala mě a došlo k těm hrozným věcem. Takže bylo na mně, abych ji zarazil.

Ne zabil, ale zarazil.

Abych ji uložil do jedné z jejích krabic.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

PĚT DNŮ PO NÁVRATU

Vím, teď to vím jistě, že si musím na Nicka dávat větší pozor.

Není tak krotký, jako býval. Je v něm něco elektrického, něco se v něm zapnulo. Líbí se mi to. Ale musím udělat nějaká preventivní opatření.

Potřebuju udělat jedno velkolepé opatření.

Bude to trvat nějakou dobu, než ho zavedu, to opatření. Ale už jsem to dělala dřív, to plánování. Mezitím můžeme pracovat na naší přestavbě. Začít fasádou. Budeme mít šťastné manželství, když se Nick bude snažit ze všech sil.

„Budeš se muset snažit, abys mě zase miloval,“ řekla jsem mu. To ráno poté, co mě málem zabil. Byl to zrovna den jeho pětatřicátých narozenin, ale on se o tom vůbec nezmínil. Můj manžel má už mých dárků dost.

„Odpouštím ti ten včerejšek,“ řekla jsem. „Jsme oba pod velkým tlakem. Ale teď se zase budeš muset snažit.“

„Já vím.“

„Všechno bude muset být jinak,“ řekla jsem.

„Já vím,“ odpověděl.

Ve skutečnosti to neví. Ale dozví se to.

Moji rodiče chodí denně na návštěvu. Rand a Marybeth a Nick mě zahrnují pozorností. Polštáře. Každý mi chce nabízet polštáře: všichni podléháme masové psychóze, že mě moje znásilnění a potrat navždy rozbolavěly a udělaly ze mě křehkou květinku.

Mám kosti jako vrabeček – musíte mě držet zlehka v dlani, nebo se rozlámu. Tak si pokládám nohy na tu neslavnou pohovku a opatrně kráčím po kuchyňské podlaze, kde jsem krvácela. Musíme se o mě dobře starat.

Přesto jsem podivně nervózní, když vidím Nicka s někým jiným než se mnou. Pořád se zdá, že každou chvíli něco vychrlí – jako by měl plíce nabité k prasknutí slovy o mně, slovy zatracení.

Uvědomuju si, že Nicka potřebuju. Skutečně potřebuju, aby podepřel můj příběh. Aby přestal se svým obviňováním a zapíráním a přiznal se, že to byl on: s těmi kreditkami, věcmi v kůlně, zvýšením životní pojistky. Jinak se za mnou věčně potáhne závan nejistoty. Mám jen pár nedořešených věcí, a jsou to lidé. Policie a FBI se probírají mým příběhem. Vím, že by mě Boneyová hrozně ráda zatkla. Jenže všechno předtím tak příšerně zvorali – vypadají jako velcí hlupáci , že na mě nemůžou, dokud nebudou mít nějaký důkaz. A oni ho nemají. Mají Nicka, který přísahá, že neudělal ty věci, o kterých já přísahám, že je udělal, což není mnoho, ale je to víc, než je mi milé.

Už jsem se dokonce připravila na možnost, že se tu objeví moji přátelé z Ozarku, Jeff a Greta, že tu budou čmuchat, aby mi vyjádřili uznání nebo ze mě tahali peníze. Už jsem policii řekla: Desi nás neodvezl rovnou domů. Několik dní, aspoň si myslím, že to bylo několik dní – mě omámenou prášky, s roubíkem v ústech a zavázanýma očima držel v nějakém pokoji, možná to byl motel? Možná nějaký byt? Nejsem si jistá, tahle vzpomínka je tak rozmazaná. Hrozně jsem se bála, to víte, a ještě ty prášky na spaní. Jestli sem Jeff s Gretou strčí ty svoje špičaté podlé čumáky a nějak přesvědčí policii, aby do mého bývalého úkrytu vyslala tým techniků, a jestli se tam najdou nějaké moje otisky prstů nebo jediný vlásek, tak bude tahle záhada vyřešená. Zbytek budou jen lži.

Takže jediným problémem je Nick a toho brzy dostanu na svou stranu. Byla jsem chytrá, nenechala jsem žádné další stopy. Policie mi možná tak úplně nevěří, ale nic nezmůže. Vím to z podrážděného tónu hlasu Boneyové – odteď bude neustále naštvaná, a čím víc bude naštvaná, tím víc ji nikdo nebude brát vážně. Už má tu spravedlivou kadenci konspiračního cvoka, nad níž jen každý obrací oči ke stropu. Stejně tak dobře by si mohla obalit hlavu staniolem.

Ano, vyšetřování končí. Ale pro Úžasnou Amy nastává pravý opak. Nakladatel mých rodičů vyslovil rozpačitou prosbu o další knihu série Úžasná Amy a moji rodiče se s ním dohodli na nádherně tučném honoráři. Už zase tyjí z mé duše a vydělávají peníze pro sebe. Dnes ráno odjeli z Kartága. Řekli, že pro Nicka a pro mne (správná gramatika) je důležité, abychom spolu byli nějaký čas sami a léčili se. Ale já znám pravdu. Chtějí se pustit do práce. Říkají mi, že se snaží „najít ten správný tón“. Tón, který zní: Naše dcera byla unesena a opakovaně znásilňována jednou zrůdou, které musela podříznout krk… ale v žádném případě nám nejde o to, abychom si nahrabali peníze.

Je mi jedno, že zase obnovují tu svou sentimentální říši, protože mně každý den volá spousta lidí a chce slyšet můj příběh. Můj příběh: můj, můj, můj. Potřebuju jen vybrat to nejlepší a začít psát. Potřebuju pro ten nápad získat i Nicka, abychom se dohodli, jak tenhle příběh skončí. Šťastně.

Vím, že mě Nick ještě nemiluje, ale bude. Já v to opravdu věřím. Hrej to, dokud to nebude pravda, neříká se to tak? Zatím se chová jako ten starý Nick a já jako ta stará Amy. Z dob, kdy jsme byli šťastní. Kdy jsme neznali jeden druhého tak dobře jako teď. Včera jsem stála vzadu na verandě a dívala se, jak nad řekou vychází slunce, bylo takové zvláštně chladné srpnové ráno, a když jsem se otočila, Nick mě pozorně sledoval z okna kuchyně a zvedl hrnek kávy s otázkou: Chceš kafe? A já přikývla a za chvilku už stál vedle mě, vzduch voněl trávou, pili jsme spolu kávu a dívali se na řeku a všechno vypadalo normálně a dobře.

Ještě se mnou nespí. Nocuje dole v pokoji pro hosty, zamyká se tam. Ale jednou ho zdolám, přistihnu ho nepřipraveného a on ztratí energii k té každonoční bitvě a půjde se mnou do postele. Uprostřed noci se k němu otočím a přitisknu celým tělem. Budu se ho držet jako plazivá, obtáčející liána, dokud se nezmocním každičké jeho části a nebude zase můj.

NICK DUNNE

TŘICET DNŮ PO NÁVRATU

A my si myslí, že má navrch, ale to se velice mýlí. Nebo: brzy se to ukáže.

Boneyová a Go a já pracujeme společně. Policie, FBI ani nikdo další už neprojevují příliš zájmu. Ale včera mi Boneyová zčistajasna zavolala. Nepředstavila se, ale když jsem to vzal, začala jako stará dobrá kamarádka: Nešli byste na kafe? Popadl jsem Go a sešli jsme se s Boneyovou vzadu v Pancake House, kam se chodilo na lívance. Když jsme s Go dorazili, už seděla v boxu, vstala a jaksi slabě se usmála. Novináři ji už pěkně dlouho propírali v tisku. Trochu rozpačitě jsme se pozdravili podáním ruky a jakýmsi neohrabaným pokusem o objetí. Boneyová se spokojila s pokývnutím.

První, co řekla, když nám přinesli jídlo: „Mám jednu dceru. Třináctiletou. Mia. Jako Mia Hammová. Narodila se v den, kdy jsme vyhráli Světový pohár. Tak, to je moje dcera.“

Zvedl jsem obočí: To je zajímavé. Řekněte mi víc.

„Jednou jste se mě na to ptal a já… byla jsem na vás hrubá. Byla jsem si jistá, že jste nevinný, a pak… všechno mluvilo proti vám, tak jsem byla naštvaná. Že jsem se nechala tak oblbnout. Tak jsem před vámi ani nechtěla vyslovit jméno své dcery.“ Nalila nám z termosky kávu.

„Takže se jmenuje Mia,“ řekla.

„No, díky,“ odpověděl jsem.

„Ne, víte. Blbost.“ Vydechla, spíš si mocně odfoukla směrem nahoru, až se jí načechrala ofina. „Chci říct, že vím, že to na vás Amy narafičila. Vím, že zabila Desiho Collingse. Já to vím. Jen to nemůžu dokázat.“

„Co dělají ostatní, když na tom případu vlastně pracujete jenom vy?“ zeptala se Go.

„Žádný případ není. Jde se dál. Gilpin je už úplně mimo hru. Já dostala příkaz z vyšších míst: Uzavřete tenhle průšvih. Ukončete to. Ve sdělovacích prostředcích vypadáme jako naprostí venkovští idioti. Nemůžu nic dělat, dokud od vás něco nedostanu, Nicku. Nemáte něco, cokoli?“

Pokrčil jsem rameny. „Všechno, co vím, víte taky. Přiznala se mi, ale -“

„Ona se přiznala?“ řekla. „No tak sakra, Nicku, budeme vás odposlouchávat.“

„To nepůjde. To nebude fungovat. Ona myslí na všechno. Víte, zná dobře postupy policie. Má to nastudované, Rhondo.“

Polila si vafle sirupem modrým jako elektřina. Já zapíchl vidličku do vypouklého žloutku volského oka a zatočil jsem jí, rozmazal jsem to slunce.

„Štve mě, když mě oslovujete Rhondo.“

„Má to nastudované, paní detektive Boneyová.“

Opět vydechla směrem nahoru a opět si rozfoukala ofinu. Vzala si sousto lívance. „Stejně bych vás teď nemohla odposlouchávat.“

„Přestaňte, přece musí existovat něco, co se dá dělat,“ obořila se na nás Go. „Nicku, proč sakra v tom domě jsi, když nic nevíš?“

„Chce to čas, Go. Musím v ní zase vzbudit důvěru. Když mi to začne povídat normálně, a ne když jsme oba nazí.“

Boneyová si promnula oči a obrátila se na Go: „Mám se vůbec chtít ptát?“

„Oni si o tom vždycky povídají nazí ve sprše a mají přitom puštěnou vodu,“ vysvětlila Go. „Nemůžete nějak napíchnout sprchu?“

„Ona mi to šeptá do ucha a sprcha jede naplno,“ řekl jsem.

„Ona to má opravdu nastudované,“ řekla Boneyová. „To teda jo. Prohlížela jsem to auto, kterým se vrátila, Desiho jaguara. Nechala jsem zkontrolovat kufr, poté co přísahala, že ji tam Desi hodil, když ji unesl. Ona do něj opravdu vlezla a párkrát se tam otočila, Nicku. Naši psi poznali její pach. A našli jsme tam tři dlouhé blond vlasy. Dlouhé blond vlasy. Její vlasy, než si je ostříhala. Jak to udělala?“

„Předvídala. Jsem si jistý, že jich měla celý sáček, aby je měla po ruce, kdyby je chtěla nechat někde, aby mě mohla zničit.“

„Dobrý bože, dovedete si představit, že je to vaše matka? Nikdy byste nemohl ani nevinně lhát. Vždycky by byla tak tři kroky před vámi.“

„Boneyová, dovedete si představit, že je to vaše manželka?“

„Udělá chybu,“ řekla. „Jednou udělá chybu.“

„Neudělá,“ řekl jsem. „Copak proti ní nemůžu svědčit?“

„Nejste věrohodným svědkem,“ řekla Boneyová. „Tím vás může učinit jen Amy. Ona vás už bez cizí pomoci rehabilitovala. A může to bez cizí pomoci zrušit. Když vyrukuje s tou báchorkou o nemrznoucí kapalině.“

„Musím najít ty zvratky,“ řekl jsem. „Kdybych se jich zbavil a rozkryli bychom další její lži.“

„Měli bychom projít ten deník,“ navrhla Go. „Sedm let záznamů? Musí tam být nějaké nesrovnalosti.“

„Požádali jsme Randa a Marybeth, aby ho prohlédli a řekli nám, jestli se jim něco nezdá,“ oznámila nám Boneyová. „Měli jste vidět, jak to dopadlo. Myslela jsem, že mi Marybeth vyškrábe oči.“

„A co Jacqueline Collingsová nebo Tommy O’Hara nebo Hilary Handyová?“ navrhla Go. „Ti přece znali Amyinu pravou tvář. To by mohlo pomoct.“

Boneyová zavrtěla hlavou. „Věřte mi, že to nestačí. Jsou ještě nevěrohodnější než Amy. Jde čistě o veřejné mínění, ale právě k tomu teď policie přihlíží: k veřejnému mínění.“

Měla pravdu. Jacqueline Collingsová se objevila v několika pořadech na kabelovce, trvala na tom, že její syn je nevinný. Vždycky začala klidně, ale mateřská láska ji zradila: brzy se změnila v nešťastnou matku zoufale přesvědčenou, že její syn byl ten nejlepší, a čím víc ji moderátoři litovali, tím víc se na ně utrhovala a odsekávala jim, takže ztrácela divácké sympatie. Brzy byla odepsaná. Tommy O’Hara i Hilary Handyová mi oba volali, zuřili, že Amy nikdo nepotrestal, chtěli vyrukovat se svými příběhy, ale nikdo nechtěl od nějakých potrhlých bývalých a navíc ještě nul nic slyšet. Vydržte, řekl jsem jim, pracujeme na tom. Hilary a Tommy a Jacqueline a Boneyová a Go a já. A naše chvíle přijde. Říkal jsem si, že tomu věřím.

„Co kdybychom aspoň získali Andie?“ zeptal jsem se. „Přesvědčili ji, aby dosvědčila, že všude, kam Amy schovala nápovědu, jsme se spolu vyspali? Andie je věrohodný svědek, lidé ji milují.“

Andie se po Amyině návratu zase stala tou veselou dívkou. Věděl jsem to jen z občasných fotek v bulvárních plátcích. Odtamtud jsem se taky dozvěděl, že chodí s chlapcem svého věku, milým klukem s dredy a sluchátky věčně kolem krku. Slušelo jim to spolu, byli mladí a zdraví. Tisk je zbožňoval. Nejlepší titulek: Láska si našla Andie Hardy!, hláška z filmu Mickeyho Rooneyho z roku 1938, kterou pochopilo tak dvacet lidí. Poslal jsem jítextovku: Omlouvám se. Za všechno. Neodpověděla. Dobře jí tak. Myslím to upřímně.

„Náhoda.“ Boneyová pokrčila rameny. „Víte, podivné náhody, ale… to nestačí, abychom pokročili. Ne v této atmosféře. Musíte přimět svou ženu, aby vám řekla něco užitečného, Nicku. Vy jste naše jediná šance.“

Go zprudka postavila šálek s kávou na stůl. „Nechce se mi věřit, že vedeme tenhle rozhovor,“ řekla. „Nicku, už tě v tom domě nechci vidět. Víš, že nejsi žádný tajný agent. To není tvoje práce. Žiješ s vražedkyní. Sakra, odejdi. Je mi to líto, ale co je mi do toho, že zabila Desiho? Já nechci, aby zabila tebe. Víš, jednou jí připálíš snídani a mně pak zazvoní telefon a dozvím se, žes spadl ze střechy nebo podobný nesmysl. Odejdi.“

„Nemůžu. Ještě ne. Ona mě nenechá nikdy odejít. Ta hra se jí příliš líbí.“

„Tak ji přestaň hrát.“

Nemůžu. Začínám se v té hře tak zlepšovat. Zůstanu Amy nablízku tak dlouho, až ji zdolám. Jsem jediný, kdo zbyl, aby to mohl udělat. Jednou jí to ujede a řekne mi něco, co budu moct použít. Před týdnem jsem se přestěhoval do naší ložnice. Nespíme spolu, sotva se jeden druhého dotkneme, ale jsme manžel a manželka v manželské posteli, což Amy prozatím stačí. Hladím ji po vlasech. Vezmu pramen jejích vlasů mezi dva prsty, sjedu až na konec a zatahám, jako když zvoním na zvoneček, oba to máme rádi. Což je problém.

Předstíráme, že jsme zamilovaní, a děláme věci, které jsme rádi dělali, když jsme byli zamilovaní, a někdy to vypadá skoro jako láska, protože jsme tak dokonale sehraní. Oživujeme svalovou paměť dávné lásky. Když zapomenu – někdy opravdu na okamžik zapomenu, co je moje žena zač , tak jsem s ní vlastně rád. Nebo spíš s tou, kterou hraje. Fakt je, že moje žena je vražedkyně, se kterou je někdy vážně legrace. Můžu uvést jeden příklad? Jednou jsem si zase nechal poslat humra jako za starých časů a ona dělala, že mě s ním honí, a já dělal, že se schovávám, a pak jsme ve stejnou chvíli řekli stejný fór z Annie Hallové, a bylo to tak dokonalé, takové, jak to mělo být, že jsem musel na chvíli odejít z pokoje. Srdce mi bušilo až v uších. Musel jsem si opakovat svou mantru: Amy zabila chlapa a zabije i tebe, pokud nebudeš opravdu velmi opatrný. Moje žena, ta veselá a krásná vražedkyně, mi ublíží, pokud ji
naštvu. Jsem ve svém domě nervózní a napjatý jako struna: dělám si sendvič, stojím v poledne v kuchyni a olizuju nůž od burské pomazánky, a pak se otočím a zjistím, že Amy je tu taky – přišla potichu jako kočka , a zachvěju se. Já, Nick Dunne, člověk, který zapomínal tolik detailů, si teď zpětně přehrávám naše rozhovory, abych se ujistil, že jsem ji neurazil, že jsem nějak nezranil její city. Zapisuju si všechno, co v daný den prožila, co se jí líbí a nelíbí, pro případ, že mě bude zkoušet. Jsem báječný manžel, protože se moc bojím, že mě může zabít.

Nikdy jsme se o mém strachu nebavili, protože předstíráme, že jsme do sebe zamilovaní, a já předstírám, že se jí nebojím. Ale ona si toho všímá a už mi říkala: Víš, Nicku, můžeš se mnou spát v jedné posteli, jako doopravdy spát. To bude v pořádku. Slibuju. To, co se stalo s Desim, byl jen ojedinělý případ. Zavři oči a spi.

Ale já vím, že už nikdy nebudu spát. Nemůžu zavřít oči, když jsem vedle ní. Je to jako spát s pavoukem.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

OSM TÝDNŮ PO NÁVRATU

Nikdo mě nezatkl. Policie ustala s výslechy. Cítím se v bezpečí. Velmi brzy budu v ještě větším bezpečí.

Je mi takhle dobře: Včera jsem sešla dolů na snídani a na kredenci stála sklenice, v níž jsem schovávala své zvratky, prázdná. Nick – ten šmejdil – se zbavil toho, co jsem si ještě schovávala jako případnou páku. Zamrkala jsem a pak jsem sklenici vyhodila.

Teď už na tom sotva záleží.

Dějí se dobré věci.

Mám smlouvu na knihu: mám oficiálně pod kontrolou náš příběh. Je to nádherně symbolické. Není to beztak podstatou každého manželství? Jen taková dlouhá hra na on řekl, ona řekla? No, ona říká, a svět bude poslouchat a Nick se bude muset jen usmívat a souhlasit. Vylíčím ho takového, jakého ho chci mít: romantického a pozorného a velmi, velmi kajícného – pokud jde o ty kreditní karty, nákupy a kůlnu. Když ho nemůžu přimět, aby to řekl nahlas, řekne to v mé knize. Pak se mnou pojede na propagační turné a bude se usmívat a usmívat.

Nazvu tu knihu jednoduše: Úžasná. Působící velký podiv nebo překvapení; ohromující. Myslím, že to vystihuje můj příběh.

NICK DUNNE

DEVĚT TÝDNŮ PO NÁVRATU

Našel jsem ty zvratky. Měla je schované vzadu v mrazáku v zavařovací skleničce uložené do krabice od růžičkové kapusty. Ta krabička byla úplně zamrzlá, musela tam ležet už celé měsíce. Věděl jsem, že to je zas jeden z jejích vtípků určený jí samotné: Nick nebude jíst zeleninu, Nick nikdy nečistí mrazák, Nicka ani nenapadne, aby se sem díval.

Ale Nick se podíval.

Ukazuje se, že Nick umí vymýt ledničku, a Nick dokonce ví, jak něco rozmrazit: vylil jsem ten hnus do výlevky a sklenici jsem nechal stát na kredenci, aby věděla.

Vyhodila ji do koše. Nezmínila se o tom ani slovem.

Něco se děje. Nevím co, ale děje se něco velmi zlého.

Můj život nabyl podoby jakéhosi epilogu. Tanner se ujal nového případu: jeden zpěvák z Nashvillu zjistil, že je mu jeho žena nevěrná, a druhý den našli její mrtvolu v kontejneru na odpadky, spolu s kladívkem, na kterém byly jeho otisky prstů. Tanner mě využívá pro svou obhajobu. Vím, že to vypadá špatně, ale i pro Nicka Dunnea to vypadalo zle a víte, jak to dopadlo. Skoro jsem cítil, jak na mě do kamery mrká. Občas mi pošle textovku: Jste OK? Nebo: Něco?

Ne, nic.

Scházíme se s Boneyovou a Go tajně v Pancake House, kde prosíváme špinavý písek Amyina příběhu, snažíme se najít něco, co bychom mohli použít. Propláchli jsme její deník, byl to pro nás pracný návrat do dob minulých. Zoufale jsme se nimrali i v nepodstatných detailech: „Ona se tu zmiňuje o Dárfúru, byl už roku 2010 na radaru?“ (Ano, našli jsme krátký záznam ze zpravodajství z roku 2006, kde o tom diskutuje George Clooney.) Nebo můj vlastní nejlepší nejhorší: „Amy se v záznamu z července 2008 vesele zmiňuje o tom, že si dala do nosu, ale já mám pocit, že tenhle výraz začala používat až v roce 2009.“ Na což Boneyová odpověděla: „Podejte mi ten sirup, vy kašpare.“

Lidé se přestali zajímat, vrátili se ke svým životům. Boneyová zůstala. Go zůstala.

Pak se něco stalo. Můj otec konečně zemřel. V noci, ve spánku. Nějaká žena ho naposledy nakrmila lžičkou, nějaká žena ho uložila do postele k poslednímu odpočinku, nějaká žena ho po smrti umyla a nějaká žena mi zavolala a sdělila mi tu zprávu.

„Byl to dobrý člověk,“ řekla, lhostejnost s povinnou dávkou účasti.

„Ne, nebyl,“ odpověděl jsem a ona se rozesmála tak, jak se podle všeho nezasmála už aspoň měsíc.

Myslel jsem si, že mi bude líp, až tenhle člověk zmizí z povrchu zemského, ale ve skutečnosti se mi v hrudi rozhostila obrovská, děsivá prázdnota. Strávil jsem svůj život tím, že jsem se srovnával se svým otcem, a on je teď mrtvý a už mi zbývá jen Amy, jako jediná, proti které můžu bojovat. Po malém, zaprášeném obřadu, kterého se zúčastnila jen hrstka lidí, jsem neodjel s Go, vrátil jsem se domů s Amy a přitiskl jsem ji k sobě. Přesně tak, vrátil jsem se domů se svou ženou.

Musím se z tohohle domu dostat, pomyslel jsem si. Musím se s Amy vypořádat jednou provždy. Spálit ten dům, abych se do něj už nikdy nemohl vrátit.

Kým bych byl bez tebe?

To jsem musel zjistit. Musel jsem vyprávět svůj příběh. Bylo to tak jasné.

Druhého dne ráno, když Amy ve své pracovně ťukala do klávesnice a pracovala na svém příběhu nazvaném Úžasná, jsem si snesl svůj notebook dolů a zíral jsem na rozsvícenou bílou obrazovku.

Začal jsem psát úvodní stránku své knihy.

Jsem bezpáteřní zbabělec, který se dopustil nevěry a bojí se žen, a jsem také hlavním hrdinou vašeho příběhu. Žena, které jsem byl nevěrný, moje manželka Amy Elliottová Dunneová, je sociopatka a vražedkyně.

Ano. Takovou knížku bych si přečetl.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

DESET TÝDNŮ PO NÁVRATU

Nick to na mě pořád hraje. Předstíráme, že jsme šťastní a bezstarostní a zamilovaní. Ale slyším, jak dlouho do noci ťuká na počítači. Píše. Píše náš příběh ze svého pohledu, vím to. Vím to, poznám to podle jeho horečného tempa, klávesy ťukají jako miliony můr dorážejících v noci na okno. Zkouším se k tomu textu dostat, když spí (ačkoli teď spí jako já, lehce a neklidně, a já spím jako on). Jenže se poučil, ví, že už není milovaným Nickym chráněným před nebezpečím – už nepoužívá jako heslo datum narození, ať už svoje, své mámy nebo Bleeckerovo. Nemůžu si to tedy přečíst.

A přitom ho pořád slyším, jak píše, rychle a bez přestávky, dovedu si představit, jak se sklání nad klávesnicí, ramena zvednutá, vystrkuje špičku jazyka mezi zuby, a vím, že jsem jednala správně, když jsem se před tím ochránila. Když jsem prozřetelně učinila preventivní opatření.

Protože on nepíše milostný příběh.

NICK DUNNE

DVACET TÝDNŮ PO NÁVRATU

Neodstěhoval jsem se. Chtěl jsem připravit překvapení své ženě, která nikdy překvapená není. Chtěl jsem jí předat ten rukopis, až budu vycházet ze dveří, až půjdu podepsat smlouvu na knihu. Chtěl jsem, aby pocítila nekonečnou hrůzu z pomyšlení, že se celý svět už co nejdřív všechno dozví, že všechen ten hnus konečně padne na její hlavu a ona s tím nebude moct nic dělat. Ne, do vězení asi nikdy nepůjde a vždycky to bude moje tvrzení proti jejímu, ale můj příběh byl přesvědčivý. Měl aspoň emocionální odezvu, když už ne právní.

Tak ať se každý rozhodne, komu bude fandit. Jestli Nickově týmu nebo Amyinu. Můžeme z toho udělat takové sportovní klání, a třeba i prodávat nějaká pitomá trička s nápisem.

Nohy jsem měl jako z vaty, když jsem to šel Amy oznámit: oznámit jí, že už dál nehodlám figurovat v jejím příběhu.

Ukázal jsem jí rukopis s do očí bijícím titulem: Psychopatická děvka. Takový vtípek, kterému rozumíme jen my dva. Oba máme tyhle fórky rádi. Čekal jsem, že se na mě vrhne, rozškrábe mi obličej, rozerve oblečení, kousne mě.

„No ne! Nemohl sis vybrat příhodnější chvíli,“ řekla vesele a usmívala se od ucha k uchu. „Můžu ti něco ukázat?“

Přinutil jsem ji, aby mi to názorně předvedla ještě jednou, abych to viděl na vlastní oči. Vyčurala se tedy na tu tyčinku, já vedle ní klečel na zemi u záchodové mísy a díval jsem se, jak moč dopadá na tyčinku a zbarvuje ji do modra – Amy je těhotná.

Pak jsem ji nahnal do auta a spěchali jsme k lékaři, díval jsem se, jak jí bere krev – protože Amy se krve vůbec nebojí – a pak jsme dvě hodiny čekali na výsledky.

Amy byla těhotná.

„Očividně to není moje,“ řekl jsem.

„Ale je.“ Usmála se. Chtěla se mi stulit do náruče. „Gratuluju, tatínku.“

„Amy,“ začal jsem, protože to samozřejmě nebyla pravda, ani jsem se své manželky od té doby, co se vrátila domů, nedotkl. Ale pak se mi to najednou vybavilo: krabice ubrousků, koženkové křeslo, televize a porno a moje semeno někde v nemocničním mrazáku. Nechal jsem tenkrát doma na stole jejich výzvu, abych se ozval, že jinak semeno vyřadí, a ten dopis pak zmizel, protože moje žena podnikla akci, což neznamenalo, že se té věci zbavila, ale že ji zachránila. Jen tak pro všechny případy.

Zmocnila se mě obrovská radost – nemohl jsem si pomoct, a pak ji vystřídala mrazivá hrůza.

„Budu muset udělat pár věcí pro svou bezpečnost, Nicku,“ oznámila mi. „Jen proto, abych tak řekla, že se ti nedá moc důvěřovat. V první řadě bude potřeba, abys smazal tu svou knihu, to je jasné. A za druhé, budeme potřebovat místopřísežné prohlášení, budeš muset odpřísáhnout, že to tys koupil ty věci, co jsou v kůlně, a schoval jsi je tam, a že sis kdysi myslel, že tě křivě obviňuju, ale teď mě miluješ a já miluju tebe a všechno je dobré.“

„Co když odmítnu?“

Položila si dlaň na malé, trochu vystouplé bříško a zamračila se. „Myslím, že to by bylo hrozné.“

Strávili jsme roky bojem o to, kdo bude šéfovat naše manželství, náš příběh lásky, náš životní příběh. Nakonec jsem z toho vyšel poražený na celé čáře. Vytvořil jsem rukopis knihy, ona vytvořila život.

Mohl bych bojovat o svěření dítěte do své péče, ale už teď jsem věděl, že bych prohrál. Amy by se z té bitvy radovala – bůhví, jaká esa už zas měla v rukávě. Než by soud rozhodl, vídal bych se se svým dítětem v nějakých podivných místnostech pod dozorem jeho opatrovnice, která by tam seděla s námi a pila kávu. Možná ani to ne. Mohl bych být totiž obviněn ze zneužívání nebo týrání a věděl bych, že moje dítě je přede mnou někde daleko schované a jeho matka mu neustále šeptá do růžového ouška hnusné lži.

„Mimochodem je to kluk,“ řekla.

Nakonec jsem se tedy stal vězněm. Amy už mě má navždy, nebo aspoň na tak dlouho, jak bude chtít, protože já musím svého syna zachránit, snažit se ho odháknout, vymotat, vystříhat z ostnatého drátu všeho, co Amy dělá. Doslova bych dal za své dítě život a udělal bych to rád. Budu svého syna vychovávat tak, aby se z něj stal dobrý člověk.

Vymazal jsem svůj příběh.

Boneyová vzala telefon po prvním zazvonění.

„Pancake House? Za dvacet minut?“ zeptala se.

„Ne.“

Informoval jsem Rhondu Boneyovou, že budu otcem, takže už nemůžu dál pomáhat s vyšetřováním – že mám vlastně v plánu odvolat všechna svoje prohlášení, která jsem učinil, když jsem se mylně domníval, že mě moje žena křivě obvinila, a že se taky hodlám přiznat k tomu, že jsem ty věci z kreditních karet nakoupil já.

Na druhé straně nastalo dlouhé ticho. „Mhm,“ ozvalo se potom. „Mhm.“

V duchu jsem viděl, jak si Boneyová prohrábla rozpuštěné zplihlé vlasy, vcucla tvář a skousla ji.

„Dejte na sebe teda pozor, Nicku, ano?“ řekla nakonec. „A dobře se o to malé starejte.“ Pak se rozesmála. „Na Amy mi teda sakra vůbec nezáleží!“

Jel jsem ke Go domů a řekl jí to osobně. Snažil jsem se, aby to vyznělo jako radostná novina. Dítě, na dítě se přece nemůžete zlobit. Můžete nenávidět nějakou situaci, ale nemůžete nenávidět dítě.

Myslel jsem, že mi Go jednu vrazí. Stála tak blízko mě, že jsem cítil její dech. Zabodla do mě ukazováček.

„Ty prostě chceš mít nějakou výmluvu, abys s ní mohl zůstat,“ zašeptala. „Vy dva jste na sobě tak zatraceně závislí. Nakonec teda budete rodinka. Taková normální rodinka. Povedená. Ty si fakt myslíš, že něco takového budeš moct dělat řekněme dalších osmnáct let? Ty si myslíš, že tě nezabije?“

„Nezabije, pokud budu takový, jakého si mě brala. Chvilku jsem takový nebyl, ale dokážu to.“

„Ty si myslíš, že nezabiješ ji? Ty se chceš stát někým, jako byl náš táta?“

„Copak to nechápeš, Go? Tohle je pro mě záruka, že se někým takovým nestanu. Budu muset být tím nejlepším manželem a otcem na světě.“

Go pak propukla v pláč – neviděl jsem ji plakat už od našeho dětství. Posadila se na zem, spíš na ni doslova kecla, jako by se jí podlomily nohy. Posadil jsem se vedle ní a opřel si hlavu o její. Konečně potlačila poslední vzlyk a podívala se na mě. „Vzpomínáš si, jak jsem ti říkala, Nicku, říkala jsem ti, že bych tě pořád měla moc ráda, kdyby? Že bych tě měla ráda, i kdyby se stalo cokoli?“

„Ano.“

„Takže tě mám pořád moc ráda. Ale z tohohle mi puká srdce.“ Opět hrozně vzlykla, jako malé dítě. „Takhle to všechno nemělo dopadnout.“

„Je to zvláštní zvrat,“ řekl jsem a snažil jsem se, aby to nevyznělo nějak ponuře. „Ona se nás nebude snažit rozdělit, že ne?“ „Ne,“ ujistil jsem ji. „Nezapomeň, že i ona dělá, že je lepší, než ve skutečnosti je.“

Ano, konečně se Amy vyrovnám. Onehdy jsem se vedle ní ráno probudil a pozorně si zezadu prohlížel její hlavu. Snažil jsem se číst její myšlenky. Poprvé jsem neměl pocit, že se dívám do slunce. Dostávám se na její úroveň šílenství. Protože cítím, že mě zase mění: nejdřív jsem byl nezralý mladík a pak muž, hodný a zlý. Teď jsem konečně hrdina. Ten, komu se má fandit v nekonečném válečném příběhu našeho manželství. Je to příběh, s nímž dokážu žít. Ksakru, v téhle chvíli si snad ani nedokážu svůj příběh představit bez Amy. Je mým věčným protivníkem.

Jsme jedním dlouhým a děsivým klimaxem.

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ

DESET MĚSÍCŮ,

DVA TÝDNY A ŠEST DNŮ PO NÁVRATU

Říkali mi, že láska by měla být bezvýhradná. Takové je pravidlo, to tvrdí každý. Ale pokud láska nemá hranice, žádné limity, žádné podmínky, proč by se každý pořád snažil jednat správně? Ode mě se čeká, že budu Nicka milovat i s jeho nedostatky. A od něj zase, že mě bude milovat i s mými vrtochy. Ale očividně to nedělá ani jeden z nás. Což mě vede k přesvědčení, že se všichni velice mýlí, že láska by měla klást hodně podmínek. Láska by měla vyžadovat, aby se oba partneři pořád snažili být co nejlepší. Bezvýhradná láska je láska bez kázně, a jak jsme všichni viděli, taková láska vede ke katastrofě.

Mé další názory na lásku si můžete přečíst v mé knize Úžasná. Už co nevidět vyjde!

Ale především: mateřství. Zítra mám termín porodu. Zítra je taky zrovna výročí naší svatby. Rok šest. Železo. Přemýšlela jsem o tom, že Nickovi věnuju nějaká pěkná pouta, ale možná by mu to ještě moc legrační nepřipadalo. Je zvláštní, když si pomyslím: před rokem jsem svého manžela rozebírala na kousíčky. A dnes jsem už skoro hotová s tím, jak jsem ho zase poskládala dohromady.

Během posledních měsíců Nick trávil svůj veškerý volný čas tím, že mi mazal břicho kakaovým máslem, běhal mi pro něco kyselého a masíroval mi chodidla, dělal zkrátka všechno, co mají správní budoucí otcové dělat. Vidí se ve mně, zbožňuje mě. Učí se mě bezpodmínečně milovat v souladu se všemi mými podmínkami. Myslím, že jsme konečně na cestě ke štěstí. Konečně jsem na to přišla.

Zakrátko se staneme tou nejlepší a nejšťastnější rodinou na světě.

Jen si to musíme udržet. Nick to ještě nezvládá úplně dokonale… Dnes ráno mě hladil po vlasech a ptal se mě, co pro mě má ještě udělat, a já řekla: „Propána, Nicku, proč se ke mně tak fantasticky chováš?“ Správná odpověď měla znít: Protože si to zasloužíš. Miluju tě. Jenže on řekl: „Protože je mi tě líto.“ „Proč?“

„Protože se musíš každé ráno probudit a být sebou.“

Opravdu, skutečně si přeju, aby to nebyl vyslovil. Musím o tom pořád přemýšlet. Nedokážu na to přestat myslet.

Už nemám co dodat. Jen jsem chtěla mít jistotu, že budu mít poslední slovo. Myslím, že jsem toho dosáhla.

PODĚKOVÁNÍ

Musím začít Kip Stephanií Rostanovou, jejíž moudré rady, rozumné názory a dobrá nálada mě provázely už třemi knihami.

Je také opravdu příjemnou společnicí. Díky za to, jak vynikajícím způsobem mě v průběhu těch let vedla. Velký dík patří také Jimu Levineovi a Danielu Greenbergovi a všem z Levine Greenberg Literary Agency.

Děkuju své editorce, Lindsay Sagnetteové, je pohádková: děkuji za to, že jste mi odborně naslouchala, že jste mi dopřála zdravou dávku tvrdohlavosti, podněcovala mě, abych pracovala ještě lépe, a povzbuzovala mě v závěrečné fázi – kdyby nebylo vás, tak bych navždy zůstala jen „82,6 procentní“.

Velké díky Molly Sternové z vydavatelství Crown za zpětnou vazbu, podporu, moudré připomínky a nekonečnou energii.

Můj vděk patří i Annsley Rosnerové, Christine Koppraschové, Lindě Kaplanové, Rachel Meierové, Jay Sonesové, Karin Schulzeové, Cindy Bermanové, Jill Flaxmanové a E. Beth Thomasové. Můj dík patří jako vždy i Kirsty Dunseathové a pracovnímu týmu v Orionu.

S mnoha otázkami týkajícími se problematiky policejních a soudních postupů jsem se obracela na několik velmi laskavých odborníků. V tomto směru patří velký dík mému strýci, JUDr. Robertu M. Schieberovi, a nadporučíku Emmetu B. Helrichovi, kteří mi vždy odborně poradili s mými nápady. Obrovský dík vzdávám obhájkyni Molly Hastingsové z Kansas City, která mi graciézně a přesvědčivě vysvětlila náplň své práce. A jsem také nesmírně vděčná detektivu Craigu Enloeovi z policejního oddělení Overland Park za to, že mi v průběhu posledních dvou let odepsal na mých 42 000 emailů (to je jen skromný odhad) a vždycky tak činil s trpělivostí, dobrou náladou a poskytl mi přesně to pravé množství informací. Jakékoliv případné chyby mám na svědomí už jenom já.

Díky si také z mnoha různých důvodů zaslouží následující lidé: Trish a Chris Bauerovy, Katy Caldwellová, Jessica a Ryan Coxovi, Sarah a Alex Eckertovi, Wade Elliott, Ryan Enright, Mike a Paula Hawthorneovi, Mike Hillgamyer, Sean Kelly, Sally Kimová, Sarah Knightová, Yocunda Lopezová, Kameren a Sean Millerovi, Adam Nevens, Josh Noel, Jess a Jack O’Donnellovi, Lauren „Fake Party We’re Awesome“ Oliverová, Brian „Map App“ Raftery, Javier Ramirez, Kevin Robinett, Julie Sabová, gg Sakey, Joe Samson, Katie Sigelmanová, Matt Stearns, Susan a Errol Stoneovi, Deborah Stoneová, Tessa a Gary Toddovi, Jenny Williamsová, Josh Wolk, Bill a Kelly Yeovi, dík si také zaslouží Chicago’s Inner Town Pub (kde se konala vánoční nadílka), a nepotopitelný Courtney Maguire.

Velký dík patří mým báječným missourijským příbuzným rodině Schieberově, Welshově a Flynnově a všem, kdo k nim patří. Díky za veškerou lásku, podporu, smích, šunkové rolky plněné smetanovým sýrem a nakládanou okurkou a ledovou tříšť s bourbon whisky. zkrátka za to, že udělali z Missouri „kouzelné místo“, jak by řekl Nick.

Dostalo se mi také neuvěřitelně užitečné zpětné vazby od několika čtenářů, kteří jsou zároveň mí dobří přátelé. Marcus Sakey mi u piva a specialit thajské kuchyně udílel hned od počátku výstižné rady týkající se Nicka. David MacLean a Emily Stoneová (zlatíčka!) byli tak laskaví a četli Zmizelou během těch měsíců, kdy činili přípravy na svatbu. Zdá se, že vám to nezpůsobilo ani nejmenší újmu, přátelé, a kniha je vaší zásluhou mnohem lepší, takže díky. Nic vás nezastaví v cestě na Kajmanské ostrovy!

Scotte Browne: Díky za všechna ta útočiště, která jsi mi během psaní Zmizelé poskytl, hlavně za Ozarks. Jsem ráda, že se naše loď nakonec nepotopila. Díky za tvé neuvěřitelně bystré čtenářské postřehy a za to, že jsi mi vždycky pomohl zformulovat, co jsem se k čertu snažila říct. Jsi hodná Příšera a skvělý kamarád.

Díky mému bratrovi, Travisu Flynnovi, který byl vždycky nablízku, připraven odpovědět mi na otázky, jak věci skutečně fungují. Vřelý dík Ruth Flynnové, Brandonu Flynnovi a Holly Baileyové.

Děkuji i své tchyni a tchánovi Cathy a Jimovi Nolanovým, Jennifer Nolanové, Megan, Pablovi a Xavymu Marroquinovi a všem z rodiny Nolanovy a Samsonovy: jsem si velmi dobře vědoma toho, jaké mám štěstí, že jsem se přivdala do vaší rodiny. Díky za všechno. Cathy, vždycky jsme věděli, že máš zlaté srdce, ale tenhle rok toho byl největším důkazem, a to v mnoha ohledech.

Dík mým rodičům, Mattu a Judith Flynnovým. Dokážou povzbudit, jsou ohleduplní, je s nimi legrace, jsou laskaví, mají dobré nápady a vždycky pomůžou, navíc jsou do sebe i po více než čtyřiceti letech společného soužití stále šíleně zamilovaní. Já si vás obou pořád nesmírně vážím. Díky, že jste na mě tak hodní a vždy si uděláte čas na to, abyste přesvědčili cizí lidi ke koupi mých knih. A děkuji vám za to, že se tak nádherně chováte k Flynnovi – stala jsem se lepším rodičem už jen tím, že jsem vás pozorovala.

A závěrečný dík patří mé nejužší rodině.

Royi, jsi hodné koťátko.

Flynne, milovaný chlapečku, zbožňuju tě! Ale pokud toto čteš před rokem 2024, jsi ještě moc malý. Odlož to a vezmi si Frumble!

Brette, můj manželi! Otče mého dítěte! Taneční partnere, kuchaři, který mi v případě potřeby griluješ sýr. Jsi člověk, který umí vybrat víno. Člověk, který vypadá skvěle v smokingu. Taky v masce zombie.

Muž, který se nádherně směje a píská. Muž, který dokáže na všechno odpovědět. Muž, který dokáže, aby se moje dítě válelo smíchy. Muž, který dokáže, abych se i já válela smíchy. Muž, který mi dovolí položit mu všechny možné i nemožné, nevhodné a rušivé otázky na téma, jaké to je být mužem. Muž, který znovu a znovu a pořád dokola četl a poskytl mi nejen rady, ale i bourbon. To jsi ty, miláčku. Díky, že sis mě vzal. Děkuju ti.

Dvě slova, která platí navždy.

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.